27 C 420/2022-65

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] trvale bytem [adresa žalovaného] o nahrazení rozhodnutí správního orgánu dle části páté o.s.ř. takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 8. 2022, [číslo jednací], kterým byl zamítnut rozklad a potvrzen výrok II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 31. 5. 2021, [číslo jednací] vyř. - MaJ, se nahrazuje tímto rozsudkem tak, že [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum], bytem [adresa žalovaného], je povinen zaplatit žalobkyni částku 439 Kč a nahradit žalobkyni na nákladech řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně částku 200 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum], bytem [adresa žalovaného], je povinen nahradit žalobkyni na nákladech soudního řízení částku 3 178 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 11. 2022 domáhala se žalobkyně přezkoumání rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 8. 2022, [číslo jednací] (dále jen jako„ Rozhodnutí o rozkladu“), kterým předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodla o rozkladu žalobkyně ze dne 2. 6. 2021, jímž se žalobkyně domáhala zrušení výroků č. II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 31. 5. 2021, [číslo jednací]. vyř. - MaJ, tak, že podle § 90 odst. 5 správního řádu se rozklad zamítá a napadené výroky II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 31. 5. 2021, [číslo jednací]. vyř. - MaJ se potvrzují (Výrok I.), a že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o rozkladu (Výrok II.). Rozhodnutí o rozkladu je k dnešnímu dni pravomocné. Žalobkyně má za to, že o sporu mělo být rozhodnuto jinak, proto podává žalobu dle 5. části o.s.ř. Žalobkyně s účastníkem jako se spotřebitelem uzavřela smlouvu, na jejímž základě účastníkovi poskytovala připojení k síti internet a související služby (smlouva [číslo] uzavřená dne 16. 10. 2017; dále jen jako„ Smlouva“). Účastník ale nesplnil povinnost platit cenu za poskytované služby, a žalobkyně proto přistoupila k jednostrannému ukončení smlouvy. Jelikož takto Smlouva byla ukončena před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, domáhala se žalobkyně u Českého telekomunikačního úřadu návrhem mimo jiné také úhrady za předčasné ukončení smlouvy ve smyslu ustanovení § 63, odst. 1, písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, v částce 439 s příslušenstvím (dále též jen„ Sporný nárok“). Žalobkyně uplatnila úhradu za předčasné ukončení smlouvy podle písm. f) Smlouvy, ve kterém je uvedeno:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.“ Týmž návrhem se žalobkyně domáhala také náhrady nákladů řízení. Český telekomunikační úřad, odbor pro severomoravskou oblast rozhodnutím ze 31. 5. 2021, [číslo jednací]. vyř. - MaJ, rozhodl o nadepsaném návrhu žalobkyně tak, že v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady za předčasné ukončení smlouvy návrhu nevyhověl (Výrok II.), což promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (Výrok III). Proti výše uvedenému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu uplatnila žalobkyně dne rozklad ze dne 2. 6. 2021, kterým se domáhala zrušení výroků II. a III. předmětného rozhodnutí a vrácení věci ČTÚ k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu dle předchozího odstavce rozhodla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Rozhodnutím o rozkladu tak, jak je uvedeno v článku 1. této žaloby. Své rozhodnutí přitom založila na právním názoru, že ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy dle písm. f) smlouvy je neurčitým ujednáním, neboť není jednoznačně stanoveno, za jaké konkrétní období (resp. není znám počátek účtování) se úhrada ve výši 20 % měsíčních paušálů do konce sjednané minimální doby trvání vyúčtuje. Jak vyjádřila v odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu, výkladový problém zde činí formulace„ měsíčních paušálů zbývajících“, když toto ujednání připouští více výkladů a je velmi nejasné. Dané ujednání dle odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu neodpovídá ani na otázku, zda se do výpočtu odškodnění za předčasné ukončení smlouvy zahrnou i dříve splatné měsíční paušály, které účastník ještě neuhradil. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu konečně uvedla, že smluvní ujednání musí být natolik určité, aby dávalo jasnou odpověď na otázku, co je obsahem práv a povinností účastníků smluvního vztahu bez toho, aby byl jejich výklad předmětem otevřené diskuse či dokonce aby odpověď ze smlouvy vůbec nevyplývala. Rozhodnutí o rozkladu je založeno na nesprávném právním posouzení, kdy je na zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, tj. právní norma, která se na něj nevztahuje. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu svou argumentaci v namítaném Rozhodnutí o rozkladu opírá o právní názor, že předmětné ustanovení smlouvy je neurčité, neboť – jak je uvedeno výše – umožňuje hned několik výkladů, které se liší tím, od kdy mají být počítány„ zbývající měsíční paušály“ tvořící dle smlouvy i zákona základ pro výpočet úhrady za předčasné ukončení závazku. Neurčitost je v právním řádu České republiky koncipována jako kategorie vůle (nikoliv jejího vyjádření) odlišná od pouhé nevhodně zvolené formulace. Vyjádří-li se někdo neurčitě, nebyla nejspíš určitá ani jeho vůle, tj. jednající přesně neví, jaké právní následky si přeje (viz Zuklínová, M. in Švestka J., Dvořák, J., Fiala, J., aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (1 – 645). Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2014, k § 553). Pokud by bylo zkoumané ustanovení neurčité, nepomohla by mu ani přesnější formulace ve Smlouvě, neboť vůle jednajícího by nebyla utvořena (např. ujednání o tom, že prodávající prodává buď svůj dům nebo svou chatu, přičemž obě nemovitosti jsou přesně identifikované, ale není dáno určení která varianta se má použít). O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť dané ustanovení zjevně směřuje ke konkrétnímu hospodářskému cíli. Je-li Rozhodnutí o rozkladu založeno na stanovisku, že formulace ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy ve smluvním vztahu mezi žalobkyní a účastníkem připouští různé varianty výkladu, přičemž není zřejmé, která by se měla uplatnit, jedná se v projednávané věci o typický případ kategorie právního jednání připouštějícího různé výklady tak, jak je předpokládáno v § 557 občanského zákoníku, a pro spotřebitelské smlouvy speciálně v § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. S touto kategorií právního jednání spojuje zákon jasně daná pravidla výkladu, zajišťující také ochranu spotřebitele. Těmito pravidly se musí správní orgán při aplikaci práva bezvýhradně řídit a jejich prostřednictvím poskytovat ochranu slabší straně smluvního vztahu. Pokud by v těchto zákonem výslovně ošetřených případech správní orgán (nebo i soud) koncipoval vlastní pravidla ochrany spotřebitele, jednal by nezákonně a zároveň by překračoval svou pravomoc, neboť by tak zasahoval do sféry moci zákonodárné. Smluvními stranami Smlouvy obsahující sporné ujednání jsou na jedné straně podnikatel a na druhé straně spotřebitel. Při výkladu daného ustanovení je tedy nezbytné aplikovat mimo jiné zákonná ustanovení vztahující se ke spotřebitelským smlouvám a k ochraně slabší smluvní strany. Ochrana slabší smluvní strany ale při aplikaci práva nemůže být bezbřehá. Z respektu k ústavnímu pořádku plyne nutný závěr, že soudní moc (i moc výkonná, je-li jí zákonem svěřeno rozhodování soukromoprávních sporů, jako je tomu v posuzovaném případě) musí respektovat ochranný model vytvořený mocí zákonodárnou a její úloha v procesu ochrany slabší smluvní strany se musí odehrávat v tomto režimu. Zákonodárce občanskoprávní ochranný model založil na svobodném a odpovědném jednotlivci, kterého je potřeba chránit v hraničních situacích, které atakují potřebu, nikoliv poptávku skutečné ochrany, v případech, kdy by její odepření mohlo vést k neúnosnému napětí mezi formální a materiální smluvní svobodou. Možnosti rozšiřování ochrany následkem široce zastoupených úvah o rozsáhlé kontrole smluv pod heslem ochrany slabší smluvní strany a sílících sociálních vlivů ve smluvním právu jsou velmi omezeny (viz Janoušek, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 151). Jakkoliv je tedy v mnoha ohledech společensky prospěšné při výkladu smluv chránit slabší smluvní stranu, například spotřebitele, veškerý takový výklad musí respektovat zákonná výkladová pravidla. Zákonná výkladová pravidla pak i pro posuzovaný případ založený v prvé řadě na regulaci dle zákona o elektronických komunikacích normuje občanský zákoník, jak v rozsudku č.j. 33 Cdo 3608/2018-114 o obdobné právní otázce judikoval Nejvyšší soud ČR:„ To, že je upravena citovaným zákonem, který v oblasti elektronických komunikací reguluje trh, čímž do právního poměru smluvních stran vsazuje prvek veřejnoprávní, nevylučuje použití občanského, příp. obchodního zákoníku jako legislativního základu všech občanskoprávních (obchodních) vztahů založených na zásadách právní rovnosti a autonomie vůle jejich subjektů, korigovaných a doplňovaných ustanoveními na ochranu spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09).“ V posuzovaném případě tedy při výkladu sporného ustanovení spotřebitelské smlouvy musí být respektovány zákonem zakotvené postupy výkladu právních jednání a ochrana slabší straně musí být poskytována zásadně jen jejich prostřednictvím. Jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba tyto výklady, přičemž neplatnost smlouvy má proto být výjimkou, nikoli zásadou (např. nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 10. 07. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, ze dne 22. 05. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18). Toto výkladové pravidlo bylo již dříve dovozováno z ústavní zásady autonomie vůle a obecného římskoprávního principu pacta sunt servanda a následně bylo zákonodárcem vtěleno do ustanovení § 574 občanského zákoníku. Tímto výkladovým pravidlem je vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03). Co zde bylo řečeno o soudech, se samozřejmě bez dalšího uplatní i pro rozhodování účastnických sporů před Českým telekomunikačním úřadem. Jestliže je možný alespoň nějaký výklad faktického jednání kontrahentů, který vede k zamýšleným právním následkům, je třeba aplikovat takový výklad, nevyplývá-li ze zákona něco jiného. Primárním výkladovým pravidlem je v případě spotřebitelských smluv kogentní ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku, které zakotvuje, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Ačkoliv obdobné pravidlo bylo obsaženo i ve starém občanském zákoníku (§ 55 odst. 3) a v čl. 5 směrnice 93/13 EHS o zneužívajících klauzulích, ustanovení § 1812 odst. 1 je formulováno výrazně extenzivněji. Na rozdíl od obou uvedených předchozích pramenů totiž nemá dopadat jen na situace, kdy je dána pochybnost o významu zkoumaného ustanovení, ale má se uplatnit dokonce vždy, pokud lze obsah smlouvy vyložit různým způsobem. Na rozdíl od předchozí úpravy také určuje povinnost pro spotřebitele superlativního, nejpříznivějšího výkladu, na rozdíl od výběru příznivější ze dvou sporných variant uvažovaných ve starém občanském zákoníku. Odborná nauka však i zde dovozuje, že bylo-li by výkladové pravidlo § 1812 odst. 1 v rozporu s bezpečně zjištěnou skutečnou vůlí stran, musí mít přednost výklad dle vůle stran (k tomu blíže viz Pelikánová, I. a Pelikán, R. in Švestka J., Dvořák, J., Fiala, J., aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (1721 – 2520). Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2014, k § 1812). Při pluralitě výkladových možností zkoumaného ujednání smlouvy musí tedy aplikující orgán zjistit, která varianta výkladu způsobující racionální právní následky (tj. respektující pravidlo in favorem negotii) je pro spotřebitele nejvýhodnější, a tu na právní vztah aplikovat. V opačném případě aplikující orgán jedná v rozporu se zákonem (§ 574 a § 1812 NOZ) i s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (per analogiam srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04, č. 75/2005 Sb. n. u. ÚS). Při výkladu právních jednání je nezbytné aplikovat také korektiv racionálního výkladu. Podobně jako se nepředpokládá, že by racionální zákonodárce měl v úmyslu přijmout nefungující nebo absurdní právní úpravu, neočekává se ani, že by soukromoprávní původce právního jednání zamýšlel dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233), kde Ústavní soud používá argumenty obdobné). Soud by se měl proto při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05). Obdobně judikoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 1 As 9/2003:„ V souladu s principem právní jistoty má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou racionální a směřují k funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak.“ V posuzovaném případě předsedkyně rady Českého telekomunikačního úřadu ve svém rozhodování nezohlednila skutečnost, že pasáž, jejíž neurčitost dovodil, byla přímo převzata ze zákona, jmenovitě z ustanovení § 63, odst. 1, písm. p) zákona o elektronických komunikacích. Je-li totiž neurčité a proto neaplikovatelné předmětné ustanovení Smlouvy, museli bychom tentýž závěr učinit i o zmiňovaném textu zákona. Takový závěr stojí nepochybně v rozporu s doktrínou racionálního zákonodárce, nevede k funkčnímu uspořádání společenských vztahů a ve svých důsledcích je absurdní. Důsledné zkoumání takového výkladu by jistě vedlo k závěru, že na zákonodárce jsou podle něj kladeny menší nároky na kvalitu jeho aktů, než na soukromý subjekt (operátora), což v podmínkách materiálního právního státu nelze akceptovat. Bylo-li cílem postupu aplikovaného v Rozhodnutí o rozkladu poskytnout zvýšenou ochranu slabší straně smluvního vztahu, bylo by na místě spíše postupovat cestou aplikace § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. Jestliže hospodářský účel smluvního ujednání dle § 63, odst. 1, písm. p) zákona o elektronických komunikacích spočívá v náhradě za příjem žalobkyně za dobu, kdy smluvní vztah již netrvá, ačkoliv trvat měl, je naproti tomu zjevné, že náhrada dle tohoto ujednání nemá být hrazena za dobu, kdy smluvní vztah ještě trval. Sporná úhrada tedy musí být počítána až za dobu po zániku smluvního vztahu. Zákon i dané smluvní ujednání dále počítají s tím, že předmětná úhrada bude součtem měsíčních paušálů, tedy plateb vztahujících se k (celému) danému měsíci, zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy. Je-li tedy za určitý měsíc placen paušál za trvající smluvní závazek, byť případě krácený dle trvání smlouvy v daném měsíci, neměl by se za daný měsíc platit také paušál za závazek zaniknuvší. Dnem, od kterého mají být počítány paušály dle § 63, odst. 1, písm. p) zákona o elektronických komunikacích, musí proto být první den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy byla předmětná smlouva ukončena. Ze všech uvažovaných variant výkladu předmětného ustanovení spotřebitelské smlouvy je tento výklad také pro spotřebitele nejvýhodnější, čímž je vyhověno závaznému výkladovému pravidlu obsaženému v § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. Tento výklad také vede k založení práv a povinností, tedy ke vzniku platného závazku, vyhovuje tedy i interpretační zásadě in favorem negotii mj. dle § 574 občanského zákoníku. Předmětem posouzení je smluvní ujednání připouštějící různé výklady ve smyslu ustanovení § 557 a § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. S ohledem na skutečnost, že posuzované ujednání je obsaženo ve spotřebitelské smlouvě, je zcela na místě poskytnout při jeho výkladu zvýšenou míru ochrany slabší smluvní straně, tj. spotřebiteli. Musí se tak ale stát v mezích zákonných interpretačních pravidel, jinak se ze strany rozhodujícího orgánu jedná o svévoli při výkonu veřejné moci a zásah do sféry moci zákonodárné. Těmito výkladovými pravidly jsou zejména výklad in favorem negotii dle § 574 občanského zákoníku, který je zároveň obecným interpretačním pravidlem odvoditelným ze zásady autonomie vůle, výklad ve prospěch spotřebitele dle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku a výklad dle obsahu jednání a vůle stran dle § 555 a § 556 občanského zákoníku. Podpůrně lze uvažovat o aplikaci výkladového pravidla prvního užití zakotveného v § 557 občanského zákoníku. Veškerá tato interpretační pravidla vedou, každé zvlášť i všechna společně k jedinému možnému výkladu, a to že měsíční paušály vstupující do výpočtu výše úhrady dle § 63, odst. 1, písm. p) zákona o elektronických komunikacích se počítají od počátku měsíce bezprostředně následujícího po měsíci, v němž došlo k ukončení smlouvy. Ve svém namítaném Rozhodnutí o rozkladu Český telekomunikační úřad výklad popsaný výše neaplikoval, nejvhodnější výklad daného ustanovení vůbec nehledal a místo toho učinil nesprávný závěr o neurčitosti předmětného ustanovení. Tím nejen, že porušil odkazované interpretační postupy zakotvené v občanském zákoníku, ale nedodržel ani zásadu racionality výkladu právních jednání a preference funkčního uspořádání společenských vztahů, neboť pominul, že jím napadaná formulace„ měsíčních paušálů zbývajících“ je přímo převzata ze zákona, což na straně adresáta práva (zde operátora) s ohledem na doktrínu racionálního zákonodárce vyvolává legitimní očekávání, že taková formulace je z právního hlediska bezvadná.

2. Účastník [celé jméno žalovaného] (dále jen účastník) se k věci nijak nevyjádřil.

3. Český telekomunikační úřad k věci uvedl, že v podané žalobě žalobce argumentuje tím, že: - ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné Smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 16. 10. 2017 (dále jen„ Smlouva“), a nikoliv pouze ve Všeobecných podmínkách poskytování služeb elektronických komunikací [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele (dále jen„ VP“), - vymezení výrazu„ ukončení smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ ve VP představuje jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, - žalovaný VP podepsal, - výraz„ ukončení smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je navázán na § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, - úhrada za předčasné ukončení smlouvy není smluvní pokutou. Sporné ujednání uvedené v písm. f) Smlouvy zní:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“ VP obsahují článek 6.9., který zní:„ V případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze Smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas dvě po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud Smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinností zákazníka vyplývajících mu ze Smlouvy, zejména pokud zákazník Smlouvu vypoví či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb.“ Smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným byl ukončen písemnou dohodou obou sporných stran ze dne 14. 3. 2018 (ke dni 30. 4. 2018) z důvodu, že se žalovaný odstěhoval z místa poskytování služeb. Žalobce žalovanému vyúčtoval fakturou – daňovým dokladem ze dne 15. 5. 2018, [číslo] úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 5. 2018 – 19. 10. 2018 ve výši 439 Kč. Správní orgán má za to, že nárok, kterého se žalobce domáhal ve správním řízení a domáhá se nyní v řízení podle části páté o.s.ř., nevznikl, neboť nebyl řádně sjednán. Uvedený názor zakládá na následujících skutečnostech: i.) Článek 6.

9. VP upravuje jednak smluvní pokutu za porušení smluvních povinností zákazníka platit řádně a včas (věta první), jednak úhradu za předčasné ukončení smlouvy pro případ smlouvy se sjednanou minimální dobou užívání služeb (věta druhá). V předmětné věci byla uzavřena Smlouva na dobu neurčitou s minimální dobou trvání 12 měsíců, a vztahuje se tedy na ni věta druhá článku 6.

9. VP. Uvedený článek však jakkoliv blíže nespecifikuje konkrétní podmínky, za nichž nárok na úhradu za předčasné ukončení smlouvy vzniká, pouze lakonicky (stejně jako smlouva) stanoví, že tomu tak je při ukončení smlouvy z jiných důvodů než z důvodů porušení povinností zákazníka. ii.) Ujednání písm. f) Smlouvy, jakož i příslušné VP, jsou při objasnění konkrétních podmínek vzniku nároku na úhradu za předčasné ukončení smlouvy zcela nedostatečné, neboť nikterak nespecifikují, co se rozumí„ ukončením smlouvy z důvodů na straně zákazníka“. Je přitom třeba mít na paměti, že zákon o elektronických komunikacích (účinný v době uzavření smlouvy) zcela logicky definuje úhradu pouze obecným způsobem, a to pro případ„ ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran…“. To, že si žalobce sjednal ve smlouvě„ úhradu pro předčasné ukončení smlouvy z důvodů na straně zákazníka“ je sice projevem zásady„ co není zákonem zakázáno, je dovoleno“, nicméně na takový projev vůle jsou kladeny standardní nároky spojené s dostatečnou srozumitelností a určitostí. Dokonce samotný zákon o elektronických komunikacích v úvodu svého ustanovení § 63 odst. 1 v tomto ohledu stanoví: „ Ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikacích nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy…“ Předmětné ujednání přitom jakkoli nespecifikuje použité slovní spojení„ důvod na straně Zákazníka“, a to dokonce ani ve VP. Ostatně v této souvislosti lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí o rozkladu. Zde správní orgán II. stupně poukázal na to, že není zcela jasné, zda důvodem ze strany zákazníka je myšleno chování zákazníka, kvůli kterému může poskytovatel ukončit zákazníkovi smlouvu, anebo právní jednání zákazníka, které vede k ukončení smlouvy. Případně je též možný závěr, že„ důvodem“ jsou myšleny obě kategorie současně. iii.) Ujednání obsažené v písm. f) Smlouvy (a ostatně stejně tak ve VP) proto nenaplňuje požadavky týkající se určitosti, a to nejen ve smyslu obecného ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku, ale i ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích, neboť z předmětných ujednání nejsou jednoznačně zřejmé, tj. srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedené, podmínky vzniku nároku. Není tak vlastně ani patrné, zda předmětné ujednání lze aplikovat na nastalý případ. iv.) Nelze souhlasit ani s tím, že předmětná úprava podmínek ukončení smlouvy ve VP má charakter pouze technického a vysvětlujícího obsahu. Ujednání, za jakých podmínek vzniká nárok operátora na peněžité plnění, se přímo dotýká majetkové sféry zákazníka. Odsunout jej do vedlejšího dokumentu a v něm jej navíc rozmístit na různá místa je rozhodně anti-spotřebitelské jednání, kterému nemůže být přiznána právní ochrana. Právě v uvedené roztříštěnosti úpravy, kdy Smlouva obsahuje pouze obecný pojem„ ukončení Smlouvy z důvodů na straně zákazníka“ a VP jej dále konkretizují, a to na několika různých místech (byť v projednávaném případě nebyl tento pojem jasně konkretizován ani ve VP), tkví vytýkaná překvapivost ujednání. Dle správního orgánu je aplikace nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, zcela namístě. Nárok by proto nebylo možno přiznat ani na základě ujednání ve Smlouvě doplněného konkrétními podmínkami ve VP, a to pro jeho roztříštěnost, tudíž překvapivost úpravy. v.) V souvislosti s problematikou aplikace VP je pak třeba zdůraznit, že dle odborné literatury,„ výslovné přijetí obchodních podmínek jako celku (např. podpisem na jejich poslední straně) či přijetí jen jejich konkrétní strany podpisem zvlášť na této straně je možná formalisticky vzato výslovným přijetím jejich konkrétního překvapivého ustanovení, neboť je zahrnuto v podepsaném celku, nicméně neplní účel výslovného přijetí ve smyslu ust. § 1753 OZ, protože předkládající strana neidentifikovala konkrétní ustanovení, které může být překvapivé a nepředložila ho straně přijímající ke zvláštnímu přijetí“ (srov. SELUCKÁ, Markéta a Svatava VEVERKOVÁ. Obchodní podmínky ve vztazích B2C. Praha: Leges, 2018. Teoretik. ISBN 978-80-7502 -293-6). Správní orgán II. stupně v intencích výše uvedeného zastává názor, že samotný podpis zákazníka pod všeobecnými obchodními podmínkami dostatečným způsobem neprokazuje, že zákazník (zde odpůrce) měl možnost seznámit se skutečně se všemi ujednáními, a to včetně takových, která obvykle obsahem obchodním podmínek nejsou1, resp. být nemají, tj. mohou být překvapivá, a že je výslovně přijal. Svou povahou je nutno obchodní podmínky chápat jako„ doplňující“ dokument, vytvořený jednostranně poskytovatelem, který nepřipouští žádné individualizované změny. Podpis zákazníka na předmětných všeobecných obchodních podmínkách čítajících několik (slovy 6) stran hustě popsaného textu bez jakéhokoliv zvýraznění či kategorizaci nevýhodných ujednání tak dle názoru správního orgánu II. stupně nemá o nic větší„ váhu“, než podpis na smlouvě, v níž je uvedeno, že se účastník se všeobecnými obchodními podmínkami seznámil (přičemž v takovém případě není pochyb o tom, že sankční ujednání, byť jen v části sjednané se spotřebitelem ve všeobecných podmínkách, by nebylo sjednáno platně). Neuvede-li poskytovatel tak zásadní ujednání, jako je ujednání ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích srozumitelně, přístupným způsobem a ve své úplnosti přímo ve smlouvě, ujednání nemůže vyhovět zákonným požadavkům a poskytovatel současně jedná vůči zákazníkovi nepoctivě. K dalším argumentům žalobce správní orgán stručně uvádí: - Překvapivost ujednání není dána pouhým umístěním ujednání do Smlouvy a do VP, nýbrž umístěním do Smlouvy a do VP a v jejich rámci na několik (minimálně tři) různých, spolu vzájemně nesouvisejících míst, kde snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele. - Sporné ujednání bylo sice přímo ve Smlouvě obsaženo, avšak klíčová část, tj. za jakých podmínek nárok vznikne, byla obsažena teprve ve VP. Lze též říct, že jeho klíčová část sice byla ve Smlouvě vyjádřena, avšak vágně a neurčitě a pro její výklad je nutné hledat ve VP. - Pojem„ ukončení Smlouvy z důvodů na straně zákazníka“ navíc není ve VP přímo vysvětlen přesnou definicí, z níž by se zákazník dozvěděl, co pojem zahrnuje (a co už ne) tak, aby se nemusel o smyslu dohadovat. Argument, že VP výklad pojmu obsahují, je tedy třeba zvažovat s tím vědomím, že VP upravuje různé možnosti ukončení Smlouvy nekonzistentně a netransparentně. - Bod 30. nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (dále též„ nález ÚS“), uvádí:„ Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu“. Argumentace správního orgánu je zcela namístě, neboť judikát samotný výslovně poukazuje na nevýhodná ujednání v obecné rovině, přičemž smluvní pokuta je uvedena jako příklad, nikoliv jako jediný možný právní institut, na který lze nález aplikovat. - Skutečnost, že sjednání úhrady za předčasné ukončení smlouvy je pro spotřebitele nevýhodným ujednání, není třeba podrobně obhajovat. Pokud by spotřebitel měl na výběr, nepochybně by zvolil smluvní vztah bez povinnosti úhrady. V případě adhezních smluv je však taková možnost omezená. Bez dalšího je třeba uvedené ujednání podřadit pod nevýhodná ujednání, na něž se výše citovaný nález ÚS vztahuje. - Žalobce se dále domáhá aplikace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 33 Cdo 3608/2018-11, ve kterém se uvedený soud vymezil vůči aplikaci závěrů nálezu ÚS na úhrady za předčasné ukončení smlouvy2, ovšem tento rozsudek považuje správní orgán za excesivní, což potvrzuje i pozdější soudní judikatura, zejména rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 27 C 361/2021-57 ze dne 6. 6. 2022, ve kterém bylo výslovně konstatováno, že„ soud rovněž souhlasí s názorem správního orgánu, že názor Nejvyššího soudu obsažený v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3608/2018 ze dne 29. 5. 2019, tedy, že finanční vypořádání je odstupným, nikoliv smluvní pokutou, a proto se závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 na finanční vypořádání neaplikují, je osamocený a že jde o exces v současné rozhodovací praxi soudů, viz odůvodnění soudu výše vztahující se i na majetkové sankce u energetických společností3. Soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 a 33 Cdo 3608/2018 ohledně platnosti takového ujednání zde není aplikovatelné, a že je nutno považovat ve vztahu k účastníkovi ujednání o finančním vyrovnání z výše uvedených důvodů za neplatné, resp. že se podle současné úpravy dle § 1753 a § 1815 občanského zákoníku k němu nepřihlíží“. Správní orgán závěrem shrnuje, že žalobce argumentuje vágně o návaznosti Smlouvy, VP a § 63 odst. 1 písm. a), resp. § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. V žádném ze svých podání ve správním řízení a ani v aktuální žalobě neuvedl znění či odkaz na konkrétní ujednání ve VP, které by jeho nárok odůvodnilo. Není tedy doposud jasné, co přesně z VP vlastně žalobce sám považuje za předmětnou vysvětlující část ujednání. Správní orgán trvá na závěru, že mezi žalobcem a žalovaným úhrada za předčasné ukončení smlouvy pro případ předčasného ukončení Smlouvy nebyla řádně sjednána. Správní orgán má za to, že v dané věci bylo rozhodnuto po právu, a proto navrhuje, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. V dalších podrobnostech daného případu pak odkazujeme na spisový materiál vedený v této věci a na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně.

4. Soud dne 9. 12. 2022 vyzval účastníky řízení, aby se ve lhůtě osmi dnů vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů. Soud účastníky současně poučil, že nevyjádří-li se v této lhůtě, bude soud v souladu s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že nemají proti takovému postupu soudu námitky. Žalobkyně s rozhodnutím bez jednání výslovně souhlasila. Účastník se ve lhůtě nijak nevyjádřil. Dle § 101 odst. 4 o.s.ř. se zde proto predikuje i souhlas účastníka, a soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

5. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z listinných důkazů, a to spisů ČTÚ sp. zn. ČTÚ-54 [číslo] a ČTÚ-33 [číslo], zejména rozhodnutí ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 31. 5. 2021, [číslo jednací] vyř. - MaJ a rozhodnutí předsedkyně Rady ČTÚ ze dne 29. 8. 2022, [číslo jednací], smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] faktury, protokolu o předání připojení k sít Internet, ukončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, výpovědi smlouvy, dodejky a všeobecných podmínek žalobkyně.

6. Z výše uvedených listinných důkazů soud zjistil tento skutkový stav:

7. Ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] ze dne 16. 10. 2017 soud zjistil, že žalobkyně jako poskytovatel a účastník jako zákazník tohoto dne uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl závazek poskytovatele poskytovat zákazníkovi služby elektronických komunikací dle specifikace ve smlouvě (TANDEM) za paušální měsíční poplatek 390 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné podmínky poskytovatele. Dle bodu f) se zákazník zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy. Tímto se celá smlouva stává smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou s minimální dobou trvání 12 měsíců. Ze Všeobecných podmínek poskytování služeb elektronických komunikací a dalších souvisejících služeb [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele soud zjistil, že dle bodu 1.5. smlouvu uzavřenou na dobu určitou i neurčitou může zákazník i poskytovatel kdykoliv ukončit písemnou výpovědí s výpovědní dobou v délce 30 dnů, pokud zákon, tyto podmínky nebo smlouva nestanoví jinak. Výpovědní doba počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výpověď nelze ze strany zákazníka učinit v období, kdy mu na jeho žádost poskytovatel dočasně přerušil poskytování služeb. Poskytovatel je oprávněn vypovědět Smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi nebo od smlouvy odstoupit, mj. pokud zákazník je v prodlení, nebo neplatí vyúčtování dle č.l. 6 těchto podmínek. Dle bodu 6.8. je poskytovatel oprávněn vypovědět smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, nebo od smlouvy odstoupit, pokud zákazník platí soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Soustavně opožděným placením se rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování ceny. Dle bodu 6.9 v případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas po sobě jdoucí vyúčtování, nebo bude v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinnosti zákazníka vyplývajících mu ze smlouvy, zejména pokud zákazník smlouvu vypoví, či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Z Ukončení smlouvy ze dne 14. 3. 2018 soud zjistil, že tohoto dne smluvní strany uzavřely k smlouvě dodatek, v němž se dohodly na ukončení smlouvy k 30. 4. 2018 z důvodu stěhování účastníka na jinou adresu. V textu Ukončení je rovněž uvedeno:„ Paušální odškodné dle bodu 6.

9. VSP: Ano. Úhrada ve výši 20 % sjednaného měsíčního paušálu zbývajícího do konce sjednané doby trvání smlouvy.“ Z výpovědi smlouvy ze dne 25. 6. 2018 soud zjistil, že z důvodu prodlení úhrad specifikovaných ve výpovědi žalobkyně vypovídá předmětnou smlouvu. Z faktury [číslo] ze dne 15. 5. 2018 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala účastníkovi úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 5. 2018 – 19. 10. 2018 v celkové výši 439 Kč, a stanovila splatnost faktury na 25. 5. 2018. Ze správního spisu ČTÚ-54 [číslo] zjistil, že žalobkyně zaplatila správní poplatek 200 Kč. Rozhodnutím ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 31. 5. 2021, [číslo jednací] vyř. - MaJ má soud za prokázáno, že tímto rozhodnutím ČTÚ v I. výroku vyhověl části návrhu žalobkyně a uložil účastníkovi zaplatit žalobci dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 390 Kč s příslušenstvím. V II. výroku nevyhověl návrhu žalobkyně na zaplacení částky ve výši 439 Kč s příslušenstvím a ve III. výroku nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů správního řízení. Své rozhodnutí ohledně nepřiznání částky 439 Kč odůvodnil tím, že správní orgán v předmětném řízení posuzoval nárok navrhovatele na úhradu položky„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy …“ v částce 439,00 Kč naúčtované ve faktuře [číslo] za zúčtovací období od 1. 5. 2018 do 31. 5. 2018 a uvádí následující. V petitu návrhu navrhovatel k tomuto konkrétně uvedl:„ Faktura [číslo] obsahuje položku„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ což je úhrada kdy se má za to, že tato představuje úhradu za předčasné ukončení Smlouvy, která byla mezi smluvními stranami původně sjednána na dobu určitou. Odpůrce má tuto úhradu uvedenou ve Smlouvě bod f) (Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodu na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy). Vzhledem k tomu, že došlo k ukončení smluvního vztahu z důvodů na straně zákazníka (tedy ukončení smlouvy) byla odpůrci vyčíslena úhrada za předčasné ukončení smluvního vztahu od doby posledního plného měsíčního paušálu za dodávané služby. Výpočet: Výpočet je za období od 1.5.2018 do 19.10.2018. Smluvní úvazek byl do 19.10.2018, tj. 12 měsíců trvání užívání služeb dle předávacího protokolu Poslední fakturace duben 2018 dle výpovědi smlouvy odpůrce. Měsíční paušál služba TANDEM 322,40 Kč bez DPH Jednodenní paušál služba TANDEM: 10,75 Kč bez DPH 5 měsíců x 322,40 + 19 dnů x 10,75 = 1816 x 20% = 363,25 Kč bez DPH“. Ve smlouvě je nárok navrhovatele upraven takto:„ …se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodu na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“ Z uvedeného je zřejmé, že navrhovatel požaduje úhradu za předčasné ukončení smlouvy s odkazem na ujednání ve smlouvě v bodě f) a ve Všeobecných obchodních podmínkách (dále také„ VP“) platných a účinných v době uzavření smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, jež jsou nedílnou součástí uzavřené smlouvy. Na toto ujednání navazuje článek 6.9 Všeobecných podmínek poskytování služeb elektronických komunikací a dalších souvisejících služeb [právnická osoba] a.s.pro spotřebitele (dále jen„ VP“): V případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze Smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas dvě po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud Smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinností zákazníka vyplývajících mu ze Smlouvy, zejména pokud zákazník Smlouvu vypoví či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Všeobecné podmínky jsou podepsány odpůrcem dne 16. 10. 2017. Je zřejmé, že smluvní vztah byl ukončen v předestřeném smyslu předčasně, neboť smlouva byla uzavřena dne 16. 10. 2017, byl sjednán závazek minimální doby jejího trvání v délce 12 měsíců a smlouva byla před jeho uplynutím ukončena dne 14. 3. 2018 a to z vůle odpůrce, jak o tom svědčí navrhovatelem doložený dokument„ Ukončení smlouvy o poskytování služeb el. komunikací“ ze dne 14. 3. 2018 podepsaný oběma smluvními stranami, ze kterého je patrné, že důvodem ukončení smlouvy k datu 30. 4. 2018 je stěhování odpůrce. Správní orgán konstatuje, že ujednání bodu f) smlouvy v projednávaném případu odpovídá právnímu institutu paušálního odškodnění upraveného v ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích, když se zcela zřetelně jedná o finanční vypořádání, resp. kompenzaci za to, že oproti očekávání jedné strany kalkulující budoucí zisk z poskytovaných služeb smluvní vztah zanikl předčasně. Nicméně zde platí stejné podmínky platnosti a účinnosti jako pro každé jiné ujednání smlouvy, tedy zejména ujednání musí být určité a srozumitelné. Nelze rovněž opomíjet zásadu ochrany spotřebitele, kterou se pro určitá ujednání v tzv. všeobecných obchodních podmínkách podrobně zabývá Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013. Ten konstatoval, že ujednání zakládající např. smluvní pokutu (u spotřebitelských smluv) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž spotřebitelské smlouvy samotné. Paušální odškodnění musí být sjednáno v těle účastnické smlouvy. V projednávané věci je uvedená zásada uspokojivě naplněna, neboť formulace předmětného ujednání v článku 6.9 VP de facto kopíruje obsah ujednání v bodě f) v těle smlouvy. Ujednání bodu f) smlouvy však nenaplňuje požadavek zákona týkající se určitosti. Z ujednání není zřejmý jednoznačný způsob určení výše nároku. Jak ve smlouvě, tak i ve VP je použita stejná formulace pro určení výše úhrady, a to„ ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“. Výkladový problém nečiní pojem„ do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“, ale formulace„ měsíčních paušálů zbývajících“. Toto ujednání připouští více výkladů a je v tom nejednoznačné. Není totiž zřejmé, odkdy přesně má být úhrada požadována. V předložené smlouvě dané ujednání, tak jak je formulováno, neodpovídá jasně na otázku, zda se má vyúčtování započít datem skončení smlouvy anebo až počátkem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla smlouva skončena, či dokonce zda se do výpočtu smluvní pokuty nemají zahrnout i dříve splatné měsíční paušály, které odpůrce ještě neuhradil. Smluvní ujednání musí být natolik určité, aby dávalo jasnou odpověď na otázku, co je obsahem práv a povinností účastníků bez toho, aby byl jejich výklad předmětem otevřené diskuze či dokonce aby odpověď ze smlouvy vůbec nevyplývala. Obsah předmětného ujednání nelze výkladem jednoznačně určit. Výklad by zde uměle nahrazoval vůli smluvních stran, což je nepřípustné. Předmětné ujednání je neurčité, nebylo platně sjednáno a nelze k němu proto přihlížet. Správní orgán také konstatuje, že informace o paušálním odškodném v dokumentu„ Ukončení smlouvy o poskytování služeb el. komunikací“ dle bodu 6.9 Všeobecných podmínek je nedostatečná, neboť taková informace nemůže být obsažena v dokumentu, jímž se končí smluvní vztah. Veškeré informace o nárocích navrhovatele musí být sjednány řádně už na začátku smluvního vztahu. V dokumentu„ Ukončení smlouvy o poskytování služeb el. komunikací“ je sice informace, že smlouva měla být ukončena ke dni 30. 4. 2018, nicméně není zde uvedeno řádně od kdy bude úhrada ve výši 20 % sjednaného měsíčního paušálu zbývajícího do konce sjednané doby trvání smlouvy počítána. Nad rámec správní orgán uvádí, že účastníci již při podepisování dokumentu„ Ukončení smlouvy o poskytování služeb el. komunikací“ si ujednali konkrétní termín ukončení smluvního vztahu, navrhovatel tedy již v době podepsání tohoto dokumentu mohl odpůrci vyčíslit možnou úhradu, a to konkrétně, s podpisem, a bez jakýchkoliv nejednoznačností či dokonce pochybností. Navrhovatel tak neučinil, zapsal pouze obecnou informaci o úhradě ve výši 20 % sjednaného měsíčního paušálu zbývajícího do konce sjednané doby trvání smlouvy. Správní orgán tak nemůže vyhovět nároku na zaplacení úhrady za předčasné ukončení smlouvy, jejíž ujednání je neurčité, a proto rozhodl tak, jak uvedl ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nárok na zaplacení navrhovatelem uplatněné úhrady za předčasné ukončení smlouvy nevznikl, nevznikl ani nárok na zaplacení příslušenství této pohledávky. V souladu s § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích uplatnil navrhovatel své právo na náhradu nákladů řízení. Navrhovatel požadoval náhradu nákladů správního řízení za zaplacený správní poplatek. Správní poplatek byl vyměřen podle sazebníku, příloha zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, položka 110 písmeno c), a to ve výši 200,00 Kč. Podle § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích přizná správní orgán účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování či bránění práva v plné výši proti účastníku řízení, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může být náhrada nákladů poměrně rozdělena, popřípadě rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může mu být přiznána plná náhrada nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. V daném případě měl navrhovatel úspěch ve věci jen částečný (ve výši 390,00 Kč) a z tohoto důvodu bylo nutno posoudit i náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva. Míra úspěchu navrhovatele ve věci je 47,04 % a míra úspěchu odpůrce je 52,96 %, kdy rozdíl úspěchů obou stran sporu je 5,91 % na straně odpůrce. Správní orgán rozhodl o nákladech řízení, jak uvedl ve výroku III. tohoto rozhodnutí. Správní orgán má přitom za prokázané, že odpůrci žádné náklady v souvislosti s bráněním práva nevznikly (odpůrce žádné náklady neuplatnil, ani jejich vznik neprokázal, nedoložil). Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž předsedkyně Rady ČTÚ rozhodla rozhodnutím ze dne 29. 8. 2022, č.j. ČTÚ-33 718/2021-603 tak, že v I. výroku rozklad žalobkyně zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v II. a III. výroku potvrdila, a ve II. výroku rozhodla o náhradě nákladů řízení o rozkladu tak, že žádnému z účastníků správního řízení nepřiznala náhradu nákladů řízení o rozkladu. Rozhodnutí odůvodnila tím, že po posouzení předmětné věci s ohledem na rozkladové námitky dospěl správní orgán II. stupně k závěru, že podaný rozklad není důvodný. Správní orgán I. stupně rozhodl správně, když nároku na položku„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ nevyhověl, byť v některých ohledech je třeba odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesnit, popř. doplnit. K napadenému výroku II. rozhodnutí: Ze správního spisu vyplývá, že navrhovatel s odpůrcem uzavřeli dne 16. 10. 2017 Smlouvu (o poskytování služeb el. komunikací). Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s minimální dobou trvání 12 měsíců, což bylo výslovně ujednáno v textu Smlouvy Smlouva obsahuje pod bodem f) následující text:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“ V čl. 6 VOP (ve znění účinném v době uzavření Smlouvy) bylo sjednáno následující:„ V případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze Smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas dvě po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud Smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinností zákazníka vyplývajících mu ze Smlouvy, zejména pokud zákazník Smlouvu vypoví či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb“. První věta článku 6.

9. VOP tedy upravuje smluvní pokutu a následně až druhá věta upravuje úhradu za předčasné ukončení smlouvy. Částka ve výši 439 Kč byla odpůrci vyúčtována fakturou [číslo] ze dne 15. 5. 2018, v níž je položka označena jako„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy od 1. 5. 2018 – 19. 10. 2018“. Dále je nutno konstatovat, že bod f) Smlouvy hovoří o„ ukončení účastnické smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání“. Věta druhá článku 6.

9. VOP hovoří o„ skončení účastnické smlouvy z jiných důvodů než z důvodů porušení povinnosti zákazníka vyplývajících mu z účastnické smlouvy, zejména pokud zákazník účastnickou smlouvu vypoví, či zruší odběr služby“. Správní orgán II. stupně uvedené shrnuje tak, že navrhovatel odpůrci vyúčtoval„ úhradu za předčasné ukončení smlouvy“, a to podle bodu f) Smlouvy z důvodů na straně zákazníka a v souladu s VOP. Podle článku 6.9. doložených VOP je odpůrce povinen navrhovateli zaplatit tuto úhradu mj. z jiných důvodů než z důvodu porušení povinnosti vyplývající z účastnické smlouvy, zejména vypoví-li účastník (tj. odpůrce) účastnickou smlouvu. Smluvní vztah byl prokazatelně ukončen odpůrcem (z důvodu stěhování), o čemž jednoznačně svědčí doložená dohoda o ukončení Smlouvy ze dne 14. 3. 2018 podepsaná oběma smluvními (nyní spornými) stranami, se stanoveným koncem smluvního vztahu ke dni 30. 4. 2018. Navrhovatel v rozkladu namítá špatné posouzení„ úhrady za předčasné ukončení smlouvy“ jako ujednání o smluvní pokutě, když přitom jde o paušální odškodné ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích. Správní orgán II. stupně připomíná, že správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně konstatoval, že se jedná o tento speciální institut zákona o elektronických komunikacích, a jako takový jej i posuzoval. Ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích mělo v době uzavření Smlouvy následující znění:„ Ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran, informace o výši úhrady, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek.“ Správní orgán I. stupně ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy tedy zhodnotil správně, když jej posuzoval dle citovaného zákonného ustanovení. Ačkoli je třeba s navrhovatelem sice souhlasit, že„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze ovšem zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť odpůrci coby účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 přinášející stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, která jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Ústavní soud zde mimo jiné vyslovil názor, že„ obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ Byť se nález výslovně zaobíral problematikou smluvních pokut, jeho odůvodnění bylo širší a neomezilo se pouze na úpravu smluvních pokut, příp. rozhodčích doložek, nýbrž na jakákoliv smluvní ujednání pro spotřebitele nevýhodná. Závěry Ústavního soudu se tak plně uplatní i na projednávanou věc, neboť v daném případě jde o kvazisankční ujednání, které na spotřebitele klade povinnosti zasahující do jejich majetkové sféry, a tedy má bezesporu charakter nevýhodného ujednání. Navrhovatel namítá, že posuzované smluvní ujednání mělo být vyhodnoceno jako souladné se zákonem, nikoli jako neurčité právní jednání. Správní orgán II. stupně primárně poznamenává, že správní orgán I. stupně dovodil neurčitost z nejednoznačně stanoveného počátku doby výpočtu úhrady za předčasné ukončení účastnické smlouvy. Je k tomu třeba uvést, že formulace„ ve výši zbývajících měsíčních paušálů“ je jazykovým vyjádřením takřka totožná s výše citovaným ustanovením § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích. Správní orgán II. stupně považuje proto hodnocení ne/určitosti tohoto smluvního ujednání ze strany správního orgánu I. stupně za příliš formalistické, když i z předložených důkazů je jednoznačně zřejmé období, za které byla úhrada za předčasné ukončení smlouvy odpůrci vyúčtována, a současně ze smluvního ujednání v bodě f) Smlouvy bylo možné počátek doby snadno dovodit. V tomto bodu tedy neshledává správní orgán II. stupně prvostupňovou argumentaci dostatečně přiléhavou na posuzovanou věc. Správní orgán II. stupně nicméně dále poznamenává, že předmětné ujednání bodu f) Smlouvy pojednává o povinnosti odpůrce uhradit navrhovateli úhradu v případě„ ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání“. Ze Smlouvy samotné však nelze dovodit, co se rozumí slovním spojením„ důvody na straně Zákazníka“. Z uvedeného plyne, že citované smluvní ujednání skutečně není určité a jednoznačné, ovšem co do určení rozhodné skutečnosti pro vznik nároku na vyúčtování této úhrady. Je totiž dobře patrné, že účastník si nemůže„ vystačit“ pouze s pojmy výslovně uvedenými v textu Smlouvy, nýbrž je nucen vyložit si vznik nároku na takovou smluvní sankci za pomoci souvisejících ujednání obsažených pouze ve VOP. „ Důvodem na straně zákazníka“ může být právní jednání učiněné zákazníkem obsahující jeho projev vůle ukončit smlouvu, typicky např. zákazníkem podaná výpověď, odstoupení od smlouvy anebo návrh na dohodu o ukončení smlouvy. Jedná se pak de facto o přímý důvod. Vedle toho může být jako„ důvod ze strany zákazníka“ chápáno též jednání zákazníka, které neobsahuje jeho vůli k ukončení smlouvy, a tedy samo o sobě ukončení smlouvy přímo nezpůsobuje, ale které může vést k tomu, že smlouvu ukončí poskytovatel – takový důvod je pak nepřímý. Typicky jde o prodlení zákazníka s placením služeb, pro které poskytovatel zákazníkovi vypoví smlouvu. Pro to, aby zákazník přesně zjistil, konkrétně jaké důvody jsou způsobilé vyvolat vznik povinnosti k úhradě za předčasné ukončení smlouvy, se však musí obrátit na VOP. Ve VOP pak zákazník musí hledat na několika místech, neboť jednotlivé a různé důvody jsou rozmístěny v jejich různých částech. Část ujednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je tedy obsažena přímo ve Smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy v jiném dokumentu, a to ve VOP. V duchu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, zvláště pak konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech. Tímto způsobem koncipované ujednání je pro spotřebitele nepřehledné, což je v rozporu se zásadou poctivosti.3 Navíc jsou pak ony konkrétní podmínky (tj. podmínky, za nichž může navrhovatel ukončit smlouvu a které tedy znamenají důvody na straně zákazníka) ve VOP rozesety na několika různých místech takovým způsobem, že snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele, jímž odpůrce je. Z hlediska spotřebitele jde o nepřehlednou, a tudíž překvapivou smluvní úpravu. Tato roztříštěnost je nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 občanského zákoníku. Správní orgán II. stupně podotýká, že právní závěry Ústavního soudu ohledně smluvních pokut (sankcí) ve spotřebitelských vztazích nebyly zdaleka ojedinělé, přičemž lze jednoznačně dovodit, že (výše citovaný) závěr Ústavního soudu o tom, že ve spotřebitelských smluvních vztazích nelze ujednání o smluvních pokutách (či jiných sankcích) umisťovat výhradně do textu všeobecných obchodních podmínek je aplikovatelný na všechny spotřebitelské smlouvy obecně (tj. bez ohledu např. na druh uzavírané smlouvy – kupní, o dodávce energií, o spotřebitelském úvěru, o ubytování5 apod.). Obdobné právní závěry zastává ostatně i judikatura jiných soudů nejvyšší instance v České republice. Správní orgán II. stupně připomíná zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, v němž bylo konstatováno následující:„ Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle ustanovení § 56 občanského zákoníku obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu se za takové ustanovení považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit….Samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzulí přitom pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení“, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018:„ Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě v obchodních podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil.“. Současně má správní orgán II. stupně za to, že nelze bez dalšího v pozici poskytovatele služeb elektronických komunikací dovozovat, že každý„ průměrný“ spotřebitel ujednání o smluvních sankcích (pokutách) ve všeobecných obchodních podmínkách očekává, a má jít tedy spotřebiteli k tíži, že se na základě odkazu na všeobecné obchodní podmínky v účastnické smlouvě s jejich zněním podrobně neseznámí. Navrhovatel v rozkladu též připomínkoval, že předmětné ujednání bylo nejen ve Smlouvě, nýbrž i ve VOP podepsaných odpůrcem. Správní orgán II. stupně však zastává názor, že samotný podpis zákazníka (odpůrce) pod všeobecnými obchodními podmínkami dostatečným způsobem neprokazuje, že zákazník (zde odpůrce) měl možnost seznámit se skutečně se všemi ujednáními, a to včetně takových, která obvykle obsahem obchodních podmínek nejsou, resp. být nemají, tj. mohou být překvapivá, a že je výslovně přijal. Svou povahou je nutno obchodní podmínky chápat jako„ doplňující“ dokument, vytvořený jednostranně poskytovatelem, který nepřipouští žádné individualizované změny. Mnohá ustanovení všeobecných obchodních podmínek (ze samotné povahy věci) nebudou pro konkrétní smluvní vztah relevantní. Zejména pak by, jak judikoval Ústavní soud, měly spíše obsahovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, které není možné vždy do smlouvy přepisovat. Podpis zákazníka na všeobecných obchodních podmínkách tak dle názoru správního orgánu II. stupně nemá o nic větší„ váhu“, než podpis na účastnické smlouvě, v níž je uvedeno, že se účastník se všeobecnými obchodními podmínkami seznámil. Neuvede-li poskytovatel tak zásadní ujednání, jako je ujednání ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích srozumitelně, přístupným způsobem a ve své úplnosti přímo v účastnické smlouvě, ujednání nemůže vyhovět zákonným požadavkům a poskytovatel současně jedná vůči zákazníkovi nepoctivě. Jelikož Smlouvu odpůrce uzavřel v pozici spotřebitele, nelze než konstatovat, že nároku navrhovatele nemůže být vyhověno. Smluvní ujednání o vzniku nároku na vyúčtovanou položku totiž nebylo uceleně a dostatečně určitým způsobem sjednáno přímo v textu Smlouvy mezi poskytovatelem (navrhovatelem) a spotřebitelem (odpůrcem), nýbrž rozmístěno ve více smluvních dokumentech (VOP). Správní orgán I. stupně v řízení sice učinil nesprávný závěr ohledně důvodu neplatnosti (neurčitosti) ujednání, uvedená skutečnost však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Výsledek posouzení v druhostupňovém řízení, byť založen na jiném právním důvodu, je shodný jako v prvním stupni, a to že k ujednání nemůže být přihlíženo a navrhovateli tudíž nelze přiznat jeho nárok z ujednání vyplývající. Správní orgán II. stupně v této situaci potvrzuje napadený výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, s tím, že nedostatek v odůvodnění lze napravit v řízení o rozkladu, když nebylo účelné ani procesně ekonomické pouze z tohoto důvodu vracet věc správnímu orgánu I. stupně k projednání. Rozklad navrhovatele nebyl shledán důvodným. K napadenému výroku III. rozhodnutí: Dle § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích„ Úřad přizná účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku řízení, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může Úřad náhradu nákladů poměrně rozdělit, popřípadě rozhodnout, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může mu Úřad přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze Úřadu. Úřad přizná náhradu nákladů řízení v plné výši účastníkovi řízení také v případě, že byl pro chování dalšího účastníka řízení vzat zpět návrh, který byl účastníkem řízení podán důvodně“. Vzhledem k tomu, že v prvostupňovém řízení byl procesně sice úspěšnější (co do částek ve výši 439 Kč z celkových 829 Kč) odpůrce, ovšem měl celkový úspěch pouze v nepatrné části sporu (do 10 %), nenáleží náhrada nákladů prvostupňového řízení ani jednomu z účastníků. Správní orgán II. stupně se tak ztotožňuje se závěrem správního orgánu I. stupně učiněným v napadeném rozhodnutí. K náhradě nákladů řízení o rozkladu: Výrok o náhradě nákladů řízení o rozkladu je odůvodněn tím, že správnímu orgánu II. stupně není známa a ani ze spisového materiálu nevyplývá skutečnost, že by odpůrci, coby účastníkovi řízení, který měl ve smyslu § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích v řízení o rozkladu plný úspěch, nějaké náklady v rámci řízení o rozkladu vznikly. Proto se náhrada nákladů řízení o rozkladu nepřiznává žádnému z účastníků. Na základě všech výše uvedených skutečností správní orgán II. stupně na základě svého oprávnění podle § 123 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 9. 2022 do datové schránky. Žaloba byla doručena do datové schránky soudu dne 1. 11. 2022. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

8. Podle § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť správní orgán nerozhodl ve svých rozhodnutích ze dne 31. 5. 2021 a 29. 8. 2022 správně. Soud se nejprve zabýval včasností podání žaloby ve lhůtě stanovené v § 247 o.s.ř, která je lhůtou procesní. Poslední den dvouměsíční lhůty připadá na 1. 11. 2022. Jelikož žaloba došla soudu do datové schránky v poslední den lhůty, tedy 1. 11. 2022, soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas.

10. Dále se soud zabýval otázkou, zda vůbec lze pro tuto situaci platně sjednat peněžitou sankci, přičemž dospěl z níže uvedených důvodů ke kladnému závěru, tedy že za účinnosti zákona č. 89/2012 sb. již takovou sankci lze sjednat platně. Soudu je známa starší rozhodovací praxe obecných soudů, která zastávala názor, že peněžitou sankci či smluvní pokutu v takovém případě nelze přiznat, neboť důvod, proč žalobkyně neobdržela zisk ve výši součtu měsíčních paušálů, nespočívá v jednání účastníka, ale ve skutečnosti, že žalobkyně účastníkovi účastnickou smlouvu vypověděla či od ní odstoupila. Pokud by tak neučinila, smluvní vztah by trval a žalovaná by měla nárok na vymáhání nezaplacených, ale poskytnutých služeb u Českého telekomunikačního úřadu. Tím, že žalobkyně smlouvu vypověděla či jinak jednostranně ukončila, se vzdala nároku rovněž na paušální náhrady, které jí účastník jinak byl povinen hradit. Žalobkyně nebyla nucena smlouvu vypovídat, rozhodla se tak na základě své zkušenosti a odpovědnosti za podnikatelské riziko a využila tak svého práva. Názor žalobkyně, že jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku odpovídajícího minimálně součtu měsíčních paušálů vyúčtovaných za dobu sjednaného trvání účastnické smlouvy, neobstojí, neboť ušlým ziskem má judikatura na mysli takovou majetkovou újmu, která spočívá v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku vzniku škody k rozmnožení majetkových hodnot, které by v případě pravidelného běhu věcí mohl očekávat. Ušlý zisk je tedy pouhým majetkovým přírůstkem. V kontextu daného případu tímto ziskem nemohly být paušální platby do konce doby trvání smlouvy, ale pouze rozdíl mezi těmito platbami a náklady žalobkyně, které na poskytnutí služeb pro žalovanou vynaložila.

11. Tento dřívější závěr soudní praxe však soud považuje za již překonaný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2019, č. j. 23 Cdo 1192/2019-121, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2020, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2018, č. j. 11 Co 408/2017-43). Dle tohoto výkladů stranám samozřejmě nic nebrání, aby si ujednaly vznik práva na smluvní pokutu (či jinou majetkovou sankci) jen ve vazbě na porušení povinnosti a současně (samostatně) předpoklady pro odstoupení od smlouvy, přičemž právo na smluvní pokutu nebude s odstoupením věřitele nijak svázáno. Pro současný závěr dovolacího soudu v projednávané věci je však podstatné, že stejně tak zákon nezakazuje, aby strany vznik práva na zaplacení smluvní pokuty kromě porušení povinnosti dlužníkem vázaly i na odstoupení od smlouvy věřitelem. Případně, aby vznik práva na smluvní pokutu vázaly jen na porušení povinnosti dlužníkem a na odstoupení od smlouvy věřitelem vázaly jen její splatnost. Soud pak poukazuje na obdobné ujednání o smluvním poplatku např. u společnosti innogy Energie, s.r.o., u níž si v části smlouvy označené jako„ Ostatní ujednání“ tato společnost jako obchodník a zákazník sjednávají pro případ, kdy zákazník učiní bez souhlasu obchodníka jakýkoliv právně relevantní projev vůle směřující k předčasnému ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou a/nebo dodávky od obchodníka probíhající na základě takové smlouvy a/nebo obchodník v souladu s Energetickým zákonem od takové smlouvy oprávněně odstoupí z důvodu opakovaného porušení platebních povinností souvisejících s dodávkou ze strany zákazníka a/nebo zákazník způsobí svým jednáním nemožnost dodávky, smluvní poplatek zahrnující případnou náhradu škody vzniklé neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství plynu ve výši 400 Kč pro kategorii Domácnost a 2 000 Kč pro kategorii Maloodběratel za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky od žalobkyně do konce doby trvání smlouvy (vč. případné prolongace). V případě zákazníka zařazeného do nejnižšího pásma ročního odběru dle Ceníku obchodníka se částky smluvních pokut snižují o polovinu. Tento smluvní poplatek mající rovněž charakter smluvní pokuty a postihující stejnou situaci jako předmětná majetková sankce projednávaná v tomto řízení soudy běžně přiznávají. Soud vzhledem k aktuální judikatuře proto ujednání o smluvním poplatku pro případ takového porušení smluvních podmínek účastníkem, kvůli nimž žalobkyně uplatní své právo a odstoupí od smlouvy, shledává v souladu s právními předpisy, neboť smluvní poplatek takto ujednaný je v souladu s § 544 a násl., resp. § 2048 občanského zákoníku.

12. Byť zde projednávaná majetková sankce není smluvní pokutou, má tento charakter, proto se soud zabýval i způsobem sjednání ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, a dospěl k závěru, že majetkovou sankci nelze v tomto případě shledat jako neplatně sjednanou ani dle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle nějž v rámci spotřebitelských smluv ujednání o smluvní pokutě zásadně nemohou být součástí tzv. Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na nichž spotřebitel připojuje svůj podpis), neboť smluvní majetková sankce byla sjednána přímo ve smlouvě, a účastník byl tedy s její existencí, výší i podmínkami, za nichž bude po účastníkovi smluvní majetková sankce požadována, seznámen. Navíc se tato majetková sankce znovu objevuje v dohodě o ukončení smlouvy ze dne 14. 3. 2018.

13. Soud se proto dále zabýval závěrem ČTÚ o neurčitosti ujednání o majetkové sankci, které má mít za následek neplatnost tohoto ujednání. Soud však dospěl k opačnému závěru, než ČTÚ. Soud má za to, že formulace bodu f) smlouvy„ zákazník se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“ je dostatečně určitá a nezpůsobuje interpretační problémy. Jak již soud uvedl výše, toto ujednání se formulačně neodlišuje od ujednání jiných společností poskytujících služby, ať již v oblasti telekomunikací či energetiky. Soud nepopírá, že třeba u již zmiňované společnosti innogy Energie, s.r.o. je pro období, za nějž je smluvní poplatek požadován, použita preciznější formulace, nicméně má za to, že ani formulaci uvedenou ve smlouvě žalobkyně nelze považovat za neurčitou v takové míře, aby bylo možno dovodit její neplatnost. Soud má za to, že pokud je ve smlouvě použit výraz„ měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“, není použitý pojem„ zbývajících“ interpretačně nejasný. Jazykově je sloveso„ zbývat“ (a logicky tedy i od něj odvozené adjektivum„ zbývající“) interpretováno jako„ zůstat jako poslední část nějakého celku, množství“. Jazykově je tedy možné vyložit celou formulaci bodu f) tak, že jde o paušály za období, které zůstane po předčasném ukončení smlouvy do konce jejího původního trvání. Soud má za to, že z použitého slovního spojení tedy vyplývá jasné časové vyjádření upravit majetkovou sankci pro futuro, a že jej nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání, tedy paušály, které by účastník byl povinen v budoucnu do konce původního smluvního vztahu uhradit. Soud má za to, že jiný výklad by ani neodpovídal jazykovému vyjádření. Z uvedeného slovního vyjádření nelze nijak dovodit jinou variantu, např. že by se měly do majetkové sankce a jejího výpočtu zahrnovat i paušály za jiné období, třeba dříve splatné měsíční paušály, které odpůrce ještě neuhradil, jak dovozuje ČTÚ jako jednu z výkladových možností, takový výklad nemá oporu v použitém slovním vyjádření. Soud navíc zdůrazňuje, že v tomto konkrétním případu nelze pominout, že v Ukončení smlouvy ze dne 14. 3. 2018 strany znovu výslovně uvedly, že po účastníkovi bude požadována„ úhrada ve výši 20 % sjednaného měsíčního paušálu zbývajícího do konce sjednané doby trvání smlouvy“. Soud proto nemá v tomto případu pochybnosti, za jaké období má být majetková sankce po účastníkovi požadována, a že z jazykového i logického výkladů nepochybně vyplývá, že mělo jít jen o budoucí paušály, které by účastník zaplatil po 1. 5. 2018 do 19. 10. 2018 pokud smlouva i poté řádně trvala. S tímto jediným možným jazykovým a logickým výkladem ujednání koresponduje i výklad a způsob výpočtu majetkové sankce použitý žalobkyní v tomto případě. Soud proto dospěl k závěru, že použité slovní vyjádření v bodu f) smlouvy nepřináší více interpretačních možnosti než jednu jedinou uvedenou soudem, a že proto nelze považovat ujednání za neurčité a neplatné.

14. Žalobkyně smlouvu ještě vypověděla, soud však musí zdůraznit, že smluvní vztah zanikl nikoliv na základě výpovědi, ale na základě dohody stran ze dne 14. 3. 2018 z důvodu na straně účastníka ke dni 30. 4. 2018, a že tedy výpověď ze dne 25. 6. 2018 byla již učiněna nadbytečně, a je zde bez právních účinků, neboť k ukončení smluvního vztahu došlo dříve než výpovědí již na základě dohody k 30. 4. 2018.

15. Soud má dále za to, že je rovněž nepochybný i význam dalších termínů obsažených v ujednání bodu f) smlouvy, tedy výše (20 % sjednaného měsíčního paušálu) a základu, z nějž je majetková sankce počítána. Měsíční paušál je ve smlouvě výslovně uveden ve výši 390 Kč. Majetková sankce proto nastoupila za dobu nenaplnění minimální doby, tedy v tomto případě za období od 1. 5. 2018 do 19. 10. 2018.

16. Soud provedl početní kontrolu správnosti výpočtu žalobkyně a dospěl k závěru, že 20 % ze sjednaného měsíčního paušálu 390 Kč a při délce doby, která od 1. 5. 2018 do 19. 10. 2018 (do nějž byla sjednána minimální doba trvání smlouvy), činí 5 měsíců a 19 dnů, a že celková výše majetkové sankce skutečně činí žalobkyní požadovanou částku 439 Kč. 20 % za 1 měsíc činí 78 Kč. Za celých 5 měsíců tedy činí majetková sankce 5x 78 Kč, alikvótní část za zbývajících 19 dnů necelého 10. měsíce pak 49 Kč (78 Kč: 30 dnů * 19 dnů). Soud proto žalobě z výše uvedených důvodů vyhověl a nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí správních orgánů tak, jak je uvedeno v I. výroku rozsudku, a uložil účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni částku 439 Kč v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně byla ve správním řízení úspěšná. Dle správního rozhodnutí jí byla přiznána částka 390 Kč. Dle tohoto rozsudku nahrazujícího správní rozhodnutí v správním řízení v napadeném rozsahu jí byla přiznána další částka 439 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v správním řízení zcela úspěšná, uložil soud účastníkovi povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně částku 200 Kč představující zaplacený správní poplatek, a to rovněž v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.

17. O náhradě nákladů řízení před soudem soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil neúspěšnému účastníkovi povinnost nahradit úspěšné žalobkyni na nákladech částku 3 178 Kč Náklady řízení zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 300 Kč (ze základu 439 Kč) dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, sepis a podání žaloby a doplňující vyjádření), 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH.

Poučení