27 C 87/2024 - 81

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] naposledy bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] naposledy bytem [Adresa žalované A] oba zastoupeni opatrovníkem advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 76 456,15 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaní č. 1 a 2 byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 76 456,15 Kč - s úrokem ve výši 14,90 % ročně z částky 75 456,15 Kč od 16. 6. 2009 do zaplacení - se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 16. 6. 2009 do 30. 6. 2009 - 8,50 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 - 8,00 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 - 7,75 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010 - 7,75 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 - 7,75 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 - 7,75 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012 - 7,50 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 - 7,05 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 - 7,05 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013 - 7,05 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014 - 7,05 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 - 7,05 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 - 7,05 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2015 - 7,05 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016 - 7,05 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 - 7,05 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 - 7,05 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 - 7,50 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 - 8,00 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 - 8,75 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 - 9,00 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 - 9,00 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 - 7,25 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 - 7,25 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 - 7,50 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 - 10,75 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 - 14,00 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 - 14,00 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2023 do 30. 6. 2023 - 14,00 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 7. 2023 do 31. 12. 2023 - 14,00 % ročně z částky 76 456,15 Kč od 1. 1. 2024 do 5. 1. 2024 - a za dobu od 6. 1. 2024 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí - s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 848,16 Kč - s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 124,57 Kč, se zamítá.

II. Opatrovníkovi žalovaných č. 1 a 2 se přiznává odměna za jejich zastupování v řízení ve výši 35 090 Kč, která bude opatrovníkovi žalovaných č. 1 a 2 proplacena z rozpočtových prostředků Okresního soudu v Karviné po právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karviné na náhradě nákladů žalovaných č. 1 a 2 částku 35 090 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 12. 2023 domáhala se žalobkyně na žalovaných zaplacení částky 76 456,15 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanými dne 20. 5. 2008 smlouvu o úvěru reg. č. [hodnota], na základě níž poskytla žalovaným částku 80 000 Kč. Žalovaní se zavázali úvěr společně a nerozdílně splácet v pravidelných 71 měsíčních splátkách ve výši 1 703,00 Kč a k datu splatnosti sjednanými ve Smlouvě. Spolu se splátkami úvěru se žalovaní ve Smlouvě zavázali hradit úroky z vyčerpané jistiny úvěru ve výši 14,90 % ročně. Dále byli žalovaní povinni hradit poplatky za poskytnuté bankovní služby (zejména za správu úvěru, za pojištění) ve výši dle přílohy Smlouvy, příp. dle sazebníku. Za tímto účelem byli žalovaní povinni udržovat na určeném běžném účtu dostatek finančních prostředků. Žalovaní však splátky úvěru a úroků a poplatky nehradili řádně a včas, a tím se dostali do prodlení s úhradou peněžitých závazků ze Smlouvy ve smyslu čl. 11. odst. 1 Podmínek, proto banka ke dni 15. 6. 2009 úvěr zesplatnila. Pohledávka byla ke dni 14. 12. 2015 postoupena na žalobkyni. Pohledávka nebyla ze strany žalovaných řádně a včas uhrazena, a proto žalobkyně požaduje po žalovaných prostřednictvím této žaloby zaplacení společně a nerozdílně: - jistiny ve výši 75 456,15 Kč, - úroku z úvěru ve výši 8 124,57 Kč, - úroku z prodlení ve výši 2 848,16 Kč, - poplatků ve výši 1 000 Kč, - úroků z úvěru ve výši 14,90 % ročně z dlužné jistiny ve výši 75 456,15 Kč od 16. 6. 2009 do zaplacení, - úroků z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí z jistiny a poplatků ve výši 76 456,15 Kč od 16. 6. 2009 do zaplacení.

2. Protože se soudu nepodařilo zjistil současný pobyt žalovaných bez trvalého pobytu na území ČR, ustanovil jim v souladu s ustanovením § 29 odst. 3 o.s.ř. opatrovníka z řad advokátů. Opatrovník žalovaných mj. namítnul promlčení nároku.

3. Na to reagovala žalobkyně podáním ze dne 3. 5. 2024, že jak uvedla již v žalobě, splatnost pohledávky ze Smlouvy o úvěru reg. č. [hodnota] nastala dne 15. 6. 2009. Ovšem právní předchůdce žalobkyně uplatnil splatnou pohledávku z této smlouvy před uplynutím obecné promlčecí doby dne 21. 10. 2009 žalobou v rozhodčím řízení, které vedl [jméno FO], rozhodce. Ve věci byl vydán dne 1. 2. 2010 rozhodčí nález, č.j. [Anonymizováno]. Na základě rozhodčího nálezu byla usnesením, které vydal Okresní soud v Karviné dne 24. 8. 2010, č.j. [spisová značka] nařízena exekuce na majetek žalovaných k uspokojení pohledávky oprávněného (právní předchůdkyně žalobce), a současně exekuční soud pověřil provedením této exekuce soudního exekutora [tituly před jménem] [adresa], se sídlem [adresa]. V souzené věci byl vykonávaný rozhodčí nález vydán a návrh na zahájení předmětné exekuce byl podán před okamžikem rozhodným pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek, kterým je okamžik vydání usnesení ve věci sp. zn. [spisová značka] dne 11. 5. 2011. Vzhledem k této skutečnosti má dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.6.2016, sp.zn. 23 ICdo 19/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014 a Nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp.zn. I. ÚS 1091/19 podání rozhodčí žaloby a následné exekuční řízení, založené na takto vydaném rozhodčím nálezu, účinky stavení běhu promlčecí doby podle § 403 obchodního zákoníku a § 14 zákona o rozhodčím řízení. Usnesením soudního exekutora ze dne 7. 11. 2023, č.j. [spisová značka], které bylo žalobci doručeno dne 8. 11. 2023, pak bylo rozhodnuto o zastavení této exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu – rozhodčího nálezu, vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky.

4. Soud usnesením ze dne 30. 7. 2024, č.j. [spisová značka], řízení zastavil. Zastavení řízení zdůvodnil tím, že v projednávané věci soud zjistil, že žalobkyně uplatnila týž nárok proti žalovaným, který již byl žalobkyni jednou pravomocně přiznán a dokonce uplatněn v exekučním řízení. V tomto případě bylo exekuční řízení vedené na žalobou uplatněnou pohledávku zastaveno nikoliv pro nezpůsobilý exekuční titul (tedy pro neplatnou rozhodčí doložku a rozhodčí nález), jak tvrdí žalobkyně, ale dle odůvodnění usnesení ze dne 7. 11. 2023, č.j. [spisová značka] pro bezvýslednost exekuce dle § 55 odst. 11 exekučního řádu, nebyl zde odklizen původní exekuční titul, novému projednání věci v občanském soudním řízení proto brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.) a řízení bylo nutno podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 17. 9. 2024, č.j. 15 Co 200/2024 – 67, rozhodl tak, že usnesení okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že se řízení nezastavuje. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího, když shledal subjektivní legitimaci žalobkyně k podání odvolání vůči všem výrokům napadeného usnesení, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 15. 12. 2023 domáhá se žalobkyně po obou žalovaných zaplacení částky 76 456,15 Kč s úrokovým příslušenstvím, a to společně a nerozdílně. Skutkově tvrdí, že mezi žalovanými a její právní předchůdkyní, [právnická osoba] byla dne 20. 5. 2008 uzavřena smlouva o úvěru, reg. č. [hodnota], na základě které byl žalovaným poskytnut jednorázový úvěr ve výši 80 000 Kč za úrok ve výši 14,90 % ročně, jenž se žalovaní spolu s poplatky zavázali předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 71 měsíčních splátkách po 1 703 Kč. Protože žalovaní své povinnosti z úvěrové smlouvy řádně neplnili a dostali se do prodlení s úhradou sjednaných splátek, předchůdkyně žalobkyně v souladu se smlouvou dopisem ze dne 15. 6. 2009 úvěr předčasně zesplatnila a vyzvala žalované k okamžité úhradě závazku, který sestává z jistiny ve výši 75 456,15 Kč, z úroku z úvěru ve výši 8 124,57 Kč, z úroku z prodlení ve výši 2 848,16 Kč, poplatků ve výši 1 000 Kč a dále běžících úroků ve výši 14,9 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 75 456,15 Kč za dobu od 16. 6. 2009 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši z částky 76 456,15 Kč za dobu od 16. 6. 2009 do zaplacení. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2015. Usnesením ze dne 17. 4. 2024, č. j. 27 C 87/2024-30, byla oběma žalovaným dle ust. § 29 odst. 3 o. s. ř. z důvodu jejich neznámého pobytu ustanovena opatrovnice v osobě advokátky [Jméno advokátky], která ve vyjádření k žalobě ze dne 18. 4. 2024 v zastoupení žalovaných vznesla námitku promlčení nároku, jenž se stal splatným již dne 15. 6. 2009, avšak žaloba byla doručena soudu až dne 15. 12. 2023, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby. Na vznesenou námitku promlčení žalobkyně reagovala tak, že nárok z předmětné úvěrové smlouvy předchůdkyně žalobkyně uplatnila v obecné promlčecí době dne 21. 10. 2009 rozhodčí žalobou. Ve věci byl dne 1. 2. 2010 vydán rozhodčí nález č. j. [Anonymizováno]. Na základě tohoto nálezu pak byla usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 8. 2010, č. j. [spisová značka], nařízena exekuce na majetek žalovaných k uspokojení pohledávky oprávněné právní předchůdkyně žalobkyně. Dle žalobkyně tak byl rozhodčí nález vydán a návrh na zahájení předmětné exekuce byl podán před okamžikem rozhodným pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek, kterým je okamžik vydání usnesení ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011. Na základě judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu podání rozhodčí žaloby a následné exekuční řízení založené na takto vydaném rozhodčím nálezu mají účinky stavení běhu promlčecí doby podle § 403 obchodního zákoníku a § 14 řízení o rozhodčím řízení. Usnesením soudního exekutora ze dne 7. 11. 2023, č. j. [spisová značka], které bylo žalobkyni doručeno dne 8. 11. 2023, bylo rozhodnuto o zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu – rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky. Stávající žaloba byla podána k okresnímu soudu dne 15. 12. 2023, tj. ve lhůtě do 30 dnů poté, co došlo k pravomocnému zastavení exekuce. Účinky podané žaloby tak ve smyslu ust. § 16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení zůstaly zachovány a k promlčení pohledávky žalobkyně nedošlo. Dále žalobkyně zdůraznila, že žalovaní do dnešní doby na existující dluh ničeho neuhradili a právě tento jejich postoj zapříčinil, že se žalobkyně musí svého nároku opětovně domáhat před obecnými soudy. Žalovaní vědomě porušili smlouvu, získali peněžní prostředky a tyto nevrátili a nyní se opětovně snaží vrácení těchto peněžních prostředků vyhnout. I z toho důvodu by jimi vznesena námitka promlčení neměla požívat právní ochrany pro rozpor s dobrými mravy. Okresní soud vystavěl své rozhodnutí na závěru o absenci podmínek řízení opřeném o názor, že o nároku uplatněném v tomto řízení již bylo rozhodnuto pravomocným rozhodčím nálezem, který nebyl odklizen, neboť exekuční řízení zahájené k vymožení povinnosti jím uložené bylo zastaveno podle § 55 odst. 11 exekučního řízení, tedy nikoliv pro nezpůsobilý exekuční titul. Tento závěr se odvolacímu soudu jeví jako předčasný. Ač odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že rozhodčím nálezem rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. [Anonymizováno], bylo mezi stejnými účastníky rozhodnuto o totožném nároku, který je předmětem žaloby v této věci, okresní se v rámci posuzování podmínek řízení jakožto otázkou předběžnou nezabýval námitkou žalobkyně uplatněnou v jejím podání ze dne 3. 5. 2024 o tom, že předmětný rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky a je tedy nezpůsobilým exekučním titulem. Za tím účelem si okresní soud nevyžádal rozhodčí doložku, na základě které byl rozhodčí nález vydán a nezabýval se její platností ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu obsažených v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011. Z judikatury Nejvyššího soudu současně plyne, že nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014). Takový rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky je právním aktem nicotným, ke kterému soudy nepřihlíží, a to zcela bez ohledu na skutečnost, zda exekuce vedená na podkladě takového nicotného rozhodčího nálezu byla zastavena dle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. či z jakéhokoliv jiného důvodu. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí okresního soudu o zastavení řízení změnil tak, že se řízení nezastavuje. Zároveň zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a výrok o odměně opatrovníka žalovaných, o které se rozhoduje, nebyli-li žádáno o zálohu, až v rozhodnutí, kterým se řízení končí. Okresní soud si v dalším průběhu řízení opatří podklady pro posouzení platnosti rozhodčí doložky sjednané podle obsahu předloženého rozhodčího nálezu v úvěrových podmínkách banky pro fyzické osoby nepodnikatele, které dosud nejsou součástí spisu a nebyly odvolatelkou předloženy ani spolu s podaným odvoláním. Na podkladě výsledků tohoto posouzení pak opětovně zhodnotí, zda pro dané řízení byly splněny podmínky řízení a v řízení je možno pokračovat či je na místě toto řízení zastavit.

5. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, zesplatňujícího dopisu, VOP na čl. 62-63 spisu, rozhodčího nálezu na čl. 59 spisu a spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka].

6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

7. Ze smlouvy o úvěru reg. č. [hodnota] bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] jako banka uzavřela se žalovanými jako klienty dne 20. 5. 2008 smlouvu o úvěru, na základě níž poskytla žalovaným částku 80 000 Kč. Žalovaní se zavázali úvěr společně a nerozdílně splácet v pravidelných 71 měsíčních splátkách ve výši 1 703,00 Kč a k datu splatnosti sjednanými ve Smlouvě. Spolu se splátkami úvěru se žalovaní ve Smlouvě zavázali hradit úroky z vyčerpané jistiny úvěru ve výši 14,90 % ročně. Dále byli žalovaní povinni hradit poplatky za poskytnuté bankovní služby (zejména za správu úvěru, za pojištění) ve výši dle přílohy Smlouvy, příp. dle sazebníku. Za tímto účelem byli žalovaní povinni udržovat na určeném běžném účtu dostatek finančních prostředků. Nedílnou součástí smluvního vztahu byly Všeobecné obchodní podmínky banky a Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele. V Úvěrových podmínkách pro fyzické osoby nepodnikatele v čl. XIII. Rozhodčí doložka bod 1 se Klient a Banka dohodli, že majetkové spory, které vzniknou z této Smlouvy budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČ: [IČO], se sídlem: [adresa] (dále jen „Společnost“) podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti. Klient a Banka prohlašují, že jsou srozuměni s obsahem Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti, Pravidly o nákladech rozhodčího řízení, Sazebníkem odměn rozhodců, Organizačním řádem a Kancelářským řádem Společnosti, (dále jen „Jednací dokumenty“) a dalšími informacemi uvedenými níže. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že banka zaslala na účet žalovaných dne 20. 5. 2008 částku 80 000 Kč. Dvěma dopisy ze dne 15. 6. 2009 adresovanými oběma žalovaným banka pro prodlení žalovaných s úhradou dluhu úvěr okamžitě zesplatnila a vyzvala žalované k úhradě aktuálního dluhu ve výši 81 442,38 Kč do 26. 6. 2009. Z exekučního spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že o témže předmětu řízení již byl vydán rozhodcem [tituly před jménem] [jméno FO] dne 1. 2. 2010 rozhodčí nález č.j. [Anonymizováno]. Na základě něj byla pro vymožení pohledávky usnesením zdejšího soudu ze dne 24. 8. 2010, č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 9. 11. 2010, nařízena exekuce. Z usnesení soudního exekutora ze dne 7. 11. 2023, č.j. [spisová značka], soud zjistil, že v něm mj. v I. výroku bylo rozhodnuto, že exekuce vedená pod sp. zn. [spisová značka] se zastavuje, a v II. výroku, že povinný (v řízení vedeném u zdejšího soudu jde o oba žalované) je povinen uhradit oprávněnému (v řízení vedeném u zdejšího soudu jde o žalobkyni) náhradu nákladů řízení ve výši 14 145 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Zastavení exekučního řízení je v citovaném usnesení odůvodněno tím, že v exekuci došlo k poslednímu částečnému uspokojení vymáhané povinnosti dne 16. 9. 2011. V exekucí nebyla a není postižena nemovitá věc. V exekuci nenastaly skutečnosti ve smyslu § 55 odst. 12 zákona č. 120/2001 Sb., tedy předmětem exekuce není nepeněžité plnění, neprobíhalo řízení či odklad exekuce části majetku, během něhož nelze exekuci provést a exekuce nebyla jako celek odložena nebo nebylo nemožné ji podle zvláštního právního předpisu provést. V exekuci nebyly zjištěny skutečnosti ve smyslu § 55 odst. 9 zákona č. 120/2001 Sb., tedy že by byl oprávněný ex lege osvobozen od hrazení zálohy. Ani nebyl podán návrh na zproštění od zálohy ve smyslu § 55 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb. Vzhledem k výše uvedenému, když exekuční řízení bylo bezvýsledně vedeno více než 12 let, nebyla postižena nemovitá věc povinného, výzva soudního exekutora oprávněnému ke složení zálohy zde nepřichází do úvahy, tj. i další prodloužení řízení, rozhodl soudní exekutor tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení. K zastavení exekuce je přistoupeno z úřední povinnosti ve smyslu ustanovení § 55 odst. 11 EŘ ve znění účinném od 26. 8. 2023. Z exekučního spisu zároveň nevyplývá, že by oprávněný měl privilegované postavení (dle ust. § 55 odst. 9 exekučního řádu, v platném znění). Předmětná exekuce je zastavována v důsledku zákona č. 286/2021 Sb., kterým byla do EŘ mimo jiné vtělena právní úprava stanovená v ust. § 55 odst. 7 a následující. V tomto důsledku tak byla retroaktivně omezena délka probíhající exekuce a oprávněného nelze vinit z jejího zastavení. Oprávněným byla exekuce zahájena po právu, neboť povinný nesplnil to, co mu ukládal exekuční titul a oprávněný vedl exekuci řádně. Je to naopak povinný, kdo zavinil zahájení a zastavení exekučního řízení, když nesplnil to, co mu ukládá exekuční titul a dle výše uvedeného presumovaného zavinění je to povinný, kdo zavinil zastavení exekuce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně sice prokázala, že její předchůdkyně banka na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovaným částku 80 000 Kč, když tato skutečnost nebyla žalovanými rozporována, a tato skutečnost vyplývá i z výpisu z úvěrového účtu. Stany si sjednaly i příslušenství v podobě smluvní úroků a žalovaní se zavázali společně a nerozdílně hradit i sjednané poplatky. Soud však má za to, že nárok přesto nelze žalobkyni přiznat. Opatrovník žalované v řízení vznesl námitku promlčení. Žalobkyně na ni reagovala doplněním skutkových tvrzení ohledně neplatnosti doložky o rozhodčím řízení a včasnosti podání žaloby.

9. Zdejší soud se proto dle pokynů odvolacího soudu zabýval neplatností rozhodčí doložky ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu obsažených v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011, a dospěl i s přihlédnutím k aktuální judikatuře k závěru, že rozhodčí doložka v tomto případě skutečně nebyla sjednána platně. Ústavní soud ČR v svém Nálezu sp. značky III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 judikoval, že „není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování“, přičemž při řešení otázky, zda rozhodce, který rozhodčí nález vydal na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 občanského zákona), k tomu měl pravomoc, dospěl Velký senát Nejvyššího soudu České republiky ve svém usnesení č. j. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013 k závěru, že existence nezpůsobilého exekučního titulu, který byl vydán orgánem, který k tomu neměl pravomoc, vylučuje, aby se soud mohl zabývat otázkou jeho vykonatelností, která sice činí exekuční titul způsobilým k tomu, aby byla i proti vůli povinného subjektu vymáhaná povinnost uskutečněna, avšak ani případná právní moc usnesení o nařízení exekuce nezhojí (již v době jeho vydání existující) vady, které jejímu provedení brání. Z obsahu exekučního spisu vyplývá, že [tituly před jménem] [jméno FO] odvozoval svou pravomoc k rozhodování ve sporu z rozhodčí doložky, jež byla sjednána mezi bankou a žalovanými dne 20. 5. 2008 při uzavírání smlouvy o úvěru v Úvěrových podmínkách banky, které se měly stát její nedílnou součástí.

10. Z úvěrových podmínek vyplynula z článku XIII. bodu 1 dohoda stran, podle které majetkové spory, které vzniknou z této smlouvy, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČ: [IČO], se sídlem: [adresa], a to podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti s tím, že smluvní strany jsou srozuměny s obsahem Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti, s Pravidly o nákladech rozhodčího řízení, Sazebníkem odměn rozhodců, Organizačním a Kancelářským řádem.

11. Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném v době uzavření Smlouvy o osobní kreditní kartě a rozhodčí doložky, má totiž rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Z odstavce druhého pak vyplývá, že nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odst. 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.

12. Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona jestliže strana, která má jmenovat rozhodce, tak neučiní do třiceti dnů od doručení výzvy druhé strany, anebo nemohou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce, jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soud, pokud se strany nedohodly jinak.

13. Z citovaných zákonných ustanovení je tak patrné, že strany sice měly možnost dohodnout se na tom, aby o majetkových sporech mezi nimi byla namísto soudu dána pravomoc k rozhodnutí rozhodci ad hoc, avšak neměl-li jejich případné spory řešit stálý rozhodčí soud zřízený zákonem (viz ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění do nabytí účinnosti zákona č. 19/2012 Sb.), musel být takový rozhodce určen předem. Tak se v daném případě nestalo a rozhodčí doložka byla zdejším soudem v souladu s citovanou judikaturou shledána neplatnou, což nerozporovala ani samotná žalobkyně. Soud se však zabýval, jestli je nárok uplatněný v žalobě důvodný i z jiných hledisek.

14. Soud si je samozřejmě vědom žalobkyní citované i další judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (zejm. usnesení ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 dne 11. 5. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19 či nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18), která připouští, že podání rozhodčí žaloby a následné exekuční řízení, založené na takto vydaném rozhodčím nálezu, účinky stavení běhu promlčecí doby podle § 403 obchodního zákoníku a § 14 zákona o rozhodčím řízení u rozhodčích řízení zahájených před 11. 5. 2011. Nicméně i Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19 v bodě 45 odůvodnění připouští, že použitelnost závěrů tohoto nálezu může být v konkrétní věci s ohledem na individuální okolnosti vyloučena. Soud má za to, že je tom tak i v tomto konkrétním případě. Soud poukazuje na skutečnost, že veškerá citovaná judikatura vychází ze situace a vznikla v době, kdy docházelo k zastavování exekučních řízení a následných podávání civilních žalob k prvoinstančním obecným soudům v období cca do 3 až 4 let od vydání usnesení ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 dne 11. 5. 2011 (v řízení pod sp. zn. 23 ICdo 19/2015 byla žaloba původně podána dne 6. 3. 2014, v řízení pod sp. zn. 29 ICdo 41/2014 byla žaloba původně podána v r. 2012, v řízení pod sp. zn. I. ÚS 1091/19 byla žaloba původně podána v r. 2015, v řízení pod sp. zn. II. ÚS 996/18 byla žaloba původně podána v červnu 2015). Soud by proto považoval ještě za přiměřené, kdyby zde byla žaloba podána v podobném časové horizontu řádově v několika letech, když poukazuje na to, že dle § 397 obchodního zákoníku byla obecná promlčecí doba čtyřletá. Avšak nyní jde o žalobu podanou již cca 12 let od vyhlášení citovaného rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Soud má proto za to, že vzhledem k délce doby, která od vydání tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uplynula, by již tato judikatura neměla být bez dalšího na tento konkrétní spor aplikována a uplatnění nároku z neplatné rozhodčí doložky u exekučního soudu v tomto konkrétním případě by nemělo být považováno za řádné stavění promlčecí doby dle § 403 obchodního zákoníku. Soud poukazuje na to, že žalobkyně jako profesionál v oblasti skupování a vymáhání pohledávek především z úvěrů stejně jako její předchůdkyně, která je velkou bankou, si musely být vědomy závěrů rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, přesto v exekučním řízení vědomě udržovaly protiprávní stav po dlouhou dobu 12 let, aniž se snažily exekuci nařízenou na základě neplatné rozhodčí doložky ukončit, přičemž tato byla zastavena nikoliv na základě procesní aktivity žalobkyně, resp. její předchůdkyně, ale z úředních důvodů dle § 55 odst. 11 exekučního řádu pro délku exekučního řízení, aniž by byla vymáhána pohledávka uspokojena. Soud proto v tomto konkrétním případě z výše uvedených důvodů považuje nárok uplatněný u soudu za uplatněný v rozporu s dobrými mravy. Soud sám nemá v exekučních řízení reálnou možnost zpětně překontrolovávat, pokud se spis nachází u exekutora, zda byla exekuce nařízena na základě platného či již neplatného exekučního titulu, a může tak učinit, když se spis z nějakého důvodu vrátí zpět na soud, jako tomu bylo v tomto případě, kdy pak následně došlo z úřední povinnosti k zatavení exekučního řízení. V exekučním spisu není ze strany žalobkyně učiněn žádný úkon, na základě nějž by mělo dojít k zastavení exekuce, k tomu došlo až na základě rozhodnutí exekuta z úřední povinnosti až v listopadu 2023, navíc pro jiné důvody než pro neplatnost rozhodčí doložky, tedy nikoliv na základě aktivity věřitele. Pokud by zde k zastavení exekučního řízení nedošlo, mohl by být protiprávní stav pasivitou žalobkyně takto udržován a prodlužován po další dobu prakticky bez omezení horní časové hranice. Soud má za to, že i vzhledem k délce udržování protiprávního stavu žalobkyní, která mohla tento stav kdykoliv svou činností zvrátit, nepožívá její nárok uplatněný u soudu v tomto konkrétním případě ochrany, a žaloba byla podána v rozporu s dobrými mravy. Soud poukazuje na skutečnost, že podle tehdy účinného obchodního zákoníku by žaloba musela být podána u soudu ve lhůtě 4 let, jinak by byl nárok promlčen. Zde byl nárok poprvé uplatněn u soudu až po cca 14,5 letech, a byť zde bylo již rozhodčí řízení a vydán rozhodčí nález a na základě něj vedená exekuce, dalších téměř 12,5 let po vydání rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 byla žalobkyní, resp. její předchůdkyní vědomě ponechána v běhu nezákonně vedená exekuce. Soud proto dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě byl nárok uplatněn v rozporu s dobrými mravy, když zde došlo k nepřiměřenému prodloužení doby, po kterou lze pohledávku vymáhat u soudu, a nepožívá již ochrany.

15. Pasivitu žalovaných, kteří nepodnikli žádné kroky k zastavení exekučního řízení a nevznesli žádné námitky, jim nelze přičítat k tíži. Soud poukazuje na závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, dle nějž se „Ústavní soud hlásí k maximě „dluhy se mají platit“ – jedná se o jeden ze základních kamenů funkčních hospodářských vztahů ve společnosti. Stejně tak není možné zpochybnit tezi vedlejšího účastníka, že pokud by stěžovatelé řádně dluh uhradili, k jeho vymáhání by vůbec nedošlo. Zároveň ale nelze popírat realitu běžného života a předstírat, že každý dluh je vždy bezproblémově uhrazen. Peníze si logicky půjčují (zejména) subjekty, které jich mají v daný moment nedostatek a součástí každého dluhu je tak z podstaty riziko jeho nesplacení. K preventivní obraně před touto hrozbou slouží prostředky typu rozličných ručení a zajištění. Obdobně rozdílná výše úroku reflektuje bonitu dlužníků a jejich možnost a schopnost splácet. Všechny tyto nástroje doprovázejí poskytování úvěrů od nepaměti. Postupník se proto mýlí, pokud ve vyjádření uvádí, že „spravedlivou rovnováhu mezi věřiteli a dlužníky je možné hledat pouze ve splnění dluhu ze strany dlužníka.“ Vztah mezi věřitelem a dlužníkem je mnohem komplexnější a „barevnější“. Uvedený obecný rámec se vztahuje rovněž na posouzení, zda vznesení námitky promlčení ze strany dlužníka je v rozporu s dobrými mravy. Smysl by totiž postrádal výklad, dle kterého by prosté nesplácení dluhu znemožnilo uplatnění této námitky. Takový přístup by institut promlčení zcela popřel. Jak naznačuje citovaná judikatura, musí jít o výjimečné situace za specifických okolností. V aktuální věci obecné soudy zdůvodňují výjimečnost těchto okolností dvěma skutečnostmi. První z nich spočívá v tom, že stěžovatelé uhradili pouze menší část splátek dluhu, což zdůvodnili nedostatkem prostředků. Dlužník je jistě schopen úmyslně mařit uspokojení pohledávky věřitele (srv. § 222 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník); o podobný případ se ale automaticky nejedná, pokud dlužník jednoduše nemá z čeho platit - ať již proto, že nemá dostatečné příjmy, nebo protože je jeho dluh příliš vysoký (předluženost). Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech a důvody pro nesplácení půjčky mohou být mnohdy morálně „nezávadné“ (nemoc, nezaviněná ztráta zaměstnání, narození dítěte atd.). Věřitel i postupník tvrdí, že dokladem nemravnosti stěžovatelů je jejich nezodpovědnost v braní si půjček, u nichž (údajně) museli vědět, že je nebudou schopni splatit. Tuto logiku je však možné též obrátit: poskytnutí úvěru je dvoustranný úkon a záleží jen na svobodné vůli věřitelů, komu peníze půjčí. Společnosti podnikající v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů disponují množstvím nástrojů k ověření rizikovosti klienta a mají dokonce jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit (srov. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). V českém prostředí toto příslušné společnosti často nedělaly a místo toho systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla „hloupý, kdo dává, hloupější kdo nebere“ (v řadě případů dokonce bylo přímo počítáno s tím, že dlužník úvěr nesplatí – věřitel se „hojil“ na následných sankcích a úrocích). Z předlužení způsobeného existencí množství nezvladatelných úvěrů za takového stavu a v odrazu nerovného vztahu mezi věřiteli (podnikateli profesionály) a dlužníky (spotřebiteli) tudíž nelze bez dalšího vinit jen dlužníky, tím méně bez skutkového dokazování konkrétních okolností příčin nesplácení dluhů jejich jednání označit za nemravné. Druhý argument mající potvrzovat nemravnost stěžovatelů vychází z jejich pasivity při řešení závazku. Ústavní soud se domnívá, že se zde uplatní obdobná logika jako u nesplácení a obecné soudy opět posunuly samotný rámec fungování institutu úvěru. Z podstaty vztahu mezi věřiteli a dlužníky plyne, že je především úkolem prvních z nich, aby zvolili právně akceptovatelnou obranu, pokud podmínky úvěru dlužníci poruší. Jestliže například dlužník nemá dostatek prostředků k úhradě splátek, těžko od něj vyžadovat, že by měl aktivně navrhovat různá možná řešení problému. Teze, že dlužník nesmí být negativně dotčen svou pasivitou, je podpořena rovněž judikaturou Ústavního soudu (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 871/11) a Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014) (v obou případech šlo o pasivitu dlužníka v průběhu rozhodčího řízení).“ 16. Soud proto dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně, resp. její předchůdkyně – banka mohly a měly vědět od května 2011 o tom, že exekuční řízení bylo nařízeno na základě nezpůsobilého exekučního titulu, a mohly v přiměřené čtyřleté lhůtě od vydání rozhodnutí zn. 31 Cdo 1945/2010 dne 11. 5. 2011 odpovídající čtyřleté promlčecí době dle § 397 obchodního zákoníku podat návrh na zastavení exekučního řízení a podat řádnou žalobu k soudu (jak to udělali věřitelé ve výše citovaných řízeních), a přesto tak po dobu 12 let neučinily, že se lze v tomto konkrétním případě úspěšně uplatnit námitku promlčení vznesenou žalovanou stranou v soudním řízení, přičemž námitku promlčení vznesenou žalovanou stranou soud neshledává v rozporu s dobrými mravy. Za situace, kdy byl nárok žalobkyně uplatněn u soudu poprvé až po cca 14,5 letech od její splatnosti, soud považuje vzhledem k výše uvedenému námitku promlčení za důvodnou, nárok uplatněný žalobkyní vzhledem k výše popsanému udržování protiprávního stavu po dlouhou dobu v rozporu s dobrými mravy a žalobu z tohoto důvodu v plném rozsahu zamítnul.

17. Soud přiznal opatrovníkovi žalovaných za zastupování žalovaných v tomto řízení odměnu v celkové výši 35 090 Kč. Odměnu tvoří 5 úkonů právní pomoci za zastupování 2 osob po 6 688 Kč dle § 9 odst. 5, § 7 č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, 2 vyjádření a účast u 2 jednání dne 30. 7. 2024 a 24. 2. 2025), 4 režijní paušály po 300 Kč a 1 režijní paušál po 450 Kč dle § 13 téže vyhlášky. Odměna bude opatrovníkovi žalovaných proplacena z rozpočtových prostředků Okresního soudu v Karviné po právní moci tohoto rozsudku.

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Jelikož ve věci byli zcela úspěšní žalovaní, vůči kterým byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, má stát právo na náhradu nákladů ve výši 35 090 Kč vynaložených na jim ustanoveného advokáta jako opatrovníka vůči neúspěšné žalobkyni. Soud proto ve III. výroku rozsudku rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na náhradě nákladů žalovaných částku 35 090 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení