25Co 289/2022

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivany Hesové ve věci žalobkyně: A. U. sídlem xxx, xxx, Rakouská republika zastoupená advokátem proti žalované: D., spol. s r. o. v likvidaci, IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem pro zaplacení 72 363,74 EUR s příslušenstvím a příspěvků na sirotčí důchody za dobu od 1. 1. 2019 do budoucnosti, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. května 2022, č. j. 64 C 77/2019-95, opraveného usnesením ze dne 2. listopadu 2022, č. j. 64 C 77/2019-124, doplněného usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 64 C 77/2019-102, opravným usnesením ze dne 2. listopadu 2022, č. j. 64 C 77/2019-126, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (I.) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 72 363,74 EUR s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 5. 3. 2019 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku; v zamítavém výroku o věci samé (IV.) a ve výroku o nákladech řízení (III.) se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky v záhlaví uvedené částky se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 5. 3. 2019 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil uhradit tehdejší 1. žalované xxx xxx, a.s., xxx xxx xxx na nákladech řízení částku 136 197 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.); výrokem III. žalobkyni uložil zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 101 688 Kč tehdejší 2. žalované (nyní jen žalované) k rukám jejího zástupce, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozhodnutím pak zamítl žalobu co do požadavku, aby soud žalované uložil platit žalobkyni příspěvky na sirotčí renty, které žalobkyně vyplatila od 1. 1. 2019 a které do budoucna bude vyplácet pozůstalým dětem xxx xxx (nar. xxx), xxx xxx (nar. xxx) a xxx xxx (nar. xxx) a to vždy do 15. dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém došlo k výplatě sirotčí renty. Opravnými usneseními pak obvodní soud opravil chybu v označení zástupce 1. žalované.

2. Takto obvodní soud rozhodl o žalobě doručené mu dne 3. 6. 2019, jíž se žalobkyně (rakouská zdravotní pojišťovna) domáhala zaplacení toho, co vyplatila podle dle ust. § 86 ve spojení s ust. § 175 odst. 1, § 218 a § 252 rakouského všeobecného sociálního zákoníku (dále jen „ASVG“) na sirotčích rentách v době od 17. 11. 2016 do 31. 12. 2018 na: xxx xxx (26 659,98 EUR), xxx xxx (26 659,98 EUR) a xxx xxx (19 043,78 EUR) s úrokem z prodlení a dále pak uložení povinnosti povinny hradit žalobkyni příspěvky na sirotčí důchody, které žalobkyně bude vyplácet stejným osobám od 1. 1. 2019 a do budoucna s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění druhé žalované. Otec uvedených dětí p. xxx byl pojištěn u žalobkyně a zemřel při dopravní nehodě, ke které došlo dne xxx v České republice, žalobkyně pozůstalým dětem vyplácí sirotčí renty z titulu zákonného pojištění. Podle § 332 odst. 1 ASVG dochází k zákonné cesi nároku na žalobkyni. Smrt pana xxx byla způsobena provozem vozidla 2. žalované, které bylo pojištěno dle zákona č. 168/1999 Sb. u první žalované., jednalo se o pracovní úraz a žalobkyně bude dětem vyplácet sirotčí důchody, dokud budou děti splňovat podmínky pro jejich výplatu.

3. První žalovaná (tj. pojišťovna) navrhla žalobu zamítnout s odůvodněním, že odpovědnost žalované není kryta v rozsahu požadované škody za sirotčí rentu zákonem č. 168/1999 Sb.

4. Druhá žalovaná rovněž navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že je třeba aplikovat české právo z důvodu místa, kde k dopravní nehodě došlo. Podle české právní úpravy pak nemá pozůstalý vůči osobě povinné k náhradě škody právo na náhradu odpovídající sirotčímu důchodu, neboť ten nepředstavuje škodu.

5. Soud prvního stupně zjistil tento skutkový stav: Dne xxx v xxx hod došlo k dopravní nehodě, kdy řidič vozidla xxx nedal přednost v jízdě řidiči nákladního vozidlo DAF s návěsem. Ve vozidle xxx cestoval i p. xxx xxx xxx xxx, který při dopravní nehodě dne xxx zemřel. Vozidlo xxx bylo pojištěno u 1. žalované a provozovatelem vozidla byla 2. žalovaná. Třem pozůstalým dětem po p. xxx (xxx, xxx a xxx) žalobkyně z titulu zákonného pojištění zemřelého vyplácela sirotčí renty; od 11/2016 do 12/2018 vyplatila pro xxx sirotčí důchod v celkové výši 19 043 EUR, pro xxx sirotčí důchod v celkové výši 26 659,98 EUR a pro xxx sirotčí důchod v celkové výši 26 659,98 EUR. Žalobkyně zaslala oběma žalovaným předžalobní upomínku ze dne 25. 2. 2019 k úhradě částky 72 363,74 EUR. Žalované nic nezaplatily.

6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil dle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném ke dni 16. 11. 2016, dále je § 2927 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen „o. z.“), a „§ 2 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném ke dni 16. 11. 2016“.

7. Rozhodné právo v dané věci obvodní soud určil dle čl. 4 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), a žalobu zamítl s odůvodněním, že i když v projednávané věci jde o speciální nárok žalobkyně vyplývající z rakouských právních předpisů umožňujících cesi nároku na náhradu škody proti škůdci (provozovateli dopravního prostředku, různých pojistitelů), hodnotí tento nárok jako sekundární, který nemá oporu v českých právních předpisech.

8. Dále obvodní soud odkázal na to, že zákon č. 168/1999 Sb., zpracovává do českého právního řádu Směrnici Rady 72/166/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, ve znění směrnice Rady 72/430/EHS a 84/5/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES. Podle čl. 3 odst. 1 Směrnice Rady 72/166/EHS, každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 4 veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. V případě náhrady škody v materiálním smyslu pro účely krytí odškodnění sekundárních poškozených, jímž je i žalobkyně, lze aplikovat pouze případy pojistného plnění poškozenému, resp. zdravotní pojišťovně, která vynaložila náklady na léčbu poškozeného, na tzv. regresního nároku podle ust. § 55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Jiná speciální ustanovení o nároku sociálního či zdravotního pojištění z českého právního předpisu nevyplývají.

9. Na projednávanou věc nedopadá ani Smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená mezi Českou republikou a Rakouskou republikou ze dne 20.7.1999, která byla vyhlášena pod č. 55/2001 Sb., m.s., jež se vztahuje pouze na veřejnoprávní předpisy o sociálním zabezpečení. Použít nelze ani Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody, sjednanou 4. 5. 1971 v Haagu, vyhlášenou pod 130/1976 Sb., protože podle čl. 2 se Úmluva nevztahuje na žaloby a postihy náležející sociálně zajišťujícím a podobným institucím (tedy na tvrzený nárok). Nelze ani přímo aplikovat tzv. motorové směrnice, protože v dané věci se nejedná o nárok na věcnou škodu či škodu na zdraví, ale o nárok třetí osoby na regres plateb, které vyplatila oprávnění osobě dle veřejnoprávních předpisů Rakouské republiky.

10. Obvodní soud uzavřel, že ve věci není aplikovatelné ani Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, neboť její věcná působnost se týká oblasti spolupráce sociálních dávek, nikoliv řešení regresu.

11. V projednávané věci je tak rozhodné české právo, když škoda zapříčiněná dopravní nehodou vznikla na území České republiky a projev nepřímého následku této nehody - výplata sirotčího důchodu pozůstalým při usmrcení - nemá na určení rozhodného práva vliv. Vyplacení příslušných sociálních dávek oprávněné osobě v žalované výši je zákonnou povinností žalobkyně, nikoliv peněžitou náhradou vyvažující duševní útrapy dle ust. § 2959 OZ, ani náhradou nákladů na výživu pozůstalých dle ust. § 2966 OZ.

12. Ohledně žalované pojišťovny pak odkázal též na ust. § 6 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb., které taxativně vymezuje okruh nároků, a uvedený nárok na náhradu škody zde uveden není.

13. Obvodní soud taktéž poukázal na další obdobná řízení (a to včetně řízení sp. zn. 31 C 77/2019, které se týká stejné dopravní nehody).

14. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).

15. Včasným odvoláním žalobkyně napadla celý rozsudek (včetně doplňujícího usnesení). Zopakovala skutkové okolnosti ohledně dopravní nehody, zdůraznila, že je rakouskou zdravotní pojišťovnou dle ust. § 32 ve spojení s § 25 rakouského všeobecného sociálního zákoníku (ASVG) a v důsledku usmrcení pana xxx xxx vyplácí jeho pozůstalým dětem sirotčí důchody dle § 86 ve spojení s § 257 a § 260 ASVG. Žalobkyně ocitovala § 332 odst. 1 ASVG s tím, že podle tohoto ustanovení na ni zákonnou cesí přešly nároky vůči žalované. Odkázala na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, které zakotvuje povinnost všech členských států uznat přechod nároků z poškozeného na sociálního pojistitele (zejména čl. 85) a odkázala na rozhodování Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ve věci C-428/92 nebo C - 220/88 s tím, že ke vzniku újmy, která je předmětem tohoto řízení, došlo v Rakousku a jedná se o újmu, která vznikla pozůstalým dětem, nikoliv poškozenému. Ke stejnému závěru jako SDEU dospěl i Ústavní soud (viz rozhodnutí ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21). Otázka vzniku a rozsahu subrogovaných nároků se určuje podle právního řádu země, ke které náleží instituce odpovědná za výplatu dávek. Podobně bylo o aktivní legitimaci institucí poskytujících sociální dávky judikováno i ohledně čl. 93 nařízení č. 1408/71 (tj. dnes čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004) a to v rozsudku ESVO ve věci E-11/16. K pasivní legitimaci žalované odkázala na § 2910 a § 2970 o. z. (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21).

16. Následně pak žalobkyně vzala odvolání ve vztahu k 1. žalované zpět a odvolací soud řízení v tomto rozsahu zastavil usnesením ze dne 16. 1. 2023, č. j. 25 Co 288, 289/2022-132.

17. Žalovaná (původně druhá žalovaná, nyní již jen jediná žalovaná) považuje napadený rozsudek za správný a navrhuje jeho potvrzení. Ohledně výroku IV. napadeného rozsudku dodala, že v této části je žaloba neurčitá. Ohledně výroku I. přezkoumávaného rozhodnutí má za to, že nebylo prokázáno, že žalobkyně uvedené částky vyplatila, neboť doložila jen rozhodnutí, která sama vydala a potvrzení o dětí, kdy minimálně jeden podpis byl nečitelný. Není ani známo, zda i nadále trvají podmínky pro výplatu uvedených dávek.

18. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Skutkový stav 19. Ke skutkové stránce věci lze dodat, že žalobkyně výši oprávněných nároků jednotlivých dětí za dobu do 31. 12. 2018 řádně prokázala. Nelze očekávat, že by výše nároku žalobkyně mohla být doložena jiným způsobem, než právě rozhodnutími žalobkyně, která o těchto nárocích pozůstalých dětí dle rakouské vnitrostátní úpravy rozhoduje (a českému soudu je nepřísluší přezkoumávat). Navíc Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1334/2020 vysvětlil, že rakouské právo se použije také k určení rozsahu nároků, do nichž instituce poskytnuvší dávky vstoupila. Předložená rozhodnutí žalobkyně navíc korespondují se zjištěními vyplývajícími i z potvrzení o vyplacení peněz jednotlivým dětem. V provádění důkazů, zjišťování skutkových zjištění a ani z hodnocení těchto důkazů (samostatně i ve vzájemné souvislosti) tak odvolací soud neshledal žádné pochybení ze strany obvodního soudu. Sama čitelnost či nečitelnost podpisu jednající osoby (tedy případný závěr o tom, zda se jednající podpisuje čitelně či nečitelně) pak nemá žádný dopad na závěr o relevantních zjištěních o vyplacení peněz a takovou námitku nelze považovat ani za zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků.

20. Otázka toho, zda nárok na výplatu dávek i nadále trvá, nebyla pro odvolací soud rozhodná a to proto, že žaloba v části týkající se požadavku na zaplacení částek vyplacených pozůstalým dětem počínaje dne 1. 1. 2019 do budoucnosti je skutečně vadná (viz dále) a meritorní rozhodování odvolacího soudu se tak zaměřilo jen na období do 31. 12. 2018. Právní posouzení 21. S ohledem na to, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod p. zn. 31 C 77/2019 je projednávána žaloba žalobkyně xxx, která stejným dětem vyplácí rovněž sirotčí důchody (v důsledku stejné dopravní nehody), považuje odvolací soud za podstatný vývoj v tomto paralelním řízení. Obvodní soud žalobu zamítl (ze stejných důvodů, jako rozhodl soud v tomto řízení), odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil (rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 25 Co 76, 77/2021-128) a oba rozsudky pak byly - s výjimkou části, kde bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby proti pojišťovně - zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3215/2021. Nejvyšší soud vyložil, že řešením otázky výkladu a uplatnění článku 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“), a toho v jakém rozsahu vstupuje instituce poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského státu Evropské unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úrazu, k němuž došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči škůdci, se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1334/2020. V tomto rozhodnutí uzavřel, že v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 589/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21, nárok žalobkyně proti škůdci na regresní náhradu vyplacených sociálních dávek je dán. Povaha a rozsah nároků žalobkyně vůči třetí straně se určuje podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení (v posuzované věci rakouského právního řádu). Současně bylo v nálezu Ústavního soudu postaveno na jisto, že tento nárok je dán toliko vůči škůdci a není kryt pojištěním odpovědnosti.. Přestože tedy podle českého právního řádu je výše náhrady za ztrátu na výdělku krácena o vyplacený invalidní důchod a současně česká právní úprava nezná regresní nárok na náhradu za vyplacené dávky invalidního důchodu vůči škůdci, nemá tato skutečnost vliv na rozhodnutí v projednávané věci, neboť v otázce rozsahu a výše nároku je třeba vycházet z rakouské právní úpravy. Stejné platí i pro vyplacené dávky sirotčího důchodu, který vyplácí žalobkyně jako zahraniční poskytovatel sociálního zabezpečení.

22. Byť tento rozsudek nemohl být soudu prvního stupně v době vyhlášení jeho rozhodnutí znám, tak to nic nemění na nutnosti zohlednit recentní judikaturu, podle které posouzení otázky, v jakém rozsahu vstupuje instituce poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského státu Evropské unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úmrtí, k němuž došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči škůdci, se řídí rakouským právem.

23. K výzvě soudu pak žalobkyně v podání ze dne 6. 1. 2021 (č.l. 45) vysvětlila ohledně vztahu řízení 31 C 77/2019 a tohoto řízení, že zdejší žalobkyně xxx xxx je zdravotní pojišťovna („ xxx xxx xxx“) a vykonává činnost v oblasti úrazového pojištění; pozůstalým dětem vyplácí sirotčí důchod v případě, že úmrtí pojištěné osoby bylo způsobeno pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, způsob výpočtu sirotčího důchodu je zakotven v zákoně (§ 86, § 175, § 218 a § 252 ASVG). Naproti tomu tamní žalobkyně, xxx, hradí pozůstalým tzv. pozůstalostní renty z titulu důchodového pojištění.

24. V posuzované věci jde o věc s mezinárodním prvkem představovaným tím, že žalobkyně je založena podle rakouského práva a sídlí v Rakousku. Obvodní soud pak správně dovodil svoji mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí sporu, která vyplývá z čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tedy z bydliště (resp. sídla, viz čl. 63 Brusel I bis) žalované v České republice, které je aplikováno přednostně ve smyslu § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (který účinnosti nabyl 1. 1. 2014 a nahradil soudem prvního stupně zmíněný zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním).

25. Odvolací soud pak již považuje spornou právní otázku, zda na žalobkyni cesí přešla pohledávka za žalovanou na náhradu škody ve výši vyplacených dávek, za vyřešenou judikaturou Nejvyššího soudu, když současně v posuzované věci nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly být důvodem pro odchýlení se od nyní již ustáleného rozhodování Nejvyššího soudu.

26. Otázku výkladu a uplatnění článku 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“), a toho v jakém rozsahu vstupuje instituce poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského státu Evropské unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úrazu, k němuž došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči škůdci, Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1334/2020. Uzavřel, že v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 589/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21, nárok žalobkyně proti škůdci na regresní náhradu vyplacených sociálních dávek je dán.

27. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve věci 26/62 Van Gend en Loos konstatoval, že unijní (tehdy komunitární) právo představuje nový právní řád mezinárodního práva, který nepodléhá principům mezinárodního práva, nýbrž se stal součástí právních řádů členských států a vyznačuje se předností před původem vnitrostátními právními normami a v některých případech i bezprostřední závazností ve vztahu k občanům členských států (a rovněž právnickým osobám). V minulosti Soudní dvůr podal výklad k článku 93 odst. 1 nařízení 1408/71, jehož znění je prakticky totožné se zněním článku 85 nařízení č. 883/2004. Stěžejními jsou rozsudky ve věcech C-428/92 DAK v. Laererstandens Brandforsikring (dále také jen „DAK“) a C-397/96 Kordel a další (dále také jen „Kordel“), přičemž judikatura SDEU k článku 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71 je aplikovatelná při interpretaci čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 nejen z důvodu totožného znění, ale i z toho důvodu, že později uvedené nařízení nahrazuje to dříve uvedené (srov. čl. 90 odst. 1 a body 3 a 44 preambule nařízení č. 883/2004).

28. Relevantní ust. čl. 85 nařízení č. 883/2004 tak obsahuje kolizní normu zavazující vnitrostátní soud rozhodující o žalobě instituce sociálního zabezpečení na náhradu újmy způsobené vyplacením dávky sociálního zabezpečení poškozenému dopravní nehodou, neboť podle tamních předpisů vstoupila do práva na náhradu újmy způsobené dopravní nehodou škůdcem, aby použil právo členského státu, kterému příslušná instituce sociálního zabezpečení podléhá, nejen k určení, zda tato instituce vstoupila do práv poškozené osoby nebo zda má přímá práva vůči škůdci, ale také k určení povahy a rozsahu nároků, do nichž instituce poskytnuvší dávky vstoupila nebo které může uplatnit přímo proti škůdci. Proto nelze ani v posuzovaném případě aplikovat ryze pravidla českého práva, která neumožňují zákonnou cesi určitých práv poškozeného, respektive vznik přímých práv orgánu sociálního zabezpečení na náhradu poskytnutých dávek sociálního zabezpečení, což by ve svém důsledku vedlo ke zbavení nařízení jeho praktického účinku.

29. Rozhodným právem pro stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě na území České republiky je české hmotné právo, škůdce způsobivší dopravní nehodu odpovídá podle § 2910, § 2914 a § 2972 o. z. za škodu při ní způsobenou. Podle českých právních předpisů je třeba rovněž zkoumat podmínky odpovědnosti škůdce, míru jeho zavinění a případně spoluzavinění poškozeného. Povaha a rozsah nároků žalobkyně vůči třetí straně se určuje podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení (v posuzované věci rakouského právního řádu), tento nárok je dán toliko vůči škůdci a není kryt pojištěním odpovědnosti. Přestože česká právní úprava nezná regresní nárok na náhradu za vyplacené dávky sirotčího důchodu vůči škůdci, nemá tato skutečnost vliv na rozhodnutí v projednávané věci, neboť v otázce rozsahu a výše nároku je třeba vycházet z rakouské právní úpravy.

30. Po právní stránce tak soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav, že v období od 11/2016 do 12/2018 vyplatila žalobkyně pozůstalým dětem na sirotčích důchodech 72 363,74 EUR (pro xxx ve výši 19 043 EUR, pro xxx 26 659,98 EUR a pro xxx 26 659,98 EUR), posoudil tak, že žaloba v této části byla podána po právu.

31. Žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením 5. 3. 2019, tj. v den následující po uplynutí lhůty dle předžalobní upomínky, a v souladu s § 1970 o. z. je povinna za období od tohoto dne do zaplacení zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení z dlužné částky, ve výši stanovené dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tzn. 9,75 % ročně.

32. Odvolací soud proto napadený rozsudek v této části postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobě vyhověl. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

33. Pokud jde o doplňující usnesení, tak nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení a chystá-li se o absentující části předmětu řízení rozhodnout postupem dle § 166 o. s. ř., musí se tak zásadně stát formou rozsudku (§ 166 odst. 2 o. s. ř.). Součástí rozhodnutí je pak i výrok o nákladech řízení spojených s vydáním doplňujícího rozsudku.

34. Podle § 156 odst. 1 věta první o. s. ř. rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně; vyhlašuje jej předseda senátu jménem republiky.

35. Judikatura Ústavního soudu dovodila, že postulát veřejného vyhlášení rozsudku je kategorický, veřejné vyhlášení rozsudku jako ústavní imperativ musí být bezpodmínečné a bezvýjimečné (čl. 96 odst. 2 Ústavy). Pokud k němu z nějakých důvodů nedojde, nelze tento nedostatek zhojit tím, že odvolací soud pouze konstatuje, že i kdyby k veřejnému vyhlášení došlo, stejně by to na obsahu rozhodnutí nic nezměnilo. Takový postup a chápání ústavního požadavku na veřejné vyhlašování všech rozsudků je nejen v rozporu s jeho účelem (kontrola justice prostřednictvím veřejnosti), ale je i v příkrém rozporu s chápáním spravedlnosti v našem kulturním a právním prostředí. Z hlediska materiálního chápání právního státu je uvedený imperativ základním stavebním kamenem demokratické justice, jenž má zabránit „utajené“ neboli tzv. kabinetní justici (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015).

36. Protože obvodní soud v rozporu s § 152 odst. 1 a § 166 odst. 2 o. s. ř. nerozhodl ve věci rozsudkem a ani své rozhodnutí nevyhlásil veřejně, dopustil se závažné procesní chyby, kterou nelze, jak shora uvedeno, zhojit v odvolacím řízení.

37. Nelze ani odhlédnout od toho, že obvodní soud nemohl meritorně rozhodnout o chybějící části předmětu řízení, protože se v této části jednalo o návrh neurčitý. Žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhá, aby žalovaná byla „povinna hradit žalobkyni příspěvky na sirotčí důchody, které žalobkyně vyplatila od 1. 1. 2019 a které do budoucna bude vyplácet 3 pozůstalým dětem, a to tak, že vyplacené plnění za dobu od 1. 1. 2019 uhradí do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a budoucí plnění vždy do 15. dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém došlo k vyplacení sirotčích důchodů“, je pro neurčitost výše požadovaného plnění neprojednatelná. O odstranění této neurčitosti žaloby se měl soud pokusit postupem dle § 43 o. s. ř. a případně pak měl v této části žalobu odmítnout.

38. Odvolací soud proto rozsudek doplněný o výrok IV. usnesením zrušil postupem podle § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (výrok II.).

39. Obvodní soud nyní vyzve žalobkyni k odstranění vad žaloby dle bodu 37. odůvodněnía to tak, aby bylo zřejmé, jaké konkrétní částky by měl soud uložit žalované k zaplacení za dobu od 1. 1. 2019. Další postup soudu pak závisí na procesní aktivitě žalobkyně - soud buď rozhodně o odmítnutí žaloby, anebo nařídí jednání a provede dokazování i ohledně této části řízení (případně kombinace obojího, pokud dojde jen k částečnému odstranění vad žaloby).

40. Pokud dojde skutečně k odstranění vad žaloby, tak soud neopomene v konečném rozhodnutí doměřit žalobkyni soudní poplatek za žalobu (§ 4 odst. 1 písm. j/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), neboť doposud vybraný soudní poplatek svou výší odpovídá jen žalobě na zaplacení dávek vyplacených do 31. 12. 2018, a zohlednit jej jako náklad řízení účastníka při rozhodování o nákladech řízení dle § 151 o. s. ř.

41. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bude rozhodnuto v novém rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 224 odst. 3 o. s. ř.) a to při zohlednění shora uvedeného názoru odvolacího soudu.

Poučení