27 CO 123/2022 - 152

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle žalované o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 2. 2022, č.j. 8 C 99/2021-119 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o koupi pozemku parc. č. [rok] – zastavěná plocha a nádvoří, nacházejícího se v obci [obec] a [katastrální uzemí], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce], za kupní cenu 2 487 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 2. 2022, č.j. 8 C 99/2021-119 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobcem kupní smlouvu o koupi pozemku parc. č. [rok], stavební plocha a nádvoří, nacházejícího se v obci [obec] a [katastrální uzemí], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce], za kupní cenu 2 487 Kč, jejíž písemné vyhotovení je připojeno k tomuto rozsudku a tvoří nedílnou součást tohoto výroku (výrok I.). Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21 940 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že vlastnictví žalované k pozemku parc. č. [rok] v obci [obec] a [katastrální uzemí] (dále také jen„ předmětný pozemek“) a žalobce ke stavbě na něm stojící bylo v řízení nesporné. Žalobci proto ve smyslu § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) svědčilo předkupní právo k danému pozemku. Spoluvlastníci pozemku [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], pěti kupními smlouvami ze dne [datum], [datum] a [datum] převedli své vlastnické právo na žalovanou, aniž ho před tím nabídli ke koupi žalobci, přestože minimálně ze shora uvedených rozhodnutí pozůstalostních soudů museli vědět, že se na předmětném pozemku nachází stavba technické vybavenosti bez č. p./č. e. ve vlastnictví žalobce. Tato jejich povinnost nabídnout věc žalobci ke koupi přitom dospěla uzavřením uvedených kupních smluv se žalovanou, avšak k žádné nabídce z jejich strany nedošlo. Předkupní právo žalobce, zakotvené v uvedeném přechodném ustanovení občanského zákoníku, z důvodu postupného naplnění principu„ superficies solo cedit“, bylo tedy ze strany původních spoluvlastníků předmětného pozemku porušeno a uplatněný nárok žalobce je oprávněný, neboť podle ustálené rozhodovací praxe soudů se jej lze domáhat vůči nabyvateli vlastnického práva prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle podle § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005. Kupní cena vyčíslená žalobcem částkou 2 487 Kč je příslušnou úplatou ve smyslu § 2144 o. z., neboť výměra předmětného pozemku činí 158 m2 a za soubor pozemků o výměře 49 544 m2 žalovaná zaplatila svým právním předchůdcům celkem 780 000 Kč, tedy 15,74 Kč za 1 m2. Na předmětném pozemku žalované stojí stavba technického vybavení čistírny odpadních vod ve vlastnictví žalobce a jeho jiné využití tudíž nepřipadá do úvahy, a proto bude i jeho reálná tržní cena, za kterou by byly třetí osoby tento pozemek od žalované ochotny případně koupit, nepochybně mnohem nižší. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšnému žalobci náleží plná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku a z nákladů za zastoupení advokátem v celkové výši 21 940 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalovaná. Uvedla, že žalobce se v petitu žaloby domáhal uložení povinnosti žalované převést vlastnické právo k pozemku parc. č. [rok] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] ve výlučném vlastnictví žalované. [příjmení] byl tedy koncipován jako požadavek vynutitelného právního chování konat. Přestože v průběhu řízení nevzešla ze strany žalobce jakákoli aktivita (podání žádosti o změnu žalobního návrhu) ve smyslu § 95 o. s. ř., samosoudce ze své vlastní iniciativy vyzval žalobce ke změně petitu a žalobci poskytl poměrně vyčerpávající hmotněprávní (přestože je zastoupen advokátem) poučení, jak má petit formulovat, aby byl ve sporu úspěšný a dále i o tom, že se musí jednat o žalobu na nahrazení projevu vůle. Přestože nikdy nebyl žalobcem podán návrh na nahrazení projevu vůle žalované, které představuje jinou formu konstitutivního rozhodnutí, než je žaloba na plnění, soud prvního stupně rozhodl rozsudkem o nahrazení projevu vůle a tím porušil ústavní princip nestrannosti a nepodjatosti soudce a rovněž rovnost stran. Protiprávní jednání soudce lze spatřovat nejen v hmotněprávním poučováním žalobce o způsobu formulování žalobního návrhu, ale také ve způsobu protokolace řízení. Jednací síň nebyla vybavena záznamovým zařízením a jednání nikdy nebyla přítomna zapisovatelka. [ulice] žádného z jednání tedy neexistoval vyhotovený protokol. Ten byl doručován do datové schránky účastníků až s odstupem několika dnů či dokonce týdnů. Protokoly o jednání, přestože mají charakter veřejné listiny, obsahují celou řadu závažných chyb, popřípadě zcela postrádají zaznamenání úkonů, či zásadní vyjádření účastníků. Zejména přednesy a tvrzení žalované jsou zkrácena, či rozdělena a zpřeházena tak, že mnohdy ztrácí logický smysl. Části protokolů na sebe logicky nenavazují (např. jednotlivé skutečnosti označené stranami za nesporné jsou rozdělena tak, že je vzájemně odděluje i několik stran textu). V případě žalované jsou všechny odkazy na konkrétní judikaturu uvedeny záměrně chybně a žalovanou požadovaná přesná citace v rámci závěrečné řeči ze znění rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 828/2017 není uvedena vůbec. [příjmení] rozsudek č.j. 22 Cdo 828/2017 je v protokolu ze dne [datum] na str. 3 opět uveden záměrně chybně jako sp. zn. 22 Cdo 828/2003. Dále namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a bezdůvodně neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a následně věc i nesprávně posoudil po stránce právní. Poukázala na to, že žalobce zřídil budovu na předmětném (cizím) pozemku bez souhlasu majitele (právního předchůdce žalované). V době originárního vzniku budovy výstavbou v roce 1998 byl zapsaným vlastníkem pozemku pod budovou pan [jméno] [příjmení] (správně [anonymizováno]), který v té době byl ovšem mrtev a nemohl tedy být subjektem práv a povinností a zcela jistě neudělil žalobci občanskoprávní souhlas s umístěním stavby na svém pozemku, který byl v té době navíc ornou půdou. Žalobce tedy nikdy neměl občanskoprávní titul k umístění stavby na cizím pozemku. Dědické řízení probíhalo až od roku 2017 a od dědiců pana [příjmení] žalovaná pozemek získala. Uvedená budova žalobce byla v roce 1998 postavena jako neoprávněná stavba na cizím pozemku. Soud prvního stupně byl na jednání nedostatečně odborně připraven a spolu s právním zástupcem žalobce se zcela zjevně neorientoval v rozdílu mezi pojmy„ neoprávněná stavba“ a„ černá stavba“. Žalobce k prokázání těchto tvrzení a skutečností navrhoval provést důkazy v podobě výslechu svědků (geodet [obec], úřednice [příjmení]) a řady listin, včetně veřejných listin z notářství, či soudů vzniklých během řízení o dědictví po [jméno] [příjmení]. To vše by nepochybně prokázalo nemravné a trestuhodné jednání žalobce ve zlé víře. Soud prvního stupně však všechny tyto navržené důkazy bez jakéhokoli faktického odůvodnění odmítl provést, přičemž lze říci, že z podstatných, žalovanou navržených, důkazů neprovedl žádný. Žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že podané odvolání žalované považuje za nedůvodné, neboť soud prvního stupně úplně zjistil skutkový stav věci, když provedl všechny pro řízení relevantní důkazy a na jejich základě dospěl k jednoznačným skutkovým zjištěním, které správně právně posoudil. V řízení bylo prokázáno, že ze strany právních předchůdců žalované došlo k porušení zákonného předkupního práva žalobce podle ustanovení § 3056 odst. 1 o. z. Žalovaná na opakované výzvy žalobce dle § 2144 odst. 1 o. z. předmětný pozemek žalobci za týchž podmínek, jako jej nabyla, nepřevedla. K porušení zákonného předkupního práva žalobce došlo, neboť byly provedeny převody všech spoluvlastnických podílů jednomu koupěchtivému, kterým byla žalovaná, což ve svém důsledku vedlo k vlastnictví celého pozemku žalovanou, což umožňovalo jeho scelení se stavbou ve vlastnictví žalobce ve smyslu § 3058 odst. 1 o. z. Žalobce odmítl jako nesprávné závěry žalované, že v průběhu řízení došlo ke změně druhu žaloby (tj. že žaloba na nahrazení projevu vůle není žalobou na plnění), stejně tak námitku žalované, že by se v souvislosti s tím soud dopustil jakékoli nadstandardní poučovací aktivity. Dle žalobce pořizování protokolu probíhalo zcela standardním způsobem, soud všechny námitky žalované učiněné v průběhu jednání zaznamenal, a protokolace tak odpovídá skutečnému průběhu jednání. Žalovanou navržené důkazy jen stěží mohly cokoli změnit na skutkových okolnostech rozhodných pro posouzení předmětu sporu (a následně i na právním posouzení věci), a to navíc za situace, když tyto skutkové okolnosti byly učiněny stranami při ústním jednání dne [datum] nespornými. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) a shledal odvolání žalované opodstatněným i když z jiných než namítaných důvodů.

6. Námitky žalované vztahující se k procesnímu postupu soudu prvního stupně neshledal odvolací soud důvodnými. Žalobu, jako podání, kterým se zahajuje řízení ve věci samé, je nutno posuzovat podle obsahu i pokud by byla nesprávně označena (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). V projednávané věci se žalobce od počátku domáhal nároku z porušeného zákonného předkupního práva ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z. a požadoval uložení povinnosti žalované„ převést ve prospěch žalobce vlastnické právo k předmětnému pozemku za kupní cenu 2 487 Kč“. Soud není vázán slovním vyjádřením petitu žaloby a může rozsudečný výrok formulovat i jinými slovy než použil žalobce. Již z obsahu původní žaloby bylo zjevné, že se žalobce domáhá nahrazení chybějící vůle žalované k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku (nemovité věci) za kupní cenu 2 487 Kč. Snahu soudu prvního stupně o upřesnění znění žalobního návrhu (petitu) proto nelze hodnotit jako nepřípustné poučování jedné ze stran o hmotném právu. Nejednalo se ani o změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. V této souvislosti žalobce přiléhavě odkázal na komentářovou literaturu k ustanovení § 80 o. s. ř., podle které: „Žalobou na splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (žaloba na plnění), je nejen žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby mu žalovaný zaplatil určitou částku nebo něco jiného dal, aby žalovaný pro něj něco vykonal, aby se něčeho zdržel nebo aby něco strpěl, ale i žaloba na uložení prohlášení projevu vůle, včetně žaloby o uložení povinnosti uzavřít smlouvu“ (srov. [příjmení], J., [příjmení], J., [příjmení], J. a kolektiv: Občanský soudní řád, Komentář, 1. díl, C. H. Beck, 7. vydání). Žalobce nesouhlasil s námitkami žalované k protokolaci prováděné soudem prvního stupně při ústních jednáních s tím, že pořizování protokolu probíhalo zcela standardním způsobem a protokolace odpovídala skutečnému průběhu jednání. V této souvislosti nutno zdůraznit, že o obsahu úkonu soudu se podle § 40 o. s. ř. pořizuje buď zvukový (popř. zvukově obrazový) záznam, nebo protokol. Není-li, jako v daném případě, možné zvukový (zvukově obrazový) záznam pořídit, neboť jednací síň není záznamovou technikou vybavena, je pořizován pouze protokol. Protokol může být diktován za účasti zapisovatele či bez jeho účasti - jako diktafonový záznam protokolu, který je následně zapisovatelem přepsán do listinné podoby, v níž je veden spis, a podepsán předsedou senátu a osobou, která přepis vyhotovila. Diktafonový záznam není na rozdíl od zvukového (zvukově obrazového) záznamu celého jednání součástí spisu a ani se nearchivuje. Strany byly po celou dobu jednání osobně přítomny, obsah diktátu soudce slyšely a měly možnost uplatnit případné námitky k jeho obsahu. V protokolu, který zásadně diktuje předseda senátu nebo jím pověřený člen senátu, se mimo jiné zachytí„ obsah přednesů.“ Jde o podstatný obsah, o význam přednesů, nikoli o doslovný přepis„ celých přednesů.“ I zde však může předseda senátu následně opravit chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti (např. případné přeřeky v diktátu). Dále je třeba odlišit námitku proti protokolu (co bylo diktováno) a námitku proti písemnému vyhotovení protokolu - proti přepisu diktátu (že neodpovídá diktátu). Oprava chyb v protokolu se řídí postupem upraveným v § 40 odst. 8 o. s. ř., podle kterého o návrzích na doplnění protokolu a námitkách proti jeho znění rozhoduje předseda senátu soudu prvního stupně usnesením o vedení řízení. Námitka proti diktovanému znění protokolu musí být učiněna do skončení jednání, o kterém se protokol vyhotovuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012). To se v daném případě nestalo. Na místě žádné pochybnosti o správnosti zachycení podstatného obsahu vyjádření stran či soudu nevznikly, nikdo je neuplatňoval, a to až do skončení jednání. Žalovaná žádné konkrétní námitky k obsahu protokolu při jednání ani následně v odolání po jeho přepisu z diktafonového záznamu a po seznámení se s jeho obsahem (kromě spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu) nevznesla. Nebylo tedy zjištěno, že by protokoly o jednání obsahovaly závažné chyby, které by měly význam pro rozhodnutí ve věci, jak namítala žalovaná. V namítaném procesním postupu soudu prvního stupně nebyla zjištěna žádná podstatná pochybení.

7. Z hlediska závěru o skutkovém stavu věci lze uvést, že podle obsahu spisu skutková zjištění soudu prvního stupně odpovídají provedenému dokazování a odvolací soud pro zjednodušení odkazuje na dokazování provedené před soudem prvního stupně a zejména na jeho jednotlivé skutkové závěry. Odvolací soud vzhledem k částečně odlišnému hodnocení okruhu skutečností významných pro posouzení věci zopakoval část dokazování, a to listinných důkazů, neboť z nich bylo možno opatřit ještě další skutková zjištění potřebná pro rozhodnutí ve věci, než která učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Jednalo se o výpis z katastru nemovitostí ohledně předmětného pozemku, kupní smlouvu o prodeji nemovitostí mezi [jméno] [příjmení] a žalovanou ze dne [datum], kupní smlouvu o prodeji nemovitostí mezi [jméno] [příjmení] a žalovanou ze dne [datum], kupní smlouvu o prodeji nemovitostí mezi [jméno] [příjmení] a žalovanou ze dne [datum], kupní smlouvu o prodeji nemovitostí mezi [jméno] [příjmení] a žalovanou ze dne [datum] a kupní smlouvu o prodeji nemovitostí mezi [jméno] [příjmení] a žalovanou ze dne [datum]. Provedení dalších žalovanou navržených důkazů bylo pro zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí nadbytečné, a proto nebyly provedeny.

8. Z takto zjištěného skutkového stavu se podává, že pozemek parc. č. [rok] v obci [obec] a [katastrální uzemí] (dále také jen„ předmětný pozemek“) je zapsán v katastru nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalované a stavba technického vybavení bez č. p./č. e. na něm stojící ve výlučném vlastnictví žalobce (na [list vlastnictví]). Účastníci dále učinili nesporným a vyplývá to i ze shora citovaných smluv a výpisu z katastru nemovitostí, že žalovaná nabyla předmětný pozemek do svého vlastnictví postupně na základě smlouvy uzavřené dne [datum] se [jméno] [příjmení], narozenou dne [datum], s právními účinky vkladu ke dni [datum], smlouvy uzavřené dne [datum] se s [jméno] [příjmení], narozenou dne [datum], s právními účinky vkladu ke dni [datum], smlouvy uzavřené dne [datum] s [jméno] [příjmení], narozenou dne [datum], s právními účinky vkladu k [datum], dále smlouvy uzavřené dne [datum] s [jméno] [příjmení], narozeným dne [datum], s právními účinky vkladu ke dni [datum] a dále smlouvy ze dne [datum] s [jméno] [příjmení], narozeným dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum], a to v rámci převodu spoluvlastnických podílů k souboru pozemků v obci [obec] parc. [číslo] [rok], [rok], [rok] a [rok]. V případě [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] se jednalo o spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 u každé z nich k uvedenému souboru nemovitých věcí za kupní cenu 100 000 Kč a u [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] o spoluvlastnický podíl o velikosti 1/4 u každého z nich k uvedenému souboru nemovitých věcí za kupní cenu 240 000 Kč. Celková cena, kterou žalovaná zaplatila za převod spoluvlastnických podílů k tomuto souboru nemovitých věcí, činila 780 000 Kč. Dopisy ze dne [datum] a dne [datum] adresovanými žalované, žalobce vyzval žalovanou k převodu předmětného pozemku za kupní cenu 2 487 Kč, neboť její právní předchůdci mu nenabídli své spoluvlastnické podíly před jejich prodejem ke koupi. Žalovaná tento požadavek odmítla.

9. Soud prvního stupně správně na posouzení věci aplikoval ustanovení § [číslo] odst. 1 ve spojení s § 2140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření uvedených smluv (dále též jen„ o. z.“), podle kterého vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.

10. Soud prvního stupně své právní závěry o existenci zákonného předkupního práva žalobce k předmětnému pozemku učinil na základě zjištění, že stavba ve vlastnictví žalobce se nacházela na pozemku ve vlastnictví jiného vlastníka, a to žalované, resp. jejích právních předchůdců, kteří na žalovanou převedli své (spolu) vlastnické právo, aniž umožnili (nabídli) žalobci realizovat jeho zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. Nezkoumal však všechny rozhodné okolnosti vzniku předmětné stavby žalobce, přestože se nacházela na pozemku ve vlastnictví jiné osoby (cizím pozemku) bez doloženého právního titulu, zejména, zda se jednalo o stavbu oprávněnou či nikoliv. Žalovanou přitom bylo tvrzeno, že se jednalo o stavbu neoprávněnou (zřízenou ve zlé víře žalobcem bez souhlasu tehdejšího vlastníka pozemku). Z komentářové literatury a judikatury dovolacího soudu se přitom podává, že v případě neoprávněné stavby může být vyloučen vznik předkupního práva podle § 3056 odst. 1 o. z., neboť i po [datum] soudy o neoprávněných stavbách zřízených před [datum] rozhodují podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 či 22 Cdo 3765/2015, ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2818/16). Bylo zdůrazněno, že při úvaze o přiznání předkupního práva neoprávněnému stavebníku by měl být odlišen neoprávněný stavebník v dobré a ve zlé víře. Odvolací soud však v tomto směru nepovažoval za nezbytné provádět žalovanou navržené důkazy či vyzývat a poučovat účastníky podle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a navržení důkazů k těmto okolnostem, neboť zde byly další důvody bránící vyhovění žalobě, které však ani soud prvního stupně ani účastníci neposoudili jako právně významné, přestože se tak z judikatury dovolacího soudu podává.

11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2979/2018, kterým změnil rozhodnutí odvolacího soudu, vysvětlil, že, je-li předmětem převodu spoluvlastnický podíl k pozemku nebo ke stavbě na něm zřízené za situace, že by jeho nabytí vlastníkem pozemku či stavby nevedlo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak jejich vlastníkům předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z., nevzniklo.

12. Předmětný pozemek, ohledně kterého se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalované k jeho převodu na něj, byl v době uzavření převodních smluv ve spoluvlastnictví více spoluvlastníků, kteří ho nepřevedli na žalovanou jednou kupní smlouvou, ale samostatnými smlouvami, kterými postupně převedli své spoluvlastnické podíly na žalovanou, která tedy nabyla (spolu) vlastnické právo k předmětnému pozemku najednou, ale postupně, a to k podílu o velikosti 1/2 dne [datum], k podílu o velikosti 1/4 dne [datum] a konečně k podílu o velikosti 1/4 dne [datum].

13. Vzhledem k době uvedených převodů, bylo nutno na jejich posouzení aplikovat ustanovení občanského zákoníku účinná před jeho novelizací provedenou zákonem č. 163/2020 Sb., tedy právní úpravy účinné od 1. 1. 2018 do [datum], ve znění zákona č. 460/2016 Sb. V tomto období byla účinná úprava předkupního práva obsažená v § 1124 odst. 1 o. z., podle které převáděl-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, měli spoluvlastníci předkupní právo, ledaže šlo o převod osobě blízké. Pokud se spoluvlastníci nedohodnuli o výkonu předkupního práva, měli právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.

14. Vzhledem ke kolizi předkupních práv podle § [číslo] odst. 1 a § 3056 odst. 1 o. z. se soudní judikatura musela vypořádat s otázkou posouzení vztahu těchto zákonných předkupních práv při převodu spoluvlastnického podílu. Tato otázka byla co do základních parametrů vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2979/2018, kde bylo posuzováno, zda upřednostnit postupné směřování k superficiální zásadě vyjádřené tím, že vlastník pozemku se stane i podílovým spoluvlastníkem stavby a pro případné řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má výhodnější postavení, bude-li žádat přikázání stavby do svého výlučného vlastnictví, nebo se přidrží myšlenky, že primárním účelem přechodných ustanovení je pokud možno jednorázové dosažení superficiální zásady. Nakonec převládla koncepce druhá. Řešení kolize předkupních práv je založeno na základní myšlence, že § 3056 odst. 1 o. z., zakotvující předkupní právo, je výjimkou z pravidla smluvní volnosti stran a z textu zákona nevyplývá, že by se předkupní právo vztahovalo na převod spoluvlastnického podílu. Proto lze předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. vztáhnout pouze na případy, kdy v důsledku jeho uplatnění dojde ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené, které se tak stanou jedinou věcí a jediným předmětem vlastnického práva – pozemkem, přičemž stavba bude jeho součástí. Taktomu bude zásadně tehdy, je-li předmětem převodu buď celá stavba, či celý pozemek, ale i v případě, že se převádí spoluvlastnický podíl k některé z těchto nemovitostí, a bude-li úspěšně uplatněno předkupní právo, dojde ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené. Nabývání podílů tam, kde nedojde k okamžitému sjednocení vlastnictví stavby a pozemku, může (ale nemusí) ke sjednocení vést postupně. To by však znamenalo dát přednost předkupnímu právu podle § 3056 odst. 1 o. z. před předkupním právem spoluvlastníka a komplikovalo by to dosažení dalšího cíle sledovaného zákonným předkupním právem spoluvlastníka – sjednocení vlastnictví k věci (domu nebo pozemku). Závěr, že předkupní právo vlastníkovi stavby nebo pozemku podle § 3056 odst. 1 o. z. v zásadě nenáleží, tak není odůvodněn jenom a pouze tím, že by se nenaplnila superficiální zásada, ale také tím, že by ustoupil do pozadí další důležitý princip, kterým je snaha o právní jednotu stavby nebo pozemku, jež jsou dosud ve spoluvlastnictví. Dovolací soud ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2979/2018 proto uzavřel, že v případě převodu spoluvlastnického podílu k pozemku nebo ke stavbě na něm zřízené za stavu, že by jeho nabytí vlastníkem pozemku či stavby nevedlo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak jejich vlastníkům předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z., nenáleží. Odvolací soud nemá důvod se od těchto právních závěrů při posouzení projednávané věci odchýlit.

15. V projednávané věci bylo zjištěno, že právní předchůdci žalované [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], nepřevedli vlastnické právo žalované k předmětnému pozemku společně jednou kupní smlouvu, ale samostatně jednotlivými smlouvami označenými jako kupní smlouvy, jejichž předmětem byl převod spoluvlastnických podílů jednotlivých spoluvlastníků. Jednalo se tedy o postupný převod spoluvlastnických podílů pěti smlouvami uzavřenými dne [datum], [datum] a [datum]. K uzavření jednotlivých smluv o převodu spoluvlastnických podílů tedy nedošlo v bezprostřední časové souslednosti a nebylo zjištěno, že by zde byl již v době uzavření prvních smluv dne [datum] společný záměr všech stran uvedených smluv ke společnému převodu vlastnického práva k celému předmětnému pozemku na žalovanou. Jak potvrdil i žalobce ve vyjádření ze dne [datum], poslední z převodců, [jméno] [příjmení], ještě po uzavření předchozích smluv jednal se žalobcem o převodu svého spoluvlastnického podílu na výše uvedených pozemcích včetně předmětného, který byl schvalován zastupitelstvem žalobce dne [datum] za cenu 230 000 Kč. K dohodě mezi ním a žalobcem ale nakonec nedošlo a spoluvlastnický podíl převedl smlouvou ze dne [datum] žalované za cenu 240 000 Kč.

16. V případě existence předkupního práva povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým (srov. § 2143 o. z.). Vznik předkupního práva podle § 3056 odst. 1 o. z. je nutno posuzovat ve vztahu k jednotlivým smluvním převodům spoluvlastnických podílů k předmětnému pozemku. Stav existující v době uzavření jednotlivých smluv o převodu spoluvlastnických podílů na žalovanou v roce 2018 však nemohl vést k úplnému scelení vlastnictví k předmětnému pozemku a stavbě na něm umístěné a k naplnění principu„ superficies solo cedit“ způsobem stanoveným v § 3058 o. z., ale pouze k dílčímu přiblížení tomuto stavu (vlastník stavby by se stal pouze spoluvlastníkem předmětného pozemku). Vlastnictví k celému předmětnému pozemku žalovaná získala až v roce 2019 po převodu posledního spoluvlastnického podílu. Přitom po převodu prvního spoluvlastnického podílu již žalovaná uzavírala následné smlouvy o převodu dalších spoluvlastnických podílů jako spoluvlastník předmětného pozemku, kterému svědčilo předkupní právo podle § 1124 odst. 1 o. z. Na věc je proto nutno aplikovat právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2979/2018. Pokud tedy dřívější spoluvlastníci předmětného pozemku nenabídli před uzavřením převodních smluv se žalovanou žalobci odkup jejich spoluvlastnických podílů za stejných podmínek jako žalované, nedošlo k porušení práv žalobce jako vlastníka stavby na předmětném pozemku umístěné, neboť žalobci předkupní právo upravené v § 3056 odst. 1 o. z., za tohoto stavu nenáleželo.

17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o koupi pozemku parc. č. [rok] – zastavěná plocha a nádvoří, nacházejícího se v obci [obec] a [katastrální uzemí], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce], za kupní cenu 2 487 Kč, zamítl.

18. Vzhledem ke změně rozhodnutí rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Postupoval podle zásady procesního úspěchu ve věci, kdy zcela úspěšné žalované svědčilo právo na náhradu nákladů řízení, avšak žalovaná se jejich náhrady výslovně vzdala.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a zcela procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení tvořených zaplaceným soudním poplatkem z odvolání ve výši 5 000 Kč. Náhrady ostatních nákladů odvolacího řízení se žalovaná výslovně vzdala. Povinnost k náhradě nákladů řízení byla žalobci uložena v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

20. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů procesně úspěšnému účastníku podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal a ani takové důvody nebyly tvrzeny.

Poučení