26 C 89/2022-29

Rubrum

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 29 999 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 29 999 Kč a úrok z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky za dobu od 11. 9. 2022 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 1 768 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 11. 2022 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 29 999 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru [anonymizováno] [číslo] ze dne 1. 9. 2021 poskytla žalovanému revolvingový úvěr ve výši disponibilního úvěrového limitu 30 000 Kč, resp. – při splnění dalších podmínek – vázaný revolvingový úvěr ve výši 150 000 Kč, který byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím vydané a aktivované kreditní karty. Žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 29 999 Kč, které se zavázal žalobkyni splácet (vrátit) ve sjednaných měsíčních splátkách, avšak tuto povinnost porušil (splátky nesplácel řádně a včas). Žalobkyně tudíž od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 26. 8. 2022 a vůči žalovanému se nyní domáhá (jen) zaplacení dlužné úvěrové jistiny ve výši 29 999 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 11. 9. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud účastníky vyzval k vyjádření, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání. Žalobkyně souhlasila, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil; proto soud předpokládal, že i on s takovým postupem souhlasí /srov. § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) /.

4. Podle § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařídil jednání.

5. Z žalobkyní předložených listin vyplývá, že žalobkyně, která je podnikatelkou mj. v oblasti poskytování a zprostředkování spotřebitelských úvěrů, a žalovaný dne 1. 9. 2021 uzavřeli„ Smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizováno]“ (označenou [číslo]), na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla revolvingový úvěr do výše disponibilního úvěrového limitu (rámce), jenž byl ke dni uzavření smlouvy sjednán ve výši 30 000 Kč, s tím, že první čerpání úvěru bylo dohodnuto ve výši 29 999 Kč za účelem úhrady kupní ceny spotřebního zboží ([anonymizováno]), které žalovaný kupoval od [právnická osoba], [IČO], tj. od prodejce elektrospotřebičů, jenž při uzavření smlouvy s žalovaným zastupoval žalobkyni. Jinak byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky z úvěrového rámce prostřednictvím platební (úvěrové) karty. Žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr vrátit (splácet) s úrokem v sazbě 25,58 % ročně, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši nejméně 1 736 Kč (včetně pojistného sjednaného ve výši 150 Kč). Tyto skutečnosti vyplývají přímo z předmětné smlouvy, resp. též z výpisu z obchodního rejstříku, jde-li o právní osobnost a předmět podnikání žalobkyně. Z interních výpisů žalobkyně z předmětného úvěrového účtu vyplývá, že žalovaný vyčerpal z úvěrového rámce dne 1. 9. 2021 celkem 29 999 Kč a že žalobkyni na úhradu úvěru dosud nic nezaplatil. Čerpání úvěru ve výši 29 999 Kč (ve prospěch bankovního účtu [právnická osoba]) je zřejmé rovněž z přehledu transakcí sestaveného v prostředí elektronického bankovnictví [právnická osoba], ve vztahu k písemnému potvrzení [právnická osoba] [anonymizováno] o jejím bankovním účtu. Dopisem ze dne 1. 6. 2022 žalobkyně žalovanému sdělila, že od předmětné smlouvy odstupuje z důvodu jeho prodlení se splácením úvěru, vyzvala jej k okamžitému zaplacení dluhu, který vyčíslila v částce 36 012,18 Kč, a současně ho upozornila na hrozící soudní vymáhání dluhu; z poštovního podacího archu vyplývá, že tento dopis žalobkyně žalovanému odeslala na adresu jeho trvalého pobytu doporučenou poštovní zásilkou dne 3. 6. 2022.

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 1. 9. 2021 žalobkyně a žalovaný, který přitom nevystupoval – na rozdíl od žalobkyně – jako podnikatel (ani v rámci samostatného výkonu svého povolání), uzavřeli písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla, resp. žalovaný téhož dne čerpal peněžní prostředky ve výši 29 999 Kč, které se zavázal splácet měsíčními splátkami, což neučinil. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a žalovaného vyzvala k zaplacení celého dluhu dopisem odeslaným 3. 6. 2022. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně náležitě nezjišťovala, zda je žalovaný schopen budoucí úvěr splácet (a celý splatit).

7. Žalobkyně předložila i jiné listiny (listinné důkazy), z nichž však – též s ohledem na důvody tohoto rozhodnutí – soud nezjistil žádné pro věc významné okolnosti. Konkrétně se jedná o dopisy žalobkyně žalovanému ze dne 26. 8. 2022 a 1. 3. 2022, jimiž žalobkyně odstupuje od úvěrové smlouvy a vyzývá žalovaného k zaplacení dluhu s upozorněním na hrozící soudní vymáhání, a obdobný dopis ze dne 15. 9. 2022, jímž tak žalobkyně činí již prostřednictvím svého zástupce, a poštovní podací archy žalobkyně ze dne 30. 8. 2022 a 15. 9. 2022, na nichž není uvedena ani jedna zásilka adresovaná žalovanému. Odstoupení od úvěrové smlouvy však bylo spolehlivě zjištěno z jiné, prokazatelně odeslané listiny.

8. Po právní stránce soud poměr mezi žalobkyní a žalovaným, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 1. 9. 2021, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen„ ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, přičemž žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti, popřípadě v rámci samostatného výkonu svého povolání).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Při posuzování úvěruschopnosti, tzn. schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda [právnická osoba], jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

13. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

15. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

16. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo) logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

18. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

19. Konkrétně ve vztahu k této věci soud konstatuje, že žalobkyně v žalobě netvrdila, zda vůbec, a pokud ano, tak jaké konkrétní informace stran schopnosti žalovaného splácet (zcela splatit) požadovaný spotřebitelský úvěr od žalovaného, popřípadě i z jiných zdrojů, před uzavřením úvěrové smlouvy zjišťovala, a jak je následně ověřila. S přihlédnutím k žalobním tvrzením, z nichž je zřejmé, že je si žalobkyně vědoma porušení své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 ZSÚ, pročež z předmětné úvěrové smlouvy uplatňuje jen dlužnou úvěrovou jistinu spolu se zákonným úrokem z prodlení (a nikoliv i jiné sjednané a žalovaným neuhrazené nároky), soud shledal, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného náležitě neposoudila. Také z obsahu předložených listin vyplývá, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

2. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

3. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost danou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

4. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

5. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalované (spotřebitele), vychází též z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

6. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je smlouva neplatná, a že soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu, tj. že jde o neplatnost absolutní.

7. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

8. Žalovaný – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – z úvěrového rámce vyčerpal celkem 29 999 Kč a následně žalobkyni úvěr nevrátil, a to ani zčásti (žalovaný netvrdil, tedy ani neprokazoval, že by žalobkyni cokoliv zaplatil). Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 29 999 Kč (nesplacenou úvěrovou jistinu).

9. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (29 999 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své schopnosti a možnosti – nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení učiněnou v dopise (výzvě) ze dne 1. 6. 2022. Dopis byl odeslán dne 3. 6. 2022 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ byl žalovanému doručen dne 8. 6. 2022, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (4. 6. 2022 a 5. 6. 2022 byl víkend). S ohledem na § 1958 OZ byl žalovaný povinen plnit bez zbytečného odkladu po doručení výzvy žalobkyně (její žádosti o plnění), tj. dne 9. 6. 2022. Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky ve stanovené lhůtě tedy neuplatňoval, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

10. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 29 999 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 10. 6. 2022, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

11. Z uvedených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 29 999 Kč a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 15 %) ročně z této částky ode dne 11. 9. 2022, od něhož žalobkyně úrok požadovala, do zaplacení.

12. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud ve věci zcela úspěšné žalobkyni proti žalovanému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva. Jelikož k 7. 5. 2013 – nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 – byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., soud výši náhrady odměny advokáta určil dle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, protože v současné době neexistuje jiný právní předpis, dle něhož by výše odměny mohla být určena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Celkem tudíž soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v částce 2 468 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 500 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení § 14b odst. 1 bodu 2. advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč 13. Odměnu a náhrady advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Namístě je také poznamenat, že nárok na zaplacení dlužného plnění ze spotřebitelského úvěru je – kupř. vedle nároku na dlužné pojistné či jízdné s přirážkou – typickým nárokem, který je namístě uplatnit formulářovou žalobou, tj. návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod § 14b advokátního tarifu. Pokud by žalobkyně zvolila jiný způsob soudního uplatňování takových nároků, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů jen v takové výši, v jaké by jí byla přiznána v případě, kdyby při soudním uplatnění těchto druhově shodných nároků používala„ formulářovou“ žalobu.

14. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem tzv. předžalobní výzvy (výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř.), neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou spotřebitelských úvěrů), a tudíž nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi, sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva). To ostatně žalobkyně opakovaně učinila, tedy další výzva učiněná advokátem již byla zbytečná.

15. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

16. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení