27 C 117/2020-121

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Lukáškovou v právní věci žalobkyně: [právnická osoba], [IČO], sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo], zastoupená JUDr. [jméno] [příjmení] [jméno], advokátem sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [PSČ] [obec], zastoupený Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] o žalobě podle části V. o.s.ř. takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba žalovaného došlá soudu dne [datum], kterou se žalovaný domáhá na soudu nahrazení nálezu finančního arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] 2018 ze dne [datum] ve znění Rozhodnutím o námitkách č. j. [spisová značka] [číslo] [rok] ze dne [datum] se v rozsahu výroku I. až III., že

I. Žalovaná, [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa žalobkyně], je povinna žalobci, [celé jméno žalovaného], [datum narození], [adresa], zaplatit částku 103 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % p. a. z částky 103 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci od tohoto rozsudku.

II. Žalovaná, [právnická osoba], je povinna zaplatit sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi ve výši 10 % z částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci dle bodu I., a to na účet Kanceláře finančního arbitra, do 3 dnů ode dne právní moci rozhodnutí.

II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1 Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala na soudu nahrazení nálezu Finančního arbitra ČR (dále jen„ FA“) ze dne 9. 10. 2019, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok], ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 25. 3. 2020, č. j. [spisová značka] [rok]. Uvedený nález se týkal samotného žalovaného. Soud dále ex lege spojil shora uvedenou věc se žalobou, kterou podal žalovaný ke zdejšímu soudu a jež byla vedena pod sp. zn. [spisová značka] a kterou se žalovaný domáhal na soudu nahrazení nálezu finančního arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] [rok] ze dne [datum] ve znění Rozhodnutím o námitkách č. j. [spisová značka] [číslo] [rok] ze dne [datum] se v rozsahu výroku I. až III. tak, že jednak rozhodne, že žalobkyně, [právnická osoba], je povinna žalovanému, [celé jméno žalovaného], zaplatit částku 103 000 Kč s příslušenstvím spočívajícím v zákonném úroku z prodlení z uvedené částky od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, jednak že žalobkyně, [právnická osoba], je povinna zaplatit sankci podle § 17a zák. č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, v platném znění (dále jen„ ZFA“) ve výši 10 % z částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému podle výroku I., a to na účet Kanceláře finančního arbitra do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobu žalovaný odůvodnil, že nález finančního arbitra je zatížen vadami spočívajícími v nesprávném vyhodnocení námitky nemravnosti vůči námitce promlčení vznesenému žalobkyní v pozici žalované, jednak že finanční arbitr nedostatečně zjistil a nesprávně vyhodnotil předložené důkazy prokazující úmysl žalobkyně v pozici žalované bezdůvodně se obohatit na úkor žalobce v pozici žalovaného. Žalovaný poukázal na skutečnost, že návrh předmětné pojistné smlouvy mu předložila odborně a personálně vybavená pojišťovna, jež působí na pojišťovacím trhu ČR mnoho desítek let, je veřejností vnímaná jako zavedená a důvěryhodná pojišťovna a má zákonnou povinnost jednat s odbornou péčí, pojišťovací trh podléhá dozoru ČNB a je zde tedy předpoklad, že její činnost a souladnost se zákonem je průběžně prověřována, což podpořilo důvěru žalovaného v žalobkyni, pojistná smlouva byla uzavírána prostřednictvím podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele, který jednal jménem a na účet žalobkyně a který má ze zákona rovněž povinnost vykonávat svoji činnost s odbornou péčí a chránit zájmy žalovaného jako spotřebitele. 2 Podáním došlým soudu dne [datum] vzala žalobkyně žalobu ve věci původně došlé soudu dne [datum] zpět bez uvedení důvodu. 3 Soud v souladu s § 96 odst. 1, odst. 2 věta prvá o.s.ř. řízení zahájené žalobou žalobkyně došlou soudu dne [datum] zastavil usnesením ze dne 20. 11. 2020, č. j. 27 C 117/2015-57, když zpětvzetí žaloby nebylo v rozporu s právními předpisy. Následně soud zrušil uvedené usnesení usnesením ze dne 7. 12. 2020, č. j. 27 C 117/2015-62, vzhledem ke skutečnosti, že s původní věcí byla ex lege spojena věc vedená pod sp. zn. 65 C 117/2020, přičemž v uvedené věci žalovaný svoji žalobu zpět nevzal. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 23. 2. 2021, č. j. 29 Co 9/2021-90, změnil usnesení ze dne 7. 12. 2020, č. j. 27 C 117/2015-62, tak, že se usnesení ze dne 20. 11. 2020, č. j. 27 C 117/2020-57, ve výrocích I., III. a IV. neruší, pouze zrušil výrok II. citovaného usnesení, jenž se týkal soudního poplatku. Následně odvolací soud zrušil výrok IV. shora citovaného usnesení o nákladech řízení s tím, že o nich bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu ve věci samé, tj. o žalobě žalovaného proti žalobkyni původně napadené ke zdejšímu soudu pod sp. zn. 65 C 117/2020 dne 25. 5. 2020. 4 Soud vzal za prokázané, že žaloba žalovaného došlá soudu dne [datum] byla podána včas v zákonné lhůtě, neboť mezi stranami není sporu o tom, že rozhodnutí o námitkách ze dne 25. 3. 2020, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok], bylo žalovanému jako žalobci doručeno dne [datum], přičemž podle § 247 odst. 1 o.s.ř. činí lhůta k podání žaloby dle části V. o.s.ř. dva měsíce od data doručení rozhodnutí o námitkách. 5 Jak soud zjistil z Pojistné smlouvy, z Životní pojistky, z Potvrzení o uzavření pojistné smlouvy, ze Všeobecných pojistných podmínek, Doplňkových pojistných podmínek, Jak soud zjistil z pojistné smlouvy ve spojení s Životní pojistkou, z Potvrzení o uzavření pojistné smlouvy, ze Všeobecných pojistných podmínek a Doplňkových pojistných podmínek, že pojistná smlouva byla uzavřena dne [datum], přičemž před jejím uzavřením byly žalovanému poskytnuty zákonem vyžadované informace a měl možnost a dostatek času se seznámit s pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami včetně obchodních podmínek, které tvořily nedílnou součást pojistné smlouvy a které pojednávaly o účtovaných poplatcích a nákladech, což žalovaný stvrdil vlastnoručním podpisem pod uvedené dokumenty. Žalovaný před uzavřením pojistné smlouvy převzal jednak plné znění pojistné smlouvy, jednak dokumentaci s uzavřením pojistné smlouvy související, tj. Všeobecné pojistné podmínky životního pojištění [anonymizováno] [číslo] (dále jen„ VPP“), Doplňkové podmínky životního pojištění [anonymizováno] [číslo] (dále jen„ DPP“), což mimo jiné potvrdilo prohlášení žalovaného učiněné v pojistné smlouvě, ve kterém žalovaný, mimo jiné prohlásil:„ Jako pojistník prohlašuji, že mi byly před uzavřením pojistné smlouvy písemně oznámeny informace podle § 66 zákona o pojistné smlouvě (dále jen„ ZoPS“). Jako pojistník potvrzuji, že mi byly zodpovězeny všechny mé písemné dotazy ohledně sjednávaného pojištění.“„ Jako pojistník potvrzuji, že jsem při uzavření Pojistné smlouvy převzal [anonymizováno] [číslo] a [anonymizováno] [číslo] pro sjednaná pojištění a byl s nimi seznámen“. Jak soud zjistil z Doplňkových pojistných podmínek, konkrétně z článku 1 bod 1 odst. 1.

6. DPP stanoví, že„ pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištěni o rizikové pojistné za základní pojištění.“ Odst. 1.7. téhož článku a odstavce DPP stanoví, že„ rizikové pojistné za základní pojištění stanoví pojistitel podle pojistně technických zásad pojistitele, především s ohledem na pohlaví a věk pojištěného, pojistnou částku platnou pro aktuální zúčtovací období a na zdravotní stav pojištěného k datu sjednaní pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného.“ 6 Jak soud zjistil z výročních dopisů žalobkyně adresovaných žalovanému za roky 2012 až 2016, žalovaný byl o průběhu pojistné smlouvy pravidelně informován prostřednictvím stavu účtu a výročních dopisů. Na průběhu předmětné pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky sporu se aktivně podílel prostřednictvím mimořádného vkladu. 7 Jak soud zjistil z nesporných tvrzení účastníků, že žalovaný uhradil žalobkyni na pojistném k datu vydání nálezu finančního arbitra citovaného shora 103 000 Kč. 8 Jak soud zjistil z článku zveřejněného v časopisu Finanční poradce nazvaného [anonymizována tři slova]) autora [jméno] [příjmení] z roku 2005, který se týkal poplatkové politiky pojištění [anonymizována čtyři slova] [obec] pojišťovny s tím, že varoval před skutečností, že [ulice] pojišťovna u uvedeného produktu nezveřejňuje pojistnou částku s tím, že klient při uzavření smlouvy obdrží modelový příklad, avšak veškeré hodnoty v něm jsou pouze informativní a nemohou být klientem nárokovány, přičemž platí pouze to, co je uvedeno ve smlouvě. Klient by měl mít k dispozici kompletní sazebník, jenž schází. Jediné poplatky, které u obou produktů zveřejňuje, jsou mimořádné za mimořádné pojistné a za částečný odkup. Na stejné poukazuje článek publikovaný na webové stránce [webová adresa] z [datum], ze kterého plyne, že jeden z nejprodávanějších a nejpropagovanějších produktů rezervotvorného životního pojištění v ČR, [anonymizována dvě slova] od [obec] [anonymizováno], je poplatkově zcela neprůhledný. Pojišťovna o poplatcích informuje pouze obecně s tím, že vůči klientům není konkrétní. Z článku„ Porovnejte si poplatky u pojištění“ ze [datum], autora [jméno] [příjmení], redaktora finančního serveru [webová adresa] soud zjistil, že v sazebnících investičního pojištění se objevuje celá řada poplatků, a to vstupních, poplatků z pojistného a administrativní poplatky. Ze srovnání různých pojištění plyne, že výše poplatků u většiny produktů investičního životního pojištění je vyšší, než se obecně předpokládá, a daňová výhoda je většinou nenahradí. Evidentní je i to, že u některých produktů pojišťovny nezveřejňují všechny poplatky, např. [ulice] pojišťovna u produktu [anonymizována dvě slova] nebo [anonymizována dvě slova]. Protože rozdíly v nákladovosti jednotlivých pojištění jsou zásadní, vyplatí se dobře si pojistný produkt vybírat. Jak soud zjistil z článku„ [anonymizováno] prošel změnou… jaké investice jsou drahé?“ ze dne [datum], autora [jméno] [příjmení], že ukazatel nákladovosti investičních produktů [anonymizováno] prošel změnou metodiky, zároveň byly mezi sledované produkty zařazeny nové. Pokud jde o [anonymizováno], jde o ceník. Vyplývají z něho drahé a levné investiční programy. 9 Z Úředního sdělení ČNB zveřejněného dne [datum] ve Věstníku ČNB, v částce 6/ 2012, z Interního sdělení [číslo] 2005 ze dne [datum], z Dohledového benchmarku ČNB [číslo] 2012 ze dne [datum], z Anonymizovaného protokolu o podání ústního vysvětlení evid. [číslo] 2016, spis. zn. [spisová značka] 2014 ze dne 23. 2. 2016, že bylo zveřejněno stanovisko ČNB obsažené v Úředním sdělení ČNB ze dne [datum], a to dne [datum] ve Věstníku ČNB, s čímž byla seznámena i žalobkyně, tudíž věděla k uvedenému datu o tom, že pojistná smlouva je uzavřena v rozporu se zákonem o ochraně spotřebitele, avšak žalobkyně přijímala pojistné i po zveřejnění dohledového benchmarku ČNB [číslo] 2012 ze dne [datum], ve kterém ČNB, jako orgán dohledu nad finančním trhem vysvětlila, že smyslem informování o nákladovosti produktu životního pojištění z pohledu pojistníka je seznámení zájemce o uzavření smlouvy životního pojištění v rámci předsmluvních informací se základní strukturou pojistného a poplatky, tj. se všemi částkami přímo hrazenými pojistníkem v rámci uzavřené pojistné smlouvy a dále částkami uplatňovanými k jeho tíži včetně částek snižujících cenu podílové jednotky a uvedla, že v případě investičního životního pojištění se„ informací o základní struktuře pojistného a poplatcích rozumí informace o pojistném určeném na investiční a rizikovou část, nebo odhad těchto částek (založený též na realistických předpokladech o vývoji zhodnocení podílové jednotky) a poplatcích přímo hrazených pojistníkem nebo částkách uplatňovaných na vrub pojistníka včetně částek snižujících cenu podílové jednotky“. 10 Jak soud zjistil z veřejně dostupných článků na internetu, např. článek [jméno] [příjmení] ze dne [datum]„ Investiční životní pojištění – příliš drahé„ spoření“, dostupný na [webová adresa], článek [jméno] [příjmení] ze dne [datum]„ Životní pojištění – Takové lepší spoření?“, dostupný na [webová adresa], na článek [jméno] [příjmení] ze dne [datum]„ [ulice] pojišťovna už nebude česká. A bude slušnější?“, dostupný na [webová adresa], či článek [jméno] [příjmení] ze dne [datum]„ Takové lepší spoření?“, dostupný na [webová adresa], že žalobkyně v minulosti vedla kampaň„ Takové lepší spoření“, kterou s cílem získat novou klientelu zavádějícím způsobem informovala spotřebitele o vlastnostech a charakteru investičního životního pojištění a vytvořila tak dojem, že produkt investičního životního pojištění je beznákladový. Žalobkyně přijímala část pojistného poté, co bylo zveřejněno stanovisko ČNB obsažené v Úředním sdělení ČNB ze dne [datum], zveřejněné dne [datum] ve Věstníku ČNB, v částce 6/ 2012 a věděla o tom, že pojistná smlouva je uzavřena v rozporu se zákonem o ochraně spotřebitele. Žalobkyně přijímala pojistné i po zveřejnění dohledového benchmarku ČNB [číslo] 2012 ze dne [datum], ve kterém ČNB, jako orgán dohledu nad finančním trhem vysvětlila, že smyslem informování o nákladovosti produktu životního pojištění z pohledu pojistníka je seznámení zájemce o uzavření smlouvy životního pojištění v rámci předsmluvních informací se základní strukturou pojistného a poplatky, tj. se všemi částkami přímo hrazenými pojistníkem v rámci uzavřené pojistné smlouvy a dále částkami uplatňovanými k jeho tíži včetně částek snižujících cenu podílové jednotky a uvedla, že v případě investičního životního pojištění se„ informací o základní struktuře pojistného a poplatcích rozumí informace o pojistném určeném na investiční a rizikovou část, nebo odhad těchto částek (založený též na realistických předpokladech o vývoji zhodnocení podílové jednotky) a poplatcích přímo hrazených pojistníkem nebo částkách uplatňovaných na vrub pojistníka včetně částek snižujících cenu podílové jednotky“. Ačkoliv ČNB v citovaném dohledovém benchmarku uvedla, že tento dokument vyjadřuje názor pracovníků sekce dohledu nad finančním trhem ČNB, který je aplikován v dohledové praxi a soud a případně i bankovní rada ČNB mohou zaujmout odlišný názor, zdůraznila, že postup v souladu s informacemi v tomto materiálu však bude ČNB při výkonu dohledu nad finančním trhem považovat, v mezích okolností konkrétního posuzovaného případu, za postup v souladu s relevantními právními předpisy vztahujícími se k dané oblasti. Žalobkyně postupem v rozporu s citovaným dohledovým benchmarkem, bez ohledu na právní posouzení jednání žalobkyně, vědomě porušila pokyny dohledového orgánu a požadované informace o nákladové struktuře žalobci nesdělila. Počínaje rokem 2014 začal FA informovat žalobkyni o důvodech neplatnosti smluv investičního životního pojištění, a to v rámci jednání o ústním vysvětlení, která FA nařizoval ve správních řízeních o jím projednávaných sporech. Žalobkyně evidentně tato upozornění FA nevzala v úvahu a pojistné nejen z předmětné pojistné smlouvy přijímala i nadále, aniž by učinila jakákoliv opatření. Tudíž žalobkyně o možné neplatnosti pojistné smlouvy a dalších pojistných smluv prokazatelně věděla, avšak neučinila žádné opatření ve vztahu k ochraně svých klientů. 11 Jak soud zjistil z 399 Usnesení hospodářského výboru Poslanecké sněmovny z 58. schůze ze dne [datum], týkalo se neplatnosti pojistných smluv životního pojištění uzavřených po roce 2005. Výbor Poslanecké sněmovny vyzval citovaným usnesením ČNB, aby neprodleně varovala veřejnost před důsledky neplatnosti pojistných smluv. Zároveň tuto instituci vyzval, aby z pozice regulátora neprodleně zajistila, že pojišťovny budou při správě pojištění postupovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, tj. nebudou krátit pojistné plnění o nesjednané srážky, popř. nebudou nadále inkasovat pojistné z neplatných pojistných smluv. Dále vyzval ministryni financí, aby bezodkladně zveřejnila možné dopady systémové neplatnosti smluv investičního životního pojištění na státní rozpočet, zejména v případě vracení daňových bonusů ze strany právnických i fyzických osob. Hospodářský výbor rovněž vyjádřil znepokojení nad praxí systémového krácení nároků z pojistných smluv na základě srážek nesjednaných v pojistných smlouvách prováděných bez vědomí spotřebitelů. Soud má za to, že usnesení bylo vydáno dávno poté, co byla uzavřena pojistná smlouva dne [datum], navíc nemá charakter zákona, nýbrž doporučení. 12 Jak soud zjistil ze spisu FA vedeného pod sp. zn. [spisová značka] [číslo] 2018, konkrétně z nálezu FA ze dne [datum], z námitek žalovaného ze dne [datum], z rozhodnutí FA o námitkách ze dne [datum], z [příjmení] [jméno] ze dne [datum], z námitek žalovaného ze dne [datum], z rozhodnutí FA o námitkách ze dne [datum], že se žalovaný návrhem k FA ze dne [datum] domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 103 000 Kč z pojistné smlouvy [číslo] uzavřené dne [datum] se zákonným úrokem z prodlení z částky 103 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, přičemž FA o návrhu žalobce rozhodl nálezem tak, že jednak uložil povinnost žalobkyni zaplatit žalovanému částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 000 Kč od [datum] do zaplacení, přičemž návrh žalovaného ve zbývající části podle § 15 odst. 1 ZFA zamítl. III. Instituce, [právnická osoba], je povinna uhradit podle § 17a ZFA sankci ve výši 15.000 Kč (slovy patnáct tisíc korun českých) na účet Kanceláře FA vedený u ČNB, č. ú. [bankovní účet], [variabilní symbol], [konstantní symbol], a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu. 13 Jak soud zjistil z Rozhodnutí o námitkách ze dne [datum], FA nález ze dne 9. 10. 2019, č. j. [spisová značka] [číslo] 2018 - 27, ve výroku I. a III. podle § 16 odst. 2 ZFA změnil tak, že obchodní firma instituce„ [právnická osoba]“ se nahrazuje obchodní firmou„ [právnická osoba]“ a výroky I. a III. nálezu po změně zněly: I. Instituce, [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa žalobkyně], je povinna navrhovateli, [celé jméno žalovaného], [datum narození], bytem [adresa], zaplatit částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 000 Kč od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci nálezu. III. Instituce, [právnická osoba], je povinna uhradit podle § 17a ZFA sankci 15 000 Kč na účet Kanceláře finančního arbitra vedený u [obec] národní banky, č. ú. [číslo], [variabilní symbol], [konstantní symbol], do 15 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu. Námitky, které podal žalovaný, jež byly doručeny finančnímu arbitrovi dne 23. 10. 2019, č. j. FA/SR/ZP [číslo] 2018 - 30, a námitky, které podala žalobkyně, jež byly doručeny finančnímu arbitrovi dne 21. 10. 2019, č. j. FA/SR/ZP [číslo] 2018 - 28, zamítl a výrok II. nálezu finančního arbitra ze dne 9. 10. 2019, č. j. FA/SR/ZP [číslo] 2018 - 27, se podle § 16 odst. 2 ZFA potvrdil. 14 Jak soud zjistil z potvrzení o zaplacení dlužné částky dle nálezu a z potvrzení o zaplacení sankce, žalobkyně uhradila dlužnou částku uloženou jí FA v nálezu a zároveň zaplatila i sankci, kterou jí FA v nálezu uložil. 15 Soud z důvodu ekonomie sporu neprováděl výslech blíže žalovaným neurčených svědků, pracovníků žalobkyně z oddělení compliance, vnitřního auditu a právního oddělení, když dospěl k závěru, že žalovaný v pozici žalobce řádně neoznačil příslušné svědky, byť je povinen v řízení označit konkrétní důkazy pro svá tvrzení. Navrhuje-li účastník provést důkaz výpovědí svědka, musí uvést jeho jméno, příjmení a adresu, na kterou jej má soud obeslat, což žalovaný v pozici žalobce neučinil, čímž se návrh důkazu svědeckou výpovědí stal zcela neurčitým, když žalovaný v pozici žalobce neoznačil žádnou konkrétní osobu, jež má být soudem vyslechnuta. Nelze přenášet povinnost žalovaného v pozici žalobce na žalobkyni v pozici žalované. 16 Po právní stránce soud hodnotil věc jednak podle § 1 odst. 1 zák. č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, v platném znění (dále jen„ ZFA“), podle kterého je finanční arbitr příslušný k rozhodování sporů spadajících jinak do pravomoci českých soudů specifikovaných dále v tomto ustanovení. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva. Finanční arbitr tak jako správní orgán Nálezem ve znění Rozhodnutí o námitkách rozhodl v právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva ve smyslu ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu. 17 Soud vzal rovněž na zřetel platnou judikaturu, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, podle kterého„ Pokud zákon vyžaduje, aby byl pojistník prokazatelně seznámen s pojistnými podmínkami, které mají tvořit nedílnou součást pojistné smlouvy, je nezbytné tuto povinnost vztáhnout na všechny pojistné podmínky, které mají tvořit součást pojistné smlouvy a mají být pro smluvní strany závazné, bez ohledu na jejich formální označení. Je nepřijatelné, aby pojistitel svou zákonnou povinnost vyjádřenou v § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě obcházel tím, že část pojistných podmínek včlení do dalších dokumentů, aniž by s nimi pojistníka prokazatelně seznámil, přičemž se následně dovolával toho, že pojistník s těmito dokumenty musel být seznámen, neboť je o nich zmínka v pojistné smlouvě či pojistných podmínkách, s nimiž prokazatelně seznámen byl. Takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu.“ Podle velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, který shodně dovodil nesjednání rozsahu pojistného plnění v pojistné smlouvě z důvodu nezačlenění oceňovacích tabulek do pojistné smlouvy, čímž opravil rozhodnutí Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 32 Cdo 787/2017, jež označil za nesprávné. 18 Podle § 6 odst. 1 o. z. je povinností každého jednat v právním styku poctivě. Při posuzování závazku vzniklého z pojistné smlouvy je podstatné vycházet ze zásady podle § 4 odst. 1 ve spojení s § 3030 o. z., jež stanovuje zákonnou domněnku, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Což koresponduje i s definicí tzv. průměrného spotřebitele, jenž je v rozumné míře pozorný a opatrný. Institut průměrného spotřebitele neslouží bezmezné ochraně spotřebitele, ale naopak chrání jen spotřebitele uvědomělého a dostatečně pečlivého ke správě svých vlastních věcí, což se odráží i v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky v rozsudku ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006, nebo v rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1057/2009. 19 Podle stanoviska Ústavního soudu v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3725/13, podle kterého„ princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích nemůže být nahrazován jednostranně usměrňujícími (paternalistickými) zásahy ze strany státu. Postavení silnější strany (je druhou stranou téhož právního vztahu) nelze považovat z povahy věci samé za něco protiprávního, či dokonce neústavního.“ Nelze tedy bez dalšího přičítat pojišťovně subjektivně špatné rozhodnutí spotřebitele pouze proto, že pojišťovna je v roli silnější strany. Spotřebitel, byť jeho ochrana je významná, není zbaven povinnosti jednat objektivně obezřetně a s průměrným rozumem vyhodnotit uzavření příslušné smlouvy. Obdobné stanovisko zaujal Ústavní soud i v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž konstatuje, že„ i když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení starořímské zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým).“ To potvrzuje i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, podle kterého„ je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti“. V tomto kontextu je nutné zmínit, že uvědomělý spotřebitel by si jen těžko mohl myslet, že uzavře Pojistnou smlouvu, zaplatí pojistné a za několik let, až bude smlouva ukončena, mu žalobkyně vyplatí veškeré jeho platby, aniž by mu účtovala jakékoli poplatky. Pokud tak žalovaný měl podezření, že mu nebyly sděleny relevantní informace týkající se poplatkových povinností, měl si tyto informace vyžádat. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3900/12, ve kterém Ústavní soud uvedl, že„ v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat) – a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. [ulice] účastnice si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 787/2017, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že„ skutečnost, že pojistná smlouva vyjmenovává dokumenty a listiny, které výslovně činí svou součástí, totiž neznamená, že by vedle těchto ve smlouvě vyjmenovaných dokumentů a listin nemohly být její součástí též další dokumenty a listiny, a to v rozsahu, ve kterém na ně smlouva odkazuje. Těmi mohou být např. oceňovací tabulky.“ Z uvedeného je zřejmé, že obsah pojistné smlouvy nemusí být nutně uveden pouze v pojistné smlouvě, ale může vyplývat i z dalších dílčích dokumentů. 20 Pokud šlo o užití pojistně matematických metod/zásad předpokládá i relevantní právní úprava, zejména pak zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění do [datum], (dále jen„ ZoPS“), jenž o pojistně matematických metodách mluví například v § 3 odst. 1 písm. x) ZoPS a stanoví, že odkupným část nespotřebovaného pojistného ukládaná pojistitelem jako technická rezerva vypočtená pojistně matematickými metodami k datu zániku soukromého pojištění. Podle §13a ZoPS hovoří o pojistně matematických údajích a o požadavcích na výpočet pojistného obecně a stanoví, že„ Při určení výše pojistného nebo pro výpočet pojistného plnění je zakázáno použít hledisko odporující zásadě rovného zacházení. Tím není dotčeno použití věku nebo zdravotního stavu jako určujícího faktoru při stanovení výše pojistného a pro výpočet pojistného plnění u pojištění těch pojistných nebezpečí, u kterých je hodnocení pojistného rizika založeno na příslušných a přesných pojistně matematických a statistických údajích a je-li rozdíl ve výši pojistného či pojistného plnění přiměřený.“ Ustanovení § 59 zák. č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví (dále jen„ ZoP“) stanoví, že„ tuzemská pojišťovna a pojišťovna z třetího státu stanoví výši pojistného na základě reálných pojistně matematických předpokladů a odpovídajících metod jeho výpočtu tak, aby byla zajištěna trvalá splnitelnost všech jejích závazků z provozované pojišťovací činnosti“, obdobné pravidlo obsahoval v době uzavření pojistné smlouvy § 56 odst. 1 ZoPS. 21 Soud na základě provedeného dokazování vzal na zřetel jednak žalobkyní vznesenou námitku promlčení nároku žalovaného uplatněného žalobou. Vyšel z prokázané skutečnosti v řízení, že pojistná smlouva byla uzavřena dne [datum] za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák“). 22 Soud vzal dále za prokázané, že žalovaný měl již při uzavření smlouvy k dispozici veškeré relevantní podklady, ze kterých mohl dovodit případnou nevýhodnost či neurčitost pojistné smlouvy a měl tak možnost dovolat se včas případné neplatnosti. V případě dovození neplatnosti pojistné smlouvy, příp. některých jejích ujednání z důvodu omylu podle § 49a obč. zák., že by se jednalo o případ relativní neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 40a obč. zák. Právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje v tříleté promlčecí lhůtě podle § 865 odst. 4 obč. zák., jež začne běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé podle § 101 obč. zák., přičemž je-li po uplynutí promlčecí lhůty vznesena námitka promlčení, nelze se již s úspěchem neplatnosti právního úkonu dovolat. I když takový právní úkon trpí vadou, je na něj třeba hledět jako na definitivně platný právní úkon. Promlčecí lhůta začala běžet dnem následujícím po dni uzavření pojistné smlouvy. 23 Vzhledem k tomu, že žalovaný se neplatnosti dovolal až svým návrhem u FA v roce 2018, tj. učinil tak po více než sedmi letech od chvíle, kdy měl poprvé možnost učinit, jeho právo na úspěšné dovolání se neplatnosti pojistné smlouvy se promlčelo, tudíž žalobkyně z procesní opatrnosti vznesla námitku promlčení práva žalovaného na dovolání se neplatnosti pojistné smlouvy a s ním uplatněných práv na vydání bezdůvodného obohacení. Pro případ, že by soud posoudil pojistnou smlouvu jako absolutně neplatný právní úkon, vznesla žalobkyně z důvodu opatrnosti námitku promlčení shora citovaných nároků ve vztahu k pojistnému zaplacenému více než dva roky před uplatněním nároku žalovaného u finančního arbitra. Žalobkyně vznesla rovněž z procesní opatrnosti pro případ částečné neplatnosti pojistné smlouvy vztahující se k ujednáním o nákladech a poplatcích, o rizikovém pojistném či o jakémkoli jiném ujednání pojistné smlouvy rovněž námitku promlčení těchto nároků ve vztahu k počátečním nákladům a správním poplatkům, rizikovému pojistnému účtovaným více než dva roky před uplatněním nároku žalovaného u finančního arbitra. V řízení bylo prokázáno výročními dopisy, že žalovaný byl o průběhu pojistné smlouvy pravidelně informován prostřednictvím stavu účtu a výročních dopisů. Na průběhu pojistné smlouvy se rovněž aktivně podílel prostřednictvím mimořádného vkladu. 24 Soud vzal za prokázané, že pojistná smlouva byla uzavřena platně a určitě, když před jejím uzavřením byly žalovanému poskytnuty zákonem vyžadované informace a žalovaný měl možnost a dostatek času se seznámit s pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami včetně obchodních podmínek, které tvořily nedílnou součást pojistné smlouvy a které pojednávaly o účtovaných poplatcích a nákladech, což navíc žalovaný stvrdil vlastnoručním podpisem, tudíž žalobkyně předložila žalovanému všechny nezbytné dokumenty. Navíc žalovaný až do roku 2018, tj. více než sedm let od uzavření pojistné smlouvy nijak neprojevil jakýkoli nesouhlas s obsahem pojistné smlouvy. I z hlediska formální a vizuální podoby byla pojistná smlouva uzavřena v souladu s právními předpisy platnými v době jejího uzavření. Žalovaný měl možnost v případě, že seznal, že informace, které dostal, pro něj nejsou dostatečné, neobjasňují mu relevantně způsob a výši výpočtu počátečních a správních nákladů a rizikového pojistného, příp. další ujednání a parametry sjednaného produktu, měl možnost podat výpověď pojistné smlouvy do 2 měsíců od sjednání, nebo se dovolat relativní neplatnosti právního úkonu, což žalovaný neučinil, ačkoliv byl po uzavření smlouvy jako spotřebitel stranou závazku, tudíž i pro něj byla závazná zásada pacta sunt servanda a vigilantibus iura skripta sunt, z nichž plynula povinnost dostát svým povinnostem vůči druhé smluvní straně a dbát o svá práva. Pozdější snaha pojistníka vyvázat se ze smluvního vztahu s argumentem, že vlastně přesně nepochopil či mu nebylo objasněno, k čemu se zavázal, je dle názoru soudu v rozporu s principem poctivosti a dobrými mravy. Podle § 6 odst. 1 o. z. je povinností každého jednat v právním styku poctivě. Při posuzování závazku vzniklého z pojistné smlouvy je podstatné vycházet ze zásady podle § 4 odst. 1 ve spojení s § 3030 o. z., jež stanovuje zákonnou domněnku, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Což koresponduje i s definicí tzv. průměrného spotřebitele, jenž je v rozumné míře pozorný a opatrný. Institut průměrného spotřebitele neslouží bezmezné ochraně spotřebitele, ale naopak chrání jen spotřebitele uvědomělého a dostatečně pečlivého ke správě svých vlastních věcí, což se odráží i v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky v rozsudku ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006, nebo v rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1057/2009. Soud vyšel z prokázané skutečnosti v důkazním řízení, že pojistná smlouva, respektive pojistné podmínky, které jsou její nedílnou součástí, jak vyplývá z jednotlivých prohlášení obsažených v pojistné smlouvě, stanoví jasný a konkrétní mechanismus výpočtu rizikového pojistného, který je závislý na konkrétních proměnných a mechanismech, a to zcela v souladu s právními předpisy účinnými ke dni uzavření pojistné smlouvy. Užití pojistně matematických metod/zásad předpokládá i relevantní právní úprava, zejména pak zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění do [datum], (dále jen„ ZoPS“), jenž o pojistně matematických metodách mluví například v § 3 odst. 1 písm. x) ZoPS a stanoví, že odkupným část nespotřebovaného pojistného ukládaná pojistitelem jako technická rezerva vypočtená pojistně matematickými metodami k datu zániku soukromého pojištění. Soud vyšel ze skutečnosti, že pojistně matematické zásady jsou objektivně existující metody (zásady), které žalobkyně jako pojišťovna obligatorně používá v rámci své státem licencované a dozorované činnosti. Tato pravidla podléhají zákonné úpravě a dohledu ze strany regulátora. Na tytéž zásady odkazuje i ustanovení § 2865 odst. 2 o. z., podle kterého může pojistitel s poškozeným ujednat, že mu namísto opakovaného plnění poskytne jednorázovou náhradu ve výši určené s použitím pojistně matematických metod. Rozpad pojistného na jeho jednotlivé složky, včetně rizikové složky pojistného či započítávaných nákladů, nebyl a není podstatnou náležitostí pojistné smlouvy viz. § 4 odst. 1 ZoPS). Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 382/2018, které se týkalo platnosti a účinnosti ustanovení obchodních podmínek banky:„ [příjmení] je oprávněna měnit poplatek za vedení úvěrového účtu, a to zejména v závislosti na změnách objektivních skutečností, jako jsou hlavně změny diskontní sazby vyhlašované ČNB a jiné změny podmínek na peněžním trhu, anebo změny indexu spotřebitelských cen“, shora citované ustanovení je platné, a není neurčité. Analogicky tedy je-li určité ustanovení, které odkazuje na změnu objektivních skutečností, je nutné za určité a platné i ustanovení DPP, jež zakotvuje zcela konkrétní a jasný mechanismus výpočtu rizikového pojistného. Ujednání konkrétního mechanismu pro výpočet rizikového pojistného je zcela v souladu s relevantní právní úpravou a je dostatečně určité. 25 Soud má za to, že závěr FA, že ujednání o rizikovém pojistném je neplatné, není správný, vzal přitom za prokázané, že žádný právní předpis účinný v době uzavření pojistné smlouvy včetně starého občanského zákoníku, zákona o pojistné smlouvě a zákona o pojištění nestanovil povinnost sjednat v pojistné smlouvě konkrétní výši rizikového pojistného, respektive rozpad pojistného na jednotlivé složky, ať už rizikovou či rezervotvornou. Náležitostí pojistné smlouvy bylo v rozhodné době stanovení výše pojistného. Pojistné smlouvy uzavřené před účinností nového občanského zákoníku se řídily starým občanským zákoníkem a zákonem o pojistné smlouvě ve znění účinném ke dni uzavření každé pojistné smlouvy. Uvedené právní předpisy v době uzavření pojistné smlouvy nestanovily, že náležitostí pojistné smlouvy je konkrétní rozpad pojistného na dílčí složky, a tedy ani výše rizikového pojistného, když náležitosti pojistné smlouvy v době uzavření předmětné pojistné smlouvy stanovil § 4 ZoPS. Podle § 4 odst. 1 písm. e) ZoPS stanoví, že pojistná smlouva musí obsahovat„ výši pojistného, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o pojistné běžné nebo jednorázové.“ Ustanovení § 9 ZoPS pak stanovilo náležitosti, které měla obsahovat pojistka, kterou žalobkyně byla povinna vydávat jako doklad o uzavření pojištění. Pro potřeby písemné pojistné smlouvy měla pojistka obsahovat„ určení smluvních stran, číslo pojistné smlouvy, pojistné nebezpečí, pojistnou dobu a dobu platnosti pojistné smlouvy.“ Podle § 12 odst. 3 ZoPS rozpad pojistného být součástí pojistné smlouvy obligatorně nemusí, pouze je pojistitel povinen sdělit zásady pro stanovení výše pojistného výlučně na žádost pojistníka. Z relevantních právních předpisů tak nikdy nevyplývala povinnost v pojistné smlouvě uvést rozpad pojistného na všechny dílčí složky, a tedy potažmo ani výši rizikového pojistného. V tomto kontextu je nutné zdůraznit, že právní úprava pojistných smluv má nejen vlastní právní úpravu, ale také má i komplexní charakter. Platnost a neplatnost pojistné smlouvy bylo tudíž třeba vždy posuzovat podle platné právní úpravy, tedy soulad pojistné smlouvy se zákonem o pojistné smlouvě. Pokud pojistná smlouva je v souladu s příslušnými zákony, není na místě aplikovat striktně a formalisticky obecnou úpravu starého občanského zákoníku a dovodit absolutní neplatnost. Uvedený postup je nesprávný a v rozporu se zásadou, že na právní jednání je nutné hledět spíše jako na platné, než neplatné. 26 Soud má za to, že rozpad pojistného a tedy i výše rizikového pojistného, nikdy nebyl ani mezi informacemi povinně předávanými klientům před uzavření pojistných smluv. Žalobkyně byla podle § 66 odst. 2 ZoPS ohledně pojistného povinna sdělit klientům pouze způsoby a doby placení pojistného a informace o výši pojistného za každé sjednané soukromé pojištění včetně doplňkového soukromého pojištění, pokud bylo požadováno. Až zák. č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, účinný od 1. 12. 2018, v ustanovení § 84 písm. c) stanovil, že pojišťovna je povinna zákazníkovi v rámci životního pojištění sdělit informace o výši, způsobu a době placení pojistného za každé sjednané pojištění a v případě rezervotvorného pojištění navíc informace o struktuře předepsaného pojistného rezervotvorného pojištění za jednotlivá pojistná období, včetně pojistného za připojištění; u rezervotvorného pojištění, kde investiční riziko nese pojistník, se dále uvedou veškeré náklady hrazené z předepsaného pojistného nebo snižující výši kapitálové rezervy pojištění, jejich výše, a není-li to možné, metoda výpočtu a dále výše části předepsaného pojistného, která se nezhodnocuje a spotřebovává se na krytí rizik (rizikové pojistné). Z uvedeného vyplývá, že pojišťovny do [datum] i v době uzavření předmětné pojistné k datu [datum] neměly ex lege povinnost informovat o přesném rozpadu pojistného na dílčí složky. Navíc z odborné literatury vyplývá, že informace o nákladech a poplatcích, včetně nákladů a poplatků spojených s distribucí pojistného produktu s investiční složkou, nesouvisející s podkladovým tržním rizikem, se vyjadřují souhrnně takovou formou, aby zákazník porozuměl celkovým nákladům a jejich souhrnnému dopadu na návratnost investice. Pokud o to zákazník požádá, poskytnou se rozepsané na jednotlivé náklady a poplatky. Ani dle nové úpravy není nezbytně nutné, aby žalobkyně poskytla klientům konkrétní a podrobný rozpis rizikového pojistného, ale postačuje, pokud klientovi bude vysvětlena a sdělena celková výše nákladů tak, aby si mohl zhodnotit návratnost investice. Soud vzal v potaz, že se jedná o informace povinně sdělované klientům, nikoli o povinné náležitosti pojistných smluv, tudíž závěr FA, že ujednání o rizikovém pojistném je neplatné, není dle názoru soudu správný, když FA nesprávně posoudil platnost ujednání o rizikovém pojistném. FA navíc došel k mylnému závěru, že ujednání o rizikovém pojistném je od pojistné smlouvy neoddělitelné, a tudíž je pojistná smlouva absolutně neplatná jako celek. Soud považuje uvedený závěr za nesprávný s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 683/2005, podle kterého neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. V rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Cdon 1248/96 pak dovolací soud konstatoval, že účastník řízení, který tvrdí, že důvodem neplatnosti je to, že postiženou část právního úkonu nelze oddělit od ostatního obsahu, nese důkazní břemeno ohledně skutečnosti, o které své tvrzení opírá. Navíc důkazní břemeno ohledně prokázání absolutní neplatnosti a posouzení oddělitelnosti neplatného ujednání od smlouvy leží na účastníkovi řízení, který neplatnost v řízení tvrdí. Z uvedeného vyplývá, že při posuzování neplatnosti části smlouvy a vlivu této skutečnosti na smlouvu jako celek, je nutné dát přednost výkladu, který zachovává platnost smlouvy. Uvedená kritéria finanční arbitr při hodnocení pojistné smlouvy a v ní ujednaného rizikového pojistného nezohlednil. Soud má za to, že žalovaný v řízení před finančním arbitrem nijak neprokázal, že by ujednání o rizikovém pojistném bylo neoddělitelné od pojistné smlouvy, a tedy jeho neplatnost způsobovala absolutní neplatnost celé pojistné smlouvy. 27 Pojistná smlouva má dvě základní části, a to rezervotvornou a rizikotvornou. I kdyby měl být názor FA správný a riziková část pojištění by byla neplatná, předmětem pojistné smlouvy by i nadále bylo rezervotvorné pojištění, tj. pojištění pro dožití se klienta dne určeného v pojistné smlouvě jako konec pojištění. Pojištění pro případ dožití je totiž samostatným pojištěním, které může a nemusí být kombinováno s pojištěním pro případ smrti, a tedy může existovat samostatně. Závěr, že pojistná smlouva je jako celek neplatná, proto nemůže obstát. Soud má za to, že pojistná smlouva byla sjednána platně a účinně, a i kdyby ujednání o rizikovém pojistném mělo být neplatné, tato neplatnost by neměla vliv na platnost pojistné smlouvy jako celku. Navíc by i nadále zůstalo platné a závazné pojištění dožití, jak bylo uvedeno výše. Závěr FA, že ujednání o rizikovém pojistném je neplatné, proto rovněž není správný. Pokud šlo o počáteční a správní náklady, má soud za to, že počáteční a správní náklady byly v pojistné smlouvě, respektive v pojistných podmínkách řádně sjednány, když čl. 1 bod 3 odst. 3.

1. DPP stanoví, že pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně technických zásad pojistitele, a to s odkazem na ustanovení § 2833 o. z., přílohu č. 1 bod I. písm. a) zák. č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví či § 4 odst. 1 písm. l) a zák. č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, nález Ústavního soud ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 625/03, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003. 28 Pokud šlo o výklad FA o absolutní neplatnosti dotčených ujednání uvádí, soud má za to, že není správný, když požadavky FA na obsah textu pojistných smluv nemají oporu v zákoně a jsou v rozporu s principem autonomie vůle účastníků smluvních vztahů, jsou přehnaně formalistické a v rozporu s rozhodovací soudní praxí, podle které má být konstatování absolutní neplatnosti smlouvy naprostou výjimkou a lze k němu přistoupit jen v těch nejkrajnějších případech, a podle které pro neurčitost nelze smlouvu zneplatnit, pokud je zjištění obsahu vůle stran možné, i kdyby nebyl obsah smlouvy konkrétní natolik, aby již jen její text obsahoval ve všech ohledech konečné a vyčerpávající pravidlo pro všechny v úvahu přicházející situace. Pokud šlo o požadavek určitosti ve věci sjednání rizikového pojistného, obdobně textovaná ustanovení obsahuje i zákonná úprava viz. § 2892 o. z., jež stanoví:„ Slibující nahradí náklady a veškerou škodu, které příjemci slibu vzniknou v souvislosti s jednáním, o něž jej slibující požádal“, obdobné je uvedeno v ustanovení § 2499 a § 2500 o. z. Ze samotného textu normy nelze dospět ke konkrétnímu závěru o konečné výši nákladů, přesto jde bez jakýchkoliv pochybností o pravidla určitá, která jejich adresáty zavazují. Pokud by soudy nahlížely na otázku určitosti podobně, jako činí FA, nemohly by aplikovat neurčitý zákon a účastníci existujících právních vztahů by se museli vypořádat s nově konstatovanou plošnou neplatností doposud zcela standardních ujednání o nákladech. Rozšiřování doktríny neplatnosti pro neurčitost na úkor autonomie vůle účastníků smluvních vztahů a zachování platnosti smlouvy, tj. princip pacta sunt servanda, považuje soud za velmi nešťastné a hlavně obecně nežádoucí řešení situace jdoucí navíc proti vývoji moderního soukromého práva v posledních letech. Je na stranách smlouvy, do jakých podrobností zobecněné pravidlo jednání konkretizují. Například zda výslovně uvedou, že mezi veškeré náklady, které se hradí, patří i cestovní náklady, potažmo zda v rámci toho sjednají podrobnější pravidla pro přenesení nákladů, například za letenky, v jaké třídě, v jakém tarifu a u jakých aerolinií se poletí, do jaké maximální výše lze letenky v rozhodném období pořídit atd. A pokud náklady na letenky z jakéhokoliv důvodu smlouva výslovně konkrétně neřeší, neznamená to, že se k jejich úhradě povinný nezavázal, když se jinak zavázal nést cestovní náklady oprávněného. Vznikne-li o oprávněnosti nákladů spor, je právem stran obrátit se na nezávislý soud, aby obecné pravidlo aplikoval na konkrétní skutkový stav a v mantinelech dohody stran o jejich sporu rozhodl. I tím se projevuje respekt k autonomii vůle stran, a nikoliv absolutním popřením a zneplatněním jejich dohody. Pro stejné důvody není možné za neurčité považovat ani ujednání o nákladech podle čl. 1 bodu 3 odst. 3.

1. DPP. Z jeho textu jednoznačně vyplývá, že žalovaný akceptoval právo žalobkyně účtovat od počátku pojistného vztahu k tíži žalovaného její náklady spojené se vznikem a správou pojištění. Dohodu o placení textu čl. 1 bodu 3 odst. 3.

1. DPP, když pojistně technické/ matematické zásady/metody jsou souborem objektivně existujících metod (zásad), které žalobkyně jako pojišťovna obligatorně používá v rámci své státem licencované a dozorované činnosti. Tato pravidla podléhají zákonné úpravě a dohledu ze strany regulátora. Na tytéž zásady odkazuje i zákon viz. např. § 2865 odst. 2 o. z., podle kterého může pojistitel s poškozeným ujednat, že mu namísto opakovaného plnění poskytne jednorázovou náhradu ve výši určené s použitím pojistně matematických metod. Soud se zřetelem ke shora uvedenému dospěl k závěru, že závěr finančního arbitra o absolutní neplatnosti ujednání o počátečních a správních nákladech je proto rovněž nesprávný. 29 Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žaloba žalovaného není důvodná, proto jí zamítl výrokem I. tohoto rozsudku, když vzal v řízení za prokázané, že předmětná pojistná smlouva byla uzavřena platně a určitě dne [datum], když před uzavřením byly žalovanému poskytnuty zákonem vyžadované informace a měl možnost a dostatek času se seznámit s pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami včetně obchodních podmínek, které tvořily nedílnou součást pojistné smlouvy a jež pojednávaly o účtovaných poplatcích a nákladech, což žalovaný stvrdil vlastnoručním podpisem pod uvedené dokumenty, tudíž si byl vědom svých práv a povinností a měl možnost se v případě pochybností informovat u žalobkyně na podrobnosti, ve kterých se cítil nejistě, navíc výročními dopisy zasílanými žalovanému žalobkyní v letech 2012 až 2016 byl žalovaný o průběhu pojistné smlouvy pravidelně informován prostřednictvím stavu účtu a výročních dopisů, navíc se na průběhu předmětné pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky sporu se aktivně podílel prostřednictvím mimořádného vkladu. 30 O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 150 o.s.ř. tak, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů tohoto řízení se zřetelem k výsledku řízení před FA a skutečnosti, že žalobkyně dobrovolně uhradila jak částku 8 000 Kč s příslušenstvím, tak částku 15 000 Kč jako sankci v souvislosti s rozhodnutím FA. Soud vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně přijímala část pojistného poté, co bylo zveřejněno stanovisko ČNB obsažené v Úředním sdělení ČNB ze dne [datum], zveřejněné dne [datum] ve Věstníku ČNB, v částce 6/ 2012. Žalobkyně přijímala pojistné i po zveřejnění dohledového benchmarku ČNB [číslo] 2012 ze dne [datum], ve kterém ČNB, jako orgán dohledu nad finančním trhem vysvětlila, že smyslem informování o nákladovosti produktu životního pojištění z pohledu pojistníka je seznámení zájemce o uzavření smlouvy životního pojištění v rámci předsmluvních informací se základní strukturou pojistného a poplatky, tj. se všemi částkami přímo hrazenými pojistníkem v rámci uzavřené pojistné smlouvy a dále částkami uplatňovanými k jeho tíži včetně částek snižujících cenu podílové jednotky a uvedla, že v případě investičního životního pojištění se„ informací o základní struktuře pojistného a poplatcích rozumí informace o pojistném určeném na investiční a rizikovou část, nebo odhad těchto částek (založený též na realistických předpokladech o vývoji zhodnocení podílové jednotky) a poplatcích přímo hrazených pojistníkem nebo částkách uplatňovaných na vrub pojistníka včetně částek snižujících cenu podílové jednotky“. Ačkoliv ČNB v citovaném dohledovém benchmarku uvedla, že tento dokument vyjadřuje názor pracovníků sekce dohledu nad finančním trhem ČNB, který je aplikován v dohledové praxi a soud a případně i bankovní rada ČNB mohou zaujmout odlišný názor, zdůraznila, že postup v souladu s informacemi v tomto materiálu však bude ČNB při výkonu dohledu nad finančním trhem považovat, v mezích okolností konkrétního posuzovaného případu, za postup v souladu s relevantními právními předpisy vztahujícími se k dané oblasti. Žalobkyně postupem v rozporu s citovaným dohledovým benchmarkem, bez ohledu na právní posouzení jednání žalobkyně, vědomě porušila pokyny dohledového orgánu a požadované informace o nákladové struktuře žalobci nesdělila. Navíc počínaje rokem 2014 začal FA informovat žalobkyni o důvodech neplatnosti smluv investičního životního pojištění, a to v rámci jednání o ústním vysvětlení, která FA nařizoval ve správních řízeních o jím projednávaných sporech. Žalovaná evidentně tato upozornění FA nevzala v úvahu a pojistné nejen z této jedné pojistné smlouvy přijímala i nadále, aniž by učinila jakákoliv opatření. S ohledem na dobrou víru při vznášení námitky promlčení tak nelze ignorovat skutečnost, že instituce o možné neplatnosti pojistné smlouvy a dalších pojistných smluv prokazatelně věděla a neučinila žádné opatření ve vztahu k ochraně svých klientů.

Poučení