27 C 93/2022-117

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Šenkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 120 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 120 000 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal finančního zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč, která mu vznikla nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ řízení“). V řízení byl žalobce trestně stíhán pro spáchání pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. V závěru byl žalobce uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 2 roků. Nesprávný úřední postup soudu žalobce spatřoval v nepřiměřené délce řízení, které bylo zahájeno podáním obžaloby dne 13. 3. 2013 a skončilo odmítnutím dovolání žalobce dne 22. 6. 2021. Řízení trvalo 8 let a 4 měsíce. Žalobce zdůraznil, že řízení pro něj mělo extrémně vysoký význam, neboť se jednalo o trestní řízení a žalobci hrozil vysoký trest. Na délce řízení se měly podílet soudy průtahy v řízení, nejednotností v rozhodování, nerespektování závazného právního názoru soudů vyšší instance a porušováním základních práv žalobce. Žalobce požadoval za rok trvání řízení 15 000 Kč s tím, že za první dva roky řízení požadoval zadostiučinění v poloviční výši. Základní částku 109 375 Kč následně snížil o 20 % z důvodu složitosti a o 40 % z důvodu rozhodování soudů na všech stupních soudní soustavy a naopak ji zvýšil o 50 % pro enormní význam řízení pro žalobce a o 20 % z důvodu, že se na délce řízení nepodílel. Žalobce uplatnil svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění u žalované, která ve svém stanovisku označila řízení za nepřiměřené dlouhé a poskytla žalobci odškodnění ve formě konstatování porušení práva, což žalobce nepovažoval za dostačující.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně uplatnil dne 2. 12. 2021 svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen OdpŠk/. Řízení bylo zahájeno dne 20. 12. 2010 sdělením obvinění žalobci a skončilo dne 12. 10. 2021 rozhodnutím Ústavního soudu. Probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Žalovaná v řízení nezjistila průtahy, nicméně zmínila mírné prodloužení řízení po zrušujícím nálezu Ústavního soudu, kdy byl spis opakovaně zapůjčován žalované a zdejšímu soudu kvůli řízením o odškodnění ostatních spoluobviněných. Negativní vliv měl i zrušující nález Ústavního soudu. Řízení označila za složité, neboť se jednalo o rozsáhlou trestnou činnost, původně bylo obviněno 7 osob, bylo projednáváno větší množství skutků, což si vyžádalo potřebu rozsáhlého dokazování listinnými důkazy, odbornými vyjádřeními a výslechy obviněných a svědků. Žalobce se na délce nepodílel, ale vyvstaly problémy s doručováním písemností a svědci se omlouvali z hlavních líčení. Žalovaná ve stanovisku ze dne 26. 4. 2022 konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a tuto formu zadostiučinění shledala za dostačující. Odškodnění v penězích žalobci nepřiznala s odůvodněním, že žalobce je pravomocně odsouzenou osobou a nemá nárok na peněžitou náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délka řízení. Žalovaná sporovala navýšení základní částky žalobcem z důvodu, že vyšší význam trestního řízení se uplatní v situacích, kdy žalobce nebyl uznán vinným a odsouzen, což se však v tomto případě stalo. Dále nebyl důvod pro navýšení základní částky z důvodu, že se žalobce na délce řízení nepodílel.

3. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř. a rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z listinných důkazů přiložených k žalobě a k vyjádření žalované (spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. [spisová značka], žádost žalobce o náhradu nemajetkové újmy ze dne 26. 11. 2021, potvrzení žalované o přijetí žádosti žalobce ze dne 3. 12. 2021 a stanovisko žalované ze dne 26. 4. 2022) soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

5. Obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. [spisová značka] má soud prokázáno následující: dne 20. 12. 2010 policejní orgán zahájil tr. stíhání celkem 7 obviněných, z toho jedním z nich byl [celé jméno žalobce], pro celkem 12 skutků, přičemž obv. [celé jméno žalobce] měl spáchat pokračující tr. čin legalizace výnosu z tr. činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Usnesení bylo doručeno [celé jméno žalobce] téhož dne. Dne 20. 12. 2010 si obvinění zvolili obhájce. Dne 22. 12. 2010 žalobce podal proti usnesení stížnost, další obvinění ve dnech 23. 12. 2010, 28. 12. 2010 (doplněna dne 7. 1. 2011), 2. 3. 2011 a 29. 11. 2011. Státní zástupce usnesením ze dne 12. 10. 2011 stížnosti obviněných zamítl. Dne 21. 12. 2010 policejní orgán podal státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu na vzetí do vazby tří obviněných a to [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalobce]. Návrh na vzetí do vazby podal k soudu dne 22. 12. 2010. Téhož dne Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o propuštění obv. [příjmení], [příjmení] a [celé jméno žalobce] ze zadržení. Dne 12. 1. 2011 byla jedna z obviněných upozorněna na změnu právní kvalifikace a poučena o nutné obhajobě. Ve dnech 20. 12. 2010, 21. 12. 2010, 8. 2. 2011, 9. 2. 2011, 22. 11. 2011 byly provedeny výslechy obviněných. Dne 31. 3. 2011 bylo jedno ze zabavených vozidel vydáno skutečnému majiteli. Policejní orgán si nechal vypracovat odborná vyjádření, která byla vyhotovena ve dnech 19. 4. 2011, 12. 7. 2011, 6. 3. 2012, 19. 3. 2012, 14. 3. 2012, 4. 5. 2012 a 11. 6. 2012. Usneseními ze dnů 19. 10. 2011, 22. 5. 2012, 19. 2. 2013, 9. 1. 2013 byly obviněným vráceny věci zabavené při domovní prohlídce. Dne 6. 5. 2011 policejní orgán sepsal protokol o sledování osob a věcí. Dne 5. 9. 2012 Obvodní státní zastupitelství pro [část Prahy] [anonymizována dvě slova] republiky o právní pomoc o výslech svědka, ten se uskutečnil dne 23. 11. 2012. Podání vysvětlení dalšími osobami byly uskutečněny dne 6. 1. 2012, 1. 2. 2012, 23. 2. 2012, 7. 12. 2012. K překladu protokolu o výslechu byla přibrána tlumočnice. Dne 17. 1. 2013 byl vyhotoven úřední záznam o vyhodnocení domovní prohlídky u obv. [příjmení]. Dne 21. 11. 2012 obdržel policejní orgán návrh na doplnění dokazování ze strany jednoho obviněného, který byl zamítnut dne 14. 12. 2012. Dne 25. 2. 2013 obvinění prostudovali spis po předchozím vyrozumění ze dne 4. 2. 2013. Žalobce spis prostudoval dne 27. 2. 2013. Dne 4. 3. 2013 podal policejní orgán státnímu zástupci návrh na podání obžaloby. Dne 7. 3. 2013 byl jeden z obviněných upozorněn na změnu právní kvalifikace. Dne 13. 3. 2013 podalo Obvodní státní zastupitelství pro [část Prahy] obviněné (v počtu sedm) obžalobu, mj. i na žalobce, kterému bylo kladeno za vinu spáchání pokračujícího zločinu legalizace výnosu z tr. činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zkn. ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Dne 4. 4. 2013 požádal soudce o prodloužení lhůty k prvnímu úkonu v trestní věci, lhůta byla prodloužena do 25. 4. 2013. Dne 10. 4. 2013 byl soud informován o ukončení obhajoby obviněných jednou z obhájkyní a o volbě nové obhájkyně. Dne 18. 4. 2013 obv. [příjmení] podal návrh na předběžné projednání obžaloby. Ve dnech 25. 4. 2013 a 13. 5. 2013 soudce požádal o prodloužení lhůty k prvnímu úkonu, přičemž žádostem bylo vyhověno a lhůta byla prodloužena do 14. 6. 2013. Opatřením místopředsedy soudu ze dne 16. 5. 2013 byla věc přidělena k projednání a rozhodnutí věci jiné soudkyni z důvodu odchodu předsedkyně senátu na rodičovskou dovolenou. K pokynu ze dne 12. 6. 2013 soud nařídil na 30. 7. 2013 a 1. 8. 2013 hlavní líčení s tím, že jeden z obžalovaných byl v tu dobu ve vazební věznici. Současně soud vyžádal přílohové spisy. Jeden ze spisů nebyl soudu zapůjčen, ale byla mu zaslána meritorní rozhodnutí ve věci. Dne 11. 7. 2013 obhájkyně dvou obžalovaných oznámila, že bylo ukončeno právní zastoupení a novou obhajobu převzal jiný advokát. V mezidobí soud doručoval předvolání svědkům a obžalovaným, konkrétně žalobci se nepodařilo doručit. Při hlavním líčení dne 30. 7. 2013 soud vyslechl obžalované, v závěru jednání odročil za účelem vyslechnutí dalších obžalovaných na 1. 8. 2013 a avizoval další čtyři termíny hlavního líčení. V závěru soud vyhlásil usnesení, kterým sloučil trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], věci byly nadále vedeny pod sp. zn. [spisová značka]. Při hlavním líčení dne 1. 8. 2013 soud pokračoval ve výslechu dalších obžalovaných. K hlavnímu líčení na den 8. 10. 2013 bylo předvoláno celkem 15 svědků, na den 10. 10. 2013 bylo předvoláno 10 svědků. Jeden z obžalovaných požádal dne 28. 8. 2013 o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Jeden z předvolaných svědků se dne 12. 9. 2013 soudu dotázal, z jakého důvodu je předvolán, neboť nemá vztah k žádnému z obžalovaných. Jeden ze svědků se dne 29. 9. 2013 omluvil. Dne 1. 10. 2013 se omluvil z hlavního líčení jeden z obžalovaných a požádal o provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Dne 8. 10. 2013 další obžalovaný požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Dne 18. 10. 2013 se další svědek omluvil z hlavního líčení. Při hlavním líčení dne 8. 10. 2013 soud vyslechl celkem 11 svědků, hlavní líčení bylo dále odročeno na 10. 10. 2013. K hlavnímu líčení na 5. 11. 2013 soud předvolal 7 svědků. Při jednání dne 10. 10. 2013 soud pokračoval ve výslechu svědků. Dne 24. 10. 2013 obhájce jednomu z obžalovaných vypověděl plnou moc, soud proto dne 25. 10. 2013 jednomu z obžalovaných obhájce ustanovil. Dne 4. 11. 2013 obžalovaní [příjmení] a [příjmení] požádali o projednání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti. Při hlavním líčení dne 5. 11. 2013 soud pouze vyhlásil usnesení, kterým obž. [příjmení] uložil pořádkovou pokutu ve výši 20 000 Kč a hlavní líčení odročil na neurčito kvůli tomu, že se nedostavil obž. [příjmení]. Dne 5. 11. 2013 podal obž. [příjmení] stížnost proti uložení pořádkové pokuty. V mezidobí matka jednoho ze svědků sdělila, že svědek zemřel. K pokynu ze dne 14. 11. 2013 soud nařídil na 21. 1. 2014 hlavní líčení, ke kterému předvolal mj. další svědky. Usnesením ze dne 14. 11. 2013 bylo svědkovi přiznáno svědečné. Dne 25. 11. 2013 se z hlavního líčení dne 23. 1. 2014 a 25. 1. 2014 omluvil svědek. Dne 2. 12. 2013 se z hlavního líčení omluvil jeden z obžalovaných. Dne 7. 1. 2014 se soud snažil kontaktovat obhájce jednoho z obžalovaných, neboť se obžalovanému nedoručily předvolánky k hlavnímu líčení. Problém vznikl i u další obžalované. Dne 8. 1. 2014 soud obdržel návrh na doplnění dokazování od jednoho z obžalovaných. Ve dnech 17. 1. 2014 a 20. 1. 2014 dva obžalovaní požádali o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti. Při hlavním líčení dne 21. 1. 2014 soud vyslechl svědky a v závěru hlavní líčení odročil na 23. 1. 2014. Dne 22. 1. 2014 jeden obžalovaný požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Při hlavním líčení dne 23. 1. 2014 soud pokračoval v dokazování listinnými důkazy, obhájci obžalovaných navrhli provedení dalších důkazů a v závěru soud hlavní líčení odročil za účelem provedení navržených důkazů na den 3. 3. 2014. Dle opisu z evidence rejstříku trestů na č.l. 1606 má žalobce v rejstříku trestů jeden záznam – rozhodnutí Okresního soudu [obec] ze dne 7. 4. 1988 pro tr. čin dle § 17 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., byl mu uložen trest odnětí svobody podmíněný ve výměře 9 měsíců. Dne 17. 2. 2014 soud vyžádal potřebné spisy. Součinnost byla soudu poskytnuta dne 18. 2. 2014 a 19. 2. 2014. K pokynu ze dne 25. 2. 2014 soudkyně zrušila hlavní líčení ze dne 3. 3. 2014 z důvodu, že nejsou k dispozici všechny přílohové spisy, potřebné k rozhodnutí ve věci, hlavní líčení dále odročila na 28. 4. 2014. Dne 28. 2. 2014 Okresní soud v Kladně sdělil, že nemůže zapůjčit požadovaný spis. Dne 4. 3. 2014 obž. [celé jméno žalobce] navrhl výslech svědkyně. Při hlavním líčení dne 28. 4. 2014 soud pokračoval v dokazování výslechem svědkyně a v závěru jednání odročil za účelem opětovného vyžádání přílohových spisů na den 21. 7. 2014. Dne 16. 5. 2014 se soud dotazoval Krajského soudu v Ústí nad Labem na stav řízení, které mělo význam pro rozhodnutí ve věci. Dne 2. 6. 2014 Krajský soud v Ústí nad Labem zaslal soudu nepravomocný rozsudek. K pokynu ze dne 17. 7. 2014 soudkyně zrušila hlavní líčení ze dne 21. 7. 2014 z důvodu vyčkávání na přílohové spisy. Dle záznamu ze dne 14. 8. 2014 Krajský soud v Ústí nad Labem sdělil, že spis předložil Vrchnímu soudu v Praze s odvoláním. K pokynu ze dne 29. 9. 2014 soud nařídil na 8. 12. 2014 hlavní líčení. Dne 30. 9. 2014 Krajský soud v Ústí nad Labem sdělil, že Vrchní soud v Praze dosud nerozhodl. Dne 13. 11. 2014 soud obdržel rozhodnutí z věci projednávané u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Dne 1. 10. 2014 se z hlavního líčení konaného dne 8. 12. 2014 omluvil jeden z obžalovaných. Při hlavním líčení soud následně zopakoval dosavadní průběh jednání, usnesením vyloučil trestní věc vedenou proti obž. [příjmení] k samostatnému řízení, jiné obžalované uložil pořádkovou pokutu, pokračoval v dokazování listinnými důkazy a v závěru byly předneseny závěrečné řeči a následně soud odročil hlavní líčení za účelem vyhlášení rozsudku na den 11. 12. 2014. Dne 10. 12. 2014 soud obdržel stížnost proti usnesení o uložení pořádkové pokuty. Při neveřejném zasedání dne 11. 12. 2014 soud vyhlásil usnesení, kterým zastavil tr. stíhání jednoho z obžalovaných z důvodu uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. a při hlavním líčení téhož dne soud vyhlásil rozsudek, kterým uznal čtyři obžalované vinnými a tři žalobci byli zproštěni obžaloby, konkrétně žalobce měl spáchat pokračující zločin legalizace výnosu z tr. činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zkn. ve spolupachatelství podle § 23 tr. zkn. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Soudkyně následně požádala o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku, místopředsedkyně soudu žádosti vyhověla a lhůtu prodloužila do 28. 1. 2015. Písemné vyhotovení rozsudku žalobce obdržel dne 28. 1. 2015. Usnesením ze dne 3. 2. 2015 soud zrušil usnesení o uložení pořádkové pokuty. Obžalovaní podali odvolání proti rozsudku ve dnech 30. 1. 2015, 3. 2. 2015, žalobce dne 4. 2. 2015 a 8. 2. 2015, doplnění odvolání podali obžalovaní ve dnech 27. 3. 2015, žalobce dne 15. 4. 2015. Spis byl předložen odvolacímu soudu dne 7. 5. 2015, který k pokynu ze dne 15. 5. 2015 nařídil na den 24. 6. 2015 veřejné zasedání. Odvolací soud spis dne 15. 5. 2015 vrátil soudu I. stupně s tím, aby bylo vydáno opravné usnesení v záhlaví rozsudku, opravné usnesení bylo vydáno dne 18. 5. 2015. Obžalovaní se omluvili z veřejného zasedání dne 9. 6. 2015 a 10. 6. 2015. Při veřejném zasedání dne 24. 6. 2015 soud zasedání odročil na 12. 8. 2015 z důvodu pracovní neschopnosti jedné z referentek soudu. Při veřejném zasedání dne 12. 8. 2015 soud vyhlásil usnesení, kterým zamítl návrhy na doplnění dokazování a v závěru vyhlásil rozsudek, kterým napadený rozsudek zrušil ohledně obž. [příjmení] ve výroku o trestu a znovu rozhodl. Odvolání ostatních obžalovaných vč. žalobce byla zamítnuta. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 15. 10. 2015, který rozhodnutí rozeslal k pokynu ze dne 16. 10. 2015. Žalobce jej konkrétně obdržel dne 3. 11. 2015. V mezidobí, kdy byl spis na odvolacím soudu, soud I. stupně rozesílal opravné usnesení. Dle č.l. 2173 je rozsudek v právní moci ve vztahu k odsouzenému [jméno] [příjmení] dne 12. 8. 2015. Usnesením ze dne 22. 10. 2015 soud rozhodl o započtení zadržení do výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením ze dne 30. 10. 2015 soud rozhodl o vrácení finančních částek dvěma obžalovaným. Proti tomuto usnesení soud obdržel dne 12. 11. 2015 a 16. 11. 2015 stížnost. Dne 4. 12. 2015 obž. [příjmení] podal dovolání proti rozsudku, žalobce podal dovolání dne 8. 12. 2015, další obžalovaný dne 15. 12. 2015. Dne 5. 1. 2016 podal žalobce návrh na rozhodnutí o vrácení finančních prostředků. Usneseními ze dne 13. 1. 2016 bylo rozhodnuto o zrušení usnesení, jímž byla jednomu z odsouzených vrácena finanční částka, a o novém vrácení finanční částky. Dovolání byla rozeslána dne 13. 1. 2016. Dne 22. 1. 2016 soud obdržel stížnost proti rozhodnutí o vrácení finančních prostředků jednomu z obžalovaných. Nejvyšší státní zastupitelství se vyjádřilo k dovolání odsouzených dne 18. 2. 2016. Dne 25. 2. 2016 soud vydal usnesení, kterým opravil usnesení ze dne 30. 10. 2015. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu dne 7. 3. 2016. Dne 29. 2. 2016 vzali obžalovaní zpět své stížnosti. Dne 29. 3. 2016 podal žalobce repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Při neveřejném zasedání dne 11. 5. 2016 bylo vyhlášeno usnesení, kterým se dovolání obviněných [příjmení], [příjmení] a [celé jméno žalobce] odmítlo. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 17. 6. 2016. Dne 4. 4. 2016 se soud dotazoval policejního orgánu, kde se nachází jedna ze zabavených částek, na to reagoval dne 11. 4. 2016 policejní orgán tak, že částka nebyla dohledána a věc bude postoupena Generální inspekci bezpečnostních sborů. Dne 4. 5. 2016 soud vyzval k zaujetí stanoviska státní zastupitelství. Usnesením ze dne 22. 6. 2016 soud uložil obžalovaným vč. žalobce povinnost uhradit náklady tr. řízení paušální částkou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo rozesláno k pokynu ze dne 22. 6. 2016. Dne 23. 7. 2016 soud obdržel vyčíslení nákladů právního zastoupení ustanoveného obhájce ods. [příjmení]. Generální inspekce bezpečnostních sborů sdělila následně soudu, že odložila věc podezření ze spáchání přečinu krádeže a zneužití pravomoci úřední osoby týkající se zabavené a nedohledané částky 5 000 EUR. Usnesením ze dne 16. 9. 2016 soud rozhodl o odměně obhájce ods. [příjmení]. V mezidobí se obhájce zproštěné obž. [příjmení] dotazoval soudu na stav řízení ohledně vrácení zabavené a nedohledané částky. S těmito dotazy byl obhájce odkázán na státní zastupitelství. Usnesením ze dne 4. 1. 2017 byla ods. [příjmení] uložena povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje ustanoveného obhájce. Dne 6. 6. 2017 Ústavní soud požádal Obvodní soud pro Prahu 1 o vyjádření a zapůjčení spisu z důvodu podané ústavní stížnosti žalobcem. Ústavní stížnost podal žalobce dne 25. 8. 2016 Ústavní nález byl vyhlášen dne 22. 11. 2016. Dne 23. 11. 2017 soud obdržel nález Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti žalobce, kterým byl rozsudek soudu I. stupně ze dne 11. 12. 2014 ve znění opravného usnesení, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016 ve vztahu k žalobci zrušeny, neboť bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo vyjádřit se k prováděným důkazům podle článku 38 odst. 2 listiny základních práv a svobod ve spojení s právem vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle článku 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dotazem ze dne 26. 2. 2018 se obhájce žalobce dotazoval, co brání v nařízení hlavního líčení. K tomu soud dne 5. 3. 2018 sdělil, že spis se nachází na Ministerstvu spravedlnosti. Dne 27. 3. 2018 obhájce žalobce dále sdělil, že bere tuto informaci na vědomí, ale že v rejstříku trestu je protiprávně zapsán trest uložený žalobci. Dne 18. 4. 2018 soud požádal o vrácení spisu Ministerstvo spravedlnosti. Spis byl vrácen dne 30. 4. 2018. Dne 3. 8. 2018 se soud dotázal státního zástupce a obhájce žalobce na to, zda v rámci nařízeného hlavního líčení bude souhlasit se čtením protokolů z předchozích hlavních líčení z důvodu změny v obsazení senátu, k tomu obhájce žalobce dne 13. 8. 2018 sdělil, že s tímto souhlasí. Taktéž státní zástupce. Dne 26. 10. 2018 podal obhájce žalobce návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu z důvodů, že předchozí pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno a dosud nebyl učiněn ve věci žádný úkon. V reakci na to soud opětovně požádal Obvodní soud pro Prahu 2 o vrácení spisu, který si jej vyžádal. Spis byl Obvodnímu soudu pro Prahu 2 zapůjčen na lhůtu jednoho měsíce k pokynu ze dne 3. 8. 2018. Ke dni 30. 10. 2018 spis stále nebyl vrácen. Stalo se tak až dne 13. 11. 2018. K pokynu ze dne 22. 11. 2018 soud nařídil hlavní líčení na den 28. 1. 2019. Dne 4. 12. 2018 vzal obhájce žalobce zpět návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Dne 3. 1. 2019 se dotazoval obhájce ods. [jméno] [příjmení], zda soud posoudil kasační důvody ve vztahu i k tomuto odsouzenému, a pokud ano, s jakým výsledkem. Soud k tomu dne 8. 1. 2019 sdělil, že rozhodnutí ve vztahu k jiným odsouzeným je pravomocné a není důvod, proč by se měli účastnit hlavního líčení. Dne 14. 1. 2019 žalobce požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Soud četl podstatný obsah protokolu o hlavních líčení, byla konstatována rozhodnutí ve věci, dále bylo provedeno dokazování, přistoupeno k závěrečným řečem a v závěru byl žalobce uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Dne 7. 2. 2019 soudkyně požádala o prodloužení lhůty k vypracování rozsudku. Žádosti bylo vyhověno a lhůta prodloužena do 4. 3. 2019. Dne 28. 1. 2019 podal ods. [příjmení] návrh na povolení obnovy řízení. Rozsudek byl rozeslán účastníkům dne 4. 3. 2019, žalobce se odvolal dne 12. 3. 2019. Dle záznamu ze dne 16. 4. 2019 se rozsudek nepodařilo žalobci doručit. Stalo se tak až v součinnosti s policejním orgánem dne 26. 4. 2019. Opatřením místopředsedy soudu ze dne 6. 5. 2019 byla věc přidělena jiné soudkyni z důvodu odchodu předchozí soudkyně na mateřskou dovolenou. Žalobce doplnil své odvolání dne 3. 6. 2019. Spis byl předložen Městskému soudu v Praze dne 25. 6. 2019. Při veřejném zasedání dne 17. 7. 2019, které odvolací soud nařídil dne 25. 6. 2019, odvolací soud vyhlásil usnesení, kterým napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 18. 7. 2019. K pokynu ze dne 27. 8. 2019 soud nařídil na den 10. 9. 2019 hlavní líčení. V odůvodnění zrušující usnesení odvolacího soudu je uvedeno, že soud I. stupně nepostupoval v souladu s procesními ustanoveními, neboť soud I. stupně hodnotil důkazy, které neprovedl při hlavním líčení. Obhájce žalobce se dne 29. 8. 2019 omluvil z hlavního líčení a sdělil, že se nemůže účastnit. Dne 3. 9. 2019 soud jednání nařídil na den 22. 10. 2019. Dne 4. 9. 2019 se svědek omluvil z hlavního líčení. Při hlavním líčení dne 22. 10. 2019 soud vyslechl obžalovaného, provedl výslech svědků a v závěru hlavní líčení odročil na 10. 12. 2019. V mezidobí soud doručoval zásilky pro ostatní odsouzené a v této souvislosti požádal o součinnost zahraniční orgány. Jiní odsouzení byli předvolání k podání svědectví. Při hlavním líčení dne 7. 1. 2020 soud pokračoval ve výsleších svědků a dále hlavní líčení odročil na den 18. 2. 2020. Dne 13. 1. 2020 se obhájce odsouzeného [jméno] [příjmení] dotazoval na stav řízení o návrhu na povolení obnovy. V mezidobí soud doručoval předvolání svědkům opět v součinnosti se zahraničními orgány. Při hlavním líčení dne 18. 2. 2020 soud pokračoval výslechem dalších svědků a hlavní líčení odročil na den 14. 4. 2020. K pokynu ze dne 6. 4. 2020 soud zrušil hlavní líčení a odročil jej na 19. 5. 2020. Svědci se průběžně omlouvali z hlavního líčení. Dne 8. 4. 2020 žalobce požádal o odročení hlavního líčení z důvodu kolize. Soudkyně dne 15. 4. 2020 žalobci sdělila, že jednání nelze odročit z důvodu stáří věci. Dne 30. 4. 2020 státní zástupce podal návrh na doplnění dokazování. Dne 13. 5. 2020 soud zrušil hlavní líčení ze dne 19. 5. 2020 z důvodu doložené omluvy obhájce, dále hlavní líčení nařídil na 8. 7. 2020. Při tomto jednání soud pokračoval v dokazování výslechy svědků, provedl listinné důkazy a v závěru hlavní líčení odročil na den 25. 8. 2020 za účelem předvolání dalších svědků. Dne 23. 7. 2020 soud požádal o součinnost bankovní instituce, odpovědi obdržel dne 28. 7. 2020. Dne 25. 8. 2020 při hlavním líčení soud pokračoval výslechy svědků, v závěru byly předneseny závěrečné řeči a vyhlášen rozsudek, kterým soud uznal žalobce vinným ze spáchání pokračujícího zločinu legalizace výnosu z tr. činnosti a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Dne 4. 9. 2020 soudkyně požádala o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku, které bylo vyhověno a lhůta byla prodloužena do 25. 9. 2020. Písemné vyhotovení rozsudku soud rozeslal dne 25. 9. 2020. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že při ukládání trestu soud zohlednil dobu, která od spáchání trestného činu uplynula. Konstatoval, že trestní řízení je vedeno neúměrně dlouhou dobu. Jelikož žalobci hrozil trest v rozmezí 2 až 6 let odnětí svobody, soud délku řízení zohlednil a žalobci uložil trest na samé dolní hranici trestní sazby. Na rozsudku je právní moc dne 4. 2. 2021 ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu. Dne 5. 10. 2020 podal žalobce odvolání, které doplnil dne 2. 11. 2020. Usnesením ze dne 26. 11. 2020 soud přiznal svědkům svědečné. Dne 9. 12. 2020 byl spis předložen odvolacímu soudu, který k pokynu ze dne 11. 1. 2021 nařídil na 26. 1. 2021 veřejné zasedání. Na veřejném zasedání soud konstatoval, že se obžalovaný omlouvá z jednání, ale nebyl o něm vyrozuměn, soud proto veřejné zasedání odročil na 4. 2. 2021. Při něm soud vyhlásil usnesení, kterým odvolání žalobce zamítl, spis byl vrácen soudu I. stupně dne 23. 2. 2021. Mezitím usnesením ze dne 30. 11. 2020 bylo rozhodnuto o dalším svědečném. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 2. 2021. Usnesením ze dne 2. 3. 2021 byla žalobci uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení. Dne 8. 3. 2021 vzal ods. [jméno] [příjmení] zpět návrh na povolení obnovy. Usnesením ze dne 9. 3. 2021 vzal soud na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení obnovy. Dne 22. 4. 2021 podal žalobce dovolání, které soud soud zaslal státnímu zástupci dne 26. 4. 2021. Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání vyjádřilo dne 19. 5. 2021. Dne 25. 5. 2021 soud vyslovil, že se ods. [jméno] [příjmení] osvědčil ve lhůtě podmíněného odsouzení. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu dne 7. 6. 2021. K pokynu ze dne 21. 6. 2021 Nejvyšší soud nařídil neveřejné zasedání na den 22. 6. 2021, při něm vyhlásil usnesení, kterým dovolání žalobce odmítl. Spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 15. 7. 2021. Usnesením ze dne 6. 7. 2021 soud uložil žalobci povinnost zaplatit státu náklady řízení za dovolání. Dne 28. 7. 2021 podal žalobce návrh na započtení zkušební doby. Usnesením ze dne 30. 8. 2021 soud rozhodl o započtení zkušební doby do trestu. Usnesením ze dne 9. 9. 2021 soud vyslovil, že se ods. [celé jméno žalobce] osvědčil ve zkušební době. Žalobce podal i ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 12. 10. 2021 odmítl.

6. Dne 3. 12. 2021 žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu mu vzniklou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], a to z důvodu nepřiměřené délky řízení. Žalobce se domáhal finančního zadostiučinění ve výši 120 000 Kč, což odůvodnil délkou řízení. Ve stanovisku ze dne 26. 4. 2022 žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení došlo a žalobci poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

7. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

8. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen„ OdpŠk“ / odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

9. Podle ust. § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11.10.2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9.7.2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

11. Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

12. Celková délka řízení od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci dne 20. 12. 2010 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009) do odmítnutí jeho ústavní stížnosti dne 12. 10. 2021 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 518/2012) činila 10 let a 9 měsíců. Ačkoliv žalobce za počátek řízení označil až datum podání obžaloby, soud celkovou délku řízení hodnotil od zahájení trestního stíhání ve smyslu citované judikatury.

13. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, což ve stanovisku a vyjádření k žalobě připustila i žalovaná. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu (ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk) a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

14. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Ve věci rozhodoval soud I. stupně třikrát, odvolací soud taktéž třikrát, Nejvyšší soud dvakrát a Ústavní soud taktéž dvakrát. Fakt, že strany využívají práva podávat opravné prostředky, sice nelze klást k tíži poškozeného, je však nutno zohlednit ho v kritériu složitosti věci, neboť více instanční řízení je logicky delší, a to právě o řízení před soudem vyšší instance.

15. V posuzovaném řízení byl žalobce spolu s dalšími obviněnými trestně stíhán pro spáchání pokračujícího tr. činu legalizace výnosu z tr. činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. S ohledem na provedené dokazování je nutno uzavřít, že se v dané věci jednalo o věc skutkově i procesně složitou. Procesní složitost souvisela s původním počtem trestně stíhaných osob. Ve věci bylo třeba některým obviněným ustanovit obhájce, což si následně vyžádalo rozhodování o odměně obhájců. Na počátku řízení byl vůči některým obviněným (včetně žalobce) podán návrh na vzetí do vazby, uskutečnila se řada domovních prohlídek a následně bylo rozhodováno o vrácení zabavených věcí. Orgány činné v trestním řízení vyhodnocovaly záznamy ze sledování, opakovaně žádaly o mezinárodní právní pomoc a o součinnost u bankovních institucí. Byla vyslechnuta celá řada svědků, s čímž souviselo rozhodování o svědečném, přičemž někteří se k hlavnímu líčení opakovaně nedostavovali. V tomto směru soud uložil i dvě pořádkové pokuty, z toho jedna z nich byla ke stížnosti zrušena. Dále soud prováděl řadu listinných důkazů a nechal vypracovat celkem pět odborných vyjádření. Obžalovaní podávali v průběhu řízení nové důkazní návrhy. Soud procesně rozhodoval o sloučení věcí a naopak o vyloučení věci proti obžalovanému [příjmení], o zastavení trestního stíhání vůči jinému obžalovanému, o vrácení finančních částek (proti jednomu rozhodnutí podána i stížnost) a obdržel návrh na povolení obnovy řízení, který byl vzat následně zpět. Současně je nutné uvést, že v průběhu řízení byla věc dvakrát přidělena k vyřízení jinému soudci. Věc byla složitá i skutkově, neboť bylo posuzováno více skutků. Trestné činnosti se obžalovaní dopustili formou trestné součinnosti i ve spolupachatelství. Se složitostí skutkovou souvisela i složitost právní.

16. Významný podíl žalobce na délce řízení soud neshledal. Je však nutno mu vytknout obtíže s doručením předvoláním k hlavnímu líčení po podání obžaloby a s doručením v pořadí druhého rozsudku. Naopak se žalobce dne 26. 2. 2018 dotazoval soudu, co mu brání v nařízení hlavního líčení a podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který vzal následně zpět.

17. Jde-li o činnost soudů, resp. orgánů činných v trestním řízení, ve vztahu k otázce možných prodlev je nutno konstatovat, že v posuzovaném řízení byl postup orgánů činných v trestním řízení většinou plynulý a procesní úkony odpovídající dané fázi trestního stíhání byly činěny v přiměřených lhůtách. Soud shledal jedinou prodlevu, a to po doručení nálezu Ústavního soudu dne 23. 11. 2017. K ní došlo z důvodu zapůjčení spisu Ministerstvu spravedlnosti. Jiné období nečinnosti soud neshledal. Žalobce dále namítal nejednotnost v rozhodování, nerespektování závazného právního názoru soudů vyšší instance a porušování základních práv žalobce. Je pravdou, že první rozhodnutí byla zrušena na základě nálezu Ústavního soudu pro porušení práva na spravedlivý proces a v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně z důvodu procesních vad. Soud však v tomto směru neshledal nesprávný úřední postup, neboť rozhodnutí nebyla zrušena pro nepřezkoumatelnost, z důvodu závažných procesních vad či nerespektování právního názoru.

18. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). Posuzované řízení, jak vyplývá z výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu, se typově řadí mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jelikož se jedná o řízení trestní. Žalobce byl v závěru posuzovaného řízení pravomocně uznán vinným a byl mu uložen (a ostatně i po celou dobu řízení) podmíněný trest odnětí svobody v délce trvání dvou let. Pro žalobce se nejednalo o první trestní řízení, kde navíc byl i odsouzen, čili mu byl průběh trestního řízení znám. Žalobcem tvrzená nejistota ohledně výsledku řízení a způsobení životních obtíží žalobci v důsledku délky řízení tudíž není na místě. Žalovaná v tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, dle kterého je třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil. Na základě těchto skutečností soud posoudil význam předmětu řízení pro žalobce jako standardní.

19. Soudu se shodně se žalovanou jeví samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jako dostačující. Tento závěr soud opírá zejména o skutečnost, že řízení se vykazovalo jistou složitostí, význam řízení pro žalobce byl shledán za standardní a zejména žalobce byl v posuzovaném řízení uznán vinným a odsouzen za spáchání trestného činu, přičemž jako pachatel trestného činu musel počítat s následky svého jednání, což zahrnuje i trestní řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Podstatné dále je, že se žalobci již dostalo jisté formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, neboť soud v posuzovaném řízení délku trestního stíhání zohlednil při ukládání trestu, jak plyne z odůvodnění posledního prvostupňového rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3867/2011). Poskytnutí žalobcem požadovaného zadostiučinění v penězích není důvodné, protože nenaplňuje požadavek přiměřenosti odškodnění. Konstatování porušení práva je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, usnesení ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 757/2018 či rozsudek ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009) plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž poskytnutí předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk. Protože takovéto plnohodnotné formy zadostiučinění se žalobci dostalo již ve stanovisku žalované ze dne 26. 4. 2022 (tj. ještě před podáním žaloby v rámci vypořádání předběžného uplatnění nároku), nezbylo soudu, než podanou žalobu výrokem I. rozsudku zamítnout.

20. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustavením § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť v řízení zcela úspěšné žalované s odkazem na ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. náleží náhrada jednoho režijního paušálu ve výši 300 Kč za podání vyjádření k žalobě. Lhůtu k plnění soud určil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení