27 Co 143/2025 - 95

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o žaloba na určení, že zástavní právo je promlčeno o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19.3.2025, č.j. 11 C 274/2024-66, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 523 Kč k rukám zástupkyně žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) vyhověl žalobě ze dne 24.9.2024 a určil, že zástavní právo k zajištění veškerých pohledávek ve výši 970 000 Kč s příslušenstvím dle čl. 3 zástavní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a [jméno FO] dne 19.12.2011 vložené do katastru nemovitostí pod č.j. [Anonymizováno] s právními účinky vkladu práva ke dni 23.12.2011, zatěžující bytovou jednotku [Anonymizováno], na pozemcích st. parc. č. [hodnota], [Anonymizováno], s podílem na společných částech budovy a pozemcích, v obci a katastrálním území [adresa], je promlčeno. Procesně plně úspěšnému žalobci přiznal proti žalované ve výroku II. náhradu nákladů řízení ve výši celkem 16 798 Kč k rukám zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně předně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť na základě požadovaného rozhodnutí může dosáhnout výmazu dotčeného zástavního práva zapsaného u jeho nemovitosti (shora uvedené bytové jednotky) v katastru nemovitostí (ve smyslu § 618 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.1.2014, dále jen „o.z.“). Věc po právní stránce posuzoval zejména za použití úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.zák.“), a to s ohledem na vznik daného zástavního práva za doby účinnosti uvedeného právního předpisu (viz též soudem prvního stupně citovaný § 3073, § 3036 a § 3028 odst. 3 o.z.). Při svém rozhodnutí vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce je vlastníkem nemovitosti – jednotky (bytu) č. [Anonymizováno] vymezené v budově č.p. [Anonymizováno] stojící na parc. č. st. [Anonymizováno] a s ní spjatého spoluvlastnického podílu ve výši 251/33656 na společných částech budovy č.p. [Anonymizováno] a pozemků parc. č. st. [Anonymizováno], v k.ú. a obci [adresa], zapsané u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, [adresa], na LV č. [hodnota] (dále též jen „bytová jednotka“), k níž je v katastru nemovitostí zapsáno dotčené zástavní právo smluvní ve prospěch žalované. Soud vzal dále za zjištěné, že dne 28.11.2013 uzavřel žalobce s žalovanou jako věřitelem a [jméno FO] jako dosavadním dlužníkem dohodu o převzetí závazku, jíž žalobce převzal (část) závazku [jméno FO] ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] co do částky 411 778,10 Kč, tento závazek uznal a souhlasil i se zachováním zajištění zástavním právem. V souvislosti s uznáním závazku v rámci uvedené dohody o převzetí závazku soud prvního stupně konstatoval, že po jejím uzavření počala následujícím dnem 29.11.2013 běžet nová desetiletá promlčecí doba, jež skončila 29.11.2023. Soud uzavřel, že tato nová promlčecí doba se vztahovala jak na zajištěnou pohledávku, tak na sporné zástavní právo, a to se promlčelo spolu se zajištěnou pohledávkou uplynutím uvedené promlčecí doby 29.11.2023. Ve vztahu k námitce žalované o stavení promlčecí doby po dobu trvání řízení o jejím návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy soud zjistil, že žalovaná dne 22.11.2016 podala návrh na soudní prodej zástavy (dané bytové jednotky), na základě kterého byl s právní mocí dne 12.7.2018 (resp. z části v právní moci 8.4.2019) nařízen soudní prodej bytové jednotky jakožto zástavy. Uvedenou námitku vyhodnotil soud prvního stupně jako nedůvodnou proto, že žalovaná po první fázi řízení o soudním prodeji zástavy, spočívající v nařízení prodeje zástavy, nepokračovala v druhé fázi daného řízení, představované výkonem rozhodnutí prodeje zástavy (jejím zpeněžením). Návrh na tento výkon rozhodnutí ani do doby rozsudku soudu prvního stupně nepodala. Soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 38/2020 ze dne 27.10.2020 a zdůraznil, že předpokladem stavení promlčecí doby během řízení o soudním prodeji zástavy je to, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení. To nebyl případ žalované, která k druhé fázi řízení výkonem nařízeného soudního prodeje zástavy vůbec nepřistoupila. Vzhledem k této okolnosti soud prvního stupně dovodil, že promlčecí doba skončila bez ohledu na to, že právo již bylo uplatněno, neboť dle soudu prvního stupně v takových případech promlčení běží i po dobu řízení o první fázi soudního prodeje zástavy (o nařízení tohoto prodeje). K promlčení tak došlo k 29.11.2023 uplynutím desetileté promlčecí doby běžící po uznání zajištěného závazku. O nákladech řízení soud rozhodl dle zásady procesního úspěchu ve věci.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o promlčení daného zástavního práva. Namítala nesprávné právní posouzení věci a poukázala na to, že se soud prvního stupně nedostatečně seznámil s obsahem jím citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z dotčeného usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 38/2020 ze dne 27.10.2020 poukázala na část odůvodnění, podle něhož pro případ, kdy zástavní věřitel v řízení o soudním prodeji zástavy nepodá (po skončené první fázi řízení) návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, začne promlčecí doba (do té doby stavěná) znovu běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy. V tomto případě se zástavní právo nepromlčuje jen tehdy, jestliže promlčecí doba neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy; v době od podání návrhu na nařízení prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, promlčecí doba neběží. Žalovaný z citované judikatury dovozoval, že vztaženo na tento případ po dobu soudního řízení o návrhu žalované na nařízení prodeje zástavy (předmětné bytové jednotky), jež trvalo nejméně 1 rok, 8 měsíců a 20 dnů, promlčecí doba zástavního práva neplynula, a k promlčení (uplynutí desetileté promlčecí doby) proto dle žalované dosud nedošlo.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání připomněl, že zástavní smlouvu na straně zástavce uzavírala ještě právní předchůdkyně žalobce [jméno FO], a to za situace, kdy zastavovanou bytovou jednotku prodávala žalobci kupní smlouvou datovanou 5.12.2011. Předmět koupě byl (dle smlouvy) prost jakýchkoli právních závad a prodávající se zavázala, že převáděnou nemovitost ani nijak nezatíží. Přes tento svůj závazek danou bytovou jednotku bez vědomí žalobce zatížila předmětným zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy, kterou uzavřela s žalovanou 19.12.2011. Toto zástavní právo mělo zajišťovat závazek dlužníka [jméno FO] z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel s žalovanou, kdy dluh z poskytnutého úvěru měl být uhrazen do 23.12.2012. Dle žalobce zřejmě v souvislosti se získáním (dalšího) úvěru u [jméno FO]) byla uzavřena dne 28.11.2013 dohoda o převzetí závazku mezi žalovanou jakožto věřitelem, [jméno FO] coby dosavadním dlužníkem a žalobcem jako novým dlužníkem. Žalobce dle této dohody převzal část závazku [jméno FO]. Žalobce i dosavadní dlužník prohlásili, že souhlasí se změnou v osobě dlužníka a že jimi poskytnuté zajištění zůstává zachováno. Žalobce však zdůraznil, že v dané době nevěděl o existenci předmětného zástavního práva na bytové jednotce, věděl pouze o existenci zástavního práva na dům v [adresa], který si od něho [jméno FO] kupoval. Dále zdůraznil, že v uvedené dohodě (o převzetí závazku) ani žalobce, ani [jméno FO] neuznali zástavní právo, jehož promlčení se žalobce v řízení domáhá. Žalobce tak nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že by se nová desetiletá promlčecí doba vztahující se k pohledávce žalované za [jméno FO] (plynoucí z uznání závazku dlužníkem v dohodě z 28.11.2013) měla vztahovat také na zástavní právo. Dle žalobce i v tomto případě platí, že se zástavní právo promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, ale nepromlčí se dříve než zajištěná pohledávka. Nová desetiletá promlčecí doba se vztahuje pouze k pohledávce, přičemž uplynula ke dni 29.11.2023, což je dle žalobce též nejzazší doba, kdy dojde k promlčení zástavního práva. Podání návrhu na soudní prodej zástavy sice (obecně) přerušuje běh promlčecí doby zástavního práva, ale nepřerušuje běh promlčecí doby pohledávky. Jestliže v daném případě byl návrh na nařízení soudního prodeje zástavy podán až dne 22.11.2016, byl podán až po uplynutí promlčecí doby zástavního práva, a k přerušení jejího běhu proto ani dojít nemohlo. Žalovaná pak nikdy v průběhu řízení netvrdila, že by se domáhala proti dlužníkovi [jméno FO] zaplacení dané zajištěné pohledávky a neprokázala existenci vykonatelného rozhodnutí o jejím zaplacení. Pohledávka žalované se proto dnem 29.11.2023 promlčela, a dle žalobce se tímto dnem promlčelo rovněž její zajištění zástavním právem. Závěr soudu prvního stupně o tom, že předmětné zástavní právo je promlčeno, je tedy dle žalobce správný. Navrhoval proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a po částečném zopakování dokazování dle § 213 odst. 2 o.s.ř. shledal odvolání žalované nedůvodným.

6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

7. Soud prvního stupně se v tomto případě správně zabýval v prvé řadě v souladu s ustanovením § 80 o.s.ř. naléhavým právním zájmem na požadovaném určení, a správně uzavřel, že tento zájem je v daném případě naplněn.

8. Soud prvního stupně také správně věc právně posuzoval v souladu s jím citovanými přechodnými ustanoveními o.z. s přihlédnutím k době vzniku dotčeného zástavního práva i počátku běhu jeho promlčení dle dosavadních právních předpisů, tedy občanského zákoníku platného a účinného do 31.12.2013. K právnímu posouzení se dále doplňuje, že v případě daného závazkového vztahu ze smlouvy o úvěru (zajištěného předmětným zástavním právem) je na místě jeho hodnocení (včetně promlčení daného závazku) též za použití zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění platném a účinném v době uzavření dané úvěrové smlouvy ze dne 19.11.2011 (dále jen „obch.zák.“).

9. Ke skutkovému stavu odvolací soud po částečném zopakování dokazování zjistil, že žalobce uzavřel na straně kupujícího s [jméno FO] na straně prodávající kupní smlouvu datovanou 5.12.2011, jejímž předmětem byla předmětná bytová jednotka při sjednané kupní ceně 690 000 Kč. Ve smlouvě bylo výslovně v článku III. odst. 2 deklarováno, že kupující s nemovitostmi „nepřejímá žádné právní vady ani dluhy“, které by mohly mít za následek omezení jeho vlastnických práv k převáděné jednotce nebo v jejichž důsledku by převáděné nemovitosti mohly být postiženy výkonem rozhodnutí. Zaplacení kupní ceny bylo dohodnuto před podáním návrhu na vklad bezhotovostně na účet uschovatele (a současně obstaratele prodeje), jímž byla při uzavření dané kupní smlouvy jako její vedlejší účastník ve smlouvě uvedena RK [právnická osoba], zastoupená při uzavření kupní smlouvy jednatelkou [jméno FO] (matkou prodávající [jméno FO]). Zaplacení kupní ceny bylo dohodnuto nejpozději do 31.1.2012. Připsání kupní ceny bylo odkládací podmínkou podání návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí dle dané smlouvy. Prodávající [jméno FO] ve smlouvě dále v článku IV. odst. 1 a 2 prohlásila, že na převáděných nemovitostech ke dni podpisu smlouvy neváznou žádné dluhy, věcná břemena ani jiné právní vady bránící převodu nemovitostí, a dále prohlásila, že nemovitosti (předmětnou bytovou jednotku) až do vkladu vlastnického práva kupujícího ani věcným právem ani dluhem nezatíží (viz kupní smlouva na čl. 10 p.v. a násl. spisu).

10. Přes posledně uvedený smluvní závazek uzavřela prodávající [jméno FO] na straně zástavce se žalovanou na straně zástavního věřitele zástavní smlouvu datovanou dne 19.12.2011, na jejímž základě zřídila k zajištění pohledávky žalované za dlužníkem [jméno FO] ze smlouvy o úvěru, kterou žalovaná s uvedeným dlužníkem téhož dne 19.12.2011 uzavřela, zástavní právo na předmětné bytové jednotce (viz smlouva o zřízení zástavního práva na č.l. 35 a násl. spisu).

11. Smlouvou o úvěru ze dne 19.12.2011, uzavřenou dle § 497 a násl. obch.zák., se žalovaná zavázala poskytnout dlužníkovi [jméno FO] úvěr ve výši 970 000 Kč a dlužník se zavázal poskytnuté peněžité prostředky vrátit a zaplatit úroky. Výslovně sjednaným výhradním účelem úvěru bylo nabytí vlastnického práva k nemovitosti – domu č.p. [Anonymizováno] na pozemku parc.č. st. [Anonymizováno], spolu s pozemky parc.č. st. [Anonymizováno] a parc.č. [Anonymizováno] vše v obci a k.ú. [adresa], v té době ve vlastnictví žalobce (dále též jen „nemovitost nebo dům v [adresa]“). Vyplacení části poskytnutého úvěru ve výši 204 654,14 Kč bylo dohodnuto jakožto vyplacení první zálohy na kupní cenu za nemovitost v [adresa]a to k umoření staršího dluhu zajištěného zástavním právem [právnická osoba] na dané nemovitosti v [adresa] ve vlastnictví žalobce). Vyplacení další části úvěru ve výši 690 000 Kč bylo dohodnuto jako druhá záloha na kupní cenu (za dům v [adresa] kupovaný [jméno FO] od žalobce) na účet, jenž odpovídal číslu účtu uschovatele, na nějž měla být žalobcem jako kupujícím uhrazena kupní cena za bytovou jednotku, sjednaného ve shora uvedené kupní smlouvě datované 5.12.2011, na jejímž základě žalobce nabyl danou bytovou jednotku. Splatnost úvěru, který si [jméno FO] za tímto účelem takto u žalované vzal, byla dohodnuta v příloze shora uvedené úvěrové smlouvy ze dne 19.12.2011, a to tak, že prvních 11 měsíčních splátek (od 23.1.2012 do 23.11.2012) ve výši po 8 000 Kč bylo určeno k úhradě splátky úroku a splátky odměny za organizační zabezpečení úvěru, zatímco zůstatek sjednaného úroku, odměny za organizační zabezpečení úvěru a celá jistina úvěru ve výši 970 000 Kč měly být uhrazeny v celkové poslední splátce ve výši 1 125 150 Kč splatné ke dni 23.12.2012 (viz příloha smlouvy o úvěru na čl. 25 spisu). Uvedený úvěr ve sjednané lhůtě splacen nebyl (viz níže k dohodě o převzetí závazku z 28.11.2013 – ve spise na čl. 27 p.v. a násl.). Tento úvěr byl vedle shora uvedené zástavní smlouvy uzavřené žalovanou s [jméno FO] jako zástavcem, kde zástavou byla (v rozporu se závazkem [jméno FO] v kupní smlouvě z 5.12.2011) bytová jednotka převáděná na žalobce, zajištěn také, jak správně zjistil již soud prvního stupně, zástavní smlouvou, kterou žalovaná uzavřela téhož dne 19.12.2011 též se žalobcem a jejímž předmětem bylo zajištění veškerých pohledávek žalované vyplývajících z dané smlouvy o úvěru z 19.12.2011. Tato zjištění odpovídala tvrzení žalobce o tom, že kupní cena, za niž kupoval bytovou jednotku (ve výši 690 000 Kč), měla být fakticky uhrazena (za žalobce) [jméno FO], přičemž touto platbou [jméno FO] měla být současně žalobci zaplacena (ze strany [jméno FO] jako budoucího kupujícího) část mezi nimi dohodnuté kupní ceny (ve výši 1 200 000 Kč) za shora uvedený dům žalobce v [adresa], který žalobce zástavní smlouvou z 19.12.2011 nejprve poskytl jako zástavu k zajištění úvěru poskytnutého [jméno FO] žalovanou a následně (poté, co měl [jméno FO] získat další prostředky na úhradu zbytku kupní ceny za dům v [adresa]) na něj jako kupujícího převedl.

12. Návrh na vklad vlastnického práva žalobce k předmětné bytové jednotce byl na příslušný katastrální úřad podán (po zaplacení kupní ceny) 25.1.2012 (viz doložka katastrálního úřadu o datu právních účinků vkladu na kupní smlouvě na čl. 12 p.v.). Následně účastníci shora uvedené kupní smlouvy podali dne 9.2.2012 doplnění návrhu na povolení vkladu práv, kde uvedli, že prohlášení prodávající v čl. IV. kupní smlouvy nebylo správné, neboť dne 27.1.2012 po sepsání kupní smlouvy byl proveden vklad zástavního práva s právními účinky ke dni 23.12.2011. Ostatní ujednání v kupní smlouvě dle tohoto doplnění návrhu na povolení vkladu zůstala beze změn (viz doplnění návrhu na vklad na čl. 13 spisu).

13. Dne 28.11.2013 byla mezi žalovanou na straně věřitele, [jméno FO] na straně dlužníka a žalobcem na straně „nového dlužníka“ uzavřena dohoda o převzetí závazku (viz daná dohoda ve spise na čl. 27 p.v. a násl.). Uvedená dohoda měla čtyři ustanovení, kdy v prvém z nich, nazvaném „Základní ustanovení“, bylo konstatováno, že věřitel a dlužník dne 19.12.2011 uzavřeli shora uvedenou smlouvu o úvěru, na jejímž základě má dlužník vůči věřiteli závazek na splacení jistiny úvěru a příslušenství, který ke dni 31.12.2013 činí na jistině 1 141 150 Kč a na úrocích 290 628,10 Kč. Ve druhém odstavci uvedeného základního ustanovení dlužník [jméno FO] tento závazek výslovně uznal. Obsahem druhého ustanovení nazvaného „Převzetí závazku“ byla dohoda dlužníka a žalobce coby nového dlužníka, že nový dlužník přejímá část závazku dlužníka popsaného v základním ustanovení, a to část spočívající v závazku na splacení jistiny ve výši 411 778,10 Kč s příslušenstvím (blíže nespecifikovaným). Věřitel prohlásil, že s tímto převzetím části dluhu novým dlužníkem souhlasí. Třetí ustanovení dané dohody o převzetí závazku bylo nazváno „Zajištění úvěru“. Dlužník i nový dlužník jako poskytovatelé zajištění závazků dlužníka ze smlouvy o úvěru prohlásili, že se změnou v osobě dlužníka souhlasí, a že proto jimi poskytnuté zajištění zůstává zachováno i k té části závazku ze smlouvy o úvěru, kterou podle této dohody přejímá nový dlužník. Čtvrté ustanovení bylo nazváno „Závěrečná ustanovení“, kdy ve druhém odstavci účastníci sjednali „rozvazovací podmínku spočívající v tom, že pokud závazek ze smlouvy o úvěru, v té části závazku, která není dotčena převzetím na nového dlužníka podle této smlouvy, nebude uhrazen do 31.12.2013, tak pozbývá tato smlouva účinnosti a závazek převzatý novým dlužníkem dle této smlouvy přechází zpět na dlužníka“. V uznání nebyla uvedena žádná nová lhůta k plnění, nebyla dohodnuta nová splatnost uznaného závazku. Právě uvedené datum „do 31.12.2013“ odvolací soud hodnotil nikoli jako nově sjednanou splatnost uznaného závazku, ale pouze jako lhůtu vztahující se k dohodnuté rozvazovací podmínce.

14. Ze zjištění soudu prvního stupně (učiněných na základě usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 10. 2018, č. j. 20 C 352/2016-342, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, č. j. 20 Co 4/2019-362) dále plyne, že žalovaná podala v souvislosti s pohledávkou vyplývající jí z dotčené úvěrové smlouvy pouze dne 22.11.2016 návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, jemuž bylo vyhověno, a to zčásti již usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30.5.202018, č.j. 20 Co 453/2017-311, jež nabylo právní moci 12.7.2018, a ve zbývající části usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 10. 2018, č.j. 20 C 352/2016-342, jež nabylo právní moci 8.4.2019. Dále nebylo v tomto řízení cestou výkonu (exekuce) nařízeného soudního prodeje zástavy pokračováno. Žalovaná netvrdila, že by zahájila v souvislosti s vymáháním dotčené pohledávky zajištěné předmětným zástavním právem žádné jiné soudní řízení.

15. Podstatným pro rozhodnutí v tomto sporu, kde se žalobce domáhá určení, že zástavní právo je promlčeno, bylo v daném případě hodnocení běhu promlčecí doby u předmětného zástavního práva, s přihlédnutím k případnému dopadu shora popsané dohody o převzetí závazku na straně jedné (resp. v ní obsaženého uznání závazku z úvěrové smlouvy), a dále k případnému dopadu též uvedeného řízení o nařízení soudního prodeje zástavy na straně druhé na posuzované promlčení.

16. Podle § 100 odst. 1 obč.zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

17. Podle § 100 odst. 2 obč.zák. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka.

18. Podle § 101 obč.zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

19. Podle § 110 odst. 1 obč.zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

20. Podle § 112 obč.zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

21. Podle § 387 obch.zák. právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem (odst. 1). Promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou (odst. 2).

22. Podle § 392 odst. 1 věta prvá obch.zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).

23. Podle § 397 obch.zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

24. Podle § 402 obch.zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

25. Podle § 407 odst. 1 obch.zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.

26. Podle § 408 odst. 1 věta prvá obch.zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.

27. Zástavní právo je majetkovým právem, u něhož citovaná právní úprava připouští možnost promlčení. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů se promlčení zástavního práva řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna (obdobně jako v tomto případě) pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo nověji např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2023, sp.zn. 21 Cdo 2955/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1965/2024).

28. Podle § 100 odst. 2 i.f. obč.zák. se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. Uvedené ustanovení odráží akcesorickou povahu zástavního práva a zajišťuje, aby smysl zástavního práva (zajišťujícího s ním spjatou pohledávku) zůstal naplněn i tehdy, pokud by došlo k situaci, kdy samostatně běžící promlčecí doba u zástavního práva by měla uplynout dříve, než by došlo k promlčení vlastní jím zajištěné pohledávky.

29. Odvolací soud zdůrazňuje, že běh promlčecí doby jednak u zajištěné pohledávky a jednak u zástavního práva je nutno (i při současné aplikaci pravidla zakotveného v § 100 odst. 2 i.f. obč.zák.) posuzovat (s výjimkou z tohoto pravidla vyplývajícího) samostatně.

30. Ze shora popsané dohody o převzetí závazku z 28.11.2013 se podává, že jejím obsahem bylo sice uznání závazku vyplývajícího dlužníkovi [jméno FO] z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel s žalovanou dne 19.12.2011. Jejím obsahem však již nebylo uznání předmětného zástavního práva. V důsledku této dohody, resp. v ní obsaženého uznání závazku, tak sice došlo k přetržení (přerušení) promlčecí doby uznaného závazkového práva a v souladu se shora citovaným § 407 odst. 1 obch.zák. ode dne tohoto uznání počala běžet ohledně tohoto závazku dlužníka nová čtyřletá promlčecí doba. Důsledkem daného uznání však již nebylo přerušení dále běžící promlčecí doby zástavního práva, jež uznáno nebylo. Ve vztahu k němu pouze v souladu se shora citovaným § 100 odst. 2 i.f. obč.zák. platí, že se zástavní právo nepromlčí dřív než zajištěná pohledávka.

31. Na tom, že předmětem uznání v rámci uvedené dohody o převzetí závazku nebylo i dané zástavní právo, nic nemění dle odvolacího soudu ani obecná zmínka o poskytnutém zajištění ve třetím ustanovení shora popsané dohody o převzetí závazku. V daném ujednání není předmětné zástavní právo výslovně vůbec uvedeno. Prohlášení dlužníků je formulováno zcela obecně, a to jako souhlas se zachováním (blíže neurčeného) zajištění i k té části závazku, jež je dle dohody přejímána novým dlužníkem. Tento samotný přejímaný závazek je pak dostatečně konkrétně formulován navíc jen ve vztahu k části jistiny, zmínka o též přejímaném závazku ve vztahu k (nějaké části) příslušenství není dostatečně určitá, z dané dohody není zřejmé, která část příslušenství měla být také předmětem převzetí závazku. Především však není ani dosavadním, ani novým dlužníkem vysloveno uznání předmětného zástavního práva ani co do důvodu, ani co do výše. Vzhledem k tomu, že žalobce sám taktéž poskytl k zajištění závazku dlužníka [jméno FO] z úvěrové smlouvy do zástavy svou tehdejší nemovitost v [adresa] kterou si chtěl [jméno FO] od žalobce koupit, nelze pro neurčitost v dohodě jen obecně zmíněného zajištění ani uzavřít, že by žalobce musel vědět, že se tato zmínka vztahuje i k předmětnému zástavnímu právu, přičemž sám žalobce takovou vědomost a vůli při uzavření dohody popřel.

32. Vzhledem ke shora uvedenému tedy k přetržení běhu dosavadní promlčecí doby u zástavního práva nedošlo, žádná nová promlčecí doba též u zástavního práva v souvislosti s danou dohodou (resp. uznáním) běžet nezačala. Účinnost dohody o převzetí závazku nadto zanikla v důsledku naplnění rozvazovací podmínky sjednané ve shora citovaném bodu 4 závěrečných ustanovení, podle níž daná smlouva pozbývá účinnosti, pokud dlužník [jméno FO] zbývající nepřevzatou část závazku neuhradí do data 31.12.2013. K takové úhradě nedošlo. Odvolací soud v této souvislosti doplňuje, že přes naplnění sjednané rozvazovací podmínky hodnotil jako zachované účinky uznání závazku dlužníkem v prvním ustanovení dané dohody, kdy v této části bylo předmětné uznávací prohlášení dlužníka oddělitelné od zbývajícího obsahu dohody o převzetí závazku a z obsahu smlouvy se nepodává, že by rozvazovací podmínka měla působit i zánik účinků provedeného uznání závazku.

33. Odvolací soud opětovně zdůrazňuje, že podstatným pro posouzení uplatněného nároku na určení, že dotčené zástavní právo je promlčeno, je však to, že běh promlčecí doby u zástavního práva nemusí být totožný s během promlčení u jím zajištěné pohledávky. Nelze zaměňovat či směšovat tyto dvě běžící promlčecí doby, vztahující se vždy k jinému právu, a to jednak k zajištěnému právu závazkovému (zajištěné pohledávce) a jednak k zástavnímu právu zajišťujícímu tuto pohledávku. Je nutno odlišovat promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky a promlčení zástavního práva samotného, jakožto dva samostatné instituty, mající odlišný právní režim a především odlišný důsledek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2143/2020). V souladu se shora citovaným § 100 odst. 2 i.f. obč.zák. sice platí, že zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nicméně uvedené neznamená, že by běh promlčecí doby (včetně jejího případného přetržení, resp. přerušení, stavení apod.) musel být u zajištěné pohledávky a s ním spojeného zástavního práva vždy zcela totožný. To ostatně plyne právě i z uvedeného ustanovení, jehož účelem je, aby k promlčení zástavního práva, a tím i nemožnosti realizace tohoto zajištění (při vznesené námitce promlčení), nedošlo dříve, než nastane promlčení vlastního zástavním právem zajištěného závazkového práva. Jinými slovy, uvedené ustanovení brání tomu, aby právě v důsledku případného odlišného běhu promlčecí doby zástavního práva a jím zajištěné pohledávky nedošlo ke zmaření smyslu a účelu sjednaného zajištění.

34. Pokud se týká promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru, náležející typově mezi tzv. absolutní obchody (viz § 261 odst. 3 písm. d) obch.zák.), toto se řídí, jak vyplývá z této její povahy, obchodním zákoníkem. V daném směru nebylo předchozí právní hodnocení věci ani oběma stranami sporu, ani soudem, přiléhavé. V souladu se shora citovanou právní úpravou v obchodním zákoníku činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru čtyři roky (§ 397 obch. zák.). Podle § 392 odst. 1 věta prvá obch.zák. u práva na plnění závazku běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání (§ 407 odst. 1 věta první obch. zák.).

35. Bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku však skončí promlčecí doba pohledávky ze smlouvy o úvěru v souladu se shora také citovaným § 408 odst. 1 obch. zák. nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1652/2019). Citované ustanovení upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, který byl uveřejněn pod č. 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. se vztahuje i na pohledávky, které byly pravomocně přiznány v soudním nebo rozhodčím řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Znamená to, že se tyto pohledávky promlčují za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, aniž by pro běh této doby bylo významné, zda před jejím uplynutím bylo zahájeno soudní řízení k jejímu vymožení, či zda daná pohledávka již i byla pravomocně přiznána u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a byl podán návrh na výkon rozhodnutí či exekuci. V tomto souzeném případě však žalovaná ani netvrdila, že by své právo na danou pohledávku v nějakém soudním řízení uplatnila a že by jí toto právo bylo přiznáno. Jediným řízením, které vedla, bylo řízení o návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy, které však za řízení k uplatnění pohledávky nelze považovat (k tomuto řízení viz níže).

36. Obdobně na plynutí běhu uvedené maximální desetileté délky promlčecí doby (dané pohledávky) dle § 408 odst. 1 obch. zák. nemá žádný vliv ani případné uznání závazku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1965/2024).

37. V souzené věci tedy s ohledem na shora popsaná skutková zjištění odvolacího soudu by maximální promlčecí doba stanovená v § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončila uplynutím deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet, tedy ode dne, kdy měl být úvěrový závazek dlužníka [jméno FO] (zajištěný předmětným zástavním právem) dle dotčené úvěrové smlouvy splněn. Doba splatnosti úvěru uplynula nejpozději s datem 23.12.2012. Od tohoto dne běžela čtyřletá promlčecí doba (§ 392 odst. 1 ve spojení s § 397 obch.zák.), která byla následně uznáním závazku přetržena a od 28.11.2013 začala běžet (dle § 407 odst. 1 obch.zák.) nová čtyřletá promlčecí doba. Současně však v důsledku obecného omezení promlčecí doby upraveného ve shora citovaném § 408 odst. 1 obch.zák. nelze opomenout ani tuto zákonem stanovenou maximální, desetiletou promlčecí dobu, která počala běžet shodně od 23.12.2012, a skončila by tak 24.12.2022. Již i jen s přihlédnutím k tomuto obecnému omezení promlčecí doby stanovené ve shora citovaném § 408 odst. 1 obch. zák. je tedy zřejmé, že (předmětným zástavním právem zajištěné) právo žalobkyně na plnění závazku z úvěrové smlouvy by bylo bez ohledu na ostatní okolnosti již promlčeno.

38. V daném případě, pokud se týká promlčení zástavního práva, počátek a délka promlčecí doby u něj není zákonem výslovně stanovena, a proto se uplatní obecná úprava stanovená v § 101 obč.zák. Podle něj, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Možnost realizovat zástavní právo vzniká okamžikem, kdy dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil. Od tohoto okamžiku běží pro uplatnění zástavního práva obecná tříletá promlčecí doba. Zástavní právo se ovšem nepromlčuje dříve, než zajištěná pohledávka (§ 100 odst. 2 věta třetí obč.zák. – viz výše). V judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1965/2024) bylo v této souvislosti konstatováno, že „k promlčení zástavního práva proto nepostačuje pouze marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění práva (nároku) na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky; dokud nedošlo k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).“ 39. V souzeném případě předmětným zástavním právem zajištěná pohledávka byla splatná k 23.12.2012. Ke změně splatnosti nedošlo ani v souvislosti s pozdějším uznáním daného závazku. Od 24.12.2012 tak mohla žalovaná jakožto věřitel dané pohledávky uplatnit své zástavní právo. K uplynutí obecné tříleté promlčecí doby tohoto zástavního práva tedy došlo k 24.12.2015. Na uvedeném, jak vysvětleno shora, nic nemění ani uznání závazku dlužníkem a s tím spojené přetržení běhu promlčecí doby (pouze) tohoto závazku (nikoli i zástavního práva) a její nový běh, a to dle § 407 odst. 1 obch.zák. ve čtyřleté promlčecí době běžící ode dne, kdy k uznání došlo.

40. Návrh na nařízení soudního prodeje zástavy byl žalovanou podán až 22.11.2016, tedy poté, kdy již promlčecí doba k uplatnění daného zástavního práva uplynula. Ke stavení (již uplynulé) promlčecí doby zástavního práva po dobu tohoto řízení ve smyslu § 112 obč.zák. proto dojít nemohlo.

41. Uznáním závazku dlužníkem [jméno FO] dne 28.11.2013 pak sice došlo podle § 407 odst. 1 obch.zák. k novému běhu promlčecí doby uznaného práva (plynoucího z úvěrového závazku), nicméně nikoli práva zástavního (viz výše).

42. K uvedenému řízení o soudním prodeji zástavy soud prvního stupně správně konstatoval, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích, a to v první fázi nařízením prodeje zástavy, a následně, po nabytí právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí o nařízení tohoto prodeje, druhou fází (prodeje zástavy soudem), která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o.s.ř., popřípadě podáním návrhu na nařízení exekuce podle ustanovení § 37 a násl. ex. řádu, která smí být provedena jen prodejem zástavy. K tomuto řízení se dále doplňuje, že v již shora zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, bylo vysvětleno, že „[p]rotože pro nařízení prodeje zástavy jsou rozhodné pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 občanského soudního řádu a protože soud usnesením nařídí prodej zástavy, budou-li tyto skutečnosti alespoň osvědčeny, je zřejmé, že se v první fázi soudního prodeje zástavy neřeší (a podle zákona nemohou řešit) všechny skutkové a právní otázky, na nichž (podle hmotného práva) závisí posouzení a závěr o tom, zda zástavnímu věřiteli vskutku svědčí zástavní právo a zda má právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení (prodeje) zástavy. Pravomocné soudní rozhodnutí přiznává oprávněnému účastníku (z pohledu ustanovení § 110 občanského zákoníku) právo jen tehdy, je-li v řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, možné (přípustné) zjišťování skutkového stavu věci z pohledu všech rozhodných skutečností a smí-li soud při rozhodování věci vyřešit všechny právní otázky, na nichž podle zákona záleží závěr o právu. Usnesení o nařízení prodeje zástavy proto nepředstavuje - a s ohledem na povahu a smysl řízení o soudním prodeji zástavy podle ustanovení § 200y až § 200za občanského soudního řádu ani nemůže představovat - takové soudní rozhodnutí, kterým by bylo zástavnímu věřiteli přiznáno právo.“ Dovolací soud se tak v citovaném rozhodnutí ztotožnil se závěrem, že „pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy, kterým bylo skončeno řízení o soudním prodeji zástavy jako první fáze soudního prodeje zástavy, není takovým soudním rozhodnutím, které by ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty první obč. zák. způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.“ Ačkoli se citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahovalo k řízení o soudním prodeji zástavy dle dřívější procesní právní úpravy, uvedené závěry jsou použitelné i v souzeném případu.

43. Ze shora uvedeného plyne, že řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, které žalovaná v daném případě zahájila svým návrhem ze dne 22.11.2016, nemohlo mít za následek nejen stavení (již uplynuvší) promlčecí doby zástavního práva ve smyslu § 112 obč.zák., ale ani v něm vydané rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy nemohlo být rozhodnutím soudu ve smyslu § 110 odst. 1 věta první obč.zák., jež by mohlo vést k přetržení a následnému novému (desetiletému) běhu promlčecí doby zástavního práva. Toto řízení současně nepůsobí ani stavení běhu promlčecí doby (zástavním právem zajištěného) závazkového práva žalované, neboť přiznání daného práva (včetně posouzení všech otázek, na nichž závěr o oprávněnosti takového práva závisí) nebylo předmětem tohoto řízení.

44. S ohledem na shora uvedené byla stěžejní námitka žalované v jejím odvoláním týkající se vadné interpretace (neúplné citace) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2020, sp.zn. 21 Cdo 38/2020, soudem prvního stupně v napadeném rozsudku pro rozhodnutí ve věci nepodstatná.

45. Odvolací soud shrnuje, že v daném případě z provedených zjištění vyplynulo, že u zpočátku v podstatě shodně zahájeného běhu promlčecí doby jak u pohledávky žalované za dlužníkem [jméno FO] z výše uvedené úvěrové smlouvy, splatné k 23.12.2012, tak u předmětného zástavního práva tuto pohledávku zajišťujícího, došlo následně k odlišnému uplynutí obou těchto samostatně běžících promlčecích dob:

46. Promlčecí doba u předmětného zástavního práva běžela v zákonem stanovené tříleté délce a skončila po třech letech, kdy zástavní právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. k 24.12.2015. Pozdější zahájení řízení o soudním prodeji zástavy (podáním návrhu dne 22.11.2016), ani pravomocné rozhodnutí soudu v uvedeném řízení, jímž byl nařízen soudní prodej zástavy, na (dřívější) uplynutí této promlčecí doby nemohlo již mít z povahy věci žádný vliv. Obdobně nemělo na další běh této promlčecí doby žádný vliv ani uznání (toliko) závazkového práva dlužníkem v rámci uzavřené dohody o převzetí závazku ze dne 28.11.2013, když předmětem uznání nebylo sporné zástavní právo.

47. Naproti tomu u zástavním právem zajištěného závazkového práva uznaného dlužníkem co do důvodu a výše sice došlo v důsledku tohoto uznání k přetržení dosavadního běhu promlčecí doby a počátku jejího nového běhu ode dne provedeného uznání, tj. od 28.11.2013. Tato nová promlčecí doba však dle § 407 odst. 1 obch.zák. uplynula po čtyřech letech, tj. k 28.11.2017.

48. Byť s ohledem na pravidlo obsažené v § 100 odst. 2 i.f. obč.zák., že zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, mohla žalovaná přes uvedené dřívější uplynutí promlčecí doby zástavního práva (k 24.12.2015) uplatnit své právo na uspokojení zajištěné pohledávky z dané zástavy i později, a to až do skončení promlčení zajištěné pohledávky (tj. až do 28.11.2017), nemohlo zahájení a vedení řízení o nařízení soudního prodeje zástavy vést nejen ke stavení (a tím pádem prodloužení) již uplynulé promlčecí doby zástavního práva, ale nepůsobilo ani další prodloužení (stavení) promlčecí doby zajištěné pohledávky. Ta sice nebyla v době zahájení uvedeného řízení o soudním prodeji zástavy (22.11.2016) dosud promlčena, avšak tato pohledávka (závazkové právo) nebyla právem, které by v daném řízení bylo přiznáno (ve smyslu § 110 odst. 1 obč.zák.), ani právem, které by bylo věřitelem (žalovanou) v tomto řízení uplatněno a řešeno ve smyslu též shora citovaného § 402 obch.zák. Daná pohledávka nebyla předmětem tohoto řízení, byť smyslem tohoto řízení je uspokojení zástavou zajištěné pohledávky. To, že vedení daného řízení nemá žádný vliv na běh promlčecí doby zástavním právem zajištěné pohledávky, pak neplyne jen z toho, že se v tomto řízení zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, zatímco jiné (další) skutečnosti nejsou v tomto řízení významné. Uvedené vyplývá především i z toho, že účastníkem daného řízení ze zákona není ani samotný dlužník předmětné zajištěné pohledávky, ale pouze (spolu se zástavním věřitelem) zástavní dlužník.

49. Odvolací soud tak uzavírá, že v daném případě došlo k promlčení sporného zástavního práva, a to jak v důsledku uplynutí zákonem stanovené tříleté promlčecí doby vlastního zástavního práva, tak zejména v souladu s § 100 odst. 2 i.f. obč.zák. následným uplynutím promlčecí doby dotčené pohledávky zajištěné předmětným zástavním právem po čtyřech letech od jejího uznání dlužníkem, tj. dnem 28.11.2017.

50. Odvolací soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně rovněž věcně správného nákladového výroku, kdy v podrobnostech se pro stručnost odkazuje na detailní odůvodnění nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně.

51. Ve výroku II. bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení, jejichž náhrada byla přiznána i v odvolacím řízení procesně úspěšnému žalobci v plné výši, tj. zaokrouhleně na celé koruny 12 523 Kč. Uvedená částka sestává ze dvou odměn zástupkyni žalobce po 3 700 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), ze dvou náhrad hotových výdajů po 450 Kč, z náhrady za promeškaný čas na cestě k jednání odvolacího soudu a zpět v rozsahu šesti započatých půlhodin po 150 Kč a z náhrady cestovného 1149,58 Kč na trase Mladá Boleslav-Praha a zpět v délce 130 km autem [Anonymizováno], reg.zn. [SPZ], s průměrnou spotřebou 8,5 l/100 km, při vyhláškové ceně paliva (BA 95) 35,80 Kč/1 l a základní náhradě 5,80 Kč/1 km (vyhl. č. 475/2024 Sb.), a z náhrady DPH ve výši 2 173,42 Kč, to vše dle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g), k), § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, a § 137 odst. 1, 3 o.s.ř.

Poučení