26 CO 16/2022 - 180

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] Územní pracoviště [obec] [ulice a číslo], [PSČ] [obec] o určení vlastnického práva k části pozemku o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 23. září 2021 č. j. 6 C 90/2021 - 79 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění takto: Určuje se, že žalobci jsou, každý v rozsahu jedné poloviny, podílovými spoluvlastníky pozemku [parcelní číslo] v katastrálním území a obci [obec], jak je vymezen geometrickým plánem [číslo] [rok] vyhotoveným [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení], který je přílohou a nedílnou součástí tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před okresním soudem 20 357 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

III. Žalovaný je povinen plně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení 29 257 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu ) části pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], jak je vymezena oplocením a listinou nazvanou Zaměření skutečného oplocení pozemku (technická zpráva), vyhotovenou dne 6. 4. 2021 a schválenou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] – dále jen„ sporná část pozemku“ (výrok I) a žalobcům (každému rovným dílem) uložil nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení 900 Kč (výrok II).

2. Okresní soud poté, co shledal, že žalobci mají naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě a spornou část pozemku jednoznačně definovali předloženým zaměřením ze dne 6. 4. 2021, uzavřel, že žalobci jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu ) pozemků p. č. st. [anonymizováno], p. č. st. [anonymizováno] a [parcelní číslo] (výměra [výměra]) v k. ú. [obec], které nabyli na základě darovací smlouvy ze dne 7. 8. 1996 od svých rodičů [jméno] a [jméno] [příjmení] (dále jen„ právní předchůdci žalobců“). Pozemek [parcelní číslo] sousedí s pozemkem p. [číslo] jehož vlastníkem je ČR a právo hospodařit s tímto pozemkem náleží Státnímu pozemkovému úřadu.

3. Žalobci tvrdili několik možností, na základě nichž dovozovali své vlastnické právo ke sporné části pozemku. Předně uvedli, že spornou část pozemku [parcelní číslo] užívali jejich právní předchůdci od roku 1976 na základě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva společného užívání pozemků ze dne 13. 7. 1976, chopili se držby zahrady jakožto příslušenství domu [adresa] tak, jak jim byla předána a vymezena oplocením, a svědčilo jim právo osobního užívání i ke sporné části pozemku. Pokud by nebyla smlouva o osobním užívání shledána jako platný právní titul ke vzniku práva osobního užívání sporné části pozemku p. [číslo] namítali vydržení vlastnického práva jejich právními předchůdci uplynutím 10 let od uzavření kupní smlouvy, tj. k 13. 7. 1986. Dále tvrdili, že jejich právní předchůdci nabyli pozemek p. [číslo] spornou část pozemku [parcelní číslo] dnem 1. 1. 1992 ze zákona podle § 872 odst. 1 obč. zák., jinými slovy jejich právo osobního užívání se transformovalo na právo vlastnické. Konečně tvrdili, že se stali vlastníky sporné části pozemku na základě darovací smlouvy ze dne 7. 8. 1996, když měli za to (stejně jako jejich právní předchůdci), že sporná část pozemku je součástí pozemku [parcelní číslo]. Pro případ, že žalobcům nevzniklo vlastnické právo ke sporné části pozemku již z darovací smlouvy, nabyli jej vydržením v roce 2016. Bez ohledu na výše uvedené pak namítali nabytí vlastnictví ke sporné části pozemku žalované na základě mimořádného vydržení s tím, že jejich řádná a poctivá držba trvala nejméně 28 let, neměli nepoctivý úmysl, byli v dobré víře, že zahrada vč. sporné části pozemku jejich rodině patřila nejméně 44 let v hranicích vytyčených oplocením tak, jak ji stát jejich právním předchůdcům předal a jak ji znalec v roce 1975 popsal a ocenil. Stát přitom po celou dobu (až do 9. 11. 2020) nevznesl jedinou námitku, že by sporná část pozemku byla užívána bez právního důvodu, ani nenastala jiná okolnost, která by mohla jejich dobrou víru (příp. dobrou víru jejich předchůdců) narušit.

4. Okresní soud uzavřel, že zahrada netvořila příslušenství domu [adresa] a nad rámec výměry [výměra] ani nebyla předmětem kupní smlouvy a dohody o zřízení práva společného užívání pozemků ze dne 13. 7. 1976, sporná část pozemku nebyla svěřena právním předchůdům žalobců do osobního užívání a nestali se jejími vlastníky k 1. 1. 1992. Dále dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobců nebyli v dobré víře, že jim vzniklo právo osobního užívání sporné části pozemku a tedy toto právo nenabyli ani vydržením. Právní předchůdci žalobců nemohli vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku ani podle § 134 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve znění zákona č. 509/1991 Sb., protože i kdyby se domnívali, že se jejich právo osobního užívání ke sporné části pozemku transformovalo na právo vlastnické, jejich dobrá víra, že jim patří i sporná část pozemku, by trvala pouze od 1. 1. 1992 do 7. 8. 1996, kdy došlo k uzavření darovací smlouvy. Stanovená desetiletá doba oprávněné držby, podmiňující vydržení, neuplynula. Nadto uzavřel, že právní předchůdci žalobců oprávněnými držiteli sporné části pozemku nebyli, neboť mohli a měli jednoduchým způsobem z geometrického plánu zjistit, jak je nový pozemek [číslo] velký a jaká část kolem domu [adresa] tomu odpovídá. Právní předchůdci tak mohli a měli při náležité pozornosti již při uzavření smlouvy ze dne 13. 7. 1976 zjistit, že sporná část pozemku [číslo] jim nenáleží a nemohli být proto oprávněnými držiteli. Jejich dobrou víru si žalobci nemohou započítat. S ohledem na absenci dobré víry již v době uzavření smlouvy ze dne 13. 7. 1976 nelze právní předchůdce považovat ani za oprávněné držitele práva osobního užívání k sporné části pozemku, což by znamenalo vznik vlastnického práva ke dni 1. 1. 1992. Protože se právní předchůdci žalobců nikdy nestali vlastníky sporné části pozemku, nemohli smlouvou o bezúplatném převodu vlastnických práv pozemků [adresa] v katastrálním území [územní celek] okres [okres] stavbami a porosty, uzavřenou mezi právními předchůdci žalobců [jméno] a [jméno] [příjmení] a žalobci ze dne 7. 8. 1996 (dále jen„ darovací smlouva ze dne 7. 8. 1996“) převést na žalobce své vlastnické právo a důvodem nabytí vlastnického práva na straně žalobců tak mohlo být pouze vydržení podle § 134 obč. zák., které však vyžaduje oprávněnou držbu podle § 130 odst. 1 obč. zák. Okresní soud uzavřel, že žalobci nemohli být v okamžiku uzavření darovací smlouvy objektivně v dobré víře, že touto smlouvou nabyli i spornou část pozemku, což vylučuje jejich oprávněnou držbu a vydržení ke dni 7. 8. 2006. Pokud jde o mimořádné vydržení, okresní soud dovodil, že žalobci se chopili držby sporné části pozemku v souvislosti s darovací smlouvou uzavřenou v roce 1996, přičemž podle této smlouvy došlo k převodu pozemku [parcelní číslo] o výměře [výměra], která jednak vyplývala přímo ze smlouvy samotné a rovněž z veřejně přístupné evidence v katastru nemovitostí. Jestliže se žalobci kromě pozemku [parcelní číslo] specifikovaném ve smlouvě chopili držby ještě sousední části pozemku o výměře dalších [výměra], tj. celková výměra žalobci užívaného pozemku více než dvakrát převyšovala výměru dle smlouvy, jedná se o skutečnost natolik zjevnou a očividnou, že žalobci museli vědět, že oplocený pozemek výměře uvedené ve smlouvě absolutně neodpovídá. Nelze proto hovořit o tom, že žalobci měli poctivý úmysl vlastnit a užívat i spornou část pozemku, neboť jim z okolností týkajících se výměry muselo být zřejmé, že jim právo ke spornému pozemku nenáleží. Nejednalo se přitom o žádný odhad výměry nebo laické zaměření pozemku, nýbrž výměra vznikla na základě geometrického plánu zpracovaného k tomu oprávněnou osobou. Proto žalobu zamítl.

5. Proti rozsudku okresního soudu podali žalobci odvolání. Nesouhlasili se závěrem okresního soudu, že sporná část pozemku žalované nebyla svěřena právním předchůdcům žalobců do osobního užívání, kdy tato není uvedena v předmětu smlouvy ze dne 13. 7. 1976. Poukázali na znění smlouvy ze dne 13. 7. 1976, zejm. její čl. III. odst. 2, dle něhož byla jejich právním předchůdcům svěřena do osobního užívání„ pozemková parcela pro užívání stávající zahrádky“. Sporovali rovněž závěr okresního soudu, že jejich právní předchůdci nebyli v dobré víře o tom, že jim vzniklo právo osobního užívání sporné části pozemku žalované a že tedy toto právo nenabyli ani vydržením. Zdůraznili, že s geometrickým plánem [číslo] ze dne 18. 8. 1975 nebyli seznámeni, geometrický plán nadto nebyl objektivně způsobilý narušit dobrou víru jejich právních předchůdců, jeho předmětem nebylo jednoduché oddělení pozemku parc. [číslo] od pozemku žalované, naopak geometrický plán vyjadřoval laicky nesrozumitelnou formou složité změny celkem sedmi pozemků (parc. [číslo] st. [anonymizováno], st. [anonymizováno], [číslo], [číslo], [číslo] [anonymizováno] a [číslo]) v různém čase, přičemž zrovna pozemek parc. [číslo] vznikl sloučením různě velkých ploch oddělených od různých pozemků. Poukázali dále na měřítko 1: 2880, v němž byl geometrický plán vyhotoven, při kterém nejsou případné rozdíly ve výměrách lidským okem rozpoznatelné, oplocení nebylo v geometrickém plánu zakresleno. Pro jejich právní předchůdce byla významná fakticky vymezená zahrada, kdy„ stávající“ zahrádka byla tvořena i spornou částí pozemku žalované, oplocení vymezovalo zahradu ještě před uzavřením smlouvy ze dne 13. 7. 1976, po jejich právních předchůdcích nebylo možno spravedlivě požadovat, aby si zahradu přeměřovali. Pokud by právní předchůdce žalované - [anonymizována tři slova] měl skutečně vůli svěřit do osobního užívání toliko pozemek parc. [číslo] v jeho katastrálních hranicích, jistě by na to právní předchůdce žalobců upozornil a s největší pravděpodobností by bylo řešeno i existující oplocení, které by tak zcela pozbylo svého účelu. Měli za to, že okresní soud výrazně nadhodnotil relevanci geometrického plánu při zpochybnění dobré víry právních předchůdců žalobců a výrazně podhodnotil, až zanedbal okolnosti, které dobré víře nasvědčovaly. Existence oplocení byla přitom potvrzena již ke dni 1. 4. 1975 soudním znalcem. Předmětem smlouvy ze dne 13. 7. 1976 bylo zřízení práva osobního užívání k zahradě jako oplocené ploše území. Pro posouzení dobré víry jejich právních předchůdců je významná okolnost, zda a na jakém místě existovalo oplocení při uzavření smlouvy v roce 1976 a zda současné oplocení je stále na stejném místě. Měli za to, že jejich právní předchůdci se stali vlastníky sporné části pozemku žalované, neboť ke dni 1. 1. 1992 k ní měli právo osobního užívání, přičemž toto jim vzniklo uzavřením smlouvy v roce 1976, nejpozději však vydržením v roce 1986, předmět práva osobního užívání byl vymezen fakticky a nikoli hranicemi pozemků, vlastnické právo jejich právních předchůdců bylo zapsáno do katastru nemovitostí v neúplném rozsahu (tj. nikoli ke sporné části pozemku, která nebyla samostatným pozemkem). Nesouhlasili ani se závěrem okresního soudu, který nepovažoval darovací smlouvu za právní titul vzniku vlastnického práva žalobců ke sporné části pozemku žalované s tím, že jejich právní předchůdci nebyli jejím vlastníkem. Okresní soud kladl na žalobce výrazně vyšší nároky, než jaké vyplývají z § 4 odst. 2 o. z. Nepřihlédl k tomu, že darovací smlouva byla uzavřena mezi rodiči a jejich přímými potomky ohledně nemovitostí, které před uzavřením darovací smlouvy užívali společně jako jedna rodina. Na žalobce proto nelze spravedlivě aplikovat požadavek obvyklé transakční opatrnosti, případná odpovědnost dárce za vady daru nepřichází v tomto případě sociálně v úvahu. Je-li v darovací smlouvě jako předmět daru uveden jediný pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra], účastníci darovací smlouvy neprojevili řádně svou vůli v důsledku omylu, jedná se o přirozené vytrácení detailů z paměti po dvaceti letech, účastníci darovací smlouvy neměli sebemenší pochyby o tom, že jim fakticky vymezená zahrada patří. První potřebu usilovat o řešení vlastnického práva ke sporné části pozemku žalované žalobci pocítili až po doručení dopisu žalovaného ze dne 9. 11. 2020, což byla první okolnost, která u žalobců narušila jejich dobrou víru. Pokud nelze darovací smlouvu považovat za právní titul převodu vlastnického práva ke sporné části pozemku, platí, že žalobci se chopili držby celé zahrady, tedy včetně sporné části pozemku, jako nevlastníci v dobré víře o tom, že celou zahradu nabyli darem, jednalo se přitom o dar od rodičů, kdy nelze považovat za nedbalé, je-li dar přijat„ jak je“, bez kritické opatrnosti. Okresní soud nepostupoval správně, nepřisvědčil-li dobré víře žalobců pouze na základě rozdílu výměr, poukázali rovněž na zkreslující vliv staveb a zeleně. Měli za to, že okresní soud nezohlednil jednání žalované, které mělo na dobrou víru žalobců i jejich právních předchůdců vliv. Sporná část pozemku byla právním předchůdcům žalobců fakticky předána do osobního užívání a stát (ať už ČSSR, ČSR nebo ČR) nevznesl proti tomu po dobu nejméně 44 let jedinou námitku. Okresní soud nepřihlížel k okolnostem, které dobré víře žalobců a jejich právních předchůdců nasvědčují, a zaměřil se na jedinou okolnost (rozdíl ve výměrách), kterou navíc vykládal výlučně v neprospěch žalobců za použití neobjektivních metod. Zrovna tak jednostranně aplikoval zásadu přiměřené opatrnosti a péče řádného hospodáře, když na jedné straně po žalobcích požadoval, aby si přeměřovali dar od svých rodičů, na druhé straně z téměř půl století trvající nečinnosti žalované nedovodil žádné závěry a porušil tak zásadu rovnosti stran. Konečně okresní soud pochybil, i pokud jde o posouzení otázky mimořádného vydržení sporné části pozemku žalobci. Okresní soud nesprávně dovodil nepoctivý úmysl žalobců při uchopení držby v roce 1996 z rozdílu výměry pozemku parc. [číslo] výměry plochy vymezené oplocením, aniž by přihlédl ke skutečnostem uvedeným výše (nabytí nemovitostí v rámci rodiny darovací smlouvou vč. fakticky vymezené zahrady). Nepoctivý úmysl žalobců při uchopení držby by pak směřoval k újmě právních předchůdců žalobců. Uvedli, že jsou příp. připraveni navrhnout změnu žaloby tak, že se budou domáhat určení vlastnického práva právních předchůdců žalobců. Doplnili, že žalovaná nenamítala nepoctivý úmysl žalobců při uchopení držby, neučinila v tomto směru žádná tvrzení a nenavrhla žádné důkazy. Okresní soud nepoctivý úmysl a splnění podmínek pro mimořádné vydržení nijak nezjišťoval, napadený rozsudek v uvedeném rozsahu je proto překvapivý. Okresní soud se nadto opět omezil jen na rozdíl ve výměrách a neposoudil úmysly a dobrou víru žalobců se zřetelem ke všem okolnostem, nadto konstatování„ muselo být zřejmé“ může nasvědčovat i nevědomé nedbalosti. Ze samotné vědomosti pak nelze bez dalšího určit formu zavinění, napadený rozsudek je proto v tomto rozsahu nepřezkoumatelný. Nepoctivý úmysl žalobců nebyl prokázán, podmínky mimořádného vydržení byly splněny. Dodali, že z archivních pozemkových map lze dovodit, že již v roce 1963 a 1969 existovalo oplocení, kdy plocha území („ stávající zahrádka“) byla zakreslena v pozemkové mapě jako jeden pozemek. Zpochybnili rovněž správnost geometrického plánu z roku 1975, který nadto nebyl vyhotoven a ověřen v souladu s tehdy platnými předpisy, a poukázali na to, že evidence nemovitostí v roce 1975 byla založena na deklaratorním principu. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

6. Žalovaný se k odvolání žalobců vyjádřil. Napadený rozsudek považoval za věcně správný. Setrval na svém názoru, že se žalobci vlastníky sporné části pozemku nikdy nestali a žalovaný vlastnické právo nikdy nepozbyl, a to ani na základě převodní smlouvy ani na základě řádného či mimořádného vydržení ze strany žalobců (či jejich právních předchůdců). Nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva ke sporné části pozemku ze strany žalobců resp. jejich právních předchůdců na základě převodní smlouvy, neboť lze převádět pouze konkrétní část zemského povrchu jednoznačně identifikovanou pomocí jedinečného parcelního čísla již existující parcely či parcely nově vznikající oddělením na základě geometrického plánu obsahujícího všechny zákonné náležitosti. Sporná část pozemku nebyla dosud nikdy geometricky oddělena a ani označena svým (jedinečným) parcelním číslem. Rovněž nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva, v podrobnostech odkázal na vyjádření k žalobě. Žalobci ani jejich právní předchůdci nebyli resp. nemohli být oprávněnými držiteli sporné části pozemku, neboť nebyli resp. nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim sporná část pozemku patří. Totéž platí i pro případ, že by otázka vydržení vlastnického práva byla posuzována podle zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobci nebyli resp. nemohli s ohledem na výše uvedené být poctivými držiteli. Odvolací námitky žalobců považoval za nezpůsobilé vyvrátit závěry okresního soudu a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

7. Při odvolacím jednání žalobci předložili letecký snímek, na kterém jsou vyznačeny barevně tři různé hranice. Poukázali na to, že podlouhlá obdélníková budova je zde zachycena bez přístavku, který byl zachycen v leteckých snímcích z roku 1958 a 1966, které rovněž předložili s tím, že zde vyznačený přístavek byl později zbourán. V geometrickém plánu z roku 1975 nebyl tento přístavek zachycen a lze tedy dovodit, že autor geometrického plánu na místě samém nebyl. Uvedli, že přístavek byl zbourán v roce 1985. Dále uvedli, že v geometrickém plánu nebylo zachyceno oplocení, což by ale geometr při místním šetření zjistil a byl povinen zakreslit. Dále předložili tři fotografie dokládající, že kdyby původní plot nestál na stávajícím místě ale ve správné linii hranice pozemku, nemohl by majitel otvírat ani okna. Z toho žalobci dovozují, že se oni (ani jejich právními předchůdci) s geometrickým plánem neseznámili. Ze strany žalovaného nebyl dán důkaz o nepoctivém úmyslu žalobců, který popřeli. Doplnili, že okresní soud při hodnocení podmínek mimořádného vydržení zaměnil pojem nepoctivá držba s pojmem nepoctivého úmyslu.

8. Žalovaný byl při jednání odvolacího soudu postupem dle § 118a o. s. ř. poučen o důkazním břemenu k tvrzení, že na straně žalobců jako držitelů šlo o nepoctivý úmysl ve smyslu věty druhé ustanovení § 1095 o. z. Po poučení uvedl, že nové důkazy k prokázání nepoctivého úmyslu nemá a nemůže je označit. Měl za to, že lze vycházet z toho, co bylo známo okresnímu soudu a z toho, že žalobcům a jejich právním předchůdcům mělo být z předložených listin zřejmé, že výměra pozemku, který do vlastnictví přijímají, je ve skutečnosti 2x větší, než je uváděno ve smlouvách. Žalobci tedy nepřistupovali k věci dostatečně pečlivě, přestože tuto skutečnost při správném vyhodnocení listin mohli zjistit. Žalovaný byl poučen, že zásadní je otázka prokázání nepoctivého úmyslu na straně žalobců. Pokud žalovaný poukázal na dopis [ulice] [anonymizováno] z roku 1976 adresovaný právním předchůdcům žalobců, byl poučen, že při mimořádném vydržení dle § 1095 bude soud hodnotit pouze držbu současných žalobců, neboť od roku 1996 k 1. 1. 2019 nerušeně pozemek drželi. Žalovaný následně k prokázání nepoctivého úmyslu žalobců ve smyslu § 1095 o. z. označil k důkazu darovací smlouvu ze dne 7. 8. 1996 a znalecký posudek [číslo] [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 7. 7. 1996 a uvedl, že v darovací smlouvě je výslovně uvedena výměra pozemku [parcelní číslo] ([výměra]) a zmíněn i geometrický plán [číslo] na jehož základě pozemek [parcelní číslo] (jeho výměra) vznikl. Ve smlouvě je rovněž uvedeno, že„ současný stav je stanoven znaleckým posudkem [číslo] zpracovaným [anonymizováno] [jméno] [příjmení], dne 7. 7.1996, který je přílohovou součástí této smlouvy… a jehož přílohou je i platný výpis z katastru nemovitostí vyhotovený dne 10. 6. 1996 a snímek katastrální mapy na předmětné pozemky se stavbami téhož data.“ Znalecký posudek [číslo] ze dne 7. 7. 1996 byl přílohou darovací smlouvy ze dne 7. 8. 1996 s uvedením, že na straně 25 obsahuje výpis z katastru nemovitostí ze dne 10. 6. 1996 a na straně 26 snímek katastrální mapy téhož data. Žalobci podpisem výše uvedené smlouvy stvrdili, že je jim známa výměra převáděného pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] jakož i hranice tohoto pozemku v terénu a muselo jim tedy být zřejmé, že sporná část pozemku není součástí pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec]. Tato znalost uvedených skutečností dle žalovaného prokazuje přítomnost nepoctivého úmyslu žalobců, byť případně pouze úmyslu nepřímého. Žalovaný měl dále za to, že k učinění závěru, že ze strany žalobců k mimořádnému vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku nedošlo, nemusí být rozhodné prokázání nepoctivého úmyslu žalobců, ale postačí prokázání nepoctivé držby ze strany žalobců. K tomu odkázal na komentář WK v ASPI k § 1095 o. z., dle něhož je nezbytnou podmínkou pro mimořádné vydržení poctivá držba. Toto vyplývá rovněž z ust. § 1096 o. z. Doplnil, že pokud právní úprava regulující možnost započtení vydržecí doby předchůdce klade v případě mimořádného vydržení zcela jednoznačný požadavek na to, aby držba předchůdce byla poctivá, bylo by nelogické, kdyby držba vydržitele poctivá být nemusela. Mimořádnost vydržení spočívá v právní toleranci neprokázání právního důvodu, na kterém se držba zakládá, nikoliv v právní toleranci nepoctivosti držby držitele, za jehož držby má k mimořádnému vydržení dojít. Žalovaný zdůraznil, že žalobci s ohledem na darovací smlouvu ze dne 7. 8. 1996 nebyli, resp. nemohli být poctivými držiteli zaplocené části pozemku, neboť nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Z katastrální mapy, jež byla součástí shora uvedeného znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení], je jednoznačně seznatelné, že oplocení nevede po hranici pozemku [parcelní číslo] (ale mnohem dále za ní) a tedy že zaplocená část pozemku nemůže být součástí pozemku [parcelní číslo]. Žalobcům tedy dle žalovaného mělo být (pokud nebylo) při obvyklé opatrnosti zřejmé, že sporná (zaplocená) část pozemku nemůže patřit do jejich vlastnictví a že tedy vykonávají právo, které jim nenáleží. Žalovaný tedy setrval na svém názoru, že žalobci vlastnické právo ke sporné části pozemku na základě mimořádného vydržení nenabyli.

9. K tomu žalobci uvedli, že předmětem znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] ze dne 7. 7. 1996 bylo ocenění nemovitostí pro účely stanovení darovací daně. V posudku uvedená výměra pozemku je uvedena rovněž v darovací smlouvě. Právní argumentaci žalované stran mimořádného vydržení měli žalobci za nepřiléhavou a nelogickou. Pokud by totiž podmínkou pro mimořádné vydržení byla poctivá držba, poctivý držitel by nabyl vlastnické právo již řádným vydržením podle § 1089 odst. 1 o. z.; mimořádného vydržení by tak nebylo třeba. Podle druhé věty § 992 odst. 1 o. z. nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Nepoctivá držba tedy vzniká nejen na základě úmyslu, ale též z nedbalosti. Oproti tomu překážkou mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. je toliko prokázaný nepoctivý úmysl, nikoli nedbalost. Právní úprava řádného a mimořádného vydržení na sebe logicky navazuje, když výslovně stanoví, že při pravé držbě (tj. bez nepoctivého úmyslu) je pro řádné vydržení zapotřebí právního titulu držby, zatímco pro mimořádné vydržení již tohoto právního titulu zapotřebí není. Žalobci se při nabytí nemovitostí od svých právních předchůdců nedopustili ani nedbalosti, neboť při darování v rodině nelze po účastnících spravedlivě žádat obvyklou míru transakční opatrnosti.

10. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je opodstatněné.

11. Z výpisu z katastru nemovitostí vyhotoveného 10. 6. 1996, který byl přílohou znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] ze dne 7. 7. 1996 [číslo] (č. l. 154 spisu), vyplývá, že výměra pozemku [parcelní číslo] činila [výměra].

12. Odvolací soud předně sdílí závěr okresního soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení. Okresní soud rovněž správně shledal žalobu dostatečně určitou a projednatelnou a správně vystihl, podle jakých norem hmotného práva je třeba věc účastníků posoudit, přesto však jeho rozsudek odvolací soud neshledal věcně správným.

13. Žalobci se žalobou domáhali určení svého vlastnického práva ke sporné části pozemku žalované mj. s tvrzením, že vlastnické právo k tomuto pozemku nabyli darovací smlouvou ze dne 7. 8. 1996 s tím, že se chopili držby zahrady, tedy i sporné části pozemku, kterou považovali za součást pozemku [anonymizováno] [číslo]. Z darovací smlouvy ze dne 7. 8. 1996 jednoznačně vyplývá vůle právních předchůdců žalobců na žalobce převést pozemek [anonymizováno] [číslo] tak, jak byl jednoznačně specifikován v čl. I předmětné darovací smlouvy. Uvedenou darovací smlouvou právní předchůdci žalobců spornou část pozemku nepřevedli, neoznačili jej v darovací smlouvě (ostatně sporná část pozemku nebyla geometricky oddělena, ani označena parcelním číslem) a lze proto přisvědčit žalované, že právní předchůdci žalobců na žalobce darovací smlouvou ze dne 7. 8. 1996 převedli pozemek [anonymizováno] [číslo] ve výměře a hranicích daných příslušným katastrálním operátem. K nabytí vlastnického práva žalobců ke sporné části pozemku na základě darovací smlouvy tedy nedošlo (a ani dojít nemohlo). Významný je přitom projev vůle žalobců a jejich právních předchůdců, který byl vyjádřen v písemné formě darovací smlouvy.

14. Žalobci dále namítali, že jejich právní předchůdci byli oprávněnými držiteli sporné části pozemku žalované v období od 13. 7. 1976 do 1. 1. 1992 a vzniklo jim právo osobního užívání sporné části pozemku již ze smlouvy ze dne 13. 7. 1976, příp. - pokud jim nevzniklo právo osobního užívání sporné části pozemku již ze smlouvy ze dne 13. 7. 1976 - toto nabyli vydržením v roce 1986 a k 1. 1. 1992 se stali vlastníky sporné části pozemku přímo ze zákona (§ 872 odst. 1 obč. zák.), příp. vlastnické právo ke sporné části pozemku vydrželi (a následně zároveň s převáděným pozemkem [anonymizováno] [číslo] převedli i vlastnické právo ke sporné části pozemku žalované, jehož byli ke dni uzavření darovací smlouvy vlastníky). K tomu odvolací soud uvádí, že v souzené věci bylo předmětem řízení vlastnické právo žalobců a při jeho určení nelze vyjít z toho, že jejich právní předchůdci již vlastnické právo nabyli (příp. jej vydrželi), neboť v takovém případě by se museli domáhat určení vlastnického práva ke sporné části pozemku přímo právní předchůdci žalobců (resp. v případě otce žalobců [jméno] [příjmení], který zemřel, by bylo třeba domáhat se určení, že tento byl vlastníkem sporné části pozemku ke dni své smrti a následně provést vypořádání dědictví - k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Držitel (zde žalobci) se přitom nemůže dovolávat vydržení věci jeho právním předchůdcem, jestliže mu nesvědčí žádný právní titul o jejím převodu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, na tento judikát se pak odvolávají četná další rozhodnutí Nejvyššího soudu: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, usnesení ze dne 11. 10. 2011 sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, rozsudek ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 821/2010, usnesení ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3767/2014, ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 22 Cdo 90/2018, ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 2082/2019). Při uplatňování vydržení dále platí, že nelze započítat dobu, po níž měl věc (pozemek) v držbě právní předchůdce, jestliže ten již věc (pozemek) vydržel (pozemek by v takovém případě zůstal ve vlastnictví právního předchůdce) - k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1066/2015, dle něhož námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Držitel by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let. Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.

15. Konečně platí, že splnil-li účastník sám podmínky vydržení, je nadbytečné se zabývat oprávněností držby, příp. vydržením jeho předchůdců (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

16. Pokud jde o námitku vydržení sporné části pozemku žalobci, odvolací soud se z důvodu procesní ekonomie zabýval nejprve otázkou naplnění podmínek tzv. mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z., ve spojení s ust. §§ 1091 odst. 2 a 3066 o. z., které okresní soud správně citoval. Institut mimořádného vydržení reflektuje výjimečně dlouhou dobu (v případě nemovitých věcí 20 let) trvání držby, aniž by držitel musel prokazovat právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá, za současného splnění podmínky, neprokáže-li se držiteli nepoctivý úmysl. Důvodem pro zavedení uvedeného institutu bylo dle důvodové zprávy k zákonu poskytnutí ochrany faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný či sporný, ale kde tvrzené či domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Ze zákonných ustanovení upravujících mimořádné vydržení vyplývá, že musí být naplněn jednak požadavek na uplynutí běhu vydržecí doby, která u nemovitých věcí činí 20 let (s tím, že současně neskončí dříve než 5 let od účinnosti o. z., tj. 1. 1. 2019, § 3081 o. z.) a dále neprokázaný nepoctivý úmysl. Nepoctivý úmysl musí přitom prokazovat ten, kdo vlastnické právo žalobců popírá, tj. žalovaný. Odvolací soud v této souvislosti nepřehlédl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, v němž se dovolací soud věnoval předpokladům mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. a zabýval se mj. otázkou, zda„ nepoctivý úmysl“ (§ 1095 o. z.) značí„ nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná. Dovolací soud dovodil, že mimořádné vydržení připouštěl i zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský („ o. z. o.“). Poskytovalo oproti řádnému vydržení úlevu jen v tom, že držitel nemusel prokazovat takovou držbu, která se opírá o platný právní důvod, způsobilý k nabytí drženého práva (§ 316 o. z. o.). Poctivá (§ 326 o. z. o.) a pravá držba (§ 345 o. z. o.) byla k mimořádnému vydržení třeba (k tomu viz. např. Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1937, díl VI., s. 471). Konstrukce § 1095 o. z. je jiná, než úprava v § 1477 o. z. o. Základní norma („ Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá“), je obdobná jako v § 1477 o. z. o., protinorma je však formulována jinak; účinky základní normy nevylučuje prokázaná„ nepoctivost držení“, tedy nepoctivá držba, ale„ nepoctivý úmysl“ držitele. Že v § 1095 o. z. nejde o nepoctivou držbu (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje„ nepoctivý úmysl“; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli„ musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Při výkladu sousloví„ nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.)„ Ustanovení § 6 o. z. a na něj navazující § 7 o. z. se hlásí k principům poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět“ (Lavický, P. a kol: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek„ nepoctivého úmyslu“. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o„ poctivost“ v obecném smyslu (k tomu viz. Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěry uvedenými v komentářové literatuře ohledně držby v „ nepoctivém úmyslu“ (k tomu Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva / § 976-1474/. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101), dle níž se občanský zákoník odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§ 1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu, občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává. Kvalifikace držby„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí„ držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře„ v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Dovolací soud dále uvedl, že samotný„ nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně„ vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Následně dovolací soud uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. K otázce započtení vydržecí doby předchůdce dovolací soud uzavřel, že držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Dále dovodil, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.

17. Do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.). Ve smyslu ust. § 3066 o. z. vlastnické právo k nemovité věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“ (a to i příp. se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl). K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014.

18. V souzené věci tedy odvolací soud uzavřel, že je třeba odlišovat pojmy„ nepoctivá držba“ (§ 992 odst. 1 o. z.) a„ nepoctivý úmysl“ a tyto nelze zaměňovat, jak nesprávně učinil okresní soud. Ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu jedná v nepoctivém úmyslu především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Žalovaný by vyloučil (při splnění stanovené doby trvání držby) mimořádné vydržení jen tehdy, pokud by prokázal, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Žalovaný v souzené věci své důkazní břemeno i přes poučení odvolacím soudem neunesl. Nepoctivý úmysl žalobců žalovaný dokládal tím, že žalobcům mělo být z předložených listin (darovací smlouvy ze dne 7. 8. 1996 vč. připojeného znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] ze dne 7. 7. 1996 a snímku katastrální mapy) zřejmé, že výměra pozemku, který získali do vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne 7. 8. 1996, byla ve skutečnosti 2x větší, než je uvedeno ve smlouvě, a musela jim být známa i hranice převáděného pozemku v terénu, neboť přílohou darovací smlouvy ze dne 7. 8. 1996 byl i znalecký posudek a snímek katastrální mapy. Uvedené skutečnosti však dle odvolacího soudu nepoctivý úmysl žalobců neprokazují, ani nijak nedokládají vědomost žalobců o tom, že by držbou sporné části pozemku působili jinému bezdůvodně újmu. Nelze přehlédnout, že v souzené věci se jednalo o darování nemovitostí v rámci rodiny, předmětné nemovitosti vč. sporné části pozemku byly v držení žalobců od roku 1996. Od převodu vlastnického práva na žalobce darovací smlouvou ze dne 7. 8. 1996 až do upozornění ze strany žalované 9. 11. 2020, že spornou část pozemku žalobci užívají bez právního důvodu, uplynulo více než 24 let (do té doby od roku 1976, tj. dalších 20 let, spornou část pozemku užívali právní předchůdci žalobců – rodiče žalobců). Žalovaná (Česká republika) byla po celou tuto dobu nečinná, ač bylo/lze po ní oprávněně požadovat, aby – i s ohledem na skutečnost, že to byl stát, který institut mimořádného vydržení vtělil do zákonné úpravy – řádně dbala svých práv, přistoupila k řešení věci a mimořádnému vydržení zabránila. Pokud tak neučinila, musí nést následky s tím spojené. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud uzavřel, že podmínky pro mimořádně vydržení sporné části pozemku byly v souzené věci naplněny. Proto napadený rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil a žalobě vyhověl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Sporná část pozemku (nově pozemek [parcelní číslo] v katastrálním území a obci [obec]) byla oddělena geometrickým plánem [číslo] [rok] vyhotoveným [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení], který je přílohou a nedílnou součástí tohoto rozsudku.

19. S ohledem na změnu rozsudku okresního soudu odvolací soud nově rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupuje soud podle míry úspěchu ve věci a v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná plnou náhradu nákladů řízení.

20. Odvolací soud proto uložil neúspěšnému žalovanému nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně (žalobci vystupovali v řízení jednotně a ve vzájemné shodě, byli zastoupeni týmž advokátem, který činil podání jménem obou účastníků) náklady řízení před okresním soudem v plné výši, a to 20 357 Kč Tyto náklady tvoří zaplacený soudní poplatek 5 000 Kč, mimosmluvní odměna advokáta za 4 úkony právní služby po 3 100 Kč dle §§ 9 odst. 4 písm. b), 7 bod 5 adv. tarifu, tj. 12 400 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení vč. první porady s klientem, předžalobní výzva, žaloba a účast při jednání okresního soudu 23. 9. 2021 dle § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ adv. tarifu), 4 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, tj. 1 200 Kč (§ 13 odst. 1, 4 adv. tarifu) a náhrada cestovních výdajů 1 757 Kč za cestu advokáta z jeho sídla ve [obec] do sídla Okresního soudu v Semilech a zpět k jednání okresního soudu dne 23. 9. 2021 (120,6 km jedna cesta, celkem 241,2 km, při kombinované spotřebě 10,6l na 100 km a průměrné ceně motorové nafty 27,20 Kč za 1 litr a paušální náhradě za používání silničních motorových vozidel 4,40 Kč za 1 km). Ačkoli si žalobci účtovali náhradu nákladů řízení za dvě předžalobní výzvy, odvolací soud shledal účelně vynaloženým úkonem právní služby toliko jednu výzvu k plnění a proto žalobcům náhradu nákladů řízení za další (jednoduchou výzvu k plnění ze dne 12. 4. 2021) nepřiznal.

21. Ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací (§ 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci byli v odvolacím řízení úspěšní. Odvolací soud proto uložil neúspěšnému žalovanému nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení v plné výši, a to 29 257 Kč Tyto náklady tvoří zaplacený soudní poplatek za odvolání 5 000 Kč, mimosmluvní odměna advokáta za 5 úkonů právní služby po 3 100 Kč dle §§ 9 odst. 4 písm. b), 7 bod 5 adv. tarifu, tj. 15 500 Kč (další porada s klientem před podáním odvolání přesahující jednu hodinu, odvolání, 3 x účast při jednání odvolacího soudu 5. 4. 2022, 17. 5. 2022 a 20. 9. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. c/, d/ a g/ adv. tarifu), 5 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, tj. 1 500 Kč (§ 13 odst. 1, 4 adv. tarifu) a náhrada cestovních výdajů 7 257 Kč za cestu advokáta z jeho sídla ve [obec] do Hradce Králové a zpět k jednání odvolacího soudu (6 x 130 km jedna cesta, celkem 780 km, při kombinované spotřebě 10,6 l na 100 km a vyhláškové průměrné ceně motorové nafty 36,10 Kč za 1 litr (dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění účinném do 13. 5. 2021), resp. 47,10 Kč za 1 litr (dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění účinném od 14. 5. 2021) a paušální náhradě za používání osobních silničních motorových vozidel 4,70 Kč za 1 km). Podání žalobců ze dne 31. 3. 2022 označené jako doplnění tvrzení a důkazů odvolací soud neshledal účelně vynaloženým úkonem právní služby (a žalobcům náhradu nákladů řízení za tento úkon nepřiznal), neboť jeho obsahem byly skutečnosti, které měly a mohly být obsahem již dříve podaného odvolání.

22. Náklady řízení odvolací soud uložil žalovanému nahradit ve lhůtě tří dnů (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).