27 CO 107/2022-136

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa 2) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa oba zastoupení advokátem titul jméno jméno sídlem adresa o určení dědického práva, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 1. 2022, č. j. 15 C 140/2021 – 81,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci, každý jednou polovinou, náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč k rukám jeho advokátky do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že žalobce je dědicem po zůstavitelce [jméno] [příjmení], narozené [datum], zemřelé [datum], naposledy bytem [adresa], dále jen„ zůstavitelka“ (výrok I.) a žalovaným (každému z nich) uložil nahradit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně náklady řízení ve výši 16 246 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky II. a III.).

2. V žalobě, k jejímuž podání byl žalobce vyzván usnesením Okresního soudu v Pardubicích (soudní komisařky) ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žalobce tvrdil, že je dědicem zůstavitelky spolu se sourozenci zůstavitelky (žalovanými), neboť byl osobou, která se zůstavitelkou žila nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti, a o společnou domácnost pečoval. Žalobce dále mimo jiné uvedl, že zůstavitelka byla v minulosti přítelkyní žalobcovy babičky, považoval ji za člena rodiny, když zůstavitelka neměla žádných osob, které by se s ní pravidelně stýkali, navštěvovali ji a později jí poskytovali péči v nemoci. Žalobce za zůstavitelkou pravidelně docházel a s ohledem na potřebu každodenní pomoci se na podzim roku 2016 dohodli, že se přestěhuje k ní do bytu na adrese [adresa]. Po přestěhování se plnohodnotně podílel na péči o domácnost a na nákladech na bydlení. Zůstavitelka byla pohybově omezena, proto zajišťoval základní péči o domácnost, společné nákupy, dopravu zůstavitelky k lékaři či pobyt v nemocnici. Žalovaní o zůstavitelku neprojevovali žádný zájem, dlouhodobě se s ní nestýkali. Zůstavitelka byla postupem času plně odkázána na jeho pomoc jako blízké osoby, byla pro něj v podstatě babičkou. Při hospitalizaci zůstavitelky byl žalobce uveden jako kontaktní osoba, po úmrtí přebíral z nemocnice její osobní věci, vypravoval a hradil pohřeb. Žalovaní se nezajímali ani o zaopatření zůstavitelky po smrti, nepodíleli se na vypravení pohřbu, ani se jej nezúčastnili. Po úmrtí zůstavitelky žalobce opustil byt, nadále však hradí náklady s bytem spojené, byt průběžně kontroluje a udržuje, avšak již v něm nebydlí.

3. Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Poukázali na to, že na sociální síti Facebook žalobce od [datum] nabízel k pronájmu blíže nespecifikovaný byt v ul. [ulice]. Vyslovili názor, že se jedná o původní byt rodičů žalobce, tudíž minimálně do té doby žalobce v bytě pobýval, resp. do té doby nepobýval ve společném bytě se zůstavitelkou. Žalobci by dědické právo tak nemohlo svědčit, neboť by nesplňoval podmínku existence společné domácnosti se zůstavitelkou po dobu jednoho roku před její smrtí. Společná domácnost musí zahrnovat společné bydlení, nepostačuje, že se žalobce o zůstavitelku staral, příležitostně ji navštěvoval či jí vypomáhal. Jestliže pak žalobce pobýval ve svém druhém bytě v ul. [ulice], nemohl vést společnou domácnost se zůstavitelkou, neboť společnou domácnost dle judikatury může mít jen jednu. Žalovaní poukázali i na neexistenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2027/2008).

4. Okresní soud předně shledal naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť žalobce byl v rámci pozůstalostního řízení vyzván soudním komisařem k podání žaloby v souladu s § 170 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen„ z.ř.s.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 940/2004 ze dne 28. 4. 2005). Po provedeném dokazování, zejména na základě výpovědí svědků, okresní soud žalobním tvrzením přisvědčil, když vzal za prokázané, že žalobce nejenže vypomáhal zůstavitelce a navštěvoval ji, ale vzhledem k vlastní rodinné situaci a zdravotnímu stavu zůstavitelky se k ní později natrvalo nastěhoval a vedl s ní společnou domácnost. Žalobce se zůstavitelkou nakupovali společně, vařili společně a trávili společně čas, jednalo se mezi nimi o skutečné a trvalé soužití, když žalobce zůstavitelku bral jako svou babičku. Na tomto hodnocení ničeho nemění ani okolnost, že dle svědkyně [příjmení] žalobce a zůstavitelka platili každý za sebe při obědě, neboť společnou domácnost nelze chápat tak, že členové domácnosti za každé situace platí společně. Podstatné je, že se dělí o životní náklady. Za významné tak v projednávané věci okresní soud považoval, že žalobce a zůstavitelka v domácnosti sdružovali příjmy za účelem úhrady a obstarávání společných potřeb, připravovali jídlo pro oba. Shora učiněnými závěry nemohl otřást ani jediný žalovanými předložený listinný důkaz (otisk inzerátu na sociální síti Facebook), který se dle přesvědčivého vysvětlení žalobce týkal jiného bytu ve stejné ulici. Ostatně z uvedeného inzerátu nebylo zřejmé, v jakém vchodě domu [adresa] – [anonymizováno] se inzerovaný byt nachází, nadto šlo o byt na jiném patře, než byl byt zůstavitelky. Závěrem okresní soud uvedl, že žalobce a zůstavitelka žili trvale ve společné domácnosti a z tohoto důvodu žalobce pečoval o společnou domácnost od podzimu 2016, tj. déle než jeden rok před smrtí zůstavitelky, proto je žalobce dědicem zůstavitelky v rámci třetí třídy dědiců v souladu s ust. § 1637 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“).

5. Ve včas podaném odvolání žalovaní namítali (dále též„ odvolatelé“), že odůvodnění rozsudku okresního soudu neodpovídá ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., postrádá hodnocení provedených (všech) důkazů, jeho skutkové a právní posouzení v bodě 17. odůvodnění je nedostatečné, tudíž se napadené rozhodnutí jeví nepřezkoumatelným, když řadou skutkových zjištění a důkazů svědčících ve prospěch žalovaných se okresní soud nezabýval a tyto nikterak nehodnotil.

6. Odvolatelé dále argumentovali pojmovými znaky společné domácnosti (jedním z předpokladů pro vznik dědické způsobilosti), s tím, že bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal spolužití, trvalost takového spolužití, péči o společnou domácnost nebo odkázání výživou na zůstavitelku, to vše po dobu alespoň jednoho roku před smrtí zůstavitelky. K tomu žalovaní podali výklad k trvalosti soužití (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3958/2019) a ke vzniku spotřebního společenství, přičemž vyslovili názor, že žalobce netvrdil ani neprokázal, že by takové trvalé a spotřební společenství mezi ním a zůstavitelkou existovalo. Dle odvolatelů v řízení slyšení svědci potvrdili pouze to, že žalobce zůstavitelce v domácnosti občasně vypomáhal, zejména pak formou obstarávání nákupů, drobnými pracemi, dovozem k lékaři apod. V žádném případě však nelze z těchto svědeckých výpovědí dovodit, že by vztah žalobce a zůstavitelky naplňoval zákonné předpoklady pojmu„ společné domácnosti“. Pro závěry okresního soudu v bodě 17. odůvodnění tak chybí jakýkoliv skutkový podklad. Okresní soud naopak pominul, že žádný ze svědků nebyl schopen uvést, zda vůbec a v jakém rozsahu zaznamenal, že by žalobce měl v bytové jednotce své skutečné bydliště. Z výpovědí svědků nevyplynulo, že by žalobce měl v bytové jednotce vymezenu svoji část (lůžko, úložné prostory, prostory pro obuv apod.) svým rozsahem a vybavením svědčícím o tom, že by byla skutečně trvale užívána žalobcem. Výpovědi svědků potvrzují určitý vztah mezi žalobcem a zůstavitelkou, popisují pouze to, že žalobce vypomáhal zůstavitelce s občasnými domácími pracemi a obstaráváním některých pochůzek, avšak žádný ze svědků jednoznačně nepotvrdil, že by se mělo jednat o soužití trvalé a spotřební, tak jak to pro úspěšnost žaloby vyžaduje zákon a aplikovatelná judikatura.

7. Dle žalovaných se dále z odůvodnění napadeného rozsudku prakticky vytratila jakákoliv zmínka o listinných důkazech, které předložil žalobce na podporu svého tvrzení o údajné úhradě nákladů na provoz či rekonstrukci předmětné bytové jednotky. Sami žalovaní přitom opakovaně poukázali na to, že z předložených listinných důkazů nijak nevyplynulo, že by provozní náklady měly být za života zůstavitelky hrazeny či spoluhrazeny z příjmů žalobce. Je z nich patrné pouze to, že pokud žalobce tyto platby realizoval, pak tak činil až po úmrtí zůstavitelky, což ovšem v nejmenším neprokazuje společné hospodaření se zůstavitelkou.

8. Pokud jde o doklady o platbách SIPA v hotovosti v období od ledna 2019 do března 2020, pak ani z nich nelze dovodit, že by tyto úhrady byly prováděny z finančních prostředků žalobce. K tomu žalovaní navrhovali vyžádat bankovní výpisy zůstavitelky za výše uvedené období, které by mohly potvrdit, že ve sledovaném období byly z účtu zůstavitelky vybírány peníze, které následně žalobce použil k placení inkasa. Dále ani žalobcem předložené doklady o nákupech v bytových prodejnách či hobby marketech nelze považovat za listiny, které by dokladovaly, že žalobce vynaložil účelný náklad v přímé souvislosti s péčí o byt zůstavitelky. Okresní soud se s existencí těchto listinných důkazů v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal právě proto, že tyto svědčí spíše v neprospěch skutkových tvrzení žalobce a tedy i samotného rozhodnutí soudu. To je však nepřípustné, jinak nelze zajistit přezkoumatelnost úvah okresního soudu.

9. Odvolatelé opětovně připomněli pojem společné domácnosti s tím, že nestačí pouze nahodilá výpomoc v domácnosti nebo společné trávení dovolených tak, jak to prozatím vyplynulo z provedeného dokazování. Žalobce tak neunesl své důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení, což musí mít za následek pro něho nepříznivé rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu z 23. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3299/2006). Ve světle výše uvedeného je nepřípadným, že okresní soud odmítl listinný důkaz s inzercí bytu na sociální síti, z něhož je patrné, že žalobce započal inzerovat pronájem svého bytu [datum] (dle mínění žalovaných původního bytu rodičů žalobce), z čehož lze podpůrně dedukovat důvodné podezření, že minimálně do dané doby v bytě pobýval, tudíž nepobýval do té doby ve společném bytě se zůstavitelkou, čímž by opět nesplnil zákonem stanovenou podmínku ust. § 1637 o.z.

10. Závěrem žalovaní dodali, že pokud by skutečně byla dána vůle zůstavitelky, aby příslušný dědický podíl připadl po její smrti žalobci, zůstavitelka mohla projevit danou vůli ještě za svého života, leč neučinila ničeho. Sám žalobce jako [anonymizována dvě slova] je přitom osobou s právním povědomím, proto pokud měl pro zůstavitelku údajně zařizovat i úkony administrativního charakteru, jistě by mohl být nápomocen i v tomto ohledu. Nic takového však v řízení tvrzeno a prokazováno nebylo, lze tak dovodit pochybnosti o takových úvahách zůstavitelky. Z výše uvedených důvodů se žalovaní domáhali změny rozsudku okresního soudu a zamítnutí žaloby, event. zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

11. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaných vyslovil přesvědčení, že dostatečně a hodnověrně unesl své důkazní břemeno k tomu, že se zůstavitelkou nejen bydlel v jejím bytě, ale že zároveň s ní pečoval o společnou domácnost, a to tak, že se podílel společně se zůstavitelkou na společných nákladech vedení domácnosti, na obstarávání domácích prací, přípravě jídla, úpravě a rekonstrukci bytu, jakož i na dalších činnostech v domácnosti. Tyto skutečnosti byly dostatečně prokázány zejména výpověďmi svědků z řad sousedů a přátel zůstavitelky, předloženými důkazy o výdajích žalobce na společnou domácnost před i po její smrti, jakož i podpůrně účastnickým výslechem žalobce, který dovysvětlil skutečnosti, které nemohly být prokázány jinak s ohledem na skutečnost, že se jedná o skutečnosti, které se odehrávají tzv.„ za zavřenými dveřmi“. Není možno ani po přátelích a sousedech chtít, aby znali veškeré podrobnosti soužití žalobce a zůstavitelky. K úhradě SIPA (za rok 2019 a první tři měsíce roku 2020) žalobce dodal, že platby prováděl v hotovosti, když žalobkyně již v daný čas byla velmi pohybově i jinak zdravotně omezena a finanční záležitosti v rámci domácnosti obstarával primárně on. O pravdivosti tvrzení žalobce svědčí i fakt, že má v držení platební doklady o úhradách SIPA v hotovosti. Žalovaní v odvolání vyslovují pouze domněnky a teorie, žádná svá tvrzení však neprokázali. Stran inzerátu na facebookovém profilu žalobce uvedl, že důkazní břemeno o tom, že žalobce v rozhodné době snad měl žít v jiné domácnosti, než v té se zůstavitelkou, nesou žalovaní. Žalobce prokázal sdílení společné domácnosti se zůstavitelkou, proto nepovažoval za nutné prokazovat skutkovou verzi žalovaných. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhoval potvrzení napadeného rozsudku.

12. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobami k němu oprávněnými (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contr.) a obsahuje náležitosti odvolání a způsobilé odvolací důvody (§ 205 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal z podnětu odvolání žalovaných rozsudek okresního soudu, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru (i po dílčím doplnění dokazování dle § 213 odst. 4 a § 213a o.s.ř., jež se promítlo do odůvodnění níže), že odvolání žalovaných není důvodné.

13. Odvolací soud předně vychází z toho, že zůstavitelka zemřela dne [datum], tudíž samotné dědické právo po zůstavitelce se řídí úpravou účinnou v době její smrti, tj. již shora zmíněným o.z. K tomu dodává, že žaloba podaná účastníkem řízení o pozůstalosti (žalobcem) na základě odkazu vydaného soudem v řízení o pozůstalosti podle ust. § 170 odst. 1 z. není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu ust. § 80 o.s.ř., tudíž naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení není třeba tvrdit a prokazovat (viz judikatura Nejvyššího soudu – např. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4332/2017).

14. V daném případě byla předmětem řízení žaloba na určení dědického práva žalobce, ve které žalobce tvrdil a prokazoval, že je povolán dědit po zůstavitelce ve třetí třídě dědiců zakotvené v ust. § 1637 o.z. Spor byl tak veden o toto tvrzené dědické právo žalobce.

15. Ve vztahu k posouzení této stěžejní otázky odvolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozsudku, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají. Odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Odvolatelé v rámci odvolání sice též namítali nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (absenci náležitostí dle § 157 odst. 2 o.s.ř.), nesprávnost či neúplnost zjištění skutkového stavu věci, potažmo nesprávné právní posouzení věci (viz § 205 odst. 2 písm. b/, d/ až g/ o.s.ř.), nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmo, že okresní soud pracoval se všemi relevantními skutečnostmi, když tyto byly pouze dílčím způsobem doplněny o žalobcem předložené doklady o hotovostních platbách SIPO (soustředěné inkaso plateb obyvatelstva) v období leden 2019 – březen 2020, vztahující se k bytu zůstavitelky na adrese [adresa], z provedených důkazů vyvodil správná skutková zjištění a správné závěry právní.

16. Závěry (úvahy) okresního soudu ohledně hodnocení provedených důkazů, potažmo skutečností, které považoval za podstatné, jsou z odůvodnění napadeného rozsudku seznatelné. V žádném případě nelze dovozovat, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelným. K tomu lze v souladu s ustálenou soudní praxí uvést, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody a za takové lze považovat případy, kdy soud své rozhodovací závěry opírá o skutečnosti v řízení buď nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly ke konkrétní sporné skutkové okolnosti provedeny. Taktomu ovšem v posuzované věci není a skutečnost, že okresní soud ve svém rozhodnutí podrobně nehodnotil každý provedený důkaz, každou jednotlivou dílčí námitku žalovaných, nelze okresnímu soudu vytýkat způsobem, který by měl za následek zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Nadto je třeba vidět, že soud na určitou námitku vznesenou účastníkem řízení v průběhu trvání sporu může a obvykle reaguje tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníků odlišný názor, který také srozumitelně, logicky a přesvědčivě zdůvodní, čímž se námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá.

17. Žalovanými navrhované doplnění dokazování je nadbytečné, neboť skutkový stav rozhodný pro posouzení věci byl zjištěn úplně. Odvolací námitky žalovaných v podstatě nepřinesly nic nového, nebylo třeba k nim vést další dokazování, neboť takové dokazování se netýkalo právně významných skutečností (viz odůvodněn níže), tudíž nemohou na posouzení věci nic změnit. Odvolací soud se zřetelem na obsah odvolání a pro úplnost odůvodnění rekapituluje a akcentuje následující rozhodné skutečnosti pro posouzení dané věci.

18. Ve smyslu ust. § 1637 o.z. jsou do třetí třídy dědiců zařazeny jako dědici jednak sourozenci zůstavitele, jednak osoby spolužijící, které žily se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku (tato doba se počítá zpětně od smrti zůstavitele) ve společné domácnosti, a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na zůstavitele.

19. V posuzovaném případě bylo tvrzené dědické právo žalobce odvislé od naplnění podmínky soužití ve společné domácnosti po stanovenou dobu (ve skutkových poměrech dané věci je rozhodným obdobím minimálně doba od [datum] do [datum]) a na splnění podmínky (z důvodu vedení společné domácnosti) péče o společnou domácnost.

20. Stran výkladu pojmů vedení společné domácnosti a péče o společnou domácnost rovněž odvolací soud vychází z ustálené judikatury, jak učinil okresní soud (viz bod 16. odůvodnění rozsudku okresního soudu a tam zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, obdobně další judikatura Nejvyššího soudu – např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, usnesení sp. zn. 21 Cdo 1325/2017, či uznávaná komentářová literatura – Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720), 1. vydání, 2015, s. 386-399: J. Svoboda), z níž mimo jiné plyne, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti.

21. V tomto ohledu bylo rozhodující hodnocení výpovědí slyšených svědků, kdy bylo třeba hodnotit věrohodnost těchto výpovědí, s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy).

22. Rovněž odvolací soud je přesvědčen, že žalobce spotřební (hospodářské) společenství, péči o společnou domácnost se zůstavitelkou v rozhodném období, tedy postavení spolužijící osoby ve smyslu § 1637 o.z. prokázal.

23. Stěžejním skutkovým podkladem těchto závěrů jsou již zmíněné svědecké výpovědi, jimž korespondují ostatní v řízené provedené důkazy. V řízení byli slyšeni jak svědci bydlící v domě, ve kterém se nacházel byt zůstavitelky, kteří byli v přátelském či jiném kontaktu se zůstavitelkou, tak svědkyně žijící mimo předmětný dům, které udržovaly přátelské vztahy se zůstavitelkou. Tito svědci své poznatky k soužití žalobce se zůstavitelkou čerpali z návštěv u zůstavitelky, z rozhovorů se zůstavitelkou nebo jednání žalobce či zůstavitelky pouze pozorovali. Odvolací soud v tomto ohledu akcentuje zejména svědeckou výpověď [jméno] [příjmení] (kamarádky zůstavitelky žijící ve stejném domě) o tom, že žalobce přibližně 2 až 3 roky před smrtí zůstavitelky (poté co odešel z bytu rodičů na stejném patře domu, kteří se z domu odstěhovali) bydlel v jejím bytě. Tato svědkyně hovořila o blízkém vztahu mezi žalobcem a zůstavitelkou (ta mu nahrazovala babičku), o tom, že žalobce vařil, zajišťoval většinu nákupů a dalších potřeb zůstavitelky, o jejich společném trávení času (sledování televize, výlety, kultura apod.). Obdobné poznatky plynou ze svědecké výpovědi kamarádky zůstavitelky [jméno] [příjmení], která mimo jiné potvrdila nejen to, že žalobce byl pro zůstavitelku velkou oporou, že nakupoval, vozil ji do nemocnice a společně vařili, ale i přítomnost žalobce v bytě zůstavitelky, jeho oblečení, obuv a další osobní věci („ papíry“) v bytě zůstavitelky, včetně místa, kde pobýval (obývací pokoj). O dlouhodobém bydlení žalobce u zůstavitelky (po dobu 5 až 6 let), o tom, že žalobce jí poskytoval veškerou péči, nakupoval, vařil, vozil k lékaři, vypovídala i další kamarádka zůstavitelky svědkyně [jméno] [příjmení]. V obdobném duchu vyznívá i svědecká výpověď sousedů zůstavitelky (na stejném patře domu) [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří uvedli, že žalobce se o zůstavitelku staral, obstarával nákupy. Svědkyně [příjmení] [jméno] připustila, že žalobce v bytě bydlel, když ho vídala skoro denně. K věci lze dodat, že zejména výpovědi svědkyň [příjmení], [příjmení] a [příjmení] svědčí o blízkém osobním vztahu mezi žalobcem a zůstavitelkou, což ostatně ani žalovaní nezpochybňovali. Ve vztahu ke všem svědkům pak platí, že z obsahu jejich výpovědí zaznamenaných v soudních protokolech nevyplývá nic, co by zpochybňovalo či snižovalo věrohodnost jejich výpovědí. Jednalo se o osoby, které neměly žádný vztah k účastníkům řízení či k věci (zájem na výsledku řízení), které se zcela dostatečně, jasně a obdobným způsobem vyjádřily k řadě rozhodných skutečností.

24. Odvolací soud proto hodnotí zmíněné svědecké výpovědi tak, že minimálně po dobu jednoho roku před smrtí zůstavitelky bydlel žalobce v bytě zůstavitelky (případné odlišné časové údaje stran uvedeného bydlení a spolužití žalobce se zůstavitelkou, plynoucí z porovnání některých svědeckých výpovědí ([příjmení], [příjmení]) jsou pro posouzení věci nepodstatné), s touto sdílel společnou domácnost, když především pečoval o společnou domácnost (zejména obstaráváním nákupů, vařením, péčí o zůstavitelku, zajišťováním běžných potřeb, které se s chodem domácnosti pojí). Lze přitom uvést, že svědecké výpovědi jsou v kontextu se žalobcem před okresním soudem předloženými listinnými důkazy, byť nutno uznat, že pouze doklad o nedoplatku na službách v bytě zůstavitelky za rok 2018, který uhradil žalobce, se týkal rozhodného období (viz doklady č. l. 7-8 spisu), že většina z nich (viz pořízení různých věcí do bytu žalobkyně v roce 2016 – doklady č. l. 4, 5, 28, 30 spisu, doklady o platbách SIPO v roce 2018, č. l. 16, 18 spisu, dále doklady o platbách po smrti zůstavitelky č. l. 9-15, 17, 20, 21, 21p.v. – 23, 25 a 29 spisu) se netýkala rozhodného období ([datum] – [datum]), nicméně alespoň podpůrně, nepřímo dokreslovaly soužití mezi žalobcem a zůstavitelkou (jejich vzájemný vztah), tj. svědčily ve prospěch skutkové verze žalobce. Stěží lze uvěřit tomu, že by tuto činnost žalobce vykonával, tato plnění činil, nebýt shora zmíněného trvalého spotřebního společenství mezi ním a zůstavitelkou. Odvolací soud nemá v žádném případě za to, že by zjištěné skutečnosti bylo možno hodnotit pouze jako občasné návštěvy žalobce u zůstavitelky či příležitostnou výpomoc žalobce vůči zůstavitelce.

25. Z hlediska shora učiněných skutkových poznatků bylo dle názoru odvolacího soudu nadbytečné, aby dokazování bylo doplňováno o místní ohledání v bytě zůstavitelky. Podstatné skutečnosti byly zjištěny úplně, dostatečně. Pro posouzení projednávané věci považuje odvolací soud za rozhodné, že se mezi žalobcem a zůstavitelkou jednalo po stanovenou dobu o skutečné a trvalé hospodářské soužití, v němž žalobce svou činností v domácnosti se zůstavitelkou přispíval k úhradě a obstarávání společných potřeb, že šlo o spotřební společenství trvalé povahy. Poskytování prostředků žalobcem na úhradu potřeb společné domácnosti v rozhodném období není dle shora podaného výkladu nezbytnou podmínkou žití ve společné domácnosti. K němu se ani svědci blíže nevyjádřili (vyjma jedné zkušenosti svědkyně [příjmení] s placením obědu, kteroužto skutečnost jako irelevantní správně zhodnotil okresní soud), je ostatně pochopitelné, že nemohli znát veškeré podrobnosti soužití žalobce a zůstavitelky. Navzdory tomu se se zřetelem na výše popsané skutečnosti jeví zcela logickým žalobní tvrzení, že se žalobce spolupodílel na obstarávání společných potřeb tím, že zajišťoval úhrady inkasa (SIPO) v rozhodném období (viz jím předložené doklady č. l. 106 – 108 spisu; doplnění dokazování o tyto důkazy shledal odvolací soud přípustným, neboť žalobce v řízení tížilo břemeno tvrzení a důkazní, přičemž nebyl okresním soudem poučen dle § 118a odst. 1a 3 o.s.ř. – srov. § 211a o.s.ř.). Tento poznatek opět koresponduje ostatním výsledkům dokazování, též nepříznivému zdravotnímu stavu žalobkyně, u níž nebylo možno předpokládat, že by tyto platby v hotovosti prováděla. Zmíněné doklady jistě nejsou důkazem o tom, že muselo jít o finanční prostředky žalobce, nicméně se jeví uvěřitelným tvrzení žalobce, že se plnohodnotně podílel nejen na péči o domácnost (viz odůvodnění shora), ale i na nákladech bydlení a vedení společné domácnosti, k nimž úhrada inkasa patří. Za této situace odvolací soud neshledal potřebu blíže tuto skutečnost zkoumat, vést k ní dokazování o předložení výpisů z bankovního účtu zůstavitelky v rozhodném období stran výběrů z tohoto účtu a nakládání s těmito prostředky.

26. Ze shora uvedených důvodů i odvolací soud sdílí závěr o tom, že žalobce žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti nejméně jeden rok před smrtí zůstavitelky a že z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost (z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobce v rozhodném období žil, vedl společnou domácnost na jiném místě; důkazem o takové skutečnosti není ani odvolateli zmiňovaná inzerce pronájmu bytu z března 2019, který nebylo lze v žádném případě ztotožnit s původním bytem rodičů žalobce, kde lze jinak pro stručnost opět odkázat na vypořádání se s tímto důkazem ze strany okresního soudu), který zakládá dědění žalobce v třetí třídě dědiců dle ust. § 1637 o.z. Rozsudek okresního soudu proto jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.), a to včetně správných závislých nákladových výroků (sub II. a III.), které odpovídaly zásadám ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a příslušným ustanovením vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“).

27. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě se jedná o náhradu odměny advokátky žalobce za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání z 7. 4. 2022 a účast na jednání odvolacího soudu dne 25. 5. 2022) po 2 500 Kč dle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, náhradu za dvě paušální náhrady hotových výdajů advokátky po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a o náhradu částky odpovídající dani z přidané hodnoty z výše uvedené odměny a náhrad advokátky v sazbě 21 %, tj. v částce 1 176 Kč dle § 137 odst. 1, 3 písm. a) a § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř., celkem tedy 6 776 Kč Tyto náklady řízení jsou neúspěšní žalovaní povinni nahradit žalobci (každý jednou polovinou) v zákonné třídenní lhůtě k rukám jeho advokátky (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

28. Se zřetelem na žalobcovo vyúčtování nákladů odvolacího řízení z 27. 5. 2022, kde advokátka žalobce účtovala mimo jiné další porady s klientem dne 28. 3. 2022 a 23. 5. 2022, odvolací soud dodává následující. V projednávané věci je třeba akcentovat, že tyto další porady nepřinesly advokátce žalobce žádné nové skutkové poznatky potřebné k řádnému zastupování žalobce (takové poznatky z podaného vyjádření k odvolání ani z jednání u odvolacího soudu nevyplynuly). Je pak sice skutečností, že při zmíněných poradách byl žalobce informován o podaném odvolání žalovaných a s advokátkou probrali další postup v řízení, nicméně v argumentaci žalobce zjevně nedošlo k žádnému posunu (ten nebyl ani zapotřebí). Další porady tedy nebyly nezbytné k účelnému uplatňování práva žalobce. Stejně tak odvolací soud neshledal důvod přiznat advokátce žalobce odměnu za podání z 8. 5. 2022 s doplněním důkazů, byť bylo učiněno na výzvu odvolacího soudu. Jednalo se o velmi stručné podání ve věci samé (na třech řádcích), přičemž k němu připojené listiny žalobce mohl (měl) předložit již v řízení před okresním soudem. Z výše uvedených důvodů odvolací soud neshledal důvod přiznat advokátce žalobce odměnu za úkony právní služby spočívající v dalších poradách s klientem a za shora zmíněné podání (též paušální náhradu k těmto úkonům se vztahující).