26 Co 55/2025 - 225

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [jméno], narozený [datum narození] bytem [adresa] 2. [jméno], narozená [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] žaloba o určení vlastnického práva k nemovitým věcem o odvolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 2024 č. j. 8 C 265/2023-179 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem 60 299 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 19 415 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. [hodnota], druh pozemku: ostatní plocha, o výměře 20 m2, a parc. č. [číslo], druh pozemku: zahrada, o výměře 3 m2, v obci a katastrálním území [adresa], nově vznikajících dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. [hodnota] vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO], úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem, který je přílohou tohoto rozsudku, dále též jen „sporné pozemky“ (výrok I). Žalovaným 1, 2 uložil nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení 42 957 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Žalobce dovozoval své vlastnické právo ke sporné části pozemku z titulu tzv. mimořádného vydržení s tím, že spornou část pozemku držel a užíval od konce roku 1999 ve hranici vytyčené a nerozporované právními předchůdci obou pozemků. Okresní soud uzavřel, že žalobce je vlastníkem mimo jiné pozemku parc. [číslo] v k. ú. [adresa], zapsaném na listu vlastnictví č. [hodnota]. Do společného jmění manželů žalovaných patří sousední pozemek parc. č. st. [hodnota], v k.ú. [adresa], zapsaný na listu vlastnictví č. [hodnota]. Žalobce se ujal držby svého pozemku v prosinci [datum], kdy hranice mezi pozemky byly vymezeny původním dřevěným plotem vedoucím od silnice ([adresa]) k rohu stodoly na pozemku žalovaných, v části dále za stodolou nebyl pozemek oplocen. V tomto rozsahu žalobce pozemek užíval, ať už k účelům funkčním (uskladnění stavebního materiálu) či okrasným (záhon, živý plot). Žalovaní původní dřevěný plot odstranili a nahradili jej betonovým. K žádné dohodě týkající se užívání sporných pozemků parc. č. [hodnota] (dříve část pozemku č. st. [hodnota]) a parc. č. [číslo] (dříve část pozemku parc. č. [číslo]) mezi žalobcem a žalovanými, či jejich právními předchůdci, nedošlo. V roce 2023 proběhl spor o rušení držby žalobce. Bylo prokázáno, že žalobce držel a užíval spornou část pozemku (pozemky nově označené geometrickým plánem [jméno FO] jako parcely parc. č. [hodnota] a č. [hodnota]) od konce roku 1999 dosud. I přes sousedské spory pokračoval v držbě a úspěšně se domáhal i soudní ochrany před jejím rušením, když v roce 2023 proběhl spor o rušení držby žalobce. Podmínky časového testu dle § 1095 o. z. byly splněny. Žalovaným se nepodařilo prokázat nepoctivý úmysl žalobce jako držitele sporné části pozemku. I pokud by žalobce v některém z okamžiků jeho více než 20leté držby zjistil, že není oprávněným vlastníkem, sama o sobě by tato skutečnost nemohla zapříčinit zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Závěr o nepoctivém záměru žalobce nelze dovodit ani z kupní smlouvy, na základě níž nabyl žalobce pozemek ve svém vlastnictví a jejíž přílohou byl geometrický plán vyznačující skutečný průběh hranic, ani z výpovědi slyšených svědků. I tyto se týkaly především toho, že si byl žalobce vědom, že jde o cizí pozemek. Svědkyně [jméno FO] měla pouze informace zprostředkované svým synem, svědkyni [jméno FO] na věrohodnosti výpovědi ubraly velmi vyostřené vztahy se žalobcem, nad to se žalobcem vstoupila do vztahu až více než rok poté, co se chopil držby pozemků. Ani ona nezmínila, že by žalobce jednal ve své držbě jakkoli lstivě, se zlým úmyslem nebo obecně nemorálně. Pouze popisovala, že žalobce věděl, že pozemek není jeho, což k prokázání nepoctivého úmyslu žalobce nestačí. Žalovaní své důkazní břemeno stran prokázání nepoctivého úmyslu žalobce neunesli. Při absenci konkrétních kritérií nepoctivého úmyslu, okresní soud hodnotil jednání držitele při nabytí a výkonu držby individuálně a v okolnostech vztahů mezi účastníky či jejich právními předchůdci. Uzavřel, že jednání držitele (žalobce) nebylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Namítali-li žalovaní, že jim byla působena újma tím, že byli omezeni v úpravách stodoly, z dokazování vyplynulo, že žalobce jim sám přislíbil vstup z druhé strany stodoly přes jím užívaný pozemek, když na toto mají nárok i ze zákona. Skutečnost, že žalovaní za pozemek uhradili kupní cenu a hradili daň z nemovitosti, není okolností přičitatelnou vůli žalobce. Veřejnoprávní vztahy plynoucí z vlastnictví pozemku žalovanými a státem nemohl svým počínáním žalobce nijak ovlivnit. Byli to tedy sami žalovaní, kteří takto mnoho let postupovali, aniž by se snažili o zjednání nápravy, pokud toto pociťovali jako újmu. Vlastnickou žalobu žalovaní nepodali. Proto okresní soud žalobě vyhověl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel ze zásady úspěchu ve sporu, žalobci, který byl v řízení zastoupen advokátem, však nepřiznal odměnu (a náhradu hotových výdajů plus DPH) za 4 úkony právní služby (replika ze dne 28. 11. 2023, replika ze dne 24. 4. 2024, vyjádření 3. 10. 2024 a vyčíslení nákladů ze dne 15. 10. 2024) s odůvodněním, že nešlo o účelně vynaložené náklady.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali žalovaní odvolání. Namítali, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkazy navržené žalovanými, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Zdůraznili, že žalobce věděl o tom, že užívá část pozemku, kterou nekoupil a není jeho. Žalobce uvedl, že s právním předchůdcem žalovaných jednal o průběhu hranic v době, kdy oplocoval svůj pozemek, a domlouval se, zda může plot přidělat přímo na stodolu či zda je potřeba, aby zde instaloval sloupek. To bylo v roce 2000 – 2001. Tvrzení o neexistenci vědomosti užívání cizího pozemku je pak v rozporu se samotným nabývacím titulem, a to kupní smlouvou z [datum], jejíž součástí je geometrický plán, který jednoznačně vymezuje hranici pozemků zřetelně viditelně, nikoliv na samé hranici zdi stavby – stodoly, ale před ní. Vědomost užívání cizího pozemku žalobcem a dokonce dle názoru žalovaných existenci dohody o užívání cizího pozemku žalobcem pak potvrdila svědkyně [jméno FO]. Tato svědkyně jednoznačně potvrdila tvrzení žalovaných v tom směru, že právním titulem užívání cizího pozemku byla výprosa, tedy dohoda o bezúplatném užívání části pozemku mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaných. Výše uvedenou dohodu pak nepřímo potvrdila i svědkyně [jméno FO], která se vyjádřila v tom směru, že žalobce se dohodl s právním předchůdcem žalovaných panem [jméno], že od začátku u silnice syn zhotoví drátěný plot, který povede ke stodole a od stodoly dolů na hranici svého pozemku. Žalovaní proto měli za to, že existence dohody o užívání cizího pozemku byla prokázána, těžko si lze představit uzavírání jakékoli dohody ze strany žalobce s panem [jméno], pokud by mělo dojít k oplocení podle skutečných hranic pozemků, k tomu by žalobce žádnou dohodu nepotřeboval. Navrhli doplnění dokazování výslechem syna žalovaných a vyžádáním stavební dokumentace ke stavbě domu žalobce s tím, že z těchto důkazů by vyplynulo, že žalobce nejenže věděl o tom, že užívá cizí pozemek, ale že tento užívá na základě dohody (výprosy) s právním předchůdcem žalovaných. Uvedli, že nepoctivý úmysl žalobce je dán tou skutečností, že se snaží přeměnit to, co mu bylo povoleno jen výprosou na své trvalé právo vlastnictví. Doplnili, že okresní soud nepoctivý úmysl spíše definoval jako zlý úmysl, nepoctivý úmysl vyložil v užším smyslu, než jak v obecné rovině pojem nepoctivého úmyslu zákon má na mysli, dochází tak k překrývání výkladu s pojmem pravé držby dle § 993 o. z. Žalobce od doby, kdy zakoupil svůj pozemek nejenže věděl, že užívá část pozemku cizího, ale toto užívání měl i dovoleno od právního předchůdce žalovaných, přičemž nyní se dovolení užívání (výprosu) snaží přeměnit ve vlastnické právo. Žalobce nebyl a není pravým držitelem sporné části pozemku. Pokud okresní soud zdůraznil, že žalovaní ničeho neučinili proti užívání jejich části pozemku žalobcem, žalovaní uvedli, že za situace, kdy věděli, že žalobce má pouze užívání části pozemku smluvně dovoleno, neměli potřebu proti žalobci jakkoli právně zasahovat, a to do doby, než by inkriminovanou část pozemku potřebovali. Poukázali rovněž na určité specifikum sporné části pozemku, kdy je a bylo obvyklé, že hranice pozemků nekopírovaly hranici zdi stavby, neboť bylo pamatováno na to, že vlastník stavby se musí i k této části stavby přinejmenším v rámci údržby bez součinnosti souseda dostat, stejně tak bylo pamatováno i na to, že na tuto část pozemku stéká např. voda ze stavby či padá sníh, nebo led. Pokud by měla hranice pozemku vést na úrovni samotné zdi stavby, pak žalovaní nemohou zajistit, aby voda, sníh či led nestékal, resp. nepadal na pozemek samotného žalobce. Úroveň střechy žalovaných na stodole, zřejmě i základy stodoly, pak přesahují na část pozemku, která by měla připadnout do vlastnictví žalobce. Při odvolacím jednání zdůraznili, že mezi panem [jméno] a žalobcem existovala dohoda, kterou se nyní žalobce pokouší přeměnit ve vlastnictví, což lze označit za nepoctivý úmysl. Navrhli, aby rozsudek okresního soudu byl změněn, žaloba byla zamítnuta a bylo jim přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

4. Žalobce se odvolal proti výroku II rozsudku. Namítal, že celková výše žalobci přiznané náhrady nákladů řízení měla být vyšší o 17 342 Kč, jelikož do ní měly být zahrnuty rovněž položky, které okresní soud do náhrady nákladů řízení nesprávně a v rozporu s právními předpisy nezahrnul, a to aniž by tento postup řádně a konkrétně odůvodnil. V případě podání žalobce (replika ze dne 28. 11. 2023, replika ze dne 24. 4. 2024, vyjádření 3. 10. 2024) se jednalo o podání potřebná k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., jednalo se o podání ve věci samé, v nichž žalobce reagoval na průběh řízení (zejména na nová tvrzení a důkazní návrhy žalovaných a na provedené důkazy) a uváděl nové skutečnosti a důkazy tak, aby dosáhl úspěchu ve věci. Rozhodně se tedy nejednalo o neúčelné úkony. Předmětná podání dle přesvědčení žalobce splňují všechny požadavky kladené na to, aby byla posouzena jako plnohodnotné úkony právní služby. Žalobce má za to, že neexistuje žádný oprávněný či spravedlivý důvod, pro který by za tyto úkony neměla být žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Okresní soud rovněž nesprávně a v rozporu s právními předpisy nezahrnul do žalobci přiznané náhrady nákladů řízení žalobcem uhrazený soudní poplatek 5 000 Kč, ačkoli tento představuje součást nákladů řízení na straně žalobce, jak stanoví ust. § 137 odst. 1 o. s. ř. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II změnil a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před okresním soudem 60 299 Kč.

5. K odvolání žalovaných žalobce uvedl, že napadený rozsudek je ve výroku I věcně správný. Zdůraznil, že pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce je kromě uplynutí zákonné dvacetileté vydržecí doby podstatná toliko absence nepoctivého úmyslu na straně žalobce jako držitele, přičemž existence dobré víry na straně žalobce je irelevantní. Žalovaní neprokázali, že jednání žalobce při nabytí a výkonu držby sporných pozemků bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu a že žalobce držel a drží sporné pozemky s přesvědčením, že jeho držba působí někomu jinému újmu. Žalovaní po celou vydržecí dobu žádnou dohodu o předání držby s žalobcem neuzavřeli a proti žalobci žádnou žalobu nepodali, tudíž nenastala žádná potenciální překážka mimořádného vydržení a k mimořádnému vydržení došlo. Z provedeného dokazování navíc nevyplynulo, že by „žalobce věděl o tom, že užívá část pozemku, kterou nekoupil a není jeho“, jak tvrdí žalovaní v odvolání. Žalobce se ani nikdy nevyjádřil v tom směru, že jednal s panem [jméno] o průběhu hranic, jak tvrdí žalovaní. Ve skutečnosti si žalobce ověřil s panem [jméno] skutečnou hranici mezi Pozemkem [číslo] na straně jedné a Pozemkem [číslo] a tehdejším pozemkem parc. č. [číslo] na straně druhé již při převzetí Pozemku [číslo] v prosinci 1999 a podle toho začal v roce 2000 realizovat na Pozemku [číslo] (na jeho skutečné hranici s tehdejším pozemkem parc. č. [číslo]) pletivový plot vedoucí od stodoly pana [jméno] dále po hranici Pozemku [číslo] směrem na jihovýchod. Poté již nebylo o čem jednat, neboť průběh hranice mezi předmětnými pozemky byl nesporný a neexistovaly o něm ani z jedné strany žádné pochyby. S panem Drahokoupilem žalobce řešil pouze to, zda bude pletivový plot připojen přímo na stodolu na Pozemku [číslo], nebo na sloupek v bezprostřední blízkosti stodoly, když ohledně průběhu hranice mezi předmětnými pozemky si žalobce s panem [jméno] potvrdil, že je skutečně tak, jak se žalobce dozvěděl od [jméno FO] při koupi. Připustil, že kupní smlouva ze dne [datum] mezi žalobcem jako kupujícím a [jméno] jako prodávajícím odkazovala na geometrický plán č. [hodnota] ze dne [datum]. Vypracování předmětného geometrického plánu v té době zajišťoval [jméno FO] jako prodávající. S žalobcem jako kupujícím nebyl jeho obsah předem diskutován a žalobce ani předmětný geometrický plán neobdržel společně s podepsanou kupní smlouvou. Geometrický plán byl vypracován za účelem oddělení Pozemku [číslo] z původního pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa],[Anonymizováno]aby mohlo dojít k jeho převodu na žalobce, jeho účelem tedy nebylo určení přesné hranice mezi Pozemkem [číslo] a sousedními pozemky v jihozápadním směru, byť zde tato hranice byla hrubě zakreslena. I s ohledem na poměrně drobnou odchylku mezi skutečným průběhem hranic a jejich zakreslením v katastrální mapě, které si žalobce v té době nebyl vědom, neexistoval žádný důvod, aby žalobce přeměřoval výměru Pozemku [číslo] a porovnával jeho skutečné hranice s obsahem katastrální mapy. Z obsahu předmětného geometrického plánu nelze dovozovat, že si byl žalobce od počátku vědom, že sporné pozemky netvoří součást žalobcem koupeného pozemku parc. č. [číslo], jak tvrdí žalovaní, natož to, že se jednalo o nepoctivý úmysl na straně žalobce jakožto držitele. Nadto, podle ustálené rozhodovací praxe není pro naplnění podmínek oprávněné držby (podle současné právní úpravy se jedná o poctivou držbu) nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, vždy bezpodmínečně seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice, jestliže to okolnosti konkrétního případu nevyžadují. Tím spíše platí uvedené závěry pro případ mimořádného vydržení, u něhož jsou kladeny na držitele méně přísné podmínky. Ohledně této skutečnosti byl v objektivně omluvitelném omylu, chopil se držby pozemku o prakticky stejné výměře, jakou měl pozemek, který nabyl do vlastnictví kupní smlouvou ze dne [datum], okolnosti daného případu nevyžadovaly přeměření výměry nebo vytýčení hranic, když o výměře a hranicích pozemku parc. č. [číslo] dlouhodobě nepanovaly žádné pochybnosti. I pokud by soud dospěl k závěru, že si žalobce na základě předmětného geometrického plánu musel být vědom toho, že sporné pozemky netvoří součást jím koupeného pozemku parc. č. [číslo], tato skutečnost nezakládá nepoctivý úmysl žalobce, držba sporných pozemků ze strany žalobce byla dlouhodobě uznávána a nikdo se vůči ní neohradil ode dne [datum] až do [datum], kdy byla ze strany žalovaných poprvé narušena pokojná a nerušená držba sporných pozemků. Žalobce vždy považoval sporné pozemky za součást svého vlastnictví, což pan [jméno FO] od počátku uznával a nikdy o tom nebyly žádné spory či pochyby. Žalobce nevěděl a ani nemohl vědět, že by užíval část cizího pozemku. V řízení nebylo prokázáno a žalobce odmítá, že by se vetřel v držbu svémocně, potajmu nebo lstí, případně že by uzavřel s panem [jméno FO] jakoukoli smlouvu o výprose, výpůjčce nebo jinou obdobnou smlouvu ve vztahu ke sporným pozemkům, natož aby se jednalo o úmyslné jednání usilující proměnit v trvalé právo to, co bylo povoleno jen výprosou, resp. dočasně, jak tvrdí žalovaní. Tvrzení žalovaných o údajné smlouvě či dohodě o užívání cizího pozemku uzavřené mezi žalobcem a panem [jméno] měl žalobce za nepravdivá a účelová, žalovaní během řízení měnili svou argumentaci. Institut výprosy byl navíc do českého právního řádu opětovně zaveden až s účinností od 1. 1. 2014 a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tento institut vůbec neznal a neupravoval. Existence takové údajné smlouvy či dohody o užívání cizího pozemku nevyplynula ani ze svědeckých výpovědí [jméno FO] a [jméno FO]. Svědecká výpověď [jméno FO] byla nevěrohodná a účelová s cílem poškodit žalobce, svědkyně uvedla řadu nepravdivých a nepodložených tvrzení. Svědkyně objektivně nemůže mít a ani nemá správné informace o tom, v jakém rozsahu žalobce ode dne [datum] až do jara [datum] vykonával držbu pozemku parc. č. [číslo], a případně na základě jakého právního titulu, v uvedené době s žalobcem nebyla v partnerském vztahu a pozemek parc. č. [číslo] vůbec neznala a neměla o něm žádné informace, přičemž je logicky vyloučené, aby k uzavření takové dohody došlo až následně, tedy více než rok po nabytí držby žalobcem. Svědkyně rovněž nedisponuje správnými informacemi o sporných pozemcích. Je nelogické, aby pan [jméno FO] přenechával žalobci sporné pozemky k dočasnému užívání, když k tomu neexistoval žádný objektivní důvod a pan [jméno FO] z toho neměl žádný užitek nebo prospěch. Svědkyně rovněž nebyla schopna věrohodně a přesvědčivě vysvětlit, proč tedy (pokud by pan [jméno FO] skutečně byl v předmětné době vlastníkem sporných pozemků) nebyl vybudován pletivový plot podle katastrální hranice, tedy podél stodoly, což by bylo i pro pana [jméno] lepší řešení z hlediska užívání sporných pozemků. Na druhou stranu potvrdila i řadu skutečností souladných s tvrzeními žalobce, a sice že pan [jméno FO] nikdy spornou část neužíval, nepožadoval vyklizení, že za užívání nebylo panu [jméno] nikdy nic placeno, pan [jméno FO] nikdy na sporné pozemky nepřišel a nikdy je nechtěl zpátky. Svědecká výpověď [jméno FO] tvrzení a argumentaci žalobce potvrzuje. Žalobce zdůraznil, že neužíval sporné pozemky na základě dohody s panem [jméno] (právním předchůdcem žalovaných) nebo na základě jeho souhlasu, o který žalobce navíc nikdy nežádal, jelikož k tomu neexistoval žádný důvod, žalobce vždy považoval sporné pozemky za součást svého vlastnictví. S panem [jméno] si žalobce pouze ověřil skutečnou hranici mezi předmětnými pozemky při převzetí pozemku parc. č. [číslo] v prosinci 1999, a to mimo jiné proto, aby mohl žalobce vystavět pletivový plot vedoucí od stodoly na pozemku parc. č. [hodnota] dále po hranici pozemku parc. č. [číslo] směrem na jihovýchod. Není tedy pravdou, že by žalobce uzavřel s panem [jméno] jakoukoli smlouvu o zápůjčce, výprose nebo jinou obdobnou smlouvu ve vztahu ke Sporným pozemkům a že by se žalobce snažil „přeměnit to, co mu bylo povoleno jen výprosou, na své trvalé právo vlastnictví“, jak účelově tvrdí žalovaní. V řízení rovněž nebylo prokázáno a žalobce označuje za zcela nepravdivé a ryze spekulativní tvrzení žalovaných, že žalobce „zjevně záměrně čekal uplynutí lhůty k mimořádnému vydržení“. Žalovaní neučinili nic proti užívání sporných pozemků žalobcem, zejména nepodali proti žalobci vlastnickou žalobu, až do [datum] žalovaní ani žádný z jejich právních předchůdců nevznesli proti držbě sporných pozemků ze strany žalobce žádné výhrady. Žalovaní v době od července do září [datum] odstranili původní dřevěný plot vymezující skutečnou hranici mezi pozemkem parc. č. [číslo] a pozemkem parc. č. [hodnota] v části od stodoly stojící na pozemku parc. č. [hodnota] až k silnici [adresa]) a nahradili jej novým betonovým plotem, který je u stodoly umístěný cca o 0 - 20 cm blíže směrem k pozemku parc. č. [hodnota] oproti původnímu dřevěnému plotu. Tedy žalovaní umístili nový betonový plot prakticky na hranici pozemků tvrzené žalobcem, nikoli na hranici pozemků, kterou žalovaní v tomto řízení nově tvrdí. Žalovaní dlouhodobě uznávali držbu žalobce, v rámci komunikace mezi žalovanou 2 a žalobcem žalovaná 2 výslovně uznala, že sporné pozemky jsou ve vlastnictví žalobce, a potvrdila, že žalovaní souhlasí s tím, aby došlo k zápisu vlastnického práva žalobce ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí. Tvrzení žalovaných o jejich údajném vlastnickém právu ke sporným pozemkům je tak dle žalobce nedůvodné, účelové a šikanózní, jednání žalovaných je rovněž třeba hodnotit jako rozporné s dobrými mravy a povinností jednat v právním styku poctivě a představující zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. K námitce žalovaných, že se na hranici pozemků nachází zeď stavby (stodoly na pozemku parc. č. [hodnota]), žalobce uvedl, že tato skutečnost, ani přesah střechy stodoly nad sporné pozemky, nepředstavuje překážku pro mimořádné vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům žalobcem, jelikož nijak neznemožňuje obvyklé užívání (údržbu) stodoly a její střechy ze strany žalovaných ani obvyklé užívání malé části sporných pozemků nacházejících se pod střechou stodoly ze strany žalobce. Doplnil, že okresní soud správně neprovedl důkaz výslechem syna žalovaných [jméno] a stavební dokumentací ke stavbě domu žalobce, jelikož provedení těchto důkazů nebylo potřebné ke správnému zjištění skutkového stavu věci. Těmito důkazy nadto mělo být prokázáno toliko to, že žalobce věděl, že sporné pozemky mu nepatří, což je však pro posouzení této věci irelevantní, stavební dokumentace k domu hranice předmětných pozemků neřeší. Při odvolacím jednání zdůraznil, že žalovaní neprokázali existenci nepoctivého úmyslu žalobce ani dohodu o dočasném užívání sporných pozemků. Výpověď svědka [jméno FO] je nevěrohodná a plná spekulací, návrh na doplnění dokazování stavební dokumentací k domu žalobce není způsobilý prokázat nepoctivý úmysl žalobce. Navíc žalobce se pozemku ujal v roce 1999 a stavba probíhala v letech 2002 až 2003. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil.

6. Okresní soud neprovedl žalovanými navrhovaný důkaz výslechem svědka [jméno] (syn žalovaných) s odůvodněním, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Za situace, kdy byl výslech svědka navrhován (před uplynutím koncentrační lhůty) za účelem prokázání, že žalobce držel sporné pozemky v nepoctivém úmyslu a okresní soud uzavřel, že žalovaní své důkazní břemeno neunesli, nebyl uvedený postup okresního soudu správný. Odvolací soud proto doplnil dokazování. Svědek [jméno] uvedl, že se o tom, že žalobce užívá část pozemku žalovaných, dozvěděl v roce 2018 z katastrální mapy v souvislosti s tím, že připravoval opravu stodoly. V roce 2018 jsem se zeptal rodičů a oni mu bez bližšího určení pouze řekli, že je tam „dohoda o užívání pozemku“. Kdo a s kým se měl dohodnout, neříkali. V roce 2018 jednal s žalobcem o připravované rekonstrukci stodoly, předal mu stavební dokumentaci a chtěl jeho souhlas pro stavební úřad. V té době tam stál starý plot od ulice k rohu stodoly a žalovaní zároveň s rekonstrukcí stodoly chtěli postavit plot nový a rovněž přistavit na jejich pozemek přístavky. V plánku, který předal žalobci, se počítalo s posunutím plotu směrem k žalobci téměř na geometrickou hranici pozemku. Když jednal s žalobcem, tak se k pozemkům nijak nevyjadřoval, řešili jsme otázku přístavku. Žalobce měl výhrady proti záměru žalovaných postavit přístavek, ale pokud jde o spornou část pozemku, tak pouze chtěl, aby plot, který tam fakticky stál, zůstal na stejném místě, na to mu svědek nic neřekl. Potvrdil, že stávající plot postavil právní předchůdce žalovaných, plot za stodolou stavěl žalobce. S žalobcem se bavili o tom, že jsou oba stavaři a že by mohli navázat nějakou spolupráci. K tomu, jak se žalobce v roce 2018 vyjadřoval k tomu, že užívá část pozemku žalovaných, svědek ničeho neuvedl. Situaci s možnou přístavbou řešil s žalobcem ještě na počátku roku 2019, žalobce jim souhlas nedal a pak už spolu nemluvili. Když jednal s žalobcem, při první schůzce se žalobce k hranici a k tomu, kde stojí plot, vůbec nevyjadřoval. Při druhé schůzce chtěl, aby plot zůstal zachován na stejném místě, protože chtěl pozemek využívat v tom rozsahu, jak ho dosud využíval. Svědek měl za to, že to pro něj nebyla nová informace, že plot od silnice ke stodole nestojí na hranici pozemků. Dovozoval tak z toho, že žalobce je stavař, rozumí katastrálním mapám, jednal s ním konstruktivně, nijak tu skutečnost nesporoval. Žalobce nerozporoval svědkem tvrzený průběh hranice pozemků, uvedl, že plot za stodolou postavil po dohodě s předchozím majitelem panem [jméno], více se o této dohodě nebavili. Žalobce uvedl, že podepíše souhlas s umístěním přístavku za to, že plot nechají žalovaní stát tam, kde stojí, nabízel svědkovi nějaké možnosti ke spolupráci, chtěl zachovat takový stav, jaký fakticky v reálu byl. Potvrdil, že mezi ním a žalobcem neproběhla nikdy žádná písemná komunikace, svědek od roku 2018 věděl, že žalobce užívá pozemek žalovaných, ale právně to nijak neřešil, podporoval však rodiče, aby nyní do sporu šli. Doplnil, že původní dřevěný plot od silnice k hraně stodoly, který postavil zřejmě pan [jméno], žalovaní zbořili někdy v roce 2023 nebo 2024. Pak začali budovat základy pro nový plot, resp. než začali vyhrabávat základy, zavolali geodeta, aby zaměřil skutečnou hranici pozemků, a to už jim nebylo umožněno, žalobce zavolal policii. Je pravda, že nový plot vybudovali žalovaní na místě původního plotu.

7. Žalovaní byli při jednání odvolacího soudu postupem dle § 118a o. s. ř. poučeni o důkazním břemenu k tvrzení, že na straně žalobce jako držitele šlo o nepoctivý úmysl ve smyslu věty druhé ustanovení § 1095 o. z., tedy k tvrzení, že na straně žalobce byl dán nepoctivý úmysl, a to v okamžiku, kdy se uchopil držby s poučením, že ani výslechem svědka [jméno] nebylo toto tvrzení prokázáno. Žalovaní byli dále poučeni o následcích neunesení důkazního břemene. Žalovaní navrhovali, aby byla připojena stavební dokumentace k domu žalobce s tím, že z této dokumentace a z katastrální mapy lze dovodit, žalobce musel od počátku vědět, že plot nestojí na geometrické hranici pozemků.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

9. Odvolací soud předně dovodil existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení spočívající v uvedení stavu zapsaného v katastru nemovitostí do souladu se stavem skutečným. Okresní soud správně vystihl, podle jakých norem hmotného práva je třeba věc účastníků posoudit a tyto citoval.

10. Žalobce se žalobou domáhal určení svého vlastnického práva ke sporným pozemkům žalovaných s tvrzením, že se ujal jejich držby (spolu s pozemky, které nabyl na základě kupní smlouvy od předchozího vlastníka) již [datum], a to v rozsahu hranic tak, jak o nich byl přesvědčen, a tyto po dobu 23 let držel, užíval a udržoval. Okresní soud se proto správně zabýval otázkou naplnění podmínek tzv. mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z., ve spojení s ust. §§ 1091 odst. 2 a 3066 o. z. Institut mimořádného vydržení reflektuje výjimečně dlouhou dobu (v případě nemovitých věcí 20 let) trvání držby, aniž by držitel musel prokazovat právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá, za současného splnění podmínky, neprokáže-li se držiteli nepoctivý úmysl. Důvodem pro zavedení uvedeného institutu bylo dle důvodové zprávy k zákonu poskytnutí ochrany faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný či sporný, ale kde tvrzené či domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Ze zákonných ustanovení upravujících mimořádné vydržení vyplývá, že musí být naplněn jednak požadavek na uplynutí běhu vydržecí doby, která u nemovitých věcí činí 20 let (s tím, že současně neskončí dříve než 5 let od účinnosti o. z., tj. 1. 1. 2019 (§ 3081 o. z.) a dále neprokázaný nepoctivý úmysl. Nepoctivý úmysl musí přitom prokazovat ten, kdo vlastnické právo žalobců popírá, tj. žalovaný. Nejvyšší soud se ve své judikatuře, kterou okresní soud citoval, zabýval předpoklady pro mimořádné vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z. i výkladem pojmu nepoctivý úmysl. Odvolací soud v této souvislosti mj. nepřehlédl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, v němž se dovolací soud věnoval předpokladům mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. a zabýval se mj. otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§ 1095 o. z.) značí „nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná. Dovolací soud mj. dovodil, že při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 6 o. z. a na něj navazující § 7 o. z. se hlásí k principům poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět“ (Lavický, P. a kol: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Dovolací soud dále dovodil, že samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k o. z. v této souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu“. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle § 995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§ 10 odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.

11. Pokud jde o okamžik, ke kterému se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro účely mimořádného vydržení, Nejvyšší soud dovodil, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 vyplývá, že pokud jde o zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je třeba analogicky aplikovat § 995 o. z., větu první, dle níž bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu). K vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, resp. subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi, a pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí.

12. Jak bylo vysvětleno shora, podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Nejvyšší soud dále judikoval, že ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu a zvažovat, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl. Samotná vědomost o rozporu skutečného stavu se stavem knihovním, nabytá až v průběhu držby a běhu vydržecí doby, pak sama o sobě mimořádné vydržení nevyloučí.

13. Žalovaní prokazovali nepoctivý úmysl žalobce zejm. tvrzením, že žalobce od počátku (od převzetí držby) věděl, že užívá i část sousedního pozemku, resp. sporné pozemky užívá na základě dohody s právním předchůdcem žalovaných panem [jméno]. K tomuto navrhovali výslech svědků. Odvolací soud i po doplnění dokazování výslechem svědka [jméno] dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že žalovaným se jejich důkazní břemeno stran prokázání nepoctivého úmyslu žalobce při uchopení držby prokázat nepodařilo. Při hodnocení v řízení provedených důkazů odvolací soud přihlížel též k celkovým individuálním okolnostem věci, jak vyšly v řízení najevo. Předně odvolací soud dovodil, že samotná skutečnost, že součástí kupní smlouvy, na základě níž žalobce nabyl pozemek v jeho vlastnictví, byl geometrický plán, z něhož žalobce mohl seznat skutečnou hranici pozemků, k prokázání nepoctivého úmyslu žalobce nestačí, ani nedokládá vědomost žalobce o tom, že držbou sporným pozemků působil žalovaným (resp. jejich právnímu předchůdci) újmu, a to bez ohledu na odbornost žalobce namítanou žalovanými s tím, že žalobce je stavař a tedy rozumí katastrálním mapám. V této souvislosti nelze přehlédnout ani poměr výměry žalobcem nabytého pozemku a části sousedního pozemku (23 m2), jehož držby se žalobce ujal (zde sporné pozemky). Ve prospěch žalobce pak svědčí i skutečnost, že v době uchopení držby vedl od silnice ([adresa]) k rohu stodoly dřevěný plot stojící na pozemku ve vlastnictví žalovaných a v části za stodolou nebyl žádný plot umístěn. Žalobce sporné pozemky dlouhodobě užíval, aniž by vlastník (žalovaní či jejich právní předchůdce) proti jeho držbě jakkoli zasáhl. Z provedeného dokazování nelze dovodit nepoctivý úmysl žalobce k okamžiku uchopení držby, resp. že žalobce o existenci skutečností zakládajících jeho nepoctivost věděl a jednat nepoctivě chtěl nebo s tím byl srozuměn. Pokud jde o výslech svědkyně [jméno], při hodnocení její výpovědi bylo třeba přihlédnout k jejím vyostřeným, negativním vztahům s žalobcem, s nímž vede několik soudních sporů. Nelze rovněž přehlédnout, že svědkyně vstoupila ve vztah s žalobcem až rok poté, co se žalobce ujal držby sporných pozemků, poprvé na pozemky vstoupila až na jaře 2001. Ve světle uvedeného se tak jeví nevěrohodným její tvrzení o tom, že se domlouvala (spolu s žalobcem) na užívání sporných pozemků s právním předchůdcem žalovaných panem [jméno] až v roce 2001 – 2002 za situace, kdy v řízení nebylo sporné, že žalobce se ujal držby sporných pozemků již v prosinci 1999 a tyto od této doby nerušeně užíval (tvrzení svědkyně nadto zcela nekorespondují s dalšími v řízení zjištěnými skutečnostmi, kdy v době, kdy měla být dle svědkyně uzavřena dohoda o užívání sporných pozemků, byl již pletivový plot částečně vybudován, tvrzení o květinovém záhonu nekoresponduje s vysazením túje v rohu u stodoly, svědkyně nevěděla o v zemi zabudovaném rozvodu vody na sporných pozemcích apod.). Na druhou stranu svědkyně potvrdila, že právní předchůdce žalovaných, ani žalovaní s ní nikdy neřešili otázku vyklizení sporných pozemků, pozemky neužívali. Nepoctivý úmysl žalobce při uchopení držby nebyl prokázán ani výslechem svědkyně [jméno FO] (tato potvrdila toliko existenci dohody žalobce s panem [jméno] stran výstavby drátěného plotu s napojením na roh stodoly a žalobce upřesnil, že si s panem [jméno] ověřil hranici mezi pozemky, než začal budovat pletivový plot, a dále řešil jen napojení plotu na roh stodoly), ani výslechem svědka [jméno FO]. Svědek [jméno FO] uvedl, že se o tom, že žalobce užívá část pozemku žalovaných dozvěděl až v roce 2018 z katastrální mapy v souvislosti s přípravou opravy stodoly s tím, že mu jeho rodiče (žalovaní) sdělili, že „je tam dohoda o užívání pozemku“, k obsahu dohody se svědek nebyl schopen vyjádřit, s žalobcem řešil pouze otázku přístavku, kdy žalobce chtěl, aby plot zůstal zachován na stejném místě. Skutečnost, že žalobce věděl, že plot od silnice nestojí na hranici pozemků, svědek dovozoval toliko z toho, že žalobce je stavař a rozumí katastrálním mapám a tuto skutečnost před ním žalobce nesporoval. Současně svědek přes dotaz odvolacího soudu neuvedl ničeho k tomu, jak se žalobce vyjadřoval k tomu, že užívá část pozemku žalovaných. O dohodě mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaných panem [jméno] svědek s žalobcem nejednal, svědek neměl žádné informace vztahující se k době uchopení držby sporných pozemků žalobcem. Ani samotná skutečnost, že žalobce v roce 2018 věděl, že plot nestojí na hranici pozemků, resp. že užívá část pozemků ve vlastnictví žalovaných, k prokázání nepoctivého úmyslu žalobce při uchopení držby nestačí. Navrhovali-li žalovaní doplnění dokazování stavební dokumentací k domu žalobce, odvolací soud tento důkaz shledal nadbytečným, neboť jím mělo být dle žalovaných prokázáno, že žalobce musel od počátku vědět, že plot nestojí na geometrické hranici pozemků. Toto však, jak bylo vysvětleno shora, k prokázání nepoctivého úmyslu žalobce nestačí, neboť sama o sobě nevede k závěru skutečné vědomosti žalobce jako držitele o tom, že se chopil držby připloceného pozemku ve vlastnictví žalovaných, resp. jejich právního předchůdce a že se tímto obohacuje, resp. tím jinému působí újmu. Obsah tvrzené dohody mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaných nebyl v řízení prokázán. Svědkyně [jméno FO] ani svědek [jméno FO] se nemohli vyjádřit k okolnostem při uchopení držby sporných pozemků žalobcem v roce [datum]. Při hodnocení v řízení relevantních skutečností přitom odvolací soud přihlédl i k tomu, že žalovaní (ani jejich právní předchůdce) po celou dobu vydržecí dobu proti držbě sporných pozemkům žalobcem nijak nezasáhli, a to ani v roce 2013, kdy nemovitosti žalovaní nabyli do svého vlastnictví, ani v roce 2018, kdy proběhlo jednání mezi nimi a žalobcem ohledně přestavby stodoly, k níž měl žalobce výhrady a požadoval zachování plotu na stejném místě. Ani za této situace žalovaní proti držbě žalobce nijak nezasáhli, nebránili se, ani např. další užívání sporných pozemků s žalobcem nijak smluvně neošetřili. Nelze přehlédnout ani jednání žalovaných, kteří vystavěli nový betonový plot v podstatě na místě původního dřevěného plotu, tedy nikoli v katastrálních hranicích, sama žalovaná 2 původně s převodem vlastnického práva ke sporným pozemkům na žalobce souhlasila a existenci dohody o výprose nenamítala. Vysvětlení nečinnosti žalovaných (s tím, že tito vycházeli z toho, že užívání sporných pozemků má žalobce smluvně dovoleno) se pak jeví ve světle shora uvedených skutečností jako nevěrohodné. Naopak, bylo na žalovaných jako knihovních vlastnících, aby řádně dbali svých práv a včas přistoupili k řešení věci a mimořádnému vydržení zabránili (mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaní žalobu napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl žalobce při jejím nabytí nepodali, dohoda o předání držby žalobci rovněž nebyla uzavřena). Na výše uvedeném pak ničeho nemění ani námitka žalovaných poukazující na specifika předmětu vydržení s tím, že v dané věci by v podstatě hranice byla tvořena zdí stodoly, což by mohlo vést k imisím např. stékání vody apod. a je navíc možné, že základy stodoly zasahují do sporné části pozemku. Uvedené skutečnosti mimořádnému vydržení sporných pozemků nebrání, obvyklé užívání, resp. údržbu stodoly ve vlastnictví žalovaných (ani užívání sporných pozemků) neznemožňují, nadto zákon na takové situace pamatuje a nabízí jejich řešení (§§ 1021, 1023 odst. 1 o. z.). Žalovaná 2 při své výpovědi potvrdila, že žalobce žalovaným sdělil, že jim vstup na svůj pozemek za účelem údržby stodoly umožní.

14. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když ve shodě s okresním soudem uzavřel, že všechny zákonné podmínky pro mimořádné vydržení sporných pozemků žalobcem byly v souzené věci naplněny.

15. Pokud jde o nákladový výrok napadeného rozsudku, žalobce namítal, že okresní soud do náhrady nákladů řízení nesprávně nezahrnul uhrazený soudní poplatek 5 000 Kč za žalobu a nepřiznal žalobci, který byl v řízení zastoupen advokátem, odměnu za tři úkony právní služby, a to vyjádření žalobce ze dne [datum], [datum] a [datum] s tím, že se nejednalo o účelně vynaložené náklady, aniž by tento svůj závěr blíže odůvodnil. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupuje soud podle míry úspěchu ve věci a v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná plnou náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se se závěrem okresního soudu neztotožnil. Pokud jde o uvedená písemná podání žalobce, z jejich obsahu vyplývá, že se jednalo o podání ve věci samé, žalobce v nich reagoval v průběhu řízení na tvrzení a důkazní návrhy žalovaných a na v řízení provedené důkazy, doplňoval svá tvrzení a navrhoval důkazy, a to i v návaznosti na to, že důkazní břemeno stran prokázání nepoctivého úmyslu žalobce tížilo žalované a tito v průběhu řízení po poučení okresního soudu doplňovali svá tvrzení. Z obsahu vyjádření nelze dovodit, že by se jednalo o neúčelná podání ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., jak dovodil okresní soud. Okresní soud rovněž nesprávně opomněl přiznat v řízení úspěšnému žalobci náhradu za zaplacený soudní poplatek 5 000 Kč za žalobu (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci proto náleží (vedle nákladů řízení již přiznaných okresním soudem) odměna za tři úkony právní služby po 3 100 Kč, 3 x náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§§ 7, 9 odst. 4 písm. b), 13 odst. 4 adv. tarifu) a náhrada 21 % DPH a náhrada za zaplacený soudní poplatek 5 000 Kč, v součtu 17 342 Kč. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil a žalovaným 1 a 2 uložil společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem 60 299 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Lhůta k plnění a místo plnění se řídí ust. §§ 160 odst. 1 a 149 odst. 1 o. s. ř.

16. Ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací (§ 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný. Odvolací soud proto uložil neúspěšným žalovaným nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v plné výši, a to 19 415 Kč. Tyto náklady tvoří mimosmluvní odměna advokáta za celkem 3 úkony právní služby, a to za odvolání žalobce proti nákladovému výroku (odměna ve výši jedné poloviny dle §§ 9 odst. 4 písm. b), 7 bod 5, 11 odst. 2, písm. c) adv. tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 při tarifní hodnotě 17 342 Kč (odvolání dotčené náklady řízení před okresním soudem), tj. 910 Kč) a dále za vyjádření žalobce k odvolání žalovaných a účast při jednání odvolacího soudu [datum], tj. 2 x 5 620 Kč dle §§ 9 odst. 4 písm. b), 7 bod 5, 11 odst. 1, písm. d), g) adv. tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 při tarifní hodnotě 113 000 Kč), 3 x náhrada hotových výdajů (1 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 adv. tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 2 x 450 Kč dle adv. tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. 1 200 Kč), náhrada cestovních výdajů 1 795,82 Kč za cestu advokáta z jeho sídla v [adresa] a zpět k jednání odvolacího soudu (celkem [hodnota] km vozidlem [název], při kombinované spotřebě 4,7 l na 100 km a vyhláškové průměrné ceně benzínu 35,80 Kč za 1 litr a paušální náhradě za používání osobních silničních motorových vozidel 5,80 Kč za 1 km), náhrada za promeškaný čas při cestě k jednání odvolacího soudu dle § 14 odst. 3 adv. tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (6 půlhodin po 150 Kč, tj. 900 Kč) a 21 % DPH z odměny a náhrad (21% z 16 045,82 Kč, tj. 3 369,62 Kč). Podání žalobce ze dne [datum], jímž žalobce vyčíslil své náklady v odvolacím řízení nelze považovat za úkon právní služby, za nějž by žalobci příslušela náhrada nákladů řízení. Náklady odvolacího řízení odvolací soud uložil žalovaným nahradit společně a nerozdílně ve lhůtě tří dnů (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení