26 C 177/2024 - 78

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudcem Mgr. Jindřichem Kyselou, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] za účasti: [Jméno advokátky B], narozený [Datum narození advokátky B] bytem [Adresa advokátky B] o žalobě dle ustanovení § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu takto:

Výrok

Nález finančního arbitra ze dne 21. 12. 2021, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 - 43 a rozhodnutí o námitkách finančního arbitra ze dne 31. 1. 2024, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 – 124 se nahrazují výroky I., II. a III. nálezu finančního arbitra a výroky I., II. a IV. v bodu A rozhodnutí o námitkách tímto rozsudkem v následujícím znění:

I. Určení, že smlouva o nájmu dopravního prostředku a smlouva o koupi najaté věci, kterou uzavřeli dne 3. 5. 2016 navrhovatel [Jméno advokátky B], narozený [Datum narození advokátky B], bytem [adresa] [Jméno advokátky C] a instituce [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně], se sídlem [adresa], je neplatná, se zamítá.

II. Účastník [Jméno advokátky B], narozený [Datum narození advokátky B], je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 329 044 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 329 044 Kč od 4. 5. 2019 do zaplacení, kterou mu žalobkyně zaplatila na základě výroku II. nálezu finančního arbitra, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 – 43 ze dne 21. 12. 2021 ve znění výroku II. rozhodnutí o námitkách, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 – 124 ze dne 31. 1. 2024, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Kancelář Finančního arbitra je povinna zaplatit žalobkyni částku, kterou žalobkyně zaplatila podle § 17a zákona o finančním arbitrovi jako sankci ve výši 10 % z částky, kterou byla žalobkyně povinna zaplatit navrhovateli [jméno FO], na základě povinnosti uložené ve výroku II. nálezu, a to do patnácti dnů ode dne nabytí právní moci nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra vedený u České národní banky, č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol], konstantní symbol [konst. symbol].

IV. Účastník [Jméno advokátky B], narozený [Datum narození advokátky B] 9 800 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 31. 3. 2024 domáhala nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1282/2019-43 ze dne 21. 12. 2021 potvrzeného Rozhodnutím o námitkách č. j. FA/SR/SU/1282/2019-124 ze dne 31. 1. 2024. Finanční arbitr v citovaném nálezu konstatoval nesporné skutečnosti, že Navrhovatel a Instituce uzavřeli smlouvu o nájmu dopravního prostředku a smlouvu o koupi najaté věci, datovanou ke dni 3. 5. 2016, kterou si mimo jiné sjednali nájem vozidla tov. zn. [Anonymizováno], VIN: [VIN kód], SPZ: [SPZ] s tím, že podle této smlouvy Instituce přenechala vozidlo do užívání navrhovateli na dobu 12 měsíců a navrhovatel se zavázal hradit instituci měsíční nájemné ve výši 37 000 Kč, resp. měsíční zálohu na nájemném ve výši 12 970 Kč za předpokladu, že dojde k úhradě všech nájmů a následně k úhradě celé kupní ceny. Současně si smluvní strany sjednaly odkup vozidla navrhovatelem za splnění sjednaných podmínek. Navrhovatel zahájil řízení u Finančního arbitra dne 12. 7. 2019 a domáhal se vydání nálezu, kterým uloží žalobkyni (Instituci) zaplatit do 15 dnů od právní moci nálezu částku 1 369 546 Kč. Finanční arbitr poté vydal nález, ve kterém určil neplatnost smlouvy o nájmu dopravního prostředku a smlouvy o koupi najaté věci, kterou uzavřeli dne 3. 5. 2016 navrhovatel [Jméno advokátky B] s institucí [Jméno žalobkyně], žalobkyni dále uložil zaplatit žalovanému částku ve výši 1 370 911 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 1 340 177 Kč ode dne 4. 5. 2019 do 4. 8. 2019 a úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 1 369 546 Kč od 5. 8. 2019 do zaplacení a zároveň uložil žalobkyni sankci ve výši 10 % z částky, kterou je povinna zaplatit navrhovateli. Proti citovanému nálezu Finančního arbitra podala žalobkyně námitky, o nichž rozhodl Finanční arbitr dne 31. 1. 2024, č. j. FA/SR/SU/1282/2019-124, a to tak, že napadený nález změnil tak, že Instituce je navrhovateli povinna zaplatit částku 1 329 044 Kč. Žalobkyně uvedla, že byla Nález i Rozhodnutím o námitkách dotčena na svých právech, neboť ji bylo Nálezem ve znění Rozhodnutí o námitkách uložena povinnost zaplatit žalovanému peněžní částku spolu s příslušenstvím a dále jí byla uložena povinnost zaplatit sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi, ačkoliv ohledně části předmětu řízení nebyla podle žalobkyně vůbec založena pravomoc Finančního arbitra rozhodovat a dále došlo ze strany Finančního arbitra k nesprávně interpretaci a aplikaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to zejména z hlediska posouzení mezi účastníky sjednané smlouvy o nájmu ze dne 3. 5. 2016 jako smlouvy o spotřebitelském úvěru a dále posouzení postupu žalobkyně při zkoumání tzv. úvěryschopnosti žalovaného. Finanční arbitr podle názoru žalobkyně dále v Rozhodnutí o námitkách nesprávně nepřihlédl k argumentaci žalobkyně v námitkách a navazujících podáních, respektive námitky žalobkyně nesprávně po právní stránce posoudil, a to zejména nesprávně nepřihlédl ke kompenzační námitce žalobkyně a dále námitce promlčení. Žalobkyně je přesvědčena, že žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci by nemělo vést ke zjevné, a v daném případě dokonce extrémní, nespravedlnosti. Nález ve spojení s Rozhodnutím o námitkách ve svých důsledcích formuluje stav, kdy byla žalobkyně povinna vrátit žalovanému veškeré finanční prostředky, které jí v minulosti uhradil, včetně úroků z prodlení, ačkoliv žalovaný vozidlo v hodnotě 1,5 mil. Kč po dobu bezmála osmi let aktivně užívá a měl jej ve své dispozici, a to zcela bez náhrady. Takový stav představuje nejen z pohledu žalobkyně, ale i z hlediska obecně vnímaných kritérií spravedlnosti, extrémní nespravedlnost. Fakticky totiž konstituuje a ve prospěch žalovaného konstruuje bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že žalovaný mohl užívat vozidlo po dobu osmi let, aniž by měl za toto užívání žalobkyni cokoliv hradit. Ačkoliv je ochrana spotřebitele v obecné rovině jistě správný přístup, tak zcela nepochybně nemá a nemůže vést k takovým extrémům a nespravedlnosti, jako je tomu v případě důsledků spojených s Nálezem a Rozhodnutím o námitkách.

2. K podané žalobě se vyjádřil Finanční arbitr podáním ze dne 4. 6. 2024, došlým soudu dne 5. 6. 2024. Ve svém vyjádření Finanční arbitr uvedl, že v rozhodnutí o námitkách připustil námitku žalobce, že poplatky za servis vozidla žalovaný neuhradil v souvislosti se smlouvou o nájmu, a v této části návrh žalovaného zamítl. Ve zbytku však setrval na svých názorech přijatých v nálezu, tedy že nezjistil, že by smlouva o nájmu nebyla smlouvou o spotřebitelském úvěru v režimu zákona o spotřebitelském úvěru 2010. Finanční arbitr podrobně vypořádal důvod neplatnosti smlouvy o nájmu, když v důsledku neposouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí je proto smlouva o nájmu absolutně neplatná a strany sporu jsou si povinny vydat bezdůvodné obohacení, které na základě neplatné smlouvy o nájmu získaly. K tomu dodal, že velmi pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, ve svých rozhodnutích odkázal na relevantní skutková zjištění, související právní úpravu i závěry obecných soudů, které učinily v obdobných případech.

3. Soud poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas (§ 247 odst. 1 o. s. ř.; dvouměsíční lhůta je zachována, ode dne vydání Rozhodnutí o námitkách ze dne 31. 1. 2024) osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení před Finančním arbitrem, srov. ustanovení § 246 odst. 1 o. s. ř.) poté, co byly vyčerpány přípustné opravné prostředky (§ 246 odst. 2 o. s. ř), nařídil k projednání podané žaloby ústní jednání, projednal věc v mezích, ve kterých se žalobkyně domáhala projednání sporu před soudem (§ 250f odst. 1 o. s. ř), a poté dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění: nálezem Finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1282/2019-43 ze dne 21. 12. 2021 bylo rozhodnuto konkrétně tak, že bylo určeno, že smlouva o nájmu dopravního prostředku a smlouva o koupi najaté věci, kterou uzavřeli dne 3. 5. 2016 navrhovatel, [Jméno advokátky B], nar. [Datum narození advokátky B], bytem [Adresa advokátky B], a instituce, [Jméno žalobkyně] s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa], je neplatná. Instituce, [Jméno žalobkyně], byla dle předmětného rozhodnutí povinna navrhovateli, [jméno FO], zaplatit částku 1 370 911 Kč (slovy: jeden milion tři sta sedmdesát tisíc devět set jedenáct korun českých), úrok z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 1 340 177 Kč ode dne 4. 5. 2019 do 4. 8. 2019, a úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 1 369 546 Kč od 5. 8. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci nálezu. Instituce, [Jméno žalobkyně], byla povinna uhradit podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 10 % z částky, kterou měla zaplatit navrhovateli, [jméno FO], na základě povinnosti uložené ve výroku II. tohoto nálezu, a to do patnácti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra vedený u České národní banky, č. [č. účtu], var. symbol [var. symbol], konst. symbol [konst. symbol]. Dané rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že v řízení vyšlo najevo, resp. Instituce neprokázala ve smyslu § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru 2010 opak, že Instituce nesplnila povinnost podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru 2010, protože neposoudila schopnost Navrhovatele splácet úvěr s odbornou péčí. Jelikož Instituce v rozporu se zákonem uzavřela s Navrhovatelem Smlouvu o nájmu a následně Navrhovateli poskytla na základě této smlouvy spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda Navrhovatel bude schopen úvěr splatit, je Smlouva o nájmu absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru 2010. Navrhovateli svědčí právní zájem na určení neplatnosti Smlouvy o nájmu, finanční arbitr tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto nálezu. Smluvní strany jsou si povinny vydat bezdůvodné obohacení, které na základě neplatné Smlouvy o nájmu získaly, když Navrhovatel vyzval Instituci k plnění bezdůvodného obohacení ze Smlouvy o nájmu včetně úroku z prodlení. Finanční arbitr proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Protože finanční arbitr v nálezu zcela vyhověl návrhu Navrhovatele, musí Instituci uložit ve výroku III. tohoto nálezu podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 136 954,60 Kč jako 10 % z částky, kterou je Instituce podle výroku II. tohoto nálezu povinná zaplatit Navrhovateli. Sankce je příjmem státního rozpočtu a Instituce je povinná ji zaplatit ve lhůtě a způsobem uvedeným ve výroku III. tohoto nálezu.

5. Rozhodnutím o námitkách č. j. FA/SR/SU/1282/2019-124 ze dne 31. 1. 2024 Finanční arbitr částečně vyhověl, a nález finančního arbitra po změně tedy zněl tak, že se určuje, že smlouva o nájmu dopravního prostředku a smlouva o koupi najaté věci, kterou uzavřeli dne 3. 5. 2016 navrhovatel, [Jméno advokátky B], nar. [Datum narození advokátky B], bytem [Adresa advokátky B], a instituce, [Jméno žalobkyně], je neplatná. Instituce, [Jméno žalobkyně], je povinna navrhovateli, [jméno FO], zaplatit částku 1 329 044 Kč (slovy: jeden milion tři sta dvacet devět tisíc čtyřicet čtyři korun českých), a úrok z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 1 329 044 Kč ode dne 4. 5. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci nálezu. Návrh navrhovatele, [jméno FO], se ve zbývající části podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi zamítá. Instituce, [Jméno žalobkyně], je povinna uhradit podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 10 % z částky, kterou je povinna zaplatit navrhovateli, [jméno FO], na základě povinnosti uložené ve výroku II. tohoto nálezu, a to do patnácti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra vedený u České národní banky, č. [č. účtu], var. symbol [var. symbol], konst. symbol [konst. symbol]. Dané rozhodnutí finanční arbitr odůvodnil tak, že ze shromážděných podkladů a po jejich pečlivém právním posouzení nezjistil, že by Smlouva o nájmu nebyla smlouvou o spotřebitelském úvěru v režimu zákona o spotřebitelském úvěru 2010. Finanční arbitr uvedl, že již v Nálezu podrobně vypořádal důvod neplatnosti Smlouvy o nájmu, tedy že Instituce neposoudila s odbornou péčí schopnost Navrhovatele splácet spotřebitelský úvěr ze Smlouvy o nájmu, když převážně vycházela z nepodložených údajů o Navrhovateli, které prokazatelně neověřila. Finanční arbitr setrvává na svých právních závěrech náležitě odůvodněných v Nálezu, tedy že zjistil, že Instituce schopnost Navrhovatele splácet úvěr neposoudila s odbornou péčí, resp. v rozporu se zákonem uzavřela s Navrhovatelem Smlouvu o nájmu, a následně Navrhovateli poskytla na základě této smlouvy spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda Navrhovatel bude schopen úvěr splatit. Současně finanční arbitr nezjistil, že by Navrhovatel neměl právní zájem na určení neplatnosti Smlouvy o nájmu. V důsledku neposouzení schopnosti Navrhovatele splácet úvěr s odbornou péčí je proto Smlouva o nájmu absolutně neplatná a strany sporu jsou si povinny vydat bezdůvodné obohacení, které na základě neplatné Smlouvy o nájmu získaly. Naopak, finanční arbitr nezjistil, že by Poplatky za servis Navrhovatel uhradil v souvislosti se Smlouvou o nájmu Instituci, a proto Nález musel změnit, a návrh Navrhovatele v této části musí zamítnout. Finanční arbitr tak z části vyhověl Námitkám Instituce co do výše bezdůvodného obohacení, které má vrátit Navrhovateli, a ve zbytku Námitky Instituce zamítl. Na základě výše uvedených skutečností rozhodl finanční arbitr tak, jak je uvedeno ve výrocích tohoto rozhodnutí.

6. Ze spisu finančního arbitra sp. zn. FA/SR/SU/1282/2019 bylo dále zjištěno, že účastník [jméno FO], nyní [jméno FO] uzavřel se žalobkyní dne 3. 5. 2016 smlouvu o nájmu dopravního prostředku a smlouvu o koupi najaté věci, kdy danou smlouvou bylo dáno účastníkovi do jeho užívání a nájmu motorové vozidlo tovární značky [Anonymizováno], VIN: [VIN kód], SPZ: [SPZ], kdy nájem vozidla byl sjednán na dobu 12 měsíců s tím, že v případě uzavření kupní smlouvy by byla část dosud uhrazeného nájemného, které měl účastník hradit odpuštěna. Nájemné bylo sjednáno v částce 37 000 Kč měsíčně s tím, že v případě, že dojde k úhradě všech nájmů za každý započatý měsíc, počínaje měsícem květen a následně k úhradě celé kupní ceny vozidla bude kupujícímu dobropisováno půjčovné ve výši 24 030 Kč bez DPH za každý započatý měsíc a tím pádem bude činit 12 970 Kč. Dále bylo sjednáno, že kupující bude hradit zálohy na nájemné ve výši 12 970 Kč. V čl. V bod 1. dané smlouvy se smluvní strany dohodly, že po skončení trvání nájmu uplynutím doby, na kterou byl sjednán, dojde k převodu vlastnického práva k vozidlu dle smlouvy. V čl. VI bylo konstatováno, že při uzavření smlouvy uhradil nájemce pronajímateli zálohu na úhradu kupní ceny za prodej vozidla ve výši 400 000 Kč. Smluvní strany se dohodly v čl. VII, že v případě převodu vlastnického práva k předmětu pronájmu z pronajímatele na nájemce činí kupní cena částku 1 560 000 Kč včetně DPH.

7. Z čl.

4. Zvláštní ujednání kupní smlouvy č. [hodnota] o prodeji automobilu ve spojení s Předávacím protokolem o převzetí vozu ze dne 5. 5. 2016 uzavřené mezi [Anonymizováno] jako prodávajícím a [jméno FO] jako kupujícím soud zjistil, že byl ujednán pronájem na dobu 12ti měsíců s nájemným 37 000 Kč bez DPH, kdy v případě, že dojde k úhradě všech nájmů za každý započatý měsíc, počínaje měsícem květen a následně k úhradě celé kupní ceny vozidla bude kupujícímu dobropisováno půjčovné ve výši 24 030 Kč bez DPH za každý započatý měsíc, a zákazník skládá zálohu na vůz ve výši 400 000 Kč. Kupní smlouva nebyla realizována, jelikož se účastník rozhodl, že si nejdříve vozidlo vyzkouší, a proto došlo k uzavření smlouvy o nájmu motorového vozidla.

8. Z obsahu e-mailů za období 3. 5. do 4. 5. 2016 od [jméno FO] bylo zjištěno, že nájemní produkt byl schválen a byla uzavřena nájemní smlouva s následným dokupem, kdy byly hrazeny pouze náklady spojené s vedením smlouvy, finanční službou a pojištění vozidla a kdykoliv v průběhu trvání smlouvy bylo možné vztah ukončit doplacením kupní ceny vozu s tím, že nájem byl na 1 rok a bylo ho možné prodloužit i zkrátit. Z potvrzení o příjmech plyně, že žalovaný měl v období od 1. 1. 2016 do 23. 4. 2016 hrubý příjem 12 131,97 EUR.

9. Z dopisu Unicredit leasing ze dne 3. 2. 2021 spolu se smlouvou o financování č. [hodnota] bylo zjištěno, že vozidlo [Anonymizováno]; VIN: [VIN kód], bylo ve vlastnictví spol. [právnická osoba] do 27. 2. 2018. Následně bylo vozidlo předmětem smlouvy o nájmu č. [hodnota] (Operativní leasing). Tento pronájem byl ukončen 23. 12. 2017. Následně spol. [právnická osoba] tento předmět prodala spol. [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně]. Nákup tohoto vozidla spol. [Jméno žalobkyně] financovala úvěrem u společnosti UniCredit, a.s., ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], kdy po dobu splácení úvěru spol. [Jméno žalobkyně] nemá právo zatěžovat předmět úvěru nároky třetích stran. Společnost [právnická osoba]. je zajištěným věřitelem a spol. [Jméno žalobkyně] není oprávněna vozidlo pronajímat, půjčovat či prodat třetí straně bez speciálního povolení ze strany [právnická osoba]. Výše úvěru byla 1 465 756 Kč.

10. Podle znaleckého posudku číslo [Anonymizováno] činila hodnota vozidla ke dni 16. 4. 2020 částku 790 000 Kč.

11. Ze zálohové faktury č. [Anonymizováno] ze dne 4. 5. 2016 vystavené dodavatelem [Jméno žalobkyně] s.r.o. odběrateli [jméno FO] byla zjištěna vyfakturovaná částka 400 000 Kč jako kauce na referenční vůz [Anonymizováno], VIN: [VIN kód]. Ze zálohové faktury č. [Anonymizováno] ze dne 14. 12. 2017 vystavené dodavatelem [Jméno žalobkyně] odběrateli [jméno FO] byla zjištěna vyfakturovaná částka 600 000 Kč jako kauce na referenční vůz [Anonymizováno], VIN: [VIN kód]. Z faktury č. [hodnota] ze dne 29. 10. 2017 vystavené dodavatelem [Jméno žalobkyně] odběrateli [jméno FO] byla zjištěna vyfakturovaná částka 129 700 Kč jako částečné nájemné k vozu [Anonymizováno]. Z faktury č. [hodnota] ze dne 29. 10. 2017 vystavené dodavatelem [Jméno žalobkyně] odběrateli [jméno FO] byla zjištěna vyfakturovaná částka 103 760 Kč jako částečné nájemné k vozu [Anonymizováno]. Z faktury č. [hodnota] ze dne 31. 12. 2017 vystavené dodavatelem [Jméno žalobkyně] s.r.o. odběrateli [jméno FO] byla zjištěna vyfakturovaná částka 25 940 Kč jako částečné nájemné k vozu [Anonymizováno]. Z faktury č. [hodnota] ze dne 31. 3. 2018 vystavené dodavatelem [Jméno žalobkyně] s.r.o. odběrateli [jméno FO] byla zjištěna vyfakturovaná částka 38 910 Kč jako částečné nájemné k vozu [Anonymizováno]. Ze zálohové faktury č. [Anonymizováno] ze dne 17. 4. 2018 vystavené dodavatelem [Jméno žalobkyně] s.r.o. odběrateli [jméno FO] byla zjištěna vyfakturovaná částka 560 000 Kč jako kauce na referenční vůz [Anonymizováno], VIN: [VIN kód]. Ze zálohové faktury č. [Anonymizováno] ze dne 18. 4. 2018 vystavené dodavatelem [Jméno žalobkyně] odběrateli [jméno FO] byla zjištěna vyfakturovaná částka 194 775 Kč jako dofakturace části nájemného, pojištění atd. Z faktury [právnická osoba], č. [hodnota], byla zjištěna částka ve výši 23 211,05 Kč vynaložená na servis vozidla. Z faktury [právnická osoba]. č. [hodnota] byla zjištěna částka ve výši 13 782 Kč vynaložená na servis vozidla. Z faktury č. [hodnota] ze dne 4. 5. 2016 vystavené dodavatelem [Jméno žalobkyně] odběrateli [jméno FO] byla zjištěna vyfakturovaná částka 30 734 Kč jako služby k vozu [Anonymizováno].

12. Z dokumentu nazvaného Odstoupení od smlouvy, Výzva k vydání bezdůvodného obohacení 1 340 177 Kč, Předžalobní výzva ze dne 23. 4. 2019 soud zjistil, že účastník odstoupil v celém rozsahu od smlouvy o nájmu dopravného prostředku a smlouvy o koupi najaté věci, jelikož žalobkyně neprokázala schopnost splnit povinnost převést na účastníka vlastnické právo k vozidlu, navíc v mezidobí vyšlo najevo, že účastníka uvedli v omyl nepravdivými prohlášeními ohledně vlastnictví vozidla, a zároveň vyzval žalobkyni k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 340 177 Kč a uplatnil zadržovací právo k vozidlu z titulu zajištění jeho pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení.

13. Z návrhu na zahájení řízení adresovaného Finančnímu arbitrovi ze dne 12. 7. 2019 navrhovatelem [jméno FO] (roz. [jméno FO]) bylo zjištěno, že žalobce coby nájemce a kupující uzavřel dne 3. 5. 2016 se žalovanou institucí [Jméno žalobkyně] coby pronajímatelem a prodávajícím smlouvu o nájmu dopravního prostředku a smlouvu o koupi najaté věci (leasingovou smlouvu), jejímž předmětem byl nájem a následný převod vlastnického práva k motorovému vozidlu VIN: [VIN kód], RZ: [SPZ], tovární značka [Anonymizováno] („vozidlo“), jakož i další právně významná ujednání mezi stranami (finanční leasing vozidla). Při podpisu leasingové smlouvy předložil zástupce žalovaného žalobci k podpisu také další smlouvu (kupní) ohledně totožného vozidla, na které však byla coby prodávající uvedena společnost [Anonymizováno], IČO [IČO] („[Anonymizováno]“) a která byla datována na 5. 5. 2016. Žalobce si popsané nesrovnalosti nevšiml a vycházel z prohlášení přítomného pracovníka žalovaného, že se podepisují dokumenty pouze mezi žalobcem a žalovaným. Účel uzavření smlouvy se [Anonymizováno] není žalobci dodnes znám. Podle zálohových faktur žalovaného (zálohová faktura č. [Anonymizováno] ze dne 4. 5. 2016 na částku 400 000 Kč a zálohová faktura č. [Anonymizováno] ze dne 14. 12. 2017 na částku 600 000 Kč) zaplatil žalobce žalovanému zálohy na kupní cenu vozidla v celkové výši 1.000.000,- Kč, a to fakturami č. [hodnota] ze dne 31. 3. 2018 na částku 32 155,22 Kč bez DPH + DPH 21 %, celkem 38 910 Kč; č. [hodnota] ze dne 31. 12. 2017 na částku 21 436,82 Kč bez DPH + DPH 21 %, celkem 25 940 Kč; č. [hodnota] ze dne 29. 10. 2017 na částku 85 747,26 bez DPH + DPH 21 %, celkem 103 760 Kč; č. [hodnota] ze dne 29. 10. 2017 na částku 107 184,06 Kč bez DPH + 21 % DPH, celkem 129 700 Kč; žalovaný žalobci fakturoval nájemné za vozidlo ve výši měsíčního nájemného 12 970 Kč bez DPH, přičemž každá z faktur se skládala z částek měsíčního nájemného za několik období a vždy byla navýšena o příslušnou DPH, celkem se jednalo o částku 298 310 Kč. Žalobce tyto faktury žalovanému řádně zaplatil. Na zálohách a nájemném podle leasingové smlouvy žalobce žalovanému zaplatil celkem 1 298 310 Kč. Dále žalobce vynaložil na vozidlo náklady: 13 782 Kč podle faktury č. [hodnota] společnosti [právnická osoba]. za servis vozidla; 28 085 Kč podle faktury č. [hodnota] společnosti [právnická osoba] za servis vozidla; 30 734 Kč podle faktury č. [hodnota] žalovaného za zabezpečení vozidla systémem Sherlog. Celkem tak žalobce zaplatil žalovanému v souvislosti s leasingovou smlouvou částku 1 329 044 Kč (1 298 310,- Kč + 30 734 Kč) a celkem (včetně plateb třetím osobám) vynaložil částku 1 370 911 Kč (1 329 044 Kč + 13 782 Kč + 28 085 Kč). Dne 21. 2. 2018 a následně opět dne 16. 4. 2018 požádal žalobce žalovaného e-mailem o převod vlastnictví k vozidlu. Zálohovou fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 17. 4. 2018 žalovaný po žalovaném požadoval zaplatit další částku 560 000 Kč. Zálohovou fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 18. 4. 2018 žalovaný dále po žalobci požadoval zaplatit celkem 194 774,10 Kč. Žalovaný na faktuře uvedl položky, se kterými žalobce nesouhlasil. Jedná se zejména o položku „dofakturace části nájemného“ v množství „23“ a částku „62.645,10 Kč“, což odpovídá DPH 21 % ze základu měsíčního nájemného 12 970,- Kč za dobu trvání nájmu 23 měsíců (tedy 23 x 2.723,70 Kč = 62.645,10 Kč), a to přesto, že DPH z nájemného již byla hrazena v rámci jednotlivých faktur na nájemné, jak byly uvedeny výše. Žalovaný by tak DPH z nájmu vozidla obdržel uhrazenu dvakrát, k čemuž žalobce nevidí žádný důvod. Zálohovou fakturu č. [Anonymizováno] ani zálohovou fakturu č. [Anonymizováno] žalobce žalovanému nezaplatil, protože s nimi nesouhlasil, resp. u faktury č. [Anonymizováno] začal mít pochybnosti, zda po jejím uhrazení skutečně dojde k převodu vlastnického práva k vozidlu na žalobce. Žalobce dle svého názoru při uzavírání leasingové smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele v souladu se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a žalovaný v pozici podnikatele, resp. věřitele, a leasingová smlouva má povahu spotřebitelského úvěru poskytnutého žalobci žalovaným. Žalobce coby spotřebitel disponuje zesílenou právní ochranou, kdy veškerá ustanovení leasingové smlouvy je potřeba vykládat ve prospěch žalobce jako spotřebitele. Leasingová smlouva dle žalobce neobsahuje potřebné informace uvedené v příloze spotřebitelského zákona.

14. Soud neprováděl další dokazování, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě bylo možné spolehlivě rozhodnout, proto při zjišťování skutkového stavu vyšel z důkazů, které byly před ním provedeny. Soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu doplněním znaleckého posudku ke zjištění výše nájemného, pro jeho zjevnou nadbytečnost. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že tyto plně prokazují shora zjištěný skutkový stav.

15. Z provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu: účastník uzavřel se žalobkyní dne 3. 5. 2016 smlouvu o nájmu dopravního prostředku a smlouvu o koupi najaté věci, tedy tzv. leasingovou smlouvu, kdy danou smlouvou bylo dáno účastníkovi do jeho užívání a nájmu motorové vozidlo tovární značky [Anonymizováno], VIN: [VIN kód], SPZ: [SPZ], kdy nájem vozidla byl sjednán na dobu 12 měsíců s tím, že v případě uzavření kupní smlouvy by byla část dosud uhrazeného nájemného, které měl účastník hradit odpuštěna. Dané vozidlo však nebylo ve vlastnictví žalobkyně. Účastník odstoupil od dané smlouvy dne 23. 4. 2019, a vyzval žalobkyni k vrácení všech částek, které na základě dané smlouvy zaplatil, k čemuž nedošlo. Účastník se tedy s tvrzením, že při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele a leasingová smlouva má tedy povahu spotřebitelského úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru obrátil v dané věci na institut finančního arbitra, který ve věci rozhodl nálezem č. j. FA/SR/SU/1282/2019-43 ze dne 21. 12. 2021 tak, že určil, že smlouva o nájmu dopravního prostředku a smlouva o koupi najaté věci, kterou uzavřeli dne 3. 5. 2016 navrhovatel, [Jméno advokátky B], nar. [Datum narození advokátky B], bytem [Adresa advokátky B], a instituce, [Jméno žalobkyně] s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa], je neplatná. Výrokem II. rozhodl, že instituce, [Jméno žalobkyně], je povinna navrhovateli, [jméno FO], zaplatit částku 1 370 911 Kč (slovy: jeden milion tři sta sedmdesát tisíc devět set jedenáct korun českých), úrok z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 1.340.177 Kč ode dne 4. 5. 2019 do 4. 8. 2019, a úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 1 369 546 Kč od 5. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci nálezu. Výrokem III. rozhodl, že instituce, [Jméno žalobkyně], je povinna uhradit podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 10 % z částky, kterou je povinna zaplatit navrhovateli, [jméno FO], na základě povinnosti uložené ve výroku II. tohoto nálezu, a to do patnácti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra vedený u České národní banky, č. [č. účtu], var. symbol [var. symbol], konst. symbol [konst. symbol]. Následně rozhodnutím o námitkách č. j. FA/SR/SU/1282/2019-124 ze dne 31. 1. 2024 bylo rozhodnuto pod bodem A, že námitkám instituce, [Jméno žalobkyně], IČO [IČO], [adresa], doručeným finančnímu arbitrovi dne 6. 1. 2022, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 – 44, se podle § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi částečně vyhovuje a nález finančního arbitra ze dne 21. 12. 2021, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 – 43, se mění a po změně zní: I. Určuje se, že smlouva o nájmu dopravního prostředku a smlouva o koupi najaté věci, kterou uzavřeli dne 3. 5. 2016 navrhovatel, [Jméno advokátky B], nar. [Datum narození advokátky B], bytem [Adresa advokátky B], a instituce, [Jméno žalobkyně] s.r.o., je neplatná. Výrokem II. že instituce, [Jméno žalobkyně], je povinna navrhovateli, [jméno FO], zaplatit částku 1.329.044 Kč (slovy: jeden milion tři sta dvacet devět tisíc čtyřicet čtyři korun českých), a úrok z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 1 329 044 Kč ode dne 4. 5. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci nálezu. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že návrh navrhovatele, [jméno FO], se ve zbývající části podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi zamítá. Výrokem IV., že instituce, [Jméno žalobkyně], je povinna uhradit podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 10 % z částky, kterou je povinna zaplatit navrhovateli, [jméno FO], na základě povinnosti uložené ve výroku II. tohoto nálezu, a to do patnácti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra vedený u České národní banky, č. [č. účtu], var. symbol [var. symbol], konst. symbol [konst. symbol]. Pod bode B byly námitky instituce, [Jméno žalobkyně] s.r.o., doručené finančnímu arbitrovi dne 6. 1. 2022, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 – 44, se ve zbývající části podle § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi zamítnuty.

16. Podle ustanovení § 244 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

17. Podle ustanovení § 246 odst. 1 o.s.ř. je k návrhu oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou.

18. Podle § 12 odst. 3 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o finančním arbitrovi“), arbitr není vázán návrhem a aktivně opatřuje důkazy. Při svém rozhodování vychází arbitr ze skutkového stavu věci a volně hodnotí důkazy.

19. Je zřejmé, že samotný zákon o finančním arbitrovi nikterak výslovně nedefinuje právní povahu institutu finančního arbitra. Řízení před finančním arbitrem je řízením návrhovým, navrhovatel s řízením disponuje a finanční arbitr řízení zastaví, jestliže navrhovatel vezme svůj návrh zpět. Podle § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi platí, že arbitr není vázán návrhem. Tedy institut finančního arbitra má při svém rozhodování postavení sui generis, oproti obecným soudům finanční arbitr nerozhoduje pouze o návrhu vymezeném navrhovatelem, ale je oprávněn rozhodnout i o nároku, který navrhovatel před arbitrem nevznese (např. pokud by se navrhovatel domáhal plnění z titulu náhrady škody a nikoli bezdůvodného obohacení, mohl by finanční arbitr rozhodnout nad návrh o určení neplatnosti smlouvy, resp. vydání bezdůvodného obohacení), ale který mu svědčí, a současně navrhovateli na jeho žádost s formulací návrhu, jakož i s jinými procesními úkony, pomáhá (např. § 21 odst. 5 zákona o finančním arbitrovi). Finanční arbitr je povinen při splnění zákonných předpokladů zkoumat absolutní neplatnost závazkového vztahu ex offo. Pravomoc a příslušnost finanční arbitra řešit spor mezi těmito účastníky byla bezpochyby dána.

20. Podle § 1725 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah 21. Podle § 1746 odst. 2 o. z., mohou strany uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

22. Soudní judikatura se sjednotila v závěru, že vzhledem k charakteru nepojmenované smlouvy je na účastnících smlouvy, aby si dostatečně určili předmět svých závazků, a jejich vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy vyplývající. Právní úkony (v současné terminologii právní jednání) mají podstatné náležitosti, které musejí být dohodnuty, neboť určují jejich obsah, resp. jejich typ, pravidelné náležitosti, které právní úkony téhož typu zpravidla obsahují, ač nutně nemusejí, a nahodilé náležitosti, které se u právního úkonu určitého typu vyskytují spíše nepravidelně. Klíčové jsou pro každý právní úkon (nejčastěji smlouva) podstatné náležitosti, které představují takové obsahové složky právního úkonu, které jsou z hlediska zákonné úpravy pro takový úkon nezbytně vyžadovány a které současně odlišují právní úkon určitého typu od právních úkonů jiných. Podstatné náležitosti právních úkonů (smluv) každého typu jsou uvedeny v zákoně. Zásadní rozdíl mezi podstatnými náležitostmi na straně jedné a náležitostmi pravidelnými a nahodilými na straně druhé tkví v tom, že pokud strany nesjednají veškeré podstatné náležitosti právního úkonu daného typu, právní úkon nevznikne, resp. je podle právní úpravy neplatný pro neurčitost (ust. § 37 odst. 1 obč. zák. – na rozdíl od platného a účinného občanského zákoníku občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 nerespektuje teoreticky existující rozdíl mezi zdánlivým právním úkonem a absolutně neplatným právním úkonem a posuzuje i zdánlivé právní úkony jako absolutně neplatné), případně se podle okolností může jednat o právní úkon jiného typu (ust. § 41a odst. 1 obč. zák.), zatímco pokud smluvní strany nesjednají pravidelné nebo nahodilé náležitosti, podstata právního úkonu nijak neutrpí, když ten vznikne a je platným právním úkonem.

23. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, který byl účinný do 31. 12. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle odst. 3 spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

25. Smlouvu o nájmu dopravního prostředku a smlouvu o koupi najaté věci, kdy danou smlouvou bylo dáno účastníkovi do jeho užívání a nájmu motorové vozidlo tovární značky [Anonymizováno], VIN: [VIN kód], SPZ: [SPZ], kdy nájem vozidla byl sjednán na dobu 12 měsíců s tím, že v případě uzavření kupní smlouvy by byla část dosud uhrazeného nájemného, které měl účastník hradit odpuštěna. Nájemné bylo sjednáno v částce 37 000 Kč měsíčně s tím, že v případě, že dojde k úhradě všech nájmů za každý započatý měsíc, počínaje měsícem květen a následně k úhradě celé kupní ceny vozidla bude kupujícímu dobropisováno půjčovné ve výši 24 030 Kč bez DPH za každý započatý měsíc a tím pádem bude činit 12 970 Kč. Dále bylo sjednáno, že kupující bude hradit zálohy na nájemné ve výši 12 970 Kč. V čl. V bod 1. dané smlouvy se smluvní strany dohodly, že po skončení trvání nájmu uplynutím doby, na kterou byl sjednán, dojde k převodu vlastnického práva k vozidlu dle smlouvy. V čl. VI bylo konstatováno, že při uzavření smlouvy uhradil nájemce pronajímateli zálohu na úhradu kupní ceny za prodej vozidla ve výši 400 000 Kč. Smluvní strany se dohodly v čl. VII, že v případě převodu vlastnického práva k předmětu pronájmu z pronajímatele na nájemce činí kupní cena částku 1 560 000 Kč včetně DPH. Předně je třeba uvést, že smlouva o nájmu je smlouvou v režimu zákona o spotřebitelském úvěru č. 145 /2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, který byl účinný do 31. 12. 2016. V této souvislosti soud poukazuje na shora uvedená skutková zjištění, přičemž žalobkyně dostatečně ověřila příjem žalovaného tak, že žalovaný obdržel každý měsíc mzdu od svého zaměstnavatele v SRN, přičemž podle potvrzení o příjmech měl žalovaný od 1. 1. 2016 do 23. 4. 2016 hrubý příjem za toto období činil 12 131,97 EUR. Žalovaný nebyl se splácením v průběhu trvání vztahu v prodlení. Žalovaný pak byl povinen poskytnout žalobkyni úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Je tedy otázkou, zda žalobkyně mohla mít vůbec důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, když žalovaný měl na poměry v ČR zcela nadstandardní příjmy, přičemž své závazky plnil. Výše uvedené skutečnosti soud vyhodnotil tak, že žalobkyně uzavřením smlouvy o nájmu se žalovaným podstoupila riziko, avšak toto riziko nedosahuje intenzity, která by byla významná pro závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Relativní neplatnost ve smyslu ustanovení § 586 odst. 1 a 2 občanského zákoníku žalovaný nenamítl. V této souvislosti soud dále odkazuje na recetní judikaturu Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023 č.j. 33 Cdo 1819/2023-133 Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Uvedený přístup odpovídá záměru zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele (…) a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. (…) Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. (…) Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (…) Sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. (…) Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku [např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c)], pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. Z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; jelikož musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Právní posouzení věci finančním arbitrem, který neplatnost smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti žalovanou posoudit úvěruschopnost, aniž vzal v úvahu, zda, že účastník byl schopen úvěr splatit (což nebylo nijak zpochybněno), je neúplné, a proto nesprávné. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalovaný vozidlo užíval 8 let a poslední roky neplatil ničeho, přičemž vozidlo pouze užíval, čímž předmět nájmu ztrácel na hodnotě. Podle znaleckého posudku, který si nechal vypracovat sám žalovaný se hodnota vozu snížila na částku 790 000 Kč, tedy o částku 689 911 Kč. Přičemž spor mezi účastníky vznikl až v souvislosti se smlouvou o koupi, kdy se účastníci nedohodli na parametrech odkupu předmětného vozidla. Soud se neztotožnil s právním názor vysloveným finančním arbitrem v nálezu a rozhodnutí o námitkách, že smlouva o nájmu dopravního prostředku a smlouva o koupi najaté věci, kterou uzavřeli dne 3. 5. 2016 navrhovatel, [Jméno advokátky B], nar. [Datum narození advokátky B], bytem [Adresa advokátky B], a instituce, [Jméno žalobkyně], IČO [IČO], se sídlem [adresa], je neplatná. Doloženými listinami bylo zjištěno, že žalovaný disponoval dostatečnými finančními prostředky a žalobkyně měla dostatečné informace k ověření příjmů žalovaného. Soud nezjistil, že uzavřený nájemní vztah trpěl vadou, pro kterou by měla být v souladu s původní právní úpravou shledána smlouva o nájmu absolutně neplatnou. Základní zásadou soukromého práva je především smluvní autonomie soukromoprávních stran, kdy strany si mohou ujednat cokoliv, co jim zákon nezakazuje. Sjednání plnění nebylo v rozporu se zákonem. Nebylo prokázáno, že by na smluvní strany byl činěn nátlak při podpisu smlouvy a je nutno vycházet z předpokladu, že smluvní strany chtěly být vázány smlouvou v tom znění, v jakém si je sjednaly. Soud tedy shledal rozhodnutí finančního arbitra nesprávným, přičemž předmětným rozhodnutím byl i založen hrubý nepoměr v právech a povinnostech účastníků smlouvy, když je třeba vzít v úvahu, že žalovaný užíváním vozidla po dobu osmi let a nížil jeho hodnotu cca o částku 689 911 Kč. Současně je třeba uvést, že částky, které žalobkyně obdržela ve formě pravidelných měsíčních plateb a kauce obdržela jako plnění, na kterém se účastníci dohodli výslovně či konkludentně, v rámci faktického trvání vztahu, kdy žalovaný užíval vozidlo a žalobkyně mu toto užívání umožnila. Soud tedy uzavřel, že z chování účastníků po uzavření smlouvy je evidentní, že považovali smlouvu za platně sjednanou. S ohledem na výše uvedené tak soud rozhodl, že nález finančního arbitra ze dne 21. 12. 2021, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 - 43 a rozhodnutí o námitkách finančního arbitra ze dne 31. 1. 2024, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 – 124 se nahrazují výroky I., II. a III. nálezu finančního arbitra a výroky I., II. a IV. v bodu A rozhodnutí o námitkách tímto rozsudkem a to tak, že určení, že smlouva o nájmu dopravního prostředku a smlouva o koupi najaté věci, kterou uzavřeli dne 3. 5. 2016 navrhovatel [Jméno advokátky B], narozený [Datum narození advokátky B], bytem [adresa] [Jméno advokátky C] a instituce [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně], se sídlem [adresa], je neplatná, se zamítá. Dále , že účastník [Jméno advokátky B], narozený [Datum narození advokátky B], je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 329 044 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 329 044 Kč od 4. 5. 2019 do zaplacení, kterou mu žalobkyně zaplatila na základě výroku II. nálezu finančního arbitra, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 – 43 ze dne 21. 12. 2021 ve znění výroku II. rozhodnutí o námitkách, č. j. FA/SR/SU/1282/2019 – 124 ze dne 31. 1. 2024, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Závěrem soud rozhodl, že kancelář Finančního arbitra je povinna zaplatit žalobkyni částku, kterou žalobkyně zaplatila podle § 17a zákona o finančním arbitrovi jako sankci ve výši 10 % z částky, kterou byla žalobkyně povinna zaplatit navrhovateli [jméno FO], na základě povinnosti uložené ve výroku II. nálezu, a to do patnácti dnů ode dne nabytí právní moci nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra vedený u České národní banky, č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol], konstantní symbol [konst. symbol], jak je uvedeno ve výrocích I. – III. tohoto rozsudku.

26. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a dále nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 2 úkony právní služby po 3 100 Kč (ustanovení § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., /dále jen „vyhláška“/, jejíž aplikace vyplývá z ustanovení § 151 odst. 1 a 2 věta druhá za středníkem o. s. ř. a nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), a to dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky, převzetí a příprava zastoupení, a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky, návrh ve věci samé a 2 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky). Celkové náklady žalobce ve výši 9 800 Kč (zahrnující výše zmíněný soudní poplatek) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ustanovení § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.).

27. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle ustanovení § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř., když neshledal podmínky pro její prodloužení.

Poučení