27 CO 11/2022-116

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa 2/ jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 745 200 Kč s příslušenstvím a o zaplacení smluvní pokuty 200 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 10. 2021, č. j. 103 C 12/2021 – 78, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2021, č. j. 103 C 12/2021-80,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným, každému jednou polovinou, náklady odvolacího řízení ve výši 30 185,70 Kč k rukám jejich advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) okresní soud žalovaným uložil zaplatit žalobci částku 451 900 Kč se zákonným úrokem ve výši 9 % ročně z částky 451 900 Kč od 21. 7. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého (výrok I.), žalobu o zaplacení dalších 293 300 Kč s 11 % úrokem ročně z částky 690 000 Kč od 7. 4. 2020 do zaplacení, dalšího úroku 9 % ročně z částky 293 300 Kč od 21. 7. 2018 do zaplacení a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč zamítl (výrok II.) a žalovaným uložil nahradit žalobci náklady řízení v částce 50 855 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Po provedeném dokazování okresní soud z hlediska skutkového vyšel mimo jiné ze zjištění, že první žalovaný uzavřel dne 9. 8. 2017 se [právnická osoba] [právní forma] smlouvu o úvěru [číslo] dle níž věřitel prvnímu žalovanému poskytl úvěr 690 000 Kč, z toho 70 000 Kč bylo vyplaceno v den podpisu smlouvy v hotovosti dlužníkovi a částka 620 000 Kč byla poukázána na účet [právnická osoba] Dle vyjádření právního zástupce žalobce se jednalo o běžnou konsolidaci, právní předchůdce žalobce neměl k dispozici smlouvu žalovaných s [právnická osoba], u této společnosti pouze ověřil výši závazku a umořil ho. Dle žalovaných však právní předchůdce žalobce věděl, že první žalovaný nebyl schopen splácet úvěr u jmenované stavební spořitelny ve výši 3 000 Kč měsíčně, přesto úvěr se splátkou 9 200 Kč měsíčně poskytl. Okresní soud dále vyšel ze zjištění, že doba splácení úvěru byla stanovena na 240 měsíců, byl sjednán úrok 11 % p.a. z jistiny, poplatek za uzavření smlouvy 62 100 Kč a RPSN 18,4 %. První žalovaný se zavázal zaplatit celkovou částku 2 270 100 Kč ve splátkách po 9 200 Kč měsíčně, přičemž pro případ prodlení dlužníka byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, se kterou je dlužník v prodlení. Druhá žalovaná převzala v den uzavření smlouvy ručitelský závazek. Nároky z uvedené smlouvy byly na žalobce postoupeny smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2019. První žalovaný se ocitl v prodlení se splácením úvěru, pročež žalovaní byli vyzváni k úhradě splatných splátek, dne 20. 7. 2018 jim bylo oznámeno zesplatnění úvěru k tomuto dni a dne 28. 4. 2021 doručena předžalobní výzva.

3. Soud prvního stupně dále vyšel z toho, že žalobce provedl šetření k ověření úvěruschopnosti žalovaných, kde pracoval s údaji o vlastnictví žalovaných k nemovitosti (žalovaní bydlí ve vlastním domě, neplatí žádný nájem), s příjmem prvního žalovaného ve výši 18 550 Kč měsíčně (ověřeného mimo jiné pracovní smlouvou a mzdovými listy), s výdaji na polovinu SIPA ve výši 2 363 Kč měsíčně a na stravné ve výši 1 600 Kč měsíčně. Žalobce (jeho právní předchůdce) rovněž provedl šetření v insolvenčním rejstříku a v evidenci exekucí s negativním výsledkem, u osobních údajů (poměrů) se spoléhal na informace prvního žalovaného, které neměl možnost ověřit.

4. Soud prvního stupně dále posoudil zjištěný skutkový stav věci po právní stránce. Předně hodnotil parametry úvěrové smlouvy (sjednaný roční úrok 11 %, RPSN 18,4 % a ujednání o smluvní pokutě), kde neshledal zjevný nepoměr mezi plněními, a proto danou smlouvu nepovažoval za právní jednání lichevní povahy. Okresní soud současně zkoumal, zda právní předchůdce žalobce dostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaných, resp. prvního žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kde se zřetelem na výše učiněná skutková zjištění, po porovnání příjmů a výdajů prvního žalovaného (se zohledněním měsíční splátky 9 200 Kč), dovodil, že prvnímu žalovanému zbývá na úhradu ostatních životních potřeb 6 987 Kč měsíčně, tj. částka 233 Kč denně, za níž je jen stěží představitelné žít po dobu 20 let, a to bez ohledu na vyživovací povinnost prvního žalovaného k dvěma dětem, kterýžto údaj první žalovaný zřejmě úmyslně zamlčel. Okresní soud proto uzavřel, že schopnost prvního žalovaného ke splácení úvěru nebyla řádně posouzena, a proto je úvěrová smlouva dle shora citovaného zákonného ustanovení neplatná, včetně ujednání o smluvních úrocích a smluvní pokutě. Vztah účastníků je tudíž třeba vypořádat dle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Pokud první žalovaný obdržel 690 000 Kč a zaplatil 238 100 Kč (mezi účastníky nesporné), zbývá k zaplacení částka 451 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku, nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). V tomto rozsahu proto okresní soud žalobě vyhověl, ve zbývající části žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a přiznal žalobci právo na polovinu nákladů řízení, a to i s přihlédnutím k tomu, že neplatnost smlouvy byla způsobena i neúplnými údaji prvního žalovaného (zamlčením vyživovacích povinností k nezaopatřeným dětem).

5. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výrokům II. a III., podal včasné odvolání žalobce. V něm zejména namítal, že zákon o spotřebitelském úvěru poskytuje věřitelům relativně širokou možnost ve výběru toho, jakým způsobem bude z jeho strany posuzována bonita žadatele o úvěr. Je tak na poskytovateli úvěru, aby v každém jednotlivém případě (s ohledem na konkrétní okolnosti) zvážil, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, případně se zohledněním dříve získaných znalostí o finanční situaci zájemce o úvěr. Dle odvolatele bylo soudu prvního stupně řádně doloženo splnění povinnosti zkoumat schopnost prvního žalovaného splácet poskytnutý úvěr, k čemuž odkázal na předložené listinné důkazy dokumentující příjmy prvního žalovaného i jeho výdaje (zde žalobce též zmínil absenci dalších výdajů na bydlení, nad rámec již uvedených, v situaci, kdy žalovaní žili v domě v jejich podílovém spoluvlastnictví). Po zohlednění příjmů a výdajů proto byla platební kapacita prvního žalovaného (správně šlo o částku 5 387 Kč, nikoliv okresním soudem uvažovaných 6 987 Kč) zcela dostatečná. Dle žalobcem označené judikatury (rozhodnutí Městského soudu v [obec] z [datum]) je to právě dlužník, který jako průměrně rozumný a opatrný svéprávný člověk musí posoudit, zda podmínkám úvěrové smlouvy bude schopen dostát, a je to právě on, kdo nese primární odpovědnost za jejich porušení.

6. Žalobce dále namítl, že úvěruschopnost (bonita) prvního žalovaného byla posuzována též z pohledu jeho majetku v podílovém spoluvlastnictví (viz pozemky [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v k.ú. [obec]), ve vztahu k němuž bylo zřízeno zástavní právo k výše uvedeným pozemkům. Žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci tak svědčil náhradní, dostatečně jistý způsob uspokojení případně vzniklé posplatnostní pohledávky. Sjednání zástavního práva k nemovitostem (zajištění splacení úvěru) proto dokládá jeho pečlivý přístup k prověření úvěruschopnosti dlužníka. Žalobce rovněž při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele využil negativních poznatků z veřejně dostupných rejstříků (obchodní rejstřík, insolvenční rejstřík a další). Soud prvního stupně, ač nezpochybnil tvrzení a důkazy předložené žalobcem, pak dovodil porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost prvního žalovaného pouze v tom, že za částku 233 Kč denně nelze žít po dobu 20 let. Takový závěr nemůže obstát, neboť není možné paušalizovat výdaje člověka na každý den. V takovém případě by každý věřitel musel vždy v každém konkrétním případě dopředu odhadnout, jaké jsou životní standardy žadatele o úvěr, rozpočítat zbytkovou částku po odečtení splátky a ostatních tvrzených výdajů ještě na jakési ad hoc výdaje, které by žadateli nad rámec uvedeného mohly vzniknout, a u těchto si sám vyhodnotit, zda mu denní zůstatek bude dostačovat na takového ničím nepodložené, ale dopředu z opatrnosti předpokládané výdaje, či nikoliv. Pokud by měli věřitelé dopředu pracovat s takto v budoucnu více či méně pravděpodobně vzniklými výdaji, ztratila by smysl celá koncepce posuzování bonity žadatelů o úvěr, neboť objektivně bonitní už by nemohl být nikdo. Rozhodnutí okresního soudu je tak postaveno na závěru, který je v přímém rozporu s jakýmikoliv racionálními postupy při sjednávání spotřebitelského úvěru nejen ze strany nebankovních subjektů, ale i bank.

7. Odvolatel dále s odkazem na citovanou judikaturu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 828/2002, 32 Odo 1702/2005, 32 Cdo 3751/2009) okresnímu soudu vytkl, že z provedených důkazů ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti učinil nepřípustná souhrnná skutková zjištění, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Poukázal rovněž na závěry komentářové literatury, podle kterých„ důvodem odmítnutí úvěru by neměla být pouhá skutečnost, že při posouzení úvěruschopnosti vyvstala potenciální, byť reálná možnost, že úvěr splacen nebude, ale teprve situace, kdy naplnění této možnosti bude natolik pravděpodobné, že to, že spotřebitel závazky splní řádně a včas, bude spíše nepravděpodobné. Smyslem posouzení úvěruschopnosti nemůže být snaha prodlení spotřebitele zcela vyloučit, ale ujistit se, že toto prodlení není pravděpodobné“. Pokud okresní soud dospěl svou velmi kusou úvahou k tomu, že první žalovaný není bonitní kvůli dennímu disponibilnímu zůstatku, nemá takové skutkové zjištění oporu ani v této samotné úvaze, pokud by se jí pokusil alespoň elementárně konfrontovat s jinak spolehlivě zjištěným skutkovým stavem věci (což okresní soud neučinil).

8. Postup okresního soudu je dle odvolatele dále v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1591/2011), neboť žalobce v rámci přípravy na jednání či přímo u jednání nevyzval k doplnění důkazů prokazujících v žalobě tvrzené sporné skutečnosti ohledně kvalifikovaného ověření úvěruschopnosti žalovaných, čímž porušil ust. § 114a odst. 1 a § 118a odst. 3 o.s.ř. (k tomu argumentoval závěry rozhodnutí Krajského soudu v Brně z 25. 11. 2003, sp. zn. 47 Co 7/2003 a další judikaturou Ústavního soudu – viz sp. zn. I. ÚS 2014/10, I. ÚS 3324/15, či Nejvyššího soudu – viz sp. zn. 29 Cdo 604/2012 a 23 Cdo 1241/2011, z nichž mimo jiné plyne, že účastníkovi nelze zamítnout žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, aniž by byl poučen o tom, že takové břemeno má a o čem). Z výše uvedených důvodů se žalobce domáhal buď změny rozsudku okresního soudu v napadené části a vyhovění žalobě v celém rozsahu, včetně přiznání náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů, nebo zrušení rozsudku okresního soudu v odvoláním dotčených výrocích a vrácení mu věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

9. Žalovaní se ve vyjádření k odvolání žalobce předně zcela ztotožnili s napadeným rozsudkem. Sdíleli i závěry k posouzení úvěruschopnosti prvního žalovaného, kde okresní soud pracoval s částkou 6 987 Kč na ostatní životní potřeby, přičemž dodali, že u prvního žalovaného nelze ani v současné době počítat se zásadním zvýšením příjmu. Význam vyživovacích povinností ke dvěma synům si první žalovaný při uzavření úvěrové smlouvy vůbec neuvědomil, stalo se tomu tak až při jednání okresního soudu. Poukaz žalobce na zastavený nemovitý majetek, který má být použit na uspokojení případných dluhů z úvěrové smlouvy, považovali žalovaní za nepřípadný. Zřízením zástavního práva k nemovitostem sice došlo k zajištění pohledávek ze smlouvy, avšak tento prostředek nemá dopad do posouzení úvěruschopnosti. Závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je proto správný. První žalovaný nadto uvedl, že již v době poskytnutí úvěru žalobcem se nacházel v dluhové pasti, která následně vyústila v řadu exekucí. Vyjma jediné exekuce má první žalovaný dluhy vyrovnány. Z výše uvedených důvodů žalovaní navrhovali potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části s tím, aby jim odvolací soud přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contr.) a obsahuje náležitosti odvolání a způsobilé odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. c/ a e/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu v mezích podaného odvolání (tj. ve výrocích II. a III.) jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Odvolací soud v zásadě vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to jak ve vztahu k uzavření úvěrové smlouvy, jejímu neplnění ze strany prvního žalovaného, vzniku dluhu a postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy žalobci, tak zejména ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti prvního žalovaného, která jsou popsána v odůvodnění napadeného rozsudku. Pro úplnost skutkových zjištění však odvolací soud zopakoval dokazování některými žalobcem předloženými listinami (viz listiny na č. l. 24, 25, 26, 28 a 30p.v. spisu a níže uvedená zjištění). Odvolací soud proto odkazuje na zjištění okresního soudu i zjištění plynoucí ze zopakovaného dokazování (srov. § 213 o.s.ř.). V jejich světle má odvolací soud za to, že napadený rozsudek je přezkoumatelný a že právní závěry okresního soudu obstojí (s níže uvedeným doplněním a korekcí odvolacího soudu). Odvolací námitky žalobce v podstatě nepřinesly nic nového, co by již nebylo známo okresnímu soudu, a nemohou na posouzení věci nic měnit. Se zřetelem na obsah odvolání pak odvolací soud považuje za podstatné následující.

12. Právní vztah mezi účastníky se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zák. č. 183/2017 Sb. (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“) Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o.z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovaným v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka, ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru (§ 75 a § 76) byl právní předchůdce žalobce jako nebankovní poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s prvním žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Odvolací soud sdílí názor, že soud je povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru. Taková povinnost plyne ze zákonných ust. § 86 odst. 1, 2 zák. č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 588 věta první o.z., a také z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Proto je na věřiteli, aby dlužníka náležitě před poskytnutím úvěru prověřil, posoudil jeho schopnost úvěr splácet. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Krajský soud neshledává žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit.

14. Kromě výše uvedených argumentů je pak nutné zohlednit i skutečnost, že ust. § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ust. § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v podobě přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. V daném případě je z obsahu spisu zřejmé, že dle výsledků dokazování žalobce, resp. jeho právní předchůdce při posouzení úvěruschopnosti prvního žalovaného pracoval s příjmem ve výši 18 550 Kč, což měla potvrzovat předložená pracovní smlouva, dle něhož pracovní poměr prvního žalovaného u [právnická osoba] vznikl 1. 9. 2016 a byl sjednán do 28. 2. 2017, dodatek č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 22. 2. 2017, dle něhož byl pracovní poměr sjednán na dobu určitou do 28. 2. 2018 a výplatní lístky za dobu od března do května 2017 (č. l. 29-30 spisu). Právní předchůdce žalobce dále počítal s průměrnými měsíčními výdaji prvního žalovaného ve výši 3 963 Kč (polovina SIPA činila 2 363 Kč a stravné 1600 Kč – k tomu viz doplnění žádosti o poskytnutí úvěru č. l. 25 spisu a platební doklad SIPO za červenec 2017 č. l. 30p spisu). Z žalobcem předložené analýzy žadatele o spotřebitelský úvěr (č. l. 24 spisu) je pak zřejmo, že u prvního žalovaného právní předchůdce žalobce počítal s minimálními měsíčními výdaji ve výši 3 050 Kč a rezervou na neočekávané výdaje ve výši 1 500 Kč. Z žalobcem předložených listin je dále zřejmo, že právní předchůdce žalobce neučinil žádné negativní poznatky k žalovaným z veřejných rejstříků. Významná je rovněž nesporná skutečnost, že část předmětného úvěru šla na umoření závazků prvního žalovaného u [právnická osoba] (k tomu viz poukaz částky 502 794 Kč na účet této spořitelny – č. l. 14 spisu).

16. Ani odvolací soud nepovažuje výše uvedené prověření úvěruschopnosti prvního žalovaného ze strany právního předchůdce žalobce za odpovídající kritériím § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Byť ve veřejných registrech neměli žalovaní žádný záznam, nelze pominout, že dohodnuté splátky činily téměř 50 % (polovinu) příjmu prvního žalovaného, který navíc nebyl zaručen dlouhodobě (pouze do 28. 2. 2018). Již pro tuto okolnost žalobce (jeho právní předchůdce) musel mít důvodné pochybnosti o schopnosti prvního žalovaného spotřebitelský úvěr splatit (§ 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb.).

17. Dále třeba konstatovat, že předložené listiny nebyly ani dostatečné pro řádné posouzení nezbytných výdajů prvního žalovaného. Právní předchůdce žalobce si vystačil s informacemi od prvního žalovaného, aniž by byly jím uváděné údaje (vyjma příjmu) k výdajům řádně ověřeny. Na straně žadatele o úvěr nelze podle názoru krajského soudu vycházet z toho, že postačí zohlednit jím tvrzené a doložené náklady na bydlení ve výši 2 363 Kč (polovina SIPA) a tvrzené náklady na stravu 1 600 Kč. Částka 2 363 Kč odpovídající polovině SIPA neodpovídá skutečným nákladům na bydlení ve vlastním domě (odpovídající spoluvlastnickému podílu ve výši jedné ideální poloviny). Sice odráží některé náklady (náklady na energie – elektrickou energii a plyn, poplatek na rozhlas a TV – k tomu viz již zmiňovaný doklad č. l. 30p spisu), avšak zcela jistě neodráží další nezbytné výdaje – např. vodné, stočné, náklady na opravu a údržbu domu, pojištění domu apod. Rovněž zohlednění další částky na stravu je z pohledu celkových výdajů prvního žalovaného zcela nedostatečné. Obvykle jsou zohledňovány částky životního minima (zde se podotýká, že toto činilo v roce 2017 u jedné osoby ve společné domácnosti 3 140 Kč, u další osoby 2 830 Kč – viz § 3 zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění platném a účinném do 31. 3. 2020), případně nějaká rezerva, neboť první žalovaný musí mít další výdaje, např. na oblečení, volný čas, dopravu do zaměstnání, koníčky. To se v projednávané věci zjevně nestalo. To platí bez ohledu na to, že první žalovaný zřejmě zatajil své vyživovací povinnosti k nezaopatřeným dětem, kteroužto skutečnost nelze klást k tíži poskytovatele úvěru (ten v zásadě nemá důvod nevycházet z informací od žadatele o úvěr). Zvýšená obezřetnost při posuzování úvěruschopnosti prvního žalovaného bylo přitom zcela namístě nejen se zřetelem na výši poskytnutého úvěru a výši splátek tohoto úvěru, ale i proto, že poskytnutý úvěr sloužil převážně ke konsolidaci, k vyplacení závazku prvního žalovaného vůči [právnická osoba] Sám žalobce přitom přiznal, že právní předchůdce žalobce si neopatřil (vůbec nevyžádal) bližší informace k tomuto závazkovému vztahu (informace k výši splátek předchozího úvěru). Pokud pak zátěž se splátkami u předchozího úvěru činila u prvního žalovaného 3 000 Kč měsíčně (tento údaj ani žalobce nezpochybnil) a první žalovaný nebyl schopen tento úvěr splácet, je pak iluzorní, že by byl schopen splácet úvěr poskytnutý právním předchůdcem žalobce ve splátkách po 9 200 Kč měsíčně. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem měl žalobce (jeho právní předchůdce) trvat na řádném doložení výdajů, a pokud by je první žalovaný nedoložil, pak prostě neměl úvěr poskytnout. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by při absenci jasně doložených nákladů nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami. Obtížné postavení při prověřování poměrů žadatele o úvěr totiž mohl žalobce (jeho právní předchůdce) jednoduše vyřešit právě tím, že neposkytne úvěr takovému žadateli, který si nebude počínat dostatečně transparentně a nedoloží své výdaje tak, aby byly ověřitelné.

18. K odvolací argumentaci týkající se posouzení úvěruschopnosti z pohledu majetku žalovaných, který mají v podílovém spoluvlastnictví (pozemky p. [číslo] v k.ú. [obec]), resp. zřízení zástavního práva ke shora označeným pozemkům, nutno uvést následující. Majetek spotřebitele lze obecně zohlednit za podmínky, že buďto ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (viz § 86 odst. 2 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.). Nic takového ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 8. 2017 ani z jiných v řízení provedených důkazů nevyplývá. Při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nehraje roli ani případné použité zajištění (zde zřízení zástavního práva k nemovitostem, též ručení). Vždy je totiž třeba brát v potaz pouze ekonomickou možnost spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splatit sjednanými splátkami. Fakt, že v případě problémů se splacením má věřitel možnost se plně nebo částečně uspokojit ze zajištění, žádným způsobem nenahrazuje povinnost věřitele poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, když jej bude spotřebitel schopen splácet řádnými splátkami, nikoliv tím způsobem, že se věřitel uspokojí z použitého zajištění. Nutno vidět, že k uspokojení ze zajištění lze totiž přistoupit zásadně jen tehdy, pokud již spotřebitel v prodlení je. Nabízené zajištění tedy nemůže vést k tomu, že bude spotřebiteli poskytnut úvěr, který mu na základě posouzení této jeho úvěruschopnosti poskytnut být neměl, byť z hlediska povinné obezřetnosti se díky nabízenému zajištění jedná o úvěr takřka bezrizikový.

19. Závěrem lze uvést, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce ve svém propočtu pracoval se zbytkovou platební kapacitou prvního žalovaného ve výši 5 387 Kč, což je zjevně nedostatečné, neboť položky odečítané od vykázaného příjmu mohou stěží dosáhnout jen částky 3 963 Kč (součet částek 2 363 Kč a 1 600 Kč). I pokud by v daném případě byly vedle částky připadající na polovinu SIPA (nepokrývající náklady s bydlením – viz odůvodnění shora) odečítány pouze částky životního minima pro dvě osoby ve společné domácnosti, tj. 2 985 Kč (namísto stravného ve výši 1 600 Kč měsíčně) a dále právním předchůdcem žalobce zmiňovaná rezerva na neočekávané výdaje ve výši 1 500 Kč, zbývala by prvnímu žalovanému na uspokojení všech ostatních potřeb částka 2 502 Kč měsíčně, tj. ani ne částka 90 Kč denně. To, že za těchto podmínek bude první žalovaný schopen řádně (po sjednanou dobu 20 let) úvěr splácet (v měsíčních splátkách po 9 200 Kč), je v rozporu s obecnými znalostmi o životních potřebách občana České republice. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností prvního žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti prvního žalovaného. Tento závěr obstojí i ve světle odvolací argumentace žalobce, ve vztahu k níž nutno akcentovat zjištění soudu v dané věci o tom, že právní předchůdce žalobce neměl dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to nejen z pohledu absence trvalého příjmu prvního žalovaného, ale i kvůli absenci (neznalosti) jeho životních (běžných) výdajů, když zde nebyl předložen žádný relevantní doklad o výdajové situaci prvního žalovaného (až na doklad o SIPO), ani z ničeho neplyne (není doloženo), že by právní předchůdce žalobce měl (zohlednil) dříve získané konkrétní informace o situaci prvního žalovaného. Nadto uváděné údaje k výdajům prvního žalovaného byly nepřiměřeně nízké a právní předchůdce žalobce nezohlednil ani výdaje s uspokojováním základních potřeb člověka v České republice.

20. Z výše uvedených důvodů, kdy vztah účastníků je třeba podřadit režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je první žalovaný povinen žalobci vrátit to, co od ní obdržel a dosud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, a kdy platební povinnost druhé žalované plyne z jejího ručitelského závazku (srov. § 2018 a násl. o.z.), jsou proto žalovaní povinni zaplatit pouze to, co jim bylo uloženo výrokem I. rozsudku okresního soudu, nikoliv více, co bylo požadováno žalobcem. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

21. K nákladovému výroku rozsudku okresního soudu (sub III.) lze dodat, že podle míry úspěchu, potažmo neúspěchu účastníků ve sporu (ta mírně svědčila ve prospěch žalovaných) bylo namístě rozhodnout o nákladech řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že náklady za řízení před okresním soudem nebudou přiznány žádnému z účastníků. V daném případě však odvolací soud nemohl přehlédnout, že žalovaní se do nákladového výroku neodvolali (rozsudek jako celek akceptovali). Za tohoto stavu odvolací soud neshledal důvod ke korekci závislého výroku o nákladech řízení, a proto jej rovněž dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Opačný přístup by ostatně znamenal průlom do v civilním řízení přijímané zásady o zákazu změny odvolání k horšímu.

22. Žalovaní byli i v odvolacím řízení zcela úspěšní, a proto jim vzniklo právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř.). Jedná se dle žalovanými předloženého vyčíslení nákladů řízení ze dne 21. 3. 2022 (dle obsahu tohoto podání se žalovaní vyšší náhrady vzdali) o náhradu odměny advokáta za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání) po 12 100 Kč dle § 7 bod 6, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), náhradu dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhradu cestovních výdajů (za použití osobního automobilu advokáta žalovaných k jednání odvolacího soudu) ve výši 146,86 Kč (kalkulováno s ujetými 22,8 km, cenou základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč a průměrnou cenou za 1 l pohonné hmoty – benzínu automobilového 95 oktanů ve výši 37,10 Kč dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. a/ vyhl. č. 511/2021 Sb.) a o náhradu částky odpovídající 21% DPH z výše uvedené odměny a náhrad advokáta v částce 5 238,84 Kč dle § 137 odst. 1, 3 písm. a) a § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř., celkem tedy 30 185,70 Kč Náklady odvolacího řízení v uvedené výši je žalobce povinen nahradit žalovaným (každému jednou polovinou) v zákonné 3denní lhůtě k rukám jejich advokáta (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).