27 C 222/2022 - 93

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Lukáškovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení částky 150 000 Kč takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 1. 10. 2022 domáhala po žalované částky 150 000 Kč z titulu náhrady škody s odůvodněním, že žalobkyně podala dne 21. 2. 2018 řádné daňové přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2018, které bylo zaevidované správcem daně pod čj. [Anonymizováno], ve kterém vykázala nadměrný odpočet ve výši 21 770 Kč. Prvostupňovému správci daně vznikly pochybnosti o správnosti, pravdivosti a úplnosti údajů o přijatých zdanitelných plněních na ř. 40 uvedeného daňového přiznání z důvodu, že přijatá zdanitelná plnění převyšují hodnoty uskutečněných zdanitelných plnění a daňový subjekt vykazuje nadměrný odpočet. Dne 26. 3. 2018 vydal správce daně, Finanční úřad v [Anonymizováno] (dále jen „FÚ [adresa]“), výzvu k odstranění pochybností čj. [Anonymizováno], která byla doručena žalobkyni téhož dne. Ve výzvě vyzval správce daně žalobkyni k prokázání nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů, konkrétně firem [právnická osoba] dařena s.r.o., DIČ: [Anonymizováno], [právnická osoba], DIČ: [Anonymizováno] a [jméno FO], DIČ: [Anonymizováno]. Dne 27. 6. 2018 pak byla správcem daně zahájena daňová kontrola za zdaňovací období leden 2018 (viz. protokol o zahájení daňové kontroly čj. [Anonymizováno]). Daňová kontrola byla zahájená v rozsahu pochybností specifikovaných ve výzvě k odstranění pochybností. Dále pak byla téhož dne 27. 6. 2018 zahájena daňová kontrola za zdaňovací období říjen 2017 až prosinec 2017 a únor 2018 až duben 2018 (viz. protokol o zahájení daňové kontroly čj. [Anonymizováno]). Dále byla dne 14. 1. 2019 a dne [právnická osoba]. 2019 zahájena daňová kontrola za zdaňovací období květen 2018 až listopad 2018 (viz. protokol čj. [Anonymizováno] a čj. [Anonymizováno]). Daňová kontrola byla zahájena v rozsahu všech skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení v předmětu daňové kontroly vymezené daně za vymezená zdaňovací období (dále též jen „daňová kontrola“). O zahájení, průběhu a ukončení daňové kontroly sepsal správce daně zprávy o daňové kontrole čj. [Anonymizováno] a čj. [Anonymizováno]. Zpráva čj. [Anonymizováno] za zdaňovací období říjen 2017 až prosinec 2017, leden 2018 až duben 2018 byla projednána protokolem čj. [Anonymizováno] dne 19. 3. 2019 a tímto byla daňová kontrola ukončena. Zpráva o daňové kontrole čj. [Anonymizováno] za zdaňovací období květen 2018 až listopad 2018 byla zaslána do datové schránky zástupce Společnosti dne 11. 5. 2020 písemností čj. [Anonymizováno]. Dále žalobkyně uvedla, že dne 26. 3. 2019 a 25. 6. 2020 vydal prvostupňový správce daně dodatečné platební výměry, konkrétně: dodatečný platební výměr čj. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období říjen 2017 ze dne 26. 3. 2019, kterým byla doměřena daň ve výši 352 006 Kč a stanoveno penále ve výši 70 401 Kč, dodatečný platební výměr čj. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období listopad 2017 ze dne 26. 3. 2019, kterým byla doměřena daň ve výši 448 835 Kč a stanoveno penále ve výši 89 767 Kč, dodatečný platební výměr čj. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období prosinec 2017 ze dne 26. 3. 2019, kterým byla doměřena daň ve výši 83 319 Kč a stanoveno penále ve výši 16 663 Kč, dodatečný platební výměr čj. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období únor 2018 ze dne 26. 3. 2019, kterým byla doměřena daň ve výši 433 766 Kč a stanoveno penále ve výši 86 753 Kč, dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období březen 2018 ze dne 26. 3. 2019, kterým byla doměřena daň ve výši 547 559 Kč a stanoveno penále ve výši 109 511 Kč, dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období duben 2018 ze dne 26. 3. 2019, kterým byla doměřena daň ve výši 740 935 Kč a stanoveno penále ve výši 148 187 Kč, dodatečný platební výměr čj. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období květen 2018 ze dne 25. 5. 2020, kterým byla doměřena daň ve výši 954 564 Kč a stanoveno penále ve výši 190 912 Kč a platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období leden 2018 ze dne 26. 3. 2019, kterým byla vyměřena vlastní daň ve výši 223 558 Kč, proti nimž podala žalobkyně odvolání. Žalobkyně navrhla provést výslechy 12 osob, aby potvrdily tvrzení žalobkyně, správnost daňových dokladů a výši zdanitelného plnění. Žalobkyně dále navrhla provést svědecké výpovědi všech mistrů jednotlivých odběratelských společností, výpověď svědka jednatele dodavatele [právnická osoba], a místní šetření u odběratelských společností Žalobkyně z důvodu prověření, že tam zaměstnanci jednotlivých dodavatelských společností skutečně pracují. Prvostupňový správce daně důkazy výše uvedené odmítl provést v rámci daňové kontroly, tyto provedl až na základě pokynu odvolacího orgánu čj. [Anonymizováno] ze dne 18. 3. 2021. Žalobkyně v rámci podaných odvolání namítla nezákonnost závěru správce daně o neunesení důkazního břemene, které správce daně nesprávně opírá o nekontaktnost dodavatelů. Správce daně při vymezení rozsahu důkazního břemene pochybil, když se nijak nevypořádal s judikaturou SDEU a NSS, ze které vyplývá, že nárok na odpočet daně nelze plátci odepřít pouze z toho důvodu, že se mu nepodaří prokázat identitu dodavatele zdanitelného plnění. Žalobkyně dále namítla, že správce daně nevyhodnotil doložené důkazní prostředky od společnosti [právnická osoba], z výslechu svědka jednatele dodavatele [právnická osoba], z oblastního inspektorátu pro [Anonymizováno] kraj, od Úřadu práce (pracoviště [adresa], pobočka [adresa]), Okresní správy sociálního zabezpečení, doklady o ubytování zaměstnanců atd. Na základě těchto důkazních prostředků bylo v rámci daňové kontroly společností prokázáno, že přijala od deklarovaných dodavatelů [právnická osoba], [Anonymizováno] a [právnická osoba] dařena deklarovaná plnění v deklarovaném rozsahu. Žalobkyně konečně navrhla k prokázání svých tvrzení o unesení důkazního břemene o oprávněnosti nároku na odpočet daně od deklarovaného dodavatele a v deklarovaném rozsahu místní šetření u jednotlivých odběratelských společností a výslechy svědků mistrů odběratelů. Na základě doplnění v odvolacím řízení (místní šetření a svědecké výpovědi) byla potvrzena faktická realizace dotčených plnění od deklarovaných dodavatelů [právnická osoba] a [právnická osoba] dařena zajištěných pomocí zahraničních pracovníků převážně ukrajinské národnosti. Odvolací orgán zjistil, že pokud jde o dodavatelskou společnost [Anonymizováno], provedení díla (prací) bylo potvrzeno Státním úřadem inspekce práce. Doloženými důkazními prostředky ve spojení s listinnými důkazy, jimiž disponuje společnost, byly odstraněny pochybnosti o nároku na odpočet daně od deklarovaného dodavatele [Anonymizováno] dle přijatých zdanitelných plnění tak, jak je deklarováno na daňových dokladech za zdaňovací období říjen 2017 až prosinec 2017 a leden 2018, žalobkyně unesla své důkazní břemeno a prokázala tak oprávněný nárok na odpočet daně od deklarovaného dodavatele [Anonymizováno] a v deklarovaném rozsahu. Odvolací orgán dále zjistil, že pokud jde o dodavatelskou společnost [právnická osoba] dařena, byla doloženými listinnými důkazními prostředky, konkrétně objednávkami, výkazy o rozsahu provedeného díla pro odběratele, výkazy odpracovaných hodin zaměstnanců, jmennými seznamy zaměstnanců pro konečné odběratele, rámcovými smlouvami o dílo, úhradami, seznamy BOZP, provedenými důkazy z úřadu práce, Státního úřadu inspekce práce, provedenými šetřeními a výslechy svědků prokázána oprávněnost nároku žalobkyně na odpočet daně od deklarovaného dodavatele [právnická osoba] dařena dle přijatých zdanitelných plnění tak, jak je deklarováno na daňových dokladech za zdaňovací období říjen 2017 až prosinec 2017, leden 2018 až listopad 2018, žalobkyně unesla své důkazní břemeno a prokázala tak oprávněný nárok na odpočet daně od deklarovaného dodavatele [právnická osoba] dařena a v deklarovaném rozsahu. Odvolací orgán dále zjistil, že pokud šlo o dodavatelskou společnost [právnická osoba], byla doloženými důkazními prostředky, konkrétně objednávkami, výkazy o rozsahu provedeného díla pro odběratele, jmennými seznamy zaměstnanců pro konečné odběratele, výkazy odpracovaných hodin zaměstnanců, rámcovými smlouvami o dílo, úhradami, seznamy BOZP, seznamy ubytovaných zaměstnanců, pracovními povolení pracovníků [právnická osoba], dohodami o provedení práce, vydaná povolení úřadem práce [adresa], provedenými důkazy z úřadu práce, provedenými šetřeními a výslechy svědků dodavatele prokázána oprávněnost nároku žalobkyně na odpočet daně od deklarovaného dodavatele [právnická osoba] dle přijatých zdanitelných plnění tak, jak je deklarováno na daňových dokladech za zdaňovací období říjen 2017 až prosinec 2017, leden 2018 až listopad 2018, Žalobkyně unesla své důkazní břemeno a prokázala tak oprávněný nárok na odpočet daně od deklarovaného dodavatele [právnická osoba] a v deklarovaném rozsahu. Odvolací orgán se s odvolací námitkou žalobkyně v rámci prvního odvolacího důvodu ztotožnil a považoval jej za důvodný. Odvolací orgán uzavřel, že v souhrnu všech zjištění bylo lze konstatovat, že žalobkyně na základě svých tvrzení, doložených důkazních prostředků a doplněním odvolacího řízení důkazní břemeno unesla a prokázala oprávněnost nároku na odpočet daně z přijatých plnění od deklarovaných dodavatelů a v deklarovaném rozsahu. Odvolací orgán se s další odvolací námitkou žalobkyně v rámci druhého odvolacího důvodu ztotožnil a považoval jej za důvodný. Odvolací orgán uvedl, že na základě rozsáhlé vyhledávací činnosti byla zjištěna věrohodnost původu daňového dokladu vytvořením spolehlivé auditní stopy. Z daného důvodu došlo na straně žalobkyně k unesení důkazního břemene a prokázání oprávněnosti nároku na odpočet daně z přijatých plnění od deklarovaných dodavatelů a v deklarovaném rozsahu. Odvolací orgán se s poslední odvolací námitkou žalobkyně v rámci třetího odvolacího důvodu ztotožnil a považoval jej za důvodný. Odvolací orgán uvedl, že vyhodnotil veškeré žalobkyní předložené důkazní prostředky daňovým subjektem, i ty které si obstaral sám bez součinnosti daňového subjektu a došel k závěru, že na základě provedených místních šetření u odběratelských společností a svědeckých výpovědí ve spojení s listinnými důkazy vnesenými do daného řízení bylo prokázáno unesení důkazního břemene o oprávněnosti uplatnění nároku na odpočet daně žalobkyní, byly splněny hmotněprávní podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně z přijatých plnění od deklarovaných dodavatelů a v deklarovaném rozsahu. Rozhodnutím odvolacího orgánu, tj. Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „OFŘ“), [právnická osoba], Sekce nepřímých daní, čj. [Anonymizováno], ze dne 17. 3. 2022, byl z důvodů výše uvedených žalobkyni přiznán jí uplatněný nadměrný odpočet ve výši 21 770 Kč a všechny dodatečné platební výměry vystavené žalobkyni správcem daně FÚ [adresa] byly uvedeným rozhodnutím zrušeny a řízení bylo zastaveno. Celková nepřiměřená délka daňové kontroly prováděné FÚ [adresa] v období od 27. 6. 2018 do 17. 3. 2022 a daňová řízení tímto finančním úřadem v předmětném období vedená, která byla ukončena dne 17. 3. 2022 v předešlém odstavci uvedeným rozhodnutím odvolacího orgánu, poškozeného významně poškodila v podnikání, neboť v důsledku čtyři roky trvajícího šetření finančního úřadu ukončila spolupráci se žalobkyní většina obchodních partnerů, neboť tito nabyli dojmu, že žalobkyně páchá trestnou činnost (viz. např. žaloba podaná na žalobkyni obchodní společností [právnická osoba], IČ [IČO], kterou pod sp. zn. [spisová značka] projednává Okresní soud v [Anonymizováno] a v níž žalobce tvrdil, že byl žalobkyní „zavlečen do daňového podvodu“, kdy toto tvrzení dokládal tím, že FÚ v [adresa] žalobkyni od roku 2018 kontroluje a doměřuje jí dlužné daně). Zásadní dopad tak měla tato kauza na pověst poškozeného, kdy došlo k poškození pověsti poškozeného (právnické osoby) v hospodářské soutěži, v důsledku toho došlo k tomu, že většina obchodních partnerů poškozeného s ním ukončila obchodní spolupráci a poškozený se z pozice prosperující firmy dostal do pozice firmy balancující na hraně úpadku, kterému se vyhnul jen díky tomu, že jeden ze čtyř klíčových obchodních partnerů neuvěřil tomu, že by se poškozený mohl dopouštět krácení daní či jakéhokoli jiného trestného jednání, a po celé rozhodné čtyři roky s ním stále spolupracoval. Zatímco v roce 2018 měla žalobkyně tržby z prodeje výrobků a služeb ve výši 54 288 000 Kč a ještě v roce 2019 ve výši 63 612 000 Kč, v roce 2020, kdy již její „daňová trestná činnost“ vešla u jejích obchodních partnerů ve všeobecnou známost, a to i díky tomu, že na základě trestního oznámení finančního úřadu věc začala prověřovat i Policie ČR, tyto její tržby poklesly na pouhých 19 718 000 Kč a v roce 2021 dokonce na pouhých 18 295 000 Kč. Jak uvedl NS ČR ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, „zatímco nemajetkovou újmu u fyzických osob představuje zejména zásah do osobnostní integrity poškozeného, nemajetková újma právnické osoby může spočívat především v poškození dobrého jména obchodní společnosti, v nejistotě při rozhodování, v zásahu do řízení společnosti a podobně (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000 ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, § 35).“ Postupem FÚ v Kolíně zcela jednoznačně došlo k poškození dobrého jména poškozeného, který je obchodní společností a který v důsledku finančním úřadem vydaných nezákonných platebních výměrů a pracovníky finančního úřadu vyfabulovaného trestního oznámení získal mezi svými obchodními partnery nálepku kriminálně závadové osoby, v důsledku čehož o většinu svých obchodních partnerů přišel, což vedlo v důsledku k poklesu tržeb o téměř tři čtvrtiny v roce 2021 oproti rokům 2018/2019, kdy ještě dobré jméno poškozeného nebylo natolik pošpiněno, aby s ním obchodní partneři odmítali spolupracovat. Žalobkyně má za to, že daňová kontrola prováděná finančním úřadem a řízení jím zahájená, jak jsou uvedena výše, byla nepřiměřeně dlouhá, když trvala v součtu čtyři roky, přičemž výsledkem bylo zjištění, že žalobkyně unesla důkazního břemeno a prokázala oprávněnost nároku na odpočet daně z přijatých plnění od deklarovaných dodavatelů a v deklarovaném rozsahu. V důsledku toho, že po celé tyto čtyři roky pracovníci FÚ [adresa] (a následně koncem roku 2019 na základě jejich podnětu i Policie ČR) opakovaně kontaktovali obchodní partnery poškozeného, nabyli tito obchodní partneři poškozeného přesvědčení, že poškozený je kriminálně závadovou osobou, dobrá pověst poškozeného byla v jejich očích zničena a v konečném důsledku došlo ze strany těchto obchodních partnerů poškozeného k ukončení spolupráce s ním. Poškozený má tak za to, že výše uvedeným je prokázáno, že nesprávným a nezákonným postupem FÚ [adresa] došlo k poškození pověsti poškozeného v rámci hospodářské soutěže. Lze mít přitom dle poškozeného za to, že postup prvostupňového orgánu v předmětné věci navíc nemusel být nestranný a objektivní a daňová kontrola mohla být i účelově prodlužována, když toto podezření vyplývá ze skutečností uvedených osobami podávajícími vysvětlení v trestní věci vedené Policií CR, KR policie Středočeského kraje, ÚO [adresa], OOK, [adresa], pod čj. [Anonymizováno]. Výši odškodnění nemajetkové újmy nelze podle žalobkyně určit „podle tabulek“, jako je tomu například u újmy na zdraví, výše přiměřeného zadostiučinění je tedy vždy otázkou úvahy soudu, kde poškozeným požadovaná částka toliko sděluje, jakou finanční částku by sám poškozený považoval za dostačující, tedy takovou, která z pohledu poškozeného jemu vzniklou nemajetkovou újmu odškodní. Poškozený za takovou částku považoval částku 150 000 Kč, přičemž on sám při zvažování její výše vyšel z částek, které se přiznávají za průtahy v řízení a kde za přiměřenou se považuje částka 25 000 Kč za rok trvání řízení u řízení, jejichž význam pro poškozeného je zvýšený. Vzhledem k tomu, že pro poškozeného byly důsledky čtyřleté „finanční kontroly“ fatální, kdy žalobkyně byla po odchodu většiny obchodních partnerů blízko úpadku, na druhou stranu však by odškodnění nemajetkové újmy nemělo být nepřiměřeně vysoké, usoudil poškozený, že částka ve výši cca 1,5 násobku částky výše uvedené bude částkou přiměřenou, ani nepřiměřeně nízkou, ani nepřiměřeně vysokou, sám poškozený by se vyplacením částky 150 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené poškozenému na jeho pověsti nepřiměřeně dlouhou „finanční kontrolou“ cítil být dostatečně odškodněn. Z hlediska zásahu do práv poškozeného, především poškození pověsti poškozeného (právnické osoby) v hospodářské soutěži, tvoří daňové kontroly a navazující daňová řízení, v nichž byly vydány odvolacím orgánem zrušené dodatečné platební výměry a platební výměr na DPH, jeden celek, neboť probíhaly souběžně a nepřetržitě od 27. 6. 2018 do 17. 3. 2022. Celková výše nemajetkové újmy vyjádřená v penězích, kterou žalobkyně nárokovala, činila částku 150 000 Kč.

2. Žalovaná se ve vyjádření ze dne 4. 4. 2023 navrhla žalobu zamítnout s odůvodněním, že žalovaná shrnula děj daňového řízení, kdy žalobkyně podala dne 21. 2. 2018 řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2018 (čj. [Anonymizováno]), ve kterém vykázala nadměrný odpočet ve výši 21 770 Kč. Protože nebyl správce daně přesvědčen o oprávněnosti nároku na nadměrný odpočet, vydal dne 23. 3. 2018 výzvu k odstranění pochybností č. j. [Anonymizováno], která byla doručena žalobkyni 26. 3. 2018. Správci daně vznikly pochybnosti ohledně uplatněného nároku na odpočet daně žalobkyní deklarovaných přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů: [právnická osoba] darena s.r.o., DIČ: [Anonymizováno], [právnická osoba], DIČ:[Anonymizováno] a [jméno FO], DIČ:[Anonymizováno]. Výzvou byla žalobkyně vyzvána k prokázání uskutečnění zdanitelných plnění a dále k prokázání toho, jakým způsobem byla tato plnění použita k ekonomické činnosti žalobkyně. Na výzvu k prokázání pochybnosti reagovala žalobkyně písemností ze dne 28. 3. 2018 evidovanou správcem daně pod č. j. [Anonymizováno], kdy v příloze zaslala správci daně strohé vyjádření, rámcové smlouvy o spolupráci s výše uvedenými dodavateli, faktury a záznamní povinnosti k DPH za období 12/2017. Jelikož správce daně shledal vyjádření žalobkyně za nedostatečné, zahájil protokolem č. j. [Anonymizováno] ze dne 27. 6. 2018 daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2018 v rozsahu výzvy k odstranění pochybnosti. Správce daně písemností zároveň zahájil daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen až prosinec 2017 a za zdaňovací období únor až duben 2018. Protokolem o zahájení daňové kontroly ze dne 14. 1. 2019, čj. [Anonymizováno], byla zahájena daňová kontrola za zdaňovací období květen až říjen 2018. Protokolem o zahájení daňové kontroly ze dne [právnická osoba]. 2019, č j. [Anonymizováno], byla zahájena daňová kontrola za zdaňovací období listopad 2018. Závěry, jež vyplynuly z daňové kontroly, shrnul správce ve zprávě o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno] (zdaňovací období leden 2018 před vyměřením a říjen až prosinec 2017, únor až duben 2018) a č. j. [Anonymizováno] (zdaňovací období květen až listopad 2018). Zpráva č. j. [Anonymizováno] za zdaňovací období říjen až prosinec 2017, leden 2018 až duben 2018 byla projednána protokolem č. j. [Anonymizováno] dne 19. 3. 2019 a tímto byla daňová kontrola ukončena. Zpráva o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno] za zdaňovací období květen až listopad 2018 byla zaslána do datové schránky zástupce žalobkyně dne 11. 5. 2020 písemností č. j. [Anonymizováno]. Správce daně došel v obou případech k závěru, že se žalobkyni nepodařilo vyvrátit pochybnosti uvedené ve výzvě k prokázání pochybností čj. [Anonymizováno]. Na základě závěrů z daňové kontroly správce daně doměřil daň z přidané hodnoty a vydal dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období říjen 2017, kterým byla doměřena daň ve výši 352 006 Kč a stanoveno penále ve výši 70 401 Kč, dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období listopad 2017, kterým byla doměřena daň ve výši 448 835 Kč a stanoveno penále ve výši 89 767 Kč, dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr čj. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období prosinec 2017, kterým byla doměřena daň ve výši 83 319 Kč a stanoveno penále ve výši 16 663 Kč, dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období únor 2018, kterým byla doměřena daň ve výši 433 766 Kč a stanoveno penále ve výši 86 753 Kč, dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období březen 2018, kterým byla doměřena daň ve výši 547 559 Kč a stanoveno penále ve výši 109 511 Kč, dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období duben 2018, kterým byla doměřena daň ve výši 740 935 Kč a stanoveno penále ve výši 148 187 Kč, dne 25. 5. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období květen 2018, kterým byla doměřena daň ve výši 959 564 Kč a stanoveno penále ve výši 190 912 Kč, dne 26. 3. 2019 platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období leden 2018, kterým byla vyměřena daň ve výši 223 558 Kč. Proti všem rozhodnutím správce daně, kterými byla vyměřena či doměřena daň, podala žalobkyně odvolání doručené dne 23. 4. 2019 pod č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], [Anonymizováno], doplněné dne 25. 6. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 12. 7. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 22. 6. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], doplněné dne 20. 8. 2020 pod čj. [Anonymizováno], dne 2. 12. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 22. 11. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 2. 8. 2021 pod č. j. [Anonymizováno] a dne 6. 8. 2021 pod č. j. [Anonymizováno]. Prvostupňový správce daně provedl na základě uložení odvolacího orgánu pod č. j. [Anonymizováno] ze dne 18. 3. 2021 doplnění řízení (viz č. j. [Anonymizováno] ze dne 14. 1. 2022). OFŘ rozhodlo ve prospěch žalobkyně rozhodnutím ze dne 17. 3. 2022, č. j. [Anonymizováno], kterým byla zrušena napadená rozhodnutí správce daně, a žalobkyni byl přiznán nadměrný odpočet ve výši 21 770 Kč. Žalobkyně se následně obrátila s žádostí o přiznání přiměřeného zadostiučinění na Ministerstvo financí (dále jen „MF“), které nárok projednalo a Sdělením ze dne 27. 9. 2022 informovalo zástupce žalobkyně, že přiměřené zadostiučinění nepřiznává, neboť ve věci nebyly splněny zákonné podmínky pro možné přiznání náhrady nemajetkové újmy (nebyl konstatován nesprávný úřední postup ani v podobě průtahů ani v podobě nepřiměřené délky řízení). Žalobkyně tvrdí, že ji v souvislosti s nesprávným úředním postupem Finančního úřadu pro Středočeský kraj vznikla škoda (nemajetková újma) v celkové výši 150 000 Kč. Žalobkyní uplatněný nárok se dotýká daňových řízení na DPH za zdaňovací období měsíců října až prosince roku 2017 a měsíců ledna až listopadu roku 2018, v rámci nichž správce daně provedl postup k odstranění pochybností (zdaňovací období měsíce ledna roku 2018) a daňovou kontrolu (všechna uvedená zdaňovací období). Všechna daňová řízení byla ukončena vydáním rozhodnutí o stanovení daně, kterými správce daně žalobkyni vyměřil či doměřil DPH v odlišné výši oproti tvrzení žalobkyně, neboť neuznal jí uplatněné nároky na odpočet daně. Správcem daně vydaný platební výměr však byl změněn rozhodnutím OFŘ ze dne 17. 3. 2022, č. j. [Anonymizováno] (dále též „rozhodnutí o odvolání“), a to v tom smyslu, že žalobkyní uplatněný nárok na odpočet daně byl uznán. Ze stejných důvodů a týmž rozhodnutím OFŘ zrušilo i všechny dodatečné platební výměry a zastavilo související daňová řízení. Žalobkyně v žalobě shrnula průběh daňových řízení týkajících se DPH za zdaňovací období měsíců října až prosince roku 2017 a měsíců ledna až listopadu roku 2018 a souvisejících postupů správce daně, přičemž považovala délku daňové kontroly v součtu převyšující čtyři roky za zcela nepřiměřenou, přičemž postup správce daně vedl k poškození jejího dobrého jména, ztrátě obchodních partnerů a poklesu tržeb v letech 2020 a 2021 oproti roku 2019. Žalobkyně tudíž pořádala o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích podle zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž požadovanou částku vyčíslila na 150 000 Kč. Žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy spočívající v průtazích (resp. nepřiměřeně dlouho trvajících řízeních, ev. postupech správce daně), kterých se dle jejího názoru dopustily orgány Finanční správy v řízeních na DPH za zdaňovací období 10-12/ 2017 a 1-11/2018. Vývoj judikatury pokrývající problematiku OdpŠk trval cca 20 let. K výrazné změně nazírání Nejvyššího soudu na zásadní aspekty v této oblasti (a zejména posuzování náhrady za nemajetkovou újmu) došlo v rozsudku NS ze dne 31. 8. 2021, č. j. 30 Cdo 3118/2020-250 (dále jen „Rozsudek NS“), a to v podstatě na základě rozsudku ESLP ze dne 21. 2. 1975 (ve věci Golder proti UK), který reagoval na stížnost č. 4451/70. K zásadnímu obratu v judikatuře došlo tedy takříkajíc přes noc na základě ojedinělé stížnosti staré půl století. I přes tuto potenciální změnu však nedochází v případě daňového řízení k odlišnému nazírání, neboť stále platí podmínka, že se v případě aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy musí jednat o spor o civilní právo/závazek, což správa daní není. Na jiném místě Rozsudku NS je pak uvedeno, že podmínka aplikace čl. 6 Úmluvy nebude při posuzování délky řízení zohledňována vůbec (přičemž z kontextu přímo nevyplývá, zda má Nejvyšší soud na mysli řízení spadající pod bod 40 nebo pod bod 41 nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/20). Tímto závěrem se vracíme k otázce posouzení toho, zda je předmětem daňového řízení základní právo či svoboda, aby se toto řízení (tedy opět nikoli daňová kontrola) dalo vůbec posuzovat z hlediska přiměřené délky s ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny, když už Nejvyšší soud v Rozsudku NS (ale i v rozsudku velkého senátu NS č. j. 31 Cdo 2402/2020-292 ze dne 9. 12. 2020) na aplikaci čl. 6 Úmluvy evidentně rezignoval. Na tuto otázku však jednoznačná odpověď stále neexistuje, přičemž žalovaná má za to, že tomu tak (minimálně tedy v případě, kdy správce daně postupoval v souladu se zákonem), není. V kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2404/21 má žalovaná za prokázané, že v posuzovaném řízení soud nesprávně zahrnul do délky daňového řízení i daňovou kontrolu. V bodě 23. zmíněného nálezu Ústavní soud konstatuje: „To, že z čl. 11 odst. 5 Listiny lze podle vedlejší účastnice dovodit, že daňová kontrola, je-li prováděna v souladu se zákonem a ústavními principy, je kryta akceptovatelnou výjimkou pro zásah do základních práv (svobod), není rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 jakkoliv zpochybněno.“ Nejvyšší soud v (donedávna konstantní) judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, č. j. 30 Cdo 5454/2016-140) zastává názor, že v případě, kdy se při správě daní „poškozený domáhá náhrady škody (nemajetkové újmy), může k založení odpovědnosti státu za ni dojít z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci průtahů (ve smyslu období nečinnosti), nikoliv z důvodu nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016)“. Podle dosavadní judikatury, tj. z titulu nepřiměřené délky řízení, lze posuzovat pouze tu část daňového řízení, jejímž předmětem bylo penále, a to od doručení příslušného (dodatečného) platebního výměru, kterým bylo stanoveno. V ostatním lze pak imateriální újmu posuzovat pouze u titulu jednotlivých dílčích průtahů, které však žalobkyně musí tvrdit a prokázat, včetně časového vymezení a v čem spočívají, stejně jako musí unést důkazní břemeno stran samotné imateriální újmy a její výše a příčinné souvislosti. Žalobkyně však ve své žalobě neuvádí, v čem konkrétně spatřuje průtahy v řízení před správcem daně (resp. před OFŘ). Ze žaloby je toliko patrné, že žalobkyně považovala daňové řízení za příliš dlouhé, neboť trvalo více než čtyři roky. Pokud šlo o řízení probíhající před správcem daně, tj. od podání daňového přiznání přes zahájení postupu k odstranění pochybností a jednotlivých daňových kontrol až po vydání rozhodnutí o stanovení daně, žalovaná, stejně jako správce daně a OFŘ, nespatřovala v postupech správce daně žádné průtahy ani při provádění daňových kontrol, jejichž délka nijak nevybočovala z obvyklých mezí. Samotného odvolacího řízení trvalo od podání odvolání dne 23. 4. 2019, resp. v případech dodatečných platebních výměrů ze dne 25. 5. 2020, když o odvolání proti nim rozhodovalo OFŘ společně týmž rozhodnutím, ode dne 22. 6. 2020, do 17. 3. 2022, když žalobkyně svá odvolání celkem sedmkrát doplnila, přičemž lhůta obvyklá pro vyřízení odvolání dle pokynu MF-5, která by za standardních okolností uplynula dne 23. 10. 2019, resp. 18. 2. 2021 v případě odvolání proti dodatečným platebním výměrům ze dne 25. 5. 2020, byla GFŘ na žádost OFŘ prodloužena přípisy ze dne 18. 10. 2019, č. j. [Anonymizováno], a ze dne 29. 1. 2021, č. j. [Anonymizováno], a to v obou případech prodlouženo o 6 měsíců. Významný časový úsek odvolacího řízení si vyžádala nutnost doplnění spisového materiálu, které OFŘ uložilo správci daně přípisem ze dne 18. 3. 2021, č. j. [Anonymizováno], které si vyžádalo i úkony mezinárodního dožádání. Správce daně zaslal doplnění spisového materiálu s přípisem ze dne 14. 1. 2022, č. j. [Anonymizováno], přičemž OFŘ po jeho vyhodnocení vydalo rozhodnutí o odvolání. Ani v rámci odvolacího řízení není možné podle žalované hovořit o neodůvodněných průtazích. Z obsahu žaloby pak není patrné, že by měla žalobkyně za to, že by správce daně či OFŘ vydávali rozhodnutí ve věci až po marném uplynutí zákonných či obvyklých lhůt. Jiné vady postupu správce daně a OFŘ, než právě samotnou délku řízení, žalobkyně ve své žalobě neuvádí. V tomto ohledu žalovaná dodává, že neví ani o žádném podání, kterým by se žalobkyně pokoušela v průběhu daňového řízení (postupů správce daně) domoci prostředkem ochrany proti nečinnosti, prostřednictvím kterého by brojila proti průtahům v řízení na straně správních orgánů. Žalobkyně pak ve své žalobě uvádí, že v důsledku kontrolní činnosti správce daně opustili žalobkyni její obchodní partneři, neboť následkem prověřování ze strany správce daně nabyli přesvědčení, že žalobkyně páchá trestnou činnost, resp. že je kriminálně závadnou osobou. Toto tvrzení žalobkyně ovšem nijak nedokládá. Žalobkyně tedy ke své žalobě nepřikládá jediný záznam komunikace se svými obchodními partnery, nenavrhuje provedení žádné svědecké výpovědi ani nenabízí jakýkoli jiný důkaz za účelem prokázání, že by s ním jakýkoli obchodní partner rozvázal spolupráci v souvislosti s probíhajícími daňovými řízeními. Jedná se proto o tvrzení, které nelze žádným způsobem ověřit, nebo alespoň dospět k závěru o přiměřené pravděpodobnosti stran jeho pravdivosti. Nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, na posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy nemá tato skutečnost vliv, neboť jde materiálně o ušlý zisk, který žalobkyně nepožaduje. Postup správce daně či OFŘ daně nelze označit za nezákonný, a tudíž obecné tvrzení žalobkyně nemůže být podkladem pro závěr, že žalobkyně utrpěla jím tvrzenou újmu v souvislosti s postupem správce daně či OFŘ. Správce daně je naopak v případě pochybností povinen ex lege učinit veškeré úkony, kterými lze prověřit tvrzení daňových subjektů a další skutečnosti podstatné pro správné zjištění a stanovení daně. Správce daně touto činností naplňuje jeden z cílů správy daně stanovených v § 1 odst. 2 daňového řádu (dále jen „DŘ“). Nelze tedy přikládat k tíži správci daně provedení kontrolních postupů i přesto, že po provedení kontrolních postupů došlo na základě dalšího dokazování k potvrzení tvrzení žalobkyně. V této souvislosti je třeba podle žalované zejména upozornit na skutečnost, že v rámci namítaného časového úseku (27. 6. 2018 - 17. 3. 2022) byly prováděny daňové kontroly za několik zdaňovacích období. Správci daně není známo, že by v rámci daňových kontrol mělo dojít k průtahům, zároveň tyto žalobkyně ani ve svém podání neoznačuje. Nad to vlastní daňová kontrola trvala celkem pouze 272 dní (období od 27. 6. 2018 do 26. 3. 2019, pokud vezmeme v potaz vyměření daně za leden 2018). V kontextu tohoto nelze shledat příčinnou souvislost mezi vznikem újmy a jednáním správce daně. Délka řízení vedeného před správcem daně (resp. délka daňové kontroly) sama o sobě neznamená, že byla stižena průtahy způsobenými správcem daně. Navíc v daném případě daňová kontrola žalobkyně trvala necelý rok. Z daňového spisu dle žalované vyplývá, že daňová kontrola probíhala v rámci možností bez průtahů při respektování zásad daňového řízení. Jednotlivé úkony na sebe řádně navazovaly, případné pozdržení bylo způsobeno vyčkáním na výsledek snahy o obstarání důkazního prostředku. Všechny přitom směřovaly k meritornímu rozhodnutí ve věci (a nejednalo se o úkony pouze formalistického charakteru). Žalovaná má za to, že odstranění případné nečinnosti by se žalobkyně jistě domáhala již v průběhu daňové kontroly (příp. po jejím skončení), pokud by byl postup správce daně stižen touto vadou. Co se týče poškození pověsti žalobkyně, tato podává informaci o podání civilní žaloby ze strany jiného daňového subjektu ([právnická osoba]). Žalobkyně z této žaloby cituje pouze jednu větu, podle které právě zmíněná obchodní společnost tvrdí, že byla žalobkyní „zavlečena do daňového podvodů“, avšak zmíněnou žalobu nepřiložila. Jelikož žalované není znám obsah této žaloby, nemůže se k němu blíže vyjádřit, a zároveň na základě tohoto tvrzení nemůže postavit najisto, zda došlo k poškození žalobkyně v důsledku jednání správce daně. V tomto ohledu je zároveň třeba připomenout, že právě obchodní společnost [právnická osoba] se v rámci daňového řízení u žalobkyně poměrně sveřepě bránila poskytnutí jakékoli součinnosti při ověření jejich obchodní spolupráce. Je tak možné připomenout, že v reakci na výzvu správce daně zmíněná obchodní společnost uvedla, že požadavkům v ní uvedeným nevyhoví, přičemž její zaměstnanec v rámci svědecké výpovědi odmítl vypovídat s ohledem na nebezpečí trestního stíhání. Pakliže si zmíněná obchodní společnost na základě daňového řízení probíhajícího u žalobkyně učinila úsudek, že je sama ohrožena možným doměřením daně či trestněprávním postihem, přičemž v důsledku přijetí takového úsudku začala podnikat nějaké právní kroky vůči žalobkyni, nelze takové jednání považovat za racionální ani předvídatelné. To platí tím spíše s ohledem na skutečnost, že v rámci téhož daňového řízení právě obchodní společnost [právnická osoba] (resp. její zaměstnanci) patrně ověření rozhodných skutečností (a tedy i unesení důkazního břemene žalobkyní) ztěžovala. Takové jednání proto není jakkoli přičitatelné správci daně ani OFŘ, resp. ve vztahu k daňovému řízení probíhajícímu u žalobkyně nelze dovodit vztah příčiny a následku. K poškození v rámci hospodářské soutěže žalobkyně uvádí rozdíly v tržbách za roky 2018 až 2021. V této souvislosti je nutno vzít v potaz skutečnost, že v období let 2020 až 2021 došlo obecně ke stagnaci hospodářského růstu napříč de facto všemi zeměmi v důsledku probíhající pandemie onemocnění Covid-19. Tato situace měla významný negativní dopad na takřka všechna odvětví ekonomiky (omezení osobního kontaktu na pracovištích a se zákazníky, narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů, nedostatek některých materiálů a surovin, atd.). Prosté srovnání výsledků hospodaření žalobkyně v roce 2019 a v letech 2020 a 2021, kdy se již česká ekonomika potýkala s výraznými omezeními souvisejícími s globální pandemií, tedy nemá samo o sobě žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k tomu, jakým způsobem se na tomto jevu podílela probíhající daňová řízení. Nelze tedy opět dovodit, že k poklesu tržeb žalobkyně došlo výhradně v důsledku probíhající daňové kontroly (či jiného řízení). Jak je však především uvedeno výše, tato okolnost směřuje spíše k posouzení a prokázání ušlého zisku, který však žalobkyně nepožaduje. Co se týče tvrzení žalobkyně, že postup správce daně nemusel být nestranný a objektivní, přičemž daňová kontrola mohla být účelově protahována, jeho pravdivosti dle žalované nic nenasvědčuje. Žalobkyně pak výpovědi osob, které toto mají údajně prokazovat, ke svému podání nepřiložila (byť navrhuje spisový materiál KŘ Policie Středočeského kraje k důkazu). Orgánům Finanční správy tak dle názoru žalované nelze přičítat k tíži ani postup orgánů činných v trestním řízení, o němž navíc žalovaná (vyjma kusých informací uvedených v samotné žalobě) nemá žádné povědomí. Co se týče finančního nároku na náhradu újmy ve výši 150 000 Kč, vycházela žalobkyně z částky 25 000 Kč za rok trvání řízení, jelikož význam řízení byl pro žalobkyni (údajně) zvýšený. Vypočtenou sumu pak žalobkyně z blíže neobjasněného důvodu navyšuje o 50%. Žalobkyně neodkazuje na žádnou relevantní judikaturu (ani na stěžejní stanovisko NS v rozhodnutí ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, se kterým ostatně ani nekoreluje). Podle žalobkyně nelze odškodnění nemajetkové újmy určit „podle tabulek“ a zároveň je třeba, aby se poškozený cítil být dostatečně odškodněn, což by v případě částky 150 000 Kč nastalo.

3. Soud vzal za prokázaný skutkový stav věci, jenž vyplynul jednak ze shodných tvrzení účastníků ohledně průběhu daňového řízení, že žalobkyně podala dne 21. 2. 2018 řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2018 (čj. [Anonymizováno]), ve kterém vykázala nadměrný odpočet ve výši 21 770 Kč. Protože nebyl správce daně přesvědčen o oprávněnosti nároku na nadměrný odpočet, vydal dne 23. 3. 2018 výzvu k odstranění pochybností č. j. [Anonymizováno], která byla doručena žalobkyni 26. 3. 2018. Správci daně vznikly pochybnosti ohledně uplatněného nároku na odpočet daně žalobkyní deklarovaných přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů: [právnická osoba]., DIČ: [Anonymizováno], [právnická osoba], DIČ:[Anonymizováno] a [jméno FO], DIČ:[Anonymizováno]. Výzvou byla žalobkyně vyzvána k prokázání uskutečnění zdanitelných plnění a dále k prokázání toho, jakým způsobem byla tato plnění použita k ekonomické činnosti žalobkyně. Na výzvu k prokázání pochybnosti reagovala žalobkyně písemností ze dne 28. 3. 2018 evidovanou správcem daně pod č. j. [Anonymizováno], kdy v příloze zaslala správci daně vyjádření, rámcové smlouvy o spolupráci s výše uvedenými dodavateli, faktury a záznamní povinnosti k DPH za období [Anonymizováno]. Jelikož správce daně shledal vyjádření žalobkyně za nedostatečné, zahájil protokolem č. j. [Anonymizováno] ze dne 27. 6. 2018 daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2018 v rozsahu výzvy k odstranění pochybnosti. Správce daně písemností zároveň zahájil daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen až prosinec 2017 a za zdaňovací období únor až duben 2018. Protokolem o zahájení daňové kontroly ze dne 14. 1. 2019, čj. [Anonymizováno], byla zahájena daňová kontrola za zdaňovací období květen až říjen 2018. Protokolem o zahájení daňové kontroly ze dne [právnická osoba]. 2019, č j. [Anonymizováno], byla zahájena daňová kontrola za zdaňovací období listopad 2018. Závěry, jež vyplynuly z daňové kontroly, shrnul správce ve zprávě o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno] (zdaňovací období leden 2018 před vyměřením a říjen až prosinec 2017, únor až duben 2018) a č. j. [Anonymizováno] (zdaňovací období květen až listopad 2018). Zpráva č. j. [Anonymizováno] za zdaňovací období říjen až prosinec 2017, leden 2018 až duben 2018 byla projednána protokolem č. j. [Anonymizováno] dne 19. 3. 2019 a tímto byla daňová kontrola ukončena. Zpráva o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno] za zdaňovací období květen až listopad 2018 byla zaslána do datové schránky zástupce žalobkyně dne 11. 5. 2020 písemností č. j. [Anonymizováno]. Správce daně došel v obou případech k závěru, že se žalobkyni nepodařilo vyvrátit pochybnosti uvedené ve výzvě k prokázání pochybností čj. [Anonymizováno]. Na základě závěrů z daňové kontroly správce daně doměřil daň z přidané hodnoty a vydal dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období říjen 2017, kterým byla doměřena daň ve výši 352 006 Kč a stanoveno penále ve výši 70 401 Kč, dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období listopad 2017, kterým byla doměřena daň ve výši 448 835 Kč a stanoveno penále ve výši 89 767 Kč, dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr čj. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období prosinec 2017, kterým byla doměřena daň ve výši 83 319 Kč a stanoveno penále ve výši 16 663 Kč, dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období únor 2018, kterým byla doměřena daň ve výši 433 766 Kč a stanoveno penále ve výši 86 753 Kč, dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období březen 2018, kterým byla doměřena daň ve výši 547 559 Kč a stanoveno penále ve výši 109 511 Kč, dne 26. 3. 2019 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období duben 2018, kterým byla doměřena daň ve výši 740 935 Kč a stanoveno penále ve výši 148 187 Kč, dne 25. 5. 2010 dodatečný platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období květen 2018, kterým byla doměřena daň ve výši 959 564 Kč a stanoveno penále ve výši 190 912 Kč, dne 26. 3. 2019 platební výměr č. j. [Anonymizováno] na DPH za zdaňovací období leden 2018, kterým byla vyměřena daň ve výši 223 558 Kč. Proti všem rozhodnutím správce daně, kterými byla vyměřena či doměřena daň, podala žalobkyně odvolání doručené dne 23. 4. 2019 pod č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], [Anonymizováno], doplněné dne 25. 6. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 12. 7. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 22. 6. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], doplněné dne 20. 8. 2020 pod čj. [Anonymizováno], dne 2. 12. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 22. 11. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 2. 8. 2021 pod č. j. [Anonymizováno] a dne 6. 8. 2021 pod č. j. [Anonymizováno]. Prvostupňový správce daně provedl na základě uložení odvolacího orgánu pod č. j. [Anonymizováno] ze dne 18. 3. 2021 doplnění řízení (viz č. j. [Anonymizováno] ze dne 14. 1. 2022). OFŘ rozhodlo ve prospěch žalobkyně rozhodnutím ze dne 17. 3. 2022, č. j. [Anonymizováno], kterým byla zrušena napadená rozhodnutí správce daně, a žalobkyni byl přiznán nadměrný odpočet ve výši 21 770 Kč. Žalobkyně se následně obrátila s žádostí o přiznání přiměřeného zadostiučinění na Ministerstvo financí (dále jen „MF“), které nárok projednalo a Sdělením ze dne 27. 9. 2022 informovalo zástupce žalobkyně, že přiměřené zadostiučinění nepřiznává, neboť ve věci nebyly splněny zákonné podmínky pro možné přiznání náhrady nemajetkové újmy (nebyl konstatován nesprávný úřední postup ani v podobě průtahů ani v podobě nepřiměřené délky řízení).

4. K tomuto soud provedl důkazy doloženými listinami, a to konkrétně ve věci daňového řízení, tedy: řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2018 (čj. [Anonymizováno], výzvu k odstranění pochybností čj. [Anonymizováno], písemnost žalobkyně ze dne 28. 3. 2018 evidovanou správcem daně pod čj. [Anonymizováno], protokol ze dne 27. 6. 2018, č. j. [Anonymizováno], protokol ze dne 14. 1. 2019, čj. [Anonymizováno], protokol ze dne [právnická osoba]. 2019, č j. [Anonymizováno], zpráva o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno], zpráva o daňové kontrole čj. [Anonymizováno], zpráva o daňové kontrole [Anonymizováno], protokol [Anonymizováno], dodatečné platební výměry čj. [Anonymizováno], čj. [Anonymizováno], čj. [Anonymizováno], čj. [Anonymizováno], čj. [Anonymizováno], čj. [Anonymizováno] a čj. [Anonymizováno], odvolání žalobkyně proti uvedeným výměrům doručené dne 23. 4. 2019 pod č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], [Anonymizováno], doplněné dne 25. 6. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 12. 7. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 22. 6. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], doplněné dne 20. 8. 2020 pod čj. [Anonymizováno], dne 2. 12. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 22. 11. 2020 pod č. j. [Anonymizováno], dne 2. 8. 2021 pod č. j. [Anonymizováno] a dne 6. 8. 2021 pod č. j. [Anonymizováno], uložení odvolacího orgánu ze dne 18. 3. 2021, č. j. [Anonymizováno] a rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 3. 2022, č. j. [Anonymizováno]. Žádost žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy a odpověď žalované k žádosti o náhradu nemajetkové újmy ze dne 27. 9. 202 5. Soud zamítl jako nadbytečné provedení důkazu pokynem Odvolacího finančního ředitelství ze dne 18. 3. 2021, č. j. [Anonymizováno], když mezi stranami nebylo sporu o jeho vydání ze strany OFŘ, ani o jeho dataci či obsahu. Pokud žalobkyně uváděla, že uvedeným pokynem bylo prokázáno, že žalovaná, resp. orgán daňové kontroly, která začala dne 26. 3. 2018, neprovedl opakovaně žalobkyní navrhované důkazy, ačkoliv poté, co jejich provedení nařídil shora citovaným rozhodnutím OFŘ, došlo následně k rozhodnutí ve věci 17. 3. 2022, které původní rozhodnutí daňového orgánu změnilo a dospělo ke stejnému závěru jako původně žalobkyně, že správně daňový odpočet činil 21 770 Kč. Žalobkyně argumentovala, že pokud by daňový orgán provedl dokazování jí navrhovanými důkazy, zkrátila by se doba rozhodování daňových orgánů o dva roky. Soud vzal na zřetel, že v daném případě skončilo správní řízení zrušením, resp. změnou původního pravomocného rozhodnutí, tudíž má žalobkyně nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí, které bylo právě vyústěním úředního postupu daňových orgánů, resp. žalované.

6. Soud věc hodnotil podle § 5 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „OdpŠk“), podle kterého stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

7. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

8. Podle § 13 odst. 2 OdpŠk má právo na náhradu škody ten, jemuž byla škoda způsobena nesprávným úředním postupem (ustanovení se vztahuje i na škodu, která byla způsobena právnické osobě).

9. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí ZOŠ, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (např. nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem) nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

12. Stát odpovídá za škodu na principu objektivním, nicméně k úspěšnému uplatnění nároku na náhradu škody v režimu OdpŠk je zapotřebí, aby došlo ke kumulativnímu splnění tří podmínek, a sice: existence nezákonného rozhodnutí (případně nesprávného úředního postupu), vznik škody či nemajetkové újmy a existence příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 cit. ust., byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle odst. 3 cit. ust., nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

14. Soud dále vycházel z platné judikatury Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, Rc 109/2009, podle kterého předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je příčinná souvislost mezi újmou poškozeného, jakožto následkem, a rozhodnutím, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, nikoliv mezi újmou a skutečností, jež byla důvodem, pro který bylo rozhodnutí zrušeno.

15. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3719/10, SR 8/2011, s. 284, pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní.

16. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v neučinění úkonu či v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené či v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb.), v rámci něhož je vydáno též nezákonné rozhodnutí, může dojít ve sféře poškozeného ke vzniku více nemajetkových újem, a tedy i ke vzniku více nároků na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Tyto újmy však musí poškozený skutkově vymezit tak, aby zjištění učiněná na základě jeho tvrzení a případně i důkazů jím nabídnutých vedla k závěru o tom, že utrpěl více nemajetkových újem, a že má tedy nárok na více přiměřených zadostiučinění. Odlišení újmy jako důsledku nezákonnosti rozhodnutí na jedné straně a jako důsledku nesprávného úředního postupu způsobeného vydáním nezákonného rozhodnutí, přichází pojmově zjevně do úvahy leda v poměrech správního rozhodnutí, kde správní orgán rozhoduje o právech a povinnostech jediného účastníka řízení, takto i obvykle žadatele, jenž se dovolává svého nároku podle zákona.

17. Pokud žalovaná odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vedená pod sp. zn. 3 AFS 5/2017 a sp. zn. 7 AFS 232/2016, pak soud zjistil, že tato byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, I. ÚS 1251/17, ze kterého vyplynulo, že zadržování celé, tj. i nesporné částky nárokovaného nadměrného odpočtu DPH ze strany správce daně je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Daňový řád (§ 90 odst. 3 ve spojení s § 85 odst. 1) umožňuje správci daně prověřovat před vyměřením daně pouze tu část plnění, o niž existují důvodné pochybnosti; nedává však správci daně pravomoc zadržovat nespornou část nadměrného odpočtu odvozenou od těch zdanitelných plnění, která jako nesporná nemohou být předmětem prověřování. Daňový řád sice výslovně neumožňuje nakládat s nespornou částkou odděleně od částky sporné; rovněž tak daňový řád v žádném svém ustanovení neumožňuje zadržovat nespornou částku společně s částkou spornou.

18. Z provedeného dokazování vyplynulo, že řízení probíhající před správcem daně od podání daňového přiznání přes zahájení postupu k odstranění pochybností a jednotlivých daňových kontrol až po vydání rozhodnutí o stanovení daně, nebyly průtahy v činnosti správce daně o OFŘ ani při provádění daňových kontrol. Délka daňových kontrol nevybočila z obvyklých mezí. Odvolací řízení trvalo od podání odvolání dne 23. 4. 2019 a v případě dodatečných platebních výměrů ode dne 25. 5. 2020, když o odvolání proti nim rozhodovalo OFŘ společně týmž rozhodnutím, ode dne 22. 6. 2020 do 17. 3. 2022, a to navíc za situace, kdy žalobkyně sedmkrát doplnila svá odvolání, a to za situace, když obvyklá lhůta pro vyřízení odvolání podle pokynu MF-5, která by za standardních okolností uplynula dne 23. 10. 2019, resp. 18. 2. 2021 v případě odvolání proti dodatečným platebním výměrům ze dne 25. 5. 2020, byla GFŘ na žádost OFŘ prodloužena přípisy ze dne 18. 10. 2019, č. j. [Anonymizováno], a ze dne 29. 1. 2021, č. j. [Anonymizováno], a to v obou případech o 6 měsíců. Velký časový úsek odvolacího řízení si pak vyžádala nutnost doplnění spisového materiálu, které OFŘ uložilo správci daně přípisem ze dne 18. 3. 2021, č. j. [Anonymizováno], které si vyžádalo i úkony mezinárodního dožádání. Správce daně zaslal doplnění spisového materiálu s přípisem ze dne 14. 1. 2022, č. j. [Anonymizováno], přičemž OFŘ po jeho vyhodnocení vydalo rozhodnutí o odvolání. Ani v rámci odvolacího řízení nebyly tvrzeny ani prokázány neodůvodněné průtahy. Z tvrzení v žalobě není patrné, že by měla žalobkyně za to, že by správce daně či OFŘ vydávali rozhodnutí ve věci až po marném uplynutí zákonných či obvyklých lhůt. Jiné vady postupu správce daně a OFŘ, než právě samotnou délku řízení, žalobkyně ve své žalobě neuvedla. V řízení žalobkyně netvrdila, že by se v průběhu daňového řízení domáhala prostředkem ochrany proti nečinnosti, nebo že by brojila proti průtahům v řízení na straně správních orgánů. Pokud žalobkyně zmiňovala, že v důsledku kontrolní činnosti správce daně opustili žalobkyni její obchodní partneři, neboť následkem prověřování ze strany správce daně nabyli přesvědčení, že žalobkyně páchá trestnou činnost, resp. že je kriminálně závadnou osobou. Uvedené tvrzení při jednání soudu dne 29. 8. 2023 doložila rozsudkem Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 15. 9. 2022, č. j. [spisová značka] ve spojení s protokolem o vyhlášení rozsudku v uvedené věci ze dne 15. 9. 2022. Odkázala přitom na skutková tvrzení v bodě 1. uvedeného rozsudku, kde žalující společnost [právnická osoba] tvrdila, že orgány činné v trestním řízení žalovaného podezírají ze spáchání trestného činu podle § 240 TrZ, přičemž žalobce na základě výše uvedené analýzy dospěl k názoru, že byl žalovanou, tj. žalobkyní ve věci této, zavlečen do daňového podvodu, a proto nemá nárok na odpočet DPH, který vrátil státu formou dodatečných daňových přiznání a dlužnou daň včetně příslušenství zaplatil. Žalobce tvrdil, že byl donucen pod tíhou jemu sdělených argumentů o možném daňovém podvodu dodavatelsko- odběratelského řetězce žalovaného podat dodatečná daňová přiznání, ve kterých snížil svůj nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu o daň uplatněnou ze zdanitelných plnění poskytnutých žalovaným, která mohla být stižena daňovým podvodem. Z usnesení PČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 22. 8. 2022, č. j. [tel. číslo] vyplynulo, že byla trestní věc podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) účinného od 1. 10. 2020 TrZ, kterého se měl dopustit [jméno FO] a [právnická osoba], odložna podle § 159a odst. 1 TrZ, když policejní orgán v průběhu prověřování zjišťoval Z uvedeného důkazu je patrno, že se žalobkyní obchodní partner [právnická osoba] rozvázal spolupráci právě z důvodu probíhajících daňových a trestního řízení a [právnická osoba] se obávalo, že by jej mohlo toto řízení rovněž negativně ovlivnit v jeho podnikání. Policejní orgán v průběhu prověřování zjišťoval veškeré potřebné informace k daňovému subjektu [právnická osoba], tak i k ostatním daňovým subjektům, které se měly zapojit do obchodních transakcí, na základě kterých měl [právnická osoba] neoprávněně nárokovat odpočet daně z přidané hodnoty, avšak policejní orgán po provedeném prověřování nezjistil nic z toho, co bylo oznamováno, tj. žádný daňový únik či možné vylákání odpočtu DPH, navíc se správcem daně zástupce [právnická osoba] v průběhu daňové kontroly řádně komunikoval a předkládal doklady. V daném případě nebylo prokázáno, že faktury deklarující uvedená sporná plnění jsou fiktivní.

19. Soud má však za to, že na posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy nemá uvedená skutečnost vliv, neboť jde materiálně o ušlý zisk, který žalobkyně nepožaduje, resp. se jej bude domáhat v jiném soudním řízení, navíc postup správce daně či OFŘ daně nelze označit za nezákonný, a tudíž obecné tvrzení žalobkyně nemůže být podkladem pro závěr, že žalobkyně utrpěla jím tvrzenou újmu v souvislosti s postupem správce daně či OFŘ, a to navíc za situace, kdy zde existuje rozhodnutí OFŘ ze dne 17. 3. 2022, kterým byly přezkoumány v daňovém řízení dodatečné platební výměry citované shora vydaná Finančním úřadem pro Středočeský kraj, která byla na základě několika doplňovaných odvolání změněna tak, že nakonec rozhodla, že nadměrný odpočet u žalobkyně činil právě jí původně uvedených 21 770 Kč, tj. OFŘ původní rozhodnutí k odvolání žalobkyně změnilo a řízení ve věci samé zastavilo, když žalobkyně jako daňový subjekt prokázala všechny skutečnosti, které byla povinna uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování a k jejichž průkazu byla správcem daně v průběhu daňového řízení vyzvána. Navíc OFŘ výslovně uvedlo, že v souhrnu všech zjištění lze konstatovat, že odvolatel na základě svých tvrzení, doložených důkazních prostředků a doplnění odvolacího řízení důkazní břemeno unesl a pochybnosti správce daně ohledně deklarovaného dodavatele a rozsahu poskytnutých plnění odstranil.

20. Pokud šlo o délku řízení, pak soud vycházel ze skutečnosti, že správce daně je naopak v případě pochybností povinen ex lege učinit veškeré úkony, kterými lze prověřit tvrzení daňových subjektů a další skutečnosti podstatné pro správné zjištění a stanovení daně. Správce daně touto činností naplňuje jeden z cílů správy daně stanovených v § 1 odst. 2 DŘ. Nelze tedy přikládat k tíži správci daně provedení kontrolních postupů i přesto, že po provedení kontrolních postupů došlo na základě dalšího dokazování k potvrzení tvrzení žalobkyně. V daném případě je třeba vzít na zřetel, že v rámci namítaného časového úseku 27. 6. 2018 až 17. 3. 2022 byly prováděny daňové kontroly za několik zdaňovacích období. V řízení nebyla prokázána existence průtahů, když vlastní daňová kontrola trvala celkem pouze 272 dní od 27. 6. 2018 do 26. 3. 2019, počítaje vyměření daně za leden 2018, tj. není dána příčinná souvislost mezi vznikem újmy a jednáním správce daně. Délka řízení vedeného před správcem daně neznamená, že byla stižena průtahy způsobenými správcem daně. Navíc v daném případě daňová kontrola žalobkyně trvala necelý rok. V řízení bylo prokázáno, že daňová kontrola probíhala v rámci možností bez průtahů při respektování zásad daňového řízení. Jednotlivé úkony na sebe řádně navazovaly, případné pozdržení bylo způsobeno vyčkáním na důkazní prostředek. Všechny úkony správce daně směřovaly k meritornímu rozhodnutí ve věci. Nešlo o formální úkony. Žalobkyně se navíc v průběhu daňové kontroly nedomáhala odstranění případné nečinnosti. Pokud šlo o poškození pověsti žalobkyně, byla prokázána žalobou podanou ze strany daňového subjektu [právnická osoba], když zmíněná obchodní společnost tvrdila, že byla žalobkyní „zavlečena do daňového podvodů. Soud má za to, že nepředvídatelné jednání společnosti [právnická osoba] nelze přičítat správci daně ani OFŘ, resp. ve vztahu k daňovému řízení probíhajícímu u žalobkyně nelze dovodit vztah příčiny a následku. K poškození v rámci hospodářské soutěže žalobkyně uvádí rozdíly v tržbách za roky 2018 až 2021. V této souvislosti je poukázala žalovaná na skutečnost, že v období let 2020 až 2021 došlo obecně ke stagnaci hospodářského růstu napříč de facto všemi zeměmi v důsledku probíhající pandemie onemocnění Covid-19. Uvedená situace měla významný negativní dopad na takřka všechna odvětví ekonomiky spočívající v omezení osobního kontaktu na pracovištích a se zákazníky, narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů, nedostatek některých materiálů a surovin, atd. Prosté srovnání výsledků hospodaření žalobkyně v roce 2019 a v letech 2020 a 2021, kdy se již česká ekonomika potýkala s výraznými omezeními souvisejícími s globální pandemií, tedy nemá samo o sobě žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k tomu, jakým způsobem se na tomto jevu podílela probíhající daňová řízení. Nelze tedy opět dovodit, že k poklesu tržeb žalobkyně došlo výhradně v důsledku probíhající daňové kontroly, či jiného řízení. Bude tak na žalobkyni, aby v novém řízení, ve kterém bude uplatňovat svůj nárok na úhradu ušlého zisku, prokázala, že tento nastal v důsledku činnosti správního orgánu, který žalobkyně v tomto řízení neuplatňovala. Orgánům Finanční správy nelze přičítat k tíži ani postup orgánů činných v trestním řízení.

21. Soud rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku tak, že žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že v této věci nejsou splněny podmínky pro náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, když žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně existence nesprávného úředního postupu správce daně či případných průtahů v řízení. Žalobkyně podala řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2018 dne 21. 2. 2018, přičemž správce daně vyzval žalobkyni k doplnění již o 2 měsíce později. Na doplnění žalobkyně reagoval správce daně včasným vydáním protokolů ohledně zahájení daňových kontrol, ve kterých nebyl soudem zjištěný průtah. K závěrům z daňových kontrol podala žalobkyně včasná odvolání, která byla OFŘ vyřešena včas. Z uvedených důvodu soud opětovně konstatuje, že nebyly zjištěny ani průtahy v řízení ani nesprávný úřední postup, který by vedl k přiznání náhrady nemajetkové újmy žalobkyni. Žalobkyně v žalobě uváděla rovněž ztrátu obchodních partnerů a ztrátu zisku, uvedeným se soud nezabýval, protože žalobkyně uplatňuje ušlý zisk v jiném řízení.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, a to převzetí a příprava věci, sepis vyjádření, účast u jednání soudu.

23. Lhůta k plnění byla ve výroku II., stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ustanovení § 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř.