27 C 306/2020-60

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 33 961 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 14 000 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 22 645,04 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 8 575 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 24. 9. 2019 do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a. z částky 30 000 Kč od 24. 9. 2019 do 18. 5. 2020 ve výši 18 064,20 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a. z částky 22 177,79 Kč od 19. 5. 2020 do 29. 6. 2020 ve výši 2 356,62 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a. z částky 21 177,79 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 9. 2019 dosáhne částky 141 638 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 10. 2020 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 33 961 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 10. 6. 2019 uzavřena Smlouva o úvěru [číslo] (dále také jako úvěrová smlouva), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 30 000 Kč, který žalovaný čerpal v plné výši. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 151,6 % ročně a poplatky v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 2 459 Kč splatných vždy k 18. dni příslušného měsíce počínaje dnem 18. 7. 2019. Žalovaný však v rozporu s úvěrovou smlouvou nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou splátek úvěru, když neuhradil žádnou splátku, a proto žalobkyně zesplatnila úvěr spolu s příslušenstvím ke dni 22. 9. 2019 s tím, že k tomuto datu přirostly k nesplacené jistině i splatné úroky a nová jistina tak činila částku 37 177,79 Kč. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek úvěru věřitel požadoval dle čl.

6. úvěrové smlouvy úhradu smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s jejímž splácením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů, a dále dle čl.

6. úvěrové smlouvy rovněž úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovanému byla naúčtována smluvní pokuta v částce 11 386,04 Kč ode dne 24. 9. 2019 do dne vyhotovení žaloby. Po zesplatnění úvěru žalovaný na dluh postupně uhradil 16 000 Kč. Ke dni podání žaloby činila pohledávka na jistině úvěru částku 21 177,79 Kč, na paušalizovaných nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením částku 400 Kč, na smluvních pokutách částku 998 Kč a 11 386,04 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a. z částky 30 000 Kč od 24. 9. 2019 do 18. 5. 2020 ve výši 18 064,20 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a. z částky 22 177,79 Kč od 19. 5. 2020 do 29. 6. 2020 ve výši 2 356,62 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a. z částky 21 177,79 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to vyjádření znalce, předžalobní výzvy z 2. 9. 2020 včetně podacího archu, výpisu z registru ČNB, dokladu o vyplacení úvěru, prohlášení o splnění informační povinnosti, výpisu z účtu na čl. 19-20 spisu, oznámení z 22. 9. 2019, dodejky na čl. 22, výzvy k zaplacení na čl. 23 a 24, pracovní smlouvy, mzdového výměru, dvou výplatních pásek, hodnocení klienta, předsmluvního formuláře, oznámení o schválení úvěru, splátkového kalendáře, smlouvy o revolvingovém úvěru, karty klienta, výpisu z registru [příjmení] s výpisu z NRKI.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Z předsmluvního formuláře, smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10. 6. 2019 a Oznámení o schválení úvěru ze dne 12. 6. 2019 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný dohodli na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 30 000 Kč. Použití úvěru nebylo účelově vázáno. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 459 Kč splatných vždy k 22. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 18. 7. 2019 Poslední splátka byla dle splátkového kalendáře splatná dne 18. 6. 2023. Byla sjednána 151,6 % roční úroková sazba, 151,6 % roční procentní sazba nákladů na úvěr a také poplatky za úkony a náhrada účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v případě předčasného splacení nebo v případě prodlení s úhradou dluhu (část A) úvěrové smlouvy). Žalovaný souhlasil s tím, že je žalobkyně oprávněna automaticky zesplatnit úvěr, tj. prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, včetně všech úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, všech smluvních pokut a všech náhrad nákladů, a požadovat splacení celého úvěru, jestliže je klient v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části delší než 65 dní (část B) bod 6.. úvěrové smlouvy), a dále s tím, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a všechny dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru; novou jistinu úvěru je klient povinen zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění úvěru (část B) bod 6.. úvěrové smlouvy). Pro případ prodlení bylo sjednáno právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů v případě prodlení s úhradou splátky ve výši 200 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 15 dnů a na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 30 dní, a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěry za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do úplného zaplacení (část B) bod 6. úvěrové smlouvy). Úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru; úrok byl sjednán i po zesplatnění úvěru dle části B) bodu 6.. úvěrové smlouvy, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru (vzniklé dle části B) bodu 6.. úvěrové smlouvy), a to až do doby její úplné úhrady. Poskytovatel bude úrok přirostlý po zesplatnění úvěru uplatňovat v roční nominální úrokové sazbě odpovídající sjednané roční efektivní úrokové míře (zápůjční úrokové sazbě úvěru), když při výpočtu tohoto úroku se bude brát v potaz přesný počet dnů, za který je tento úrok uplatňován. Smluvní strany se dohodly, že poskytovatel je oprávněn na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou, po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 141 638,40 Kč, když tato částka odpovídá 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit (část B) bod 2.. úvěrové smlouvy). Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 11. 6. 2019 soud zjistil, že platba ve výši 30 000 Kč pod variabilním symbolem [variabilní symbol] byla tohoto dne vyplacena žalobkyní ve prospěch bankovního účtu žalovaného č. ú. 107 [bankovní účet] uvedeného v úvěrové smlouvě. Z karty klienta, jakož i ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný do zesplatnění neuhradil žádnou splátku. Poté uhradil dne 14. 2. 2020 částku 5 000 Kč, dne 18. 5. 2020 částku 10 000 Kč a dne 29. 6. 2020 částku 1 000 Kč. Z výzvy k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 19. 8. 2019 a 18. 9. 2019 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek úvěru splatných dne 18. 7. 2019 (splátka č. 1), dne 18. 8. 2019 (splátka č. 2) a dne 18. 9. 2019 (splátka č. 3) a upozornila jej na možnost zesplatnění celého úvěru, v případě, že se klient dostane do prodlení s úhradou kterékoliv splátky úvěru delší než 65 dní, ke kterému dojde automaticky v souladu s úvěrovou smlouvou. Z oznámení o zesplatnění ze dne 22. 9. 2019 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru spolu s úrokem za poskytnutí úvěru přirostlým ke dni zesplatnění, spolu se smluvní pokutou a spolu s náhradou nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, vyzvala jej k úhradě celého úvěru spolu s příslušenstvím, smluvní pokutou a náklady ve výši 38 575 Kč, poskytla mu dodatečnou lhůtu k úhradě 10 dní a upozornila jej, že v případě neuhrazení dluhu bude nucen přistoupit k vymáhání své pohledávky v soudním řízení. Z karty klienta a hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně hodnotila bonitu žalovaného jako klienta podle jeho příjmů, výdajů, volných zdrojů a prohlášení klienta o příjmech. Žalovaný uvedl, že má příjem ze zaměstnání v částce 25 000 Kč měsíčně, výdaje v částce 3 410 Kč měsíčně (životní minimum), výdaje na druhou osobu v domácnosti v částce 0 Kč, výdaje na 1 dítě v částce 2 000 Kč, výdaje spoření v částce 0 Kč, výdaje na splátky úvěrů, zápůjček, leasingu, hypotéky apod. v částce 0 Kč, výdaje na splátky závazků u žalobkyně v částce 0 Kč, výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) v částce 2 000 Kč měsíčně, výdaje ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.) v částce 0 Kč, celkové výdaje činí částku 7 410 Kč měsíčně, rezerva na výdaje činí částku 1 000 Kč měsíčně, a dále žalovaný prohlásil, že neočekává v blízké budoucnosti změny v příjmech nebo výdajích, neplánuje nebo neočekává svůj odchod do důchodu či jiné relevantní události mající dopad do poklesu příjmů anebo nárůstu výdajů, nemá pochybnosti o dostatečnosti svých příjmů pro splácení úvěru, aniž by došlo k jeho nepřiměřenému strádání nebo předlužení. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, pracuje u zaměstnavatele [právnická osoba] se sídlem v Bohumíně (tuto skutečnost soud zjistil i z pracovních smluv žalovaného), v pracovním poměru na dobu určitou od 11. 12. 2018, nežije s manželkou nebo partnerkou ve společné domácnosti, dosáhl maturity a jeho forma bydlení je bydlení v pronájmu. V části analýza schopnosti splácet (vyplňuje centrála) nejsou uvedeny žádné údaje ani schválení. Z výpisu z nebankovního registru SOLUS soud zjistil, že ke dni 9. 6. 2019 u osoby žalovaného v části Příznak není žádná poznámka. Z výpisu z nebankovního registru NRKI soud zjistil, že ke dni 9. 6. 2019 u osoby žalovaného v části Skóre uvedena hodnota 192 a v poznámkách ke skóre uvedeno: 166 až 315 Kategorie I. (nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazně limitován výší vyplacené částky, případně zamítán). Z výplatní pásky žalovaného za období 8. 4. 2019 až 14. 4. 2019 soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalovaného u zaměstnavatele činil za toto období částku 7 844,27 Kč. Z výplatní pásky žalovaného za období březen 2019 soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalovaného u zaměstnavatele činil za toto období částku 26 898 Kč. Z výplatní pásky žalovaného za období duben 2019 soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalovaného u zaměstnavatele činil za toto období částku 25 996 Kč. Z 2 detailů účtu soud zjistil, že si žalovaný nechal zasílat výplatu na účet [bankovní účet]. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.

12. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poslala žalovanému na jeho účet částku 30 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice vyžádala pracovní smlouvy a výplatní pásky žalovaného, z předložených pracovních smluv však vyplývá, že žalovaného pracovní vztah nebyl na dobu neurčitou, jak je uvedeno v kartě klienta, ale byl tvořen sérií smluv na dobu určitou. Žalobkyně rovněž blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k jeho životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení stanovila další výdaje žalovaného dle ekonomického modelu (paušální vyčíslení výdajů – životní minimum) částkou 3 410 Kč, 2 000 Kč a 2 000 Kč měsíčně. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se výplatní pásky, zprávy zaměstnavatele a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, které ani nebyly doloženy výpisem z bankovního účtu žalovaného, z něhož by bylo zřejmé, jaký je stav na účtu klienta, zda splácí nějaké splátky půjček nebo úvěrů nebo zda mu byly poukázány nějaké finanční prostředky z jiných půjček či úvěrů, a to tím spíše, že z žalobkyní předložené fotokopie části výpisu z účtu žalovaného je zřejmé, že má k účtu zřízen kontokorent a je na účtu v záporném zůstatku. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela matematických propočtů, resp. pomocných parametrů (paušální vyčíslení výdajů – životní minimum) a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, jevících se jako velmi nevěrohodné a neodpovídající potřebám reálného života, zejména pokud jde o náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč měsíčně, přičemž není patrné, zda jsou v této částce zahrnuty i energie a služby, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Soud rovněž odkazuje na obdobné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 275/2020-163, v němž vystupuje tatáž žalobkyně, proto jsou jí tyto právní závěry již nepochybně známy.

15. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanému prokazatelně vyplacenou jistinou 30 000 Kč a žalovaným dosud zaplacenou částkou 16 000 Kč, což činí částku 14 000 Kč. Dále soud zkapitalizoval zákonný úrok z prodlení z postupně částečně umořované jistiny za dobu od 24. 9. 2019 do 29. 6. 2020 10% úrok z prodlení p.a. z částky 30 000 Kč od 24. 9. 2019 do 14. 2. 2020 činí 1 183,56 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 25 000 Kč od 15. 2. 2020 do 18. 5. 2020 činí 643,84 Kč a 10% úrok z prodlení p.a. z částky 15 000 Kč od 19. 5. 2020 do 29. 6. 2020 ve výši 172,60 Kč, celkem tedy úroky z prodlení za toto období činí 2 000 Kč. Soud žalobkyni přiznal zákonné úroky z prodlení z jistiny 14 000 Kč i ode dne 30. 6. 2020 do zaplacení, když žalovaný netvrdil, že by k 29. 6. 2020 dluh beze zbytku uhradil. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud zavázal žalovaného zaplatit dlužnou pohledávku do tří dnů od právní moci rozsudku. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích a vedlejší ujednání smlouvy o paušalizovaných nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením a o smluvních pokutách. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 22 645,04 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 8 575 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 24. 9. 2019 do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a. z částky 30 000 Kč od 24. 9. 2019 do 18. 5. 2020 ve výši 18 064,20 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a. z částky 22 177,79 Kč od 19. 5. 2020 do 29. 6. 2020 ve výši 2 356,62 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p.a. z částky 21 177,79 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 9. 2019 dosáhne částky 141 638 Kč, proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byl úspěšnější žalovaný, neboť žaloba byla vůči němu v převážné části zamítnuta, a měl by proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.

Poučení