27 C 148/2024 - 162

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Klárou Klečkovou v právní věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B]., IČO: [IČO žalobce B] sídlem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 342 243,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 342 243,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 342 243,50 Kč od 25. 7. 2024 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou dne 7. 8. 2024 domáhali zaplacení náhrady škody ve výši 342 243,50 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí v podobě rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 11. 5. 2020, č. j. [Anonymizováno], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 9. 12. 2020, č. j. [Anonymizováno], jímž bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně poškozené Evropské unii, zastoupené [právnická osoba] částku 4 101 498,99 Kč. [Anonymizováno] vyzvalo žalobce dne 2. 8. 2021 k úhradě částky 4 101 498,99 Kč do 15 dnů od doručení, výzva byla žalobcům doručena 4. 8. 2021. Žalobci sdělili [Anonymizováno], že výrok o náhradě škody nepovažují za správný a podají dovolání, což zatím nemohli učinit, neboť jim rozsudek Vrchního soudu v [Anonymizováno] zatím nebyl doručen. Současně informovali, že se chtějí vyhnout exekučnímu řízení a žádali [Anonymizováno], aby nepodnikalo neuvážené kroky. Dne 30. 8. 2021 [Anonymizováno] podalo exekuční návrh proti žalobcům, exekuční řízení bylo vedeno soudní exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žalobci na základě výzvy soudní exekutorky k dobrovolné úhradě uhradili v rámci exekuce částku 4 443 742,49 Kč dne 29. 9. 2021, která se sestává z vymáhané částky 4 101 498,99 K, nákladů exekutorky 280 075 Kč, paušálních nákladů exekutorky 2 275 Kč, DPH ve výši 59 929,50 Kč a nákladů oprávněného 600 Kč. Exekuce byla následně skončena. K dovolání žalobců byl rozsudek Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 9. 12. 2020, č. j. [Anonymizováno], zrušen a nově rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno], kterým povinnost k náhradě škody žalobcům nestanovil. Dne 7. 7. 2023 ministerstvo vydalo žalobcům bezdůvodné obohacení. Škodu představují žalobci zaplacené náklady exekučního řízení ve výši 342 243,50 Kč. Žalobci uplatnili nárok u žalované dne 24. 1. 2024, která žádosti nevyhověla.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobci předběžně uplatnili dne 24. 1. 2024 nárok na poskytnutí náhrady škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk/. Dle žalované žalobci odmítli plnit oprávněnému na základě pravomocného a vykonatelného usnesení Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 9. 12. 2020, č. j. [Anonymizováno]. Rozsudek byl vyhlášen v rámci veřejného zasedání a nabyl právní moci téhož dne. [Anonymizováno] vystupovalo vůči žalobcům poměrně vstřícně, pokud žalobce vyzvalo k dobrovolnému splnění povinnosti až 2. 8. 2021. Nesouhlasila s argumentem žalobců, že jim byl rozsudek doručen do výzvy ministerstva, neboť o své povinnosti věděli už poměrně dlouho. Škoda tak dle žalované vznikla žalobcům nikoliv v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, ale v příčinné souvislosti s nečinností žalobců. Pokud by žalobci plnili na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku ihned, nedošlo by k exekuci a mohli se domáhat po oprávněném vydání bezdůvodného obohacení, což stejně učinili.

3. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým závěrům.

4. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 11. 5. 2020, č. j. [Anonymizováno], byl žalobce a) uznán vinným ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. a), písm. c) trestního zákoníku a žalobce b) byl uznán vinným a odsouzen ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku odkazem na § 7 a 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a pro zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku s odkazem na § 7 a 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Na rozhodnutí je doložka právní moci 9. 12. 2020. Rozsudkem Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 9. 12. 2020, č. j. [Anonymizováno], na kterém je doložka právní moci rovněž 9. 12. 2020, byl rozsudek soudu I. stupně ohledně žalobců zrušen a znovu byl žalobce a) uznán vinným a odsouzen ze spáchání tr. činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku a žalobce b) ze spáchání tr. činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, dále § 7 a 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Současně byl doplněn výrok, jímž podle § 229 odst. 3 trestního řádu byli žalobci povinni zaplatit společně a nerozdílně poškozené Evropské unii zastoupené [právnická osoba], se sídlem [adresa], částku 4 101 498,99 Kč. Rozhodnutí bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v [Anonymizováno] dne 9. 12. 2020, kdy byli přítomni [Jméno žalobce A] osobně, za společnost [právnická osoba] nikdo a přítomen byl rovněž obhájce [Jméno advokáta], který obhajoval oba žalobce. Při veřejném zasedání soud své rozhodnutí přítomným odůvodnil. Ve vztahu k výrokům týkajícím se náhrady škody konstatoval, že tyto nebyly chybně zahrnuty do rozsudku soudu I. stupně a soud I. stupně nepřistoupil ani k dalšímu vydání doplňujícího usnesení. Proto odvolací soud rozhodl o povinnosti odsouzených k náhradě škody Evropské unii zastoupené [Anonymizováno]. Současně uvedl, že nárok byl uplatněn řádně a byly splněny podmínky pro jeho přiznání. Spis byl vrácen soudu prvního stupně 18. 12. 2020. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno žalobci a) 29. 9. 2021, žalobci b) (za něj jednající [tituly před jménem] [Anonymizováno] [jméno FO]) dne 24. 9. 2021, jejich obhájci dne 23. 9. 2021 a poškozenému – [Anonymizováno] dne 7. 2. 2021. Dle referátu ze dne 7. 1. 2021, který byl vypraven 5. 2. 2021, byl rozsudek odvolacího soudu zaslán Krajskému státnímu zástupci, jiným trestně stíhaným, kteří byli zproštěni, jejich obhájcům a poškozeným. Dne 15. 2. 2021 byla žalobci a) doručena výzva k zaplacení peněžitého trestu. Dne 12. 3. 2021 bylo žalobci a) doručeno usnesení s náklady trestního řízení. Žalobci b) byla výzva k zaplacení peněžitého trestu doručena 7. 2. 2021 a usnesení o nákladech trestního řízení 2. 3. 2021. Dne 19. 2. 2021 žalobce b) zaplatil 100 000 Kč coby peněžitý trest a žalobce a) dne 25. 2. 2021 50 000 Kč. [Anonymizováno] požádalo o vyznačení doložky právní moci dne 25. 5. 2021. Obhájce žalobců dne 21. 9. 2021 požádal o doručení rozsudku odvolacího soudu. Uvedl, že mu ani jeho klientům dosud nebyl rozsudek doručen. Na základě pokynu z 22. 9. 2021 jim i obhájci byl rozsudek zaslán. Dne 24. 11. 2021 žalobci podali dovolání bez návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v [Anonymizováno]. Spis Nejvyššímu soudu odeslán dne 9. 2. 2022 a Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dne 9. 11. 2022 vyhlásil usnesení, kterým zrušil rozsudek Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 9. 12. 2020 a obsahově navazující rozhodnutí. Spis vrácen soudu prvního stupně 29. 11. 2022. Rozsudkem Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 5. 4. 2023, č. j. [Anonymizováno], v právní moci 5. 4. 2023 byl rozsudek soudu I. stupně opětovně zrušen a znovu rozhodnuto tak, že žalobce a) byl odsouzeni za spáchání trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a žalobce b) pro trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, § 7 a 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. V novém rozhodnutí nebyla uložena povinnost zaplatit [Anonymizováno] náhradu škody, poškození byli odkázáni na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (viz. spis Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [Anonymizováno]).

5. Dne 26. 8. 2021 oprávněná [Anonymizováno] podala proti žalobcům exekuční návrh k vymožení povinnosti ve výši 4 101 498,99 Kč na základě rozhodnutí Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 9. 12. 2020. K návrhu doložila výzvy k zaplacení vymáhané částky ze dne 2. 8. 2021 adresované žalobcům. Žalobce b) výzvu obdržel 5. 8. 2021 a žalobce a) 12. 8. 2021. Dále byla přiložena odpověď obhájce žalobců ze dne 11. 8. 2021, kde konstatoval, že výzva byla pro oba žalobce překvapivá, poněvadž nebyl jim doručen rozsudek Vrchního soudu v [Anonymizováno], o jehož výrok o náhradě škody se výzva ministerstva opírá. Oba klienti hodlají podat dovolání proti rozsudku, a to i do výroku o náhradě škody. Upozornil, že soud I. stupně o povinnosti nahradit škodu nerozhodl a odůvodnil, na jakém základě výrok nepojal, tedy ačkoliv je rozsudek Vrchního soudu v [Anonymizováno] pravomocný, žalobci proti němu budou podávat v zákonné lhůtě dvou měsíců dovolání. Nestojí o to, aby povinnost byla vymáhána exekučně za stavu, kdy ani nemohli dosud podat dovolání, neboť jim nebyl rozsudek doručen a nezačala jim plynout dvouměsíční lhůta pro podání dovolání. Soudem pravomocně přiznaný nárok je vymahatelný ve lhůtě 10 let. Požádal proto ministerstvo, aby nepodnikali do doby rozhodnutí o dovolání jejich klientů předčasné kroky vymáhání škody, aby v případě úspěšně podaného dovolání nevznikala škoda právě na straně jeho klientů spojená s povinností veškerá dobrovolně nebo exekučně vymožená plnění vrátit. Pro případ, že nebude dovolání vyhověno, žalobci jsou připraveni k plnění přistoupit. Požádal o podání zprávy. Dne 8. 9. 2021 soudní exekutorka vydala vyrozumění o zahájení exekuce proti žalobcům na základě pověření soudního exekutora vydané Okresním soudem v [adresa] z 6. 9. 2021 pod č. j. [Anonymizováno], k vymožení povinnosti dle rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 11. 5. 2020 a rozsudku Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 9. 12. 2020. Dne 29. 9. 2021 byla z účtu [jméno FO] vymáhaná povinnost žalobci uhrazena, konkrétně částka 4 443 742,49 Kč. Současně v dopise ze dne 29. 9. 2021 žalobce a) sdělil soudní exekutorce, že pohledávka byla uhrazena, požádali o skončení exekuce, uvolnění bankovních účtů a zrušení všech ostatních sankčních kroků proti nim. Téhož dne soudní exekutorka vydala oznámení o skončení exekuce a zániku pověření k provedení exekuce od soudní exekutorky. Vymáhaná jistina činila 4 101 498,99 Kč, odměna exekutora 338 890,75 Kč včetně DPH, paušální náhrada hotových výdajů 2 752,75 Kč a náklady oprávněného 600 Kč, tedy náklady exekuce celkem 342 243,50 Kč (viz. spis soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa] sp. zn. [Anonymizováno]).

6. Dne 30. 8. 2021 [Anonymizováno] sdělilo obhájci žalobců, že dne 30. 8. 2021 věc postoupili soudní exekutorce [tituly před jménem] [jméno FO] a dne 30. 8. 2021 proti nim bylo zahájeno exekuční řízení pod sp. zn. [Anonymizováno]. Dne 6. 4. 2023 obhájce žalobců vyzval [Anonymizováno] k vrácení plnění, které bylo poskytnuto na základě zrušeného rozsudku Vrchního soudu v [Anonymizováno]. Dne 13. 4. 2023 ministerstvo sdělilo, že rozsudek Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 5. 4. 2023 zatím není v právní moci a nemůže proto přistoupit k plnění na základě jejich žádosti. Dne 21. 6. 2023 sdělilo, že žalobcům vrátí částku 4 101 498,99 Kč, což učinili dne 7. 7. 2023 na účet [jméno FO] (viz. dopisy [Anonymizováno] adresované [Jméno advokáta] ze dne 30. 8. 2021, 13. 4. 2023 a 21. 6. 2023, dopis [Jméno advokáta] adresovaný [Anonymizováno] ze dne 6. 4. 2023 a výpis z účtu [jméno FO]).

7. Žalobci uplatnili u žalované dne 24. 1. 2024 nárok na náhradu škody, který je předmětem žaloby. Žalovaná nárok neshledala důvodným s odůvodněním, že není dána příčinná souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím (viz žádost o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím 16. 1. 2024, potvrzení o doručení žádosti žalované ze dne 24. 1. 2024 a stanovisko žalované ze dne 29. 4. 2024).

8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

9. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/ stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle ust. § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („územní celky v přenesené působnosti“).

10. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

11. Podle § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

12. Žalobci se domáhali svého nároku z titulu nezákonného rozhodnutí. Soud se proto zabýval, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu, a to 1) existence nezákonného rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence všech těchto podmínek musí být bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno leží na poškozeném.

13. Podle ustálené judikatury se nárok na náhradu škody způsobené nesprávností či vadou postupu státního orgánu, které se projeví v obsahu rozhodnutí, posuzuje jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle ust. § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92). Nezákonnost rozhodnutí se poměřuje požadavkem, aby pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné. V daném případě exekuční titul, a to vykonatelný rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 11. 5. 2020, č. j. [Anonymizováno], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 9. 12. 2020, č. j. [Anonymizováno], na základě kterých [Anonymizováno] vedla proti žalobcům exekuční řízení pod sp. zn. [Anonymizováno] byly jakožto pravomocné zrušeny Nejvyšším soudem k dovolání žalobců. Představuje tak nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

14. Pokud jde o otázku příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a odpovědnostním titulem, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, konstatoval, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90). Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce.

15. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, se uvádí: „je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non).“.

16. Otázkou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem se zabýval rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ve kterém vyslovil závěr, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066).

17. Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“.

18. V podmínkách projednávané věci pak shora shrnuté judikatorní závěry v podstatě určují, že je třeba zkoumat, zda ke škodě na straně žalobců došlo výhradně v souvislosti nezákonným rozhodnutím. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že vznik škody je dán především chováním žalobců, kteří neuhradili povinnost danou toho času pravomocným a vykonatelným exekučním titulem v podobě rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 11. 5. 2020, č. j. [Anonymizováno], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 9. 12. 2020, č. j. [Anonymizováno], ač uvedené rozhodnutí bylo pravomocné a vykonatelné již ode dne jeho vyhlášení. Žalobci tomu byli přítomni a vyslechli si ústní odůvodnění rozhodnutí soudu, tedy nebylo třeba vyčkávat na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, resp. bylo jim zřejmé, z jakých důvodů soud rozhodl. Rovněž z korespondence oprávněné a obhájce žalobců plyne, že vykonatelnosti rozhodnutí si byli vědomi a žádali oprávněnou o posečkání s exekučním vymáháním škody. Neuváděli nic o tom, že se musí seznámit s písemným odůvodněním rozhodnutí, které jim bylo doručeno později, a uhradí vykonatelnou povinnost do nějakého data. Naopak žádali oprávněnou o vyčkání do rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejich dovolání s odůvodněním, že je možné zahájit exekuční řízení do deseti let. Je tedy zřejmé, že žalobci by neuhradili vymáhanou povinnost bez zahájení exekučního řízení až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejich dovolání. Dřívější doručení písemného vyhotovení rozhodnutí Vrchního soudu v [Anonymizováno] by na této situaci ničeho nezměnilo. Argument žalobců o absenci lhůty k plnění či předexekuční upomínky není důvodný, neboť nic takového není nebylo povinností oprávněné. Rovněž nelze přehlédnout, že žalobci nepodali návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí v souvislosti s vedením dovolacího řízení. Žalobcům do zahájení exekučního řízení (tj. téměř 10 měsíců) ničeho nebránilo dobrovolně povinnost oprávněné uhradit. Rovněž se později ukázalo, že oprávněná po zrušení nezákonného rozhodnutí žalobci uhrazenou povinnost dobrovolně žalobcům vrátila. Nutno podotknout, že samotné exekuční řízení či rozhodnutí o výši nákladů exekučního řízení nebylo nezákonné, resp. exekuční řízení bylo skončeno z důvodu uhrazení vymáhané povinnosti žalobci a rozhodnutí o nákladech exekučního řízení nebylo přezkoumáváno.

19. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení zcela úspěšné žalované s odkazem na ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. přiznal náhradu tří paušálních nákladů za vyjádření se k žalobě, přípravu a účast na jednání podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tedy celkem částku 900 Kč.

Poučení