25Co 80/2023

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: G., a. s., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupená advokátkou Š. M. sídlem B., Praha proti žalovanému: O. S. I., narozený dne xxx státní příslušník Nigerijské federativní republiky a Italské republiky bytem A., A., Nigerijská federativní republiky bytem V., B., Italská republika o zaplacení 101 628,45 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. února 2023, č. j. 24 C 191/2022-28, takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje.

Odůvodnění

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení, výrokem II. rozhodl o nákladech řízení účastníků a výrokem III. o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni.

2. Své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tím, že žalobkyně se domáhá zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu smlouvy o úvěru (tj. smlouva o vydání kreditní karty č. 2911182 ze dne 27. 9. 2019) uzavřené mezi R., a.s. (dále jen „banka“) a žalovaným. Předmětná pohledávka jí byla postoupena smlouvou ze dne 8. 3. 2022 od společnosti I., a. s., IČO xxx, které uvedenou pohledávku postoupila banka smlouvou ze dne 23. 2. 2022.

3. Obvodní soud konstatoval, že se jedná o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním občanem Nigérie a Itálie (viz Rozsudek SDEU ze dne 17. 11. 2011, C-327/10, Hypoteční banka v. Udo Mike Lindner). Přednostně proto zkoumal otázku své mezinárodní příslušnosti za použití nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“) a uzavřel, že pravomoc Obvodního soudu pro Prahu 4 není dána.

4. Prvostupňový soud uvedl, že žalovaný neprochází lustrací v centrální evidenci obyvatel, na území ČR měl povolen pobyt za účelem zaměstnanecké karty, a to v období od 29. 7. 2019 do 1. 3. 2021, kdy mu zaniklo povolení dlouhodobého pobytu, ČSSZ pro žalovaného neeviduje otevřený pojistný vztah. Jedinou jeho známou adresou v ČR je adresa G., B., pouze v srpnu 2018 a srpnu 2019 se žalovaný za turistickým účelem krátkodobě ubytoval v ubytovacích zařízeních v Brně. V této souvislosti se prokázal cestovním dokladem Itálie s uvedeným bydlištěm v Itálii. Žalovaný při sjednávání smlouvy s bankou uváděl jako svoji adresu trvalého pobytu A., M., A., Nigérie, i když banka měla k dispozici italský cestovní doklad potvrzující též italské státní občanství žalovaného (viz Client details ze dne 7. 4. 2020). Žalovaný italskou adresu nahlásil jen v roce 2018, v roce 2019 a později už uváděl jen nigerijskou adresu. Při výkladu pojmu bydliště soud vyšel z ust. § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s čl. 62 Brusel I bis a uzavřel, že trvalý pobyt žalovaného v Nigérii je jeho bydlištěm.

5. Dále obvodní soud věc posoudil dle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis, protože uzavřel, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. Smlouva mezi žalovaným a bankou byla uzavřena (první splněná podmínka), přičemž žalovaný byl v postavení spotřebitele, když předmětnou smlouvu uzavřel pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, když nebyl prokázán opak a ani to ze strany žalobkyně není tvrzeno (druhá splněná podmínka), zatímco původní věřitelka vystupovala v pozici profesionála, podnikatele. Působení původní věřitelky je pak možné označit za takové, že je zaměřeno na členský stát, v němž má spotřebitel bydliště, tj. na Nigérii, což obvodní soud opřel o „recentní rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 144/2020“, kde měl Nejvyšší soud ČR zdůraznit, že pro aplikaci této úpravy je rozhodné, zda podnikatel projevil vůli navázat na obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi nimiž je i ten, v němž má spotřebitel své bydliště, tedy že musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebitelem s bydlištěm v jiném členském státě. Za rozhodující měl označit i posouzení toho, zda podnikatel byl připraven uzavírat smlouvy o úvěru i se spotřebiteli ze zahraničí. Protože banka byla explicitně srozuměna s tím, že smlouvu o úvěru uzavírá s fyzickou osobou s nigerijským státním občanstvím, tak banka svoji činnost zaměřuje na Nigérii. Tento závěr má být aprobován současnou soudní praxí odvolacího soud, viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 39 Co 189/2022 a ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 39 Co 205/2022. Aplikace čl. 18 odst. 2 Brusel I bis pak vylučuje aplikaci čl. 7 Brusel I bis.

6. Po právní stránce soud poukázal na § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a řízení zastavil (výrok I.).

7. Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil zaviněním žalobkyně na zastavení řízení (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.) s tím, že žalované žádné náklady řízení nevznikly (výrok II.).

8. O vrácení části soudního poplatku bylo rozhodnuto dle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (výrok III).

9. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Závěr soudu o bydlišti žalovaného v Nigérii je v rozporu se soudem zjištěnými skutečnostmi a vychází pouze z údaje o státním občanství žalovaného. Poukázala, že většina čerpání úvěru v době od 13. 2. 2020 do 1. 5. 2021se uskutečnila v EUR, menšina v CZK a několik transakcí i HUF., vše jsou měny EU a pravděpodobnost použití těchto prostředků v Nigérii je nízká. Dle žalobkyně je bydliště žalovaného v Itálii. Čl. 18 a 17 Brusel I bis obvodní soud aplikoval nesprávně, protože banka se na italském trhu vůbec nepodnikala. K rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 144/2020 dodala, že vůbec neexistuje a soudem uváděné závěry údajně plynoucí z tohoto rozhodnutí jsou nelogické. Akcentovala, že podnikatel nemůže odmítnout klienta pouze z důvodu cizího státního občanství nebo bydliště v zahraničí a soudem provedený výklad je nepřiměřeně široký, v tomto směru odkázala na rozhodování SDEU (např. ve věcech C-585/08, C-144/09, C-585/08), ochrana spotřebitele není absolutní (viz rozhodnutí SDEU C-190/11). V posuzovaném případě je banka česká právnická osoba, na Itálii se nikterak nezaměřuje a proto ustanovení o ochraně spotřebitele v Brusel I bis nelze aplikovat. S poukazem na judikaturu SDEU se pak dovolává aplikace čl. 7 Brusel I bis (viz C-249/16).

10. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil (nebylo mu - stejně jako žaloba - ani doručeno).

11. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo (§ 212 ve spojení s § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř.), aniž k tomu nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

12. Soud prvého stupně správně rozpoznal, že se jedná o věc s mezinárodním prvkem, jenž je představován tím, že žalovaný je cizinec (státní příslušník Nigérie a Itálie) s bydlištěm mimo území České republiky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, nebo sp. zn. 32 Odo 374/2003 ze dne 19. 2. 2004 a mnohá další). Bylo proto v souladu s procesními pravidly, že obvodní soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů věc projednat a rozhodnout.

13. Zcela správně pak obvodní soud aplikoval nařízení Brusel I bis, které má přednost před použitím vnitrostátní úpravy (viz např. rozsudky ESD C-26/62 Van Gend en Loos či C-106/77 Simmenthal II), přičemž uvedený vztah je výslovně zachycen v ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“), neboť žádná dvoustranná ani mnohostranná smlouva, které by na posuzovaný případ dopadaly, neexistuje. Z hlediska časové působnosti se Brusel I bis podle článku 81 vztahuje na řízení zahájená od 10. ledna 2015. Podmínky časové působnosti úmluvy jsou tak v projednávaném případě naplněny, jelikož řízení bylo zahájeno dne 30. 9. 2022. Naplněna je i podmínka věcné působnosti nařízení Brusel I bis, která se vztahuje obecně na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu (srov. článek 1), přičemž úmyslem unijního normotvůrce bylo zavést široké pojetí pojmu „občanské a obchodní věci“ obsaženého v čl. 1 odst. 1 Brusel I bis a přiznat tedy tomuto nařízení širokou působnost 14. V posuzovaném případě se nejedná o výlučnou mezinárodní příslušnost dle čl. 24 Brusel I bis (předmět řízení nelze subsumovat pod výčet věcí uvedených v tomto ustanovení), v řízení nevyšlo najevo, že by účastníci provedli volbu sudiště ve smyslu čl. 25 Brusel I bis a nepochybně nejsou pro určení mezinárodně příslušného soudu použitelná ani ustanovení týkající se pojištění (čl. 10 - 16 Brusel I bis) či pracovních smluv (čl. 20 - 23 Brusel I bis). Zjevně neaplikovatelné jsou pak i čl. 8 (nejedná se o žádný případ zde vypočtený) a čl. 9 (týká odpovědnosti za provoz lodi)

15. Obvodní soud si však zcela nesprávně vyložil čl. 26 Brusel I bis a zcela opomenul jeho aplikaci. Již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 09. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněném pod č. 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že "[v] režimu Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu" (srov. též Simon, P. In Drápal, L. - Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 2967). Použitelnost uvedeného výkladu pro potřeby čl. 26 Brusel I bis pak Nejvyšší soud vyložil např. v usnesení ze dne 25. 8. 2016, sp zn. 29 Nd 130/2016.

16. Protože se soud žalovanému nepokusil na adresu v Nigérii ani v Itálii nic doručit, tak za této situace nejsou splněny podmínky pro posuzování mezinárodní ani místní příslušnosti, neboť teprve poté, kdy je žalovanému žaloba doručena a žalovaný účastník příslušnost procesního soudu nezaloží podle článku 26 Brusel I bis, může soud prvního stupně zkoumat podmínky (mezinárodní a místní) příslušnosti a postupovat podle okolností případu. Lze tak uzavřít, že v oblasti věcí s mezinárodním prvkem není správný závěr soudu, že nedostatek podmínek řízení spočívající v absenci mezinárodní příslušnosti je vždy neodstranitelný.

17. Protože použití čl. 26 Brusel I bis má přednost před úpravou spotřebitelských vztahů dle čl. 17 a násl. Brusel I bis, tak již jen toto pochybení soudu je důvodem, proč napadené rozhodnutí nemůže obstát.

18. To, zda soud shledá žalovaného spotřebitelem ve smyslu Brusel I bis, je však relevantní pro další postup soudu, který v případě spotřebitele musí v souladu s čl. 26 Brusel I bis ověřit, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. Navíc vyřešení této otázky má vliv i na přípustnost aplikace čl. 7 Brusel I bis, proto považuje odvolací soud za nutné uvést následující.

19. Je již notorietou, že posouzení žalovaného jako spotřebitele dle českého hmotného práva ještě neimplikuje závěr o tom, že splňuje podmínky definice spotřebitele dle čl. 17 Brusel I bis. Podle ustálené judikatury Soudního dvora EU platí, že ustanovení nařízení Brusel I bis musí být vykládána autonomně s ohledem na jeho systematiku a cíle (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 16. 7. 2009 ve věci C-189/08, Zuid-Chemie BV proti Philippo's Mineralenfabriek NV/SA, bod 17 a citovaná judikatura). Zjednodušeně lze říct, že nikoliv každý vztah, který je z pohledu českého hmotného práva vztahem spotřebitelským, spadá též pod úpravu čl. 17 Brusel I bis.

20. Relevanci nemá jen otázka bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy (pro závěr o tom, zda je spotřebitelem dle Brusel I bis), ale i v době zahájení řízení (pro určení příslušného soudu, viz rozhodnutí SDEU C-98/20).

21. Podle čl. 17 bod 1 Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

22. Posuzovaný vztah nelze podřadit pod ust. čl. 17 odst. 1 písm. a) ani písm. b) Brusel I bis, protože předmětem smlouvy nebyla koupě movitých věcí na splátky ani financování takové koupě, avšak do úvahy přichází aplikace jurisdikčního pravidla podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Pro jeho použití musí být dle samotného znění dotčeného ustanovení i související judikatury SDEU splněny tři podmínky.

23. Zaprvé je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele, nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát. Zadruhé, aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, Rüdiger Hobohm proti Benedikt Kampik Ltd & Co. KG a dalším, bod 27). A zatřetí musí být kumulativně splněno i to, že aby smlouva byla skutečně uzavřena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017 a tam citovaná rozhodnutí SDEU, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015 nebo dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, uveřejněné pod číslem 2/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se již nařízení Brusel I bis).

24. Za jednoznačně naplněnou odvolací soud považuje druhou podmínku, tedy že předmětná smlouva spadá do rozsahu podnikatelských (profesionálních) činností R., a. s., a rovněž třetí podmínku, aby smlouva byla skutečně uzavřena.

25. K první podmínce - zaměření se na členský stát bydliště spotřebitele - odvolací soud podotýká, že Nigérie rozhodně není členským státem EU, proto, i kdyby se banka na Nigérii svou podnikatelskou činností zaměřovala, stejně nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že jde v takovém případě o zaměřování na členský stát ve smyslu vykládaného článku.

26. Pokud jde o individuální okolnosti tohoto případu, tak všechna právní jednání zachycená v písemné podobě jsou v českém jazyce (až na Client details), jako rozhodné bylo sjednáno české právo, banka uváděla jako svou adresu jen adresu v České republice, telefonní číslo s českou předvolbou a webové stránky s českou doménou nejvyššího řádu. Žalobce sdělil bance nejen adresu trvalého pobytu v Nigérii, ale i dvě adresy v České republice (jako adresy pro doručování), na adresu G., B., mu banka doručovala vedle doručování do Nigérie. Druhá adresa je uvedena ve smlouvě - K., B. Z návrhu smlouvy ze dne 27. 9. 2019 vyplývá, že žalovaný žil v České republice, kde měl od 8/2019 pronajatý byt a byl zaměstnán, měl povolen dlouhodobý pobyt, v Brně pak žalovaný žil ještě v roce 2021, kdy požádal o navýšení limitu úvěru, se žalovaným jednala brněnská pobočka banky, hlavní měnou ve smlouvě o poskytování bankovních služeb z 23. 8. 2019 byla ujednána CZK. Sama žalobkyně uváděla, že peníze z kreditní kartě žalovaný čerpal rovněž v CZK.

27. Ze zprávy ministerstva vnitra pak rovněž vyplývá, že žalovaný měl v České republice povolený dlouhodobý pobyt od 29. 7. 2019 do 1. 3. 2021, již od 11. 9. 2018 až do 31. 12. 2020 pracoval po celou dobu u jediného zaměstnavatele z Brna, přičemž již v srpnu 2018 pobýval v ČR jako turista. ČSSZ pak vyjma výše uvedených adres označila i další adresu žalovaného v B. (Ž.).

28. Odvolací soud pak považuje za obecně známou skutečnost (§ 121 o. s. ř.), že R. B. I. je majoritním akcionářem R., a. s. Mateřská společnost R. B. I. AG se prezentuje tak, že se zaměřuje na region střední a východní Evropy (CEE) včetně Rakouska, její dceřiné banky pokrývají v tomto regionu 12 trhů, ani jedna z dceřiných bank nepůsobí (dle obecně známých skutečností) ani v Itálii ani v Nigérii.

29. Judikatura Soudního dvora dospěla k závěru, že znění čl. 17 Brusel I bis neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště, i to je pojem, který musí být vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku. Úlohou této úpravy je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou (srov. R 2/2021 a rozsudky SDEU v něm citované).

30. Podle judikatury Soudního dvora (převzaté též Nejvyšším soudem) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků. Pojem zaměřování se vztahuje, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. již výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09).

31. Při výkladu pojmu „zaměřování činnosti“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis je třeba přihlédnout i k tomu, zda český podnikatel, který poskytl služby spotřebiteli s bydlištěm v jiném státě, nemá na území tohoto státu zřízenu svou pobočku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, uveřejněné pod číslem 2/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodné je faktické provozování (výkon) takové činnosti ve členském státě spotřebitele, příp. její zaměření (jakýmkoliv způsobem) i na tento členský stát. Z uvedeného pak zjevně vychází též SDEU (srov. rozsudky ze dne 6. 9. 2012 ve věci C- 190/11, D. M. proti A. Y. a W. Y., ze dne 17. 10. 2013 ve věci C-218/12, L. E. proti V. S., ze dne 14. 5. 2009 ve věci C-180/06, R. I. proti M. D., ze dne 7. 12. 2010 ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09, P. P., proti R. K. S. GmbH & Co KG a Hotel Alpenhof GesmbH proti O. H., ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, R. H. proti B. K. a dalším).

32. V posuzovaném případě však vůbec žádná indicie o tom, že by se R., a. s. zaměřovala na Itálii nebo Nigérii nebyla zaznamenána. Zaměřování činnosti v případě uvedené banky bylo zjištěno jen na území České republiky, a proto je klíčový závěr právě o tom, kde bylo bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy. Článek 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis totiž musí být vykládán v tom smyslu, že se použije i v případě, kdy podnikatel a spotřebitel (ve smyslu hmotného práva), měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže členském státě a kdy se přeshraniční prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy, a to z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného státu (viz rozhodnutí SDEU ze dne 30. 9. 2021, C-296/20).

33. Jelikož nařízení Brusel I bis zároveň nedefinuje pojem bydliště a v čl. 62 odkazuje na právo soudu, kterému byl podán návrh, řešil i odvolací soud tuto otázku ve smyslu § 80 odst. 1 o. z. Pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem (do případné změny poměrů). Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3379/2016 a mnohá další). Obsah pojmu „bydliště“ není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, fyzická osoba může mít bydliště na více místech (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 444/2004), tento závěr Nejvyšší soud přijal i pro případ aplikace Brusel I (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1401/2011).

34. Odvolací soud pak uzavřel (na základě shora popsaných skutečností, které vyšly najevo), že bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy bylo v České republice, již více než rok se zde fyzicky zdržoval, pracoval zde, měl povolen pobyt, měl zde i pronajatý byt, to vše ještě dva roky po uzavření smlouvy.

35. Jinými slovy: odvolací soud se - byť na základě jiné úvahy - ztotožnil se závěrem, že smlouva o vydání kreditní karty byla uzavřena se žalovaným jako spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, a zároveň banka provozuje podnikatelskou činnost v České republice (jako členském státě EU), v níž měl zároveň žalovaný bydliště v době uzavření smlouvy (a to v Brně). Žalovanému tak v tomto případě skutečně přísluší postavení spotřebitele ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis.

36. K apelu žalobkyně na restriktivní výklad čl. 17 Brusel I bis lze dodat, že judikatura dospěla dříve k závěru, že cílem zkoumaného pravidla je ochrana spotřebitele a jeho výklad proto má obecně být prováděn „extenzivně směrem ke spotřebiteli“, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019 a v něm citovaná judikatura SDEU. V rozhodnutí C-208/2018 SDEU sice konstatoval, že pojem „spotřebitel“ ve smyslu článků 17 a 18 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán restriktivně, přičemž je třeba vycházet z postavení této osoby v určité smlouvě s ohledem na povahu a účel této smlouvy, a nikoli ze subjektivního postavení této osoby, neboť jedna a tatáž osoba může být považována za spotřebitele v rámci některých transakcí a za hospodářský subjekt v rámci jiných transakcí (viz rozsudek ze dne 25. 1. 2018, Schrems, C-498/16). Odvolací soud v požadovaném smyslu aplikoval pojem zaměřování činnosti podnikatele restriktivně, neboť shledal, že se banka ani na Nigérii ani na Itálii nezaměřovala; požadavek na zužující výklad se však netýká výkladu pojmu bydliště dle českého práva. Odvolací soud proto souhlasí též se závěrem prvostupňového soudu, že na posuzovaný případ nelze čl. 7 Brusel I bis vůbec aplikovat.

37. Přesvědčivosti odůvodněníobvodního soudu pak skutečně nepomáhá to, že „rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 144/2020“ neexistuje; pravděpodobně se však jedná o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 823/2020 ze dne 19. 10. 2021, kterým byl zrušen rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 39 Co 144/2019 a jednalo se o zcela odlišnou skutkovou situaci, kdy banka provozovala pobočku v členském státu EU, kde měl žalovaný bydliště, který o uzavření smlouvy jednal s pobočkou, i když ji uzavřel přímo s bankou.

38. Další postup v řízení je tak závislý na výsledku pátrání po žalovaném.

39. Pokud obvodní soud zjistí bydliště žalovaného a ověří, že žalovaný je informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení, tak může žalovaný přijmout příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4, čímž se uvedený soud stane mezinárodně i místně příslušným soudem. V takovém případě soud věc projedná a rozhodne.

40. Pokud soud zjistí bydliště žalovaného v EU a ten nepřijme příslušnost daného soudu, tak soud řízení zastaví (§ 104 o. s. ř.).

41. Pokud soud zjistí bydliště žalovaného mimo EU a ten nepřijme příslušnost daného soudu, tak soud bude postupovat dle 6 Brusel I bis, neboť na tuto situaci nelze čl. 18 odst. 2 Brusel I bis použít (tj. bude zkoumat svou mezinárodní příslušnost dle ZMPS).

42. Pro situaci, kdy se soudu přes veškerou snahu nepodaří zjistit bydliště žalovaného, tak soud bude postupovat zcela v souladu s rozhodnutím SDEU ve věci C-327/10, Hypoteční banka a. s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi, Soud určený jako mezinárodně příslušný za použití uvedené judikatury je soud členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele.

43. To ovšem znamená, že soud učiní adekvátní pátrání a skutečně se pokusí zjistit, kde je bydliště žalovaného, tedy včetně pokusu doručit mu zásilky do Nigérie i Itálie.

44. Odvolací soud tak prozatím neshledal nedostatek podmínek řízení spočívající v absenci mezinárodní příslušnosti, proto usnesení soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. argumentace a maiori ad minus ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. změnil tak, že řízení se nezastavuje.

45. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že výroky o nákladech řízení a vrácení soudního poplatku byly závislé na změněném výroku, proto jsou právní mocí tohoto usnesení zrušeny, aniž je tento následek nutno vyslovit ve výroku odvolacího rozhodnutí (shodně usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4504/2018, ze dne 17. 1. 2019). O nákladech řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení