26 Co 274/2021-197

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [obec] – [anonymizováno] [číslo] zastoupen advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupen advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. července 2021 č. j. 7 C 68/2020-132 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení 50 429,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1) a žalovanému 2) náklady odvolacího řízení 51 267,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 2).

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], stojící na pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí] (výrok I). Žalobcům uložil společně a nerozdílně nahradit žalovanému 1) náklady řízení 142 151,50 Kč a žalovanému 2) 150 726,30 Kč, každému z nich k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II a III).

2. Okresní soud poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, vyšel ze zjištění, že mezi žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím byla 9. 3. 2020 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej výše specifikovaných nemovitostí (dále jen„ předmětné nemovitosti“ či jen„ nemovitosti“) za sjednanou kupní cenu 2 713 000 Kč, jednalo se tak o úplatné právní jednání ve smyslu § 984 odst. 1 o. z. Návrh na zápis vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalovaného 2) byl podán 19. 3. 2020 a byl proveden 6. 5. 2020, poznámka spornosti o podaném žalobním návrhu na určení vlastnického práva byla do katastru nemovitostí zapsána 14. 5. 2020 s právními účinky zápisu k 15. 4. 2020 Okresní soud uzavřel, že době podání návrhu na zápis vlastnického práva ve prospěch žalovaného 2) neexistoval objektivní důvod, který by u žalovaného 2) vzbuzoval pochybnosti o tom, že byl žalovaný 1) skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí, když jako vlastník nemovitostí byl v katastru nemovitostí veden sedm let, nemovitosti nabyl na základě standardní kupní smlouvy a kupní cena byla hrazena z hypotečního úvěru. Okresní soud konstatoval, že žalovaný 2) sice oproti svému prohlášení v kupní smlouvě ze dne 9. 3. 2020 osobně nebyl v předmětných nemovitostech na prohlídce, nebylo to však pro něho, coby obchodní společnost zabývající se nákupem nemovitostí a jejich prodejem, podstatné, nadto sám přiznal, že měl od žalovaného 1) informace, že nemovitosti jsou užívány třetími osobami bez právního důvodu, když ze strany žalovaného 1) došlo k výpovědi nájemní smlouvy. Okresní soud uzavřel, že povinností žalovaného 2) nebylo si tyto skutečnosti ověřovat, když běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ještě navíc jinak ujistila, že stav zápisu ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčil nahlédnutím do něj, je v souladu se skutečným právním stavem, požadavek na takové ověření by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o. z. Okresní soud proto dospěl k závěru, že žalovaný 2) byl v okamžiku podání návrhu na zápis shora kupní smlouvy ze dne 9. 3. 2020 do katastru nemovitostí v dobré víře, že žalovaný 1), zapsaný v katastru nemovitostí jako oprávněná osoba (vlastník předmětných nemovitostí), je osobou oprávněnou i podle skutečného právního stavu. Jinými slovy, že žalovaný 2) při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na uvedené okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměl a nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný 1), zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, je jejich skutečným vlastníkem, a proto s ním mohl uzavřít kupní smlouvu, na základě které nabyl do vlastnictví předmětné nemovitosti. K námitkám žalobců, že nevěděli, že s žalovaným 1) uzavírají kupní smlouvu a tím přichází o nemovitosti, okresní soud poukázal na průběh insolvenčního řízení, v němž žalobci podali společný insolvenční návrh manželů spojený s návrhem na povolení oddlužení a v návrhu sami uvedli rozsah svého majetku, ve kterém nebyly předmětné nemovitosti uvedeny. Žalobci si museli být vědomi, že předmětné nemovitosti nevlastní, navíc sami při přezkumném jednání a schůzi věřitelů 2. 4. 2015 uvedli, že bydlí v rodinném domě, který 4. 2. 2013 prodali žalovanému 1) za kupní cenu 2 500 000 Kč, která vycházela ze znaleckého posudku a kterou použili na úhradu svých dluhů, a v předmětných nemovitostech nadále bydlí na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřeli s žalovaným 1) a hradili nájemné. Rovněž odstoupení žalobců od kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2013 pro nezaplacení části kupní ceny nemá na rozhodnutí soudu vliv, neboť žalovaného 2) chrání zásada materiální publicity veřejných seznamů.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali žalobci odvolání. Namítli, že okresní soud se dostatečně nevypořádal s jejich argumentací, zaměřil se pouze na otázku dobré víry žalovaného 2), aniž by se zabýval otázkou platnosti smluvních dokumentů, zejména kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2013 uzavřené mezi žalobci a žalovaným 1). Okresní soud se však tomuto v pořadí prvému převodu sporných nemovitostí a posouzení jeho platnosti vůbec nevěnoval. Toto by přitom bylo významné i pro posouzení ochrany žalovaného 2) ve smyslu ust. § 984 o. z., když z kupní smlouvy ze dne 9. 3. 2020 uzavřené mezi žalovanými vyplývá, že byla provedena osobní prohlídka a nemovitost není zatížena, což nebyla pravda. Uvedli, že pokud by soud dospěl k závěru, že byli o předmětné nemovitosti připraveni v rozporu s právem, možná i v důsledku trestného činu jiných osob, byl by náhled soudu na věc pro žalobce příznivější. Zdůraznili, že kupní smlouvu ze dne 4. 2. 2013 je třeba považovat za neplatnou, a to pro nedostatek vůle žalobců pro její uzavření a neshody skutečné vůle stran a vůle vyjádření v kupní smlouvě ohledně kupní ceny. Okresní soud se však argumentací žalobců nezabýval, rovněž není zřejmé, co dovodil z proběhnuvšího insolvenčního řízení, neboť otázkou platnosti kupní smlouvy se měl zabývat k okamžiku jejího uzavření a nikoli s přihlédnutím k následnému vývoji, okresní soud měl přitom indicie o zapojení orgánů činných v trestním řízení v dané věci. Namítli, že nebyl proveden jejich výslech, okresní soud se měl zabývat tím, zda je v dané věci vůbec spravedlivé danou právní úpravu stran dobré víry nabyvatele, tj. žalovaného 2) aplikovat. Rozsudek okresního soudu žalobci shledali nesrozumitelným v tom, že se otázkou dobré víry žalovaného 2) vůbec zabýval, měli za to, že ust. § 984 odst. 1 o. z. je aplikovatelné pouze na případy, kdy stav zápisu v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečností, okresní soud tak měl nejprve posoudit, zda žalovaný 1) byl oprávněným vlastníkem předmětných nemovitostí a teprve, dospěl-li by k závěru, že nikoli, mohl se zabývat dobrou vírou žalovaného 2). Žalobci nesouhlasili ani se závěrem okresního soudu, že žalovaný 2) byl při uzavření kupní smlouvy ze dne 9. 3. 2020 v dobré víře, že nemovitosti nabývá od skutečného vlastníka. Poukázali na znění uvedené kupní smlouvy, upozornili, že okresní soud je řádně nevyslechl. Zdůraznili, že v dané době (březen 2020) se cítili být vlastníky předmětných nemovitostí a toto též sdělili odhadci nemovitostí, který se dostavil k jejich obhlídce. Poukázali na to, že žalovaný 2) v kupní smlouvě ze dne 9. 3. 2020 výslovně potvrdil, že si předmětné nemovitosti prohlédl a musel tedy vědět o skutečném stavu věci, muselo mu být známo postavení žalobců a jejich argumentace. Pokud žalovaný 2) následně popřel pravdivost prohlášení v kupní smlouvě, jedná se o účelové vyjádření. Okresní soud se však touto otázkou ani vzájemně protikladnými tvrzeními žalovaných nezabýval. Za dané situace je závěr okresního soudu o dobré víře žalovaných nesprávný a žalobcům se ji podařilo vyvrátit. Nadto, pokud by okresní soud zohlednil výše popsané okolnosti, za nichž žalobci předmětné nemovitosti pozbyli, musel by žalobcům přiznat větší míru ochrany než žalovanému 2). Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil, žalobě vyhověl a přiznal jim právo na náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaný 1) ve vyjádření k žalobě uvedl, že argumentace žalobců ohledně polemizování se skutkovým stavem a dovozování případných dalších skutkových tvrzení, k nimž neoznačili žádné další důkazy, je nepatřičná. Pokud se žalobci cítí být poškozeni jednáním třetí osoby, v jejímž jednání snad spatřují trestněprávní odpovědnost, mají svá práva uplatnit vůči této osobě a nikoli žalovaným. Zdůraznil, že kupní smlouva ze dne 4. 2. 2013, kterou uzavřel s žalobci, byla obvyklou, standardní, srozumitelnou kupní smlouvou a byla transparentním a přehledným obchodem rovněž pro úvěrující banku, která žalovanému 1) poskytla k financování kupní ceny hypoteční úvěr. Poukázal na provedené důkazy, zejm. na obsah insolvenčního spisu, z něhož je patrno, že žalobci si byli vědomi, že nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Za daných okolností považoval polemiku žalobců ohledně dobré víry žalovaného 2) za nedůvodnou, žalobci měli sem let, a to i napříč insolvenčním řízením, na to, aby namítali jimi tvrzenou neplatnost kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2013 a neučinili tak, ač prokazatelně věděli o tom, že vlastníky předmětných nemovitostí již nejsou. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, domáhal se jen změny nákladového výroku s tím, že po rozhodnutí okresního soudu se stal plátcem DPH.

5. Žalovaný 2) se k odvolání žalobců rovněž vyjádřil. Uvedl, že stran jeho dobré víry, která se presumuje, nebylo ze strany žalobců tvrzeno cokoli, co by svědčilo o tom, že v době uzavření kupní smlouvy ze dne 9. 3. 2020 nebyl v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu. Postup okresního soudu považoval za správný, kdy pro aplikaci ust. § 984 o. z. nebyly okolnosti v době uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2013 mezi žalobci a žalovaným 1) rozhodné, neboť dané ustanovení umožňuje nabytí vlastnického práva i od nevlastníka. Rovněž účastnický výslech žalobců směřoval k okolnostem uzavření v pořadí prvému převodu sporných nemovitostí, což by však připadalo v úvahu až poté, co by bylo prokázáno, že žalovaný 2) v dobré víře nebyl, či nesplňoval jiné podmínky dané ust. § 984 o. z. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

6. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není opodstatněné.

7. Z dohody o vypořádání kupní ceny nemovitostí a výpisu z účtu žalovaného 2) odvolací soud zjistil, že žalovaný 1) a žalovaný 2) si dohodli (a následně realizovali) finanční vypořádání kupní ceny 2 713 000 Kč za převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a to bezhotovostním převodem na v dohodě specifikované bankovní účty.

8. Odvolací soud shledal rozsudek okresního soudu správným, logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněný a ve stručnosti na jeho závěry odkazuje. K odvolacím námitkám žalobců uvádí následující.

9. Odvolací soud předně sdílí závěr okresního soudu stran existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. Okresní soud rovněž nepochybil, dospěl-li k závěru, že v souzené věci se bylo v prvé řadě třeba zabývat otázkou naplnění zásady materiální publicity veřejných seznamů ve smyslu ust. § 984 odst. 1 o. z., resp. otázkou dobré víry žalovaného 2), že stav zapsaný v katastru nemovitostí je v souladu se skutečným stavem, tj. že žalovaný 1) zapsaný v katastru nemovitostí jako oprávněná osoba (vlastník předmětných nemovitostí), je osobou oprávněnou i podle skutečného právního stavu. Teprve v případě vyvrácení dobré víry žalovaného 2), resp. při nenaplnění dalších podmínek daných ust. § 984 odst. 1 o. z. by bylo namístě zabývat se otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2013 uzavřené mezi žalobci a žalovaným 1), když takový postup odpovídá i zásadě hospodárnosti řízení.

10. Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

11. Zásada materiální publicity je prostředkem řešení střetu principu ochrany vlastnického práva a principu právní jistoty a ochrany dobré víry, k němuž v některých situacích při nabývání vlastnických práv k věcem, zapsaným ve veřejném seznamu, dochází. Její podstatou je, že v situacích, kdy existuje nesoulad mezi stavem skutečným a stavem zapsaným v příslušném veřejném seznamu, za splnění dalších zákonem vyžadovaných podmínek nastává to, co podle obsahu právního jednání vedoucího k nabytí práva nastat mělo a s čím tedy nabyvatel vzhledem ke stavu zápisu ve veřejném seznamu počítal, tj. vznikne právo, které, ač bylo ve veřejném seznamu zapsáno, ve skutečnosti neexistovalo (účinek pozitivní - přímý), nebo zanikne právo, které ve veřejném seznamu zapsáno nebylo, ač na převáděné věci ve skutečnosti vázlo (účinek negativní - nepřímý). Aby nedocházelo k nerovnováze práv dřívějších vlastníků a nabyvatelů práv, na jejichž ochranu je zásada materiální publicity určena především, stanoví shora citované ustanovení množství podmínek nezbytných k tomu, aby se tato zásada uplatnila. Je vyžadována existence rozporu mezi skutečným stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu, k nabytí dochází na základě právního jednání, toto jednání je úplatné, právo bylo nabyto v dobré víře, k nabytí došlo od osoby zapsané ve veřejném seznamu, nejde o výjimku dle § 984 odst. 2 o. z. a nedošlo k uplatnění práva dle § 985 nebo § 986 o. z.

12. Odvolací soud předně ve shodě s okresním soudem dovodil, že v případě kupní smlouvy ze dne 9. 3. 2020 uzavřené mezi žalovanými se jednalo o úplatné právní jednání, žalovanými byla za převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem sjednána kupní cena 2 713 000 Kč, a tato byla uhrazena bezhotovostním převodem.

13. Dále se odvolací soud zabýval posouzením dobré víry žalovaného 2) jako nabyvatele předmětných nemovitostí. Dobrou víru nabyvatele je třeba zkoumat nikoliv jen ve vztahu ke správnosti zápisu v katastru nemovitostí, ale i s přihlédnutím k dalším skutečnostem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3698/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 552/2017). Dobrá víra je stavem, kdy jednající neví o určitých právně významných nedostatcích souvisejících s jeho jednáním, a ani o nich vědět nemohl. Nejde jenom o vnitřní stav mysli jednajícího, který o určitých skutečnostech neví, neboť tím by mohl být chráněn i někdo, kdo si počínal nedbale, což není smyslem principu ochrany dobré víry. Jde o situaci, kdy jednající nejen neví, ale ani vzhledem k okolnostem o nedostatcích vědět nemohl. Tohoto objektivního měřítka, jež je mj. jedním z řady projevů principu poctivosti, se dovolává § 4 odst. 2 o. z. Zda jednající mohl či nemohl o nedostatcích souvisejících s jeho jednáním vědět, se posoudí podle toho, zda by o nich mohla nebo nemohla vědět osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Touto„ modelovou“ osobou je nutno zásadně rozumět podle § 4 odst. 1 o. z. osobu průměrného rozumu, která si počíná s běžnou péčí a opatrností. Je-li z tohoto pohledu nevědomost jednajícího omluvitelná, lze jej považovat za dobrověrného (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654) . 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 83). Podobně viz Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2013, svazek I., s. 137, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4925/2016.

14. Je třeba dále připomenout, že dle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), účinného do 31. 12. 2013, platila povinnost tvrdit a prokazovat okolnosti směřující k dobré víře pro toho, kdo se jí dovolával. Úprava § 130 odst. 1 věty druhé obč. zák., podle které se v pochybnostech přepokládalo, že držba je oprávněná, se uplatnila až tehdy, pokud přetrvávaly určité pochybnosti o existenci nebo pravdivosti okolností prokazujících dobrou víru navzdory tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě (usnesení NS ze 17. 7. 2017 sp. zn. 22 Cdo 445/2007). Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), účinný od 1. 1. 2014 změnil dřívější koncepci důkazního břemene při prokazování dobré víry a v § 7 zakotvil zásadní presumpci dobré víry. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4925/2016 vyložil, že § 7 o. z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře; ten, kdo ji popírá, musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese důkazní břemeno. Účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany. Hodnocení důkazů pak směřuje ke zjištění skutkového stavu, tedy okolností, na které lze vázat úsudek o existenci dobré víry; to, zda někdo jednal v dobré víře, či nikoliv, je již posouzením právním; soud zváží, zda zjištěné skutečnosti dobrou víru v dané věci objektivně vylučují. Vnesení skutkových okolností ohledně nedostatku dobré víry tak leží při uplatnění presumpce dobré víry na tom účastníkovi, který ji popírá. Protože ten o okolnostech podstatných pro dobrou víru z povahy věci mnohdy nemůže být – na rozdíl od toho, jehož dobrá víra je presumována – informován, může podle okolností věci nastoupit vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem (k tomu srov. nález ÚS z 28. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 987/07, usnesení ÚS z 28. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3361/14, usnesení NS z 21. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, usnesení z 10. 10. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4174/2017).

15. Pro souzenou věc z výše uvedeného plyne, že žalovaného 2) by bylo možno pokládat za dobrověrného nabyvatele, pokud v okamžiku podání návrhu na vklad vlastnického práva z kupní smlouvy uzavřené dne 9. 3. 2020, tj. ke dni 19. 3. 2020 nevěděl a při obvyklé míře opatrnosti vědět nemohl, že ke vzniku předmětného vlastnického práva chyběl způsobilý právní důvod, a že zde nebyly ani jiné okolnosti věci, schopné objektivně vzbudit pochybnosti o tom, že zapsané vlastnické právo skutečně existuje.

16. V projednávané věci nebyly zjištěny a ze strany žalobců (i přes poučení okresním soudem) tvrzeny žádné skutečnosti, které by dobrou víru žalovaného 2) vylučovaly, resp. nevyšly najevo takové okolnosti, které by mohly vést k závěru, že žalovaný 2) při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na uvedené okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, měl a mohl mít důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný 1) jako zapsaný vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, byl jejich skutečným vlastníkem. V této souvislosti okresní soud správně poukázal na to, že žalovaný 1) byl jako vlastník uvedených nemovitostí v katastru nemovitostí zapsán sedm let, vlastnictví nabyl na základě kupní smlouvy, kdy kupní cena byla hrazena hypotečním úvěrem. Dobrou víru žalovaného 2) neprolamovaly, resp. objektivně nevzbuzovaly důvodné pochybnosti stran souladu mezi skutečným a zapsaným stavem ani to, že žalobci předmětné nemovitosti užívali a měli v nich své věci, či sdělovali, že k předmětným nemovitostem mají předkupní právo a mají o jejich koupi zájem. Žalobci v průběhu řízení opakovaně poukazovali na své předkupní (nikoli vlastnické) právo k předmětným nemovitostem s tím, že toto sdělovali žalovanému 1), resp. soudnímu znalci, který k podnětu žalovaného 1) oceňoval předmětné nemovitosti, jakož i třetí osobám v souvislosti s prodejem nemovitostí, aniž by zpochybňovali platnost kupní smlouvy z 4. 2. 2013 (nenamítali její uzavření v omylu, tísni, ani její neplatnost z důvodu sjednání tzv. propadné zástavy), ostatně její platnost nesporovali po dobu 7 let od jejího uzavření, a to ani v průběhu insolvenčního řízení, k odstoupení od kupní smlouvy přistoupili až dopisem z 15. 4. 2020, tedy až poté, co byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného 2). Samotná skutečnost tvrzená žalobci stran existence předkupního práva k předmětným nemovitostem, by přitom k prolomení dobré víry žalovaného 2), resp. k jejímu zpochybnění /i pokud by žalovanému 2) byla známa/ nestačila. V případě obligačního předkupního práva není předkupník, dojde-li k porušení předkupního práva, oprávněn domáhat se na nabyvateli, který věc koupil, aby mu ji převedl za stejných podmínek. Žalovaný 2) rovněž hodnověrným způsobem vysvětlil, proč nepřistoupil k osobní prohlídce předmětných nemovitostí, byť v kupní smlouvě z 9. 3. 2020 potvrdil, že je mu stav předmětných nemovitostí znám a že si je před uzavřením smlouvy osobně prohlédl. Ostatně, jak bylo uvedeno shora, ani skutečnost, že nemovitosti byly v době uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými užívány žalobci na základě nájemní smlouvy, či že byly užívány bez právního důvodu z důvodu výpovědi nájemní smlouvy (ani příp. sdělení žalobců, že k nemovitostem mají předkupní právo), by k vyloučení dobré víry žalovaného 2) nestačila. Žalobci netvrdili žádné jiné, další skutečnosti, které by dobrou víru žalovaného 2) vylučovaly, resp. které by byly schopné objektivně vzbudit pochybnosti žalovaného 2) stran souladu mezi skutečným stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Jak správně uzavřel okresní soud, nebylo povinností žalovaného 2) provádět nějaké aktivní kroky (šetření), aby se ujistil o souladu mezi skutečným a zapsaným stavem v katastru nemovitostí, aby např. zjišťoval, jaká byla skutečná vůle žalobců při uzavírání kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2013, zda žalobci nejednali v omylu, tísni apod. /žalovaný 2) ostatně ani nebyl účastníkem uvedeného smluvního ujednání/. Okolnosti uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2013 v dané věci nejsou rozhodné, neboť zásada materiální publicity veřejných seznamů umožňuje nabytí vlastnického práva i od nevlastníka. Za této situace okresní soud nepochybil, neprovedl-li výslech žalobců, když tento měl směřovat právě k okolnostem, za nichž byla kupní smlouva ze dne 4. 2. 2013 uzavřena, a dále k tomu, že soudního znalce při ocenění předmětných nemovitostí upozorňovali na existenci svého předkupního práva. Jak bylo rozvedeno výše, uvedené skutečnosti nebyly způsobilé dobrou víru žalovaného 2) vyvrátit. Žalobci nebyli schopni vysvětlit, proč nevyužili možnosti obrany cestou tzv. poznámky spornosti zápisu v katastru nemovitostí, když se v lednu nebo v únoru 2020 dostavil k žalobcům soudní znalec k ocenění nemovitostí. V době před uzavřením kupní smlouvy nebyla v příslušných částech listu vlastnictví ohledně předmětných nemovitostí uvedena žádná omezení vlastníka v dispozicích s nimi. Žalobci nad rámec argumentace o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2013 a existence předkupního práva, resp. užívání předmětných nemovitostí návrhy na doplnění dokazování k vyvrácení dobré víry žalovaného 2) neoznačili. S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavřel, že závěr okresního soudu, dle kterého se žalobcům dobrou víru žalovaného 2) vyvrátit nepodařilo a žalovaného 2) je tak třeba považovat za dobrověrného nabyvatele a vlastníka předmětných nemovitostí, je správný.

17. Vzhledem k tomu, že i ostatní podmínky uplatnění zásady materiální publicity byly splněny, odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když neshledal ani pochybení okresního soudu, pokud jde o nákladový výrok napadeného rozsudku, když zástupce žalovaného 1) se stal plátcem DPH až po vydání rozsudku okresního soudu.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Odvolací soud proto uložil neúspěšným žalobcům nahradit společně a nerozdílně žalovaným náklady odvolacího řízení v plné výši. Náklady odvolacího řízení žalovaného 1) v celkové výši 50 429,60 Kč sestávají z odměny advokáta 38 360 Kč za dva úkony právní služby po 19 180 Kč spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu (§ 7, bod 6, § 11 odst. 1, písm. d/ a g/ adv. tarifu), když tarifní hodnotou je částka 2 713 000 Kč), paušální náhrady hotových výdajů 600 Kč za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 adv. tarifu), náhrady cestovních výdajů 1 717,36 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět k jednání odvolacího soudu 8. 2. 2022 [značka automobilu] (při průměrné spotřebě motorové nafty 4,6 l /100 km a celkovém počtu 270 ujetých km), náhrady za ztrátu času na cestě za 10 půlhodin po 100 Kč, tj. 1 000 Kč, a 21% DPH z odměny a náhrad, tj. 8 752,25 Kč Náklady odvolacího řízení žalovaného 2) v celkové výši 51 267,60 Kč sestávají z odměny advokáta 38 360 Kč za dva úkony právní služby po 19 180 Kč spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu (§ 7, bod 6, § 11 odst. 1, písm. d/ a g/ adv. tarifu), když tarifní hodnotou je částka 2 713 000 Kč), paušální náhrady hotových výdajů 600 Kč za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 adv. tarifu), náhrady cestovních výdajů 2 409,90 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět k jednání odvolacího soudu 8. 2. 2022 [značka automobilu] při celkovém počtu 290 ujetých km, náhrady za ztrátu času na cestě za 10 půlhodin po 100 Kč, tj. 1 000 Kč, a 21% DPH z odměny a náhrad, tj. 8 897,70 Kč.

19. Náklady odvolacího řízení odvolací soud uložil žalobcům nahradit ve lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupců žalovaných (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).