27 C 91/2023 - 38

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Lukáškovou jako samosoudkyní v právní věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 510 664 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 510 664 Kč s úrokem z prodlení z částky 510 664 Kč od 7. 2. 2023 do zaplacení ve výši 15% ročně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 85 041 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno FO].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 24. 2. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky 510 664 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v neoprávněném užívání pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 4 911 m2, zapsaného na listu vlastnictví č. [adresa] vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území [adresa], obec [adresa] (dále jen „pozemek“), jehož vlastníkem je žalobkyně. Plochu předmětného pozemku co do výměry 4 911 m2 v období od 1. 5. 2021 do 31. 12. 2021 žalovaná užívala za účelem provozu veřejného hlídaného parkoviště pro osobní a nákladní automobily bez písemného, ústního či jakkoli jinak projeveného souhlasu žalobkyně. Vzhledem k tomu, že tak žalovaná činila v uvedeném období bez souhlasu žalobkyně, a aniž by jí za to čehokoli dobrovolně zaplatila, získala na úkor žalobkyně užíváním výše uvedeného předmětného pozemku majetkový prospěch nejméně ve výši 510 664 Kč, což odpovídá výši obvyklého nájemného za uvedené období stanovené znaleckým posudkem č. [hodnota] ze dne 18. 5. 2014 vyhotoveným znalcem Ing. [jméno FO], ustanoveným Obvodním soudem pro Prahu 1 v soudním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], tj. 63 833 Kč x 8 kalendářních měsíců. Žalovaná ostatně za užívání pozemku v období od 1. 6. 2018 do 30. 4. 2021 žalobkyni dobrovolně vydala bezdůvodné obohacení rovněž ve výši odpovídající uvedenému znaleckému posudku. Žalobkyně zaslala žalované dne 27. 1. 2023 výzvu k zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení ve lhůtě do 7 kalendářních dnů od doručení této výzvy. Výzva byla žalované doručena dne 30. 1. 2023. Žalovaná však do dnešního dne žalobkyni ničeho neuhradila, ani na uvedenou výzvu žádným jiným způsobem nereagovala. Žalobkyně zaslala žalované dne 27. 1. 2023 výzvu k zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení ve lhůtě do 7 kalendářních dnů od doručení této výzvy. Výzva byla žalované doručena dne 30. 1. 2023. Žalovaná však do dnešního dne žalobkyni ničeho neuhradila, ani na uvedenou výzvu žádným jiným způsobem nereagovala.

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala jednak z důvodu, že žalovaný měl užívat pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalobce v období od 1. 5. 2021 do 31. 12. 2021 „za účelem provozu veřejného hlídaného parkoviště pro osobní a nákladní automobily bez písemného, ústního či jakkoli jinak projeveného souhlasu žalobkyně, ačkoliv žalobkyně není vlastníkem předmětné stavby parkoviště, proto jí nesvědčí žádné právo se vyjadřovat k využití předmětného parkoviště, nemá právo dávat jakékoliv souhlasy a konečně ani nemá právo na jakýkoliv potencionální zisk plynoucí z provozu předmětného parkoviště. Žalobkyně v jiných řízeních tvrdí, že předmětný pozemek užívá třetí osoba, konkrétně spol. [právnická osoba]., konkrétně toto tvrzení žalobkyně zaznělo v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. [spisová značka]: „společnosti [právnická osoba]., se sídlem [datum], IČ [IČO], která na něm provozuje placené parkoviště pro denní a měsíční stání vozidel v rámci své obchodní činnosti“. Žalobkyně žaluje nad příslušný cenovým výměr Ministerstva financí č. 01/2021, který stanovil pro rok 2021 maximální nájemné pro žalovaného, tj. obec hlavní město Prahu ve výši 134 Kč/m2/rok. Žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 510 664 Kč. Předmětný pozemek má výměru 4 911 m2. Žalobkyně tudíž požaduje cenu 103,98 Kč/m2. Žalobkyně požaduje plnění toliko za 8 měsíců roku 2021. Při přepočtu 103,98 (Kč/m2)/8*12 zjistíme, že žalobkyně fakticky žaluje 155,98 Kč/m2/rok, tudíž minimálně ve výši 21,98 Kč/m2/rok je žaloba neoprávněná. Žalobkyně neunáší břemeno důkazní ohledně výše obvyklého nájmu. Žalobkyně navíc není vlastníkem předmětného parkoviště, není možné vycházet z obvyklého nájmu parkoviště, ale pokud by měla být skutečně zkoumána výše nájemného, tak pouze obvyklého nájmu půdního pozemku, který se nachází pod parkovištěm. Žalovaná namítla, že předmětný pozemek byl a je zastavěný, žalobkyně jej nikdy nemohla reálně užívat. Žalobkyně je spekulant, který si koupil předmětný pozemek za účelem konfrontace hlavního města Prahy a opakovaně se snaží odkoupit předmětný pozemek, nicméně žalovaný to opakovaně odmítá. V takovém případě dospěla judikatura Ústavního soudu k závěru, že taková koupě je spekulativní a v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru odkázal žalovaný na závěry nálezu Ústavního soudu I. ÚS. 581/14 ze dne 1. 7. 2014: „Není však reálné ani právně přípustné, kdyby měl restituent využívat pozemek, který by mu byl vydán ve výše popsaném stavu, k právnímu obchodu. Pak by nezbývalo než dovodit, že v případě převodu pozemku z restituenta na jinou osobu by šlo o prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje. Převod pozemku by se ocitl v rozporu s dobrými mravy, což v aktuální podobě zapovídá ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku.“ Na citovaný nález Ústavního soudu navazuje i rozhodovací praxe Městského soudu v Praze. Žalovaný v uvedeném směru odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, č.j. 35 Co 6/2019-175, podle kterého „V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce nabyl předmětný pozemek v dražbě v roce 2013, byl si plně vědom jeho stavu, tedy s tím, že jeho vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, přesto však nemovitost do svého vlastnictví přijal. Při úvaze této významné skutečnosti, tedy že žalobce po převodu pozemku nemohl očekávat změnu jeho účelového určení, že by se v budoucnu domohl změny územního plánu, která by mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným výkonem, resp. předmětem výkonu vlastnického práva a s ohledem na skutečnost vyplývající z obsahu spisu, totiž že žalovaný vyjádřil ochotu poskytnout za odkup pozemků žalobci cenu, za kterou pozemek vydražil, odvolací soud uzavřel, že uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení lze v daném případě kvalifikovat jako výkon práva odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., respektive § 2 odst. 3 o. z. Z výše uvedeného důvodu napadený rozsudek ve výroku o věci samé změnil a žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).“ Ke stejnému závěru dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 18. 4. 2019, č. j. 54 Co 109/2019: „Nutno zdůraznit, že soud prvního stupně podrobil žalobcem v tomto řízení uplatněný nárok komplexnímu hodnocení všech zmíněných aspektů jednání žalobce, přičemž dospěl-li k závěru o rozporu jednání žalobce s dobrými mravy, nelze správnosti jeho rozhodnutí nic vytknout. Výsledek uvedeného hodnocení totiž jednoznačně svědčí v neprospěch žalobce, který získal pozemky na základě kupní smlouvy od původního restituenta, přičemž při jejich nabytí byl obeznámen s jejich stavem, tedy i s tím, že jeho vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, přesto však předmětné pozemky do svého vlastnictví přijal. Přitom využití pozemku sloužícího jako veřejné prostranství k právnímu obchodu značí spekulativnost prodeje kterýžto je uskutečňován s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemků s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemků garantuje (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14).“ U obvodního soudu pro Prahu 4 bylo vedeno mezi žalobkyní a žalovaným řízení o vyklizení předmětného pozemku. Žalobkyně nebyla úspěšná, její žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2021, č. j. [spisová značka], a to s odůvodněním, že žalobkyně není vlastníkem stavby parkoviště na předmětném pozemku. Uvedený rozsudek byl pravomocně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, č. j. [spisová značka]. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání dne 31. 3. 2022 s odůvodněním, že byla neprávně posouzena otázka, zda je parkoviště na předmětném pozemku samostatnou věcí, či zda se jedná o součást pozemku. Vzhledem k tomu, že předmětná otázka posouzení parkoviště na předmětném pozemku je zcela zásadní pro rozhodnutí v této věci, navrhuje žalovaný, aby bylo vyčkáno do definitivního skončení řízení o vyklizení pozemku, tedy navrhuje vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, č. j. [spisová značka].

3. Soud ve věci vzal za prokázaný skutkový stav jednak z listu vlastnictví č. [adresa], že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 4 911 m2, zapsaného na listu vlastnictví č. [adresa] vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území [adresa], obec [adresa].

4. Jak soud zjistil ze znaleckého posudku ze dne 18. 5. 2014, č. [hodnota], že plochu výše uvedeného pozemku co do výměry 4 911 m2 v období od 1. 5. 2021 do 31. 12. 2021 žalovaná užívala za účelem provozu veřejného hlídaného parkoviště pro osobní a nákladní automobily bez písemného, ústního či jakkoli jinak projeveného souhlasu žalobkyně. Vzhledem k tomu, že tak žalovaná činila v uvedeném období bez souhlasu žalobkyně, a aniž by jí za to čehokoli dobrovolně zaplatila, získala na úkor žalobkyně užíváním výše uvedeného pozemku majetkový prospěch nejméně ve výši 417 435 Kč, což odpovídá výši obvyklého nájemného za uvedené období stanovené znaleckým posudkem č. [hodnota] ze dne 18. 5. 2014 vyhotoveným znalcem Ing. [jméno FO], ustanoveným Obvodním soudem pro Prahu 1 v soudním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], tj. 63 833 Kč x 8 kalendářních měsíců. Žalovaná ostatně za užívání pozemku v období od 1. 6. 2018 do 30. 4. 2021 žalobkyni dobrovolně vydala bezdůvodné obohacení rovněž ve výši odpovídající uvedenému znaleckému posudku.

5. Jak soud zjistil ze znaleckého posudku ze dne 2. 3. 2023, č. [hodnota], že plochu výše uvedeného pozemku co do výměry 4 911 m2 v období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 žalovaná užívala za účelem provozu veřejného hlídaného parkoviště pro osobní a nákladní automobily bez písemného, ústního či jakkoli jinak projeveného souhlasu žalobkyně. Vzhledem k tomu, že tak žalovaná činila v uvedeném období bez souhlasu žalobkyně, a aniž by jí za to čehokoli dobrovolně zaplatila, získala na úkor žalobkyně užíváním výše uvedeného pozemku majetkový prospěch nejméně v částce 510 664 Kč, což odpovídá výši obvyklého nájemného za uvedené období stanovené znaleckým posudkem ze dne 2. 3. 2023, č. [hodnota] vyhotoveným znalcem Ing. [jméno FO].

6. Jak soud zjistil z Výzvy k zaplacení dlužné částky ze dne 27. 1. 2023 včetně dokladu o doručení ze dne 30. 1. 2023, že žalobkyně zaslala žalované dne 27. 1. 2023 výzvu k zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení ve lhůtě do 7 kalendářních dnů od doručení této výzvy. Výzva byla žalované doručena dne 30. 1. 2023. Žalovaná však do dnešního dne žalobkyni ničeho neuhradila, ani na uvedenou výzvu žádným jiným způsobem nereagovala.

7. Jak soud zjistil z Nájemní smlouvy č. [Anonymizováno] úplné znění ze dne 28. 12. 2004, že předmětný pozemek užívá třetí osoba, konkrétně spol. [právnická osoba]., sídlem náměstí [datum], IČ [IČO], která na něm provozuje placené parkoviště pro denní a měsíční stání vozidel v rámci své obchodní činnosti.

8. Jak soud zjistil z Cenového věstníku – Výměr MF č. 01/2021 ze dne 7. 12. 2020, který se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, že žalobkyně žaluje ve věci této částky nad příslušný cenovým výměr Ministerstva financí č. 01/2021, který stanovil pro rok 2021 maximální nájemné pro žalovaného, tj. obec hlavní město Prahu ve výši 134 Kč/m2/rok, a to z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost a slouží zejména jako občanská vybavenost pro veřejnou správu atd. Žalobkyně žádala o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 510 664 Kč, když předmětný pozemek má výměru 4 911 m2. Žalobkyně požaduje cenu 103,98 Kč/m2.

9. Zdejší soud usnesením ze dne 20. 7. 2023 přerušil toto řízení usnesením č. j. 27 C 91/2023-27 podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. do pravomocného skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 22 Cdo 2344/2022.

10. Jak soud zjistil jednak z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 2344/2022-403, které se týkalo předmětného pozemku a bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, tj. za dobu předcházející době, za kterou žalobkyně uplatňuje bezdůvodné obohacení ve věci této. Nejvyšší soud rozhodl k dovolání žalovaného, pokud šlo o vyřešení předběžné otázky důležité i pro tuto věc samu, že klíčovým pro rozhodnutí ve věci a posouzení důvodnosti žalobkyní uplatněného nároku bylo posouzení právní povahy parkoviště. V konkrétním případě dal Nejvyšší soud zapravdu odvolacímu Městskému soudu v Praze a jeho rozsudku ze dne 2. 10. 2018, č. j. [spisová značka], kterým byl potvrzen rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 3. 2018, č. j. [spisová značka]. Odvolací soud uvedl ve svém rozhodnutí, že žalovaný si z četné rozhodovací praxe, jejímž je účastníkem, musí být vědom toho, že v otázce nabývání bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku vlastněném osobou odlišnou od vlastníka komunikace, je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že je-li obec v souladu s § 9 odst. 1 větou druhou zák. o pozemních komunikacích vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy. Odvolací soud odkázal na rozsudek NS ČR ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016. Nabytí majetkového prospěchu pak nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje už samotné užívací právo. Je proto nerozhodné, zda žalovaný předmětný pozemek fakticky užíval, a pokud jej pronajímal, zda a v jaké výši mu z pronájmu plynul prospěch v podobě nájemného, nýbrž pro vznik bezdůvodného obohacení a existenci pasivní věcné legitimace na jeho straně postačuje již skutečnost, že nemovitosti byly přístupné pouze jemu, resp. osobám, kterým přístup umožnil a dělo se tak bez souhlasu vlastníka. Odvolací soud odkázal na rozsudek NS ČR ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015.

11. Soud zamítl jako nadbytečný důkaz navržený žalovaným znaleckým posudkem o výši nájemného a ceny předmětného pozemku za účelem jeho výkupu od žalobkyně, který si podle svých tvrzení žalovaná objednala a vypracovává se právě v tomto okamžiku, když z dosavadních provedených důkazů dostatečně vyplynul skutkový stav věci a vypracování dalšího znaleckého posudku z důvodu ekonomie sporu považuje soud za zcela nadbytečný.

12. Po právní stránce hodnotil soud zjištěný skutkový stav tak, že žalobkyně byla v rozhodném období a doposud stále je výlučným vlastníkem předmětných pozemků. Žalovaná předmětné pozemky využívala v období od 1. 5. 2021 do 31. 12. 2021 bez právního důvodu jako parkoviště. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána tím, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, na nichž se nachází předmětné parkoviště. Pokud šlo o pasivní věcnou legitimaci, soud původně vycházel z názoru, že vlastníkem místní komunikace podle ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., je obec, na jejímž území se místní komunikace nachází, tj. v daném případě hlavní město Praha. Navíc soud postupoval i podle původní judikatury Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1896/2010 ze dne 12. 10. 2010, podle kterého v situaci, kdy hlavní město Praha vlastní stavby, které byly svěřeny do správy městské části, a osoba, vlastnící pozemky, na nichž se uvedené stavby nacházejí, požaduje vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků bez právního důvodu, je k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimována hl. m. Praha, tj. obec, nikoliv městská část, jak tehdy vyplývalo např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009 sp.zn. 28 Cdo 181/2009, dále z rozhodnutí ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, z rozhodnutí ze dne 4. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2542/2009 či z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 ze dne 11. 11. 2009, dřívější judikatura se týkala staveb pozemních komunikací. Soud postupoval rovněž podle zák. č. 131/2000 Sb., podle kterého městská část sic vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, nicméně že toliko spravuje majetek hl. m. Prahy, které je veřejnoprávní korporací. Z hlediska bezdůvodného obohacení bylo dříve judikováno, že rozhodné je, kdo je vlastníkem staveb umístěných na pozemcích žalobkyně, nikoliv to, kdo tyto stavby spravuje. Soud vzal zřetel na názory Nejvyššího soudu vyslovené jednak v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3895/2013 ze dne 10. 6. 2014, že při posouzení samostatnosti stavby je nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1221/2002), dále soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 a ze dne 10. 6. 2014, na které odkázala žalovaná, když dovolací soud ve skutkově obdobné věci s odkazem na zák. č. 131/2000 Sb. akcentoval funkci městské části, která spravuje majetek hlavního města Prahy, a pokud jde o výkon samosprávy, jehož podstatou je především hospodaření s majetkem, vstupuje do soukromoprávních vztahů, kde platí soukromoprávní principy, především princip rovnosti stran a další principy občanského práva, včetně principu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizího majetku. Vyslovil závěr, že městská část disponující majetkem vlastníka mohla užíváním cizího pozemku plnit své veřejné funkce související s uspokojováním potřeb občanů, což je její povinnost stanovená zákonem, kterou by však jinak musela plnit stejným způsobem, např. obdobné pozemky získat za úplatu; v takovém případě jí majetkový prospěch zcela jistě vznikl. Tuto problematiku rozvedl i Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 2496/11 s tím, že ve skutkové podstatě § 451 odst. 1 obč. zák. není akcentován vlastnický vztah, ale vztah uživatelský, resp. vztah bezprostředně se obohacujícího a toho, kdo je na svém majetku krácen. Proto je pasivně legitimován ten, kdo se obohatil, což může být, ale nemusí, vlastník věci.

13. Soud tedy vzal zřetel na platnou judikaturu a dospěl k závěru s přihlédnutím ke specifikům této konkrétní věci, že žalovaný užívá předmětné pozemky žalobkyně bez právního důvodu, když nebyl jejich vlastníkem a uvedené pozemky nejsou předmětem právního vztahu mezi účastníky, jež by opravňoval žalovaného k jejich bezplatnému užívání. Žalovaný tak získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení podle § 2991an zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění. Uvedené bezdůvodné obohacení je povinen žalovaný žalobkyni vydat, neboť bylo získáno na její úkor podle § 2991 o. z. V konkrétním případě šlo o pozemek parc. č. [Anonymizováno], jenž je veden v LV č. [adresa], který je zastavěn parkovištěm ve vlastnictví žalovaného. Soud k takovému zjištění dospěl po provedeném dokazování, a to zejména se zřetelem k fotodokumentaci a stavebním plánům, ze kterých soud zjistil. Soud přihlédl v konkrétním případě k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3895/2013 ze dne 10. 6. 2014, podle kterého při posouzení samostatnosti stavby je nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 672/2012 ze dne 3. 4. 2012 a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1064/2005 ze dne 31. 1. 2006, k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje. Jestliže tedy žalovaná obec vlastní místní komunikace vystavěné na pozemcích ve výlučném vlastnictví žalobkyně, získává v důsledku bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na úkor žalobkyně majetkový prospěch, tj. plnění bez právního důvodu, který je povinna vydat žalobkyni. Z hlediska nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a pasivní věcné legitimace žalované je přitom lhostejno, kým a jakým způsobem je parkoviště vlastně žalovaným užíváno. Pokud šlo o velikost pozemku, za jehož užívání uplatňuje žalobkyně bezdůvodné obohacení, vycházel soud jednak z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 ze dne 11. 11. 2009, podle jehož právní věty týkající se bezdůvodného obohacení, vlastník pozemku, který byl pozemní komunikací obestavěn (např. příkop, trávník ve středu křižovatky), nebo ke komunikaci bezprostředně přiléhá (např. příkop, násep, svah, úzký pruh zeleně) se může dostat do stejné situace jako vlastník pozemku, jemuž jiný znemožnil přístup na jeho pozemek a tím i jeho běžné užívání. Takové pozemky je proto třeba považovat za pozemky užívané vlastníkem komunikace ze předpokladu, že jejich obestavění či přilehlost k pozemní komunikaci znemožňuje vlastníkovi užívání předmětných pozemků. Dále vycházel soud z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1064/2005 ze dne 31. 1. 2006, podle kterého vlastní-li soukromý vlastník pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství podle zákonné definice, je nutno též akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství. Není-li proto v občansko-právní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany vlastníka pozemku (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Soud přiznal žalobkyni bezdůvodné obohacení z celé výměry předmětného pozemku, neboť tyto jsou zastavěny parkovištěm. Soud dále postupoval v souladu s platnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/90, podle které výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovým předpisem. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, v případě užívání cizí nemovitosti bez platné nájemní smlouvy spočívá obohacení uživatele v tom, že vykonával právo nájmu cizí věci. Takto spotřebované plnění nelze vrátit, je proto namístě forma peněžité náhrady odpovídající peněžitému ocenění získaného obohacení. Výše náhrady se odvozuje od prospěchu, jejž získal plněním bez právního důvodu účastník, mající za povinnost majetkový prospěch vrátit (vydat). Ztráta druhého účastníka – vlastníka věci – spočívající v tom, že teoreticky mohl při nakládání s věcí dosáhnout případně vyšší prospěch od jiné osoby nebýt neplatné smlouvy, není pro závěry o výši náhrady ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. právně významná.

14. Pokud šlo o příslušenství pohledávky, pak soud zjistil, že žalovaná je v prodlení s poskytnutím peněžitého plnění, tudíž žalobkyně má právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši zákonného úroku z prodlení ve znění nař. vl. č. 351/2013 Sb., v platném znění.

15. Soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, když vycházel z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků. Ve věci dále bylo prokázáno, že žalovanému, který pozemky bez právního důvodu užívá, vzniká bezdůvodné obohacení a žalobkyni vzniká s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR citované shora nárok na vydání bezdůvodného obohacení v žalobou uplatněném rozsahu. Soud vycházel z prokázaného skutkového stavu, že předmětný pozemek žalovaný pronajal za úplatu společnosti [právnická osoba]., která jej využívá ke svým podnikatelským účelům. Nejedná se tak o pozemek nesloužící k podnikání nájemce, a proto výše bezdůvodného obohacení není limitována cenovým výměrem Ministerstva financí ČR č. 1/2009. Znaleckým posudkem byla zjištěna obvyklá výše nájemného v rozhodném období za předmětný pozemek ve výši 510 664 Kč a v této výši se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Soud takto rozhodl se zřetelem k rozhodnutí vyšších soudů, a to jak Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. [spisová značka], tak se zřetelem k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 2344/2022-403, když jejich právním názorem je vázán.

16. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná proto jí soud přiznal na nákladech řízení částku 85 041 Kč, která představovala jednak náklady soudního poplatku ve výši 20 427 Kč podle položky 1b sazebníku zák. č 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, jednak odměnu za právní zastoupení za pět úkonů právní služby po 10 380 Kč, tj. ve výši 51 900 Kč podle ust. § 6an vyhl. 177/1996 Sb., v platném znění, jednak za 5x režijní paušál po 300 Kč, tj. 1 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, 1x podání stanoviska žalobkyně k odporu žalované, 1x účast u jednání soudu, předžalobní výzva) podle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d, g) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, jednak 21% DPH z odměny a režijních paušálů, tj. z částky 53 400 Kč když zástupce žalobců je plátcem DPH, tj. 11 214 Kč.

Poučení