26 C 379/2022- 164

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy Mgr. [jméno] [jméno] a soudkyň JUDr. Renáty Zimové a JUDr. Lady Záviškové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2023, č. j. 26 C 379/2022-133 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 273 662 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 1 500 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 1 500 000 Kč od [datum] (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 94 253 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se zaplacení uvedené částky domáhala žalovaná na podkladě tvrzení, že jako zapůjčitel zapůjčila žalovanému částku 1 500 000 Kč, která mu byla zaslána na jeho bankovní účet prostřednictvím dvou plateb ve výši 750 000 Kč ve dnech [datum] a [datum], žalovaný však přes výzvu tuto částku nevrátil. Žalovaný naopak tvrdil, že mezi účastníky žádná smlouva o zápůjčce uzavřena nebyla a částka, která mu byla zaslána na jeho účet, byla částí kupní ceny za prodej nemovitostí, které žalobkyně jako zprostředkovatelka zadržovala na svém bankovním účtu jako rezervační zálohu, kterou v celkové výši 5 000 000 Kč uhradila dne [datum] (správně dne [datum] – poznámka odvolacího soudu) kupující Mgr. [jméno] [příjmení]. Rezervační záloha byla uhrazena na bankovní účet žalobkyně a podle ujednání ve smlouvě o rezervaci si strany dohodly, že v případě uzavření kupní smlouvy bude rezervační záloha započtena na částečnou úhradu kupní ceny; kupní smlouva byla uzavřena dne [datum] a dvě platby žalobkyně v celkové výši 1 500 000 Kč byly tedy splátkou kupní ceny ve smyslu rezervační smlouvy. Žalovaný dále namítl, že v žalobě absentují tvrzení či důkazní návrhy o tom, kdy a kde byla údajná smlouva o zápůjčce uzavřena, jaké byly podstatné náležitosti smlouvy, a ujednání o splatnosti či případných úrocích.

2. Soud prvního stupně v bodech 7. až 20. rozsudku popsal svá skutková zjištění učiněná z listinného dokazování, vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl další účastníky navržené důkazy (bod 22.) a učinil závěr o skutkovém stavu věci, podle kterého žalobkyně převedla na bankovní účet žalovaného dne [datum] částku ve výši 750 000 Kč a dne [datum] částku ve výši 750 000 Kč, když žalobkyně tvrdila, že se jednalo o poskytnutí zápůjčky, žalovaný naopak tvrdil, že šlo o poskytnutí části kupní ceny.

3. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle § 2390 zákona č. 89/20152 Sb. (správně č. 89/2012 Sb. – poznámka odvolacího soudu), občanský zákoník ve znění platném od [datum] (o. z.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně totiž podle závěru nalézacího soudu k prokázání svého tvrzení nenabídla žádné důkazy, tj. neunesla důkazní břemeno, a to ani poté, co byla při jednání vyzvána podle § 118a odst. 3 o.s.ř., aby tak učinila, s poučením o následcích nesplnění této výzvy. Žalobkyně pouze tvrdila a prokázala, že žalovanému zaslala na jeho bankovní účet prostřednictvím dvou plateb celkem částku 1 500 000 Kč, zároveň však ani přes výzvu nebyla schopna dotvrdit (natož prokázat), že mezi stranami byla uzavřena smlouva o zápůjčce, ani okolnosti uzavření takové smlouvy a její rámcový obsah. Ani k dotazu soudu dodatečně neuvedla, jaký byl obsah smlouvy o zápůjčce a kdy byla smlouva uzavřena, pouze popsala mnoho okolností„ kolem“ poskytnutí peněz, avšak neuvedla základní podstatná tvrzení, tj. kdy byla smlouva uzavřena a co bylo jejím obsahem. Svá tvrzení postavila v podstatě jen na tom, že v příkazu k úhradě byly dané částky označeny jako půjčka, proti čemuž se žalovaný neohradil (ani pokud jde o dané příkazy, ani pokud jde o přeposlané informace o daných příkazech e-mailem). To je však podle soudu prvního stupně zcela nedostačující, zvláště za situace, kdy žalovaný tyto skutečnosti sporuje a nabízí vlastní vysvětlení daných transakcí. Tvrzení žalobkyně byla podle soudu nejen nedostatečná, ale i nekonzistentní, když v žalobě žalobkyně odkazovala na šestitýdenní lhůtu k vrácení zápůjčky, avšak k výzvě soudu tvrdila, že zápůjčka měla být vrácena výplatou na účet podle dohody o jistotním účtu. Nalézací soud souhlasil s žalovaným, že ten neměl jak ovlivnit, co žalobkyně do příkazu k úhradě napíše. Žalobkyně si byla vědoma rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního, jelikož již v žalobě odkazovala na rozhodnutí soudů, z nichž citovala mimo jiné to, že ve sporu u vrácení půjčené částky má žalobce břemeno tvrzení, že s žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce, že mu poskytl finanční prostředky a že žalovaný dluh řádně a včas nezaplatil. Pokud tedy žalobkyně tvrdila, že žalovanému poskytla zápůjčku, byla se svým tvrzením osamocena a ocitla se v tzv. důkazní nouzi. V takovém případě musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Oproti tomu soud přisvědčil tvrzení žalovaného, že částka zaslaná mu na bankovní účet byla částkou v rámci probíhajících obchodních styků, kdy žalobkyně zcela prokazatelně na svůj bankovní účet přijala od Mgr. [jméno] [příjmení] částku 5 000 000 Kč a tato částka měla být částí kupní ceny za nemovité věci. Zaslání částky ve výši 1 500 000 Kč tak byl jen další krok ve finančních transakcích mezi stranami, založenými na základě smlouvy o zprostředkování, rezervační smlouvy a kupní smlouvy. S těmito důvody soud prvního stupně žalobu zamítl žalobu a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř. (správně zřejmě § 142 odst. 1 o.s.ř. – poznámka odvolacího soudu), protože žalovaný byl v řízení zcela úspěšný.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítla, že po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. zaslala soudu prvního stupně dne [datum] podání, v němž svá tvrzení a návrhy na dokazování doplnila a tedy dostatečně tvrdila, jaké byly okolnosti uzavření smlouvy o zápůjčce, že tato smlouva o zápůjčce byla uzavřena, a rovněž co bylo obsahem zápůjčky. Podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce je přitom reálné přenechání zastupitelné věci zapůjčitele vydlužiteli tak, aby ji užil podle libosti, a po čase vrátil věc stejného druhu; nic víc tedy mezi smluvními stranami nemusí být sjednáno, forma smlouvy rovněž není stanovena. Ke vzniku smlouvy se potom vyžaduje reálné přenechání věci. Protože tedy podstatnou náležitostí smlouvy je reálné přenechání zastupitelné věci, smlouva nebyla uzavřena v písemné podobě a již v rámci žaloby předložila dvě potvrzení o bezhotovostním převodu na bankovní účet žalovaného, tak poté, co byla soudem prvního stupně vyzvána, aby uvedla rozhodné skutečnosti k prokázání, že byla uzavřena smlouva o zápůjčce a dále okolnosti uzavření smlouvy o zápůjčce a její obsah, tak na základě této výzvy doplnila svá tvrzení o to, že se žalobkyně se žalovaným domluvili na způsobu, jakým budou peněžní prostředky vráceny zpět. Tím se dohodla se žalovaným na vrácení přenechaných peněžních prostředků a nemůže se jednat o výplatu části kupní ceny, neboť pokud by se jednalo o část kupní ceny, neuvedl by žalovaný v dohodě o jistotním účtu pro výplatu části kupní ceny bankovní účet žalobkyně. Pokud by mu totiž vznikl nárok na to, aby mu žalobkyně vyplatila část kupní ceny, neměla by žalobkyně jediný důvod, proč by žalovaného žádala o to, aby takto vyplacené peněžní prostředky jí byly vráceny zpět na její bankovní účet (tuto skutečnost dokládá i praxe ve věci zprostředkování prodeje nemovitých věcí ze strany zprostředkovatelů). Soud prvního stupně byl povinen posuzovat její tvrzení a předložené důkazy také jako celek, respektive zda předložené důkazy mohly prokázat, že byla smlouva o půjčce uzavřena. Soudu předložila důkazy o tom, že přenechala žalovanému peněžní prostředky a že současně bylo dohodnuto, že žalovaný takto přenechané peněžní prostředky vrátí zpět žalobkyni. K tomu předložila potvrzení o provedení bezhotovostních převodů peněžních prostředků (2× 750 000 Kč), dohodu o jistotním účtu ze dne [datum], e-mailovou komunikaci mezi účastníky ze dne 1. 8. a [datum], sdělení právního zástupce kupující ze dne [datum], kupní smlouvu ze dne [datum], dodatek [číslo] k dohodě o jistotním účtu a e-mailovou komunikaci mezi účastníky ze dne [datum]. Změnou čísla bankovního účtu v dohodě o jistotním účtu se podařilo žalovanému získat peněžní prostředky ve výši 1 500 000 Kč, aniž by mu na ně vzniklo jakékoliv právo s tím, že žalovaný současně spolu s dalšími prodávajícími podal na žalobkyni žalobu, ve které se domáhal uhrazení dalších 1 470 000 Kč. V tomto řízení byla žaloba pravomocně zamítnuta (v této souvislosti odkázala na důvody uvedené v rozsudku odvolacího soudu, č. j. [číslo jednací]). Má za to, že žalovaný netvrdil a neuvedl žádné návrhy na provedení důkazů k prokázání toho, že mu vznikl nárok na výplatu části kupní ceny ve výši 1 500 000 Kč od žalobkyně a že mu vznikl nárok na výplatu části kupní ceny právě v této výši. To žalovaný ani nemohl tvrdit, neboť v kupní smlouvě bylo výslovně ujednáno, že prodávajícím vzniká nárok na úhradu kupních cen podle smlouvy ke dni provedení vkladu vlastnického práva k nemovitostem za tam stanovených podmínek a že vyplacení kupní ceny odpovídající rezervačnímu poplatku bude realizováno na základě dohody mezi zprostředkovatelem a prodávajícími. Současně právní zástupce kupující dne [datum] sdělil, že kupní cena dosud není splatná. Naopak jí předložené důkazy prokazují, že žalovanému ke dni 1. 8. a [datum] nevznikl nárok na výplatu části kupní ceny odpovídající rezervačnímu poplatku, a že z tohoto důvodu nemůže být přenechání těchto peněžních prostředků hodnoceno jako výplata části kupní ceny. Současně uvedla, že prodávajícími byly i další dva subjekty a nerozumí tedy tomu, proč by vyplácela další část kupní ceny pouze žalovanému. Dále rozporuje tvrzení žalovaného, proč byl v dohodě o jistotním účtu uveden bankovní účet žalobkyně a nikoliv žalovaného, což sdělil žalovaný ve svém vyjádření ze dne [datum]. Pokud byla část kupní ceny vyplacena žalobkyní žalovanému po právu, není důvod k tomu, aby tato část kupní ceny byla žalobkyni vrácena z důvodu pořádku ve vedení účetnictví; toto zdůvodnění považuje za absurdní, které neodpovídá běžné obchodní praxi. Pokud by vyplatila po právu z rezervačního poplatku žalovanému část kupní ceny, splnila by svoji povinnost již tímto vyplacením, a nebyl by žádný důvod k tomu, aby jí byly tyto peněžní prostředky ze strany žalovaného vráceny. Jestliže by žalovanému vzniklo právo na výplatu části kupní ceny z rezervačního poplatku ke dni 1. 8. a [datum], proč by bylo současně dohodnuto účastníky, že žalovaný tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátí. Proč by měly být peněžní prostředky opět vráceny žalobkyni, když vyúčtování provize mohla žalobkyně provést i bez vrácení těchto peněžních prostředků, pokud žalovanému vzniklo právo na jejich výplatu jako části kupní ceny. I přesto je toho názoru, že pokud bylo při přenechání peněžních prostředků současně ujednáno jejich vrácení, ať už z jakéhokoliv důvodu, pak toto právní jednání je a vždy bude pouze zápůjčkou. Soud prvního stupně ani řádně neodůvodnil, na základě čeho dospěl k přesvědčení, že přenechané peněžní prostředky jsou částí kupní ceny, neboť ze strany soudu prvního stupně nebylo řádně odůvodněno, že v okamžiku přenechání peněžních prostředků vzniklo žalovanému právo na výplatu části kupní ceny a že žalobkyně tuto část kupní ceny měla vyplatit pouze a jenom žalovanému, a právě ve výši 1 500 000 Kč. Soud prvního stupně tedy nemohl dospět na základě provedeného dokazování k závěru, že zaslání částky ve výši 1 500 000 Kč bylo jen dalším krokem ve finančních transakcích mezi stranami. Domáhala se toho, aby byl rozsudek změněn tak, že by žalobě bylo vyhověno.

5. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání je zcela důvodné.

7. Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. [spisová značka] ([spisová značka]) Nejvyšší soud uvedl, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu hovoří právní teorie o břemenu tvrzení, jímž se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je potom umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí ve věci, pro nečinnost účastníků nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník řízení dostál své povinnosti tvrzení, pak slouží poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. Poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. se pak uplatňuje tam, kdy je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li po tomto poučení důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení břemene o takové skutečnosti (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. [spisová značka], a rovněž [spisová značka]). Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti potom nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě totiž nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Pokud má soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, není důvod přistoupit k poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3071/2018).

8. V posuzovaném případě není z odůvodnění rozsudku zcela zřejmé, zda prvostupňový soud založil své zamítavé rozhodnutí na tom, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení, respektive břemeno důkazní, či na tom, že skutkový stav tvrzený žalobkyní byl prokázán jinak (tedy uvěřil skutkové verzi žalovaného, že poskytnuté peněžní prostředky byly částí kupní ceny).

9. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném do 31. 12. 2013 (obč. zák.) je ustálena v závěru, že smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku, ke kterému při peněžité půjčce může dojít i bezhotovostním převodem na účet dlužníka (viz např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2184/2013). Na tuto judikaturu navázala (a vyšla z ní jako z použitelné) i judikatura Nejvyššího soudu k § 2390 o. z. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1261/2019 Nejvyšší soud vysvětlil, že smlouvou o zápůjčce přenechává zapůjčitel vydlužiteli věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o zápůjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu a předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Při peněžité půjčce (nyní zápůjčce) může dojít k předání peněz i bezhotovostním převodem na účet vydlužitele, nebo osobě (na účet osoby) určené vydlužitelem.

11. Při pojmenování povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve sporu o vrácení půjčky podle § 657 obč. zák. Nejvyšší soud ustáleně vychází ze závěrů formulovaných především v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, v němž vysvětlil, že z hypotézy hmotněprávní normy uvedené v § 657 obč. zák., která vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti věřitele, vyplývá, že ve sporu o vrácení půjčené částky má žalobce jako věřitel břemeno tvrzení, že se žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že dlužníkovi předmět půjčky odevzdal a že dlužník půjčené peníze řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro věřitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o půjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal žalovanému finanční prostředky. Neunese-li věřitel břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu vyznít v jeho neprospěch, aniž by se soud musel dále zabývat pravdivostí tvrzení, která jsou součástí procesní obrany žalovaného dlužníka, a za tímto účelem provádět dokazování. V návaznosti na judikatorní závěry formulované k břemenu tvrzení a k důkaznímu břemeni ve sporu o vrácení půjčky podle § 657 obč. zák. pak i pro poměry právní úpravy obsažené v § 2390 o. z. platí, že ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky má žalobce jako zapůjčitel břemeno tvrzení, že s žalovaným vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce, že vydlužiteli předmět zápůjčky odevzdal a že vydlužitel peněžitou zápůjčku řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zapůjčitele vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal vydlužiteli finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl zapůjčitel jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Naopak, chce-li se vydlužitel úspěšně ubránit, musí tvrdit, že peněžitou zápůjčku vrátil, nebo že pohledávka zanikla jiným zákonem stanoveným způsobem, případně že je promlčena, a o svém tvrzení nabídnout důkazy.

12. V posuzovaném případě žalobkyně již v žalobním návrhu všechny pro věc rozhodné skutečnosti tvrdila – tedy že byla uzavřena smlouva o zápůjčce, že předmět zápůjčky byl vydlužiteli odevzdán, že pohledávka je splatná (na základě výpovědi) a že peněžité prostředky vydlužitel nevrátil. Nic jiného o obsahu smlouvy o zápůjčce (kdy byla uzavřena a podobně, jak vytýkal soud prvního stupně) žalobkyně tvrdit nemusela. K těmto žalobním tvrzením (doplněným v průběhu řízení) bylo soudem prvního stupně provedeno listinné dokazování, které však odvolací soud hodnotí odlišně, a na základě tohoto odlišného hodnocení naopak dospívá k závěru, že žalobkyně svá žalobní tvrzení rovněž prokázala. Předmětné dokazování nebylo třeba v odvolacím řízení opakovat, protože u listinných důkazních prostředků (§ 129 o.s.ř.) není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry, než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným způsobem zopakoval, popřípadě doplnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1917/2021, sp. zn. 27 Cdo 4220/2019 nebo sp. zn. 29 ICdo 113/2017).

13. Žalobkyně své tvrzení o uzavření smlouvy o zápůjčce prokazovala v prvé řadě tím, že obě platby po 750 000 Kč ze dne [datum] a [datum] byly označeny jako půjčka; žalovaný označení těchto plateb bagatelizoval s tím, že označení plateb nemohl nijak ovlivnit, a soud prvního stupně se s tímto způsobem obrany spokojil. Pokud však jde o účel platby (její právní důvod), považuje odvolací soud uvedenou skutečnost z hlediska prokázání, zda došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, za podstatnou. Žalovaný takto zaslané částky s uvedeným označením bez jakékoliv výhrady přijal a za jejich zaslání poděkoval a ani v jednom e-mailu (ze dne [datum] a ze dne [datum]) důvod tohoto plnění nijak nekorigoval, případně nezpochybnil. Žalovaný je přitom osobou plně svéprávnou a v obchodních stycích zkušenou, a pokud by poskytnuté peněžní prostředky za půjčku (zápůjčku) nepovažoval, při vědomí o důsledcích přijetí takovéhoto plnění byl podle odvolacího soudu plně srozuměn s tím, že důvodem poskytnutí plnění je právě zápůjčka. Přitom je zároveň zřejmé (v řízení bylo prokázáno), že k uzavření kupní smlouvy došlo [datum], stejně tak k uzavření dohody o jistotním účtu, v níž strany dohody (prodávající a kupující) daly pokyn k výplatě právě částky 1 500 000 Kč za splnění tam stanovených podmínek na účet žalobkyně, která logicky vysvětluje, že předmětné částky zaslala žalovanému právě až poté, co vrácení poskytnutých peněžních prostředků bylo„ zajištěno“ uzavřením dohody o jistotním účtu dne [datum]. K výplatě částky 1 500 000 Kč podle původní dohody o jistotním účtu potom nedošlo, protože strany této dohody (což žalobkyně nemohla ovlivnit) původní dohodu změnily tak, že částka 1 500 000 Kč měla být vyplacena nikoli na účet žalobkyně, ale na účet samotného žalovaného. To, že prodávající a kupující dohodu o jistotním účtu změnili, plyne i z e-mailové komunikace mezi účastníky ze dne [datum] (žalovaný ani změnu této dohody nesporuje). Žalobkyni je třeba rovněž přisvědčit v tom, že jí poskytnuté plnění žalovanému nemohlo být plněním části kupní ceny, protože ta v době poskytnutí plnění ([datum] a [datum]) nebyla ještě splatnou (k zápisu vlastnického práva kupující došlo dne [datum] s účinky ke dni [datum]). Rovněž pak nevyznívá logicky vysvětlení žalovaného o tom, že podle původní dohody o jistotním účtu ze dne [datum] měla být částka 1 500 000 Kč zaplacena na účet žalobkyně proto, aby žalobkyně měla pořádek ve vedení účetnictví, naopak zcela logickým důvodem je ten, že nešlo o část kupní ceny, protože by nebylo důvodu, aby taková část kupní ceny (pokud by náležela žalovanému) byla vrácena zpět na účet žalobkyně. Odvolací soud tedy uzavírá, že v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 o. z., která byla ve smyslu § 2393 odst. 1 o. z. vypovězena v zákonné lhůtě šesti týdnů předchozím právním zástupcem žalobkyně dopisem ze dne [datum], který byl podle podacího lístku a za použití domněnky dojití (§ 573 o. z.) doručen žalovanému dne [datum], přičemž poslední den výpovědní lhůty připadl na den [datum] (od [datum] se žalovaný ocitl v prodlení). Výše zákonných úroků z prodlení k prvnímu dni prodlení potom činí podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 10 %.

14. Nad rámec uvedených závěrů poukazuje odvolací soud i na výsledek řízení ve věci sp. zn. [spisová značka], u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. [spisová značka] (dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto), v němž byl mimo jiné učiněn skutkový závěr, že provize žalobkyně, byť se stala uzavřením kupní smlouvy součástí kupní ceny, měla být dle dohody vypořádána tak, že žalobkyně vyplatí prodávajícím jen tu částku, která již na dohodnutou provizi nepřipadá. Uvedený postup pak ostatně odpovídá běžné praxi v realitních obchodech, kdy je rezervační záloha skládána alespoň ve výši, která„ pokryje“ provizi zprostředkovatele.

15. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, přičemž lhůtu k plnění stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

16. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně byla v obou fázích řízení zcela úspěšná. V řízení před soudem prvního stupně vykonal zástupce žalobkyně celkem 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, účast u jednání soudu ve dnech 14. 3. a [datum]), v odvolacím řízení pak dva úkony právní služby (sepis odvolání a účast u odvolacího jednání). Odměna za jeden úkon právní služby činí 14 300 Kč, při celkem 7 úkonech a 7 paušálních náhradách výdajů a 21 % DPH jde o odměnu ve výši 123 662 Kč, spolu se zaplacenými soudními poplatky ze žaloby a z odvolání (2× 75 000 Kč) jde o náklady řízení ve výši celkem 273 662 Kč.

Poučení