26 Co 89/2025 - 249

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Kateřiny Staré a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] 3) [Jméno žalované C], narozená [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované A] 4) [Jméno žalované D], narozený [Datum narození žalované D] bytem [Adresa žalované A] o vyklizení nemovitostí o odvolání žalovaných 1), 3), 4) proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 14 C 182/2024 – 137, a odvolání žalované 2) proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 12. 2024, č. j. 14 C 182/2024 – 177 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 14 C 182/2024 – 137, a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2024, č. j. 14 C 182/2024 – 177, se ve výrocích I. potvrzují.

II. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 14 C 182/2024 – 137, se ve výroku II. mění tak, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1), 3) a 4) jsou žalovaní povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně každý částku 9 764 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

III. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2024, č. j. 14 C 182/2024 – 177, se výroku II. mění tak, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) je žalovaná povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 20 593 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

IV. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení celkem částku 18 393 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 14 C 182/2024 – 137, uložil žalovaným 1), 3) a 4) povinnost vyklidit pozemek p. č. st. [Anonymizováno], včetně stavby [adresa] (rodinný dům), který je součástí pozemku p. č. st. [Anonymizováno], pozemek p. č. [Anonymizováno] (zahrada), pozemek p. č. [Anonymizováno] (ovocný sad), vše zapsáno u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] na LV [Anonymizováno], pro katastrální území a obec [adresa] (dále jen ,,Nemovitosti“), a vyklizené pozemky včetně budovy předat žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 39 082,50 Kč, do tří dnů právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 14 C 182/2024 – 177, soud prvního stupně uložil žalované 2) vyklidit Nemovitosti a vyklizené předat žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni přijmout plnění společně a nerozdílně, náhradu nákladů řízení ve výši 39 082,50 společně a nerozdílně se žalovanými 1), 3) a 4), jimž byla tato povinnost uložena výrokem II. rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 14 C 182/2024 - 137, a dále náhradu nákladů řízení, kterou jsou žalobci oprávnění přijmout společně a nerozdílně ve výši 10 883,40 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci se stali vlastníky Nemovitostí (v jejich společném jmění) na základě Kupní smlouvy ze dne 30. 1. 2024 uzavřené mezi insolvenčním správcem žalovaného 1) jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími, když insolvenční správce tímto způsobem zpeněžil v rámci insolvenčního řízení žalovaného 1) zajištěný majetek podle pokynů zajištěných věřitelů (dále i jen ,,Kupní smlouva“). Žalovaný 1) podal žalobu na určení neplatnosti Kupní smlouvy, ale pro nedostatek formy insolvenční soud k této žalobě nepřihlížel. O námitkách žalovaného 1) proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům insolvenční soud (v době rozhodnutí soudu prvního stupně nepravomocně) rozhodl usnesením ze dne 1. 8. 2024, kterým insolvenčnímu správci udělil souhlas k vydání výtěžku.

4. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně uzavřel, že Nemovitosti ve společném jmění žalovaného 1) a žalované 2) byly zpeněžovány v rámci insolvenčního řízení žalovaného 1), neboť náležely do jeho majetkové podstaty (§ 205 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/). Prohlášením konkursu na majetek žalovaného 1) zaniklo společné jmění manželů žalovaného 1) a žalované 2) (§ 268 odst. 1 insolvenčního zákona) a zaniklé společné jmění mělo být vypořádáno (§ 268 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona). Vzhledem ke speciální úpravě § 274 insolvenčního zákona však vypořádání společného jmění prováděno nebylo a nemovitosti náležející do společného jmění manželů byly podle § 274 odst. 2 insolvenčního zákona zpeněženy v insolvenčním řízení žalovaného 1) jako celek. Insolvenční správce přitom měl nemovitosti zapsané do soupisu majetkové podstaty žalovaného 1), takže i z tohoto pohledu byl oprávněn k jejich zpeněžení (§ 280 insolvenčního zákona). Zpeněžení kupní (popřípadě jinou převodní) smlouvou (tzv. zpeněžení z volné ruky) je prodejem majetku mimo dražbu ve smyslu § 286 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona). Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly zajištěné ve prospěch zajištěných věřitelů, nevolil způsob zpeněžení insolvenční správce (§ 286 odst. 2 a § 289 insolvenčního zákona), nýbrž insolvenční správce byl vázán pokyny zajištěného věřitele prvního v pořadí, směřujícími ke zpeněžení (§ 293 insolvenčního zákona). Kupní smlouva ze dne 30. 1. 2024 uzavřená tímto způsobem insolvenčním správcem jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími (§ 2079 odst. 1 o. z.) je právním titulem smluvního převodu vlastnického práva k nemovitostem do společného jmění žalobců. K převodu vlastnického práva došlo zápisem vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí (§ 1105 o. z.), a to s účinky ke dni 31. 1. 2024. Platnost kupní smlouvy (prodeje majetku mimo dražbu) lze zpochybňovat jen žalobou podanou u insolvenčního soudu. Není-li žaloba podána (popř. je-li odmítnuta jako opožděná), nebo neuspěje-li navrhovatel žaloby věcně (žaloba je z libovolného důvodu zamítnuta), je zpochybňování platnosti převodní smlouvy jednou provždy vyloučeno a otázku platnosti kupní smlouvy nelze řešit v jiném řízení ani jako otázku předběžnou. Žalovaný 1) sice podal žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak k jeho žalobě se nepřihlíží s ohledem na § 42 odst. 2 věta druhá o. s. ř., což bylo žalovanému 1) v rámci insolvenčního řízení sděleno. Platnost kupní smlouvy a vlastnické právo žalobců tak již nelze zpochybňovat ani v pokračujícím insolvenčním řízení žalovaného 1), ani v tomto řízení. Právo žalobců na vyklizení žalovaných pak vyplývá z výslovného znění § 285 odst. 2 insolvenčního zákona, aniž je třeba jednostranného čestného prohlášení žalovaných 1) a 2) o tom, že nemovitosti dobrovolně opustí a vyklidí. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přitom v současné době neupravuje žádnou bytovou náhradu při výpovědi nájmu bytu dané nájemci pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu. Obranu žalované 2), že se z Nemovitostí fakticky odstěhovala, neshledal soud prvního stupně důvodnou, protože žalobcům nepředala klíče ani Nemovitosti, takže jim neumožnila úplné a nerušené užívání Nemovitostí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“) a ve věci zcela úspěšným žalobcům přiznal plnou náhradu nákladů řízení vůči všem žalovaným.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 14 C 182/24 – 137, podali odvolání žalovaní 1), 3) a 4). Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2024, č. j. 14 C 182/2024 – 177, podala odvolání žalovaná 2).

6. Žalovaní 1), 3) a 4) v odvolání namítali, že nebyly splněny podmínky řízení, když se nemohli jednání zúčastnit, protože žalovaná 2) byla v pracovní neschopnosti z důvodu covidu a ostatní žalovaní nechtěli soud a další účastníky vystavovat riziku nákazy. Žalovaní 1), 3) a 4) k výzvě soudu doplnili odvolání tak, že namítali, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil obranu žalovaných, že Kupní smlouva na předmětnou Nemovitost byla uzavřena v rozporu se zákonem a je tak absolutně neplatná. Žalobci se sice stali vlastníky Nemovitostí, avšak žalovaný 1) v rámci insolvenčního řízení podal námitky a žalovaní tak mají za to, že insolvenční soud prodej zruší a vlastnické právo žalobců proto není jisté. Soud prvního stupně podle žalovaných pochybil, pokud nepřezkoumával platnost uzavření Kupní smlouvy pro závěr, zda jsou důvody pro vyklizení Nemovitostí. Žalovaní proto navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu ve vztahu k žalovaným 1), 3) a 4) zamítne.

7. Žalovaná 2) ve svém odvolání vytýkala soudu prvního stupně, že nevzal za prokázanou skutečnost, že Nemovitosti upustila a začala bydlet u své matky. Žalovaná opuštěním Nemovitostí projevila zjevný úmysl objekt nadále neobývat. Skutečnost, že Nemovitosti nebyly zcela vyklizeny, nemůže být přičítána k její tíži, protože v Nemovitostech nadále pobývaly další tři osoby. Jejich jednání a rozhodnutí nemohla žalovaná 2) ovlivnit a její povinnost k vyklizení nemůže být vázána na jednání třetích osob, které nemůže přinutit k vyklizení Nemovitostí. Stejně tak nelze k tíži žalované 2) klást skutečnost, že žalobcům nepředala klíče od Nemovitostí, když v Nemovitostech nadále bydlely a dále bydlí další osoby a samotné předání klíčů žalobcům by nevedlo k tomu, že by Nemovitosti mohly být považovány za vyklizené. Žalovaná 2) má tedy za to, že povinnost oznámit opuštění Nemovitosti a předat klíče nelze absolutizovat, pokud okolnosti případu nasvědčují tomu, že takový krok by nevedl k úplnému vyklizení všemi osobami. Žalovaná 2) si své osobní věci z Nemovitosti vyklidila, a pokud v Nemovitosti zůstaly nějaké movité věci, tyto nadále užívaly další osoby, přičemž tyto věci nebyly pouze ve vlastnictví žalované 2), ale patřily i dalším osobám. Žalovaná 2) proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu k žalované 2) žalobu zamítne.

8. Žalobci k odvolání žalovaných uvedli, že zpochybnění prodeje Nemovitostí v insolvenčním řízení žalovaným 1) je nedůvodné. Insolvenční soud udělil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení majetku, námitkám žalovaného 1) tak nebylo vyhověno. Tyto námitky navíc směřovaly pouze proti návrhu na vydání souhlasu soudu k vydání výtěžku zpeněžení zajištěného majetku a netýkaly se tak platnosti kupní smlouvy k Nemovitostem či vlastnického práva žalobců k nim. Odvolání žalovaného 1) proti usnesení, kterým byl udělen souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení, bylo Vrchním soudem v Praze odmítnuto. Platnost Kupní smlouvy, kterou došlo v rámci insolvenčního řízení ke zpeněžení Nemovitostí prodejem mimo dražbu, lze v souladu s ustanovením § 289 odst. 3 insolvenčního zákona napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do tří měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Žalovaný 1) takovou žalobu sice podal, ale z formálních důvodů k ní insolvenční soud nepřihlédl. Žalobci považují jednání žalovaného 1) za ryze obstrukční, když již není možné žádným způsobem zpochybnit vlastnické právo žalobců k Nemovitostem. K argumentaci žalované 2) v odvolání žalobci uvedli, že se nijak neodlišuje od jejích předchozích tvrzení a nadále zůstává bez relevantního právního nebo skutkového základu. Žalovaná 2) Nemovitosti dosud nevyklidila, ani je žalobcům nepředala. Z toho důvodu insolvenční soud zrušil insolvenční řízení žalované 2) a na její majetek byl prohlášen konkurz. Žalovaná 2) má nadále v Nemovitostech trvalé bydliště, a to přesto, že její zástupce na jednání konaném dne 11. 12. 2024 uvedl, že žalovaná 2) má v úmyslu svůj trvalý pobyt v Nemovitostech zrušit. Žalobci považují tvrzení žalované 2) za čistě účelové, nic jí totiž nebránilo, aby Nemovitosti vyklidila a předala je žalobcům, kteří by se pak vyklizení domáhali pouze po ostatních žalovaných. Žalobci navrhli, aby odvolací soud oba rozsudky soudu prvního stupně jako správné potvrdil (ve vyjádření uvádějí, aby odvolání zamítl).

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Na základě přezkoumání obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některými ze zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, 2, písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně, a jejichž náprava by nemohla být zjednána za odvolacího řízení.

11. Primární námitka žalovaných 1), 3) a 4), že se nemohli zúčastnit jednání před soudem prvního stupně, není důvodná.

12. K jednání nařízenému soudem prvního stupně na den 15. 10. 2024 byli všichni žalovaní řádně předvoláni. Podáním doručeným soudu dne 14. 10. 2024 v 19:54 hodin, které obsahovalo rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalované 2) ze dne 11. 10. 2024, žalovaná 2) požádala o odročení jednání a sdělila, že jednání se nezúčastní ani ostatní členové rodiny, protože předpokládají, že jednání bude odročeno. Soud prvního stupně ve vztahu k žalované 2) jednání odročil, protože se jednalo o omluvu včasnou a důvodnou ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní 1), 3) a 4) se nijak neomluvili a k jednání se nedostavili, soud prvního stupně proto správně jednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.

13. Rovněž odvolací soud jednal podle § 101 odst. 3, za použití § 211 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaných. Dne 3. 6. 2025 byla odvolacímu soudu doručena omluva žalovaného 1) a dne 3. 6. 2025 v 19:32 hodin sdělili žalovaní 2), 3) a 4) odvolacímu soudu, že se z důvodu nemoci žalovaného 1) jednání nezúčastní, omlouvají se a žádají o odročení jednání.

14. Žalovaní byli k jednání odvolacího soudu řádně předvoláni, žalovaní 2), 3) a 4) se k jednání nedostavili bez důvodné omluvy; pouhé sdělení, že se k jednání omlouvají z důvodu nemoci žalovaného 1) není důležitým důvodem pro odročení. Žalovaný 1) svoji žádost o odročení doplnil kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, která obsahuje údaje o identifikaci pojištěnce, název a adresu zaměstnavatele pojištěnce s tím, že je práce neschopen od 2. 6. 2025. Rozhodnutí neobsahuje razítko poskytovatele zdravotních služeb, ani podpis ošetřujícího lékaře. Odvolací soud tak rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalovaného 1) nepovažuje za listinu způsobilou prokázat důležitý důvod pro odročení jednání, a žádost všech žalovaných o odročení odvolacího jednání hodnotí jako obstrukční postup.

15. Odvolací soud zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. dokazování usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č j. KSPH [spisová značka], usnesením Krajského soudu v Praze se dne 1. 8. 2024, č. j. KSPH [spisová značka] (insolvenční řízení dlužníka [Jméno žalované A]). Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil odvolací soud dokazování usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. KSPH [spisová značka] – B – 61, kterým byl udělen souhlas s tím, aby insolvenční správce vydal výtěžek zpeněžení zajištěného majetku tam označeným zajištěným věřitelům a zjistil, že usnesení nabylo právní moci dne 10. 9. 2024. Odvolací soud dále doplnil dokazování usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, č. j. KSPH [spisová značka] (v insolvenčním řízení [Jméno žalované B]), kterým soud uložil dlužnici, aby soudu sdělila, zda se v nemovitostech dále zdržuje a pokud ano, z jakého důvodu je dosud nevyklidila a zároveň doplnil dokazování sdělením žalované 2) k této výzvě ze dne 9. 8. 2024, ve kterém žalovaná uvádí, že pobývá u matky, v domě v Přistoupimi se vyskytuje málo, když navštěvuje děti a manžela, sice zde má trvalé bydliště, ale reálně bydlí u své matky a hledá si nové bydlení. Doplnil dokazování usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. KSPH [spisová značka], kterým bylo zrušeno schválené oddlužení dlužnice [Jméno žalované B] a na její majetek prohlášen konkurz s tím, že bude projednáván jako konkurz nepatrný. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že dlužnice a její manžel Nemovitosti po jejich prodeji v insolvenčním řízení nevyklidili a neopustili, ačkoliv to prohlásili a přislíbili ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy dojde k realizaci zápisu vlastnického práva vítězného zájemce do katastru nemovitostí. Dlužnice (zde žalovaná 2)) má v Nemovitostech nadále veden trvalý pobyt a současně umístěny své movité věci, přestože má možnost jiného bydlení.

16. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci, a jeho skutkové závěry se nezměnily ani po doplnění dokazování odvolacím soudem. Odvolací soud se ztotožňuje i se správnými závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

17. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobci jsou na základě Kupní smlouvy (§ 2079, odst. 1 o. z.) vlastníky Nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 31. 1. 2024, které užívají bez právního důvodu žalovaní.

18. Námitka žalovaných, že Kupní smlouva ze dne 30. 1. 2024, na základě které se žalobci stali vlastníky Nemovitostí, byla uzavřena v rozporu se zákonem a je absolutně neplatná, je nedůvodná.

19. Nemovitosti ve společném jmění žalovaného 1) a žalované 2) byly zpeněžovány v rámci insolvenčního řízení žalovaného 1), protože náležely do jeho majetkové podstaty (§ 205 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona). Prohlášením konkurzu na majetek žalovaného 1) zaniklo společné jmění žalovaného 1) a žalované 2), ve smyslu § 274 insolvenčního zákona nebylo společné jmění vypořádáno a Nemovitosti byly podle § 274 odst. 2 insolvenčního zákona zpeněženy v insolvenčním řízení jako celek. Kupní smlouva tak byla uzavřena zákonem předpokládaným způsobem.

20. Na platnost Kupní smlouvy nemohly mít vliv námitky žalovaného 1) proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům, protože Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2024, č. j. KSPH [spisová značka], udělil souhlas s tím, aby insolvenční správce vydal výtěžek zpeněžení zajištěného majetku zajištěným věřitelům a usnesení nabylo právní moci dne 10. 9. 2024. Především však námitky směřovaly pouze proti návrhu na vydání souhlasu soudu k vydání výtěžku zpeněžení zajištěného majetku a neměly žádný právní význam pro platnost Kupní smlouvy k Nemovitostem a vlastnické právo žalobců k nim 21. Soud prvního stupně správně uzavřel, že platnost kupní smlouvy (prodeje majetku mimo dražbu) lze zpochybňovat jen žalobou podanou u insolvenčního soudu v propadné lhůtě tří měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona a žaloba musí být projednána jako incidenční spor v rámci insolvenčního řízení (§ 159 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona). Žalovaný 1) zákonem předpokládanou žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona podal, ale k jeho žalobě soud s ohledem na § 42 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nepřihlížel a žalovanému tuto skutečnost oznámil sdělením ze dne 22. 5. 2024, pod č. j. [incidenční spisová značka], s tím, že podání e-mailem bez uznávaného elektronického podpisu nebylo ve lhůtě tří dnů od jeho podání doplněno předložením originálu, případně písemným podáním téhož znění, proto se k jeho podání, nazvanému ,,žaloba na neplatnost prodeje majetku z majetkové podstaty mimo dražbu podle ustanovení § 298 odst. 3 insolvenčního zákona“, nepřihlíží.

22. Žalovaná 2) své tvrzení o tom, že Nemovitosti vyklidila, nijak neprokázala. Její vyjádření k žalobě ze dne 15. 7. 2024, tvrzení o vyklizení Nemovitostí neobsahuje, naopak uvádí, že není žádného důvodu, aby žalovaní Nemovitosti vyklízeli. Při jednání soudu prvního stupně dne 11. 11. 2024 žalovaná 2) prostřednictvím svého zástupce (soud jednal v její nepřítomnosti) uvedla, že Nemovitosti vyklidila v únoru 2024, stále má v Nemovitostech trvalý pobyt, který nezrušila, v Nemovitostech nebydlí, žalobcům klíče nepředala a zástupce žalované 2) neměl vědomost o tom, zda dala na vědomí žalobcům, že Nemovitosti vyklidila, adresu, na které se žalovaná 2) nachází, neznal. Při jednání dne 11. 12. 2024 žalovaná 2) prostřednictvím svého zástupce sdělila, že si odstěhovala své osobní věci, žalobcům to oznámila „až nyní“ touto cestou (zřejmě míněno při jednání), klíče nepředala a neumožnila žalobcům užívání Nemovitosti, má v úmyslu zrušit trvalý pobyt. Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 16. 1. 2025, č. j. KSPH [spisová značka] konstatoval, že dlužnice (zde žalovaná), nesplnila svoji povinnost vyklidit Nemovitosti zpeněžené v insolvenčním řízení, má v Nemovitostech veden trvalý pobyt a umístěny movité věci, proto uzavřel, že dlužnice neplní podmínky a povinnosti svého oddlužení řádně, její přístup k plnění povinností je lehkomyslný a nedbalý, a proto schválené oddlužení zrušil a na majetek žalované 2) prohlásil konkurz.

23. V ustálené soudní praxi platí, že povinnost nemovitost vyklidit je považována za splněnou v případě, kdy ten, kdo ji má vyklidit, se z ní odstěhuje (odstraní z ní své věci) a zároveň ji odevzdá oprávněné osobě, např. předáním klíčů (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2716/2005).

24. V řízení bylo prokázáno, a vyplývá to i z tvrzení samotné žalované 2), že uvedeným způsobem k vyklizení Nemovitostí žalovanou 2) nedošlo. Žalovaná 2) se z Nemovitostí fakticky odstěhovala, odnesla si své osobní věci, nicméně některé movité věci (nejméně ty spadající do společného jmění s žalovaným 1)) z Nemovitostí odstraněny nebyly. Skutečnost, že Nemovitosti nadále užívají další rodinní příslušníci, nezbavuje žalovanou 2) její povinnosti v případě vystěhování předat Nemovitosti žalobcům, např. (byť formálním) předáním klíčů a především oznámením o vyklizení. Se zjištěním, že žalovaná v Nemovitostech fakticky nebydlí, ale řádně je nepředala žalobcům a zcela je nevyklidila, není v rozporu ani prohlášení matky žalované, že s ní žalovaná od února 2024 bydlí ve společné domácnosti. Čestné prohlášení žalované 2) je pak jen pokračováním jejího tvrzení o tom, že Nemovitosti vyklidila.

25. Podle § 1040 odst. 1 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

26. V posuzované věci jde o právní vztah mezi žalobci jako vlastníky Nemovitostí, které nabyli na základě Kupní smlouvy uzavřené s insolvenčním správcem žalovaného 1). Žalobci tak jako vlastníci Nemovitostí mají věcnou legitimaci k žalobě na vyklizení žalovaných z Nemovitostí (§ 1040 odst. 1 o. z. a § 285 odst. 2 insolvenčního zákona). Prodejem Nemovitostí ztratil žalovaný 1) jako dlužník a s ním členové jeho domácnosti přímo ze zákona podle § 285 odst. 2 insolvenčního zákona právní titul, který jej opravňoval Nemovitosti užívat. Protože žalovaní Nemovitosti nevyklidili, přičemž nemovitost se považuje za vyklizenou, jsou-li z ní odstraněny všechny v ní umístěné věci a je předána vlastníkovi, neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobců a jsou tak povinni Nemovitosti vyklidit.

27. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když žalobě jako důvodné vyhověl.

28. Odvolacímu přezkumu podléhající závislý výrok o nákladech řízení není správný především proto, že ukládá povinnost žalovaných zaplatit náhradu nákladů řízení úspěšné protistraně „společně a nerozdílně“. Rozhodnutí soudu o nákladech řízení je rozhodnutím konstitutivním, tj. rozhodnutím, které právo na náhradu nákladů řízení zakládá. Podle § 140 odst. 1 o. s. ř. každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce. Společné náklady platí účastníci podle poměru účastenství na věci a na řízení; nelze-li poměr účastenství určit, platí rovným dílem. Společné a nerozdílné (solidární) placení nákladů řízení přichází v úvahu jen tehdy, jde-li o tzv. nerozlučné společníky, a jen tehdy by přicházel v úvahu také výrok o tom, že takoví účastníci jsou povinni společně a nerozdílně k náhradě nákladů vzniklých protistraně. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Žaloba směřuje proti všem Nemovitosti užívajícím osobám, kterým vzniká povinnost k vyklizení každému individuálně.

29. Žalobci byli ve věci zcela úspěšní a mají proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Účelně vynaloženými náklady v části řízení vedené proti všem žalovaným je částka 39 055 Kč, to je 5 000 Kč za zaplacený soudní poplatek a 34 055 Kč za zastoupení advokátem, tj. odměna advokáta za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci, předžalobní výzva, písemné podání ze dne 19. 8. 2024 a účast u jednání dne 15. 10. 2024 po 4 960 Kč podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), za použití § 12 odst. 4, při zastupování více osob, vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náhrada hotových výdajů za pět úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a cestovné ve výši 1 844 Kč na trase [adresa] a zpět k jednání soudu prvního stupně dne 15. 10. 2024, celkem [hodnota] km osobním vozem [jméno FO] [jméno FO], registrační značky [SPZ], při průměrné spotřebě paliva (motorová nafta) 4,7 l/100 km, zjištěné z technického průkazu použitého vozidla při ceně paliva 38,70/l a základní náhrady 5,60 Kč/km podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., 21 % náhrada DPH z odměny, náhrady hotových výdajů, cestovného (požadovaného advokátem ve výši ) a náhrady za promeškaný čas podle § 137, odst. 1 a 3 o. s. ř. v celkové výši 39 055 Kč, tj. pro každého z žalovaných částka 9 764 Kč.

30. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 20 593 Kč, tj. 9 764 Kč za část řízení vedenou vůči všem žalovaným a částku 10 829 Kč za tu část řízení, která byla vedena jen ve vztahu k žalované 2), tj. odměna advokáta za jeden úkon právní služby (účast u jednání soudu dne 11. 11. 2024) podle § 7, bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu 4 960 Kč, náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a cestovné celkem ve výši 3 689,51 Kč na trase [adresa] a zpět k jednání soudu prvního stupně dne 11. 11. 2024 celkem [hodnota] km osobním vozem [jméno FO] [jméno FO], registrační značky [SPZ], při průměrné spotřebě paliva (motorová nafta) 4,7 l/ 100 km, zjištěné z technického průkazu použitého vozidla při ceně paliva 38,70/l a základní náhrady 5,60 Kč/km podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., 21 % náhrada DPH z odměny, náhrady hotových výdajů, cestovného a náhrady za promeškaný čas podle § 137, odst. 1 a 3 o. s. ř. v celkové výši Kč, tj. pro žalovanou 2) částka 20 593 Kč.

31. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud rozsudky soudu prvního stupně ve výrocích II. změnil co do rozsahu povinnosti každého z žalovaných k náhradě nákladů řízení podle § 220 odst. 1 o. s. ř. a ve výrocích I. napadené rozsudky proti všem žalovaným jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšným žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 18 393 Kč, tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 4. 6. 2025) po 4 960 Kč podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas 8 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a cestovné ve výši 3 181 Kč na trase [adresa] a zpět k jednání odvolacího soudu, celkem [hodnota] km, osobním vozem [jméno FO] [jméno FO] reg. zn. [SPZ], při průměrné spotřebě paliva (motorová nafta) 4,7 l/100 km, zjištěné z technického průkazu použitého vozidla při ceně paliva 34,70/l a základní náhrady 5,80 Kč/km podle vyhlášky č. 475/2024 Sb., 21 % náhrada DPH z odměny, náhrady hotových výdajů, cestovného a náhrady za promeškaný čas podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši 3 192 Kč. Každý z žalovaných je tak povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 598,25 Kč.

33. Náklady řízení jsou žalovaní povinni zaplatit žalobcům v zákonné lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na zákonné platební místo, kterým je podle § 149 odst. 1 o. s. ř. zástupce žalobců.

34. Odvolací soud při vyhlášení rozsudku opomněl vyhlásit, že v případě rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně se jedná o změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Tuto zjevnou nesprávnost opravil postupem podle § 164 o. s. ř. opravným usnesením, které je součástí tohoto rozsudku.

Poučení