27 C 55/2017-159

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Lukáškovou jako samosoudkyní v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně], zastoupena JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa žalovaného], zastoupen advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] [jméno], sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení] [jméno].

Odůvodnění

1 Ve věci této zdejší soud jako soud I. stupně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 27 C 55/2017-55, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím a náklady řízení ve věci úspěšné žalobkyně, když rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] 2 Odvolací Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 15 Co 376/2019-121, když vyšel ze skutkových tvrzení soudu prvního stupně a po právní stránce se ztotožnil s právním hodnocením věci soudu prvního stupně, kdy považoval za nedůvodnou námitku žalovaného, že smluvní pokuta není přiměřená výši škody, která žalobkyni vznikla. Podle odvolacího soudu sjednaná pokuta nebyla nepřiměřenou sankcí za jednání prodejního partnera, neboť neplnila pouze kompenzační a sankční funkci, nýbrž preventivní, když měla odrazovat prodejního partnera od toho, aby si na úkor žalobkyně vybudoval síť zákazníků a zneužil jejího jména, reklamního prostoru a inzerce ve svůj prospěch. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že výše smluvní pokuty neodradila prodejního partnera, aby porušil smluvní pokutou zajištěné povinnosti, když jako nedůvodnou považoval rovněž námitku žalovaného, podle které prohlášení ve smlouvě neobsahuje ručitelský závazek, nýbrž se jedná o přistoupení k dluhu prodejního partnera, když žalovaný v daném prohlášení jasně prohlásil, že ručí za závazky prodejního partnera. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu ustanovení smlouvy obsahující předmětné prohlášení náležitě vyložil a postupoval v souladu s ustanovením § 266 obch. zák. se zřetelem ke skutečnosti, že žalovaný nenamítal jiný význam prohlášení, nýbrž pouze jeho neplatnost. Odvolací soud uvedl, že v době podpisu smlouvy daný závazek prozatím neexistoval, a nebylo tak možné k němu přistoupit. Formulace„ společně a nerozdílně“ a„ přistupuje“ zvolené v prohlášení pak dle odvolacího soudu nezpůsobovaly neplatnost ručitelského prohlášení. 3 Soud posuzoval věc se zřetelem na názor Nejvyššího soudu, jež vyjevil v rozsudku ze dne 26. 8. 2020, č. j. 23 Cdo 1315/2020-142, neboť rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním, v němž namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když prohlášení žalovaného ve smlouvě posoudil jako ručitelský závazek. Při výkladu prohlášení nepostupoval v souladu s § 266an obch. zák., když z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jaká výkladová pravidla použil, přičemž předmětné prohlášení vyložil v rozporu s jeho vyjádřením, pokud nebral ohled na to, že v prohlášení byly užity termíny„ společně a nerozdílně“ a„ přistupuje“, které neodpovídají povaze ručitelského závazku dle § 303 obch. zák., a naproti tomu výklad daného prohlášení založil výlučně s poukazem na užití výrazu„ ručí“, který v kontextu daného jednání bylo dle žalovaného možné chápat jako synonymum slovesa odpovídat. Podle žalovaného předmětné prohlášení odpovídalo spíše přistoupení k dluhu, popř. bylo neplatné z důvodu nesrozumitelnosti. Pakliže by odvolací soud prohlášení správně posoudil jako přistoupení k dluhu, musela by žaloba být zamítnuta s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení. 4 Žalovaný následně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016, rovněž poukázal na to, že je nepodstatné, že závazek ze smluvní pokuty v dané době ještě nevznikl. Konečně namítl, že v případě, když projev vůle obsahuje výraz, který připouští dvojí výklad, měl by být vyložen v neprospěch strany, která tento výraz v jednání poprvé použila, což byla podle žalovaného žalobkyně, která smlouvu o spolupráci připravila. Dále namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud neposoudil výši smluvní pokuty jako nepřiměřenou, a žalobu z tohoto důvodu nezamítl, popřípadě smluvní pokutu nesnížil. Podle žalovaného se odvolací soud v uvedeném ohledu nevěnoval okolnostem sjednání smluvní pokuty, okolnostem, které vedly k jejímu uplatnění, a rovněž nesprávně posoudil hodnotu zajišťované povinnosti. Podle žalovaného odvolací soud nepřihlédl zejména k tomu, že mezi žalobkyní a prodejním partnerem nepanovala oboustranná exkluzivita vztahu. Žalobkyně nebyla závislá na činnosti prodejního partnera, rovněž mu neposkytla žádné obchodní tajemství, technologické postupy apod. Žalobkyně prodejnímu partneru nezajišťovala klienty ani mu nepředala žádnou síť zákazníků. Smluvní pokuta neodpovídala ani výši provize, která jednáním prodejního partnera měla žalobkyni ujít. Konečně odvolací soud nepřihlédl podle žalovaného ke způsobu ukončení vztahu mezi prodejním partnerem a žalobkyní, která nevyhovovala návrhu prodejního partnera na ukončení smluvního vztahu dohodou, a na místo toho závazek dne [datum] vypověděla, přičemž při této příležitosti sama porušila smluvní závazek, když před vypršením výpovědní doby prodejnímu partneru znemožnila přístup do informačního systému, zablokovala mu mobil a e-mail a jeho obchodní případy přerozdělila mezi jiné subjekty spolupracující s žalobkyní. Podle žalovaného vzhledem k těmto skutečnostem byl nárok uplatněný žalobkyní v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. 5 Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že žalovaný v podaném dovolání dovolacímu soudu nepředložil k posouzení žádnou otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání proto považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto. Dále ve vyjádření uvedla, že odvolací soud v napadeném rozsudku postupoval zcela v souladu s výkladovými pravidly obsaženými v § 266 obch. zák. Posuzovaný projev vůle podle žalobkyně nepřipouští dvojí výklad, nýbrž je z něho patrné, že se jedná o ručitelské prohlášení. Smlouva o spolupráci zakládala povinnosti pro prodejního partnera, které spočívaly v osobním plnění, a proto by bylo dle žalobkyně nelogické sjednávat s žalovaným přistoupení k dluhu. Následně žalobkyně uvedla, že odvolací soud správně posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty, když přihlédl k rozsahu provizí, jaké jsou v oboru podnikání žalobkyně obvykle vypláceny. Poukaz žalovaného na provizi, která žalobkyni ušla v důsledku jednání, za které byl žalovaný posléze odsouzen, je podle žalobkyně nepřípadný, když se žalovaný dopustil poškozování zájmu žalobkyně v mnoha jiných případech, přičemž dle žalobkyně je v tomto ohledu rovněž správný závěr odvolacího soudu, že smluvní pokuta plní především preventivní funkci. 6 Dovolací soud uvedl, že otázka přiměřenosti smluvní pokuty přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Ve vztahu k uvedené otázce Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví a závěr o této otázce je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne) přiměřenosti smluvní pokuty proto závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. [ulice] provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. Odvolací soud se od těchto rozhodnutí neodchýlil, uzavřel-li, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená hodnotě a významu zajišťované povinnosti s přihlédnutím zejména k důvodům, které vedly ke sjednání výše smluvní pokuty. Úvahy odvolacího soudu, že smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši, přitom neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenými. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, při hodnocení (ne) přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet nelze, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009), proto není možno ve fázi, kdy soud přistupuje k hodnocení, zda smluvní pokuta je přiměřená či nepřiměřená, brát v úvahu jednání žalobkyně po porušení smluvní povinnosti prodejním partnerem, popřípadě výši škody, která žalobkyni jeho jednáním měla žalobkyni vzniknout. Naopak Nejvyšší soud uvedl, že dovolání je však přípustné pro řešení otázky výkladu projevu vůle žalovaného obsaženého v bodě 7 (iiii) smlouvy o spolupráci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 7 Soud vzal za prokázaný skutkový stav věci, jenž vyplynul jednak z výpisu z obchodního rejstříku [právnická osoba], poté [právnická osoba], nyní [právnická osoba], ze smlouvy o spolupráci s prodejním partnerem ze dne [datum], že žalobkyně uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba], [IČO] se sídlem [adresa], [příjmení] [jméno] smlouvu o spolupráci s prodejním partnerem. Žalovaný byl v té době jednatelem uvedené společnosti. Následně stejná společnost posléze vystupovala pod názvem [právnická osoba] a [právnická osoba] (dále jen„ [právnická osoba]“). [právnická osoba] měla podle citované smlouvy o spolupráci pro žalobkyni v rámci franšízy [právnická osoba] zprostředkovávat uzavírání smluv o poskytování realitních služeb s třetími osobami. V rámci této smlouvy byla v čl. 8 písm. D. uzavřena rozhodčí doložka s tím, že jakékoliv spory vzniklé na základě citované smlouvy a v souvislosti s ní budou s konečnou platností vyřešeny Rozhodčím soudem při [příjmení] komoře ČR a Agrární komoře ČR. Rozhodčí doložka byla uzavřena ve vztahu mezi žalobkyní a [právnická osoba] s.r.o., vztah mezi žalobkyní a žalovaným však náleží do pravomoci obecných soudů. Jak soud zjistil ze smlouvy o spolupráci s prodejním partnerem ze dne [datum], v čl. 3 písm. G. Smlouvy se [právnická osoba] s.r.o. zavázala, že během doby trvání smlouvy se nebude podílet na žádné výdělečné činnosti a podnikání v regionu, které je podobné podnikání prodejního partnera podle této smlouvy nebo je jeho konkurencí nebo má jiný vztah k podnikání frančízanta [právnická osoba], tj. žalobkyně. V čl. 8 písm. I. bod 2 smlouvy pak bylo porušení shora uvedené povinnosti stanovené v čl. 3 písm. G. smlouvy sankcionováno smluvní pokutou ve výši [částka]. V čl. 7 (iiii) smlouvy se žalovaný osobně přistoupil k závazkům společnosti vyplývajícím z citované smlouvy, když výslovně prohlásil jako jednatel společnosti [právnická osoba] v citovaném čl. 7 (iiii), že osobně přistupuje ke všem závazkům prodejního partnera, které mu z této smlouvy vyplývají a za tyto závazky vůči frančízantovi [právnická osoba] ručí společně a nerozdílně on osobně i prodejní partner. Jak soud zjistil z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 4/2014-452 ve spojení s vyobrazením loga žalobkyně a [právnická osoba] s.r.o., [právnická osoba] Reality, která později začala vystupovat pod názvem [právnická osoba] svoji povinnost ve smyslu čl. 3 písm. G. citované smlouvy hrubě porušila. Žalovaný jako jednatel společnosti [právnická osoba] totiž v době trvání smlouvy začal přesvědčovat zájemce o prodej nemovitostí, kteří již měli uzavřenou smlouvu se žalobkyní, aby tuto smlouvu vypověděli a navázali novou smlouvou spolupráci se žalovaným. Uvedeného porušení se žalovaný prokazatelně dopustil nejméně ve dvou případech, a to dne [datum] vůči klientům žalobkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a v přesně nezjištěný den dne [datum] vůči klientkám žalobkyně, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Obdobných jednání se žalovaný dopustil ještě ve více případech klientů žalobkyně, konkrétně [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]. Ve shora uvedených dvou případech však bylo jednání bezpečně prokázáno v trestním řízení, proto zejména o ně žalobkyně opírá svoji žalobu. Pro uvedená jednání byl žalovaný odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2014, č. j. 6 T 4/2014-452, jež je pravomocný, když odvolání proti němu bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2015, č. j. 6 To 19/2015 zamítnuto, tudíž bylo zcela spolehlivě prokázáno, že [právnická osoba] s.r.o. smlouvu o spolupráci v čl. 3 písm. G. smlouvy závažně porušila. [právnická osoba] hrubě porušila i závazek nevykonávat po dobu 12 měsíců po skončení smlouvy obdobnou činnost, neboť provozuje realitní kancelář a uzavírá smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí. Žalovaný užíval i klamavých obchodních praktik, když změnil název své společnosti a svoji obchodní značku MAXEN vytvořil tak, že je více podobná původní značce REMAX používané v rámci franšízy žalobkyně. Značky se shodují barevným provedením, typem písma a tím, že čtyři z pěti použitých písmen jsou shodné. Jak soud zjistil z rozhodčího nálezu ze dne 5. 6. 2016, č. j. Rsp. 1296/15, [právnická osoba] s.r.o. hrubě porušila závazky, které na sebe vzala smlouvou o obchodní spolupráci. Porušení bylo závažné a pro žalobkyni znamenalo ohrožení její dobré pověsti, neboť žalovaný zákazníkům namlouval, že jim žalobkyně není schopna prodat nemovitosti, a že vše lépe provede jeho společnost. Žalovaný zneužil kontakty, obchodní informace, know how, které získal u žalobkyně a nakonec i parazituje na jejím jménu, když svůj název a logo připodobnil žalobkyni. Proto je postih zaplacením vysoké smluvní pokuty zcela na místě. Na základě shora uvedeného podala žalobkyně k Rozhodčímu soudu při [příjmení] komoře ČR a Agrární komoře ČR dne [datum] rozhodčí žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka]. Věc byla projednána pod sp. zn. Rsp [číslo] a rozhodčí soud žalobě plně vyhověl, když rozhodčím nálezem ze dne 5. 6. 2016, č. j. Rsp. 1296/15 uložil [právnická osoba] s.r.o. zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím. Jak soud zjistil z výzvy žalovanému ze dne [datum], [právnická osoba] s.r.o. uvedenou povinnost nesplnila a žalovaný začal činit kroky k tomu, aby se společnost této povinnosti vyhnula. Převedl své aktivity na nově založenou společnost, kterou vzápětí pojmenoval MAXEN a původní [právnická osoba] přejmenoval na [právnická osoba] Proti původní [právnická osoba] s.r.o. dnes [právnická osoba], [IČO] vede žalobkyně exekuci, která bude nejspíše neúspěšná, protože společnost zůstala prázdnou skořápkou. Na základě toho se žalobkyně obrátila na žalovaného jako na ručitele za závazky [právnická osoba] ze smlouvy o spolupráci s prodejním partnerem ze dne [datum] s výzvou k úhradě částky [částka]. Žalovaný však úhradu odmítl. Protože žalovaný nesplnil dobrovolně ručitelský závazek, který na sebe vzal, musí žalobkyně požadovat úhradu soudní cestou. Žalobkyně požadovala rovněž příslušenství pohledávky od doby, kdy vyzvala žalovaného k úhradě. Jak soud zjistil z odpovědi na výzvu k zaplacení ze dne [datum], žalovaný podle svého tvrzení až na základě výzvy k zaplacení žalobkyně adresované žalovanému zjistil, že žalobkyně po něm nárokovala zaplacení částky [částka] z titulu ručitelství, ačkoliv si žalovaný existence ručení nebyl do uvedené doby vědom. Na základě výzvy k zaplacení žalovaný zjistil, že smlouva o spolupráci s prodejním partnerem, kterou uzavřela žalobkyně a společnost [právnická osoba] dne [datum], obsahuje v čl. 7 bod (iiii) ujednání, že„ jednatel výslovně prohlašuje, že osobně přistupuje ke všem závazkům prodejního partnera, které mu z této smlouvy vyplývají a za tyto závazky vůči frančízantovi společnosti RE/MAX ručí společně a nerozdílně on osobně i prodejní partner. Existence tohoto ujednání byla pro žalovaného překvapením, když o jeho existenci ve smlouvě mu nebylo nic známo a se žalobkyní se na žádném ručení nedohodli. Jak soud zjistil z fotodokumentace týkající se vzhledu loga realitní [právnická osoba] a MAXEN, realitní kancelář, musel konstatovat, že loga v nestranném pozorovateli vyvolávají dojem, že [právnická osoba] má co do činění se [právnická osoba], přičemž sám žalovaný poukazoval na skutečnost, že skutečnou přidanou hodnotou žalobkyně bylo její logo. Jak soud zjistil z nedatovaného a nepodepsaného návrhu dohody o ukončení spolupráce ve spojení s dopisem právního zástupce dlužníka ze dne [datum], dlužník sám jako první oslovil žalobkyni s návrhem ukončení spolupráce formou dohody obou zúčastněných stran. Uvedená dohoda měla dle žalovaného spolupráci ukončit za férových podmínek pro obě strany a měla rovněž zajistit to, že práva a zájmy klientů nebudou nijak dotčeny. Dlužník sám ze svého popudu navrhoval, že dokončí své veškeré obchodní zakázky, které měl rozpracované, dojde k vyplacení provizí jak žalobkyni, tak dlužníkovi a obě strany mezi sebou dořeší veškeré vzájemné závazky. Rovněž se v návrhu dohody dlužník zavazoval mj. k tomu, že ukončí užívání veškerých známek, log, sloganů apod., že vrátí veškerou dokumentaci, podklady, pomůcky a zavazovala se rovněž k tomu, zdržet se jakéhokoliv jednání, které by bylo na újmu žalobkyně. Tato dohoda tak mohla zcela bezproblémově vyřešit ukončení spolupráce, přičemž by nebyla na újmu ani jedné ze stran a chránila by i klienty. Jak soud zjistil ze shora citovaného dopisu ze dne [datum], žalobkyně byla ke smírnému řešení následně opakovaně vyzývána, a to i písemně např. dopisem ze dne [datum], avšak neměla zájem na smírném řešení, naopak hodlala zabránit jakkoliv dlužníkovi v dalším podnikání a rozhodla se vymáhat po dlužníkovi smluvní pokuty. Jak soud zjistil z výpovědi smlouvy o spolupráci ze strany žalobkyně ze dne [datum] ve spojení s dopisem žalobkyně klientům ze dne [datum] a ve spojení s dopisem právního zástupce dlužníka ze dne [datum] a dopisem právního zástupce dlužníka ze dne [datum], návrh dlužníka na smírné ukončení spolupráce tak byl na osobní schůzce dne [datum] odmítnut. V reakci na to byla naopak žalobkyní předána dlužníkovi dne [datum] výpověď smlouvy o spolupráci a jeho obchodní případy byly přerozděleny jiným subjektům spolupracujícím se žalobkyní. Jak soud zjistil z dopisu ze dne [datum], tj. z doby, kdy stále ještě běžela výpovědní doba, dlužník se proti shora popsanému postupu žalobkyně ohradil a vyzýval žalobkyni k nápravě a znovu navrhl ukončení spolupráce smírnou cestou. 8 Soud zamítl jako nadbytečné z důvodu ekonomie sporu provedení důkazu účastnickými výpověďmi Ing. [jméno] [příjmení], [celé jméno žalovaného], výpisy z obchodního rejstříku [právnická osoba] a Maxen a zprávou o průběhu exekučního řízení ohledně [právnická osoba], později Mixentis, a to se zřetelem k rozsahu provedeného dokazování, které postačuje k rozhodnutí věci samé. 9 Po právní stránce soud věc hodnotil podle § 533 věty první zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), podle kterého kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Podle § 303 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obch. zák.“) platí, že kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem. Podle § 266 obch. zák., projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavce 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4). Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak v této souvislosti vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že„ text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy“ viz. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 625/2003. Pokud jde o ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., Nejvyšší soud opakovaně upozornil na skutečnost, že uvedené ustanovení zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle tam, kde není výslovně projevena vůle jiná, řídil logikou věci. Při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky. Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Nutno zároveň připomenout, že výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004. 10 Soud vzal za prokázaná skutková tvrzení, jež vyplynula z dosavadního dokazování, že dne [datum] žalobkyně jako frašízant společnosti RE/MAX uzavřela se společností [právnická osoba], která později vystupovala pod [právnická osoba] s.r.o., resp. [právnická osoba], dále jen„ prodejní partner“, smlouvu o spolupráci, na jejímž základě měl prodejní partner zprostředkovávat uzavírání smluv o poskytování realitních služeb se třetími osobami. Prodejní partner se zároveň zavázal, že v době trvání smlouvy a dvanáct měsíců po jejím ukončení nebude vyvíjet činnost, která by byla ve vztahu k žalobkyni konkurenční. Pro případ porušení uvedené povinnosti si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši [částka]. Zároveň si strany smlouvy ujednaly, že spory vzešlé z této smlouvy budou s konečnou platností vyřešeny Rozhodčím soudem při [příjmení] komoře a Agrární komoře, (dále jen„ rozhodčí soud“). Za prodejního partnera uzavřel smlouvu žalovaný jako jeho jednatel, který se zároveň bodu 7 (iiii) smlouvy se zavázal, že„ osobně přistupuje ke všem závazkům prodejního partnera, které mu z této smlouvy vyplývají a za tyto závazky vůči franšízantovi společnosti RE/MAX ručí společně a nerozdílně on osobně i prodejní partner.“ Prodejní partner prostřednictvím žalovaného následně v době trvání smlouvy začal přesvědčovat zájemce o prodej nemovitosti, kteří již měli uzavřenou smlouvu s žalobkyní, aby ji vypověděli a zavázali se novou smlouvou přímo s ním. Tímto způsobem přesvědčoval osm klientů, přičemž ve dvou případech došlo k dokonání uvedeného jednání dne [datum], resp. dne [datum], za což byl žalovaný posléze pravomocně odsouzen v trestním řízení rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2014, č. j. 6 T 4/2014-452. Provize u jednotlivých klientů se pohybovala mezi [částka] až [částka], podíl žalobkyně na uvedené provizi odpovídal 20%. Dne [datum] podala žalobkyně vůči prodejnímu partnerovi žalobu k rozhodčímu soudu s požadavkem na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka]. Žalobkyně v žalobě poukazovala na výše uvedené jednání a rovněž na to, že prodejní partner porušil svoji povinnost zdržet se konkurenčního jednání vůči žalobkyni po dobu dvanácti měsíců od ukončení smlouvy, neboť nadále provozoval realitní kancelář a uzavíral smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí a zároveň se dopustil klamavých obchodních praktik, když si změnil svoji obchodní firmu tak, aby připomínala značku RE/MAX. Rozhodčí soud nálezem ze dne 5. 6. 2016, č. j. Rsp 1296/15, žalobě vyhověl. Smluvní pokutu prodejní partner nezaplatil, naopak činil kroky k tomu, aby se jejímu splnění vyhnul. Žalobkyně se proto obrátila na žalovaného jako ručitele, aby závazky smluvního partnera splnil a uhradil částku [částka] s příslušenstvím. Žalovaný existenci svého závazku odmítl, ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že byla ve smlouvě mezi žalobkyní a prodejním partnerem platně uzavřena konkurenční doložka, která byla vzhledem k charakteru činnosti žalobkyně přiměřená, když měla sloužit k ochraně před tím, aby prodejní partner spolupracoval s jinými subjekty, přetahoval žalobkyni klienty, a tak ji citelným způsobem poškodil. Zároveň byla vyvážena cenným a na trhu ojedinělým protiplněním ze strany žalobkyně, která prodejnímu partneru umožnila využívat své logo a svůj informační systém. Jako přiměřenou, a tedy platnou, hodnotil soud prvního stupně rovněž výši smluvní pokuty, která odpovídala potřebě ochrany zájmů žalobkyně, tj. ochrany jejího„ know how“, obchodního tajemství a loga, které prodejní partner mohl využívat. V této souvislosti se přitom podle soudu prvního stupně žalovanému nepodařilo prokázat, že výše smluvní pokuty v daném oboru a regionu je pro žalovaného likvidační. Jako nedůvodnou hodnotil soud prvního stupně rovněž námitku, že smluvní pokuta je podstatně vyšší nežli škoda, která hrozila žalobkyni jednáním prodejního partnera. Soud hodnotil sjednanou konkurenční doložku se zřetelem k předmětu činnosti žalobkyně za přiměřenou a vyváženou. 11 Soud I. stupně tudíž opakovaně posuzoval význam prohlášení, jež je obsaženo v bodě 7 (iiii) smlouvy o spolupráci, a podrobil je výkladu podle všech shora uvedených hledisek, přičemž zkoumal se zřetelem k okolnostem případu, jaká byla v tomto ohledu vůle smluvních stran a jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě podrobil výkladu systematickému a logickému a výkladu sémantickému, přihlédl k použitému termínu„ společně a nerozdílně“ a„ přistupuje“ užitých v prohlášení, které neodpovídají povaze ručitelského prohlášení, nýbrž je z nich možné dovodit, že uvedeným ustanovením smlouvy mělo dojít k přistoupení k dluhu, u nějž platí, že přistoupivší dlužník odpovídá za závazky společně a nerozdílně s původním dlužníkem. Soud na základě takto provedeného rozboru pokládal prohlášení žalovaného v bodě 7 (iiii) za přistoupení k dluhu, a to i pro případ, že závazek ze smluvní pokuty v dané době ještě nevznikl, když judikatura Nejvyššího soud v tomto směru naopak stojí na závěru, že lze přistoupit i k závazku, který ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016. Soud vzal rovněž v potaz skutečnost, že dohodou účastníků lze zajistit pohledávku ručením, jež vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. V konkrétním případě však soud dospěl k závěru, že je na místě aplikovat se zřetelem k projevu vůle obou účastníků řízení ustanovení § 533 upravující přistoupení k závazkům, jejichž předmětem je peněžité plnění. Podle citovaného ustanovení kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Přistoupení k závazku má vždy ten následek, že třetí osoba vstupuje do závazku jako další dlužník vedle dlužníka původního, přistoupením k závazku tedy nedochází ke změně dlužníka určitého závazku, nýbrž k rozšíření počtu subjektů vystupujících u tohoto závazku na straně dlužnické. Přistoupení k závazku se týká vždy pouze určité závazkové povinnosti, nikoliv celého závazkového vztahu. Přistoupením k závazku vstupuje třetí osoba na stranu dlužnickou u konkrétní závazkové povinnosti (dluhu), nestává se však stranou celého závazkového vztahu, jehož je tato povinnost součástí, nestává se proto subjektem ostatních práv a povinností tvořících obsah daného závazkového vztahu (například přistoupení k povinnosti nájemce platit nájemné nezakládá třetí osobě právo na užívání předmětu nájmu, ale ani jiné povinnosti, které má nájemce jako účastník nájemního vztahu). Předmětem přistoupení může být jakýkoliv peněžitý závazek, který platně vznikl, popřípadě platně vznikne, není rozhodné, zda se jedná o závazek splatný i nesplatný, přistoupení nebrání promlčení závazku ani jeho relativní neplatnost (za předpokladu, že takový závazek dříve nezanikl dovoláním se relativní neplatnosti). Přistoupit lze pouze k závazku existujícímu, není však vyloučeno, aby předmětem přistoupení byl i závazek budoucí, tedy závazek, který v okamžiku uzavření dohody o přistoupení ještě nevznikl. K přistoupení k závazku dochází dohodou o přistoupení k závazku uzavřenou mezi věřitelem a třetí osobou, souhlas dlužníka není pro přistoupení třetí osoby významný. Dohoda o přistoupení k závazku musí mít vždy písemnou formu, jedná se o formu stanovenou zákonem, proto je její nedodržení spojeno s absolutní neplatností dohody (k určitosti dohody srov. komentář k § 531 odst. 2). Právním následkem přistoupení k závazku je, že se třetí osoba stává dalším dlužníkem vedle dlužníka původního, přistoupením se rozšiřuje počet dlužníků předmětného závazku. V případě přistoupení k peněžitému závazku zákon sám stanoví, jaký typ společného závazku mezi dlužníkem a třetí osobou vzniká, podle § 533 platí, že původní dlužník a třetí osoba, která závazek převzala, jsou zavázáni solidárně. Vztah pasivní solidarity u přistoupení k peněžitému závazku však nevyplývá pouze ze zákona, ale je důsledkem samotné povahy peněžitého plnění ve spojení s podstatou přistoupení k závazku, které jinou možnost než pasivní solidaritu nepřipouští. Peněžité plnění je prakticky vždy plněním dělitelným (plněním, které lze vykonat postupně, prostřednictvím samostatných dílčích plnění), z hlediska typu společného závazku by proto přicházel v úvahu závazek dílčí nebo solidární. Možnost vzniku dílčího závazku je však u přistoupení k závazku vyloučena, neboť v případě dílčího závazku je každý z dlužníků zavázán pouze za svůj díl, nikoliv za celý dluh, původní dlužník by proto musel ztratit své postavení dlužníka ohledně části závazku, což v případě přistoupení k závazku nepřichází v úvahu (podstatou přistoupení je, že třetí osoba vystupuje vedle dlužníka, nikoliv místo něho, jako je tomu u převzetí dluhu; navíc k přistoupení dochází bez souhlasu dlužníka, takže je vyloučeno, aby byl v důsledku přistoupení zproštěn části závazku). Vznik pasivní solidarity u přistoupení k peněžitému závazku lze považovat za přirozený důsledek povahy peněžitého plnění a institutu přistoupení k závazku, stejný závěr platí také u závazků, jejichž předmětem je dělitelné plnění nepeněžité. Z podstaty pasivní solidarity vyplývá, že věřitel může žádat po dlužníkovi i třetí osobě splnění celého dluhu či jeho části, dlužník i třetí osoba jsou povinni věřiteli celé plnění poskytnout. Plnění poskytnuté kterýmkoliv z dlužníků má objektivní účinky a působí zánik solidárního závazku. Ke vztahu pasivní solidarity a ručení a k odlišnostem těchto institutů srov. komentář k § 531 odst. 2. 12 Soud rovněž opětovně posoudil otázku promlčení nároku žalobkyně k námitce žalovaného. Podle § 393 odst. 1 obch. zák. u práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava. Podle § 397 obch. zák. je promlčecí lhůta čtyřletá. V konkrétním případě bylo prokázáno, že k porušení smluvní povinnosti došlo podle výsledků trestního řízení uvedeného shora ve dnech [datum] a [datum], resp. před uvedenými daty, přičemž žaloba ve věci této došla soudu až dne [datum], soud má tudíž za to, že nárok žalobkyně je promlčen. 13 Pokud šlo o námitku žalobkyně, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy, pak soud postupoval podle ustanovení § 310 obch. zák., podle kterého se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. V konkrétním případě však nešlo o ručitelský závazek, nýbrž o přistoupení k závazku dlužníka, proto se zde nezohlední skutečnost, že v daném případě byl vydán nález rozhodčího soudu ze dne 5. 6. 2016, č. j. Rsp 1296/15. Námitku promlčení tudíž žalovaný uplatnil v souladu s dobrými mravy a zákonnými ustanoveními upravujícími promlčení. 14 O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal náklady řízení ve věci plně úspěšnému žalovanému ve výši [částka] Náklady řízení představovaly jednak náklady soudního poplatku z odvolání ve výši [částka] podle položky 22 bod 1 písm. a přílohy zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, jednak odměnu advokáta podle § 6an vyhl. č. 177/1996 Sb. za 9 úkonů právní pomoci po [částka] (příprava a převzetí právního zastoupení, 4x písemné podání ve věci spočívající v písemném vyjádření k žalobě ze dne [datum], v odvolání, v písemném vyjádření ze dne [datum], v dovolání, 3x účast na ústním jednání spočívající ve 2x jednání před soudem I. stupně, 1x ústní jednání u odvolacího soudu, 1x další porada s klientem přesahující 1 hodinu), tj. [částka], 9x režijní paušál po [částka] dle § 13 vyhl. 177/96 Sb., ve znění platných předpisů, tj. [částka]. V neposlední řadě náhrada za promeškaný čas 6 půlhodin x 3 x [částka], tj. [částka], tj. celkem na nákladech [částka], podle § 137 o.s.ř. 21% DPH z odměny, tj. [částka].

Poučení