27 C 136/2019-205

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Lukáškovou v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [PSČ] [obec a číslo], zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] vedlejší účastník na straně žalobkyně: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] [PSČ] [obec a číslo], zastoupená Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] o určení neplatnosti smlouvy takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba na určení, že právní vztah založený smlouvou o smlouvě budoucí kupní uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a žalovanou, jejímž předmětem je oboustranný závazek žalobkyně a žalované uzavřít mezi sebou na výzvu žalované kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce], zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek], neexistuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 19 965 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala původně na soudu určení, že smlouva o smlouvě budoucí kupní (dále jen„ SOSB“), uzavřená dne [datum] mezi žalobkyní a žalovanou, jejímž předmětem je oboustranný závazek žalobkyně a žalované uzavřít mezi sebou na výzvu žalované kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce], zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek], je neplatná. Žalobu odůvodnila existencí naléhavého právního zájmu na určení, jímž dojde k odstranění právní nejistoty. Žalobkyně odkázala na ustanovení § 38a odst. 3 zák. č. 77/2002 Sb., o českých drahách, v platném znění (dále jen„ ZoČD“) a v něm obsažené poznámky pod čarou odkazující na zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v platném znění (dále jen„ zákon o privatizaci“ nebo„ ZoP“), podle kterých je ve všech případech převodu majetku dle přílohy ZoČD nutné přiměřeně postupovat podle ZoP, jenž vyžaduje pro přímý prodej majetku dle přílohy ZoČD souhlas vlády, který v případě předmětné SOSB nebyl udělen, na čemž podle žalobkyně nic nemění ani výslovné pravidlo obsažené v ustanovení § 38a odst. 3 ZoČD, že se pro nakládání s tímto majetkem souhlas vlády nevyžaduje, neboť žalobkyně zákon o velké privatizaci považuje za lex specialis ve vztahu k zákonu o ČD. Podle žalobkyně, pokud by se při uzavírání SOSB nepostupovalo podle zákona o privatizaci, ale podle zákona o státním podniku (dále jen„ ZoSP“), došlo by podle žalobkyně k porušení ustanovení § 17c ZoSP, podle kterého měla žalobkyně předmětné pozemky uvedené v SOSB zveřejnit na Portálu veřejné správy za účelem informovanosti ostatních státních organizací a organizačních složek o možnosti jejich převzetí, což však žalobkyně neučinila, proto je SOSB absolutně neplatná pro porušení veřejného pořádku.

2. Soud usnesením při jednání soudu dne [datum] připustil změnu žalobního petitu podle § 95 o.s.ř., kterou navrhla žalobkyně podáním došlým soudu dne [datum] tak, že právní vztah založený smlouvou o smlouvě budoucí kupní uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a žalovanou, jejímž předmětem je oboustranný závazek žalobkyně a žalované uzavřít mezi sebou na výzvu žalované kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce], zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek], neexistuje.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odkazem na platnou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, neboť žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože určení neexistence daného právního vztahu založeného SOSB nejistotu v právních vztazích neodstraňuje, nýbrž vytváří. Poznámka pod čarou nemůže stanovit závazná pravidla chování ani interpretace právního předpisu, neboť se jedná o legislativní pomůcku, jež má pouze informativní charakter, že při prodeji majetku dle přílohy ZoČD je možné postupovat i podle zákona o privatizaci, pokud byl konkrétní majetek dříve do privatizace vyhlášen. Zákon o privatizaci se na SOSB nepoužije, když na základě pouhé nezávazné poznámky pod čarou nelze dle konstantní judikatury Ústavního soudu dojít k výkladu, který by popřel jasné pravidlo stanovené„ nahoře nad čarou“, že se souhlas vlády nevyžaduje. I pokud by se měl zákon o privatizaci použít, neměl by povahu speciálního zákona, neboť podle ustanovení § 38a odst. 3 ZoČD by se v takovém případě použil jen„ přiměřeně“, což dle Legislativních pravidel i konstantní judikatury zakládá vztah analogie, nikoli speciality. Na základě přiměřeného (analogického) použití lze ovšem pravidla z jiného právního předpisu použít jen v tom rozsahu, v jakém sám odkazující právní předpis úpravu neobsahuje. Pokud § 38a odst. 3 ZoČD stanoví, že se souhlas vlády nevyžaduje, nelze toto pravidlo přiměřenou aplikací zákona o privatizaci popřít a dojít k závěru, že se souhlas vlády vyžaduje. Opačný výklad by vedl k vyprázdnění uvedeného zákonného pravidla, což je interpretace, kterou ustálená judikatura odmítá. Ustanovení § 17c ZoSP se v daném případě nepoužije. Majetek dle přílohy ZoČD je podle § 38a odst. 3 nepotřebný pro celý stát, tj. i pro všechny ostatní stání organizace a organizační složky. Jeho nabízení na Portálu veřejné správy by šlo proti smyslu zákona. I pokud by došlo k žalobkyní tvrzenému porušení zákona, smysl a účel zákona by neplatnost SOSB nevyžadoval. Že nešlo o pravidlo tvořící veřejný pořádek, dokládala skutečnost, že zákonodárce odkaz na zákon o privatizaci z ustanovení § 38a ZoČD aktuální novelou vypustil. SOSB není s veřejným pořádkem v rozporu a není absolutně neplatná ani relativní neplatnost, neboť pokud by ji žalobkyně namítla, způsobila by ji sama.

4. Soud vzal za prokázaný skutkový stav věci jednak výpisem z obchodního rejstříku [anonymizováno], státní organizace, nyní nově [název žalobkyně] ze dne [datum] a [datum], podle kterého byla [anonymizováno] ke dni [datum] přejmenována na [anonymizována dvě slova], státní organizace, přičemž za ni jedná a podepisuje v plném rozsahu generální ředitel samostatně. Jak soud zjistil z obchodního rejstříku žalované, ze dne [datum], tato je akciovou společností, za níž jedná statutární ředitel. Z uvedených výpisů z obchodního rejstříku vyplývá, že jak žalobkyně, tak žalovaná, jsou subjekty práva způsobilými k právnímu jednání, kterým byla jak Smlouva o smlouvě budoucí kupní ze dne [datum] uzavřená mezi účastníky řízení, tak jimi následně uzavřená Smlouva o zákazu zcizení a zatížení ze dne [datum] (dále jen„ SOZZZ“). Ze shora uvedených smluv ve spojení s výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví], [katastrální uzemí], [územní celek] ze dne [datum], s dopisem žalobkyně adresovaným žalované ze dne [datum], že žalobkyně uzavřela jako budoucí prodávající se žalovanou jako budoucí kupující dne [datum] Smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem byl oboustranný závazek žalobkyně a žalované uzavřít mezi sebou na výzvu žalované kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům parc. [číslo] o výměře 22891 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití dráha, parc. [číslo] o výměře 509 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití jiná plocha, parc. [číslo] o výměře 16 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití jiná plocha, parc. [číslo] o výměře 455 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití jiná plocha, a parc. [číslo] o výměře 176 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití jiná plocha, zapsaným v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro kat. úz. [část obce], obec Praha (dále jen„ předmětné pozemky“), jakož i úprava dalších souvisejících práv a povinností mezi žalobkyní a žalovanou (dále jen„ SOSB“). V návaznosti na čl. VII SOSB byla dne [datum] uzavřena Smlouva o zákazu zcizení a zatížení, kterou se žalobkyně zavázala do doby vkladu vlastnického práva žalované k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí nezcizit a nezatížit uvedené pozemky ve prospěch cizí osoby. Zákaz zcizení a zatížení byl sjednán jako věcné právo. Jak vyplynulo z dopisu žalobkyně žalované ze dne [datum], žalobkyně namítla neplatnost SOSB dopisem ze dne [datum] s odůvodněním, že SOSB byla uzavřena v rozporu se zák. č. 92/1991 Sb., o privatizaci. Jak soud zjistil z dopisu žalované ze dne [datum] adresovaného žalobkyni, že žalovaná vložila do realizace SOSB nemalé prostředky v řádech stovek miliónů. Jak soud zjistil z rozsudku [název soudu] ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 27 Co 497/2009-393, tento se zabýval přiměřeným postupem při převodu vlastnického práva k nemovitostem podle ZoP s odkazem na ustanovení § 38a ZoČD, přičemž dospěl k závěru, že přicházejí v úvahu postupy podle § 10 a 14 ZoP bez nutnosti vypracování privatizačních projektů, tj. že převodce může při zpeněžování uvedených nemovitostí postupovat pouze formou veřejné dražby či výběrem kupujícího, jenž by vzešel z veřejné soutěže, nemůže však rozhodnout o prodeji zájemci vybranému mimo veřejnou soutěž nebo veřejnou dražbu, neboť oprávnění dává zákon pouze vládě. Citovaný rozsudek byl však následně zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2389/2010. Jak soud zjistil z Usnesení vlády České republiky ze dne [datum], [číslo] ve spojení s výkazem dosavadního a nového stavu údajů katastru nemovitostí – geometrický plán č. 2094 [číslo], z výkazu dosavadního a nového stavu údajů katastru nemovitostí – geometrický plán [číslo] z výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] v kat. úz. [část obce], obec Praha, předmětem SOSB byl převod vlastnického práva k předmětným pozemkům. V příloze k ZoČD jsou uvedeny pozemky parc. [číslo]. Nejsou v ní uvedeny pozemky parc. [číslo] když na uvedené je třeba hledět jako na pozemky uvedené v příloze k ZoČD a vztahuje se na ně úprava uvedená v ustanovení § 38a odst. 3 ZoČD, přičemž uvedená příloha ZoČD vychází z usnesení vlády ČR ze dne [datum], [číslo] kterým vláda vzala na vědomí seznam nepotřebného majetku státu, ke kterému vykonávají právo hospodaření [obec] dráhy, s. o., uvedený v části B přílohy tohoto usnesení. V části B přílohy s názvem Nepotřebný majetek, část 4. Lokality v [obec], jejich části jsou nepotřebné k hlavní činnosti (strana [číslo]) je vymezena i lokalita [obec] [část obce] včetně pozemku parcelní [číslo]. Následně došlo ke vzniku pozemku parc. [číslo] oddělením od pozemku parc. [číslo] na základě souhlasu příslušného katastrálního úřadu ze dne [datum]. Do přílohy ZoČD, jenž nabyl účinnosti [datum], specifikující majetek určený k úhradě závazků státní organizace [obec] dráhy bylo doslovně převzato vymezení majetku v lokalitě [obec] [část obce] z citovaného usnesení vlády ČR. Podle § 20 odst. 5 písm. c) ZoČD ve znění účinném do 30. 6. 2004 se jednalo o majetek určený k úhradě závazků státní organizace [obec] dráhy, jenž je stanoven v příloze [číslo] ZoČD, s nímž hospodaří do dne vzniku [právnická osoba] dráhy státní organizace [obec] dráhy, a ke dni vzniku [právnická osoba] dráhy ministerstvo. Ke vzniku pozemku parc. [číslo] došlo oddělením od pozemku parc. [číslo] na základě souhlasu příslušného katastrálního úřadu ze dne [datum]. Pozemky parc. [číslo] byly zahrnuty mezi majetek nepotřebný k hlavní činnosti státní organizace [obec] dráhy, který byl následně v souladu se ZoČD určený k úhradě závazků státní organizace [obec] dráhy. Povaha pozemků stanovená citovaným ustanovením zákona byla po jejich oddělení od původního pozemku zachována, jinak by docházelo k obcházení úmyslu zákonodárce, jenž stanovil určitý režim nakládání s uvedenými pozemky, přičemž jejich oddělením by uvedené pozemky byly z daného režimu vyňaty. Soud nahlížel na pozemky parc. [číslo] jako na majetek určený k úhradě závazků státní organizace [obec] dráhy vymezený v příloze k ZoČD, protože na žalobkyni na základě novelizace ZoČD provedené zák. č. 293/2004 Sb., přešla příslušnost k hospodaření s předmětnými pozemky. Pokud by uvedené pozemky neměly být majetkem určeným k úhradě závazků státní organizace [obec] dráhy vymezeným v příloze k ZoČD, k uvedenému přechodu by nedošlo. Předmětné pozemky jsou majetkem vymezeným v příloze k ZoČD, na který se vztahuje ustanovení § 38a odst. 3 ZoČD. Jak soud zjistil z rozsudku Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 12. 6. 2007, č. j. 3 C 13/2007-143, žalobkyně sama v uvedeném řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva uváděla, že při prodeji nepotřebného majetku vyňatého z privatizace nepostupovala podle zákona o privatizaci. Žaloba byla v daném případě zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum], a to ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2007, č. j. 14 Co 514/2007-186, ve kterém odvolací soud konstatoval, že závěr soudu I. stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení byl zcela správný, a to zejména proto, že prohlášením smlouvy za neplatnou by ke zlepšení postavení žalobkyně nedošlo. Nebyla splněna ani podmínka, že by bez požadovaného určení mělo být ohroženo právo žalobce či by se jeho právní postavení stalo nejistým, neboť žalobci žádné vynutitelné právo nesvědčí. Odvolací soud rovněž konstatoval, že předmětné nemovitosti nebyly převáděny z vlastnictví státu formou výběrového řízení za splnění podmínek zák. č. 219/2000 Sb., nýbrž bylo postupováno na základě usnesení vlády ČR ze dne [datum] [číslo] kterým byly předmětné nemovitosti vyňaty z privatizace dle ZoP a byly určeny k prodeji vybranému zájemci dle pravidel stanovených druhým žalovaným. S předem stanovenými pravidly prodeje byl žalobce seznámen. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008 vyplynulo, že u nepotřebného majetku podle přílohy ZoČD nezařazeného do privatizace podle ZoP Nejvyšší soud shledal postup prodeje mimo ZoP důvodným. Rovněž z výroční zprávy žalobkyně za rok 2007 vyplynulo, že v případě nepotřebného majetku podle přílohy ZoČD, jenž nebyl do privatizace vybrán, postupovala žalobkyně mimo režim ZoP. Jak soud zjistil ze šesti smluv o prodeji nepotřebného majetku, konkrétně z kupní smlouvy ze dne 29. 10. 2012, č. j. S44220/11, jež byla uzavřena mezi SŽDC a Městem Duchcov, z jejíhož čl. I. jasně vyplynulo, že má SŽDC na základě ustanovení § 38a ZoČD právo hospodařit s nemovitým majetkem ČD nacházejícím se v obci [obec], jenž je předmětem prodeje. Výslovně bylo uvedeno v odst. 5 citovaného čl. I smlouvy, že předmět prodeje je uveden v příloze ZoČD, přičemž podle ustanovení § 38a odst. 3 ZoČD se jedná o majetek pro stát trvale nepotřebný a nakládání s ním nevyžaduje souhlas vlády. Stejné vyplynulo z čl. I odst. 4 kupní smlouvy ze dne 23. 12. 2013, č. j. S016876/13, jež byla uzavřena mezi SŽDC a [právnická osoba] Stejná skutečnost vyplynulo rovněž ze smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi SŽDC a Univerzitou [ulice] v [obec], konkrétně z jejího čl. I bod 5, dále i z kupní smlouvy ze dne [datum], V [číslo], uzavřené mezi SŽDC a [právnická osoba], konkrétně jejího čl. I odst. 4 citované smlouvy, v neposlední řadě z kupní smlouvy uzavřené mezi SŽDC a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], občanským sdružením ze dne 15. 9. 2008, č. j. S 1000/06 a z kupní smlouvy ze dne 13. 3. 2009, č. j. S0353/06 uzavřené mezi SŽDC a společností [právnická osoba], konkrétně z jejího čl. I odst.

4. Jak soud zjistil ze Statutu žalobkyně ze dne [datum], jenž byl účinný v době uzavření SOSB, pak jeho čl. 16 odst. 4 výslovně uvádí, že souhlas vlády není vyžadován při převodu majetku podle § 38a odst. 3 ZoČD, což mj. dále dokládá existenci dlouhodobé praxe žalobkyně převádět nepotřebný majetek dle přílohy ZoČD, jenž nebyl vybrán do privatizace, mimo režim ZoP a bez souhlasu vlády. Jak soud zjistil z tiskové zprávy vedlejšího účastníka ze dne [datum], že vedlejší účastník musel o všech skutečnostech, které mají údajně zakládat neplatnost SOSB tvrzenou žalobkyní, vědět nejpozději dne [datum], kdy ve své vlastní tiskové zprávě uvedl, že byl ze strany žalobce požádán o právní posouzení SOSB. [jméno] žalobkyně musela o uvedených skutečnostech vědět v okamžiku uzavření SOSB dne [datum], přesto byla SOSB uzavřena a pochybnosti o platnosti SOSB byly žalované poprvé notifikovány až v nedatovaném dopise právního zástupce žalobkyně doručeném žalované dne [datum].

5. Po právní stránce soud věc hodnotil jednak podle § 80 o.s.ř., a to pokud šlo o otázku existence naléhavého právního zájmu na určení. Podle § 80 o.s.ř. se lze domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle platné judikatury Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2196/2005, o naléhavý právní zájem může jít zásadně jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. Tzn., že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, jenž je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1440/14-2, smysl zákonného požadavku naléhavého právního zájmu lze spatřovat v pojetí určovací žaloby zásadně jako prostředku preventivní právní ochrany, jejímž účelem má být vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu, odstranění nejistoty v právní postavení žalobce a předejití případným budoucím sporům. Rozhodnutí o žalobě o určení neplatnosti smlouvy objektivně způsobilé eliminovat nejisté postavení žalobce a vyřešit sporné vztahy mezi stranami tak, aby se předešlo případným budoucím sporům. Jak soud zjistil ze samotné SOSB, konkrétně z čl. I odst. 2, žalobkyně sama přímo v SOSB žalovanou ujistila, že nakládání s předmětnými pozemky na základě ustanovení § 38a ZoČD nevyžaduje souhlas vlády, resp. k uvedenému kroku není třeba žádného dalšího souhlasu či rozhodnutí orgánu výkonné moci podle čl. VI. odst.

1. Jak soud zjistil z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 27 Co 497/2009-393, kterým byl změně rozsudek soudu I. stupně ve věci [právnická osoba] proti žalované [právnická osoba] a Správou železniční dopravní cesty, s.o., o určení neplatnosti kupní smlouvy. Odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že uvedené kupní smlouvy týkající se nemovitostí v něm uvedených jsou neplatné. Jak soud zjistil z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, č. j. 28 Cdo 913/2008-203, bylo dovolání [právnická osoba] odmítnuto s tím, že u žalující akciové společnosti není dána naléhavost právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví České republiky k nemovitostem, o něž jde o v tomto řízení, když uvedené právo České republice svědčí, neboť je i nyní v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník těchto nemovitostí a že u žalující akciové společnosti není dán naléhavý právní zájem na určení, není splněna podmínka, že by bylo ohroženo právo žalobkyně anebo že by se její právní postavení stalo nejistým. Citovaný rozsudek byl však následně zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2389/2010. Jak soud zjistil z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, č. j. 28 Cdo 913/2008-203, bylo dovolání [právnická osoba] odmítnuto s tím, že u žalující akciové společnosti není dána naléhavost právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví České republiky k nemovitostem, o něž jde o v tomto řízení, když uvedené právo České republice svědčí, neboť je i nyní v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník těchto nemovitostí a že u žalující akciové společnosti není dán naléhavý právní zájem na určení, není splněna podmínka, že by bylo ohroženo právo žalobkyně anebo že by se její právní postavení stalo nejistým. Jak soud zjistil z rozsudku Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 12. 6. 2007, č. j. 3 C 13/2007-143, žalobkyně sama v uvedeném řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva uváděla, že při prodeji nepotřebného majetku vyňatého z privatizace nepostupovala podle zákona o privatizaci. Žaloba byla v daném případě zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum], a to ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2007, č. j. 14 Co 514/2007-186, ve kterém odvolací soud konstatoval, že závěr soudu I. stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení byl zcela správný, a to zejména proto, že prohlášením smlouvy za neplatnou by ke zlepšení postavení žalobkyně nedošlo. Nebyla splněna ani podmínka, že by bez požadovaného určení mělo být ohroženo právo žalobce či by se jeho právní postavení stalo nejistým, neboť žalobci žádné vynutitelné právo nesvědčí. Odvolací soud rovněž konstatoval, že předmětné nemovitosti nebyly převáděny z vlastnictví státu formou výběrového řízení za splnění podmínek zák. č. 219/2000 Sb., nýbrž bylo postupováno na základě usnesení vlády ČR ze dne [datum] [číslo] kterým byly předmětné nemovitosti vyňaty z privatizace dle ZoP a byly určeny k prodeji vybranému zájemci dle pravidel stanovených druhým žalovaným. S předem stanovenými pravidly prodeje byl žalobce seznámen. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008 vyplynulo, že u nepotřebného majetku podle přílohy ZoČD nezařazeného do privatizace podle ZoP shledal postup prodeje mimo ZoP důvodným. Rovněž z výroční zprávy žalobkyně za rok 2007 vyplynulo, že v případě nepotřebného majetku podle přílohy ZoČD, jenž nebyl do privatizace vybrán, postupovala žalobkyně mimo režim ZoP. Jak soud zjistil ze šesti smluv o prodeji nepotřebného majetku, konkrétně z kupní smlouvy ze dne 29. 10. 2012, č. j. S44220/11, jež byla uzavřena mezi SŽDC a [územní celek], z jejíhož čl. I. jasně vyplynulo, že má SŽDC na základě ustanovení § 38a ZoČD právo hospodařit s nemovitým majetkem ČD nacházejícím se v obci [obec], jenž je předmětem prodeje. Výslovně bylo uvedeno v odst. 5 citovaného čl. smlouvy, že předmět prodeje je uveden v příloze ZoČD, přičemž podle ustanovení § 38a odst. 3 ZoČD se jedná o majetek pro stát trvale nepotřebný a nakládání s ním nevyžaduje souhlas vlády. Stejné vyplynulo z čl. I odst. 4 kupní smlouvy ze dne 23. 12. 2013, č. j. S016876/13, jež byla uzavřena mezi SŽDC a [právnická osoba] Rovněž ze smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi SŽDC a Univerzitou [ulice] v [obec], konkrétně z jejího čl. I bod 5, v neposlední řadě z kupní smlouvy ze dne [datum], V [číslo], uzavřené mezi SŽDC a [právnická osoba], konkrétně jejího čl. I odst. 4 citované smlouvy. Dále z kupní smlouvy uzavřené mezi SŽDC a [anonymizována dvě slova] železnicí, občanským sdružením ze dne 15. 9. 2008, č. j. S 1000/06. Z kupní smlouvy ze dne 13. 3. 2009, č. j. S0353/06 uzavřené mezi SŽDC a společností [právnická osoba], konkrétně z jejího čl. I odst.

4. Ve shora uvedených případech se jednalo o přímý prodej, přičemž se v nich hovořilo o dohodnuté kupní ceně, jež nevzešla z veřejné soutěže. Z uvedených smluv rovněž vyplynulo, že žalobkyně postupovala dlouhodobě při prodeji nepotřebného majetku nevybraného do privatizace mimo režim ZoP. [jméno] žalobkyně takový postup v citovaných smlouvách aprobovala. Žalobkyně v průběhu roku 2018 po uzavření SOSB se žalovanou uzavřela dne [datum] SZZZ, přičemž následně byl na základě výzvy katastrálního úřadu z [datum] návrh na vklad zákazu zcizení a zatížení doplněn o souhlasné prohlášení podepsané žalobcem ze dne [datum]. Pokud by žalobkyně měla pochybnosti na jaře 2018 o platnosti SOSB, sdělila by neplatnost předmětné smlouvy žalované. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v souladu se svojí předchozí praxí dobrovolně uzavřela se žalovanou předmětnou smlouvu a sám výslovně ujistil žalovanou, že není třeba souhlasu vlády ani žádného jiného orgánu.

6. Pokud šlo o naléhavý právní zájem na určení, vycházel soud z účelu určovací žaloby, kterou má být vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy, odstranění nejistoty a předejití budoucím sporům, s čímž koresponduje požadavek naléhavého právního zájmu. Jak soud zjistil z článku v [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], představitelé státu, konkrétně ministr dopravy, vyjádřil politickou vůli se z SOSB vyvázat. Žalovaná nepřistoupila na návrh žalobkyně ze dne [datum] zrušit SOSB dohodou, přičemž uvedená dohoda logicky předpokládala platnost SOSB, z uvedeného důvodu byla podána žaloba na určení neplatnosti SOSB. Pouhá vůle vyvázat se z dříve uzavřené smlouvy ovšem neplatnost smlouvy ani naléhavý právní zájem na určovací žalobě zakládat nemůže. Postup, kdy žalobkyně nejprve žalovanou v souladu se svou dlouholetou praxí ujistí, že se k uzavření SOSB nevyžaduje souhlas vlády, aby následně začala tvrdit opak, hodnotil soud jako jednání v rozporu s dobrými mravy, když uvedeným postupem žalobkyně zpochybnila řadu dalších četných převodů majetku, při kterých podle své zavedené mnohaleté praxe postupovala mimo režim ZoP a bez souhlasu vlády. Podle platné judikatury Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, pouhá neshoda stran ohledně platnosti smlouvy, naléhavý právní zájem nezakládá, navíc práva z SOSB mohou stranám vznikat již dříve než v roce 2030 podle čl. V. odst. 4 a 6 SOSB a lze žalovat na jejich plnění, tudíž není dán v uvedeném případě naléhavý právní zájem na určovací žalobě, když pro splnění prevenční povinnosti se nevyžaduje žaloba, když podle platné judikatury Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 25 Cdo 5186/2008, pro naplnění prevenční povinnosti není určovací žaloba způsobilá, a tudíž ani nutná. Věcně právní zákaz zcizení a zatížení dle čl. 2 SOZZZ na dobu trvání SOSB omezen není, když čl. 2 SOZZZ stanoví, že pokud zanikne závazek předmětné pozemky nezcizit a nezatížit dle čl. 2 SOZZZ, má žalovaná povinnost poskytnout žalobkyni součinnost k jeho výmazu z katastru nemovitostí. Na existenci SOSB tedy SOZZZ bez dalšího nezávisí. Jak soud zjistil z dopisu žalované ze dne [datum], informace o Modernizaci trati požadované dopisem žalované z [datum] žalobkyně sama průběžně zveřejňuje (viz [webová adresa]) a je navíc povinna poskytovat je komukoli dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění, tudíž požadavek žalované na jejich poskytnutí nemůže zakládat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti SOSB. V důsledku shora uvedeného postupu nebylo vytvoření právní jistoty v právních vztazích, nýbrž její destabilizace jak ve vztahu k žalované, tak i k třetím osobám, na které převedla žalobkyně nepotřebný majetek podle ZoČD mimo režim ZoP. V daném případě podle názoru soudu není dán naléhavý právní zájem na určení, když naopak předmětná žaloba nejistotu v právních vztazích vytváří.

7. Soud dále soud postupoval podle zák. č. 77/2002 Sb., o [právnická osoba] dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, v platném znění a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, v platném znění podle kterého byla zřízena státní organizace Správa železniční dopravní cesty (dále jen„ ZoČD“). Správa železniční dopravní cesty, nyní [název žalobkyně] (dále jen„ SŽDC“) vznikla ke dni [datum], přičemž SŽDC se při nakládání s majetkem řídí zejména ZoČD a ve věcech v něm neupravených zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, v platném znění (dále jen„ ZoSP“). Podle § 21 odst. 2 ZoČD státní organizace SŽDC hospodaří s majetkem vymezeným v § 20 odst. 1 a 2 a v § 38a odst. 1 Podle § 38a odst. 1 ZoČD příslušnost k hospodaření s majetkem určeným k úhradě závazků státní organizace [obec] dráhy vymezeným v příloze k uvedenému zákonu přešel k [datum] z Ministerstva dopravy na státní organizaci SŽDC, resp. nyní Správu železnic, státní organizaci. Podle § 38a odst. 3 ZoČD majetek uvedený v příloze k citovanému zákonu určený k úhradě závazků státní organizace [obec] dráhy se považuje za majetek pro stát trvale nepotřebný a nakládání s ním nevyžaduje souhlas vlády. Při převodu tohoto majetku státu na jiné právnické či fyzické osoby postupuje SŽDC, resp. nyní [název žalobkyně], přiměřeně podle zvláštního zákona. Zákon o privatizaci vymezuje svou působnost v § 1 odst. 1, kde se uvádí, tento zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace (dále jen„ podnik“), jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na podnikání jiných právnických osob, a to na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen„ privatizace“). Podle § 5 odst. 2 ZoP se převod majetku podle tohoto zákona provádí podle rozhodnutí o privatizaci podniku nebo jeho části, nebo podle rozhodnutí o privatizaci majetkové účasti státu na podnikání jiné právnické osoby (dále jen„ rozhodnutí o privatizaci“), vydaného na základě návrhu privatizačního projektu. Podle § 10 odst. 1 a 2 ZoP rozhodnutí o privatizaci přímým prodejem mimo veřejnou soutěž nebo veřejnou dražbu vydává vláda na návrh ministerstva. Rozhodnutí o privatizaci v dalších věcech si vláda může vyhradit. Rozhodnutí o privatizaci neuvedená v odst. 1 vydává ministerstvo. Podle § 14 odst. 1 ZoP privatizaci majetku uskutečňuje ministerstvo prodejem na základě smlouvy uzavřené s kupujícím nebo veřejnou dražbou. Při veřejné dražbě postupuje podle zvláštního právního předpisu. Výběr dražebníka provádí ministerstvo.

8. Soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tj. žalobu zcela zamítl poté, co zhodnotil jednotlivé důkazy o skutkovému stavu věci tak, že žalobkyně sama přímo v SOSB žalovanou výslovně ujistila, že nakládání s předmětnými pozemky na základě ustanovení § 38a ZoČD nevyžaduje souhlas vlády, což vyplynulo z čl. I odst. 2 SOSB, tudíž že je oprávněna uzavřít SOSB, a k uvedenému kroku není třeba žádného dalšího souhlasu či rozhodnutí orgánu výkonné moci podle čl. VI. odst.

1. Jak vyplynulo ze samotné Výroční zprávy žalobkyně pro rok 2007, při prodeji nepotřebného majetku podle ustanovení § 38a ZoČD bylo podle ZoP postupováno pouze v případě majetku, jenž byl vládou vyhlášen do privatizace. Naopak v případě majetku nevyhlášeného do privatizace bylo postupováno mimo režim ZoP, navíc v roce 2006 byl mimo režim ZoP prodán nepotřebný majetek v hodnotě přesahující 1,28 miliardy Kč. Jak vyplynulo ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu Plzeň – sever ve věci vedené pod sp. zn. 3 C 13/2007, bylo postupováno přímým prodejem mimo režim ZoP při prodeji bytových domů, jež sic nejprve byly vládou vyhlášeny do privatizace dle ZoP, avšak následně z ní byly usnesením vlády ze dne [datum], [číslo] vyňaty, čímž se uvedený majetek dostal do stejného režimu prodeje jako předmětné pozemky v tomto řízení, a byl prodán mimo režim ZoP přímým prodejem vybranému zájemci. Platnost smluv o prodeji uvedeného majetku byla jiným zájemcem zpochybňována prostřednictvím určovacích žalob s odkazem na to, že nebylo postupováno podle ZoP a s prodejem neudělila souhlas vláda. [jméno] žalobkyně ve sporu vedeném v prvním stupni před Okresním soudem Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 13/2007 argumentovala, že nemovitosti, které byly v daném případě předmětem prodeje, tvoří podle § 38a odst. 3 zák. č. 77/2002 Sb., majetek určený k úhradě závazků státní organizace [obec] dráhy, k jehož nakládání se nevyžaduje souhlas vlády a při jehož převodu na jiné právnické či fyzické osoby postupuje žalovaná ad. 2), tj. žalobkyně ve věci této, přiměřeně podle ustanovení zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů. Shodně žalobkyně argumentovala i v dalších sporech, přičemž žaloby na určení neplatnosti prodejních smluv byly zamítnuty především pro absenci naléhavého právního zájmu. Nejvyšší soud v rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 28 Cdo 913/2008 konstatoval, že postup mimo režim ZoP byl opodstatněný. Jak soud zjistil z již jednou shora citovaných smluv na prodej nepotřebného majetku, konkrétně z kupní smlouvy ze dne 29. 10. 2012, č. j. S44220/11, jež byla uzavřena mezi SŽDC a Městem Duchcov, z jejíhož čl. I. jasně vyplynulo, že má SŽDC na základě ustanovení § 38a ZoČD právo hospodařit s nemovitým majetkem ČD nacházejícím se v obci [obec], jenž je předmětem prodeje. Výslovně bylo uvedeno v odst. 5 citovaného čl. I smlouvy, že předmět prodeje je uveden v příloze ZoČD, přičemž podle ustanovení § 38a odst. 3 ZoČD se jedná o majetek pro stát trvale nepotřebný a nakládání s ním nevyžaduje souhlas vlády. Stejné vyplynulo z čl. I odst. 4 kupní smlouvy ze dne 23. 12. 2013, č. j. S016876/13, jež byla uzavřena mezi SŽDC a [právnická osoba] Rovněž ze smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi SŽDC a Univerzitou [ulice] v [obec], konkrétně z jejího čl. I bod 5, v neposlední řadě z kupní smlouvy ze dne [datum], V [číslo], uzavřené mezi SŽDC a [právnická osoba], konkrétně jejího čl. I odst. 4 citované smlouvy, dále z kupní smlouvy uzavřené mezi [anonymizováno] a [anonymizována tři slova], občanským sdružením ze dne 15. 9. 2008, č. j. S 1000/06, v neposlední řadě z kupní smlouvy ze dne 13. 3. 2009, č. j. S0353/06 uzavřené mezi SŽDC a společností [právnická osoba], konkrétně z jejího čl. I odst.

4. Žalobkyně ve shora citovaných případech bez souhlasu vlády v příloze [číslo] žalované za roky 2008 až 2014 převedla řadu nemovitostí v režimu mimo ZoP, tudíž předmětná SOSB není jediná. Žalobkyně zcela totožně, tj. mimo režim ZoP a bez souhlasu vlády, postupovala i v dalších případech týkajících se nepotřebného majetku. Uvedené smlouvy figurují v katastru nemovitostí, přičemž byly uzavřeny v letech 2008 2014, kde bylo postupováno totožně jako v případě předmětné SOSB, když všechny shora citované smlouvy obsahují výslovné ujištění žalobkyně, že se k prodeji daného majetku podle § 38a ZoČD nevyžaduje souhlas vlády, což bylo shodné ujištění jako v předmětné SOSB. Ze shora uvedených důkazů bylo postaveno najisto, že není-li zpracován privatizační projekt a rozhodnuto o privatizaci, prodává se mimo ZoP, což byla strategie implementovaná samotnou žalobkyní již před mnoha lety.

9. Jak soud zjistil z nálezů Ústavního soudu sp. zn. sp. zn. I. ÚS 22/99 a Pl. ÚS 23/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, z Legislativních pravidel vlády (čl. 45-47 přílohou; plné znění dostupné on-line na odkazu uvedeném poznámce pod čarou [číslo]), z Metodické pomůcky, z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98, Nejvyšší soud postup mimo zákon o privatizaci aproboval, tudíž se zákon o privatizaci použije pouze v případě majetku, na který byl zpracován privatizační projekt a který byl v souladu s tímto zákonem vyhlášen do privatizace podle § 5 ZoP a nebyl z privatizace následně vyňat. Uzavřením předmětné SOSB nedošlo k porušení zákona. Podle ustanovení § 38a odst. 3 ZoČD, majetek uvedený v příloze k tomuto zákonu určený k úhradě závazků státní organizace [obec] dráhy se považuje za majetek pro stát trvale nepotřebný a nakládání s ním nevyžaduje souhlas vlády. Při převodu tohoto majetku státu na jiné právnické či fyzické osoby postupuje [název žalobkyně] (dříve [příjmení]) přiměřeně podle zvláštního zákona. Poznámka pod čarou 21) pak obsahuje odkaz na ZoP (zák. č. 92/1991 Sb.). Žalobkyně pouze na základě uvedené poznámky pod čarou v tomto řízení dovozovala nutnost postupovat podle ZoP v případě veškerého majetku podle § 38a ZoČD, tj. i tam, kde nedošlo k vyhlášení majetku do privatizace dle ZoP, ačkoliv z výslovného znění ustanovení § 38a odst. 3 ZoČD citovaného výše neplyne, že k uzavření SOSB měl být potřeba souhlas vlády. Jak soud zjistil z Legislativních pravidel vlády schválených usnesením vlády [číslo] ze dne [datum] ve znění pozdějších změn, veřejně dostupných na [webová adresa] [číslo], [webová adresa], že v daném případě se zákon o privatizaci na SOSB nepoužije, neboť Legislativní pravidla a judikatura Ústavního soudu výklad žalobkyně vylučují, neboť podle Legislativních pravidel vlády a nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 485/98, vyplynul opak tvrzeného žalobkyní. Podle čl. 45 až 47 Legislativních pravidel, na které odkazovala žalobkyně, je třeba odlišovat nenormativní a normativní odkaz na jiný právní předpis. Má-li být odkazem na jiný právní předpis dosaženo závazného použití nebo naopak vyloučení použití právních norem obsažených v jiném právním předpisu, je nutné tak učinit prostřednictvím normativního (závazného) odkazu přímo v textu zákona„ nad čarou“. Nelze toho naopak dosáhnout prostřednictví odkazu v poznámce pod čarou, která podle čl. 47 Legislativních pravidel nemůže mít normativní (závaznou) povahu. Jak soud zjistil z Metodické pomůcky (dále jen„ metodická příručka“) pro přípravu návrhů právních předpisů vypracované autorským kolektivem odboru vládní legislativy Úřadu vlády, III. část, která se této problematice věnuje na str. 25an, uvádí, že má-li mít odkaz na jiný právní předpis normativní význam, musí být součástí textu právní normy, tj. nad čarou. Užití nenormativního odkazu v poznámce pod čarou je dle zmíněné metodické pomůcky nežádoucí, má vždy pouze informativní hodnotu a jeho účelem je upozornit, že na danou oblast se vztahují i jiné právní předpisy. Tak je tomu i v případě zákona o privatizaci odkazovaného v poznámce pod čarou 21) ZoČD. Podle zákona o privatizaci jistě lze postupovat, avšak jedině tehdy byl-li ohledně určitého majetku zpracován privatizační projekt a byl-li majetek vyhlášen do privatizace dle § 5 ZoP. Taktomu ovšem v případě předmětných pozemků není, tudíž se ZoP neuplatní. Shora uvedená pravidla ve své ustálené rozhodovací praxi potvrdil rovněž Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 485/98, na který odkazovala samotná žalobkyně, jenž se zabýval podobnou situací, kdy šlo konkrétně o to, že v závazné části právního předpisu ([číslo] Sb.) bylo odkázáno obecně na„ zvláštní právní předpis“ a jen poznámka pod čarou měla napovídat, že tímto předpisem měl zákonodárce na mysli konkrétní ustanovení jiného právního předpisu ([číslo] Sb.). Ústavní soud rázně odmítl, že by bylo možné tento obecný odkaz na„ zvláštní právní předpis“ obsažený v normativním textu„ nad čarou“ interpretovat prostřednictvím pouhé nezávazné poznámky pod čarou takto zužujícím způsobem. Konkrétně Ústavní soud v dané věci připomněl, že se ve své konstantní judikatuře důsledně řídí pravidlem, že„ to, co je uvedeno v poznámce pod čarou, nemá závaznou povahu a není to pravidlem chování subjektů uvedených nahoře nad čarou v textu právního předpisu. Text poznámky pod čarou nemůže odůvodnit rozšiřující výklad § 20 odst. 6 písm. g) cit. zákona ve prospěch státu a restriktivní výklad v neprospěch stěžovatele v případě zcela jednoznačně formulovaných pojmů jako v projednávané věci. Zákonodárce odkázal na zvláštní právní předpis, nikoliv však na poznámku pod čarou a konkrétní ustanovení v ní. Tuto skutečnost odůvodnění rozsudku Krajského soudu nerespektuje. [příjmení] by být výslovně stanoveno, že uvedená poznámka je součástí právního předpisu tak, jak je tomu v případě příloh zákonů. To se ale nestalo a konečně legislativní pravidla takový postup pravidelně zakazují. K vlastní povaze poznámek pod čarou v textu zákonů pak Ústavní soud ve stejném nálezu výstižně uvedl, že nejsou závaznou součástí pravidla chování, ale naopak pouhou legislativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování. Na základě toho pak Ústavní soud uzavřel, že vzniknou-li v důsledku použití poznámek pod čarou výkladové problémy, je nutno je řešit tak, že rozhodující je vlastní pravidlo chování, nikoliv to, co je stanoveno v poznámce pod čarou. Soudní moci je v právním státě zakázáno napravovat pochybení zákonodárce při formulaci právních předpisů cestou výkladu, kterým změní ústavně konformní, ale z hlediska státní moci nevýhodný jednoznačný text právního předpisu.“ Stejná pravidla vyplývají i z celé řady dalších soudních rozhodnutí. Ústavní soud tedy ve své ustálené rozhodovací praxi vyloučil, že by nezávazný odkaz na právní předpis uvedený v poznámce pod čarou mohl být použit k interpretaci zákona způsobem, který odporuje jasně stanovenému pravidlu chování v závazném textu zákona nad čarou. Tudíž pokud pravidlo chování nad čarou v textu § 38a odst. 3 ZoČD jasně stanoví, že se k převodu majetku dle přílohy ZoČD nevyžaduje souhlas vlády, nelze toto zákonné ustanovení na základě odkazu na zákon o privatizaci v poznámce pod čarou interpretovat způsobem, že souhlas vlády potřeba je. Vztah k žalobkyni a majetku dle přílohy ZoČD byl potvrzen i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008. Je sice pravdou, že se v něm Nejvyšší soud zabýval primárně otázkou naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smluv uzavřených bez souhlasu vlády a závěry nižších soudů o jeho absenci označil za správné, přesto se však k otázce aplikace zákona o privatizaci na základě § 38a odst. 3 ZoČD alespoň stručně vyjádřil. [jméno] žalobkyně připouští, že Nejvyšší soud označil za opodstatněný postup nižších soudů, které při svém posouzení vycházely z toho, že při prodeji majetku státu v daném případě bylo postupováno na základě usnesení vlády ČR ze dne [datum], [číslo] kterým byly předmětné nemovitosti vyňaty z privatizace podle zák. č. 92/1991 Sb. Tím ovšem Nejvyšší soud výslovně aproboval, že uvedeným rozhodnutím vlády došlo k vynětí majetku z režimu privatizace a tento majetek byl tedy prodán přímým prodejem mimo režim zákona o privatizaci. Ve skutečnosti žalobkyně uskutečnila výběrové řízení pouze za účelem výběru realitní kanceláře, která přímý prodej konkrétnímu zájemci zprostředkovala, jak sama žalobkyně vysvětlila v přiloženém vyjádření ze dne [datum] v rámci řízení završeného předmětným rozsudkem Nejvyššího osudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008. Nejvyšší soud tedy v uvedené věci posuzoval případ zcela srovnatelný s projednávanou věcí. Zcela nepřípadný byl naopak odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2009, č. j. 27 Co 497/2009-393, neboť uvedený rozsudek byl jako věcně nesprávný zrušen Nejvyšším soudem sp. zn. 32 Cdo 2389/2010, jak sama žalobkyně přiznala ve svém vyjádření, avšak i z důvodu, že neobsahuje jakoukoli argumentační oporu pro závěr o přiměřeném použít § 10 a 14 ZoP bez privatizačních projektů. Navíc výklad Krajského soudu v Praze pominul, že za pomoci odkazu na pouhé přiměřené použití jiného zákona nelze založit pravomoc orgánů veřejné moci, neboť by takový postup byl v rozporu se zásadou zákonné licence vyjádřenou v čl. 2 odst. 2 Ústavy Ani sám žalobce navíc takto přiměřeně nikdy nepostupoval a v případech, kdy majetek převáděl dle zákona o privatizaci, postupoval na základě privatizačních projektů a rozhodnutí vlády o zařazení majetku do privatizace. Uvedené vyplynulo z vyjádření žalobkyně ze dne [datum] a soudního rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 3 C 13/2007 Ani přiměřené použití zákona o privatizaci by nevyžadovalo souhlas vlády. I pokud by se zákon o privatizaci navzdory výše uvedenému na převod majetku dle přílohy ZoČD použil, nevyžadoval by se k uzavření SOSB souhlas vlády. Ustanovení § 10 odst. 1 ZoP totiž ve vztahu k § 38a odst. 3 ZoČD o majetku nemůže mít povahu speciálního zákona (lex specialis), jak se nesprávně domnívala žalobkyně, když pojem„ zvláštní zákon“ použitý zákonodárcem v § 38a odst. 3 ZoČD ještě neznamená, že by odkazovaný „zvláštní zákon“ musel mít ve vztahu k odkazujícímu právnímu předpisu speciální povahu a že by mezi těmito předpisy tedy existoval vztah lex specialis derogat legi generali. Pokud předmětné ustanovení navíc odkazovalo pouze na přiměřené použití zvláštního předpisu, byl vztah speciality tvrzený žalobkyní z povahy věci zcela vyloučen. Nahlédnutím do Legislativních pravidel a Metodické pomůcky lze zjistit, že odkaz na přiměřené použití jiného (zvláštního) právního předpisu vyjadřuje volnější vztah, přičemž se nejedná o vztah speciality, nýbrž o vztah analogie, což i zde ostatně potvrzuje rozhodovací praxe soudů. Podmínkou užití analogie, a tedy i přiměřeného použití jiného předpisu, je ovšem vždy existence situace, kdy odkazující zákon určité pravidlo sám neupravuje, kterou je prostřednictvím analogie v podobě přiměřeného použití jiného právního předpisu nutné vyplnit. Naopak je-li určitá skutková podstata zákonem upravena, je vyloučeno, aby konkrétní situace, která se pod tuto skutkovou podstatu dá podřadit, byla řešena podle právní úpravy obsažené v jiném zákoně. Pro použití analogie, resp. přiměřené použití jiného zákona, v takovém případě není prostor. Platí tedy, že v rozsahu, ve kterém existuje pro určitou otázku výslovná úprava, nelze tuto výslovnou úpravu na základě přiměřeného použití jiného právního předpisu vyloučit. Použít lze tedy vždy pouze ty části odkazovaného předpisu, zde zákona o privatizaci, které nejsou v rozporu se závaznou částí předpisu odkazujícího, zde zákon o ČD. Pokud tedy odkazující norma uvedená v § 38a odst. 3 věta prvá ZoČD výslovně stanoví, že se pro převod majetku dle přílohy souhlas vlády nevyžaduje, na základě přiměřeného (analogického) použití zákona o privatizaci nelze toto pravidlo popřít a dojít k závěru, že se souhlas vlády vyžaduje. Výklad žalobkyně by pravidlo o nepotřebnosti souhlasu vlády stanovené explicitně v § 38a odst. 3 ZoČD naprosto vyprázdnil. Žalobkyně sama uznala, že požadavek na souhlas vlády by přicházel v úvahu prakticky jen v případě postupu přímým prodejem mimo veřejnou soutěž nebo veřejnou dražbu podle § 10 odst. 1 ZoP, jindy nikoliv. Pokud by se ovšem právě v tomto případě nemělo použít pravidlo podle § 38a odst. 3 ZoČD, že se souhlas vlády pro nakládání s majetkem dle přílohy zákona nevyžaduje, nezbýval by pro toto pravidlo žádný aplikační prostor. V jiných případech totiž souhlas vlády nevyžaduje ani zákon o privatizaci. Došlo by tak k tomu, že by na základě pouhé přiměřené aplikace právního předpisu na základě právně nezávazné poznámky pod čarou došlo k popření závazného pravidla v zákonném textu nad čarou a k jeho naprostému vyprázdnění. Takový výklad je však v rozporu nejen s judikaturou Ústavního soudu vykládající význam poznámek pod čarou shrnutou v části [číslo] výše, ale také s dalším Ústavním soudem pravidelně judikovaným interpretačním východiskem, podle něhož zákonodárce nevytváří nadbytečné právo či pravidla bez normativního významu. Výklad žalobce by právě k takovému absurdnímu důsledku vedl a také z tohoto důvodu je nepřijatelný. O vztahu zákona zvláštního a obecného lze navíc z povahy věci hovořit jen tam, kde se rozsah úpravy těchto zákonů z hlediska jejich časové, osobní a popř. místní působnosti alespoň do určité míry překrývá viz. 22 Cdo 2097/2001. Pak by ovšem bylo zbytečné, aby zákonodárce na přiměřené použití zákona o privatizaci odkazoval. Působnost zákona o privatizaci a ZoČD se ovšem nepřekrývá, neboť zákon o privatizaci se použije jen na takový majetek, který byl do privatizace rozhodnutím vlády vybrán a naopak. Proto je vztah speciality mezi těmito předpisy vyloučen viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 2 As 21/2005, podle kterého např. občanský zákoník v § 611 přímo stanoví, že se ustanovení kupní smlouvy přiměřeně (analogicky) použijí i na smlouvu směnnou. Dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3709/2016. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 29/16, by uvedené bylo v rozporu s předpokladem racionálního zákonodárce, který je základním východiskem interpretace práva a z kterého lze dovodit, že racionální zákonodárce netvoří nadbytečné právo. I pokud by navzdory všemu výše uvedenému soud dospěl k závěru, že se k převodu majetku dle přílohy ZoČD souhlas vlády vyžadoval, neexistuje jakýkoli důvod souhlas vlády vyžadovat v případě posuzované [příjmení]. Žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5635/2016, dovozovala, že je již z povahy věci nezbytné, aby se schválení vztahovalo i na uzavření předběžné smlouvy, jejímž předmětem je budoucí uzavření převodní smlouvy, u níž je schválení zřizovatelem vyžadováno. Taktomu ovšem v případě SOSB není. Novelou ZoČD účinnou od 15. 1. 2020 totiž došlo ke zrušení poznámky pod čarou odkazující na zákon o privatizaci a je tedy zřejmé, že se na realizační smlouvu zákon o privatizaci neuplatní a nebude se tedy pro její uzavření ani vyžadovat souhlas vlády. [jméno] žalobkyně potvrdila, není důvod vyžadovat jakýkoliv souhlas vlády pro uzavření SOSB, neboť jejím předmětem není uzavření převodní smlouvy, která by schválení vládou vyžadovala. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/14, pokud by měl být vzájemný poměr obou předpisů vymezen zásadou lex specialis derogat legi generali, postrádal by příslušná ustanovení zákona normativní význam a míjel by se s postulátem racionálního zákonodárce. Na výše uvedených jasných výkladových pravidlech nemůže nic změnit ani obsáhlá rekapitulace legislativního procesu přijetí novely zákona o ČD v podobě zák. č. 293/2004 Sb., kterým byl do ZoČD vložen předmětný § 38a odst. 3 citovaný výše, kterou žalobkyně uváděla ve svém vyjádření. I legislativní proces a historický výklad ZoČD svědčí o opaku toho, co tvrdí žalobkyně. Při historickém výkladu je třeba přihlížet i k legislativnímu procesu přijetí samotného ZoČD v roce 2002, když hlavním účelem uvedeného zákona byla transformace bývalé státní organizace [obec] dráhy na akciovou společnost, sanace závazků této státní organizace prodejem zbytného majetku státu a vznik žalobkyně jako správce železniční dopravní infrastruktury. Nepotřebný majetek státu určený k prodeji za účelem úhrady závazků bývalých [anonymizována dvě slova] byl vymezen v příloze zákona o ČD. Hospodaření s tímto majetkem bylo původně svěřeno Ministerstvu dopravy. Převod uvedeného nepotřebného majetku na jiné osoby měl probíhat dvojkolejně tak, že majetek, u něhož byly zpracovány privatizační projekty, a byl vyhlášen do privatizace dle zákona o privatizaci, měl být převáděn podle tohoto zákona. Naopak majetek nevyhlášený do privatizace měl být prodán v režimu jiných předpisů, jak např. dokumentoval průběh rozpravy v Senátu během 13. schůze dne [datum], kde tehdejší ministr dopravy [jméno] [příjmení] vysvětlil, že prodej majetku dle přílohy zákona o ČD bude probíhat zčásti nebo převážně podle zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky (dále jen„ zákon o majetku ČR“), zčásti podle zákona o privatizaci, tudíž již od samého počátku bylo zřejmé, že privatizace majetku dle zákona o privatizaci měla probíhat jen v některých případech týkajících se schválených privatizačních projektů vztahujících se převážně k bytovému fondu [anonymizována dvě slova] a v ostatních případech mělo být postupováno podle jiných předpisů upravujících nakládání s majetkem státu. Na uvedeném nic nezměnila ani novelizace z roku 2004 a s ní související legislativní proces, kterou byl odstraněn pouze zjevný legislativní nedostatek v zákoně o ČD, který výše uvedený původní cíl právní úpravy vylučoval. Ministerstvo dopravy mohlo při převodu majetku dle přílohy k ZoČD postupovat pouze cestou zákona o majetku ČR a nikoliv cestou zákona o privatizaci. Nebylo možné dokončit již zahájené privatizace zejména bytového fondu Českých [anonymizováno] v režimu zákona o privatizaci. Uvedený nedostatek byl novelizací odstraněn. Příslušnost hospodaření s majetkem dle přílohy ZoČD byla svěřena žalobkyni, jež mohla tyto privatizace dokončit, čímž byl původní záměr umožnit výše zmíněnou dvojkolejnost převodu majetku dle přílohy ZoČD realizován a žalobkyně také následně tímto„ dvojkolejným“ způsobem dlouhé roky postupovala, jak vyplynulo z důkazů provedených v řízení spočívajících v kupních smlouvách týkajících se nepotřebného majetku určeného k prodeji za účelem úhrady závazků bývalých ČD. Původní návrh novelizace sic neobsahoval ustanovení § 38a odst. 3 ZoD, které bylo do návrhu novelizace doplněno pozměňovacím návrhem až v průběhu legislativního procesu a neexistuje tak k němu důvodová zpráva. Nic z průběhu legislativního procesu ovšem nenasvědčuje tomu, že by výše zmíněné původně sledované cíle měly být doplněním § 38a odst. 3 ZoD změněny. Pokud by k tak podstatné změně došlo, dalo by se očekávat, že to bude v průběhu rozpravy alespoň zmíněno, což se však nestalo. Ze skutečnosti, že zákonodárce novelizací postup dle ZoP umožnil, ovšem v žádném případě neplyne, že by zamýšlel v rozporu s původní koncepcí žalobkyni přikázat postupovat podle ZoP v případě převodů veškerého majetku v příloze ZoČD. Pokud by zákonodárce skutečně zamýšlel podřídit všechny převody majetku dle § 38a ZoČD ZoP, nepochybně by takový úmysl v souladu s Legislativními pravidly a judikaturou nejen Ústavního soudu zmíněnou výše vyjádřil odkazem přímo v závazné části zákona nad čarou, a nikoliv prostřednictvím nezávazné poznámky pod čarou. Takto zákonodárce postupoval např. v § 19 odst. 5 ZoČD, kde přímo v textu zákona nad čarou závazně stanovil, že poměry žalobkyně se přiměřeně řídí zákonem o státním podniku. Jestliže zákonodárce v případě § 38a ZoČD nepostupoval tímto způsobem, ale na zákon o privatizaci odkázal pouze v nezávazné poznámce pod čarou, nelze vůbec usuzovat na jeho vůli podřídit všechny převody nepotřebného majetku dle přílohy ZoČD, jak se snaží argumentovat žalobkyně. Také historický výklad tedy potvrzuje, že se zákon o privatizaci zásadně nepoužije. Požadavek na použití zákona o privatizaci a na souhlas vlády pak nelze v rozporu s tvrzením žalobkyně dovozovat ani z toho, že v rámci procesu přijímání novelizace vedle sebe v Poslanecké sněmovně stály tři varianty znění § 38a ZoČD, a to vládní návrh, jenž v souladu s cílem umožnit privatizaci majetku, ke kterému byly dříve zpracované privatizační projekty, upravoval zejména přechod práva hospodaření z Ministerstva dopravy na žalobkyni; přijatý pozměňovací návrh Hospodářského výboru, který zakotvoval výslovné pravidlo, že je majetek v příloze zákona pro stát trvale nepotřebný a že nakládání s ním nevyžaduje souhlas vlády, jehož znění odpovídá schválené podobě § 38a odst. 3 ZoČD včetně příslušné poznámky pod čarou; a návrh poslance [jméno] [příjmení], který zamýšlel podmínit převod tohoto majetku souhlasem správní rady. I kdyby totiž bylo možné vycházet ze žalobkyní prosazovaného výkladového principu„ odvržení zamítnuté alternativy“, bylo by na základě této„ metody“ možné dovozovat pouze to, že zákonodárce odmítl varianty, které pro nakládání s majetkem dle přílohy ZoČD v normativní části textu zákona nad čarou nevylučovaly požadavek na souhlas vlády nebo vyžadovaly souhlas správní rady. Rovněž optikou interpretační metody preferované žalobkyní dojdeme k závěru, že zákonodárce odvrhl varianty, které by pro převod majetku dle přílohy ZoČD vyžadovaly souhlas vlády nebo správní rady žalobkyně.

10. Jak soud zjistil ze shora citovaných soudních rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 13/2007 ve spojení s odborným stanoviskem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., LL.M. z Právnické fakulty UK, z odborného právního stanoviska zpracovaného JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., členem Legislativní rady vlády z [příjmení] [příjmení] univerzity v [obec] ze dne [datum], z odborného právního stanoviska k dodržení pravidel pro nakládání s majetkem vymezeným v příloze ZoČD v souvislosti s uzavíráním SOSB vypracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], vedoucím katedry správního práva PF Západočeské univerzity v [obec] ze dne [datum], ze všech shora uvedených nezávislých odborných stanovisek vyplynulo, že při uzavírání SOSB nedošlo k porušení zákona o státním podniku. Zákon o privatizaci se na SOSB nepoužije, protože poznámka pod čarou nemůže stanovit závazná pravidla chování ani interpretace právního předpisu a nelze na základě ní dojít k takovému výkladu, jenž by popřel jasné pravidlo stanovené v zákoně„ nahoře nad čarou“, tj. že se souhlas vlády nevyžaduje. I pokud by se měl zákon o privatizaci přiměřeně použít, bylo by možné aplikovat jeho úpravu jen v tom rozsahu, v jakém sám odkazující právní předpis vlastní úpravu neobsahuje. Pokud § 38a odst. 3 ZoČD jasně stanoví, že se souhlas vlády nevyžaduje, nelze toto pravidlo přiměřenou aplikací zákona o privatizaci popřít. K uzavření SOSB potřebný souhlas vlády, čehož si je žalobkyně vědoma, neboť uvedené závěry zcela odpovídají její dlouhodobé praxi. Ustanovení § 17c ZoSP se nepoužije v případě SOSB, čímž není citované ustanovení porušeno. Majetek dle přílohy ZoČD je podle § 38a odst. 3 ZoČD nepotřebný pro celý stát, tudíž i pro všechny státní organizace a organizační složky, proto jeho nabízení na Portálu veřejné správy by šlo proti smyslu zákona. Není pravdou, že pokud by se na SOSB neaplikoval zákon o privatizaci, nýbrž zákon o státním podniku, byla by SOSB údajně v rozporu alespoň s § 17c ZoSP, podle něhož je státní podnik povinen zveřejnit informace o svém nepotřebném majetku na internetovém Portálu veřejné správy za účelem informovanosti organizačních složek státu a jiných státních organizací o možnosti převzít takovou nemovitou věc do jejich příslušnosti hospodařit. Teprve pokud žádná organizační složka státu nebo jiná státní organizace ve lhůtě 1 měsíce neprojeví o tyto nepotřebné nemovité věci zájem, lze s nimi naložit jiným způsobem, např. jejich přímým prodejem podle § 17d ZoSP. Zvláštní povaha předmětných pozemků explicitně vyjádřená v § 38a odst. 3 ZoČD jako majetek pro stát trvale nepotřebný bez dalšího vylučuje přiměřené použití § 17c ZoSP na převod předmětných pozemků, když smyslem § 17c ZoSP je, aby nepotřebné nemovité věci, s nimiž hospodaří jednotlivé státní podniky, mohly být přednostně využity v rámci státního vlastnictví jinými státními organizacemi či organizačními složkami státu, pro které budou potřebné. Existenci takové situace však vylučuje právě § 38a odst. 3 ZoČD, jenž stanoví, že jde o majetek nepotřebný pro celý stát, tj. pro všechny jeho organizační složky a státní organizace, a je určený k úhradě závazků po bývalých [anonymizována dvě slova]. Požadavek na zveřejnění tohoto majetku v Portálu veřejné správy za účelem jeho převzetí jinými organizačními složkami či organizacemi by byl s tímto v zákoně explicitně stanoveným pravidlem v rozporu, což na základě přiměřené aplikace § 17c ZoSP nelze připustit. Ustanovení § 17c ZoSP nelze na majetek dle § 38a ZoČD vůbec použít. Přehlédnout pak nelze ani fakt, že tento majetek byl jako pro stát trvale nepotřebný a určený k úhradě závazků bývalé státní organizace [obec] dráhy obsažen v příloze Zákona o ČD, a tedy již před 16 lety vyhlášen ve Sbírce zákonů. Informace o jeho nepotřebnosti byla tedy každému, včetně všech organizačních složek státu, dostupná nikoliv 1 měsíc, nýbrž 16 let. Rozpor SOSB s ustanovením § 17c ZoSP je tedy i z tohoto důvodu zcela vyloučen. SOSB není v rozporu se zákonem o privatizaci ani zákonem o státním podniku. Soud má za to, že v daném případě pro neplatnost nestačí jen konstatovat rozpor se zákonem, nýbrž podle dle § 580 o. z. je v případě zjištěného rozporu dále nutné zkoumat, jestli smysl a účel zákona neplatnost vůbec vyžaduje. Teprve následně je namístě zabývat se tím, jestli byl také zjevně narušen veřejný pořádek a zda tedy lze uvažovat o absolutní neplatnosti dle § 588 o. z., anebo zda může jít jen o neplatnost relativní. V případě relativní neplatnosti je pak nutné zabývat se tím, zda se konkrétní osoba vůbec může neplatnosti smlouvy dovolat. Nic z toho ovšem v případě SOSB dovodit nelze. Zákonná ustanovení, která měla být dle tvrzení žalobkyně uzavřením SOSB porušena, představují omezení vztahující se pouze na žalobkyni. V případě porušení těchto pravidel by tedy nebyl v rozporu se zákonem samotný obsah smlouvy, tj. ujednání o budoucím převodu majetku a o stanovení ceny, nýbrž pouze jednání samotné žalobkyně viz. sp. zn. 25 Cdo 2406/2013. Porušení zákonných pravidel omezujících pouze jednu smluvní stranu má ovšem dle judikatury Nejvyššího soudu vést k neplatnosti smlouvy pouze naprosto výjimečně viz. sp. zn. 30 Cdo 4831/2010. Za takových okolností lze jen stěží dojít k závěru, že by smysl a účel těchto ustanovení neplatnost SOSB vyžadoval. Neobstojí přitom námitka žalobkyně, že dotčená ustanovení omezují obě smluvní strany. Zákon o privatizaci upravuje postup státních podniků a jejich zakladatelů a dalších orgánů veřejné moci při převodu vybraného majetku státu, se kterým tyto subjekty hospodaří. Jde tedy o úpravu omezující způsoby, jakými mohou tyto subjekty s takovým majetkem nakládat. Na žalovanou naopak tato pravidla nikterak nedopadají. Lze navíc uvažovat jen o přiměřeném užití zákona o privatizaci, pokud by se vůbec uplatnil, jelikož § 38a odst. 3 ZoČD odkazuje jen na přiměřené užití zvláštního předpisu. I pokud by tedy zákon o privatizaci skutečně stanovil obecně platná pravidla omezující i žalovanou, což ovšem nestanoví, stala by se tato pravidla na základě uvedeného odkazu součástí pravidel pro nakládání s majetkem státu stanovených ZoČD, který stejně jako zákon o státním podniku nepochybně omezuje pouze žalobkyni. Nepřiléhavá je také námitka žalobkyně, že výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4831/2010 vychází z jiných rozhodných okolností. Ani ve zdejším případě totiž požadavek na souhlas vlády nevyplývá z právního předpisu přímo, naopak § 38a odst. 3 ZoČD výslovně uvádí, že se souhlas vlády nevyžaduje, avšak jen z přiměřeného použití jiného předpisu, kterým má dle žalobkyně [příjmení] odkazovaný v nezávazné poznámce pod čarou. Situace ve zdejším případě je tedy se situací posuzovanou v citovaném rozhodnutí zcela srovnatelná. Nelze odhlédnout ani od toho, že s účinností od [datum], tj. po uzavření SOSB došlo ke zrušení § 38a odst. 3 ZoČD, a to včetně předmětné poznámky pod čarou, na základě níž žalobkyně nutnost souhlasu vlády dovozuje. Z aktuálně účinné právní úpravy tedy již požadavek na souhlas vlády zcela nepochybně nevyplývá, jak potvrdila sama žalobkyně. Jen těžko lze za této situace dojít k závěru, že zákonodárce považoval postup dle zákona o privatizaci a souhlas vlády za natolik důležitý, že je s ním nutné spojovat neplatnost. Předmětem SOSB je budoucí prodej předmětných pozemků určených ZoČD k prodeji, a to za cenu, kterou má v době transakce na tržní bázi určit znalecký ústav vybraný žalobkyní jako cenu obvyklou. Nadto žalobkyně na základě SOSB získala také součinnost žalované jako vlastníka sousední nemovitosti pro realizaci modernizace trati na [příjmení] [jméno] [jméno]. Tuto součinnost žalobkyni nikdo jiný než žalovaná logicky poskytnout nemůže. [jméno] žalobkyně ve svých vyjádřeních uvedla, že uvedená součinnost pro ni má význam přinejmenším z hlediska hlukových limitů během výstavby. Na základě SOSB mají navíc obě strany hledat synergie svých stavebních záměrů v daném území za účelem jejich efektivní realizace, což může vést k dalšímu přínosu pro žalobkyni. Není proto vůbec zřejmé, v čem by mělo porušení„ fiskálního zájmu“ státu tvrzené žalobkyní spočívat. I pokud by došlo k namítanému porušení zákona, jeho smysl a účel by neplatnost SOSB nevyžadoval. Navíc nedošlo ke zjevnému rozporu s veřejným pořádkem, což vylučuje absolutní neplatnost. Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž veřejný pořádek představuje základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat, například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Taktomu ale v případě SOSB evidentně není, když rozpor s veřejným pořádkem vůbec nemůže spočívat v pouhém fiskálním zájmu státu, který navíc ani porušen nebyl. Naopak je standardně dovozováno, že fiskální zájem nemůže převážit nad základními právy jednotlivců, tj. zásada in dubio pro libertate. SOSB zároveň nemůže být„ zcela společensky nepřijatelná ve smyslu výše zmíněné judikatury. Na SOSB, na základě které má žalobkyně dostat za předmětné pozemky cenu určenou na tržní bázi znaleckým ústavem jako cenu obvyklou, nadstandardní součinnost při realizaci veřejně prospěšné dopravní stavby a případně dosáhnout dalšího prospěchu vyplývajícího ze synergie záměrů obou stran nic společensky nepřijatelného shledat nelze. Pokud navíc zákonodárce dotčené ustanovení právního předpisu § 38a odst. 3 ZoČD včetně tam uvedené poznámky pod čarou zrušil a je nesporné, že aktuálně k prodeji předmětného majetku souhlasu vlády není třeba, nemohly být ve zrušeném ustanovení jistě vtěleny„ principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat, ani nelze jejich nedodržení považovat za zcela společensky nepřijatelné, nebo na kterých by bylo nutné za všech okolností trvat. Sám zákonodárce dal tedy jasně najevo, že tam vtělená pravidla součástí veřejného pořádku nebyla. Za společensky nepřijatelné a nemravné je třeba považovat pouze současné jednání žalobkyně, která žalovanou sama přímo v SOSB ujistila, že k uzavření SOSB není potřeba souhlas vlády a že je oprávněna ji uzavřít a nyní se pokouší tvrdit opak. Nelze odhlížet ani od toho, že prakticky všechna pravidla omezující státní podniky při nakládání s majetkem státu sledují především ochranu fiskálních zájmů státu. Prakticky jakékoli porušení zákona upravujícího nakládání státních podniků s majetkem by tedy nahlíženo optikou žalobkyně muselo vést k závěru o absolutní neplatnosti. Takový závěr je ovšem ve zjevném rozporu s výše citovanou judikaturou, která neplatnost v takových dovozuje naopak zcela výjimečně viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2569/2015. Z hlediska posouzení„ zjevnosti“ údajného rozporu s veřejným pořádkem lze s žalobkyní souhlasit, že rozpor lze považovat za zjevný, pokud je bez hlubšího zkoumání jasné, že určitým jednáním došlo k porušení takového zájmu vtěleného do právní normy, který tvoří součást veřejného pořádku. K takovému závěru ovšem logicky nelze dojít bez toho, aniž by byla dotčená právní norma identifikována. Seznatelnost právní úpravy je tedy nutnou, nikoli však nutně postačující podmínkou závěru o zjevnosti případného rozporu s veřejným pořádkem. Pokud ani žalobkyně jako faktický expert na dotčenou právní úpravu nebyla od roku 2004 do roku 2018 schopna právní normu dopadající na převod majetku dle přílohy ZoČD správně identifikovat, nemůže být závěr, zda došlo k porušení zájmu, který je do takové právní normy údajně vtělen, považován za zjevný. Lze tedy uzavřít, že SOSB vůbec nemůže být v rozporu s veřejným pořádkem, natož pak ve zjevném rozporu. Je tedy vyloučeno, aby SOSB byla absolutně neplatná. Tím se samozřejmě § 10 ZoP nestane obsoletním, jak se obává žalobkyně. Právní úprava neplatnosti dle § 580 o. z. zjevně počítá s tím, že existují pravidla, jejichž porušení k neplatnosti vést nemusí. Ke stejnému závěru se přihlásila i výše citovaná judikatura, a to dokonce i za účinnosti předchozí právní úpravy, která neplatnost posuzovala přísněji než o. z. Porušené pravidlo však ani v takových případech není obsolentní, neboť může být relevantní např. pro posuzování odpovědnosti konkrétních pracovníků, kteří se porušení zákonných pravidel dopustili. Nehledě na to, že § 10 ZoP se i nadále použije při privatizaci majetku vyhlášeného do privatizace podle tohoto zákona. Navíc je vyloučena rovněž relativní neplatnost SOSB, neboť neplatnost způsobila sama žalobkyně, což ve svých vyjádřeních výslovně uvedla. Žalobkyně se pokouší pouze argumentovat, že neplatnost údajně způsobil také žalovaná, neboť porušené zákonné pravidlo se mělo vztahovat na obě strany. Toto tvrzení žalobkyně je však nepravdivé, neboť ustanovení zákona, jejichž porušení žalobkyně namítá, stanoví povinnosti výlučně žalobkyni. Bez ohledu na tento fakt je pak v rozporu se závěry ustálené judikatury také argumentace žalobkyně, že pokud při uzavírání smlouvy došlo k porušení zákona, musely její neplatnost způsobit obě smluvní strany. Judikatura totiž dovodila, že ke způsobení neplatnosti dvoustranného právního úkonu tedy nemůže dojít v důsledku pouhé účasti na uzavření smlouvy. V případě, že smlouva (dohoda) je postižena důvodem neplatnosti, je třeba se vždy s přihlédnutím k okolnostem případu zabývat tím, jak se účastníci konkrétně (fakticky) podíleli na utváření jejích obsahových náležitostí, zejména, kdo z nich a jak se přičinil o to, že smlouva byla postižena vadou, která způsobuje její neplatnost. Pokud by byla SOSB skutečně postižena vadou“ v podobě chybějícího souhlasu vlády, zjevně by se o to přičinila výlučně žalobkyně, která s dotčeným majetkem státu hospodaří, zavedl a udržoval strategii postupu mimo ZoP a bez souhlasu vlády a v neposlední řadě také žalovanou přímo v SOSB výslovně ujistila, že se souhlas vlády ani jiného orgánu veřejné moci pro uzavření SOSB nevyžaduje a že je oprávněna SOSB uzavřít. I pokud by však bylo možné žalobkyni přisvědčit, že eventuální neplatnost SOSB způsobili oba účastníci, neznamenalo by to, že by byla žalobkyně oprávněna neplatnost namítnout. Výsledkem by bylo pouze to, že neplatnost by nebyl oprávněn namítnout ani jeden z účastníků, což bez dalšího vyplývá z komentářové literatury, na kterou se odvolává sama žalobkyně. Žalobkyně tudíž není oprávněna se případné relativní neplatnosti SOSB dovolat, a to ať už by ji způsobila sama nebo společně s žalovanou.

11. Se zřetelem k provedenému dokazování a skutkovému stavu, jenž vzal za prokázaný, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto jí výrokem I. tohoto rozsudku zamítl, když vzal za prokázané, že v případě předmětné žaloby na určení nebyl dán naléhavý právní zájem, neboť v řízení bylo zjištěno, že naopak tato nejistotu v právních vztazích vytváří, když bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně při prodeji nepotřebného majetku nevybraného do privatizace, což byl i případ tento, dlouhodobě postupovala mimo režim zákona o privatizaci, což jasně vyplynulo ze šesti smluv na prodej nepotřebného majetku, ze kterých bylo zcela zřejmé, že v jejich případě se jednalo rovněž o přímý prodej, hovořilo se v nich o dohodnuté kupní ceně, jež nevzešla z veřejné soutěže. Navíc v roce 2018 žalobkyně po uzavření SOSB dne [datum] se žalovanou dne [datum] uzavřela SOZZZ, následně pak na základě výzvy katastrálního úřadu ze dne [datum] návrh na vklad zákazu zcizení a zatížení byl doplněn o souhlasné prohlášení podepsané žalobkyní dne [datum]. Poprvé žalobkyně namítla neplatnost SOSB až dopisem ze dne [datum]. Soud dospěl k jednoznačnému závěru na základě provedeného dokazování, že se na předmětnou SOSB zákon o privatizaci nepoužije, neboť předmětné pozemky do privatizace vybrány nebyly. Navíc zákon o Českých drahách jasně stanoví, že se pro„ nakládání“ s nepotřebným majetkem souhlasný akt vlády nevyžaduje. Soud vycházel mimo jiné z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98, podle kterého poznámky pod čarou nemají normativní charakter a nepředstavují závazná pravidla chování.

12. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal ve věci úspěšné žalované na nákladech řízení částku 19 965 Kč, jež představovala jednak odměnu advokáta za šest úkonů právní služby po 2 500 Kč, tj. 15 000 Kč (převzetí a příprava věci, sepis dvou vyjádření ve věci, dvakrát účast u jednání soudu, z toho jedno jednání trvalo tři hodiny), a to podle § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, jednak pět režijních paušálů po 300 Kč, tj. 1500 Kč (převzetí a příprava věci, sepis dvou vyjádření ve věci, dvakrát účast u jednání soudu, z toho jedno jednání trvalo tři hodiny), a to podle § 13 cit. vyhl. V neposlední řadě byla žalobkyně zastoupena advokátem s plnou mocí, tudíž jí náleží 21% DPH z odměny 16 500, tj. 3 465 Kč podle § 137 o.s.ř.

13. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení