26 Co 89/2019-276

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Burešové a soudců JUDr. Tomáše Němce a Mgr. Daniely Jandové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 15.1.2019, č.j. 5 C 202/2018-50, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 5.2.2019, č.j. 5 C 202/2018-58, a ze dne 15.2.2019, č.j. 5 C 202/2018-64, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 15 000 Kč; jinak se v tomto výroku a ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 25 513 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem (ve znění výše zmíněných opravných usnesení) soud I. stupně ve výroku I. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa] v obci [obec], a pozemku p. [číslo] zapsaných v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce] na listu vlastnictví [číslo] pro obec a k. ú. [obec] (dále jen„ předmětné nemovitosti“), ve výroku II. uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 29 684 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

2. V odůvodnění svého rozsudku soud I. stupně zejména uvedl, že žalobce se domáhal určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti s tvrzením, že účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě kupní datovanou dnem [datum] (dále případně jen„ SSBK“ nebo„ Smlouva o smlouvě budoucí kupní“), na jejímž základě se žalobce zavázal prodat žalovanému ideální polovinu předmětné nemovitosti za částku 700 000 Kč, a to nejpozději do pěti let od podpisu SSBK. Pokud podepsal kupní smlouvu datovanou rovněž dnem [datum] (dále případně jen„ Kupní smlouva“), podle které prodává polovinu předmětné nemovitosti žalovanému za částku 700 000 Kč, jednalo se z jeho strany pouze o zdánlivé právní jednání, protože neměl v úmyslu tuto Kupní smlouvu se žalovaným v této době uzavřít. Jeho vůle směřovala pouze k tomu, uzavřít se žalovaným [příjmení]. Mezi účastníky byla totiž dohoda o tom, že k prodeji ideální jedné poloviny předmětné nemovitosti žalovavému dojde teprve poté, co žalovaný zaplatí kupní cenu ve výši 700 000 Kč O tom dle žalobce svědčí i to, že účastníci uzavřeli rovněž nájemní smlouvu datovanou rovněž dnem [datum] (dále jen„ Nájemní smlouva), na jejímž základě žalobce umožnil žalovanému na dobu neurčitou užívat jednu ideální polovinu předmětné nemovitosti za nájemné ve výši 3 400 Kč měsíčně, přičemž tato nájemní smlouva byla realizována až do doby, než žalobce zjistil, že na základě Kupní smlouvy došlo k vkladu vlastnického práva pro žalovaného k jedné ideální polovině předmětné nemovitosti s účinky vkladu ke dni [datum].

3. Soud I. stupně především shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení dle § 80 písm. c) o. s. ř. a věcnou legitimaci žalobce, který jedině uplatněnou žalobou může dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ve svůj prospěch.

4. Po provedeném dokazování soud I. stupně zjistil, že žalobce se stal vlastníkem předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum]. V domě [adresa] bydlí matka žalobce, její manžel [jméno] [příjmení], žalobce a dále žalovaný s rodinou. Předtím byla předmětná nemovitost v rovnopodílovém spoluvlastnictví matky žalobce a žalovaného (je synovcem matky žalobce). Matka žalobce se dostala do finančních problémů a její spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti byl exekučně postižen. Z důvodu obavy, aby se tato část předmětné nemovitosti nedostala do vlastnictví cizí osoby, opatřil si žalovaný krátkodobou půjčkou finanční prostředky na to, aby spoluvlastnický podíl matky žalobce v exekuci vydražil. Po tomto vydražení se stal žalovaný vlastníkem předmětné nemovitosti jako celku. Žalovaný však neměl dostatek finančních prostředků, aby zmíněnou krátkodobou půjčku splatil. Proto došlo v rámci rodiny k dohodě, že si žalobce opatří hypotéční úvěr, ze kterého odkoupí od žalovaného předmětnou nemovitost (viz kupní smlouva ze dne [datum]) s tím, že z takto získaných finančních prostředků bude splacena i tato půjčka žalovaného. Žalobce se následně dohodl se žalovaným, že mu odprodá jednu polovinu předmětné nemovitosti, a to za kupní cenu ve výši 700 000 Kč, což měl být dluh žalovaného váznoucí na předmětné nemovitosti z hypotéky ve výši 1 400 000 Kč, kterou si ještě v dřívější době za tehdejšího spoluvlastnického vztahu pořídil spolu s matkou žalobce na rekonstrukci předmětné nemovitosti. Tuto dohodu účastníci měli realizovat prostřednictvím uzavření SSBK, Kupní smlouvy a Nájemní smlouvy, které připravil zástupce realitní kanceláře Ing. [jméno] [příjmení] [jméno], jakož i Kupní smlouvu žalobce podepsal ověřeným podpisem dne [datum] a žalovaný dne [datum]. Dále soud I. stupně zjistil, že v katastru nemovitostí jsou v současné době evidováni žalobce a žalovaný jako vlastníci každý jedné ideální poloviny předmětné nemovitosti, a to žalobce na základě kupní smlouvy ze dne [datum] s účinky vkladu ke dni [datum] a žalovaný na základě Kupní smlouvy ze dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum].

5. Soud I. stupně uzavřel, že pokud žalobce ověřeným podpisem ze dne [datum] podepsal Kupní smlouvu, neměl v úmyslu předmětnou nemovitost na žalovaného převést. Dle soudu I. stupně z provedeného dokazování vyplývá, že Kupní smlouva měla být podepsána až po splnění podmínek stanovených v SSBK, zejména tedy až po zaplacení kupní ceny. V opačném případě by bylo dle soudu I. stupně nadbytečné podepisovat SSBK a Nájemní smlouvu. O úmyslu žalobce svým podpisem neuzavírat Kupní smlouvu pak svědčí dle soudu I. stupně i to, že žalovaný po dobu čtyř let v souladu s Nájemní smlouvou hradil sjednané nájemné. O vůli účastníků uzavřít Kupní smlouvu až po zaplacení kupní ceny ve výši 700 000 Kč dle soudu I. stupně svědčí i to, že účastníci si v Kupní smlouvě sjednali, že žalobce předá žalovanému prodávaný spoluvlastnický podíl nejdříve ke dni [datum] a že o převod tohoto podílu na žalovaného bylo požádáno až po třech a půl letech od podpisu Kupní smlouvy. Žalovanému muselo být zřejmé, že Kupní smlouva byla podepsána omylem a že vůlí žalobce bylo převést vlastnické právo na žalovaného až po zaplacení kupní ceny. Z uvedených důvodů bylo dle soudu I. stupně třeba uzavřít, že k podpisu Kupní smlouvy chyběla vůle žalobce. Kupní smlouvu podepsal omylem, spolu s ostatními listinami, aniž měl v úmyslu způsobit následky kupní smlouvy, tedy převést polovinu předmětné nemovitosti na žalovaného. Ze strany žalobce šlo tedy o zdánlivé právní jednání ve smyslu § 551 občanského zákoníku (o. z.), které nevyvolává žádné právní následky a ke kterému nelze přihlížet (§ 554 o. z.). Pokud tedy došlo na základě tohoto zdánlivého právního jednání k zápisu spoluvlastnického práva žalovaného k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, je třeba tento stav napravit požadovaným určením.

6. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci v zákonné lhůtě odvolání. Žalobce podal odvolání do nákladového výroku a žalovaný napadl rozsudek soudu I. stupně svým odvoláním v celém rozsahu.

7. Žalovaný ve svém odvolání směřujícím vůči celému rozsudku po skutkové stránce soudu I. stupně vytknul nesprávná zjištění o okolnostech předcházejících uzavření posuzovaných smluv. Nadále trvá na své skutkové verzi, že kupní smlouvou ze dne [datum] prodal svůj spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti žalobci proto, že se hodlal z domu [adresa] odstěhovat. Později však z důvodu finančních potíží na straně žalobce a z důvodu obav o další osud domu se rozhodl zde setrvat a po dohodě se žalobcem odkoupit jednu polovinu spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti na základě Kupní smlouvy. Žalovaný pak nesouhlasí ani s právními závěry soudu I. stupně. Dle žalovaného bylo v řízení prokázáno, že účastníci uzavřeli platně jak SSBK, tak i Kupní smlouvu, byť se uzavření SSBK ukázalo být nadbytečným, protože v této smlouvě není uzavření samotné Kupní smlouvy vázáno na žádnou podmínku, a tato mohla být proto uzavřena ihned, což se i stalo. Nelze přitom důvodně uzavřít, že by žalobce uzavíral Kupní smlouvu v jakémsi omylu, a to již proto, že koncipování této smlouvy inicioval a nechal advokátní kanceláří provést sám žalobce, který i po svém podpisu ze dne [datum] měl dostatek času do doby podpisu žalovaného svůj případný omyl napravit. Žalovaný rovněž v tomto směru poukázal na obsah obou zmíněných smluv, ze kterých nelze žádným způsobem dovodit, že by Kupní smlouva měla být nedílnou součástí Smlouvy o smlouvě budoucí, naopak představuje zcela samostatný dokument. Žalovaný dále poukázal na nejednoznačnost argumentace soudu I. stupně, který na jedné straně v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že podpis na Kupní smlouvě byl ze strany žalovaného pouze zdánlivým právním jednáním, na druhé straně však hovoří o tom, že žalobce uzavřel tuto smlouvu omylem, což je zcela jiný právní institut způsobující neplatnost smlouvy za stanovených zákonných podmínek. Pokud by byla argumentace soudu směřovala k tomu, že podpis Kupní smlouvy žalobce je pouze zdánlivým právním jednáním, nelze dle žalovaného uzavřít, že by zde byl nedostatek vůle žalobce z důvodu fyzického násilí. Pokud by se mělo jednat o nedostatek jeho vůle z důvodu nevážnosti projevené vůle, poukázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž k nedostatku vážnosti vůle nelze z důvodu ochrany dobré víry přihlížet, pokud druhá smluvní strana o této okolnosti nevěděla. V daném případě přitom žalovaný neměl žádný důvod pochybovat o tom, že žalobce uzavírá Kupní smlouvu vážně. Pokud by pak mělo být jednání žalobce posuzováno podle pravidel o jednání v omylu, poukázal žalovaný na zákonnou úpravu, podle níž neplatnost právního jednání nepůsobí omyl jednající osoby, která si omyl způsobila sama, resp. pokud druhá smluvní strana tento omyl nevyvolala. V daném případě by si omyl při uzavírání Kupní smlouvy způsobil žalobce sám, bez přičinění žalovaného, a proto by tento omyl neplatnost Kupní smlouvy nezpůsoboval. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žaloba bude zamítnuta.

8. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že skutková verze žalovaného o okolnostech přecházejících bezprostředně uzavírání posuzovaných smluv nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Rovněž nepovažuje za správnou argumentaci žalovaného, že Kupní smlouva byla uzavírána ve své podstatě jako samostatná smlouva, protože v jejím textu je uvedeno, že podmínkou pro její uzavření bylo písemné požádání jedné ze smluvních stran SSBK. K tomuto písemnému požádání však ze strany žalobce a ani žalovaného nedošlo, a ani to nebylo nikým tvrzeno a prokazováno. Kupní smlouvu je třeba považovat za součást, či přílohu SSBK, jak je nakonec i v této smlouvě označována, a nikoli na ni pohlížet jako na samostatnou smlouvu. Pokud by nebylo třeba SSBK uzavírat, pak by nebylo logické, aby i sám žalobce v jeden den podepisoval obě dvě tyto smlouvy. Pokud se jedná o právní posouzení podpisu žalobce na Kupní smlouvě, z jeho strany k žádnému omylu ve smyslu právním nedošlo. Jeho určitý„ omyl“ spočíval pouze v tom, že mu nebyl znám správný formální postup, tedy že Kupní smlouvu nemusí vůbec podepisovat, resp. že Kupní smlouvu podepsal v domnění, že jde o přílohu SSBK a nikoli o kupní smlouvu v pravém slova smyslu. Jeho vůle tedy v okamžiku podpisu Kupní smlouvy nesměřovala k převodu vlastnictví, nýbrž pouze k uzavření SSBK tak, jak soud I. stupně správně uzavřel. Pokud žalobce argumentuje k otázce vážnosti projevené vůle, toto není dle žalobce případné, protože žalobce netvrdil, že by Kupní smlouvu neuzavíral vážně, ale že jeho vůle k uzavření této smlouvy vůbec neexistovala. Tento nedostatek vůle vzal soud I. stupně správně za prokázaný. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé jako správný potvrdil.

9. Žalobce svým odvolání napadl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení. Namítl v něm zejména, že soud I. stupně nesprávně určil výši náhrady nákladů řízení za právní zastoupení advokátem postupem podle 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) Podle jeho názoru byl v daném případě předmětem řízení vztah k nemovité věci penězi ocenitelný, přičemž tato cena je i známa a odpovídá kupní ceně ve výši 700 000 Kč uvedené v Kupní smlouvě. Tarifní hodnota pro účely určení výše odměny za jeden úkon právní služby by proto měla být určena dle § 7 advokátního tarifu. S ohledem na počet úkonů právní služby, které vykonal právní zástupce pro žalobce, by pak měla výše náhrady nákladů řízení činit částku celkem ve výši 98 654 Kč. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. tak, že žalovaný bude zavázán k náhradě nákladů řízení v této výši ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

10. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobce zejména uvedl, že určení výše odměny za jeden úkon právní služby právního zástupce učiněné soudem I. stupně odpovídá zcela ustálené soudní praxi, podle níž lze k určení výše tarifní hodnoty podle ceny předmětu řízení přistoupit pouze tehdy, je-li tato výše z údajů ve spise, především v podobě znaleckého posudku, s jistotou zjištěna. Taktomu však v daném případě není, a proto soud I. stupně správně pro určení výše odměny za jeden úkon právní služby vycházel z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

11. Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 26Co 89/2019-91, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí zamítnul.

12. Z hlediska procesního odvolací soud především uzavřel, že se soud I. stupně nadbytečně zabýval otázkou, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Za situace, kdy se žalobce domáhá požadovaného určení z důvodu, že je ve svém vlastnickém právu k předmětným nemovitostem dotčen tím, že žalovaný je neoprávněně, na základě kupní smlouvy bez právních účinků, zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, jedná se o žalobu dle § 986 o. z., naléhavý právní zájem na požadovaném určení tak vyplývá přímo ze zákona a není jej třeba dokazovat (viz např. komentář k ustanovení § 986 o. z. v publikaci: Petrov, J., Výtisk, M., Beran. V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, na str. 982).

13. Po stránce věcné odvolací soud v tomto rozhodnutí shledal správnými zjištění soudu I. stupně o skutečnostech a okolnostech, které předcházely procesu koncipování a uzavírání SSBK, Kupní smlouvy a Nájemní smlouvy. Správným shledal i zjištění o současném stavu zápisu vlastnického práva k předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí. Z doplňujícího výslechu žalobce odvolací soud dále zjistil, že k podepisování posuzovaných smluv došlo tím způsobem, že Ing. [jméno], který sepis smluv zajištoval, zaslal žalobci návrhy těchto smluv. Žalobce je sám ověřeně podepsal na poště dne [datum] a poté je zaslal žalovanému, který je ověřeně podepsal dne [datum]. Žalobci se takto podepsané smlouvy vrátily zpět. Z listiny nazvané Smlouva o smlouvě budoucí kupní o převodu vlastnictví k nemovitosti datované dnem [datum], odvolací soud zjistil, že tuto smlouvu uzavíral žalobce jako budoucí prodávající a žalovaný jako budoucí kupující s tím, že budoucí kupující má v úmysl koupit ideální jednu polovinu předmětné nemovitosti za cenu 700 000 Kč a budoucí prodávající má v úmyslu v tomto rozsahu předmětné nemovitosti za tuto cenu prodat. V čl. II. SSBK bylo uvedeno, že účastníci smlouvy se zavazují na písemné požádání uzavřít nejpozději do pěti let ode dne podpisu této smlouvy kupní smlouvu tak, jak je definována v příloze [číslo] s tím, že tato SSBK se uzavírá na dobu určitou, do [datum] a že smluvní strany se dohodly na znění kupní smlouvy tak, jak je uvedena v příloze [číslo] SSBK. Smlouvu o smlouvě budoucí kupní žalobce podepsal ověřeným podpisem dne [datum] a žalovaný ověřeným podpisem dne [datum]. Z listiny nazvané Kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti, datované dnem [datum], odvolací soud zjistil, že smluvními stranami jsou označeni žalobce jako prodávající a žalovaný jako kupující s tím, že touto smlouvou žalobce prodává a žalovaný přijímá ideální polovinu předmětné nemovitosti, a to za dohodnutou kupní cenu 700 000 Kč, kterou žalovaný uhradí na bankovní účet ve smlouvě blíže označený. V čl. VI. Kupní smlouvy je uvedeno, že vlastnictví převáděné nemovitosti přejde na kupujícího dnem podání vkladu vlastnického práva a jeho zápisem do katastru nemovitostí, přičemž právní účinky vkladu vznikají ke dni podání návrhu na vklad s tím, že do té doby jsou smluvní strany svými smluvními projevy vázány. V čl. VII. Kupní smlouvy je uvedeno, že prodávající se zavazuje předat převáděnou nemovitost kupujícímu do třiceti dnů ode dne podání návrhu na vklad, nejdříve ke dni [datum]. V čl. VIII. Kupní smlouvy po bodem 4 je uvedeno, že smluvní strany podpisem této smlouvy stvrzují, že si smlouvu přečetly, s jejím obsahem souhlasí, rozumí mu, a že byla podepsána na základě jejich řádné a svobodné vůle bez nápadně nevýhodných podmínek, na důkaz čehož připojují své vlastnoruční podpisy.

14. Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že pokud žalobce připojil svůj podpis na Kupní smlouvu, jednalo se z jeho strany pouze o zdánlivé právní jednání ve smyslu § 551 a násl. o. z. za situace, kdy nebylo prokázáno, že by ji žalobce podepsal pouze reflexním pohybem, či mimoděk, nebo že k tomuto podpisu byl přinucen fyzickým násilím. Dle odvolacího soudu se ze strany žalobce nejednalo ani o jednání vykazující nedostatek vážnosti vůle ve smyslu § 552 o. z. Odvolací soud naopak uzavřel, že podpis žalobce na Kupní smlouvě je jeho právním jednáním, byť stiženým vadou vůle v podobě omylu (§ 583 o. z.), přičemž se však jedná o omyl, který neplatnost Kupní smlouvy nezpůsobuje. Pokud totiž žalobce podepsal Kupní smlouvu v domnění, že tímto (dalším) podpisem uzavírá již jednou podepsanou Smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jednalo se z jeho strany o vadu vůle v podobě právního omylu, který si způsobil sám, bez přičinění žalovaného. Uzavřením Kupní smlouvy přitom nebylo porušeno ani žádné z ustanovení SSBK. Pokud žalobce namítal, že Kupní smlouva měla být uzavřena až po zaplacení kupní ceny ve výši 700 000 Kč, tato podmínka nebyla ve Smlouvě o smlouvě budoucí kupní sjednána a nebyla prokázána ani jinými důkazy. Vzhledem k tomu, že byly splněny všechny zákonné a smluvní podmínky kontraktačního procesu, došlo k platnému uzavření Kupní smlouvy a jejím vkladem do katastru nemovitostí se žalovaný stal vlastníkem ideální jedné poloviny předmětné nemovitosti. Žalobu žalobce na určení vlastnického práva proto neshledal odvolací soud jako důvodnou.

15. K dovolání žalobce Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 27. 3. 2020, č. j. 24 Cdo 3798/2019-110, rozsudek odvolacího soudu ze dne 26 6. 2019, č. j. 26Co 89/2019-91, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacímu soudu zejména vytkl, že při zjišťování vůle účastníků Kupní smlouvy nebyl vyslechnut i žalovaný, jako jeden z kontrahentů. Bez tohoto důkazu nemohl být zjištěn dostatečně skutkový stav jako podklad pro odpovídající právní závěry. Dosavadními skutkovými zjištěními nebylo dle dovolacího soudu dosud právně relevantním způsobem zpochybněno, proč by mělo být a priori vylučující, že předmětná„ kupní smlouva“ netvoří jen integrální součást předběžné smlouvy, byť by došlo zcela nestandardně k tomu, že podpisy byly opatřeny texty jak předběžné smlouvy, tak i„ kupní smlouvy“. Při posuzování těchto listin z hlediska projevené vůle by mělo být přihlédnuto k ustanovení § 556 odst. 1 a 2 o. z. Je třeba zvážit, zda podepsání„ kupní smlouvy“ současně s předběžnou smlouvou nebylo pouze projevem vůle účastníků teprve v budoucnu takovou„ kupní smlouvu“ uzavřít. Při výkladu projevu vůle je přitom třeba se držet toho, aby tento výklad byl logický ve vztahu ke zjištěným skutečnostem, a to i s přihlédnutím k jednání následnému, a prostý zřejmých absurdit. Dle dovolacího soudu bylo rovněž třeba zvážit, zda by příslušný katastrální úřad návrhu na vklad vlastnického práva podle„ kupní smlouvy“ vyhověl, pokud by byl zároveň seznámen i s obsahem posuzované předběžné smlouvy, a zda se případně ze strany žalovaného tímto způsobem nejednalo o obcházení zákona. Teprve po doplnění dokazování o výslech žalovaného a po vyřešení výše nadnesených otázek by zde byl prostor pro posouzení právního jednání z dalších, v úvahu přicházejících hledisek.

16. V dalším průběhu odvolacího řízení pro zjištění skutečné vůle účastníků v souvislosti s jejich podpisy na posuzovaných listinách odvolací soud doplnil dokazování (§ 213 odst. 4 o. s. ř.) o výslech žalovaného a obsah spisu [stát. instituce], [stát. instituce], sp. zn. V [číslo], týkajícího se vkladového řízení k předmětné nemovitosti na základě Kupní smlouvy; a zopakoval výslech žalobce a svědka [jméno] [příjmení] (§ 213 odst. 2 o. s. ř).

17. Po doplnění dokazování, jakož i na podkladě již dříve důkazně zkonstatovaných listin, odvolací soud uzavřel, že SSBK a Kupní smlouva představují dva samostatné dokumenty, přičemž po obsahové stránce každý z nich zachycuje návrh samostatného písemného právního jednání s tím důsledkem, že pokud se jedná o listinu nazvanou Kupní smlouva, tuto listinu měli účastníci jako Kupní smlouvu podepsat a předložit katastrálnímu úřadu jako listinu vkladovou. Úředně ověřený podpis žalobce pod textem Kupní smlouvy shledal odvolací soud jako jeho volní projev způsobilý k vyvolání právních následků v podobě uzavření Kupní smlouvy. S odkazem na závěry rozsudku NS ČR ze dne 14. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1621/2007, odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že žalobce případně podepsal text Kupní smlouvy bez vůle tuto smlouvu ze své strany závazně uzavřít, by mohla založit nicotnost právního jednání ve smyslu § 551 o. z. pouze v případě, kdy by žalovaný s ohledem na okolnosti případu objektivně mohl a měl tento úmysl žalobce seznat. Objektivní možnost žalovaného seznat úmysl žalobce nebýt vázán podpisem na Kupní smlouvě jako projevem vůle tuto smlouvu uzavřít, nebyla dle odvolacího soudu prokázána, a to již proto, že žalobce ani po informaci o zahájení a vedení výše zmíněného vkladového řízení žádným způsobem svou vůli být podpisem na Kupní smlouvě vázán nezpochybnil. SSBK a Kupní smlouva byly svým obsahem z hlediska zákonných požadavků perfektními právními jednáními, přičemž v nich nebyla sjednána ani žádná podmínka, jejíž splnění či nesplnění by mělo příslušnému katastrálnímu úřadu bránit ve vydání rozhodnutí o vkladu vlastnického práva. Dodržen byl i zákonný kontraktační postup ve smyslu § 1731 a násl. o. z. Kupní smlouva tak nabyla svých obligačně právních účinků a po rozhodnutí [stát. instituce], [stát. instituce] ve výše označeném vkladovém řízení i účinků věcně právních, tzn., na základě této smlouvy se stal žalovaný vlastníkem ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí. Odvolací soud tedy rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 26 Co 89/2019–216, rozhodl tak, že žalobu žalobce na určení vlastnictví znovu zamítl.

18. K dalšímu dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, č. j. 24 Cdo 2865/2021-242, zmíněný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud ČR odvolacímu soudu zejména vytkl, že nerespektoval jeho stanovisko vyjádřené v předchozím zrušovacím rozhodnutí (rozsudek NS ČR ze dne 27. 3. 2020, č. j. 24 Cdo 3798/2019-110), podle něhož je třeba doplnit dokazování a teprve na podkladě učiněného zjištění posoudit, zda skutkový stav právně relevantním způsobem nezpochybňuje skutkovou verzi žalobce, že Kupní smlouva tvoří pouze integrální součást Smlouvy o smlouvě budoucí kupní, resp. že jiný právní závěr na takto vytvořeném skutkovém základě by byl nelogický. Odvolací soud v nyní rušeném rozsudku tento závěr dovolacího soudu negoval, aniž si k tomu opatřil další odpovídající skutkový podklad. Pokud dokazování určitým způsobem doplňoval, a to zejména opakovaným výslechem žalobce, svědka [příjmení] a výslechem žalovaného, v odůvodnění svého rozsudku pouze výpovědi těchto osob reprodukoval, aniž je v požadovaném směru zákonným způsobem zhodnotil a učinil z nich nějaká další konkrétní skutková zjištění. Závěry odvolacího soudu v uvedeném směru tak shledal dovolací soud jako nepřezkoumatelné, což založilo důvod pro zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení dle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.

19. Odvolací soud po závěru, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými a že je přípustné, po dokazování doplněném v již shora uvedeném rozsahu, znovu přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a uzavřel, že odvolání žalobce ani žalovaného nejsou důvodná, ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení přistoupil odvolací soud z jiných než žalobcem namítaných důvodů.

20. Podle § 1785 o. z.: Smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.

21. Podle § 2079 odst. 1 o. z.: Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

22. Podle § 555 odst. 1 o. z.: Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

23. Podle § 551 o. z.: O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

24. Spornou v odvolacím řízení zůstává skutečnost, zda kupní smlouva tvoří jako příloha integrální součást Smlouvy o smlouvě budoucí kupní (jak tvrdí žalobce), nebo zda se jedná o samostatný dokument, který předložen katastrálnímu úřadu splňuje podmínky pro vklad vlastnického práva pro žalovaného k předmětným nemovitostem (jak tvrdí žalovaný). K posouzení sporných skutečností provedl soud prvního stupně důkaz smlouvou o smlouvě budoucí kupní, kupní smlouvou, výslechem žalobce, výslechem svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [jméno], odvolací soud provedl dokazování výslechem žalovaného a zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) výslechem žalobce a svědka [jméno] [příjmení].

25. Kupní smlouva obsahuje všechny náležitosti požadované zákonem pro tento typ smlouvy (§ 2079 a násl. o. z.), neobsahuje žádná ujednání, ze kterých by bylo možné dovodit, zda byla uzavírána jako samostatný dokument či zda tvoří nedílnou součást jiné listiny. Smlouva o smlouvě budoucí kupní označuje opakovaně v bodě II. Kupní smlouvu za listinu přílohovou. Uvedené listinné důkazy tedy nasvědčují tomu, že účastníci se dohodli, že Kupní smlouva je podle jejich smluvního ujednání výhradně přílohou Smlouvy o smlouvě budoucí kupní, která má být v budoucnu mezi nimi uzavřena. Protože žalovaný tento z listinných důkazů vyplývající logický závěr zpochybňoval, zjišťoval odvolací soud v souladu s k věci se vztahující judikaturou (zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2178/2016) vůli účastníků výslechem účastníků smluv a dalších osob, které se podílely na uzavření uvedeného právního jednání. Žalobce před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím shodně uváděl, že podepsal smlouvy předložené mu svědkem [jméno], po ověření podpisů předal smlouvy žalovanému, smlouvy si přečetl, ale jako laik je považoval za formalitu k zajištění vzájemných finančních nároků a měl za to, že k převodu poloviny nemovitosti na žalovaného dojde poté, kdy mu bude doplacena částka 700 000 Kč. Kupní smlouvu považoval za přílohu ke Smlouvě o smlouvě budoucí kupní. Žalovaný se ve své výpovědi před odvolacím soudem k otázce uzavírání smluv vyjádřil tak, že ze strany žalobce mu byly předloženy tři samostatné listiny, a to Smlouva o smlouvě budoucí kupní, Kupní smlouva a Nájemní smlouva, které podepsal. Nebylo mu divné, že mu žalobce předložil zmíněné tři listiny podepsané zároveň, protože není právně vzdělaný, vychodil pouze zvláštní školu. Z výpovědi svědka [jméno] [jméno] (před soudem prvního stupně), který prostřednictvím advokátní kanceláře připravoval posuzované smlouvy, vyplývá, že podle jeho názoru měla být uzavřena pouze Smlouva o smlouvě budoucí kupní, která měla zajistit práva žalovaného a následně v určitých lhůtách Kupní smlouva, která měla být součástí SSBK a podle názoru svědka byla účastníky podepsána omylem. Svědek [jméno] [příjmení] před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím shodně s účastníky smluv popsal důvody, pro které přistoupili k uzavření Smlouvy o smlouvě budoucí kupní, Smlouvy kupní a Nájemní smloouvy, byl přítomen všem jednáním, která se sepisem a uzavíráním smluv souvisela. Oba účastníci smluv podepsali všechny uvedené smlouvy současně, protože byli přesvědčeni, že je to potřeba a pokud jde o podpis smlouvy SSBK a Smlouvy kupní, svědek uvedl„ mysleli jsme si, že to tak má být, že se jedná o jednu smlouvu a Kupní smlouva se uzavře poté, co si žalovaný„ vyčistí“ registry dlužníků, aby mohl dostat znovu hypotéku“.

26. Odvolací soud uzavřel, že v odvolacím řízení doplněným dokazováním nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by mohly důvodně zpochybnit závěr soudu I. stupně, učiněný na jím opatřeném skutkovém podkladu, že posuzovaný text Kupní smlouvy nebyl návrhem samostatného právního jednání, nýbrž pouze integrální součástí Smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Z výpovědi žalobce i svědků vyplývá, že podpis všech předložených smluv, tedy SSBK, Kupní smlouvy i Nájemní smlouvy považovali za nutnou formalitu pro účastníky sjednaný postup k zajištění vzájemných finančních nároků (žalobce, svědek [příjmení]), případně subjektivní přesvědčení, že Kupní smlouva byla uzavřena omylem (svědek [anonymizováno]). Žádná z uvedených vypovědí neprokazuje jednoznačně vůli účastníků smluv, výpovědi však podporují závěr vyplývající z listinných důkazů, že Kupní smlouva měla být přílohou SSBK. Žalovaný ve své výpovědi mluvil o třech podepisovaných listinách, k jejich povaze z hlediska toho, zda účastníci po obsahové stránce považovali text SSBK a text Kupní smlouvy za samostatná právní jednání či nikoliv, však výpověď žalovaného žádný jednoznačný závěr neumožňuje. Z toho je pak nutno dle odvolacího soudu dále uzavřít, že pokud účastníci kromě textu Smlouvy o smlouvě budoucí kupní podepisovali i text nazvaný Kupní smlouva, tento jejich podpis byl pouze projevem jejich vůle v budoucnu uzavřít kupní smlouvu s tímto textem obsahově shodnou. Podpis po textem Kupní smlouvy nebyl tedy jejich závazným projevem vůle směřujícím bezprostředně k uzavření konkrétní kupní smlouvy, resp. tyto podpisy pod tímto textem nevyvolaly žádné obligačně právní účinky, a proto takto podepsaný text se nestal způsobilou vkladovou listinou pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podle posuzované listiny nazvané Kupní smlouva tedy nedošlo k platnému a účinnému převodu vlastnického práva k jedné ideální polovině předmětné nemovitosti.

27. Z podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, tedy ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

28. K částečné změně napadeného rozsudku (§ 220 o. s. ř.) odvolací soud přistoupil jen ohledně rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení. Soud I. stupně správně postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve sporu úspěšnému žalobci vůči žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 29 684 Kč, to je 5 000 Kč za uhrazený soudní poplatek a 24 684 Kč za zastoupení advokátem v rozsahu šesti úkonů právní služby po 3 100 Kč, šesti režijních paušálů po 300 Kč a 21% DPH z odměny a náhrady hotových výdajů.

29. Při určení výše odměny za jeden úkon právní služby přitom vycházel soud I. stupně správně z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když podle ustálené soudní praxe lze tarifní hodnotu určit podle ceny předmětu sporu dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, jen tehdy, je-li tato cena zjistitelná z věrohodných údajů obsažených ve spise. Takovým údajem však není pouhé uvedení výše kupní ceny v posuzované Kupní smlouvě, jak ve svém odvolání namítal žalobce (k tomu viz např. usnesení NS ČR ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 269/2016).

30. Posuzovaná věc podle názoru odvolacího soudu vykazuje takové okolnosti, pro které je na místě postupem podle § 150 o. s. ř. žalobci částečně náhradu nákladů nepřiznat. Tyto okolnosti shledává odvolací soud především ve skutečnosti, že podnětem k uzavření posuzovaných smluv byla snaha vyřešit majetkově (a to i z hlediska vzájemného finančního vypořádání) komplikovanou situaci, která vznikla v důsledku snahy vyjmout předmětnou nemovitost z rizika exekučního postižení v důsledku dluhů matky žalobce. Posuzované smlouvy (resp. listiny v obecném slova smyslu) koncipovala třetí osoba (Ing. [jméno]), účastníkům byly předloženy jen k podpisu, přičemž z výsledků dokazování je zřejmé, že o všech právních dopadech neměli zcela ucelenou představu. Za těchto okolností proto nelze, z hlediska úvahy o povinnosti k náhradě nákladů řízení, klást žalovanému zcela k tíži, že, a to i po poradě s advokátem, dospěl k přesvědčení, že účastníky podepsaný text kupní smlouvy, v návaznosti na obsah smlouvy o smlouvě budoucí kupní představuje vkladu schopnou listinu a že přistoupil k její realizaci. Skutečná právní povaha a význam těchto listin byly zcela objasněny až v průběhu soudního řízení. Odvolací soud má proto za to, že přiznání náhrady nákladů řízení žalobci v plném rozsahu by ve vztahu k žalovanému bylo projevem nepřiměřené tvrdosti zákona. Odvolací soud má proto za to, že bylo na místě postupem podle § 150 o. s. ř. odepřít žalobci právo na tuto náhradu v rozsahu cca 50 %, tedy přiznat mu náhradu nákladů řízení ve výši 15 000 Kč.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení (včetně řízení dovolacích) rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o. s. ř. Žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v částce 51 026 Kč za zastoupení advokátem, to je devět úkonů právní služby po 3 100 Kč (vyjádření k odvolání ze dne [datum], podání dovolání ze dne [datum], podání dovolání ze dne [datum], účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]) podle § 7 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, náhrada hotových výdajů za devět úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odstl 1 a4 advokátního tarifu, náhrada DPH ve výši 21% z této části nákladů ve výši 6 426 Kč a 14 000 Kč za uhrazený soudní poplatek z dovolání ve výši 14 000 Kč. Vzhledem k okolnostem případu (tak, jak jsou již uvedeny v předchozím odstavci) však odvolací soud i pro rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že žalobci přiznal pouze polovinu z této náhrady, tedy částku 25 513 Kč.

32. Jako odůvodněný náklad žalobce neshledal odvolací soud soudní poplatek ve výši 14 000 Kč uhrazený za podání v pořadí druhého dovolání. K jeho zaplacení byl žalobce soudem I. stupně vyzván nesprávně, když podle ustálené soudní praxe k ustanovení § 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění (viz např. usnesení NSS ČR ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Afs 186/2014-60) se soudní poplatek v případě opakovaného podání opravného prostředku v téže věci vybere pouze jednou. Na soudu I. stupně proto bude, aby tento poplatek jako nesprávně vybraný žalobci vrátil (§ 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.).

Poučení