26 C 182/2021

Rubrum

Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8 V [obec] dne [datum] [příjmení] značka: [číslo] [příjmení] značka: 26 C 182/2021 Žalobce: [osobní údaje žalobce] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] společnost zapsána do obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka [číslo] zast. JUDr. [jméno] [příjmení], advokátkou, [právnická osoba], se sídlem [adresa] ID DS: [anonymizováno] Žalovaný: [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] -) ve věci žaloby o zaplacení 20.795,66 Kč s příslušenstvím -) odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2021, č. j. 26 C 182/2021-69 Podáno datovou schránkou Bez příloh I. Žalobci byl doručen shora uvedený rozsudek, kterým bylo rozhodnuto takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 6 795,66 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 769 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce proti napadenému rozsudku podává v zákonné lhůtě 15 dnů toto odvolání, z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 205 písm. g) občanského soudního řádu a na nesprávném skutkovém zjištění ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu. Toto odvolání směřuje proti výroku II. a III. napadeného rozsudku.

II. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. napadaného rozsudku je podáváno toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku 692,57 Kč (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % p.a.) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 14.000 Kč od [datum] do [datum] a ve výši 8,25 % ročně z částky 14.000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 36.504 Kč. Odvolání není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Odvolání je dále podáváno co do: -) nepřiznaných smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 498 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, -) nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, -) smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 3.824,66 Kč.

III. Žalobce své odvolání odůvodňuje následovně: Jak již žalobce podotknul v žalobním návrhu, smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím emailové komunikace. Ověření totožnosti a vůle žalovaného uzavřít smlouvu o úvěru vyplývá především z technického popisu podpisu na dálku. Klient požádá o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Komunikuje v této věci s poradcem, a to prostřednictvím telefonu nebo osobně. Při této komunikaci je Klient povinen poskytovateli poskytnout požadované informace a doklady. Klient je dále informován o zpracování svých osobních údajů a o souhlasech ke zpracování osobních údajů, které je oprávněn udělit. Následně je ověřována identita klienta spolu s úvěruschopností, které se toto vyjádření věnuje výše. Pokud je dospěno k závěru, že žadatel je úvěruschopný a jsou splněny i další předpoklady viz výše, je žadateli o úvěr na uvedenou e-mailovou adresu zaslána nepodepsaná smluvní dokumentace a další listiny, které se k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vážou. Na telefonní číslo, které žadatel uvedl je současně zaslána SMS zpráva s potvrzením, že na e-mailovou adresu byly zaslány potřebné dokumenty. Poradce, který zprostředkovává úvěr pak zadá žádost do systému žalobce. Tento systém vygeneruje jedinečný podpisový kód a platební příkaz, na základě kterého je odeslána na uvedený účet žadatele částka ve výši 1 Kč. Jako variabilní symbol je pak uveden jedinečný podpisový kód. Pokud vše proběhne v pořádku, je žadateli zaslána další sms zpráva, kterou má, a to i za pomoci jedinečného podpisového kódu, v odpovědi potvrdit, že souhlasí s parametry úvěru a s podpisem smlouvy a dalších souvisejících dokumentů. Vzhledem k tomu, že se jedná o jedinečný podpisový kód, který byl žadateli zaslán ve formě variabilního symbolu platby ve výši 1 Kč, je tímto zaručeno, že osobou, která dokumentaci takto podepsala, je skutečně žadatel (pouze žadatel má přístup ke svému účtu vedenému na jméno žadatele). Pokud poskytovatel úvěru souhlasí s návrhem smlouvy o úvěru podepsaným ze strany žadatele, poskytovatel tento návrh smlouvy a další uvedené dokumenty akceptuje a podepíše. Schválení úvěru je oznámeno klientovi oznámením doručeným na e-mailovou adresu, kterou klient uvedl. Součástí tohoto Oznámení o schválení úvěru je mj. i oznámení o Základních parametrech úvěru (včetně údaje o přesné výši RPSN úvěru), platný splátkový kalendář a jedno vyhotovení smlouvy o úvěru včetně dodatku. Následně je úvěr vyplacen. Vzhledem k výše uvedenému, kdy žadatel musí poskytnou své osobní informace a veškeré tyto informace jsou předem ověřovány, a to včetně účtu i totožnosti žadatele, která je prokazována dvěma doklady totožnosti, má žalobce za to, že je dostatečně prokázáno, že smlouvu podepsal právě žalovaný. Stejně tak je prokázán obsah uzavřené smlouvy. Použité prostředky umožňují jednoznačné a prokazatelné zachycení obsahu uzavřené smlouvy a určení jednající osoby.

IV. Žalobce má dále za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Je třeba vzít v potaz, že žalobce je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře nebankovních poskytovatelů úvěrů a obdobných finančních produktů (např. zápůjček) je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, podle kterého platí: „ Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nově je podmínkou neplatnosti právního jednání zjevný rozpor s dobrými mravy, tedy nikoliv jakýkoliv, ale jen určitým způsobem kvalifikovaný rozpor s dobrými mravy, který vyvolá následek v podobě uvedené soukromoprávní sankce. Zjevný rozpor s dobrými mravy má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Současně vedle neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy nově zavedl občanský zákoník pro účely posuzování platnosti právního jednání v závislosti na hodnotě vzájemných plnění smluvních stran neplatnost smlouvy z důvodu lichvy dle § 1796 o. z. Dle tohoto platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo někomu jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Druhým institutem je neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z. S lichvou spojuje občanský zákoník sankci relativní neplatnosti a aby byla smlouva o úvěru zneplatněna jako lichevní, musely by být současně splněny dvě podmínky, tedy jedna ze smluvních stran musí zneužít tísně, nezkušenosti.... druhé smluvní strany a současně si zneužívající smluvní strana musí nechat přislíbit nebo přijmout plnění, které je v hrubém nepoměru jejímu protiplnění. Z pouhé výše úroků nelze dovozovat neplatnost. Pokud se týká posouzení sjednané výše úroku 109,46 % ročně, bylo na místě, jak to učinil okresní soud, posuzovat obvyklý úrok, tj. obvyklou úrokovou sazbu úvěrů, které poskytovaly banky domácnostem v ČR v době uzavření smlouvy o úvěru. V tomto směru okresní soud zcela správně vyšel ze zjištění, že maximální výše úroků z úvěru mohla dosahovat 30 % a při zohlednění trojnásobku maximálních bankovních sazeb okolo 90 %. K tomu, jak určit, že míra, o kterou odměna věřitele přesáhla nejvyšší obvyklou odměnu za úvěry poskytované bankami, je v rozporu s dobrými mravy, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze kterého vyplývá, že pokud„ dohodnutá výše úroků podstatně téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry v době uzavření smlouvy, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ust. § 39 obč. zák. neplatné.“ Sjednaný úrok ve výši 109,46 % nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Z toho důvodu má odvolací soud za to, že požadavek žalobkyně na zaplacení částky 5.536 Kč jako úroku z úvěru do jeho zesplatnění je možné žalobkyni s ohledem na shora uvedené přiznat a takovéto ujednání není neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Pokud by se týkalo neplatnosti z důvodu lichvy, takovéto neplatnosti by se musel žalovaný dovolat, což neučinil. Smluvní úrok z částky 30.000 Kč za dobu od [datum] do [datum] ve výši 109,46 % činí 9.806,42 Kč, jak je zřejmé z žaloby žalobkyně, požaduje částku nižší ve výši 5.536 Kč, za dobu od [datum] ode dne uzavření smlouvy to činí částku 10.346,22 Kč a žalovaná částka tedy dosahuje 50 % úroku. Z toho důvodu má odvolací soud za to, že bylo na místě tuto částku žalobkyni přiznat. Pokud dospěl okresní soud k absolutní neplatnosti ujednání o výši úroku, s ohledem na to, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je povinnost platit úrok, bylo by na místě přiznat žalobkyni obvyklý úrok požadovaný za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště úvěrovaného v době uzavření smlouvy o úvěru.“ K tomuto žalobce upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který ke standardu pro posuzování mezní výše smluvní výpůjční sazby úroku spotřebitelského úvěru uvedl:„ neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Nejvyšší soud ČR zde vyzdvihuje, že má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V tomto konkrétním případě byl úvěr poskytnut v červenci 2020. Vzhledem pak k tomu, že dle kritéria nastaveného ve výše zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, pak by v tomto případě měl být úrok posuzován se sazbou 23,97 % p.a. v červenci 2020 (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činí sazba 59,88 % p. a. pouze 2,5 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až 4 násobně. Nelze tedy souhlasit s tím, že by sazba 59,88 % p. a. měla být nepřiměřená. [příjmení] řady [příjmení] – červenec 2020: [webová adresa] 4% 2020 2020 Databáze časových řad [příjmení] >> Statistická data >> Měnová a finanční statistika >> Měnová statistika >> B. Úrokové sazby MFI včetně objemů >> [příjmení] obchody >> Úrokové sazby (harmonizované) Název sestavy ukazatelů: Tabulka B1 [číslo]: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR - nové obchody (%) Období; UK4 Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - na spotřebu - fixace sazby nad 1 rok do 5 let včetně; UK19 Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - kontokorenty a revolvingové úvěry; UK20 z toho: Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - kontokorenty 7/ 2020; 7,81; 12,03; 14,94 Období; UK21 Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - kreditní karty celkem; UK22 z toho: Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - úročený úvěr z kreditních karet 7/ 2020; 18,34; 23,97 Žalobce je nebankovní institucí, přičemž v nebankovním sektoru je obvyklé, že se úroková míra pohybuje ve vyšším rozmezí. I když je žalobce přesvědčen, že údaje o úrokových sazbách [příjmení] nepodávají přesné informace, i tak sjednaná úroková sazba odpovídá přípustnému násobku dle judikatury Nejvyššího soudu. Dále žalobce k úrokové sazbě sděluje: a) obecně k výši úrokové sazby Vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah (§ 1725 in fine o. z.). Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d) in fine o. z.), a taktéž předpokladem opatrnosti v právním styku (§ 4 odst. 1 o. z.). V případě smlouvy o úvěru je jedním z jejích obligatorních pojmových znaků zaplacení úroků ze strany úvěrovaného coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím (srov. § 2395 o. z.). Sjednané úroky (často sjednané ve formě úrokové sazby) jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost, a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků (úrokovou sazbu), mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí, a to se všemi důsledku z toho plynoucími. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy (coby dvou- či vícestranného právního jednání), která obecně vyplývá ze zásady in favorem negotii, která je zakotvena v § 574 o. z.; v tomto kontextu lze připomenout i např. nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn.

IV. ÚS 1783/11, ve kterém Ústavní soud judikoval, že„ jedním ze základních principů výkladu smluv (je) priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“ (odst. 27 nálezu), přičemž„ (t) ento přístup je odrazem respektu k autonomii vůle smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva“ (odst. 28 nálezu). S ohledem na shora uvedené je žalobce přesvědčen, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje, když byla takto smluvními stranami uzavřena. Podle žalobce je možné přihlédnout k závěru Ústavního soudu, podle kterého„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“ (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], publikované pod [číslo] Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. b) k aplikaci § 1813 o. z. Žalobce dále poukazuje na § 1813 o. z., podle kterého platí:„ Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ Ujednání o konkrétní výši úroku tedy není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaný byl se sazbou seznámen jednak v předsmluvním formuláři, dále ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru (kdy následně měl ještě zákonnou lhůtu 14 dnů na odstoupení od smlouvy). Výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, když informace o úrokové sazbě mu byly jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty. To v daném případě byly jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné, tak v oznámení o schválení úvěru. K výši přiměřenosti úroků a úrokové sazbě, a aplikaci § 1813 zák. č. 89/2012 Sb., žalobce uvádí nejnovější rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 46 Icm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018 ([insolvenční spisová značka]) ze dne [datum]:

13. Konečně k namítané nepřiměřenosti výše úroků, jež dle smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným činila 137,51%, odvolací soud přisvědčuje závěrům soudu prvního stupně. V daném případě byla smlouva o revolvingovém úvěru mezi účastníky uzavřena [datum], tedy za účinnosti nového občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.). Je tak třeba aplikovat ust. § 1813 o.z. Uvedené ustanovení je řazeno v části 4. díl 4 jako ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebiteli ve znění„ má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ Z citovaného ustanovení je zřejmé, že za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý, je takováto dohoda z úpravy zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Tímto zákonným ustanovením byla do našeho právního řádu implementována Směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

14. Není pochyb o tom, že úrok z úvěru je protihodnotou – cenou za poskytnutý úvěr. To byť nepřímo vyplývá i z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci [jméno] [příjmení] zn. C 26/13) 1), které se týkalo smlouvy o hypotečním úvěru v tom smyslu, že přiměřenost protihodnoty věřitelem poskytnutého plnění nemůže být předmětem posouzení zneužívajícího charakteru podle čl. 4 odst. 2 Směrnice 93/13 EHS. Dle čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice„ posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy ani přiměřené ceny a odměny na straně jedné ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“ 15. S ohledem na shora uvedené odvolací soud koriguje názor vyjádřený v závěru odůvodnění svého dřívějšího kasačního rozhodnutí ve věci, totiž že pro posouzení přiměřenosti, či nepřiměřenosti smluvních pokut, je třeba zvážit i to, zda úrok z úvěru je v souladu s dobrými mravy a nejedná se o ujednání ve vztahu ke spotřebiteli znevýhodňující. V daném případě tzv. výpůjční sazba úvěru ve výši 137,5% p.a. byla jasně uvedena v jak předsmluvním formuláři, tak i ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne [datum] a dlužník jako spotřebitel tak nemohl být v pochybnostech o výši úroku jako ceně za poskytnuté plnění – úvěr. Argumentace žalobce obvyklou výší úroků ve smyslu ust. § 1802 o.z., z níž dovozoval rozpor s dobrými mravy, je nepřípadná, neboť uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy výše úroku není výslovně sjednána. Z výše uvedeného je zřejmé, že je dohoda o úrocích z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Pokud soud, i přesto dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 zák. č. 89/2012 Sb., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením, který uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Ačkoli je žalobce přesvědčen o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru, v případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. c) k použití § 1793 o. z. Navíc s ohledem na § 1813 o. z. nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná v tomto případě (pokud by se soud domníval, že přes shora uvedené je sazba úroku vysoká) neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z. Toho se však musí žalovaný dovolat, což neučinil. d) k nepřiznání sjednaného úroku Žalobce nesouhlasí s názorem prvostupňového soudu, podle něhož je úvěrová smlouva neplatná jako celek pro tvrzený rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Má-li soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký (s tím se ale žalobce neztotožňuje), pak takto sjednaná výše úroků by teoreticky představovala nezákonné určení množstevního rozsahu. Nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. To lze dovodit mimo jiné např. i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, v jehož odůvodnění je uvedeno:„ Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu § 39 obč. zák. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže.“ Uvedený judikovaný názor se následně projevil v ustanovení § 1793 o. z., který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného krácení. Z dikce § 1793 o. z. je tedy evidentní, že právní řád explicitně počítá s existencí platného právního jednání, které je stiženo„ pouze tou vadou“, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru k plnění druhé smluvní strany. Navíc i kdyby snad soud v rozporu se shora uvedenou argumentací přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, je třeba odkázat na § 2395 o. z., kdy:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ a rovněž na § 1802 o. z., kdy„ Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.“ Je tedy zřejmé, že žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí. Žalobce je toho názoru, že není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný, soud má vždy posuzovat alespoň přiznání obvyklého úroku. Navíc soud sám uzavřel, že byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. Úroková sazba by tak měla být přiznána v každém případě v celém rozsahu. Přesto žalobce v tomto konkrétním případě požaduje jen úrokovou sazbu 20 % p. a.

V. Ve vztahu k úroku dle smluvních ujednání smlouvy o úvěru je třeba rovněž upozornit, že žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. V případě, že by dlužník neměl zájem o poskytnutí peněžních prostředků za podmínek uvedených ve smlouvě o úvěru, nemusel, v souladu se zásadou autonomie vůle, smlouvu o úvěru uzavírat a mohl se s žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou, třetí osobu. S ohledem na uvedené je tedy žalobce toho názoru, že úrok není v rozporu s dobrými mravy, když žalovaný s jeho výší souhlasil a v souladu se zásadou autonomie vůle smlouvu o úvěru za podmínek v ní uvedených uzavřel. Výše úroku je zcela přiměřená a odpovídající. Ostatně v této souvislosti žalobce poukazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn.

I. ÚS 625/03, platí, že„ Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.“ (obdobně např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1705/2008) a na § 574 občanského zákoníku, který stanoví:„ Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.“ Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem tvořila jeden celek a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Předtím byl žalovanému předložen i předsmluvní formulář, v němž byly uvedeny veškeré parametry poskytovaného úvěru a s kterým žalovaný rovněž souhlasil, což stvrdil svým podpisem. Žalovaný měl před uzavřením smlouvy o úvěru dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil, což také stvrdil svým podpisem pod smlouvu o úvěru. K tomu je vhodné dodat, že jak strana musí mít adekvátní možnost se s obsahem smlouvy seznámit, to ovšem neznamená, že tak skutečně učiní. I když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení zásady vigilantibus iura scripta sunt. Žalovaný se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodl uzavřít s žalobcem takovouto smlouvu, a to za podmínek v ní uvedených, ačkoli, pokud by nesouhlasil s jednotlivými ujednáními, mohl se rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a o poskytnutí peněžních prostředků požádá jinou osobu. Dle názoru žalobce, nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou (dílčí) zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, např. zásady právní jistoty, či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle které může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. [jméno] občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Žalobce se však v rámci tohoto konkrétního odvolání nedomáhá přiznání původní výše požadovaného úroku, ale pouze úroku ve výši 20 % p. a. z dlužné částky, když takto nastavený úrok považuje za úrok pod úrovní průměrné výše úroku v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček.

VI. Co se týče nároku na přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka, sděluje žalobce následující: Je nutné zohlednit to, že žalobce žádal toliko smluvní pokutu za prodlení se splácením splátek a ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle § 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné smluvní pokutu. Podle § 2 a 3 pak platí:„ (2) Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. (3) Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč“ Uplatněné smluvní pokuty tak byly v souladu se zákonem, právo na ně bezpochyby vzniklo a požadovány byly v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. Co se týče nepřiznání práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, tak dle § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu. Účelně vynaložené náklady na upomínání jsou sjednány na 200 Kč za upomínání jedné splátky. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. Žalobce tak požaduje též přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka.

VII. Okresní soud vůbec nereflektoval při svém rozhodování nové instituty v občanském zákoníku a chybně posoudil celou smlouvu jako neplatnou, a to z důvodu tvrzené neplatnosti ujednání o smluvním úroku. Rozhodně nelze uzavřít, že by smlouva byla neplatná jako celek. V případě úvěrové smlouvy je totiž povinnost platit úroky explicitně vyjádřena v zákoně (viz § 2395 a násl. o. z.). Ve smlouvě o zápůjčce úroky sjednat lze, je ale také možné uvažovat i o bezúplatné smlouvě (§ 2390 a násl. o. z.). V rozhodnutí ve věci spis. zn. 29 Cdo 4498/2007 ze dne 10.12.2008, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod [číslo] Nejvyšší soud jednoznačně určil, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Úroky totiž přiznává sám zákon a v případě, že bude následné ujednání o nich neplatné, bude jejich výše určena právě zákonným ustanovením. Dříve tímto zákonným ustanovením byl § 502 obchodního zákoníku, dnes obdobné pravidlo stanovuje § 1802 o. z. Přehlédnout však nelze ani § 577 o. z., kdy platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. I kdyby tedy soud dospěl k neplatnosti ujednání o úrocích, tak by je měl upravit tak, aby odpovídaly spravedlivému uspořádání vztahů, tedy přiznat úroky podle jeho názoru nejvyšší přípustné, případně obvyklé. Okresní soud vychází z toho, že ujednání je buď platné, nebo absolutně neplatné. Takovýto přístup za účinnosti nového občanského zákoníku však možný není: -) občanský zákoník v zásadě zná zejména neplatnost relativní, kdy se jí musí dovolat druhá smluvní strana (viz § 586 o. z.: (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. (2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.). -) absolutní neplatnost zná občanský zákoník také, jedná se ale o nejzazší možnost, kde nepostačí„ pouhý“ nesoulad s dobrými mravy (viz § 588 o. z.: Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.). Zákon tedy jednoznačně klade na absolutní neplatnost přísnější podmínky než běžný rozpor s dobrými mravy, ten musí být zjevný. -) zákon dále zná tzv. neúměrné zkrácení, kdy jde o jednání platné a druhá strana se může domáhat zrušení smlouvy, byla-li neúměrně zkrácena (viz § 1793 o. z.: Zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.). To přitom vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, který říká: Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu § 39 obč. zák. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže. Uvedený judikovaný názor se následně projevil v ustanovení § 1793 o. z., který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného krácení. Zákon tedy explicitně počítá s existencí platného právního jednání, které je stiženo„ pouze tou vadou“, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru k plnění druhé smluvní strany. Není neplatné, nicméně druhá smluvní strana může napadnout toto jednání a dožadovat se zrušení smlouvy. -) rovněž je novým institutem v občanském zákoníku je § 1813 o. z., podle kterého platí: Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Je přitom zřejmé, že informaci o úrokové sazbě dlužník měl jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné, tak v oznámení o schválení úvěru (kdy mohl i do 14 dnů odstoupit od smlouvy).

VIII. V neposlední řadě žalobce poukazuje na § 3002 o.z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobcem a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobci náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobce.

IX. Žalobce je zároveň přesvědčen, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy toto se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, neboť tyto jsou příslušenstvím. Náklady by tak měly být žalobci přiznány v plné výši.

X. Žalobce tedy navrhuje, aby odvolací soud vydal tento r ozsudek:

I. Výrok II. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.590,57 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.590,57 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši 3.824,66 Kč a úrok ve výši 20 % ročně z částky 14.000 Kč od [datum] do [datum] a ve výši 8,25 % ročně z částky 14.000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 36.504 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Výrok III. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudem 1. stupně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Za žalobce: JUDr. [jméno] [příjmení], advokátka

Odůvodnění

Poučení