26 C 230/2021

Rubrum

Městskému soudu v Praze [ulice a číslo] [PSČ] [obec a číslo] – [část obce] prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2 [ulice a číslo] [PSČ] [obec a číslo] [příjmení] schránkou Ke sp. zn.: 26 C 230/2021 Žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený: Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], advokátkou, ev. č. [číslo advokáta] 459, vykonávajícím advokacii jako společník [příjmení] & partneři, advokátní kancelář s.r.o. (dříve [příjmení] | [příjmení], advokátní kancelář s.r.o.), [IČO], se sídlem advokátní kanceláře Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] Žalovaná: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 o omluvu a zaplacení [příjmení] sp. zn.: 2021 SMS/170 ODVOLÁNÍ ŽALOBCE DO ROZSUDKU ZE DNE 10. 3. 2022, Č. J.: 26 C 230/2021-75 V [obec] dne [datum]

Výrok

Úvod 1. Žalobce obdržel dne [datum] rozsudek nadepsaného soudu ze dne 10. 03. 2022, č. j.: 26 C 230/2021-75, kterým soud 1. stupně zamítl podanou žalobu o omluvu a o zaplacení v žalobě specifikované částky jakožto relutárního zadostiučinění. Zároveň soud uložil žalobci uhradit žalované částku 900 Kč jako náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podává žalobce v zákonné lhůtě odvolání do všech jeho výroků v plném rozsahu, když důvody odvolání spatřuje v tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo jím označeným důkazům (§ 205, odst. 2, písm. b) o.s.ř.), soud 1. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci (§ 205, odst. 2, písm. d) o.s.ř.), soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205, odst. 2, písm. e) o.s.ř.) a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205, odst. 2, písm. g) o.s.ř.). Žalobce své odvolání odůvodňuje následovně.

II. Meritum 3. Žalobce si nejprve dovoluje předeslat, že rozhodnutí soudu 1. stupně fakticky“ vypíná” ústavně zaručená práva, jichž se žalobce dovolává ve své žalobě. Soud 1. stupně podle žalobce zavádějícím způsobem interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, která ovšem neřeší podstatu této právní věci. Žalobce proto chce uvést, že práva, která mu zakládá ústavněprávní pořádek České republiky, nepokládá za práva zdánlivá, ale za práva skutečná a že v případě, kdy jsou porušena, může o jejich ochranu usilovat před nezávislými a nestrannými soudy. Jinými slovy, pokud sám stát poruší práva, která žalobci zakládají samotné normy ústavního práva, bude i stát pohnán k zodpovědnosti v případech, kdy se postup státu dotkne individuálních práv státu nepodřízených osob. Takový je ostatně rámec právního státu, za který se prohlašuje i Česká republika (viz preambule Ústavy a čl. 1 Ústavy –„ Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“). Má-li platit jednoznačné pojetí priority ústavně zaručených práv podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod („ Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“), tedy že základní práva jsou hodna nejvyšší ochrany, a i respektu ze strany státu a jsou pod ochranou nezávislé soudní moci, pak není přípustné, aby pod záminkou různých interpretací především tzv. norem jednoduchého práva byla tato ústavně zaručená práva oslabena nebo dokonce vypnuta, jako se tomuto stalo v tomto případě. A. Neústavnost právní úpravy zveřejňování soukromých informací o žalobci 4. Žalobce si přeje také připomenout odvolacímu soudu, oč v celé kauze novely [číslo] 2017 Sb. - zákona o střetu zájmů, šlo. Předesílá, že tato právní úprava platila od okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. až do vydání nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 38/17 Touto novelou došlo ke zcela zásadní změně tehdejší právní úpravy, kdy stát zřídil Centrální registr oznámení (dále jen“ CRO”), v němž stát začal zveřejňovat plošně a přímým způsobem (tj. že kdokoli měl k informacím v takovém registru přístup) informace soukromé povahy (citlivé osobní údaje), které povinné osoby musely do registru vkládat. Do září 2017 byla úprava zcela odlišná, pro komunální prostor spočívající v povinnosti uložit příslušné oznámení u tajemníka úřadu, když podaná oznámení se poskytovala na základě individuálních žádostí. Zásadní změna právní úpravy (novela [číslo] 2017) umožnila anonymní přístup v CRO podaným oznámením, které obsahují vysoce privátní informace o soukromí, majetkových poměrech, a jejichž šíření stát nijak omezoval, a dlužno dodat, že šíření těchto informací představovalo také významné bezpečnostní riziko pro osoby, které informace ze svého soukromí takto poskytovaly.

5. Novela [číslo] 2017 Sb. následně přinesla do té doby nevídaný masivní odpor vůči takovému postupu státu, a to zejména ze strany představitelů menších měst a obcí, kteří buď vůbec oznámení nepodávali nebo je podávali neúplná či jinak závadná. Celostátní sdružení obcí a měst - např. SMS ČR po celou dobu platnosti novely [číslo] 2017 Sb. (a také navazující novely [číslo] 2018 Sb.) zásadně zpochybňovaly jako ústavně závadný princip automatické publikace oznámení v CRO, k nimž měl kdokoli a kdykoli anonymní přístup (viz [webová adresa]). Za dobu účinnosti právní úpravy (až do zásahu ze strany Ústavního soudu) bylo zahájeno více než 30. tis. řízení o porušování zákona o střetu zájmů, uloženy desetitisíce pokut, které do té doby vůbec nemusely být ukládány, protože komunální politici dřívější úpravu naprosto respektovali.

6. O dalších důsledcích novel zákona o střetu zájmů již žalobce uvádí jen heslovitě – z komunálních funkcí odešly tisíce neuvolněných místostarostů či členů obecních rad, rapidně klesl počet občanů, kteří se v komunálních volbách 2018 ucházeli o veřejnou funkci, počet obcí, v nichž byla podána pouze jediná kandidátka pro volby do místních zastupitelstev v říjnu 2018, tedy kde se fakticky volby nekonaly, se dramaticky navýšil.

7. Jak bylo uvedeno výše, komunální politici zákonnou úpravu zásadním způsobem a hromadným způsobem odmítali. Jediný způsob, jak mohli svá práva ochranu soukromí a svých osobních citlivých údajů chránit, bylo, že nepodávali příslušná oznámení do CRO, protože v opačném případě ihned následovalo plošné a přímé zveřejnění poskytnutých údajů. Tuto klíčovou část zákona napadli také senátoři u Ústavní soudu, který ve věci rozhodl nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17.

8. Žalobce na tomto místě vyzdvihuje nosné části plenárního nálezu, konkrétně lze odcitovat bod 117 nálezu ÚS:„ Pořád však platí, jak bylo již v úvodu vymezeno, že právo na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení garantuje právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům (Pl. ÚS 24/10, bod 29).“ a dále bod 128„ Skutkové okolnosti nálezu sp. zn.

IV. ÚS 1378/16 jsou sice odlišné od nyní posuzované situace, odlišnost však svědčí pro vyšší ochranu soukromí v případě údajů o majetku veřejných funkcionářů než v případě údajů o jejich platech. Zatímco v případě platů jde o veřejné prostředky vyplácené podle právních předpisů (viz i sub 123), v případě majetku, příjmů či závazků jde o soukromý majetek. Jinak řečeno, při poskytování informací o platových poměrech osob placených z veřejných prostředků jde o přímou kontrolu nakládání s veřejnými prostředky, u poskytování údajů o majetkových poměrech veřejných funkcionářů tento přímý účel neexistuje.“ 9. K intenzitě zásahu uvedl Ústavní soud (bod 114)„ v případě, kdy musí veřejný funkcionář oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení.... [obec] širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů.“„ Podstatnou je rovněž okolnost, že v důsledku tohoto zveřejnění pak ani neexistují jiné možné záruky související s dalším nakládáním s poskytnutými údaji, které jsou naopak možné při poskytování údajů na žádost.... Naopak plošné zveřejnění jakékoli další záruky v principu vylučuje.” (bod 141 nálezu ÚS). 10. „ Ústavní soud však dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů návrhu zčásti vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů.” (bod 158 nálezu ÚS).

11. V návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu rozhodl v rozsudku Nejvyšší správní soud pod sp. zn. 9 As 173/2020 ze dne 29. 10. 2020, že„ závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to i v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu.“ Ke stejným právním závěrům dospěl i jiný senát Nejvyššího správního soudu v dalším rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 2 As 277/2020.

12. Žalobce v této části uzavírá, že jednoznačně setrvává na požadavku, aby s podanými oznámeními v CRO stát (žalovaná) nakládal při respektu k jeho právu na ochranu soukromí a osobních (a mnohdy velmi citlivých) údajů. Těchto kautel však žalovaná nedostála. Proto žalobce přistoupil k podání uvedené žaloby na ochranu svého ústavně zaručeného práva. B. Posouzení soudem 1. stupně 13. Žalobce zcela zásadně nesouhlasí už se skutkovým závěrem, ke kterému dospěl soud 1. stupně, když uzavřel, že:„ míra intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, proto nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobcům v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikla.“ 14. Takový závěr je ve světle shora uvedeného nálezu Ústavního soudu, ale i masivního odporu ze strany komunálních politiků, zcela nepatřičný. Skutečnost je taková, že na webovém portálu žalované byly v ohromujícím rozsahu zveřejňovány po dobu několika let, než tuto praxi zrušil Ústavní soud, ale dokonce i po vydání nálezu, citlivé osobní údaje žalobce, které si mohl kdokoli anonymně prohlížet, stáhnout, že tyto údaje následně volně pluly internetem, což dokládá také praxe serveru Hlídač státu a dalších serverů, které si pravidelně stahovaly informace z CRO a dále je zveřejňovaly. Tuto praxi ukončil až zásah Úřadu pro ochranu osobních údajů. Volně dostupné informace o majetkových poměrech, které žalovaná o žalobci zveřejňovala, opět komukoli anonymně, a nezajišťovala ani jejich elementární ochranu (např. technickým zabezpečením, tzv. digitální stopou apod.) pokládá žalobce za přímou pozvánku k neoprávněnému nakládání s takovými údaji.

15. Pokud by z plošného zveřejňování těchto citlivých informací ze soukromí žalobce neměla plynout žádná či jen nepatrná újma, jistě by Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení předmětné zákonné úpravy pro zásadní vady protiústavnosti.

16. Žalobce si dovoluje uvést, že z rozsudku vyplývá nejedna„ palčivá“ otázka. Zejména: a) Jsou ústavně zaručená práva reálnými právy, vymahatelnými, přímo aplikovatelnými, nebo je lze úpravou jednoduchého práva fakticky popřít, resp. jejich obsah vyprázdnit, a to dokonce tak, že nespadají pod rámec soudní ochrany? b) Stojí princip legality nad přirozenými právy člověka, jinými slovy jsou ústavně zaručená práva podřízena bez dalšího zákonné úpravě? c) Kdo nese odpovědnost za porušení ústavně zaručeného práva, pokud se fyzická osoba rozhodne svého ústavně zaručeného práva dovolat i přes výslovnou zákonnou úpravu a Ústavní soud skutečně napadený zákonný předpis v klíčové části zruší? Nebo připouští skutečně ústavní pořádek ČR neodpovědnost státu? d) V případě, kdy dochází ke zrušení zákonné úpravy pro rozpor s ústavním pořádkem a je odložena vykonatelnost nálezu, znamená to, že neústavní úpravu lze i nadále aplikovat a nedochází tím k porušení ústavních práv osob?

17. Žalobce má za to, jak uvedl shora, že jeho ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno, a proto pokládá za opodstatněné, že stát za dané nese odpovědnost. V opačném případě dojde k vyprázdnění pojmu přímo aplikovatelných ústavně zaručených práv, jež budou napříště zjevně podřízeny zákonné úpravě, což žalobce pokládá za naprosto absurdní. Uvedená výtka míří na situaci před (ale i po) vydání nálezu Ústavního soudu.

18. Žalobce si dovoluje také uvést, že jeho žaloba není účelová a naopak zjevně i předžalobní výzva, kterou podal vůči žalované (provedené jakožto písemné důkazy), ji vedla k tomu, že přes původní odmítnutí uzpůsobit svou praxi plošného a přímého zveřejňování podaných oznámení i po vydání nálezu Ústavního soudu, k takovému kroku přistoupila a ještě před [datum] podaná oznámení přestala tímto způsobem automaticky zveřejňovat a naopak přístup k nim podmínila individuální žádostí (viz [webová adresa]).

19. Žalobce se musí ptát, pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění k přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], proč tak neučinila již bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu Jinými slovy když tak mohla postupovat i před [datum] (k datu vykonatelnosti nálezu ÚS), tedy v listopadu 2020, proč tak nemohla – dlužno dodat k četným žádostem (viz písemný důkaz – dopis předsedy SMS ČR ze dne [datum] ministryni spravedlnosti) – učinit žalovaná už v březnu či nejpozději v dubnu 2020 po zveřejnění nálezu?

20. Je nepochybné, že informace, které byly žalovanou zveřejňovány, představují velmi citlivé informace soukromého charakteru jak o čistě osobních záležitostech žalobce, tak i majetkových informací a žalobce se dovolává svých ústavně zaručených práv dle čl. 7 a čl. 10 Listiny. [jméno] listina v čl. 41 odst. 1 stanoví, že práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Z toho a contrario vyplývá, že Listina obsahuje i ustanovení, která jsou přímo aplikovatelná (není třeba zákonné úpravy). Mezi tato pak nepochybně náleží čl. 7 a čl. 10 odst. 3, jež byly v tomto konkrétním případě porušeny žalovanou.

21. I z toho důvodu má žalobce za to, že jeho ústavně zaručených práv musí dbát i stát, tedy neporušovat jeho právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení. Žalobce se domáhal ochrany svých soukromých práv zaručených na ústavní úrovni a stát je nepochopitelně stále porušoval. V žalobě se žalobce dovolával také ust. § 81 odst. 2, § 90 a dále § 2956 a § 2951 odst. 2 obč. zák., tedy ochrany svých osobnostních práv. Ve světle ústavně zaručených práv nemůže obstát argumentace žalované, že jej k takovému postupu plošného a přímého zveřejňování podaných oznámení zavazoval zákon, protože a) daný zákon byl shledán protiústavním, b) takový zákon přijal stát – nikoli žalobce, c) odpovědnost stíhá v souladu se zásadou neminem leadere také stát.

22. Cílem Listiny i EÚLP je ochrana práv, která nejsou teoretická a iluzorní, nýbrž praktická a účinná. Bylo by tak obecně neslučitelné s právem na přístup ke spravedlnosti, pokud by stát mohl odejmout soudům a jiným orgánům ochrany práv pravomoc rozhodovat o celé množině žalob či návrhů a mohl se tak zbavit veškeré odpovědnosti vůči určitým skupinám osob (II. ÚS 3112/17, bod 15, ESLP [číslo], Fayed proti Spojenému království, § 65 aj.) . Stejně tak i EÚLP zakotvuje právo na účinné právní prostředky ochrany základních práv. Není možné, aby porušování ústavně zaručeného práva (a také práva zaručeného ESLP) bylo podmíněno, limitováno či jinak dále svázáno s předpisem (normou) práva jednoduchého.

23. Pokud stát takový postup poruší, stíhá jej dle přesvědčení žalobce odpovědnost jako kterýkoli jiný subjekt práv. Stát sám sebe nemůže v případě porušení ústavně zaručených práv vyvinit a konstatovat, že odpovídá jen částečně, či na základně jiných předpisů, či neodpovídá vůbec. Takový postup nemůže obstát již jen ve světle čl. 36 odst. 3 Listiny v širším smyslu. Ústavní soud zdůraznil, že: „takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít“ .

24. Znamená to tedy, že pokud Parlament přijme zákon o přípustnosti praktik mučení ve vazebních věznicích, který sice bude následně shledán protiústavním, ale zákon do doby vydání nálezu bude vykonáván na vazebně stíhaných, že stát z daného postupu vyjde bez jakéhokoli důsledku? Nebo přijetí zákona o prolomení listovního tajemství pro běžné postupy správních úřadu bude také shledáno legálním po dobu platnosti zákona? Pakliže vnímáme, že by tomu tak být nemělo v obou uvedených případech, proč má být přípustné, že stát hromadným způsobem porušoval právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení a plošným a přímým způsobem zveřejňoval citlivé informace soukromé povahy, o majetku, osobní údaje atd., když obě ústavně zaručená práva (nepřípustnost mučení a respekt k soukromí) jsou zakotveny ve stejném oddílu Listiny základních práv a svobod a nepřipouští zákonné omezení takových práv z důvodu veřejného zájmu. Byl to stát, který se rozhodl porušovat ústavně zaručená práva žalobce, který opravdu netuší, proč by on měl„ řešit“, který orgán státu se tak rozhodl. Žalobce podal podle práva vůči státu příslušnou žalobu na ochranu svých práv, když po dlouhou dobu (přes obrovskou nevoli představitelů obcí a měst) takto postupoval a když tak neustal ani poté, co obdržel předžalobní výzvu (učinil tak až v návaznosti na vydání rozsudku NSS a v rámci podání žalob – mj. i žalobce).

25. Dále je zcela neakceptovatelné odvolávat se v této věci na odloženou vykonatelnost nálezu Ústavního soudu. Pakliže je shledána určitá zákonná úprava za protiústavní, která má zásadní důsledky na individuálně zaručená lidská práva a svobody, jichž se v konkrétních věcech fyzické osoby dovolávají, není možné jim vlastně vysílat vzkaz„ ještě musíte strpět porušování vašich ústavně zaručených práv“. Žalobce je přesvědčen, že odložená účinnost nálezu byla stanovena pro Parlament ČR, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, nikoli pro ostatní orgány veřejné moci, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Ostatně takový závěr plyne i z výše citovaných rozsudků NSS, řady navazujících rozsudků krajských správních soudů, a i z postupu žalované, která plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení ukončila již k [datum]. Navíc nelze opomenout fakt, že si žalovaná v řízení setrvale odporuje, když uváděla, že se do konce roku 2020 musela řídit účinným zákonem a CRO nemohla upravit, když nakonec k této úpravě přistoupila právě již [datum] (nikoliv až po [datum]).

26. K danému žalobce odkazuje na další judikaturu Ústavního soudu, která vykládá závěr o odložené vykonatelnosti tak, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., nebo ze dne [datum], sp. zn.

I. ÚS 3599/15, bod 27.). Jak vyslovil Ústavní soud v bodu 89. nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13, [číslo] Sb.,„ nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod“. Tyto závěry převzal do své judikatury i NSS (srov. rozsudky ze dne 17. 10. 2019, č. j. 8 Afs 7/2018 - 38, nebo ze dne 16. 7. 2020, č. j. 1 As 453/2019 - 29).

27. Dlužno poznamenat, že Parlament lhůtu určenou Ústavním soudem nedodržel a žalovaná postupuje i v současnosti protiprávně, jak vyplývá ze sdělení předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ([webová adresa] [číslo]), z dopisu předsedy UOOU adresovaného ministryni spravedlnosti ze dne [datum], který svědčí o libovůli žalované a jejím soustavném protiprávním postupu, stejně jako následná praxe žalované. Konkrétně se jedná o to, že žalovaná do poloviny listopadu 2021 poskytovala citlivé údaje veřejných funkcionářů na základě zákona č. 106/1999 Sb., aniž by respektovala interpretační závěry, které vyslovila judikatura Ústavního soudu a nezohledňovala požadavky kladené zejm. tzv. platovým nálezem (podle kterého určité údaje majetkového charakteru nelze bez dalšího podle zákona č. 106/1999 Sb. poskytovat) nebo nálezem ÚS 38/17, který např. vyžaduje řádnou identifikaci žadatele, zohlednění existence informace o třetích osobách atd. Nastíněná praxe žalované nebyla ústavně konformní a utvrzovala žalobce v tom, že si žalovaná nálezy Ústavního soudu a ústavní předpisy vykládá zcela libovolně a za odloženou vykonatelnost nálezu se pouze schovává. V reakci na dopis předsedy UOOU ze dne [datum] se však žalovaná uchýlila ještě k absurdnějšímu přístupu, když v současné době neposkytuje předmětné informace vůbec, ani podle zákona č. 106/1999 Sb. To zcela jednoznačně popírá samotný smysl a účel zákona spočívající mj. v zájmu veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů, jímž žalovaná před nalézacími soudy opakovaně argumentuje. Jinými slovy žalovaná postupuje dlouhodobě protiprávně, ledabyle a nerespektuje práva a chráněné zájmy dotčených osob.

28. Žalobce má za to, že pokud stát jeho osobnostní práva v podobě práva na informační sebeurčení porušil, a to závažným způsobem, kdy po dobu 3 let od účinnosti novely zákona č. 14/2017 Sb. (tedy od podání oznámení dle přechodných znění zákona) až do [datum] zveřejňoval plošně, přímo, s přístupem k těmto dokumentům hromadným způsobem anonymně, přístupným každému v CRO, musí za takový postup přijmout odpovědnost. Již zcela neakceptovatelné se jeví zveřejňování těchto oznámení po zveřejnění nálezu Ústavního soudu v březnu 2020, kdy měl stát učinit opatření na ochranu ústavně zaručených práv žalobce a nikoli tak postupovat až na počátku listopadu 2020.

29. Je také zjevné, že porušení osobnostních práv se může dopustit i stát (žalovaná), proto žalobce podal žalobu na ochranu osobnosti, přiléhavost posouzení takové žaloby, že se jedná o žalobu v intencích zákona č. 82/1998 Sb. žalobce nesdílí. Odpovědnost státu představuje odraz ústavního principu právního státu a je nepochybné, že v případě porušení základního práva (tedy i čl. 7 a 10 odst. 3 LZPS) samotným státem (zveřejňování podaných oznámení prováděl stát prostřednictvím svého ministerstva) následovat nějaká forma reparace, neboť náprava státního bezpráví v případě, kdy občan (fyzická osoba) o takovou nápravu ve své věci usiluje, je základním projevem právního státu. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu právech garantovaných právním řádem, tím spíš právech ústavních. Nad výše uvedené má žalobce za to, že je podstatnou okolností, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy, přičemž tato aplikace přímo zasáhla do ústavně chráněných práv žalobce. Takový zásah nemůže zůstat neodčiněn, protože takovým postupem ve věci rozhodujícího soudu by došlo k dalšímu zásahu do práv, porušení základních zásad soukromého práva.

30. Ať už to však bude z jakéhokoli právního důvodu, jejž by měly přiléhavě v tomto řízení nalézt obecné soudy, žalobce je v intencích maxim právního státu přesvědčen, že žalovaná musí přijmout odpovědnost, žalobci se za protiústavní plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení v CRO omluvit a poskytnout mu náležité peněžité zadostiučinění.

III. Závěr Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že podané žalobě žalobce zcela vyhoví a zaváže žalovanou nahradit žalobci náklady řízení vč. zákonného DPH, příp. aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu 1. stupně k dalšímu řízení. [celé jméno žalobce] zastoupen Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], advokátkou

Odůvodnění

Úvod II. Meritum III. Závěr