27 C 102/2007-465

Rubrum

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Simonou Hájkovou ve věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [jméno]. sídlem [adresa] proti žalované: ; Česká republika - Ministerstvo dopravy, IČO: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.000.000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1. 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu [obec] – venkov v [obec] na náhradě nákladů státu částku 21.406 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal po žalovaném [příjmení] [jméno] zaplacení částky 1.000.000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Újma měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského úřadu Kuřim, který nařídil exekuci na jeho majetek na základě nevykonatelného exekučního titulu. Zadostiučinění žádal taktéž za Městským úřadem Kuřim na úřední desce zveřejněnou omluvu, kterou žalobce považuje za nepravdivou a difamační, vedoucí ve svém důsledku k podstatnému snížení jeho společenského statusu.

2. Soud I. stupně ve svém prvém rozhodnutí vyšel při posuzování žaloby z těchto skutkových zjištění: pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Kuřim, odboru dopravy, ze dne [datum], byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2.000 Kč, kterou dobrovolně neuhradil a povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Podanému odvolání žalobce krajský úřad nevyhověl. Žalobce poté požádal o odložení výkonu rozhodnutí z důvodu podané správní žaloby. Žádosti o odložení výkonu rozhodnutí bylo vyhověno usnesením ze dne [datum] s tím, že pokračování výkonu rozhodnutí nařídí Městský úřad Kuřim, odbor dopravy, po obdržení meritorního rozhodnutí Krajského soudu o podané správní žalobě. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne [datum] zrušil rozhodnutí odvolacího správního úřadu pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský úřad Kuřim, odbor správních a vnitřních věcí, vydal dne [datum] exekuční příkaz postihující peněžní prostředky žalobce u [právnická osoba], ve výši 3.200 Kč. Po doručení exekučního příkazu bance [právnická osoba], byla dne [datum] částka 3 200 Kč bankou blokována. Dne [datum] byla [právnická osoba], vyrozuměna o zastavení výkonu exekuce z důvodu, že výkon rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení byl v době vydání exekučního příkazu odložen. Dne [datum] byl účet povinného odblokován a exekuce ukončena. Městský úřad Kuřim sdělením ze dne [datum] vyvěšeným na své úřední desce se žalobci omluvil za to, že nedopatřením včas neoznámil [právnická osoba], odložení výkonu daňové exekuce na majetek žalobce. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne [datum] Městský úřad Kuřim poté žalobci dne [datum] sdělil, že v souvislosti s (novým) rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum] a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 As 64/2008-101, pozbyl odklad výkonu rozhodnutí účinnosti a rozhodnutí je vykonatelné (správní žaloba a kasační stížnost žalobce byly zamítnuty).

3. Soud I. stupně posoudil nároky žalobce dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1992 Sb.“) a uzavřel, že požadavek žalobce na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000 Kč odporuje dobrým mravům v situaci, kdy se žalobce záměrně vyhýbal splnění své povinnosti, jež mu byla uložena v řízení o přestupcích. Žalobu na zaplacení částky 1 000 000 Kč zamítl.

4. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. Co 149/2011-262 potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně, po právní stránce však věc posoudil odlišně. Dospěl k závěru, že žalované město Kuřim nebylo v této věci pasivně legitimováno, neboť povinnost po žalobci vymáhalo v rámci přenesené působnosti, proto bylo namístě žalobu zamítnout. Podle krajského soudu by bylo krajně problematické dovozovat, že ochrana zájmů v oblasti dopravních přestupků spojená s postihem za jejich porušení, by mohla spadat do samostatné působnosti obce. V těchto případech jde vždy o výkon přenesené působnosti, neboť zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen„ zákon o přestupcích“) v § 95a přímo stanoví, že působnosti stanovené obecnímu úřadu podle tohoto zákona, jsou výkonem přenesené působnosti. Samotný Městský úřad Kuřim rozhodnutí vydal jako„ správní orgán“ (§ 61 odst. 1a zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Pojem správní orgán je imanentně spjat s působností v oblasti veřejné správy (§ 1 odst. 1 správního řádu), která náleží státu, tedy oblastí, která nespadá do správy obce a na kterou lze, v některých případech, její působnost ze státních orgánů přenést. Ve správní exekuci má obecní úřad postavení správního orgánu v orgánu obce (obecního úřadu) vykonávajícího působnost v oblasti veřejné správy a postupuje v ní jako orgán moci výkonné. Správní exekuce je správním řízením a za rozhodnutí v tomto řízení vydaná či za úřední postup v něm vykonaný, pokud tím měla být způsobena škoda, odpovídá jedině stát podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ze zákona jsou výtěžky pokut příjmem obcí, protože se jedná toliko o určení, jak se hospodaří s částí veřejných prostředků. Přímým ustanovením, které žalobce postrádal, je ustanovení § 106 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

5. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 Co 149/2011-262, Nejvyšší soud jako soud dovolací částečně odmítl a částečně zamítl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3257/2012-282. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrno, že dovolatel nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu, že exekuce správního rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení je výkonem přenesené působnosti a za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v rámci výkonu přenesené působnosti odpovídá stát v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Podle dovolatele se v jeho případě uplatní § 8 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, podle kterého se jedná vždy o samostatnou působnost obce, pokud zvláštní zákon nestanoví, že jde o působnost přenesenou. Provádění daňové exekuce není zvláštním zákonem, zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, za výkon přenesené působnosti obce výslovně označeno, a tudíž nelze než dovodit, že jde o výkon působnosti samostatné. Podle odvolatele odvolací soud tato ustanovení nevzal v potaz a nečinil rozdíl mezi řízením správním a exekucí. Naprosto mylně dovodil druh působnosti podle toho, jaký druh rozhodnutí je exekvován.

6. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť nastolenou otázku ve své judikatuře dosud neřešil. Konstatoval však, že dovolání není důvodné. Pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku v rozsahu dovoláním vytčeném, tj. zda může být žalovaná obec v této věci věcně pasivně legitimovaná, je zásadní odpověď na otázku, zda byl postup Městského úřadu Kuřim při výkonu rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení výkonem přenesené nebo samostatné působnosti obce. Pokud by byl tento postup výkonem přenesené působnosti, tj. výkonem státní moci, odpovídal by za jím způsobenou škodu i nemajetkovou újmu zásadně stát v režimu zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv žalovaný.

7. Nejvyšší soud zdůraznil, že„ žalované Město Kuřim je obcí s rozšířenou působností (srov. Příl. 2 zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností). Jeho městský úřad proto vykonával v přestupkovém řízení vedeném proti žalobci státní správu (srov. § 124 odst. 1 a odst. 4 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 53/2004 Sb., a § 53 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákona č. 436/2004 Sb.)“.

8. Nejvyšší soud dále konstatoval, že„ přestupkový zákon sám o sobě neupravuje postup při vymáhání pokut, které jsou za přestupek uloženy. V souladu s jeho § 51 se proto použije na výkon rozhodnutí o uložení pokuty obecný předpis o správním řízení, kterým byl v posuzované době zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Ten pro případ výkonu rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení o uložení pokuty odkazuje v § 106 odst. 3 na použití zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 230/2006 Sb. (dnes zákon č. 280/2009 Sb. daňový řád), který ve svém § 1 odst. 4 předpokládá, že obecní úřad jako správce daně (viz § 1 odst. 3 téhož zákona) vykonává rozhodnutí vydané v rámci jeho působnosti v oblasti veřejné správy. Z uvedeného, ve spojení s níže vysvětleným účelem přestupkového zákona, vyplývá, že při výkonu rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení proti žalobci postupoval Městský úřad Kuřim v rámci přenesené působnosti, a žalobcem odkazované ust. § 8 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákona č. 186/2006 Sb., se neuplatní potud, že v dané věci nejde o samostatnou působnost obce, neboť ze zvláštního zákona (§ 106 odst. 3 správního řádu a § 1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) plyne, že jde o působnost přenesenou. Skutečnost, že je pokuta žalobci v rámci přestupkového řízení uložená příjmem žalované obce (srov. § 13 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákona č. 436/2004 Sb.), na daném závěru ničeho nemění“.

9. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí z [datum] taktéž vysvětlil, že„ úvaha žalobce vychází z mylné představy, že působnost obce může být různá při vydávání přestupkového rozhodnutí a jeho výkonu. To však odporuje účelu přestupkového zákona. Tím je ochrana společnosti před pachateli přestupků, zabránění pachateli v dalším páchání přestupků a výchova pachatele k tomu, aby se již přestupku nedopouštěl (srov. např. Jemelka, L., Vetešník, P.: Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář 1. Vydání Praha: C. H. Beck, 2011 s. 2). Daný účel nemůže být naplněn jen rozhodnutím o tom, že určitá osoba přestupek spáchala, ale i výkonem za něj uložené sankce, tj. výkonem rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení, jež je nedílnou součástí daného řízení“. 10. „ Tento závěr, tj. že výkon rozhodnutí vydaného v přenesené působnosti patří rovněž do přenesené působnosti, je podle Nejvyššího soudu podpořen i odbornou literaturou (srov. např. Vedral, J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S.: zákon o obcích (obecní zřízení) 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 59 nebo Vedral, J.: Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání, RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, Praha, 2012, s. 906). Z uvedeného je zřejmé, že za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Městského úřadu Kuřim v rámci výkonu přenesené působnosti odpovídá stát v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Závěr odvolacího soudu o tom, že Město Kuřim jako samosprávný územní celek není v této věci pasivně věcně legitimováno, shledal správným“.

11. Ústavní stížností ze dne [datum] se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně z [datum rozhodnutí] č. j. 44 Co 149/2011-262 a taktéž rozsudku Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3257/2012–282, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) a v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen„ Ústava“). Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3330/13 ústavní stížnosti vyhověl a mimo jiné konstatoval, že krajský soud jako soud odvolací nepostupoval dle zásad naznačených v bodě 10 nálezu, neboť v napadeném rozsudku dospěl k závěru o věcné správnosti rozsudku soudu I. stupně, avšak na základě právního názoru zcela odlišného, aniž tento svůj názor účastníkům zpřístupnil a dal jim možnost se k němu vyjádřit. Pro stěžovatele jako odvolatele bylo přitom velmi podstatné, zda má brojit proti názoru, že jednání žalovaného bylo nesprávným úředním postupem, za který náleží stěžovateli jím požadovaná částka 1.000.000 Kč, či proti názoru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Na uvedeném podle názoru Ústavního soudu nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že stěžovatel si byl otázky sporné pasivní legitimace žalované vědom, neboť na ni sám upozornil ve svém odvolání, ani to, že usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 Co 149/2011-244, Krajský soud v Brně dal účastníkům výslovně na vědomí, že se bude při svém rozhodování touto otázkou zabývat. Ústavní soud konstatoval, že postup odvolacího soudu nebyl taktéž v souladu s § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve smyslu kterého odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže jsou tu jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být sjednána náprava. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem I. stupně proběhlo na straně žalovaného s účastníkem, který nebyl ve věci pasivně legitimován, přičemž se nejedná o pouhé nesprávné označení účastníka, nýbrž o zcela odlišný právní subjekt, bylo namístě zrušení rozsudku tohoto soudu a vrácení věci k dalšímu řízení, neboť se nejedná o nedostatek, který by mohl být v odvolacím řízení odstraněn. Ústavní soud konstatoval, že jakkoliv tuto procesní situaci způsobil do jisté míry sám stěžovatel, když v žalobě označil za žalované Město Kuřim, nelze odhlédnout od skutečnosti, že soud I. stupně o takto podané žalobě věcně rozhodl, stěžovatel tedy mohl mít důvodně za to, že o správnosti označení žalovaného nelze mít pochyb (srov. bod 12 citovaného nálezu). Ústavní soud uzavřel, že postupem odvolacího soudu bylo v projednávané věci porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu bylo zabráněno, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Zároveň konstatoval, že Nejvyšší soud, který, vázán dovolacími námitkami, se věcí zabýval meritorně, ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil. Přesto však byl i tento rozsudek dovolacího soudu zrušen, protože jeho existence by při zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí, na které přitom procesně navazovalo, postrádala rozumný smysl.

12. Dne [datum] odvolací soud seznámil účastníky se svým právním názorem stran nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Právní zástupce žalobce poté mimo jiné předestřel, že i když údajné pochybení žalobce při určení pasivní věcné legitimace žalovaného, je sice reflexí části komentářové literatury, je v přímém rozporu s platným právem To jednoznačně stanoví, že přenesená působnost obce je dána toliko tam, kde je to výslovně stanoveno zákonem. Názor, že exekuce je pokračováním nalézacího přestupkového řízení, podle něj naráží na protiargument redukcí ad absurdum. Kdyby tomu tak skutečně bylo, odpovídal by stát zastoupený příslušným ministerstvem i za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora, neboť i takovým způsobem lze pohledávky vyplynuvší z nesplněného správního rozhodnutí vymáhat. I z toho je patrné, že exekuce není integrální součástí nalézacího správního řízení. Jde o řízení samostatné, vedené potenciálně jiným orgánem se stranami potenciálně odlišnými od stran nalézacího řízení. Žádal, aby odvolací soud posoudil otázku žalobní legitimace v souladu s náhledem předestřeným žalobcem, rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí. Pokud tento postup nezvolí, navrhl postup dle § 104 odst. 1 o. s. ř., tedy zastavení řízení s tím, že věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena ústřednímu úřadu příslušnému k předběžnému projednání žaloby, tzn. v daném případě Ministerstvu dopravy. Účinky podání žaloby budou v takovém případě zachovány, nedojde tak ani k promlčení nároku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08). Dle svého sdělení byl v daném okamžiku i nadále přesvědčen, že žaluje správnou osobu.

13. Odvolací soud poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem z [datum rozhodnutí], č. j. 44 Co 149/2011 – 341 rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III. o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení státu potvrdil. Ve výroku II. v rozsahu povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení jej změnil a přiznal žalovanému taktéž náhradu nákladů řízení odvolacího a dovolacího. Krajský soud konstatoval, že se žalobce mýlí ve svém právním názoru ohledně samostatné působnosti ve smyslu § 8 zákona o obcích. V situaci, kdy žalovaný v přenesené působnosti rozhoduje o sankci (peněžitém plnění), vymáhá povinnost jakožto správce daně v oblasti svěřené působnosti a v oblasti veřejné správy dle zákona č. 337/1992 Sb. Taktéž se vyjádřil k právnímu názoru, jenž vyslovil právní zástupce žalobce ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou úkony soudního exekutora. Rovněž zmínil, že soud I. stupně jednal s žalovaným Městem Kuřim jako s účastníkem řízení označeným žalobcem, který nese procesní odpovědnost za svou volbu.

14. Rozsudek odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 Co 149/2011- 341 napadl žalobce včasným dovoláním, které Nejvyšší soud dne [datum] odmítl usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 1377/2016 – 357 proto, že žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

15. S uvedeným názorem Nejvyššího soudu se neztotožnil Ústavní soud, který stížnosti vyhověl nálezem ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2000/16 Ústavní soud shledal postup Nejvyššího soudu„ ryze formálním a absurdním, pokud trval na tom, aby také dovolatel, v jehož věci bylo rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu Ústavním soudem zrušeno, se vymezoval proti judikatuře Nejvyššího soudu. Požadavek stěžovatele na zrušení § 236 až § 243g o. s. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud nad rámec věci - obiter dictum - taktéž konstatoval, že v dané věci již po dvakráte z důvodu ochrany stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces přistoupil ryze z procesních důvodů ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí. Zdůraznil však, že„ se nezabýval ani v tomto, ani v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí věcí samou, či otázkou nákladů řízení, tedy ani otázkou, zda náprava stěžovatelem tvrzených procesních pochybení obecných soudů bude mít ve svém důsledku dopad na meritum věci, kdy byla žaloba zamítnuta z nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného“. Zmínil, že„ Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě uplatňuje zásadu odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv„ vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Je tedy na každém účastníkovi řízení, aby pečlivě uvážil, v jakém rozsahu a zejména, jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat“.

16. Nesouhlas s výrokem i odůvodněním nálezu sp. zn. II. ÚS 2000/16 vedlo soudce Ústavního soudu [jméno] [jméno] k sepisu odlišného stanoviska. V něm mimo jiné zdůraznil zřetelnou nemožnost naplnění principu efektivity ochrany základních práv stěžovatele v posuzované věci. Konstatoval, že zmíněný princip znamená, že mají být zaručena práva„ praktická a účinná“, nikoliv snad jen práva„ teoretická a iluzorní“ (viz Broniowski proti Polsku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 6. 2004, č. 31443/96, § 185, jakož další četná judikatura). Rozhodující většina senátu však upřednostnila procesní přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí před hmotněprávním. Spolu s nynějším generálním advokátem SDEU pochyboval:„ je … ústavní nutností rušit rozhodnutí v případech, kdy je zřejmé, že procesní pochybení nemohlo mít reálnější dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele?“ (Bobek, M. Curia ex machina; o smyslu činnosti Nejvyšších a Ústavních soudů. Právní rozhledy č. 22/2006, mimořádná příloha, s. 6). Konstatoval zároveň, že„ důkazní materie byla v posuzované věci zjevně vyčerpána. Oproti soudu I. stupně se vyšší instance shodly na absenci pasivní věcná legitimace žalovaného, jímž byla obec, jež vykonávala předmětné úkony (rozhodnutí o sankci vůči stěžovateli, vymáhání povinnosti, jako správce daně a současně jako exekuční správní orgán) v přenesené působnosti v rámci výkonu veřejné moci. Obec byla žalována o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., a stěžuje-li si nyní žalobce na nedostatek procesní příležitosti uplatnit nárok proti jinému subjektu (pravděpodobně proti státu, srov. ust. § 4 a další zákona č. 82/1998 Sb.), pak uplatnění takového nároku budou již v současné době provázet, vyjádřeno eufemisticky, nemalé obtíže. Nelze tu ani přehlédnout, že ve svých časově posledních podáních (dovolání, ústavní stížnost) se stěžovatel vůbec nezmínil o tom, proti komu mu bylo upřeno uplatňovat své právo; hovoří výhradně jen o pochybení odvolací instance, jež v úplnosti nerespektovala právní názor Ústavního soudu. Dle jeho názoru nemělo být přistoupeno ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a ústavní stížnost měla být odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný“.

17. V průběhu řízení žalobce vznesl námitku podjatosti vůči soudci Nejvyššího soudu [anonymizováno] [jméno] [jméno] dle § 15a odst. 3 o. s. ř., o které rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne [datum]. Důvody vyloučení soudce žalobce spatřoval„ v možném nedostatku nestrannosti“, na který usuzoval z vyjádření tohoto soudce podaného k výzvě Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 137/2016-357, konkrétně z pasáží:“ v této souvislosti se nelze ubránit dojmů, že právní zástupce stěžovatele, se podáním ústavní stížnosti, spojené dokonce s návrhem na zrušení celé úpravy dovolacího řízení v občanském soudním řádu, pouze snaží skrýt vlastní pochybení při sepisu dovolání, za údajné porušení práv stěžovatele ze strany Nejvyššího soudu, či snad neústavnosti celé úpravy dovolacího řízení. To vše v situaci, kdy je nyní zjevné, že žaloba směřuje proti osobě, které tvrzená hmotně právní povinnost nesvědčí, a měla být již po svém podání zamítnuta…“ [anonymizováno] [jméno] porušení zásady nestrannosti neshledal ve vyjádření názoru,„ že žalobce nemůže být ve sporu úspěšný pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, jenž je naopak projevem principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a reflexí závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3257/2012, přičemž stejný názor vyjádřil i disentující soudce Ústavního soudu [anonymizováno] [jméno] [jméno]“.

18. Nejvyšší soud České republiky poté rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 214/2017-390 rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 Co 149/2011-341, a rozsudek Okresního soudu Brno venkov ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 102/2007-226, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Brno – venkov k dalšímu řízení. Dosavadní průběh řízení Nejvyšší soud v rozsudku specifikoval velmi podrobně, poté dle pokynů Ústavního mimo jiné konstatoval, že se odvolací soud neřídil kasačně závazným právním názorem Ústavního soudu, podle nějž měl odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně zrušit. Vzhledem k tomu nebylo možné než uzavřít, že jeho právní posouzení věci je nesprávné.

19. Nejvyšší soud nad rámec právního posouzení dodal, že podle jeho názoru byla překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 40 Co 149/2011 – 262) již v dalším řízení napravena, neboť uvedené rozhodnutí bylo zrušeno Ústavním soudem a žalobce měl dostatečnou možnost se k právnímu posouzení věci (k pasivní věcné legitimaci žalovaného) vyjádřit. Odvolací soud vzal před vydáním rozsudku napadeného odvoláním žalobce veškeré argumenty žalobce v úvahu, a přesto setrval na názoru, že žalované město Kuřim není ve sporu pasivně věcně legitimováno.

20. Pokud se jedná o bod 12 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3330/13, je tento dle Nejvyššího soudu„ velmi nešťastně formulován. Skutečnost, že v civilním řízení žalobce označil za žalovaného účastníka řízení, který není ve věci pasivně věcně legitimován, v řízení podle občanského soudního řádu vede k zamítnutí žaloby. Není důvod, aby odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně jen proto, že tento soud v civilním řízení jednal s pasivně legitimovaným žalovaným, kterého žalobce v žalobě označil. Inspirace Ústavního soudu k závěru vyjádřenému v bodě 12 odůvodnění zmíněného nálezu zůstala Nejvyššímu soudu nejasná. Pravděpodobně však Ústavní soud na věc aplikoval postupy užívané ve správním řízení, ve kterém je na správním soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce (srov. např. § 33 s. ř. s., část věty za středníkem, § 69 s. ř. s., usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, uveřejněné pod č. 534/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Oproti tomu v civilním řízení žádné obdobné postupy aplikovat nelze (srovnej § 90 o. s. ř. a § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002). Pro úplnost lze zmínit, že se nejednalo ani o situaci, kdyby žalobce žaloval stát a pouze nesprávně označil organizační složku, která za něj má podle zákona jednat (v takové situaci je soud povinen z úřední povinnosti správnou organizační složku zjistit a začít s ní jednat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004). Konečně nejde ani o situaci, kdyby žalobce nesprávně označil jako žalovaného orgán obce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněné pod číslem 72/2002 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce jednoznačně projevil vůli vést řízení proti Městu Kuřim“.

21. Nejvyšší soud nezastává názor, že by mělo být rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno jen proto, že bylo v řízení jednáno na straně žalovaného s tím, koho žalobce jako žalovaného označil. Protože se však nemíní vzpírat závaznému názoru Ústavního soudu, ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu přistoupil, ač mu není zřejmé, jak by toto zrušení mohlo ovlivnit výsledek řízení. Lze pochybovat o tom, že by se mohlo z hlediska výsledku řízení pro žalobce v dalším řízení cokoliv změnit. Názor Nejvyššího soudu na otázku pasivní věcné legitimace žalovaného je zřejmý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3257/2012, citovaný výše). Byť byl tento rozsudek Ústavním soudem zrušen, stalo se tak ryze z procesních důvodů týkajících se postupu odvolacího soudu Ani Ústavní soud s uvedeným názorem na pasivní věcnou legitimaci žalovaného nevyjádřil nesouhlas. Poukázal na obiter dictum nálezu sp. zn. II ÚS 2000/16.

22. Přípisem doručeným soudu dne [datum] žalobce navrhl záměnu žalovaného a přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., do skončení předběžného projednání nároku u České republiky - Ministerstva dopravy České republiky, jemuž zaslal výzvu k náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v exekuci.

23. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 102/2007-407 soud ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. návrhu žalobce vyhověl, připustil, aby na straně žalované z řízení vystoupilo město Kuřim, na jeho místo nastoupila Česká republika - Ministerstvo dopravy České republiky. Výrokem II. bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit původnímu žalovanému náklady řízení ve výši 47.600 Kč k rukám jeho právního zástupce. Soud taktéž konstatoval, že účinky zahájení řízení vůči novému žalovanému nastávají dnem, kdy soudu dodržel písemný návrh žalobce na provedení tohoto opatření.

24. Ve věci bylo řízení usnesením z [datum] přerušeno do doby skončení projednání nároku žalobce žalovaným dle zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstvo dopravy žádosti žalobce o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nevyhovělo. Na základě podané žádosti zjistilo, že správní orgán vydal dne [datum rozhodnutí] pod č. j. 280/OD-2004/Lap-Př rozhodnutí, kterým uznal žadatele vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, porušením § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 361/2000 Sb.“). Dne [datum] vyhotovil správní orgán výzvu k úhradě daňového nedoplatku č. j. [číslo] OF/DK, která byla následně dne [datum] doručena žadateli. Žadatel podal dne [datum] proti rozhodnutí odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje zamítl jako opožděné rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. JMK 101345/2006. Dne [datum rozhodnutí] se žadatel správní žalobou obrátil na Krajský soud v Brně a téhož dne uplatnil u správního orgánu žádost o odklad výkonu exekuce. Této žádosti správní orgán vyhověl dne [datum]. I přes výše uvedené správní orgán dne [datum] zaslal [právnická osoba] exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníka z účtu. O skutečnosti, že došlo k odkladu výkonu exekuce, správní orgán banku vyrozuměl následně dne [datum]. S ohledem na utrpěnou nemajetkovou újmu žadatel [datum] u Města Kuřim uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč. V návaznosti na tuto žádost Město Kuřim vyhotovilo dne [datum] omluvu, kterou vyvěsilo na úřední desce. Po zveřejnění omluvy podal žadatel žalobu k Okresnímu soudu Brno - venkov dne [datum], kterou se domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1.000.000 Kč. Dále žalovaný rekapituloval průběh tohoto sporu, kdy konstatoval, že žadatel současně s podáním návrhu na záměnu účastníků soudního řízení zaslal dne [datum] žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Soud s ohledem na dikci zákona č. 82/1998 Sb. řízení přerušil do doby předběžného projednání nároku žadatele. Žalovaný žádost posoudil ve smyslu § 13 a následujících zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k názoru, že v případě žadatele nejsou splněny podmínky pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Dle ministerstva exekuční řízení nebylo proti osobě žadatele vedeno na základě nepravomocného odpovědnostního titulu, neboť rozhodnutí, jímž byl žadatel uznán vinným z přestupku, nabylo právní moci [datum]. K tvrzení žadatele, že došlo ze strany správního orgánu k vadnému doručení, pak Ministerstvo uvádí, že Nejvyšší správní soud dne [datum] rozsudkem vydaným pod, č. j. 9 AS 64/2008-104 uzavřel řízení vedené žadatelem před správními soudy s konstatováním, že v případě doručení rozhodnutí správního orgánu se jednalo pouze o obstrukční taktiku žadatele a záměrné vyhýbání se doručení této písemnosti. K dílčímu nesprávnému úřednímu postupu skutečně došlo, když správní orgán zaslal exekuční příkaz [právnická osoba] a současně ji nevyrozuměl o odkladu této exekuce. Dle mínění ministerstva správní orgán zcela správně vyhodnotil charakter svého pochybení a obsah jím zveřejněné omluvy v žádném případě nelze označit za nesprávný či difamační.

25. Žalovaný vznesl námitku promlčení s odkazem na § 32 zákona č. 82/1998 Sb.

26. Podle ust. § 32 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, když se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle po dobu 6 měsíců.

27. Není sporu o tom, že žaloba v této věci byla u soudu podána dne 21. 12. 2007. Soud se zcela ztotožnil s posouzením počátku běhu subjektivní promlčecí doby tak, jak ji ve svém podání specifikovala žalovaná strana (č. l. 425). Nejpozději tímto dnem měl žalobce vědomost o nemajetkové újmě, jež mu měla vzniknout v důsledku tvrzených nesprávných úředních postupů. Tímto dnem začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, jejíž konec připadl na den 21. 6. 2008. Žadatel však nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u České republiky - Ministerstva dopravy až dne 26. 10. 2007. Je tedy mimo jakoukoli pochybnost, že nárok na náhradu případné nemajetkové újmy, která mohla být žadateli způsobena v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, k němuž ze strany správního orgánu v řízení došlo, byl v době podání žádosti již promlčen. K uvedenému ministerstvo doplnilo, že povinnost řádně označit orgán, který je ve smyslu ust. § 6 zákona č. 82/1998 Sb., oprávněn jednat jménem státu, leží zcela na žadateli. Nelze než souhlasit. Na jedné straně soud vážil ústavní požadavek, aby se žalobci dostalo ochrany jeho práv poškozených dílčím jednáním státu, na straně druhé vzal do úvahy, že ani stát by neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.

28. Související otázka konkurence běhu objektivní a subjektivní promlčecí době byla v judikatuře dovolacího soudu opakovaně vyřešena tak, že obě dvě promlčecí doby (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní. Marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Objektivní promlčecí lhůta přitom představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody počáteční i nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit. Je skutečností, že ani objektivní promlčecí lhůta nemusí být aplikována ze všech okolností, případná tvrdost zákona může být eventuálně odstraněna tím, že námitce promlčení není přiznán účinek.

29. Soud v posuzované věci nikterak nepřehlíží práva žalobce dle Ústavy a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, stejně tak vývoj judikatury a právních názorů, jež jsou aplikovatelné na probíhající soudní řízení. Prameny práva a změna judikatury není ničím jiným než zohledněním celkového kontextu vývoje výkladu a aplikace dané právní normy, jak rovněž konstatoval Ústavní soud v žalobcem zmiňovaném nálezu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373). Nicméně právě na základě absence specifických okolností, jež neshledal v této věci, má soud za to, že nelze založit intenzivnější zájem žalobce na ochraně tvrzeného legitimního očekávání. Nutno připomenout, že právní spory vyplývající ze zákona č. 82/1998 Sb. mají specifický charakter, neboť na straně žalované vystupuje stát, který odpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, přičemž jménem státu jednají ministerstva a jiné ústřední správní orgány. Za stát tak vystupuje organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je soud povinen zjistit a jednat s ní bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě. Nicméně v posuzované věci se o takovou situaci nejedná, jak již zcela pregnantně objasnil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 214/2017-390, bod.

33. Jeho názor na otázku pasivní věcné legitimace původního žalovaného Města Kuřim je zcela zřejmý.

30. Soud si je vědom samostatné právní úpravy odpovědnosti státu za škody, která vychází z Listiny základních práv a svobod, která v čl. 36 odst. 2 zaručuje právo osob na procesní prostředek umožňující soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy a výslovně zmiňuje hmotné právo na náhradu škody způsobené nezákonným soudním či správním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nicméně k tomu dodává, že občanské soudní řízení, tj. řízení sporné, vychází ze systému dvou stran, strany žalující a žalované. Účastenství ve sporném řízení se zakládá čistě procesním způsobem, kdy žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu, žalovaným ten, koho žalobce v žalobě jako žalovaného označí (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1545/2000). Nezáleží na tom, zda jsou žalobce a žalovaný účastni hmotněprávního poměru, o kterém se v řízení jedná. Otázka věcné legitimace vyplývá z práva hmotného. Případný nedostatek věcné legitimace nelze odstranit tím, že soud poskytne žalobci poučení o tom, kdo je účastníkem hmotněprávního vztahu. Pasivní věcnou legitimaci posuzuje soud z hlediska, zda je žalovaný nositelem tvrzené povinnosti. Případný nedostatek aktivní či pasivní věcné legitimace má za následek, že žalobce nemůže být v řízení úspěšný. Na samotné účastenství v řízení však nedostatek věcné legitimace ve sporném řízení nemá vliv. V případě, že nevyplývá z obsahu žaloby, že by žalobce považoval za povinný subjekt stát, nýbrž jeho výhrady směřují výlučně proti postupu úřadu samotného, je vyloučen taktéž postup ve smyslu § 43 o. s. ř., tedy postup, při němž jsou případné nedostatky v označení účastníků odstraněny.

31. Zcela v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu lze uzavřít, že soudu v občanském soudním řízení nepřísluší poskytovat účastníkům řízení poučení o hmotném právu, tedy o tom, jakým způsobem je žalobu třeba podat či vůči komu je třeba ji směřovat. Navíc nelze přehlédnout, že žalobce byl v tomto řízení od samého počátku zastoupen advokátem, tedy osobou práva znalou. Jak judikuje Ústavní soud„ poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace)“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03). V nálezu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14 k tomu Ústavní soud upřesnil, že:„ meze otázek, o kterých má soud účastníky řízení poučovat, nevedou z hlediska ústavních záruk práva na spravedlivý proces mezi právem procesním a právem hmotným, ale tyto meze leží tam, kde by jejich překročením došlo k porušení rovnosti účastníků. Soud tedy nesmí poučovat jednoho z účastníků, jak uplatňovat nárok a vůči komu tento nárok má uplatnit…“. Poučovací povinnost soudu se nevztahuje na poučení o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, pokud tak neučiní. Přiměřenost poučení o hmotných právech znamená, že účastníkům se musí dostat zejména poučení o těch procesních právech, která spadají pod právo na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5446/2014).

32. Jak již plyne z citované judikatury Ústavního soudu, je každý účastník řízení střežící svá práva v souladu se zásadou„ vigilantibus iura scripta sunt“ povinen v případě pochybností postupovat z opatrnosti tak, aby vyhověl této zásadě. Žalobci nikdo a nic nebránilo uplatnit včas nároku proti orgánu, který je ve smyslu ust. § 6 zákona č. 82/1998 Sb., oprávněn jednat jménem státu, tedy u příslušného úřadu. Proto se soud zcela ztotožňuje se vznesenou námitkou promlčení tak, jak byla rozebrána v rámci procesní obrany současného žalovaného, účastníka tohoto řízení. Žalovaná strana v podání z [datum] (č. l. 436 -437) sdělila, že uplatněním nároku u soudu sice dochází k zastavení běhu promlčecí doby, nikoliv ovšem v případě, kdy nárok nebyl vůbec uplatněn u příslušného úřadu k jeho projednání. V souladu s § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. může být daný nárok u soudu uplatněn jen tehdy, nebyl-li v rámci předběžného projednání uspokojen příslušným úřadem ve lhůtě 6 měsíců od podání žádosti o předběžném projednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1529/2011 ze dne 21. 12. 2011). Nadto žalobce u soudu uplatnil nárok primárně vůči městu Kuřim, které dle jeho mínění jednalo v rámci své samostatné působnosti, nikoliv vůči Ministerstvu dopravy coby organizační složce státu příslušné jednat dle ust. § 3 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., tedy ve vztahu k pochybení správních orgánů v rámci působnosti přenesené. Ani dle názoru soudu nelze přistoupit na tvrzení, že takto uplatněný nárok žalobce je totožný s nárokem uplatněným u žalované strany dne [datum].

33. Nad rámec vznesené námitky promlčení má žalovaná tvrzení žadatele ohledně vzniklé nemajetkové újmy za zcela nedostatečná a ničím nepodložená. Výše finanční kompenzace, kterou žalobce vyčíslil ve výši 1.000.000 Kč je zcela zjevně nepřiměřená, mimo jiné i s ohledem na nesplnění důkazní povinnosti žalobce. V této souvislosti zdůraznil, že žalovanému nejsou známy žádné konkrétní skutečnosti vypovídající o tom, že žadateli vznikla jakákoliv nemajetková újma, respektive újma natolik závažná, aby zásadním způsobem ovlivnila kvalitu jeho života a bylo ji nutné, kompenzovat finanční satisfakcí, (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 20. 1. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Soud se ztotožnil i s tímto náhledem strany žalované a pro úplnost pouze připomíná, že žalobcem tvrzené důvody pro neposkytnutí úvěrů bankovními domy byly zprávami těchto bank zcela vyvráceny, jak vyplývá z obsahu tohoto spisu.

34. Žalobce námitku promlčení vznesenou žalovaným shledal rozpornou s dobrými mravy s odkazem na evidentní zásah do žalobcovy osobnostní sféry. Má za to, že nárok byl uplatněn u soudu včas, soud by měl námitku promlčení posoudit v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 3391/15, IV. ÚS 203/17, II. ÚS 2062/14, I. ÚS 1532/16 a některé další).

35. K posouzení, zda uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, žalovaná odkázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Dle této rozhodovací praxe vznesení námitky promlčení státem obecně v rozporu s dobrými mravy není (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010 ze dne 15. 6. 2011, nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2369/2011).

36. Ústavní soud již dříve dovodil, např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N6/7 SbNU 45) či sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010, kdy posuzoval vztah dobrých mravů s námitkou promlčení, že„ ustanovení § 3 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 pak dospěl Ústavní soud k závěru, že„ vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“.

37. Za specifickou skupinu případů označil Ústavní soud ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. S takovou situací byl Ústavní soud konfrontován např. ve věci sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 Sb.NU 551). Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy tím, že akceptovaly námitku promlčení vznesenou státem, aprobovaly jednání, které je contra bonos mores. Konstatoval, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu. Soud se touto závaznou judikaturou Ústavního soudu řídil, avšak neshledal v posuzované věci ničeho, zejména však důvody tvrzené žalobcem, které by umožňovaly posoudit námitku promlčení v souzené věci jako zneužití práva státu proti jednotlivci. Nelze se ztotožnit se závěry žalobce, dle nichž je uplatnění námitky promlčení zneužitím práva na jeho úkor.

38. Dobrými mravy rozumí ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4545/2017). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva označovaného též jako šikana na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99 či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Tyto okolnosti nebyly soudem v souzené věci shledány, natož ve výjimečné intenzitě.

39. Soud neshledal podobnost nyní posuzované věci s věcí zmiňovanou žalobcem v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15 podle něhož:„ zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Ústavní soud reagoval na délku promlčecí doby a odkazoval na nezbytnost v individuálních případech posuzovat vznesenou námitku promlčení ve světle okolností případu. Judikaturu, na níž se žalobce odvolává, žalovaná a ani soud nepovažuje za přiléhavou, neboť v případě žalobce nelze hovořit o nepřiměřeně tvrdém postihu, když k uplynutí promlčecí doby došlo již před 10 lety. Navíc stěžovateli měla vzniknout imateriální újma v příčinné souvislosti s neopodstatněným trestním stíháním stěžovatele, které vyústilo v postoupení věci správnímu orgánu a následné rozhodnutí o odložení věci. Stěžovatel byl několik let trestně stíhán se závažnými důsledky a negativními dopady do jeho života a života osob jemu blízkých (sebevražda manželky,…) Nelze rovněž odhlédnout, že šestiměsíční promlčecí doba je pro nároky plynoucí z nemajetkové újmy zákonem č. 82/1998 Sb. stanovena proto, že dopad takové újmy se s ohledem na její charakter postupem času snižuje.

40. I v případě nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16 nelze hovořit o jakékoliv podobnosti srovnávaného případu s případem žalobce, neboť se jedná o doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Taktéž nepřípadný je odkaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 203/17 z 13. 9. 2017, který se zabýval nárokem na náhradu škody vzniklé stěžovatelce úhradou nákladů právního zastoupení v rámci trestního řízení. Nárok nebyl přiznán, neboť tato zaplatila právnímu zástupci promlčený dluh a nezamezila vzniku škody, když nevznesla námitku promlčení. Závěry učiněné Ústavním soudem nelze na případ žalobce vztahovat. A to ani v případě rozhodnutí Ústavního soudu, nálezu ze 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08 a nálezu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15. Podané ústavní stížnosti v případě druhého nálezu Ústavní soud ohledem na princip ochrany legitimního očekávání vyhověl a judikoval, že se jedná o jeden z výjimečných případů, kdy není ústavně konformní, aby změna judikatury šla k jeho tíži žalobce.

41. Žalobce konstatoval, že podobně je tomu i v posuzované věci, neboť v době podání žaloby, tj. v roce 2007 právní názory, že odpovědnost za neoprávněně vedenou exekuci přestupkového rozhodnutí orgánem obce stíhá stát a nikoliv obec, byl nový. Neopíral se o žádnou judikaturu a nevyskytl se ani v komentářové literatuře, přičemž ani komentáře pozdější nebyly v tomto směru jednotné. Z tohoto důvodu by vůči žalobci bylo hrubou nespravedlností, kdyby soud vznesené námitce promlčení vyhověl, neboť ta s přihlédnutím ke všem okolnostem věci představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy a prohlášení nároku za promlčený by bylo frapantně ústavně nekonformní.

42. S názorem žalobce však nelze souhlasit, jak již podrobně vysvětlily soudy, odvolací i soud dovolací, stejně tak disentující soudce Ústavního soudu. Jejich argumentaci nicméně žalobce odmítá přijmout, neboť vyvrací tvrzení žalobce směřující do roviny ústavně právní. Pochybení v právním posouzení účastenství v řízení však není okolností opodstatňující užití korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností tohoto případu při posuzování vznesené námitky promlčení. Přitom smyslem ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku je toliko zamezit výkonu práva odpovídajícímu zákonu, avšak odporujícímu dobrým mravům.

43. Odkazy žalobce na další judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze 14. 4. 2009, lze dle žalované označit za přiléhavý pouze v tom smyslu, že Ústavní soud v rámci obiter dictum dovodil, že již podáním žaloby (bez předchozího předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu – v daném případě u Ministerstva spravedlnosti) došlo ke stavení promlčecí doby uplatnění na náhradu nemajetkové újmy. Jiný výklad je dle názoru Ústavního soudu nebylo možné označit za ústavně konformní. Bez ohledu na skutečnost, že precedenční účinky rozhodovací praxe Ústavního soudu náleží pouze argumentaci ratio decidendi jeho rozhodnutí, nikoli obiter dictum, uvádí žalovaná, že v případě postupu dle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, na nějž Ústavní soud ve vztahu k zachování právních účinků žaloby ve vztahu k příslušnému úřadu (poznámka soudu) odkazuje, by bylo možné skutečně dovodit, že ke stavení běhu promlčecí doby nároku žalobce nedošlo ve chvíli jeho uplatnění u žalované, ale již v okamžiku účinku žalobního návrhu vůči žalované, jak uvedl i soud v usnesení z 5. 12. 2017, č. j. 27 C 102/20107 407. Tímto dnem (26. 10. 2017) lze návrh žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu považovat za uplatněný vůči České republice, a to se všemi souvisejícími následky. V této souvislosti učinila žalovaná odpovídající odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, ve věci sp. zn. 22 Cdo 3085/2009 rozlišující právní postavení procesního nástupce na straně jedné a záměny na straně druhé. Zatímco v prvním případě do řízení vstupuje (údajný) hmotněprávní nástupce původního účastníka, a nedochází ke změně hmotněprávního vztahu, o který v řízení jde, ve druhém případě je nadále projednáván vztah jiný a je tu jiný předmět řízení.

44. V nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 Ústavní soud konstatoval, že„ již s ohledem na dobu, která uplynula od provedení inkriminovaného exekučního řízení (tj. aktu, se kterým stěžovatelka spojuje vznik škody) nelze považovat za překvapivé, že došlo k určitému posunu judikatury v otázkách vztažených k dotčené věci, jejíž jednoznačné řešení nemohlo být stěžovatelce v době podání žaloby známo. Za této situace obecně platí, že nově přijaté právní závěry je nezbytné vztáhnout též na posouzení jejího případu, neboť se v zásadě nejedná o„ retroaktivní působení“ judikatury, nýbrž o vyjasnění sporných otázek právní interpretace k tomu příslušným soudem. Nebylo by tedy opodstatněné, aby byl dotčený případ i nadále posuzován optikou právních závěrů přijatých dřívější překonanou interpretací... Obzvláště při nastalé změně judikatury, která se dotýká i posuzovaného případu, proto musí obecné soudy pečlivě vážit, zda by použití nově přijatých závěrů nevedlo s ohledem na konkrétní okolnosti věci k výsledku, který by neodpovídal elementárním principům spravedlnosti“.

45. V posuzované věci je na místě opakovaně připomenout, že žalobce od počátku samotného řízení byl zastoupen advokátem. Jak již vyplývá z citované judikatury Ústavního soudu, je každý účastník řízení střežící svá práva v souladu s již citovanou zásadou„ vigilantibus iura scripta sunt“ povinen v případě pochybností postupovat z opatrnosti tak, aby vyhověl této zásadě. Žalobci nikdo a nic nebránilo uplatnit včas nárok proti orgánu, který je ve smyslu ust. § 6 zákona č. 82/1998 Sb., oprávněn jednat jménem státu, tedy u příslušného úřadu. Skutečnost, že žalobce dne 21. 9. 2007 žaloval obec, která vykonávala předmětné úkony vůči žalobci coby správce daně a zároveň jako exekuční správní orgán v přenesené působnosti v rámci výkonu veřejné moci, i přes výslovná znění zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích a ustanovení § 106 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze přičítat k tíži státu, neboť žalobce jednoznačně projevil svou vůli. Proto se soud zcela ztotožňuje se vznesenou námitkou promlčení i její důvodností tak, jak byla rozebrána v rámci procesní obrany současné žalované. Soud neshledal relevantní důvody, aby pochybení při sepisu žaloby narušovalo zásadu rovnosti účastníků řízení, a to ani v případě, je-li na straně žalované stát. Ten samý stát, který je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální škodu nepůsobící interpretaci. Soud si přitom není vědom toho, že by na žalobce v průběhu celého řízení byly kladeny nepřiměřené striktní podmínky, neboť to byl žalobce, kdo neoznačil stát a jeho konkrétní orgán, který za namítaná pochybení přímo odpovídá ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Soud považuje interpretaci žalobce a vznesený požadavek na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč za neoprávněný, a to při veškerém respektu k základním právům žalobce a jeho právu na spravedlivé rozhodnutí, s přihlédnutím k účelu a smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Přisouzení částky 1 000 000 Kč žalobci na základě podané žaloby vůči subjektu, který nebyl účastníkem hmotněprávního vztahu, by dle soudu neodpovídalo elementárním principům spravedlnosti.

46. V případě žalobce dle soudu nelze hovořit o nepřiměřeně tvrdém postihu, když k uplynutí promlčecí doby v této věci vůči příslušnému orgánu došlo již před 10 lety. Jak je soudu známo z úřední činnosti, taktéž Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci žalobce [celé jméno žalobce] proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky v rozsudku ze dne 16. 10. 2013, č. j. 17 C 65/2012 – 50 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, č. j. 70 Co 523/2013 – 76, konstatoval, že neshledal, že by řízení u podepsaného soudu výrazně zasahovalo do osobního života žalobce, neboť se netýkalo jeho osobnostních práv, pouze žádosti o náhradu škody za bezdůvodně zahájenou exekuci proti žalobci za situace, kdy žalobce, ač uznán vinným z přestupku, svou povinnost nesplnil dobrovolně.

47. V průběhu řízení se žalobci opakovaně dostalo v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí informace soudu o tom, že původní žalovaná strana není ve věci pasivně legitimována, a to včetně podrobného právního rozboru, který k těmto závěrům vedl a který svědčí o mylném právním názoru žalobce v okamžiku podání žaloby (srov. z procesních důvodů zrušená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu [jméno] [jméno] k nálezu sp. zn. II. ÚS 2000/16). Na těchto právních závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že rozhodnutí byla z ryze procesních důvodů zrušena.

48. Na základě uvedených závěrů soud žalobu zamítl, když shledal žalovanou vznesenou námitku promlčení důvodnou. Soud nesdílí stanovisko žalobce o jejím rozporu s dobrými mravy.

49. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení procesně úspěšné žalované, jejíž náklady jsou tvořeny paušální náhradou ve výši 4x300 Kč za vyjádření k žalobě z [datum], doplnění vyjádření z [datum], sdělení žalované z [datum] a účast u jednání soudu dne [datum] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkové náklady žalované tak dosáhly částky 1 200 Kč.

50. Výrokem III. soud, a to vzhledem ke zrušení rozsudku ze dne 13. 12. 2010, č. j. 27 C 102/2007-226, rozhodl opětovně o náhradě nákladů státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř., které byly vyplaceny svědku [příjmení] ve výši 21. 406 Kč.

Poučení