27 C 115/2019-232

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Šenkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o zaplacení částky 636 931 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 414 431 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 30. 10. 2019 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá, co do částky 222 500 Kč s příslušenstvím.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 257 500 Kč od 30. 10. 2019 do 4. 2. 2020, který činí 32 734 Kč.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 119 541,21 Kč, rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 15 od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhá na žalované zaplacení částky 894 431 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Žalobce byl v únoru 2017 obviněn ze spáchání trestného činu znásilnění dle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 11. 7. 2017 byl žalobce odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně ([název soudu]) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 3 let a k povinnosti nahradit poškozené škodu ve výši 5 645,60 Kč a 5 800 Kč, a dále na náhradě nemajetkové újmy částku 80 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a soud druhého stupně usnesením ze dne 30. 8. 2017 rozhodl o zrušení napadeného rozsudku. Následně soud prvního stupně opět rozhodl rozsudkem ze dne 21. 5. 2018 o odsouzení žalobce a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání 28 měsíců. Proti tomuto rozsudku podal žalobce opět odvolání a rozsudkem ze dne 14. 11. 2018 rozhodl soud druhého stupně o zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu a nově rozhodl o zproštění obžaloby. Žalobce v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, kterým bylo usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, požaduje náhradu za ušlý zisk dle § 30 zák. č. 82/1998 Sb. ve výši 170 Kč za každý započatý den výkonu vazby. Žalobce byl vazebně stíhán od 27. 2. 2017 do 19. 9. 2017, tedy 205 dní. Žalobce tedy na základě ušlého zisku požaduje částku 34 850 Kč. Žalobce dále požaduje náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena jeho pobytem ve vazbě, přičemž požaduje za jeden den trvání vazby částku 1 500 Kč Celkem za 205 dní vazby 307 500 Kč. Žalobce dále požadoval náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s jeho trestním stíháním, a to ve výši 200 000 Kč a dále náhradu újmy na zdraví, a to za ztížení společenského uplatnění dle znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 13. 4. 2019 ve výši 352 081 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce uplatnil svůj nárok žádosti doručenou žalované dne 29. 4. 2019. Žalovaná učinila nesporným průběh trestního stíhání i skutečnost, že žalobce byl stíhán vazebně v době od 27. 2. 2017 do 19. 9. 2017. Ve vazbě tak strávil 205 dní. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku shledala žalobcem zaslané nároky zčásti důvodnými a zčásti nedůvodnými. Co se týká náhrady ušlého zisku ve výši 34 850 Kč, žalovaná poukazuje na to, že žalobce v době, kdy byl zadržen, nebyl zaměstnán. Aby bylo možné nahradit ušlý zisk, je nutné prokázat, že žadateli zisk skutečně ucházel. Pouze nelze prokázat, v jaké konkrétní výši. Zde ovšem není dán základ daného nároku, a proto nelze náhradu ušlého zisku poskytnout. Co se týká náhrady za zadostiučinění za vazbu, která byla na žalobci vykonána, zde žalovaná z trestního spisu zjistila, že žalobce strávil ve vazbě 205 započatých dnů, ovšem neztotožňuje se s částkou 1 500 Kč, kterou žalobce za každý den vazby požaduje. Žalovaná je toho názoru, že v základní rovině přísluší za každý den částka 1 000 Kč, kterou je namístě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu zvyšovat či snižovat. Ke snižování žalovaná v případě žalobce neshledala důvody, ovšem ke zvyšování také ne. Proto přiznala žalobci částku 1 000 Kč za den. Co se týká nemajetkové újmy za trestní stíhání jako takové, zde žalovaná přiznala žalobci částku 2 500 Kč za každý započatý měsíc trestního stíhání. Celkem tedy přiznala žalobci částku 52 500 Kč (za 21 započatých měsíců). Žalovaná uvedla, že lze přihlédnout pouze k některým z žalobcových tvrzení, neboť žalovaná odpovídá pouze za jednání státu jako takového, nikoliv za jednání soukromých subjektů, byť je takové jednání i v příkrém rozporu s dobrými mravy. Takovým tvrzením je zejména žalobcovo tvrzení o tom, že ze strany jeho okolí je stále odsuzován jako násilník a pachatel trestného činu. Stejně tak jako to, že se v důsledku tohoto náhledu společnosti musel přestěhovat do jiné obce. Nejedná se tedy o jednání, které by stát od těchto osob vynucoval, a které by bylo možné dát k tíži. Toto se pochopitelně týká i jednání třetích osob vůči žalobcovi současné partnerce. Žalovaná však přihlédla k tomu, že byl žalobce obviněn ze spáchání trestného činu, který nelze označit za bagatelní a k tomu, že u něj trestní stíhání vyvolalo následky na jeho zdraví v podobě poruchy přizpůsobení. Co se týká nároku na ztížení společenského uplatnění, zde žalovaná uvedla, že lékařský posudek vycházel téměř výlučně z jednostranných tvrzení žalobce samotného, vč. osobního vyšetření znalcem. Jeho tvrzení však nebyla nijak důkladně ověřena. Jako příklad lze uvést, že znalec v komentáři posudku uvedl, že žalobce před vazbou pracoval v [příjmení] [jméno], ale ten v době zadržení nepracoval. Žalovaná se domnívá, že znalec neměl k dispozici dostatek podkladů a z tohoto posudku tedy nelze vycházet. Nárok tedy považuje za nedůvodný.

3. Podáním ze dne 3. 4. 2020 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 257 500 Kč vzhledem k částečnému plnění žalované. Usnesením ze dne 5. 3. 2020, č. j. 27 C 115/2019-81, bylo řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí zastaveno.

4. Na výzvu soudu žalobce doplnil skutkové tvrzení ohledně vzniku škody v podobě ušlého zisku tak, že k 1. 3. 2017 měl nastoupit do společnosti [právnická osoba], na pozici dělník, a to ve výrobě v [obec]. Toto místo měl předjednáno, ale fakticky nemohl nastoupit, neboť byl vzat do vazby a ani nemohl dát společnosti vědět, že nenastoupí. Dále se mu snažila rodina zajistit jiné zaměstnání, a proto mu zajistila příslib zaměstnání u společnosti [právnická osoba] Po propuštění z vazby žalobce nastoupil jako dělník ve stavebnictví, a to od 2. 10. 2017 do listopadu 2017. Od 1. 12. 2017 žalobce nastoupil do společnosti [právnická osoba] Před vzetím do vazby byl žalobce zaměstnán u [právnická osoba], [anonymizováno], a to do 31. 10. 2016. Co se týká dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, kde uvádí, že po dlouhou dobu byl omezen na svobodě, na kontaktu, a na kontaktu s jeho nezletilou dcerou [jméno], narozenou dne [datum], na kontaktu s rodinou a s jeho psem. Nezletilá dcera [anonymizováno] před vzetím do vazby měla k otci silné pouto, ale časový úsek, kde neměl možnost ji vidět, byl pro něho extrémně stresující, kdy tohoto využila i matka nezletilé a více ji k sobě fixovala a ovlivňovala, její vztah k otci se zhoršil. Na obnovení vztahu musel žalobce pracovat a dosud není v tomto ohledu optimální. Žalobce dále uvedl, že žalobce utrpěl razantní zásah do práva na ochranu cti a dobré pověsti, když se z původního bydliště musel odstěhovat, neboť tam na něj bylo pohlíženo skrz prsty. U některých občanů stále přetrvává to, že žalobce je znásilňovač a kriminálník. Zasaženo bylo i do práva žalobce na zaměstnání, když v prostředí menších podniků v okolí jeho bydliště má pověst násilného kriminálníka a v případném výběrovém řízení tak má velmi ztíženou pozici. Toto je umocněno i jeho zdravotním omezením. Žalobce jako srovnávací judikaturu uvedl rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 1747/2014, kdy bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 300 000 Kč za neoprávněné trestní stíhání u poškozeného, který byl stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zák. č. 340/1961 Sb. (trestní sazby 2 – 8 let, s trváním vazby od 23. 4. 1997 do 20. 10. 1997, a trvání trestního stíhání do 28. 8. 1198). Žalobce uvádí, že on byl stíhán pro závažnější trestný čin znásilnění s trestní sazbou 2 – 10 let a jeho trestní stíhání trvalo 21 měsíců. Částka byla přiznána za období let 1997 – 1998, tedy v době, kdy byly příjmy třikrát nižšími. Žalobce dále poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 6/2015, kdy bylo rozhodnuto o přiznání nemajetkové újmy oběti znásilnění, kdy devětadvacetileté ženě byla přiznána nemajetková újma ve výši 500 000 Kč za pokus o trestný čin znásilnění, v souvislosti s nímž poškozená utrpěla rauptrauma (střední až těžší stupeň posttraumatické stresové poruchy). Dále žalobce poukázal ještě na několik rozhodnutí trestních soudů, ve kterých bylo přiznáno zadostiučinění trestného činu znásilnění. Žalobce dále poukázal na rozhodnutí ve věci 30 Cdo 3165/2018, kdy šlo o trestný čin vydírání podle § 195 odst. 1 a 2 trestního zákoníku (sazba 2 – 8 let). Zde byla přiznána nemajetková újma ve výši 74 448 Kč. Proti zmíněnému případu byl žalobce trestně stíhán pro závažnější zločin, doba trestního stíhání trvala delší dobu, byl dvakrát nepravomocně odsouzen, a celkově psychicky hůře trestní stíhání snášel i vzhledem k vazbě a měl omezen kontakt s dcerou. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1138/2017, kde hrozil poškozenému trest odnětí svobody v rozmezí 1 – 5 let. Žalobci byly způsobeny následky v jeho osobnostní sféře spočívající v subjektivních pocitech frustrace a nemajetkové újmy způsobené zásahem do jeho osobnostních práv, zejména práva na ochranu cti a dobré pověsti v důsledku výrazné negativní publicity, které se mu dostalo. Soud prvního stupně považoval za adekvátní výši 225 000 Kč, odvolací soud pak ve výši 150 000 Kč.

5. Mezi účastníky bylo v řízení nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalované dne 29. 4. 2019. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiznala žalobci částku 257 500 Kč. Z toho částku 205 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání jako takové a částku 52 500 Kč jako nemajetkovou újmu za nezákonnou vazbu žalobce. Tyto částky žalovaná žalobci uhradila dne 4. 2. 2020. Mezi účastníky byl rovněž nesporný průběh trestního stíhání žalobce vedeného u [název soudu], když mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce byl stíhán vazebně od 27. 2. 2017 do 19. 9. 2017, tedy po dobu 205 dnů. Trestní stíhání žalobce skončilo rozsudkem Krajského soudu v [obec] ze dne 14. 11. 2018, č. j. [číslo jednací], kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Tyto skutečnosti tak nebyly předmětem dokazování.

6. Ze znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], dále z výpovědi tohoto znalce a z předložených lékařských zpráv [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vzal soud za prokázané, že žalobce od propuštění z vazby trpí nespavostí, je unavený, vyhýbá se společnosti, má úzkostné stavy, poklesy nálady. Žalobce pro tyto obtíže navštěvoval psychiatrickou ambulanci [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Žalobci v rámci psychiatrické léčby byla předepsána následující medikace Dormicum a Tarax, Elicea. Znalec [příjmení] [příjmení] dospěl k závěru, že žalobce trpí poruchou přizpůsobení, přičemž má postižení tělesných funkcí, a to funkce spánku. V důsledku této poruchy zdraví znalec u žalobce shledal postižení v následujících oblastech: soustředění pozornosti, provádění mnohočetných úkolů, život v komunitě. Žalobce se nedokáže soustředit na jednu věc, např. pokud čte knížku, nedokáže se na to soustředit a eliminovat rušivé elementy, za chvíli neví, co četl. Péči o dceru je schopen zvládat jen s pomocí své matky nebo přítelkyně. Co se týká životu v komunitě, žalobce se vyhýbá kontaktu s lidmi, má pocit, že na něj koukají jako na kriminálníka. Straní se kontaktu s lidmi. Kromě zvýšené únavnosti a nespavosti je toto pro žalobce největší obtíž, dřív byl hodně společenský. Znalec vyloučil, že by současný psychický stav žalobce souvisel s užíváním psychotropních látek žalobcem v minulosti. Znalec dále uvedl, že žalobce užívá tři druhy psychiatrických léků, a to antidepresiva, antifobika a sedativa.

7. Z posudku o invaliditě Okresní správy sociálního zabezpečení v [obec] ze dne 14. 3. 2019 vzal soud za prokázané, že u žalobce byl shledán dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav pro psychické onemocnění, v péči psychiatra je od července 2018 pro nervozitu, napětí, někdy nespavost, jindy nadměrnou spavost. Lékař hodnotil postižení žalobce jako lehké funkční postižení a konstatoval u něj míru poklesu pracovní schopnosti o 20 %.

8. Z přípisu společnosti [právnická osoba], se sídlem [ulice a číslo], [obec], vzal soud za prokázané, že jednatel této [právnická osoba] [anonymizováno], na dotaz žalobce odpověděl, že firma byla s žalobcem domluvena na zaměstnání od 1. 3. 2017 na pozici dělníka. Tento den se však žalobce k svému zaměstnavateli nedostavil. Následně se firma dozvěděla, že byl žalobce zadržen a jejich zájem jej zaměstnat odpadl. Z přípisu společnosti [právnická osoba], se sídlem [ulice a číslo], [obec], vzal soud za prokázané, že tato společnost přislíbila žalobci zaměstnání ve funkci dělníka v truhlářské výrobě, a to nejpozději od 31. 5. 2017.

9. Z výpovědi žalobce a jeho matky [jméno] [příjmení], vzal soud za prokázané, že trestní stíhání žalobce zasáhlo zejména do vztahu žalobce s jeho dcerou, kdy žalobce ji po svém zproštění vídá méně, než tomu bylo před zahájením trestního stíhání. Žalobce těžce nesl, když od sebe byli odtrženi. Poté, co se začali vídat po propuštění žalobce z vazby, dcera přestala říkat žalobci táto, ale oslovovala ho jménem. Jejich vztah se tedy změnil k horšímu. Zhoršil se rovněž jeho vztah k neteřím (dcerám od jeho sestry). Žalobce uvedl, že se rovněž zhoršil jeho zdravotní stav, má tedy o 20 % sníženou práceschopnost, má problémy se soustředěním. Žalobce dále uvedl, že trpí depresemi, má strach z lidí a snížil se jeho pracovní výkon. Co se týká jeho zaměstnání, je víc unavený, nesoustředí se na práci, stále bere antidepresiva. Co se týká vztahů v místě bydliště, zde žalobce uvedl, že se musel ze svého bydliště odstěhovat, neboť jej lidé napadali na ulici. Žalobce se tedy na určitou dobu přestěhoval ze svého bydliště ve [obec] do [obec]. Rovněž slyšené svědkyně [jméno] [příjmení], partnerka žalobce, a [jméno] [příjmení], matka žalobce, popsaly psychické problémy žalobce jako deprese, problémy se spánkem a potvrdily, že žalobce bere antidepresiva. Svědkyně [příjmení] dále vypověděla, že žalobce velmi těžce nesl své trestní stíhání, zejména pobyt ve vazební věznici, kde se psychicky zhroutil. Poté, co jej propustili z věznice a přijel domů, tam to rovněž psychicky těžce nesl, neboť viděl věci malé [anonymizováno], odmítl s rodiči komunikovat, nespal, přestal jíst. Syn celou situaci psychicky nezvládal, přestože si ho k sobě vzala jeho sestra, bál se být v domě sám, nevycházel ven, nekomunikoval. Pořád se mu vracela vazební věznice. Žalobce se dlouhou dobu nemohl vídat se svou dcerou. Následně rodiče přesvědčili žalobce, aby začal navštěvovat psychiatra. Rovněž svědkyně [příjmení] popsala, že okolí v obci, kde bydlí, na žalobce stále nahlíží jako na kriminálníka. Žalobce byl dokonce vystaven útokům ze strany přátel údajné oběti znásilnění.

10. Ze znaleckého posudku, který je součástí spisu [název soudu], sp. zn. [spisová značka] (č. l. 446 a násl.), vzal soud za prokázané, že v rámci znaleckého posuzování k vyšetření duševního stavu žalobce znalec zjistil, že žalobce v době, kdy se měl dopustit projednávaného trestného činu, netrpěl žádnou duševní chorobou, poruchou nebo závislostí na návykových látkách. Znalec zjistil z výpovědi žalobce, že žalobce bral drogy ve formě pervitinu mezi 19. – 21. rokem věku, a to nepravidelně, kdy nezvyšoval dávky ani frekvenci užití a neměl psychické následky. S pervitinem tedy přestal kolem 22. roku věku.

11. Ze zprávy [anonymizována čtyři slova] ze dne 6. 12. 2017, která je rovněž součástí uvedeného trestního spisu (č. l. 455 a násl.) vzal soud za prokázané, že žalobce v rámci pohovoru s [anonymizována dvě slova] zmínil, že je pro něj velmi důležitá jeho dcera a že se snaží své veškeré kroky realizovat v souladu s jejím zájmem. Dále žalobce předložil [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] uzavřenou pracovní smlouvu pro společnost [právnická osoba], s nástupem od 1. 12. 2017. Ve zprávě je dále uvedeno, že žalobce se vždy na středisko pomoci dostavoval ve stanovených termínech a spolupráce ze strany klienta byla velmi aktivní a plně zodpovědná. Ve zprávě bylo rovněž uvedeno, že žalobce po určitou dobu bydlel u své sestry. Z opisu z evidence rejstříku trestů, který je součástí uvedeného trestního spisu, vzal soud za prokázané, že žalobce byl v minulosti odsouzen [název soudu], rozsudkem ze dne 9. 1. 2017, za trestný čin dle § 337 odst. 1a trestního zákoníku, a dále rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ze dne 12. 1. 2017 bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání žalobce pro trestný čin dle ust. § 283 odst. 1 trestního zákoníku.

12. Ze zprávy [anonymizována čtyři slova] ze dne 20. 3. 2018, která je založena v předmětném trestním spisu na č. l. 512 vzal soud za prokázané, že žalobce měl v této době zdravotní potíže, cítil celkovou slabost, byl v pracovní neschopnosti a měl nařízen klidový režim.

13. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

14. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

16. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

17. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

18. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

19. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

20. Podle § 9 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

21. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

22. V řízení nebylo sporu o tom, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., uspokojen částečně po uplynutí šestiměsíční lhůty k projednání nároku a po podání žaloby, věc proto může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).

23. V řízení vzal soud za zjištěné (když tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné), že proti žalobci bylo usnesením Policie ČR ze dne 27. 2. 2017 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, a přečinu poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Téhož dne byl žalobce vzat do vazby. Žalobce byl vazebně stíhán v období od 27. 2. 2017 do 19. 9. 2017 Trestní řízení bylo po podání obžaloby vedeno u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], kdy nejprve byl ve věci vydán rozsudek tohoto soudu ze dne 11. 7. 2017, kterým byl žalobce shledán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Tento odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 8. 2017. Následně byl ve věci vydán druhý odsuzující rozsudek ze dne 21. 5. 2018, kterým byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Tento rozsudek byl následně po podaném odvolání žalobce zrušen rozsudkem Krajského soudu v [obec] ze dne 14. 11. 2018.

24. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je tak nezákonným rozhodnutím ve smyslu ust. 8 odst. 1 OdpŠk, neboť v daném případě trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 203, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě tak byl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu, tedy vydání nezákonného rozhodnutí. Soud dále zkoumal, zda byly dány i další z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy vznik škody či nemajetkové újmy na straně žalobce a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí, a tedy nezákonným trestním stíháním žalobce a vznikem nemajetkové újmy a škody.

25. Co se týká požadavku žalobce na náhradu škody ve formě ušlého zisku ve smyslu ust. § 30, zde se soud nejprve zabýval otázkou, zda bylo v řízení prokázáno, že poškozenému zisk skutečně ušel (v tomto ohledu srov. rozhodnutí NS 25 Cdo 772/2006).

26. Podle ust. § 30 OdpŠk náhrada ušlého zisku se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence, nebo ochranného léčení, náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč. V daném případě žalobce v řízení prokázal, že před vzetím do vazby měl předjednán pracovní poměr u společnosti [právnická osoba], a to na pozici dělníka. Do tohoto pracovního poměru měl nastoupit od 1. 3. 2017. Vzhledem k tomu, že 27. 2. 2017 byl žalobce vzat do vazby, ke vzniku tohoto pracovního poměru následně nedošlo. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobce se po propuštění z vazby nevyhýbal zaměstnání, naopak práci si aktivně hledal. Po propuštění z vazby nastoupil jako pomocný dělník ve stavebnictví, následně nastoupil do společnosti [právnická osoba] Soud dospěl k závěru, že žalobce se aktivně snažil si práci zajistit a i s ohledem na to se soudu jeví jako věrohodné, že žalobce měl skutečně na dobu, kdy byl stíhán vazebně, domluven pracovní poměr u společnosti [právnická osoba] O zájmu žalobce o práci svědčí rovněž dopis společnosti [právnická osoba], která po iniciativě otce žalobce přislíbila žalobci práci po jeho propuštění z vazby. Ze všech provedených listinných důkazů citovaných shora, tak bylo zjištěno, že žalobce se snažil si práci sehnat a byl v tomto ohledu poměrně aktivní. Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní událostí k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. R 55/1979, S 152). Je třeba, aby bylo najisto postaveno, že při pravidelném běhu věcí bez škodné události mohl poškozený důvodně očekávat rozmnožení svého majetku. V daném případě dospěl soud k závěru, že pokud by žalobce nebyl dne 27. 2. 2017 vzat do vazby, pak by dne 1. 3. 2017 nastoupil do pracovního poměru u společnosti [právnická osoba], na pozici dělník, a dosáhl tak určitého výdělku.

27. Vzhledem k uvedenému soud dospěl k závěru, že je namístě přiznat žalobci náhradu ušlého zisku dle ust. § 30 OdpŠk, když dospěl k závěru, že nebýt vazby žalobce by někde zaměstnán byl a rozhodně by tak dosahoval nějakého příjmu. Vzhledem k tomu, že tento příjem nelze prokázat, je namístě použít paušální náhradu 170 Kč za den trvání vazby.

28. Ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v požadované výši 200 000 Kč, bylo na žalobci, aby prokázal, že v jeho případě došlo k naplnění všech tří předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu. Tedy, aby v řízení tvrdil a prokázal nejen existenci nezákonného rozhodnutí, ale i skutečnost, kterou lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, které zapříčinilo vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním.

29. Obecně je možné konstatovat, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život stíhané osoby, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, hodného cti a dobré pověsti a to tím spíš, jedná-li se obvinění liché, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován nestal, příp. nebyl trestným činem (k tomu srov. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

30. V daném případě soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nezákonným trestním stíháním žalobce došlo k zásahu do jeho osobnostních práv, došlo k poškození jeho cti a dobré pověsti, a dále ke zhoršení jeho vztahu s dcerou. Při stanovení formy a výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění podle ust. § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobci hrozil trest odnětí svobody v trvání 2 až 10 let. V průběhu trestního stíhání žalobce byly vydány dva odsuzující rozsudky, kdy prvním ze dne 11. 7. 2017 byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, a v pořadí druhým ze dne 21. 5. 2018 byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Bylo tedy zřejmé, že žalobci reálně hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody. Trestní stíhání žalobce trvalo od 27. 2. 2017 do 14. 11. 2018, tedy 1 rok a 9 měsíců. Délka trestního stíhání nebyla ve srovnání s jinými obdobnými případy nijak nepřiměřená. Povaha trestné činnosti, pro kterou byl žalobce trestně stíhán, jako trestná činnosti proti lidské důstojnosti sexuálního charakteru zpravidla působí značné společenské odsouzení stíhaného a je s to způsobit tedy vyšší újmu z hlediska zásahu do cti a dobré pověsti poškozeného.

31. V daném případě již v rámci předběžného projednání nároku dospěla žalovaná k závěru, že nezákonným trestním stíháním žalobce došlo k takovému zásahu do jeho práv na jeho osobní, profesní, rodinný i společenský život, a došlo k poškození jeho cti a dobré pověsti, poškození jeho osoby v očích veřejnosti, že je namístě přiznat peněžité zadostiučinění, a přiznala a vyplatila žalobci z tohoto titulu částku 52 500 Kč. Soud tedy zkoumal, zda takto žalovanou přiznaná částka je pro žalobce dostatečným odškodněním.

32. Forma a finanční výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30Cdo 2813/2011). Výše zadostiučinění přiznaná dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznanému v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných věcích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhradu nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovně právních vztazích a podobně). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlí, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu (srov. v tomto směru rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, vydaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 6/2016 pod R 67/2016).

33. Soud při stanovení výše odškodnění, vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu, se snažil nalézt shodné rysy s jinými rozhodnutími soudu v obdobné věci. Žalobce v rámci srovnání s obdobnými případy poukázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na rozhodnutí ve věci 30 Cdo 1747/2014, kde dle žalobce byla přiznána částka 300 000 Kč za trestní stíhání u poškozeného, kterému bylo sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, kdy trestní stíhání trvalo od 2. 4. 1997 do 28. 8. 1998. Žalobce uvádí, že v jeho případě bylo trestní stíhání zahájeno pro závažnější trestný čin s vyšší trestní sazbou, který je navíc ve společnosti více odsuzován. Byl také odsouzen pro dva trestné činy (znásilnění a poškození cizí věci, byl dvakrát nepravomocně odsouzen) a trestní stíhání zasáhlo do jeho vztahu s dcerou. Je však třeba konstatovat, že v rozsudku 30 Cdo 1747/2014 Nejvyšší soud rozhodoval v případě odškodnění za trestní stíhání nikoliv jak tvrdí žalobce pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, ale které bylo vedeno pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 trestního zákona, a soudy v daném případě přiznaly částku 150 000 Kč Odvolací soud v daném případě navíc zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, kterým bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s odůvodněním, že tyto při stanovení výše zadostiučinění nesprávně vycházely z judikatury týkající se nemajetkové újmy za způsobené nezákonné omezení osobní svobody. Není tedy pravdou, že by v daném případě byla přiznána částka 300 000 Kč.

34. Žalobce dále poukazoval na případ, ve kterém rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 3165/2018, kdy šlo o případ, kdy poškozený byl obviněn z trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 trestního zákoníku s trestní sazbou 2 až 8 let. Žalobce uvedl, že v daném případě byla žalobci přiznána nemajetková újma ve výši 74 448 Kč, což však není pravdou, neboť v daném případě byla žalobci přiznána částka 55 623 Kč jako náhrada škody v podobě nákladů obhajoby a náhradě nemajetkové újmy mu byla přiznána pouze částka 20 000 Kč. Soud zde zhodnotil, že v daném případě došlo u žalobce k zásahu do osobnostních práv a byla poškozena jeho pověst v místě, kde se zdržuje, došlo i k dočasnému zdravotnímu poškození (psychické problémy spojené se špatným spánkem) a žalobce přišel v důsledku probíhajícího trestního stíhání o práci.

35. Co se týká dalšího žalobcem zmíněného případu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 1138/2017, zde byla žalobci přiznána částka 150 000 Kč (75 000 Kč hradila žalovaná v rámci předběžného projednání nároku a 75 000 Kč byla následně žalobci přiznána v rámci soudního řízení). Zde bylo trestní stíhání vedeno pro podezření z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu přihlédl k tomu, že žalobce byl po dobu trestního stíhání jako policista postaven mimo službu, přičemž se jednalo o osobu v místě známou, který zastával vysokou policejní funkci. Trestní stíhání na malém městě má vyšší dopad nežli anonymní prostředí velkoměsta. Žalobci byl odebrán zbrojní průkaz a musel odevzdat veškeré lovecké zbraně, byl omezen citelně ve svém koníčku, a to myslivectví. Této případ se soudu nejeví přiléhavým, neboť se týkal jiného druhu trestné činnosti a byly zde zásadní dopady do profesní sféry poškozeného, na rozdíl od žalobce.

36. Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí trestních soudů ve věcech, kdy byla přiznána náhrada nemajetkové újmy obětem znásilnění, soud se domnívá, že takovéto srovnání není přiléhavé, když charakter vzniklé nemajetkové újmy v případě oběti trestného činu znásilnění a osoby, která je nezákonně trestně stíhána, jsou naprosto odlišné a rovněž opady do osobnostní sféry nelze v takto rozdílných případech porovnávat.

37. Z uvedeného je zřejmé, že žalobcem předložené případy ke srovnání nevykazují s případem žalobce větší míru shodných znaků, a soud je tedy při svém rozhodování nevzal v úvahu.

38. Soud naopak vycházel z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 28 C 257/2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 92/2017, kdy byl poškozený stíhán pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákona a hrozila mu trestní sazba až 12 let. Trestní stíhání trvalo 3 roky a 8 měsíců. U poškozeného na rozdíl od žalobce došlo k významnému zásahu do profesní kariéry, zhoršovaly se jeho vztahu s manželkou, a došlo u něho ke zhoršení duševního stavu. Rovněž u poškozeného v tomto případě došlo ke zhoršení duševního stavu, kdy musel vyhledat odbornou pomoc. Kauza byla značně medializována. Výše odškodnění zde činila 160 000 Kč.

39. Dále soud přihlédl k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 22 C 204/2012, kde byl odškodněn poškozený, který byl stíhán pro zločin znásilnění dle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, kde stejně jako žalobci, poškozenému hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 10 let. Trestní stíhání trvalo 9 měsíců, nebyla prokázána újma v profesní rovině, v rodinných vztazích, věc nebyla medializována. Zde bylo přiznáno odškodnění ve výši 10 000 Kč.

40. Soud rovněž přihlédl k případu řešeném v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 158/2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 396/2017, kdy šlo opět o totožnost trestnou činnost se stejným hrozícím trestem, kde trvalo trestní stíhání 225 dnů. Odškodnění bylo žalovanou přiznáno v rámci předběžného projednání nároku ve výši 50 000 Kč. Opět nebyla prokázána zvýšená medializace případu ani zásadnější dopady do profesní či rodinné sféry žalobce.

41. Dále soud vycházel z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 111/2018. V daném případě činila délka trestního stíhání 16 měsíců. Žalobce byl rovněž stíhán pro zvlášť závažný zločin znásilnění dle § 185 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání 2 až 10 let. Trestní stíhání žalobce trvalo 1 rok a 4 měsíce. V daném případě nebylo prokázáno, že by trestní stíhání žalobce ovlivnilo nějak jeho vztah s rodinou, či byla ovlivněna jeho dobrá pověst. Nebyl prokázán ani dopad do profesní kariéry. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl případ žalobce nějakým způsobem medializován. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiznala žalobci odškodnění ve výši 26 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a soud tuto částku považoval za dostatečnou.

42. V tomto řízení bylo prokázáno, že u žalobce došlo k zásahu do jeho osobnostních práv, a to zejména do jeho dobré pověsti v místě bydliště. Žalobce pochází z malé obce, kde se trestní stíhání občana takovéto obce dostane do povědomí širší veřejnosti v této obci a dopad na pověst žalobce je mnohem vyšší než by tomu bylo ve větším městě. Trestní stíhání žalobce přispělo k tomu, že se významně zhoršil jeho vztah s dcerou, kterou po dobu svého pobytu ve vazbě nemohl vídat, a stav, kdy dceru nevídal, trval v podstatě až do vydání zprošťujícího rozhodnutí, kdy okolnost trestního stíhání žalobce byla v rámci opatrovnického řízení proti žalobci využívána ze strany jeho bývalé partnerky – matky jeho nezletilé dcery. Do určité míry i v důsledku trestního stíhání došlo ke zhoršení vztahu žalobce s jeho nezletilou dcerou. Soud rovněž přihlédl k tomu, že na straně žalobce došlo k významnému dopadu na jeho duševní zdraví, když v důsledku stresu spojeného s jeho trestním stíháním se začal psychiatricky léčit, a v důsledku trestního stíhání se u něj rozvinula posttraumatická stresová porucha. Na druhou stranu je třeba přihlédnout k tomu, že co se týká dopadů na žalobcovo duševní zdraví, zde žalobce požaduje kompenzaci těchto dopadů v podobě újmy na zdraví, a to odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 352 081 Kč. K tomuto dopadu do osobnostní sféry žalobce tak soud nebude v rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání přihlížet, neboť toto je kompenzováno samostatným nárokem. Vzhledem k uvedeným dopadům do osobnostní sféry žalobce, délky trestního stíhání a sazby, která žalobci za uvedenou trestnou činnost hrozila, a rovněž s přihlédnutím k tomu, že v případě žalobce byl dvakrát vynesen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (který však byl následně po podaném odvolání žalobce zrušen), soud dospěl k závěru, že je namístě poskytnout žalobci celkovou částku odškodnění ve výši 80 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovanou bylo v rámci předběžného projednání nároku žalobci přiznáno 52 500 Kč, přiznal soud žalobci na náhradě nemajetkové újmy ještě částku 27 500 Kč.

43. Co se týká nároku na náhradu újmy na zdraví žalobce v podobě ztížení společenského uplatnění, zde soud vyšel ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a rovněž z výslechu tohoto znalce, a dále z účastnické výpovědi žalobce, jeho matky a jeho přítelkyně, a dospěl k závěru, že zmíněný znalecký posudek náležitě hodnotil míru poškození zdraví na straně žalobce. Soud se s výpočtem znalce ztotožňuje, považuje jej za odpovídající odškodnění překážky lepší budoucnosti žalobce ve vztahu k vytrpění následků na jeho zdraví. V případě žalobce došlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy a vznikla tak poškozením jeho zdraví překážka lepší budoucnosti, a má tak v souladu s ust. § 2958 ObčZ právo na ztížení společenského uplatnění. Určení satisfakce za ztížení společenského uplatnění spočívá na systému, který vedle nezbytného odborného lékařského zatřídění újmy zohledňuje také dobře definovaný a zdravotní újmě přiřazený rozsah postižení jednak ve vztahu k průměrnému poškozenému, a to zejména z pohledu všech myslitelných stránek lidského života, tj. těch oblastí, v nichž pro trvalé zdravotní důsledky dochází k omezení či dokonce k plnému vyřazení s možností se společensky uplatnit a naplnit tak zákonem předvídanou podmínku lepší budoucnosti, jednak s přihlédnutím k individuálním odlišnostem každého jednotlivého případu. Za tímto účelem se soud zaměřil na zjištění skutečností vztahujících se k dopadu trvalé zdravotní újmy, do schopností a možností žalobce. V obecné rovině výše satisfakce vychází z metodiky Nejvyššího soudu ČR, která kalkuluje s výchozí částkou odškodnění představující 400násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav žalobce. Tato pak byla správně vyčíslena ve znaleckém posudku, který po zhodnocení obtíží v jednotlivých doménách dospěl k závěru, že výše přiměřené náhrady za ztížení společenského uplatnění s použitím modifikačního koeficientu 20 % činí 352 081 Kč. K ustálení zdravotního stavu žalobce došlo v roce 2019.

44. Základní částku lze snížit přibližně o 10 % v případě, že újma vznikne poškozenému ve věku 59 až 69 let, a o 20 % dojde-li k újmě ve věku vyšším než 70 let. Naopak lze základní částku zvýšit, je-li zapojení do společenských aktivit poškozeného nadprůměrné, výjimečně intenzivní, či dokonce mimořádné. Vzhledem k tomu, že vrchol sil intenzity společenského zapojení se obvykle dosahuje ve věku od 45 do 55 let, je namístě základní částku stanovenou výše popsaným způsobem zvýšit přibližně o 10 %, utrpěl-li poškozený zranění ve věku 35 až 44 let, o 20 % ve věku 25 až 34 let, a o 30 až 35 % ve věku 0 až 24 let. Žalobce utrpěl poškození zdraví ve věku 29 let, je tedy namístě základní částku navýšit o 20 %, jak k tomu znalec přistoupil. Soud proto přiznal žalobci částku stanovenou na základě znaleckého posudku ve výši 352 081 Kč.

45. Co se týká nároku žalobce na odškodnění nezákonného vazebního stíhání žalobce, zde byla žalobci v rámci předběžného projednání nároku žalovanou uhrazena částka 1 000 Kč za den trvání vazby. Celkem částka 205 000 Kč. Při stanovení výše a formy odškodnění za nezákonnou vazbu vycházel soud již z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11. 1. 2012 či sp. zn. 30 Cdo 214/2011 ze dne 31. 5. 2012), jenž formuje zásadní závěr, že při úvaze o formě a výši zadostiučinění v případě nezákonného omezení osobní svobody je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: 1) povaha trestní věci, 2) celková délka omezení osobní svobody, 3) následky v osobní sféře poškozené osoby. Samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či práva na soukromí, a v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 až 1 500 Kč za den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne zde uvedené, a případně neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Judikatura tedy zdůrazňuje zásadu finančního odškodnění této nemajetkové újmy, neboť bez dalšího dochází k zásahu do vůbec nejzákladnějších práv jedince, tedy do svobody pohybu a práva na soukromí; konstatování porušení práva se tedy již bez dalšího jeví jako nedostatečná forma odškodnění při současném zohlednění všech individuálních okolností dané věci. Žalobce, co se týká dopadů vazebního stíhání do jeho osobností sféry, poukazoval zejména na zhoršení vztahu s dcerou, kterou v době vazebního stíhání nemohl vídat. Dále žalobce poukazoval na zhoršení jeho duševního zdraví, které jak již bylo shora uvedeno, je odškodňováno samostatně v rámci nároku z újmy na zdraví. V daném případě trvala vazba žalobce celkem 205 dní a vazební stíhání žalobce mělo za následek, že žalobce nemohl nastoupit do svého předjednaného zaměstnání u firmy [právnická osoba], a dále zhoršila jeho vztah k dceři. Na druhou stranu z dlouhodobého hlediska žádným způsobem nezasáhla do profesní sféry žalobce. Vzhledem k tomu, že zásadní dopad, který mělo vazební stíhání do osobnostní sféry žalobce, tedy újma na žalobcově zdraví je odškodňována v rámci ztížení společenského uplatnění, soud považuje částku 1 000 Kč za den trvání vazby poskytnuté žalovanou za dostatečnou.

46. Ve výroku II. proto soud zbývající část požadovaného odškodnění za nezákonnou vazbu ve výši 102 500 Kč zamítl. Rovněž zamítl částku 120 000 Kč, když za dostatečné odškodnění nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání považuje částku 80 000 Kč a nikoliv žalobcem požadovaných 200 000 Kč. Soud tedy zamítl žalobu co do částky 222 500 Kč s příslušenstvím.

47. Ve výroku III. přiznal soud žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 257 500 Kč, která byla žalobci hrazena v rámci předběžného projednání nároku ze strany žalované, avšak až po podání žaloby a po uplynutí zákonné lhůty dle ust. § 15 odst. 1 OdpŠk. Žalovaná se tak dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku a žalobce má tak právo na zákonný úrok z prodlení, a to od 30. 10. 2019, když dne 29. 10. 2019 uplynula šestiměsíční lhůta na předběžné projednání nároku (nárok žalobce byl u žalované předběžně uplatněn dne 29. 4. 2019). Soud přiznal žalobci úrok z prodlení rovněž z částky 414 431 Kč, kterou žalobci přiznal ve výroku I.

48. Ve výroku o nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., když v daném případě bylo řízení zčásti zastaveno pro chování žalované po podání žaloby a ve zbývající části byl žalobce úspěšný pouze zčásti. V daném případě byl předmětem řízení nárok na náhradu újmy na zdraví ve výši 352 000 Kč, nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 34 850 Kč, nárok na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání ve výši 200 000 Kč a nárok na náhradu újmy za nezákonného vazebního stíhání ve výši 307 500 Kč. Z pohledu nákladů řízení je třeba v souladu s ust. § 9 odst. 4 AT považovat za tarifní hodnotu nároku na náhradu nemajetkové újmy částku 50 000 Kč. Tarifní hodnota v předmětu řízení tak činila 184 850 Kč. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba vycházet z ust. § 9 odst. 4 AT. V případě nároku na náhradu újmy na zdraví v podobě ztížení společenského uplatnění, je rovněž třeba vycházet z tarifní hodnoty 50 000 dle § 9 odst. 4 AT (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020). Odměna advokáta za jeden úkon právní služby tak činí částku 8 500 Kč. Právní zástupce žalobce celkem vykonal 8 úkonů právní služby á 8 500 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, částečné zpětvzetí žaloby, vyjádření žalobce k vyjádření žalovaného, 4x účast u jednání soudu a vyjádření ve věci samé). Žalobce má dále nárok na příslušný počet režijních paušálů, tedy 8 režijních paušálů á 300 Kč, tedy 2 400 Kč, a dále má žalobce nárok na cestovné, a to 3x za cestu [obec] [obec] a zpět (vždy 2x 263 km vozidlem [anonymizována dvě slova], [registrační značka], při spotřebě 8,1 l /100 km, a to za cestu 23. 7. 2020 a 19. 11. 2020 částku vždy 6 248,52 Kč a za cestu dne 14. 9. 2021 částku 6 138,67 Kč. Dále náhradu za ztrátu času za každou cestu v rozsahu 16 půlhodin á 100 Kč, celkem tedy 4 800 Kč. Dále tvoří náklady řízení zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč a příslušné DPH ve výši 19 705,50 Kč Celkem činí náklady řízení částku 119 541,21 Kč.

Poučení