26 C 31/2024 - 56

Rubrum

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] 1 o zaplacení částky 39 933,17 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 39 933,17 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 27. 11. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 39 933,17 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně – [právnická osoba], a.s., IČO [IČO] (dále jen „společnost [Anonymizováno]“), s žalovaným dne 15. 10. 2004 uzavřela Smlouvu o úvěru č. [tel. číslo], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky převodem na jeho běžný účet, a to jednorázově a neúčelově. Žalovaný se zavázal splatit společnosti [Anonymizováno] úvěr v dohodnutých splátkách s úrokem v sazbě 17,90 % ročně a zaplatit i sjednané poplatky. Jelikož žalovaný své smluvní povinnosti porušil (opakovaně se dostal do prodlení s placením splátek), využila společnost [Anonymizováno] smluvního oprávnění a úvěr zesplatnila ke dni 21. 9. 2005, kdy dluh žalovaného činil celkem 41 818,70 Kč (součet jistiny, úroků, poplatků a smluvní pokuty). Předmětnou pohledávku společnost [Anonymizováno], resp. její právní nástupkyně (společnost [právnická osoba]., IČO [IČO]) postoupila žalobkyni smlouvou z 18. 6. 2019, což žalovanému bylo oznámeno dopisem odeslaným 17. 7. 2019. Vedle částky 39 933,17 Kč uplatnila žalobkyně příslušenství pohledávky: konkrétně úrok kapitalizovaný v částce 1 789,85 Kč a v sazbě 17,90 % ročně z částky 30 482,51 Kč za dobu od 22. 6. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný v částce 95,68 Kč a z částky 39 933,17 Kč za dobu od 22. 6. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože jej k tomu soud vyzval.

3. Soud věc projednal při jednání dne 22. 7. 2024 v nepřítomnosti žalovaného, který – ač byl k jednání včas předvolán – se k jednání bez omluvy nedostavil /srov. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)/; při jednání dne 22. 7. 2024 soud pouze vyhlásil rozsudek.

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a rovněž zjistil, že předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Z listiny označené jako „Oznámení banky o prohlášení úvěru za splatný“ vyplývá, že [právnická osoba] [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO [IČO], žalovanému oznámila, že – pro opakované porušování smluvních podmínek – prohlašuje úvěr č. [č. účtu] (na částku 33 000 Kč) za zcela splatný k 21. 9. 2005, s tím, že celková dlužná částka činí 41 818,70 Kč (součet nesplacené jistiny 30 482,51 Kč, úroku ke dni zesplatnění 1 789,85 Kč, úroku z prodlení k témuž dni 95,68 Kč, poplatků 956 Kč, nákladů upomínání 300 Kč a smluvní pokuty 8 194,66 Kč); současně žalovaného vyzvala, aby dluh uhradil do deseti dnů. Ze „Smlouvy o postoupení pohledávek č. [hodnota]“ ze dne 18. 6. 2019, její přílohy (seznamu postupovaných pohledávek) a dohody o úplatě za postoupení pohledávek z téhož dne vyplývá, že [právnická osoba]., předmětnou pohledávku – spolu s bezmála jedním tisícem jiných pohledávek – za úplatu převedla (postoupila) žalobkyni. Dopisem z 3. 7. 2019 oznámila [právnická osoba]., žalovanému, že pohledávku postoupila žalobkyni; dopis byl odeslán doporučenou poštovní zásilkou 16. 7. 2019, což vyplývá z podacího lístku. Dopisem ze dne 31. 10. 2023 žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce (advokáta), žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu vyčísleného v částce 83 907,32 Kč ve lhůtě do 15. 11. 2023 a zároveň jej upozornila, že jinak přistoupí k soudnímu vymáhání; poštovní zásilku odeslal zástupce žalobkyně žalovanému téhož dne, což je zřejmé z podacího archu.

6. Na základě takto provedeného dokazování soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 21. 9. 2005 společnost [právnická osoba] [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno]., prohlásila za splatný „úvěr č. [č. účtu]“, který poskytla žalovanému v částce (jistině) 33 000 Kč na základě dříve uzavřené smlouvy, a vyzvala ho k zaplacení dluhu ve lhůtě deseti dnů. Dne 18. 6. 2019 tato společnost (s novou obchodní firmou [právnická osoba].) pohledávku za žalovaným za úplatu převedla žalobkyni.

7. Žalobkyně soudu ani při jednání nepředložila některé označené důkazy, zejména samotnou smlouvu a další smluvní dokumentaci (všeobecné obchodní podmínky, sazebník poplatků) a výpis z účtu, jenž měl doložit faktické čerpání úvěru. Soud důkaz těmito listinami neprovedl, neboť – s ohledem na žalobní tvrzení a provedený důkaz prohlášením banky o zesplatnění úvěru a na důvody, které soud vedly rozhodnutí věci (tj. zamítnutí žaloby) – by takové další dokazování bylo zbytečné (na rozhodnutí soudu by nic nezměnilo). Soud tudíž o věci rozhodl s předpokladem, že by žalobkyně své důkazní břemeno o všech jí tvrzených (rozhodných) skutečnostech unesla.

8. Při právním posouzení věci soud vycházel zejména z následujících zákonných ustanovení:

9. Podle § 2 písm. a) věty první zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění platném a účinném ke dni (tvrzeného) uzavření předmětné smlouvy o úvěru (15. 10. 2004), se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit.

10. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném ke dni (tvrzeného) uzavření předmětné smlouvy, (dále jen „ObčZ“) jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení je spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

11. Podle § 657 ObčZ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

12. Podle § 658 odst. 1 ObčZ lze při půjčce peněžité dohodnout úroky.

13. Podle § 100 odst. 1 ObčZ se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

14. Podle § 100 odst. 2 věty první ObčZ se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

15. Podle § 101 ObčZ, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

16. Podle § 517 odst. 1 věty první ObčZ je dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, v prodlení.

17. Podle § 563 ObčZ, není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

18. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) soukromé právo spočívá zejména na zásadách, (mj.) že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých /písm. c)/ a daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny /písm. d)/.

19. Podle § 3 odst. 3 OZ soukromé právo vyvěrá i z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

20. Podle § 4 odst. 1 OZ se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

21. Podle § 6 odst. 1 OZ má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

22. Podle § 8 OZ zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

23. Podle § 419 OZ je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

24. Podle § 420 odst. 1 OZ, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

25. Podle § 433 odst. 1 OZ, kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

26. Podle § 1 o. s. ř. občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.

27. Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.

28. Podle § 3 věty první o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva.

29. Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

30. Podle § 118a odst. 4 o. s. ř. při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.

31. Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jakož i citovaných zákonných ustanovení, soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět.

32. Po právní stránce soud právní vztah vzniklý mezi společností [Anonymizováno] a žalovaným posoudil jako smlouvu o půjčce podle § 657 ObčZ a příslušných ustanovení zákona č. 321/2001 Sb. v tehdy platném a účinném znění (ve vztahu k § 3028 odst. 3 OZ), na jejímž základě společnost [Anonymizováno] (věřitel) přenechala žalovanému (dlužníkovi) věci určené dle druhu (peníze) a žalovaný se zavázal vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu s dohodnutým úrokem podle § 658 odst. 1 ObčZ. Při právním posouzení právního vztahu mezi společností [Anonymizováno] a žalovaným soud vyšel primárně z tvrzených skutečností o tom, že úvěr byl poskytnut dne 15. 10. 2004, a to jednorázově převodem na účet (a neúčelově). Zřejmě se tedy nejednalo o úvěrový rámec ve smyslu § 497 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném a účinném znění, z něhož by byl žalovaný na svou žádost oprávněn čerpat peněžní prostředky, nýbrž o půjčku podle § 657 ObčZ, která byla žalovanému jednorázově vyplacena převodem na jeho běžný (bankovní) účet. Soud zde nicméně konstatuje, že na jeho rozhodnutí by nic nezměnilo, ani kdyby předmětná smlouva byla posouzena jako úvěr podle § 497 obchodního zákoníku, tj. jako obchodní vztah /ostatně ochrana spotřebitele byla i dle tehdejší právní úpravy zachována rovněž v případě „absolutních obchodů“ (viz § 262 odst. 4 obchodního zákoníku)/.

33. Žalovaný byl povinen peněžní prostředky dohodnutým způsobem vrátit, což ovšem neučinil, a jeho závazek vůči společnosti [Anonymizováno], resp. jeho právní nástupkyni, se stal zcela splatným nejpozději k 21. 9. 2005, na základě rozhodnutí banky (věřitele) o zesplatnění úvěru (půjčky) v důsledku prodlení žalovaného s placením splátek, jež se opíralo o smluvní ujednání (srov. § 563 ObčZ). Bankou stanovená desetidenní lhůta k zaplacení neměla žádný vliv (odkládací účinek) na splatnost závazku. Do prodlení se zaplacením (zůstatku) dluhu se tudíž žalovaný dostal nejpozději dne 22. 9. 2005 (viz § 517 odst. 1 věta první ObčZ); v tomto ohledu je závěr žalobkyně a soudu shodný.

34. Pohledávku nabyla žalobkyně v roce 2019 postoupením podle § 1879 a násl. OZ.

35. Žalobkyně je podnikatelkou (obchodní společností) a do její podnikatelské činnosti – jak je zřejmé z provedeného dokazování (viz smlouva o postoupení pohledávek a její příloha) a jak je soudu známo i z úřední činnosti – náleží hromadné nabývání pohledávek vzniklých jiným osobám a jejich následné vymáhání (včetně vymáhání soudního), přičemž tak žalobkyně činí soustavně, na vlastní účet a odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Tato její činnost naplňuje všechny definiční znaky podnikání podle § 420 odst. 1 OZ. V tomto obchodním případě, realizovaným smlouvou o postoupení pohledávek z 18. 6. 2019, žalobkyně koupila (nabyla za úplatu) značné množství pohledávek od společnosti [právnická osoba]., jež jsou (přinejmenším z části postupovaného portfolia) zjevně promlčené.

36. Konkrétně v této věci uplatnila žalobkyně proti žalovanému (dne 27. 11. 2023) pohledávku splatnou nejpozději dne 21. 9. 2005, přičemž tříletá promlčecí doba, jejíž běh započal dne 22. 9. 2005, uplynula dne 22. 9. 2008, tj. více než 15 let před podáním žaloby (srov. § 100 odst. 1, 2 a § 101 ObčZ).

37. Pokud by žalobkyně k úvahám o koupi promlčených pohledávek a jejich soudním uplatnění přistupovala s respektem k východiskům, presumpcím, na nichž stojí platná právní úprava (viz zejména § 4 odst. 1 OZ), a dbala přitom i ostatních principů a zásad soukromého práva (zejména principu poctivosti, zákazu zneužití práva a zásady ochrany slabší strany včetně spotřebitele) a nikoliv výhradně těch, které – podle jejího názoru – mohou svědčit jen v její prospěch (zásad pacta sunt servanda a vigilantibus iura scripta sunt), žalobu v této věci by zřejmě vůbec nepodala.

38. Úvahy žalobkyně se odvíjely odlišným směrem, jenž nelze hodnotit jako právem aprobovaný, a jemuž v podmínkách právního státu nenáleží právní ochrana.

39. Žalobkyně zjevně vycházela z předpokladu, že dlužníci, tj. spotřebitelé dle § 52 odst. 3 ObčZ, § 419 OZ, jimž původní věřitel poskytl spotřebitelský úvěr a kteří se s jeho zaplacením ocitli v dlouhodobém prodlení, v převážné většině nepatří mezi osoby, které budou (jsou schopny) náležitě hájit svá práva a oprávněné zájmy, a že budou v průběhu soudního řízení pasivní, tedy neuplatní námitku promlčení, anebo budou do jisté míry aktivní, avšak jejich procesní aktivita se omezí na přítomnost u případného soudního jednání a eventuální žádost o splátky dluhu, a tudíž ani za této situace neuplatní námitku promlčení (protože nevědí, že ji mohou – a mají – uplatnit, aby žaloba byla zamítnuta). Skutečnost, že se takovým způsobem pravidelně chovají dlužníci mimo jiné v případě dluhů ze spotřebitelských úvěrů, je možné považovat za obecně známou, a to zvláště v širším justičním prostředí a u osob, jež pohledávky vymáhají anebo s nimi obchodují.

40. Žalobkyně zároveň spoléhá na to, že soud nesmí žalovaného poučit o hmotném právu, např. o promlčení práva, možné námitce promlčení a procesních důsledcích takové námitky (srov. § 5 a § 118a odst. 4 o. s. ř. a contrario).

41. Dlužník, jenž by odpovídal konceptu průměrně rozumného a opatrného člověka ve smyslu § 4 odst. 1 OZ, by si jistě přebíral poštovní zásilky na adrese svého bydliště, tj. byl kontaktní pro věřitele i orgány veřejné moci. Jistě by se dostavil k jednání před soudem ve vlastní věci nebo by svou účast (ochranu svých práv a zájmů) zajistil jinak, např. přes advokáta. Průměrně rozumný a opatrný člověk by v soudním řízení, ve kterém je vůči němu uplatňována zjevně promlčená pohledávka, namítl promlčení. Ať již by k tomu využil vlastní znalost práva, anebo by jej (průměrné) právní povědomí a opatrnost alespoň přiměly obrátit se na osobu s vyšší znalostí práva a dotázat se, zda je možné, aby věřitel soudně uplatnil pohledávku po uplynutí tak dlouhé doby od její splatnosti (v tom případě by mu tato osoba bez hlubší analýzy případu poskytla jednoznačnou radu – namítnout promlčení práva).

42. Pokud by se žalobkyně v jakémkoliv soudním řízení, v němž vymáhá promlčené dluhy, utkala s osobou mající kvality presumované § 4 odst. 1 OZ, nebyla by ve věci úspěšná. Kdyby tedy předpokládala totéž, co presumuje objektivní právo, zjevně promlčené pohledávky by soudně neuplatnila, neboť by to ve výsledku znamenalo zamítnutí žaloby a její povinnost nahradit náklady řízení žalované straně. A vysoce pravděpodobně by je od jiných osob ani nenabyla, natož za úplatu.

43. Žalobkyně však ví, že se s takovou osobou v absolutní většině případů neutká, protože proti ní bude stát osoba nedbalá (a)nebo neznalá, tzn. osoba slabší, a současně spoléhá na to, že soud dopad této faktické nerovnosti nemůže eliminovat jednoduchým poučením o hmotném právu, a tudíž ví, že díky těmto okolnostem bude při soudním uplatnění i zjevně promlčeného práva vysoce pravděpodobně úspěšná.

44. Sociální a právní skupinu, vůči níž takto žalobkyně postupuje, tvoří spotřebitelé, tj. právním řádem zvláště chráněná skupina dlužníků (slabší strana určitého typu právních vztahů), navíc – v případě typických spotřebitelských úvěrů, které nejsou spláceny (a splaceny) – zpravidla spotřebitelé pocházející z nižších sociálních vrstev, jejichž intelektuální (a volní) schopnosti bývají podprůměrné.

45. Podnikatelkou činnost (tj. nabývání promlčených pohledávek) a samotné soudní uplatňování práva od základu vybudované na těchto předpokladech je podle přesvědčení soudu nepoctivé (neetické), protože žalobkyně, jako podnikající osoba (dokonce i oprávněný poskytovatel či zprostředkovatel spotřebitelských úvěrů) dobře znalá právní úpravy i praxe, spoléhá výhradně na slabost jiných, na jejich nevědomost (neznalost), na jejich pasivitu (neschopnost náležitě hájit svá práva, ať již je její příčinou cokoliv) a na „bezzubost“ soudu, který nedisponuje právními nástroji, jimiž by na takovou situaci mohl účinně reagovat.

46. V dané věci, jak je patrné z uvedeného, se střetávají dvě skupiny soukromoprávních principů a zásad, z nichž jedna svědčí (spíše či zdánlivě jen) žalobkyni a druhá (spíše) žalovanému, a soud musel zvážit, které z nich se prosadí, aby rozhodnutí věci nedůvodně nezvýhodňovalo jednu stranu a bylo rozumné a spravedlivé.

47. Ochrana spotřebitele je jedním z projevů soukromoprávní zásady ochrany slabší strany /viz kupř. § 3 odst. 2 písm. c), odst. 3, § 433 odst. 2 OZ/, je jednou z vůdčích zásad uplatňujících se ve spotřebitelských vztazích a vyplývá z práva komunitárního (např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008) i práva vnitrostátního. Právní úprava ČR, odvíjející se od té komunitární, se kontinuálně vyvíjí od vzniku předmětného právního vztahu mezi společností [Anonymizováno] a žalovaným až do současnosti, přičemž standard ochrany spotřebitele se zvyšuje (srov. zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, od 1. 11. 2011 účinný zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinný od 1. 12. 2016).

48. Příkladem aplikace zvýšené ochrany spotřebitele, projevující se v korekci handicapu v podobě neznalosti objektivního práva, je rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, jímž deklaroval, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, na základě níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v přiměřené době jeho možnostem, uplatní jen za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě (jak stanovila a byla převážně aplikována právní úprava obsažená v zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 27. 5. 2022). Soudní dvůr tedy výslovně odmítl – jako rozporný se zásadou efektivity sankce (při ochraně spotřebitele) – koncept relativní neplatnosti právního jednání, jehož ochranný účinek závisí na spotřebitelově znalosti práva a procesní aktivitě, neboť takový koncept není dostatečný pro ochranu slabší strany spotřebitelského úvěrového vztahu, a proto je nutné, aby soud tyto aspekty zkoumal z úřední povinnosti.

49. Na spotřebitelském charakteru předmětného právního vztahu nic nemění, že původní věřitel pohledávku postoupil jiné osobě. Postoupením pohledávky nemůže být prolomen ani snížen standard objektivním právem poskytované ochrany spotřebitele, jehož postavení se nemůže zhoršit. Koneckonců také žalobkyně ve vztahu k žalovanému vystupuje jako podnikatel a má oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru. Ostatně, jak již soud zmínil, rovněž nabytí pohledávek a jejich vymáhání je obsahovou náplní (podnikatelské) činnosti žalobkyně (srov. § 420 odst. 1 a § 433 OZ).

50. Princip poctivosti je jedním z nejširších právních principů, který prostupuje celým právním řádem. Vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Uplatňuje se v soukromém právu hmotném (viz zejména § 6 až § 8 OZ) i procesním (viz § 1 až 3 o. s. ř.) a byl součástí právního řádu již před účinností OZ, jakkoliv byl výslovně kodifikován až v § 6 OZ, s účinností od 1. 1. 2014. Každý soukromoprávní vztah tudíž lze (a je namístě) poměřovat principem poctivosti. Ten plní (mj.) funkci korigující (limitující), neboť usměrňuje chování stran tak, aby odpovídalo uvedenému standardu poctivosti, což platí nejenom při uzavírání smlouvy, ale také po celou dobu trvání právního vztahu, a to jak pro plnění povinností, tak i pro výkon či uplatňování práv. Korigující funkci principu poctivosti ztělesňuje – krom dalších případů – institut zákazu zneužití práv zakotvený v § 8 OZ. Užitím tohoto institutu má být odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu anebo smlouvě, avšak jenž je vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný. Též zákaz zneužití práv je institut, který se uplatňuje v právu hmotném i procesním. K principu poctivosti a zákazu zneužití práv blíže srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 44 – 50, 56–61.

51. Princip poctivosti nalézá uplatnění o to naléhavěji v právních vztazích, v nichž se současně uplatňuje zásada ochrany slabší strany. Konkrétně ve spotřebitelských vztazích lze poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, ze kterého lze v daných souvislostech citovat následující: „Ze střetu autonomie vůle a z ideje rovnosti potom vyplývá ochrana slabší smluvní strany, a to s cílem dosažení vyvážené pozice, tj. spravedlnosti, ekvity či rovnováhy zúčastněných zájmů. Dále autoři (pozn.: Hurdík, J., Lavický, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 197 s., ISBN 978-802-1050-631, s. 115 a s. 120n.) uvádějí, že ve vztazích, v nichž vystupují strany, jejichž výchozí pozice jsou značně nerovnovážné (například vztah podnikatele se spotřebitelem), se nelze spokojit s tím, že oběma stranám budou poskytnuty stejné právní prostředky, tedy jakási formální rovnost, neboť ve skutečnosti nerovnost výchozích prostředků způsobuje i nerovnost ve výsledku samotném. … Princip autonomie vůle a princip rovnosti jsou doplňovány a korigovány principem ekvity či spravedlnosti. …a v pojetí nového občanského zákoníku je tento pojem obsažen v imperativu „každý má povinnost jednat v právním styku poctivě“ (srov. § 6 nového občanského zákoníku a důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). … Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku).“ 52. Zásadu pacta sunt servanda (smlouvy mají být plněny), kodifikovanou v § 3 odst. 2 písm. d) OZ, objektivní právo modifikuje institutem promlčení, resp. zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). V případě promlčeného dluhu je jen na vůli dlužníka, zda bude plnit, či namítne promlčení (a plnění odepře). Neplnění promlčeného dluhu tudíž nelze považovat za rozporné se zásadou pacta sunt servanda a nelze je považovat ani za jednání nečestné, příčící se zásadě poctivosti (snad až na zcela výjimečné případy, v nichž judikatura dovodila možný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy – což by však nepřicházelo v úvahu v této věci, pokud by žalovaný promlčení namítl).

53. Z toho je zřejmé, že ani jedna z uvedených zásad, jež jsou jinak ve skupině svědčících v této věci spíše pro žalobkyni, jí nesvědčí silně (a)nebo výlučně. Zásada, podle níž práva náležejí bdělým, zde dopadá na obě strany. Primárně to ale byla společnost [Anonymizováno], resp. její právní nástupce ([právnická osoba] [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno].), kdo se touto zásadou neřídil, když svá subjektivní práva, vyplývající z předmětné smlouvy, včas nebránila a nechala je promlčet (což jde k tíži i její právní nástupkyni, tj. žalobkyni). A jde-li o žalovaného, mohl (a měl) namítnout promlčení, což však neučinil (z důvodů shora vysvětlených). Dopad této zásady na žalovaného nicméně významně koriguje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele, jehož slabost je dána mimo jiné významně nižší mírou právních znalostí a zkušeností a s tím související (ne)schopností náležitě hájit svá práva.

54. Zásada pacta sunt servanda svědčí sice jen žalobkyni, ovšem – jak bylo již vysvětleno – v této věci spíše jen zdánlivě (z důvodu promlčení práva).

55. Princip poctivosti a zásada ochrany slabší strany působí výhradně ve prospěch žalovaného a – s ohledem na okolnosti této věci – se projevují silně a ostatní relevantní obecné právní zásady modifikují (potlačují). A tudíž se vůči nim nevyhnutelně prosazují.

56. Žalobkyně nabyla a uplatnila u soudu existující, leč oslabená (promlčená) subjektivní práva, s vírou v to, že se dlužníci (spotřebitelé), zde žalovaný, pro svou slabost, žalobám neubrání a dluhy –v mezidobí výrazně zvýšené narůstajícím úrokem a úrokem z prodlení – na nich vymůže (byť třeba až exekučně a byť třeba jen z části). Tento její postup dle názoru soudu nabývá takové intenzity nepoctivosti (nečestnosti, pohrdání druhou stranou a jejími právy a oprávněnými zájmy), že jej lze posoudit i jako zjevné zneužití práva (§ 8 OZ).

57. Principem poctivosti je třeba poměřovat právní vztah po celou dobu jeho trvání, včetně fáze uplatňování subjektivních práv z něj vzešlých. Žalobkyně předmětnou pohledávku uplatnila až v roce 2023, tj. za účinnosti nového občanského zákoníku (OZ), proto je třeba její postup hodnotit dle příslušných ustanovení OZ (včetně § 6 a 8 OZ). Zásadou poctivosti v této věci soud nepoměřoval jednání o uzavření předmětné smlouvy o půjčce a obsah této smlouvy, nýbrž chování žalobkyně při (nabytí a) uplatnění práva.

58. Soud tudíž dospěl k závěru, že v tomto případě je třeba odepřít právní ochranu uplatněnému (již dlouhou dobu promlčenému) subjektivnímu právu žalobkyně za užití § 6 odst. 1 a 2 OZ, protože nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého činu (zde konkrétně ze zjevného zneužití slabosti druhé strany), resp. též za užití § 8 OZ, neboť zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

59. V kontextu s tím je namístě poukázat i na zneužití procesního práva ze strany žalobkyně, a to konkrétně procesní koncepce poučovací povinnosti soudu (§ 5, § 118a odst. 4 o. s. ř.), která soudu zásadně brání poučit účastníka o hmotném právu, bez ohledu na jeho hmotněprávní (a sociální) postavení. A právě to je jedno ze základních východisek, o něž žalobkyně opřela své rozhodnutí uplatnit proti spotřebitelům zjevně promlčená subjektivní práva. Její postup se tudíž protiví i imperativům vyjádřeným v § 2 a § 3 o. s. ř. K zneužití procesního práva a jeho důsledkům srov. kupř. nález Ústavního soudu z 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, aprobující rozhodnutí obecných soudů, která – s odkazem na zákaz zneužití práv – odepřela subjektivní procesní právo na náhradu nákladů řízení, jež byly uměle konstruovány za účelem dosažení neopodstatněného zisku. Z odůvodnění nálezu lze kupř. citovat: „Takovou situací, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem nebude možno přiznat, je krom jiného zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Ve shodě s literaturou (Lavický, P. Účelnost nákladů spojených se zastoupením advokátem. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 191 a násl.) lze za zneužití procesního práva považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem, anebo zmařit řádný postup řízení. Jedním z případů zneužití procesního práva je šikanózní jednání; od obyčejného zneužití práva se liší tím, že je vedeno přímým úmyslem způsobit protistraně škodu.“ 60. Poučovací povinnost soudu je institut mající dopomoci k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků, s důrazem na ty, kteří nejsou zastoupeni právním profesionálem. Pravidlo, dle nějž soud nepoučuje o hmotném právu (do jisté míry prolomené § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř.), má garantovat rovnost stran. Žalobkyně, zastoupena advokátem, využívá této koncepce a slabosti (advokátem nezastoupené) druhé strany, aby získala majetkový prospěch (domohla se dluhu, který nechala promlčet), a činí tak v rozporu se smyslem a účelem těchto procesních institutů. Žalobkyně tedy v tomto ohledu procesní právo (zjevně) zneužívá.

61. Má-li civilní proces (občanské soudní řízení) zajišťovat spravedlivou ochranu soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků a vychovávat k úctě k právům jiných osob (§ 1 o s. ř.), má-li být jednou ze záruk spravedlnosti a práva a sloužit k upevňování zásad soukromého práva (§ 3 o. s. ř.) a má-li soud dbát, aby práv nebylo zneužíváno, a zvláště pak na úkor slabší strany (§ 2 o. s. ř.), nemůže být žalobkyně se svou žalobou úspěšná. V opačném případě by byly popřeny základní principy, na kterých je civilní proces vybudován. Základní ustanovení občanského soudního řádu v tomto směru rozvíjejí principy a zásady vyjádřené mj. v § 6 a § 8 OZ a výslovně jejich působnost rozšiřují i na oblast práva procesního.

62. Je-li zásada ochrany slabší strany, výslovně též spotřebitele, platnou součástí právního řádu, musí být poskytovaná ochrana účinná a prostá podstatných mezer. Chrání-li objektivní právo (právní řád) určitou skupinu pro její slabost, nemůže zároveň aprobovat a chránit chování jiných (silnějších) osob, které této slabosti zneužívají (blíže viz též Tichý, J. Soudní vymáhání promlčených pohledávek ze spotřebitelských smluv. Právní rozhledy, 2024, č. 6, s. 193-197).

63. Opačný přístup, kterým se dosavadní (převažující) rozhodovací praxe stále ubírá, tj. ochrana chování silnějších, kteří zjevně zneužívají slabosti jiných, nadto slabosti, pro kterou tito jiní lidé požívají výrazně zvýšené právní ochrany, vede – obecně vzato – k absurdním důsledkům (rozhodnutím), které nepřispívají k důvěryhodnosti justice (soudní moci).

64. V daných souvislostech lze poukázat kupř. na právní úpravu Slovenské republiky, jejíž právní kultura a historie, jakož i společenské (a sociokulturní) poměry jsou vcelku blízké poměrům České republiky. Slovenský zákonodárce, v zájmu zachování důvěryhodnosti a smysluplnosti právní úpravy (ochrany spotřebitele), neignoroval hromadné zneužívání práva a definitivní řešení těchto situací nenechal ani (jen) na soudní moci. Podle § 54a slovenského občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník) v aktuálně platném a účinném znění platí, že „premlčané právo zo spotrebiteľskej zmluvy nemožno vymáhať a ani ho platne zabezpečiť; ustanovenie § 151j ods. 2 tým nie je dotknuté. Zmeniť obsah premlčaného práva zo spotrebiteľskej zmluvy, nahradiť ho novým právom alebo obnoviť jeho vymáhateľnosť možno len na základe právneho úkonu dlžníka, ktorý o premlčaní vedel“.

65. Soud tudíž žalobu v celém rozsahu zamítl.

66. Přijaté rozhodnutí nenarušuje (formální) rovnost účastníků řízení. Soud svým rozhodnutím, opírajícím se o všeobecné zásady právní, které jsou důležitou součástí právního řádu (ať již jsou výslovně kodifikovány anebo dovozovány právní doktrínou a rozhodovací praxí soudů), pouze nastolil stav, jenž by nastal, kdyby se žalobkyně (podnikatelka) – jak předpokládá právo (§ 4 odst. 1 OZ) – v této věci utkala s člověkem průměrně rozumným a opatrným, který by namítl promlčení práva, a nikoliv s osobou slabší (spotřebitelem), jež tak pro svou neznalost a nezkušenost neučinila.

67. Žalovaný v budoucnu může splnit předmětný dluh, avšak toliko dle svého uvážení, a nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí soudu. Žalobou uplatněná pohledávka – nebyla-li zcela uspokojena – nadále existuje v podobě tzv. naturální obligace (viz § 2997 odst. 1 OZ). Soud ve výsledku poskytl též určitou ochranu dlouhodobému faktickému stavu, protože žalovaný již mohl důvodně očekávat, že případný zůstatek dluhu splatného v roce 2005, vůči němu již nebude u soudu uplatňován, když se tak nestalo po dobu více než 18 let od jeho splatnosti.

68. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci úspěšný žalovaný měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu ale dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení