27 CO 152/2022 - 480

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] o odstranění stavby a o zaplacení částky [částka] o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 10. 2021, č.j. 6 C 225/2010-424 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., II. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí [částka]; jinak se potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 10. 2021, č.j. 6 C 225/2010-424 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, že žalovaná je povinna odstranit stavbu [adresa] objekt bydlení stojící na pozemku parc. č. st. 609, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ pro katastrální území a obec Petrov na [list vlastnictví], se zamítá (výrok I.). Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] se zamítá (výrok II.). Žalobce je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši [částka] na účet Okresního soudu Praha - západ do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok IV.).

2. Rozsudek byl odůvodněn tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná vlastní a provozuje stavbu na pozemku žalobce, neboť jí náleží zákonné věcné břemeno, resp. oprávněné omezení vlastnického práva žalobce ve veřejném zájmu, které jí vzniklo podle § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (dále také jen „zákon o telekomunikacích“), bez ohledu na skutečnost, zda byl žalobce o vzniku věcného břemene informován. Povinnost notifikovat vlastníka dotčené nemovitosti, tedy žalobce, pak podle § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích byla vázána na zahájení výkonu oprávnění, tedy jedná se o dva různé časové okamžiky, přičemž vznik zákonného věcného břemene jeho výkonu musel nutně předcházet. Skutečnost, že žalovaná před realizací zákonného věcného břemene neoznámila žalobci zahájení jeho realizace, nemá pak na samotnou existenci zákonného věcného břemene vliv. Za těchto okolností postrádá významu argumentace o existenci obligačního vztahu vyplývajícího ze smlouvy o nájmu pozemku žalobce uzavřené v roce 1992. Žalovaná, které vzniklo oprávnění na základě zákona, nebyla účastníkem nájemní smlouvy a nestala se subjektem nájemního vztahu ani v návaznosti na předání stavby k provozu, ani po uzavření darovací smlouvy. S ohledem na vznik právního důvodu k provozu stavby žalobce v podobě oprávnění vyplývajícího z § 12 zákona o telekomunikacích, nemá význam argumentace žalobce ohledně dočasnosti a účelu stavby sjednaného v nájemní smlouvě, když tato není předpokladem pro další trvání oprávnění žalované a pro samotnou existenci stavby. Ze stejných důvodů nemá význam skutečnost, že stavba převaděče s ohledem na zahájení digitálního vysílání ukončila svůj provoz. Rovněž není relevantní skutečnost, že na stavbě se nachází zařízení třetích osob, neboť vznik a výkon zákonného věcného břemene není podmíněn ani touto skutečností, vlastníkem stavby je žalovaná a zařízení třetích osob nezasahuje do vlastnických práv žalobce. Zákonné věcné břemeno dosud trvá, neboť navazující právní úpravy s jeho existencí nadále počítaly, srovnej výše citovaný § 107 odst. 14 zavazujícího zákona č. 151/2000 Sb. a § 147 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. Jelikož žalovaná vlastní a provozuje stavbu na základě legálního věcného břemene, samotným užíváním práv plynoucích z uvedeného věcného břemene nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť zde existuje řádný zákonný důvod, na jehož základě oprávněný nabývá prospěch z provozování telekomunikačního zařízení umístěného na cizím pozemku, a není tak naplňována žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. K bezdůvodnému obohacení žalované nedochází ani tehdy, užívá-li předmětné telekomunikační zařízení k „ uspokojení veškerých svých podnikatelských potřeb“ tj. i k dosažení zisku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 809/2013). Proto byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, byl přiznán plný nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka].

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. Poukázal na to, že soud prvního stupně mechanicky převzal závěry druhého nálezu Ústavního soudu a nesprávně rezignoval na vlastní hodnocení původního smluvního vztahu mezi žalobcem a obcí. V posuzovaném případě má existence nájemního vztahu naopak zcela zásadní význam. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 vyplývá závěr, že splnění informační povinnosti ze strany organizace spojů mělo pro uživatele či vlastníky dotčených nemovitostí zcela zásadní význam, a to i v případě, že by splnění této notifikační povinnosti nepředstavovalo podmínku pro vznik oprávnění dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích. V posuzovaném případě žalobce s ohledem na existenci nájemního vztahu oprávněně předpokládal, že je právním titulem k umístění stavby telekomunikačního vedení. Jednáním žalované, která notifikační povinnost nesplnila, byl tedy žalobce fakticky uveden v omyl a zbaven právní ochrany, kterou mu zákon o telekomunikacích poskytoval. Žalobce považuje takové jednání žalované přinejmenším za rozporné s dobrými mravy. Přestože na žalovanou jako právního nástupce obce nájemní vztah nepřešel, byla žalovaná vázána povinnostmi vyplývajícími z této nájemní smlouvy. Soudy se nijak nezabývaly existencí nájemní smlouvy ve vztahu k ustanovení § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích. V souladu s tímto ustanovením platí, že stavby telekomunikačních vedení musí být včas projednány s vlastníky dotčených nemovitostí. Zákonodárce tedy v případě zřizování staveb telekomunikačního vedení (které představuje výrazně vyšší zásah do vlastnického práva než realizace ostatních oprávnění dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích, stanovil přísnější podmínky, které musí být splněny. Na rozdíl od ostatních oprávnění (u kterých postačuje notifikace) se v případě stavby vyžadovalo její projednání, neboť pouze v případě projednání mohl vlastník dotčené nemovitosti vyjádřit své připomínky či např. navrhnout jiné místo pro umístění telekomunikačního vedení v rámci své nemovitosti tak, aby dopad do jeho vlastnického práva byl minimalizován. Druhý nález Ústavního soudu se k podmínkám ustanovení § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích vůbec nevyjádřil. Ke vzniku oprávnění zřizovat na cizích nemovitostech stavby telekomunikačního vedení dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích bylo tedy nezbytné splnit podmínky stanovené v ustanovení § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích. Pokud organizace spojů notifikační povinnost vůči žalobci nesplnila, což je v tomto řízení nesporné, nemohla stavbu telekomunikačního vedení s vlastníkem pozemků, ani projednat. Žalovaná tak v tomto řízení nesplnila základní podmínku pro vznik stavby telekomunikačního vedení, neboť stavbu budovy s televizním převaděčem, s žalovanou neprojednala. Žalobce též odkázal na odůvodnění disentního stanoviska soudce JUDr. [jméno] [příjmení] k druhému nálezu Ústavního soudu. Žalobce dále zdůraznil, že druhý nález Ústavního soudu se razantním způsobem odklonil od předchozí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to na základě výkladů normy běžného práva, aniž by zde byl pro takový postup důvod z hlediska práva ústavního. Ústavní soud si tedy přisvojil postavení soudu čtvrtého stupně. Ústavní soud se dopustil nepřípustného extenzivního výkladu v neprospěch žalobce, a to na základě zákona, který byl přijat v době totalitního režimu a který nerespektuje ochranu vlastnického práva žalobce. Jeho rozhodnutí též nereflektuje povinnost uloženou v § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích, jejíž nesplnění žalobce považuje za podmínku bránící vzniku zákonného věcného břemene. Žalobce v případě neúspěchu ve sporu nepovažoval výrok o náhradě nákladů řízení za spravedlivý, s ohledem na mimořádné okolnosti celé věci, chování žalované a k průběhu a vývoji celého řízení. Nelze přiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který i dle odůvodnění napadeného rozsudku porušil své povinnosti (porušil notifikační povinnost a porušil povinnost, že neprojednal stavbu televizního převaděče se žalobcem). V této souvislosti poukázal na postavení žalované, která je v oboru telekomunikací profesionálem, a který si musí být porušení povinností vědom, a který je porušoval (a nadále porušuje) nejspíše vědomě. Soud prvního stupně dále nepřihlédl zejména k tomu, že žalobce od žalované doposud neobdržel žádnou finanční kompenzaci (ve formě např. poplatku, náhrady, nájemného apod.) za jim tvrzené zákonné věcné břemeno a je velmi pravděpodobné, že v důsledku běhu promlčecích lhůt, ani žádnou kompenzaci nedostane. Žalobce též poukázal na to, že je již ve starobním důchodu a nemá příjmy na hrazení tak velkých nákladů řízení. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mělo být přihlédnuto k okolnostem případu a k povaze věci. Byl to žalobce, který v dobré víře a zcela dobrovolně ve veřejném zájmu, nabídl svůj pozemek ke stavbě telekomunikačního zařízení s tím, že dle nájemní smlouvy byl v dobré víře, že telekomunikační zařízení bude na jeho pozemku pouze dočasně, dokud nebude možné šířit TV signál jiným způsobem. Žalovaná a obec Hradištko v podstatě uvedli žalobce v omyl, když mu nesdělili darování stavby telekomunikačního převaděče a nenotifikovali vznik zákonného věcného břemen. Žalovaná přitom o uzavření nájemní smlouvy věděla. Poukázal i na neblahý vývoj a průtahy v celém řízení v neprospěch žalobce, který byl ve všech soudních instancích obecných soudů úspěšný až do druhého nálezu Ústavního soudu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, přiznal mu náhradu nákladů řízení, popř. podle § 150 o. s. ř., s ohledem důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů řízení žalované zcela nebo zčásti nepřiznal.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že věcné břemeno svědčící žalované jako právní titul pro umístění předmětné stavby na pozemku žalobce vzniklo ex lege bez ohledu na otázku splnění povinnosti podle § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Žalovaná měla a stále má platný právní titul pro umístění stavby na tomto pozemku. Oba nároky žalobce proto musely být zamítnuty. Plně ztotožnila se závěry soudu prvního stupně v napadeném rozhodnutí. Jeho odůvodnění hodnotila za více než dostatečné, s ohledem na omezený okruh otázek, které ve světle druhého nálezu Ústavního soudu zůstaly pro rozhodnutí sporu relevantní. Poukázala na to, že judikatura dovolacího soudu k této věci byla nová a jeho rozhodnutí bylo vydáno těsně před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu v této věci. Ústavní soud na tuto judikaturu reagoval bezprostředně revizí právního názoru a ve svém nálezu odhalil nesprávný výklad kogentní normy týkající se podmínek vzniku zákonného věcného břemene, kdy dospěl k závěru, že notifikační povinnost nebyla podmínkou pro jeho vznik, ale byla to pouze jedna z povinností, která se na toto zákonné věcné břemeno vázala. Nesouhlasila s argumentací žalobce k ustanovení § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích. Nelze vyjít z toho, že by nesplnění této povinnosti mělo za následek, že by nedošlo ke vzniku zákonného věcného břemene. Pokud takový závěr neplatí pro povinnosti uložené v § 12 zákona o telekomunikacích, tím spíše nemůže platit pro povinnosti uložené v jiném ustanovení. K této nové argumentaci uvedené až v závěru jednání před soudem prvního stupně žalobce neuvedl žádná skutková tvrzení, ani nenavrhl důkazy. Dále poukázala na to, že žalovaná nikdy neměla a nemá jakoukoli povinnost vyplývající z nájemní smlouvy uzavřenou mezi žalobcem a obcí, tedy ani povinnost stavbu odstranit za podmínek v nájemní smlouvě stanovených. Přiznání náhrady nákladů řízení žalované jako procesně plně úspěšné straně, považovala za správné. Důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř. jak argumentoval žalobce v řešené věci, nejsou dány. Žalované svědčilo zákonné věcné břemeno k umístění stavby na pozemku bez ohledu na notifikační povinnost ve smyslu § 12 odst. 1 či povinnost k projednání stavby ve smyslu § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích. S řízením nijak nesouvisí, zda žalobce obdržel od žalované nějakou kompenzaci za užívání oprávnění vyplývajících z předmětného zákonného věcného břemene, že žalovaná je profesionál v oboru telekomunikací, či zda byl žalobce informován o změně vlastnictví stavby apod. Skutečnost, že žalobce byl v první fázi řízení až do druhého nálezu Ústavního soudu ve věci samé úspěšný, nemůže být důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů žalované. Žalovanou nelze takovým způsobem„ trestat“ za to, že se úspěšně bránila proti rozhodnutím obecných soudů založeným na právním názoru, který Ústavní soud nakonec označil za„ nepřípustnou libovůli“ a porušení práva žalované na spravedlivý proces. Jakékoli nároky plynoucí z postupu soudů v dané věci, stejně jako újma způsobená žalobci případnými průtahy v řízení, může zakládat nárok na odškodnění vůči státu, nikoli být důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi řízení. Rovněž skutečnost, že je žalobce již údajně ve starobním důchodu (což se s ohledem na věk žalobce – 56 let – zdá být minimálně krajně nepravděpodobné), nevypovídá naprosto nic o jeho majetkových poměrech, natož o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Na svou údajně špatnou finanční situaci žalobce ostatně poukazuje poprvé až v odvolání. Již při podání žaloby byl přitom žalobce nucen zaplatit soudní poplatek a dále hradit náklady na odměnu advokáta. Přestože se jistě nejednalo o zanedbatelné finanční částky, žalobce v průběhu celého řízení nikdy nežádal ani o ustanovení advokáta, ani o osvobození od soudních poplatků. Své tvrzení, že povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení údajně může mít pro něj likvidační důsledky, žalobce ostatně ani nyní nijak nedoložil. Žalovaná byla v této věci nucena dvakrát se obrátit na Ústavní soud, přičemž i když byl s oběma ústavními stížnostmi úspěšný, žádná náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem jí přiznána nebyla. Cílem žalobce nebylo ani tak dosáhnout odstranění stavby jako spíše pokud možno výhodně„ monetizovat“ ponechání stavby na pozemku, na což ale žalovaná odmítla přistoupit. Žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze jako odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal odvolání žalobce ve věci samé neopodstatněným, shledal pouze pro důvody pro částečnou změnu výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně.

6. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku, které odpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř., uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil a neshledal důvody pro doplnění či opakování dokazování a vyšel zcela ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, na které pro stručnost odkazuje.

7. Nedošlo ke změně skutkových závěrů, ze kterých vycházel odvolací soud ve svém prvním rozsudku. V řízení bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem pozemku stavební parcely [číslo] o výměře 62 m2 v katastrálním území Petrov u Prahy a obci [obec] (dále též jen„ předmětný pozemek“), na němž se nachází předmětná stavba - televizní převaděč [obec] ve vlastnictví žalované. Tato stavba byla na pozemku žalobce (tehdy vedeném jako část pozemku PK parcelní [číslo]) postavena obcí [anonymizováno], na základě smlouvy o nájmu tohoto pozemku k výstavbě televizního převaděče TVP [obec a číslo]„ za účelem zlepšení příjmu televizního signálu pro druhý program“ uzavřené dne [datum] mezi„ Obecním úřadem Hradišťko pod Medníkem“ jako„ investorem akce TVP [obec a číslo]“, žalobcem jako pronajímatelem – vlastníkem předmětného pozemku, [anonymizováno] družstvem [obec] jako dosavadním uživatelem předmětného pozemku a„ [stát. instituce]“. Touto smlouvou žalobce coby vlastník pronajal předmětný pozemek (tehdy část pozemku PK parcelní [číslo])„ Obecnímu úřadu v Hradišťku pod Medníkem“ pro výstavbu televizního převaděče„ za účelem zlepšení příjmu televizního signálu pro část [územní celek], [anonymizováno], [obec] a [část obce]“, a to za peněžní úplatu. Současně bylo sjednáno, že„ dočasné užívání bude ukončeno v době, kdy bude možno zlepšení televizního signálu řešit jiným způsobem. Obecní úřad v Hradišťku pod Medníkem stavbu neprodleně demontuje a pozemek uvede do původního stavu a vrátí vlastníkovi“ (viz článek 5 citované smlouvy). Stavba televizního převaděče [obec] byla následně coby stavebníkem zhotovena, zřízena obcí [anonymizováno], kolaudována byla rozhodnutím [anonymizováno] stavebního úřadu [obec] ze dne 10.8.1993, č.j. VÝST 374/93/D, které nabylo právní moci dne [datum]. Předmětná stavba sestávala ze„ zděného domku, betonového bloku pro anténní nosič, věže anténního nosiče“ - viz kolaudační rozhodnutí. Při jednání o výstavbě předmětného televizního převaděče investorem stavby – stavebníkem obcí [anonymizováno] byl o uzavření předmětné nájemní smlouvy právní předchůdce žalované informován. Po výstavbě televizního převaděče převzal právní předchůdce žalované jeho provoz (v roce 1993). Následně darovací smlouvou ze dne [datum] uzavřenou mezi obcí [anonymizováno] coby dárcem a [právnická osoba], [IČO] coby obdarovaným (právní předchůdce žalované) byl předmětný televizní převaděč bezúplatně převeden na uvedeného obdarovaného. [příjmení] předmětné stavby v katastru nemovitostí je zapsána žalovaná. Televizní převaděč [obec] sloužil k vysílání analogového televizního vysílání do [datum], dokdy zajišťoval provoz v souvislosti s šířením televizního analogového systému z televizního vysílače na stanovišti [anonymizováno], [obec], 26. kanál. V souvislosti se zastavením šíření televizního analogového signálu z uvedeného vysílače [obec], 26. kanál (který byl vypnut [datum]) došlo k ukončení provozu televizního převaděče [obec]. Současný DVB-T signál je podle měření provedeného ke dni [datum] pokryt v obci [obec] v rozsahu 100%. Z důvodu ukončení převaděče TVP [obec a číslo] v době přechodu z analogového TV vysílání na digitální nemá převaděč v současné době žádný přínos ani význam pro příjem TV signálu. S ohledem na vyhovující pokrytí současným digitálním signálem a trvale vypnutý stav převaděče od doby přechodu na digitální TV vysílání není nutné uvažovat o potřebě jeho dalšího zachování. Předmětný televizní převaděč [obec] vysílal na kanále 38 analogový TV signál programu ČT 1 pro oblast [anonymizováno] až do dne [datum], kdy byl definitivně ukončen jeho provoz v důsledku přechodu na digitální TV vysílání. Vyhovující pokrytí této lokality signálem DVB-T sítě na kanálu [číslo] bylo díky postupující digitalizaci zajištěno již ode dne [datum]. Žalovaná ani její právní předchůdci neuhradili žalobci žádnou úplatu za umístění a provozování předmětného televizního převaděče. Na předmětném televizním převaděči jsou nadále zakonzervovány technologie pro TV analogové vysílání, dále se zde nacházejí technologie pro vysílání signálu mobilních telekomunikačních sítí (jednotlivých operátorů), k jejichž šíření je fakticky anténní stožár coby„ nosič technologií“ využíván. Žalobce vyzval právního předchůdce žalované dopisy z [datum] a [datum] k řešení věci, uzavření dohody o narovnání, následně k odstranění telekomunikačního zařízení třetích osob ze svého pozemku. V roce 2008 žalobce zjistil, že na jeho předmětném pozemku je zhotovena stavba ve vlastnictví [právnická osoba] sestávající z betonového základu, lávky a telekomunikačních kontejnerů s technologií, bez občanskoprávního titulu. Rozhodnutím [stát. instituce], [anonymizováno] úřadu ze dne 9. 3. 2010, č.j. SZ MJuP/879/09 SÚ/Nov, které nabylo právní moci dne [datum], bylo subjektu [právnická osoba] nařízeno tuto stavbu odstranit do tří měsíců od právní moci uvedeného rozhodnutí. Tato stavba byla následně odstraněna.

8. Nutno zdůraznit, že se jednalo o druhý rozsudek soudu prvního stupně v pořadí. Prvním rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 6. 2016, č. j. 6 C 225/2010-182, byla žalované uložena povinnost odstranit stavbu [adresa], objekt bydlení stojící na pozemku parc. č. stavební 609, zapsaném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ pro katastrální území a obec Petrov, na listu vlastnictví [číslo] do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále povinnost zaplatit žalobci částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Žaloba v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka], byla zamítnuta (výrok III.). Tento výrok nabyl právní moci a nebyl ani následně zrušen. Žalované byla dále uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.). Žalované byla uložena povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu Praha - západ náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.). Prvním rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 27 Co 40/2017-232, byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku I. změněn tak, že lhůta k plnění se stanoví na tři měsíce od právní moci tohoto rozsudku. V napadeném rozsahu ve výroku IV. byl změněn tak, že výše náhrady nákladů řízení činí [částka]. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbylém napadeném rozsahu výroku I., ve výroku II., ve zbylém rozsahu výroku IV. a ve výroku V. potvrzen; ve výroku V. s tím, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu státem placených nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku České republice – Okresnímu soudu Praha – západ. Dovolání žalované proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto pro nepřípustnost usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2017, č. j. 22 Cdo 3598/2017-268. Prvním nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 281/18, bylo rozhodnuto, že uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a usnesení bylo zrušeno. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo 4161/2018-356, bylo dovolání žalované odmítnuto pro nepřípustnost. Druhým nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2498/19, bylo rozhodnuto, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo 4161/2018-356, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 27 Co 40/2017-232 a rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 6. 2016, č. j. 6 C 225/2010-182, bylo porušeno základní právo žalované jako stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a všechna citovaná rozhodnutí byla zrušena. V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že základem stěžovatelčiny argumentace je tvrzení o existenci jejího práva k pozemku vedlejšího účastníka, které vzniklo na základě zákona o telekomunikacích, příp. vydržením podle obecných občanskoprávních předpisů (viz výše část II.; pozn. závěr okresního soudu o vstupu stěžovatelky do práv a povinností strany smlouvy o pronájmu (bod 3.), tj. na straně nájemkyně, lze ponechat stranou pro jeho zřejmou nesprávnost, neboť nerespektuje obligační charakter právního vztahu a právní řád neobsahuje pravidlo podobné pro právní nástupnictví při změně vlastnictví pronajaté věci). Jde tedy o výklad podústavního práva, jehož provádění přísluší obecným soudům, avšak v posuzované věci Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí obsahují kvalifikovanou vadu (bod 22.) protože obecné soudy neodůvodněně vybočily z respektovaných standardů výkladu. Specifikum posuzované věci je určeno povahou omezení vlastnického práva k nemovité věci, které má umožnit realizaci části užitné hodnoty této věci„ ve prospěch“ veřejně prospěšné stavby, typicky nejrůznějších inženýrských sítí (např. rozvody elektrické energie, plynu, tepla, vody, telekomunikací), příp. dalších liniových staveb (např. komunikací). Integrace veřejného zájmu na zajištění provozu takových staveb a soukromého zájmu vlastníka dotčené nemovité věci se v právní úpravě projevila zakotvením speciálních konstrukcí. Jejich podstatu výstižně formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1624/2000:„ Již v době platnosti obecného občanského zákoníku se v úzké souvislosti s omezeními vlastnického práva hovořilo o tzv. zákonných neboli legálních služebnostech, ovšem s tím, že nejde o služebnosti ve vlastním slova smyslu. Ve skutečnosti jde o zákonná omezení vlastnického práva, navazující na § 123 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ ObčZ“), který limituje výkon oprávnění vlastníka,mezemi zákona. Tato omezení se podobají věcným břemenům podle ObčZ tím, že obdobně omezují práva vlastníka pozemku, liší se však tím, že vznikají ze zákona a ve veřejném (nikoliv soukromém, jak je tomu u věcných břemen podle ObčZ) zájmu. O tom, zda jde o instituty práva soukromého nebo veřejného, rozhoduje podstata těchto institutů, nikoliv jejich pojmenování. Pokud zákon užil pojem,věcná břemena a současně zdůraznil, že jde o oprávnění vykonávaná ve veřejném zájmu, nelze pouze z užití uvedeného pojmu dovodit, že by nadále mělo jít o soukromoprávní oprávnění. V takovém případě jde o zákonná (legální) věcná břemena, která jsou instituty svého druhu, náležejícími veřejnému právu. Jejich podstata spočívá v tom, že jde o veřejnoprávní omezení vlastnického práva, nebo také o vymezení obsahu vlastnického práva veřejnoprávním předpisem.“. Povaha těchto omezení se projevovala např. ve způsobech jejich vzniku, při němž se neuplatňovaly obvyklé soukromoprávní skutečnosti (tj. smlouvy). Příkladmo lze uvést zákon č. 438/1919 Sb. z. a n., o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace, zákon č. 33/1922 Sb. z. a n., o užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy (včetně prováděcího vládního nařízení č. 21/1923 Sb. z. a n.), zákon č. 187/1922 Sb. z. a n., o zápisu elektrických vedení všeužitečných elektrických podniků do pozemkových knih, zákon č. 177/1934 Sb. z. a n., o plynárenských podnicích požívajících výhod, zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), zákon č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), zákon č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o [anonymizováno] energetické inspekci (po novelizaci provedené zákonem č. 83/1998 Sb.) a řada dalších. Do tohoto výčtu patří i zákon o telekomunikacích, který byl použit v posuzované věci. Stojí za pozornost, že právní úprava také charakterizovala množinu oprávněných subjektů, a to pozitivním způsobem. Patřily k nim např. všeužitečné elektrické podniky, státní telegrafní správa, plynárenské podniky požívající výhody, energetické podniky (soc. organizace v působnosti ministerstva energetiky), plynárenské podniky, dodavatel (tj. držitel autorizace pro rozvod), organizace spojů (pozn. s účinností od [datum] došlo zákonem č. 150/1992 Sb. k upřesnění, že jde zásadně o právnické osoby, které ke zřizování a provozování určených zařízení byly pověřeny příslušným orgánem státní správy telekomunikací, oprávnění příslušející organizacím spojů tento zákon přiznal výslovně i fyzickým a právnickým osobám oprávněným zřizovat a provozovat telekomunikační zařízení mimo jednotnou telekomunikační síť) apod. Rozborem právní úpravy v jednotlivých předpisech lze zjistit, že teprve v posledních desetiletích se uvedená zákonná omezení začala označovat jako„ věcná břemena“ (srov. zákon č. 150/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích). Ústavní soud se k povaze těchto„ věcných břemen“ vyslovil v nálezu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (N 14/36 SbNU 155; [číslo] Sb.):„ Věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle energetického zákona) mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží, nelze přehlížet, že mají i významný prvek soukromoprávní. Občanské právo definuje věcné břemeno jako právo někoho jiného než vlastníka věci, které ho omezuje tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Tzv. zákonná věcná břemena tento charakter mají také. Ostatně zákony, podle nichž vznikají, je tímto pojmem označují. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní.“ Z těchto důvodů není pochyb o tom, že speciální předpisy mají přednost před obecnou právní regulací také při formulaci podmínek pro vznik příslušného oprávnění užívat cizí nemovitost, pro předpoklady jeho výkonu, též pro případné posouzení účinků nevykonávání (promlčení, prekluze) a také pro zánik. Přitom je ovšem třeba respektovat základní charakteristiku subjektivního práva, jako objektivním právem stanovené a zaručené míry možnosti chování oprávněného subjektu, které odpovídá objektivním právem stanovená míra nutnosti chování povinného subjektu. Subjektivní právo vzniká (bez ohledu, zda jde o absolutní nebo relativní právo) na základě právního důvodu, kterým může být přímo zákon, v soukromém právu častěji na základě společenských či přírodních jevů, s nimiž právní předpisy spojují právní následky (tj. na základě právních skutečností). Po vzniku subjektivního práva je plně v dispozici oprávněného subjektu, zda patřičnou míru možností začne vykonávat (realizovat). V posuzované věci je právně významná dikce § 12 zákona o telekomunikacích ve znění účinném do 30. 6. 2000. Podle odst. 1 přísluší ve veřejném zájmu organizacím spojů vymezená oprávnění, zejména zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech nadzemní a podzemní telekomunikační vedení, přičemž před zahájením výkonu oprávnění podle tohoto odstavce je organizace spojů povinna neprodleně uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí (odst. 2). S použitím obecně teoretických východisek je zřejmé, že notifikační povinnost podle § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat telekomunikační vedení, byla samostatnou povinností této organizace patřící do obsahu právního vztahu mezi ní a vlastníkem dotčené nemovitosti (pozn. obsahem tohoto právního vztahu byla (a s ohledem na přechodná ustanovení navazujících předpisů stále zůstává) množina subjektivních práv a subjektivních povinností, např. právo na náhradu, právo provést smýcení atd.). Založily-li obecné soudy svoje rozhodnutí na názoru, že ke vzniku oprávnění zřídit a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení podle § 12 odst. 1 telekomunikačního zákona je třeba splnění notifikační povinnosti (str. 8 a 9 odůvodnění rozsudku krajského soudu, str. 5 a 6 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu), dopustily se s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci nepřípustné libovůle spočívající ve výkladu nerespektujícím jednoznačně znějící právní normu, čímž porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí založená na nesprávném právním názoru, že stěžovatelce nesvědčí právo provozovat na pozemku vedlejšího účastníka telekomunikační zařízení, v konečných důsledcích zasahují do vlastnického práva stěžovatelky chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

9. Soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce. Odvolací soud setrval na právních závěrech uvedených v předchozím rozsudku, že věc je nutno právně posoudit ohledně vzniku a existence právního titulu k umístění předmětné stavby především dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tedy především dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též„ obč. zák.“ nebo„ ObčZ“) ve smyslu § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“).

10. Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

12. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

13. Podle uvedených přechodných ustanovení se vznik věcných i závazkových práv a povinností, vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2, 3 o. z.), což odpovídá době zřízení předmětné stavby televizního převaděče v roce 1993, době zahájení provozování televizního převaděče žalovanou (jejím právním předchůdcem) v roce 1993, době nabytí jeho vlastnictví v roce 1997, době ukončení šíření televizního signálu přes tento televizní převaděč (do [datum]), jakož i období, za které byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení žádané (od [datum] do [datum]). Ohledně bezdůvodného obohacení žádaného za období od [datum] do [datum] pak dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tedy ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (srovnej § 3028 odst. 1 o. z.). Ve vztahu k právnímu titulu umístění předmětné stavby - zákonnému (legálnímu) věcnému břemeni – vzhledem k době převzetí provozování předmětné stavby televizního převaděče a nabytí jejího vlastnictví žalovanou - jejím právním předchůdcem (rok 1993 a 1997) pak dle zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (dále též jen„ zákon o telekomunikacích“), s ohledem na přechodná ustanovení § 107 odst. 14 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, a § 147 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.

14. Podle § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích, organizacím spojů přísluší ve veřejném zájmu oprávnění: a) zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení nadzemní a podzemní včetně potřebných opěrných a vytyčovacích bodů, b) vstupovat a vjíždět v nezbytně nutném rozsahu při projektování, zřizování, provozu, opravách, změnách nebo odstraňování telekomunikačního zařízení na cizí nemovitosti, c) provádět nezbytné úpravy půdy a jejího porostu, zvláště odstraňovat a oklešťovat stromoví překážející telekomunikačnímu vedení.

15. Podle § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích, organizace spojů je povinna před zahájením výkonu oprávnění podle předchozího odstavce neprodleně uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí. Dojde-li mezi vlastníky nebo uživateli dotčených nemovitostí a organizací spojů ke sporu o rozsahu oprávnění, předloží organizace spojů spor k rozhodnutí stavebnímu úřadu.

16. Podle § 12 odst. 3 zákona o telekomunikacích, oprávnění podle odstavce 1 jsou věcnými břemeny váznoucími na dotčených nemovitostech a nezapisují se do evidence nemovitostí.

17. Podle § 12 odst. 4 zákona o telekomunikacích, pokud je výkonem oprávnění podle odstavce 1 omezeno užívání nemovitosti, poskytne se jejímu vlastníku nebo nájemci přiměřená náhrada.

18. Podle § 12 odst. 5 zákona o telekomunikacích, nedojde-li mezi vlastníkem nebo nájemcem a organizací spojů k dohodě o náhradě podle odstavce 4, rozhodne na základě jeho žádosti soud.

19. Podle § 12 odst. 6 zákona o telekomunikacích, žádost podle odstavce 5 musí být podána do 12 měsíců ode dne, kdy k omezení užívání nemovitosti došlo, jinak nárok zaniká.

20. Podle § 17 odst. 1 zákona o telekomunikacích, stavby nadzemních i podzemních vedení jednotné telekomunikační sítě včetně opěrných a vytyčovacích bodů nevyžadují stavebního povolení podle zákona o stavebním řádu.

21. Podle § 17 odst. 2 zákona o telekomunikacích, při stavbách telekomunikačních vedení podle odstavce 1 předloží organizace spojů (investor) stavebnímu úřadu k vyslovení souhlasu plán určující polohu vedení. Tento plán není třeba stavebnímu úřadu předkládat v případech stanovených prováděcími předpisy, zejména není-li stavbou dotčen obecný zájem nebo oprávněné zájmy vlastníků nebo uživatelů nemovitostí.

22. Podle § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích, stavby telekomunikačních vedení musí být včas projednány s vlastníky dotčených nemovitostí; vlastníky lze vyrozumět buď přímo, nebo oznámením u příslušného místního národního výboru, popřípadě jeho prostřednictvím.

23. Podle § 17 odst. 4 zákona o telekomunikacích, námitky proti použití nemovitosti musí podat vlastníci nejpozději do 15 dnů ode dne vyrozumění u investora, který je předloží k rozhodnutí stavebnímu úřadu. Námitky mají odkladný účinek, nebyl-li z naléhavých důvodů stavebním úřadem vyloučen.

24. Podle § 17 odst. 5 zákona o telekomunikacích, pro stavbu venkovních přijímacích rozhlasových a televizních antén a jejich svodů, pokud jsou dodrženy technické normy, popřípadě jiné obecné technické předpisy, pokud toto zařízení nekřižuje pozemní komunikace nebo vedení, není třeba stavebního povolení, ale je třeba předchozího souhlasu vlastníka nemovitosti nebo předchozího rozhodnutí soudu. Není dovoleno zřizovat individuální venkovní přijímací antény na objektech, kde již byla zřízena společná anténa vhodná pro požadovaný příjem. [ulice] úřad při státním stavebním dohledu může nařídit přeložení nebo úpravu antén, které ohrožují stavební stav nemovitosti nebo bezpečnost okolí anebo ruší jeho vzhled.

25. Podle § 107 odst. 14 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2005, věcná břemena vzniklá před účinností tohoto zákona zůstávají nedotčena.

26. Podle § 147 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) věcná břemena vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a jiné dohody, včetně dohod o náhradě za omezení vlastnického práva, sloužící k výkonu oprávnění podle § 90 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zůstávají nedotčeny.

27. Podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

28. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Nerespektování ústavněprávního závěru Ústavního soudu vysloveného v předchozím nálezu v téže věci (tj. nerespektování kasační závaznosti rationis decidendi předchozího nálezu) představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1012/10). Vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby včetně samotného Ústavního soudu a zakládá nepominutelnou procesní překážku věci rozhodnuté, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu jsou výrazně přísnější, než je tomu v případě tzv. precedenční závaznosti. V případě precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne) reflektoval jeho právní názory a v dobré víře předestřel konkurující úvahy, na jejichž základě započne s Ústavním soudem ústavněprávní justiční dialog. Kasační závaznost však lze reflektovat pouze bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu. Kasační závaznost rozhodnutí ustupuje jen tehdy, pokud nižší soud při dalším řízení zjistí fakta, kterými bude věc dostatečně odlišena od podoby, v níž byla předtím předložena instančně vyššímu soudu a na jejímž základě vyšší soud zaujal svůj právní názor. Pokud by byly odlišnosti dostatečně právně relevantní pro to, aby se daný právní názor vyššího soudu neuplatnil, nebyl by soud tímto názorem vázán. (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2941/17).

30. Pokud se týká posouzení vzniku zákonného (legálního) věcného břemene ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 zákona o telekomunikacích, jsou obecné soudy vázány závazným právním názorem Ústavního soudu, jak ho vyslovil v druhém nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2498/19, neboť nedošlo ke změně skutkového ve věci ani rozhodné právní úpravy či judikatury Ústavního soudu. Disentní stanovisko soudce [příjmení] není za tohoto stavu právně významné pro rozhodnutí ve věci. V postupu soudu prvního stupně nelze spatřovat mechanické převzetí právních závěrů nálezu Ústavního soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně není v tomto směru nepřezkoumatelné, jak mu vyčítá žalobce, ale je zřejmé, jakými úvahami se soud prvního stupně při svém rozhodnutí řídil a k jakým závěrům dospěl a tyto závěry vyplývají z odůvodnění rozsudku, což je zřejmé i z toho, že odvolatel mohl formulovat své odvolací námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. R 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, popř. sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).

31. Nelze tedy než uzavřít, že žalované svědčí zákonné (legální) věcné břemeno vzniklé k celé (komplexní) stavbě televizního převaděče [obec] (jako telekomunikačního zařízení) ve vztahu k předmětnému pozemku ve vlastnictví žalobce, na němž se tato stavba nachází. Telekomunikačním zařízením s ohledem na jeho stavebně technický charakter a účel, k němuž bylo určeno, je celá předmětná stavba televizního převaděče [obec], vybavená jednotlivými telekomunikačními technologiemi.

32. K námitkám žalobce nutno uvést, že Ústavní soud citovaný kasační nález přijal, přestože se dovolací soud na základě nezměněného skutkového stavu vypořádal se všemi rozhodnými okolnostmi věci a nedošlo ani k žádné změně právního stavu a judikatury. Ústavní soud při znalosti skutkových a právních závěrů obecných soudů, včetně popsaných okolností zřízení stavby telekomunikačního zařízení na základě nájemní smlouvy se závazkem k jejímu odstranění, dospěl k závěru, že jimi bylo zasaženo do ústavně chráněných práv žalované. Vytkl obecným soudům nesprávný výklad ustanovení § 12 zákona o telekomunikacích, když dovodil, že podmínkou pro vznik zákonného (legálního) věcného břemene nebylo splnění oznamovací (notifikační) povinnosti o jeho vzniku oprávněnou osobou povinné osobě. Dovolací soud přitom při aplikaci ustanovení § 12 zákona o telekomunikacích přihlédl k principům vyjádřeným v [anonymizováno] základních práv a svobod, která jako součást ústavního pořádku České republiky vstoupila v účinnost po přijetí tohoto zákona. Zdůraznil potřebu spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv vlastníka pozemku, na kterém je umístěno telekomunikační zařízení a ochranou práv provozovatele telekomunikačního zařízení. Dovolací soud v rozhodnutí zdůraznil, že žalobce nikdy neprojevil souhlas s tím, aby předmětnou telekomunikační stavbu provozovala žalobkyně na základě (časově neomezeného) oprávnění podle § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích, naopak podle obsah smluvního ujednání s takovou možností nebyl srozuměn.

33. Z povahy obligačních závazků vyplývá, že nejsou zásadně závazné pro jiné osoby, než strany závazkového právního vztahu a žalovaná nebyla původní stranou předmětné nájemní smlouvy. Proto na ni práva a povinnosti z této smlouvy nepřešla, a to ani v souvislosti s nabytím vlastnictví ke stavbě na základě darovací smlouvy z roku 1997. Proto žalovaná nebyla vázána povinnostmi vyplývajícími z této nájemní smlouvy, včetně povinnosti stavbu odstranit za dohodnutých podmínek, neboť na ni jako právního nástupce vlastníka stavby nájemní vztah uzavřený se žalobcem nepřešel.

34. Důsledkem opominutí notifikovat vznik zákonného věcného břemene, bylo porušení právní povinnosti, které však podle citovaného druhého nálezu Ústavního soudu není právně významné pro vznik zákonného věcného břemene podle § 12 zákona o telekomunikacích. Z porušení takové právní povinnosti tedy lze dovozovat jiné právní následky, nikoliv však ve vztahu ke vzniku či trvání zákonného věcného břemene. Argumentace žalobce, že by takové následky mohlo mít nesplnění této právní povinnosti žalovanou jako rozporné s dobrými mravy, je proto nepřiléhavá.

35. V řízení bylo prokázáno, že stavba ve vlastnictví žalované obsahující telekomunikační zařízení je na pozemku ve vlastnictví žalobce umístěna na základě zákonného (legálního) věcného břemene vzniklého ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích, které dosud trvá. Jejím umístěním na pozemku žalobce tedy není porušováno vlastnické právo žalobce. Případné porušení povinnosti uvedené v § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích včas projednat stavbu telekomunikačního vedení s vlastníkem dotčené nemovitosti, též nemohlo mít vliv na vznik a existenci zákonného věcného břemene. Ostatně dovolací soud v Ústavním soudem zrušeném usnesení se z touto otázkou též vypořádal tak, že:„ Včasné projednání staveb telekomunikačních vedení s vlastníky dotčených nemovitostí předpokládal § 17 odst. 3 zákona _o telekomunikacích. Jen v případě, že se vlastníci (uživatelé) včas dozvěděli o záměru zřídit a provozovat telekomunikační vedení, mohli sporovat rozsah takového oprávnění a jen tehdy mohli dosáhnout přezkoumání takového sporu stavebním úřadem (§ 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích).“ 36. Tato povinnosti se vztahovala k realizaci telekomunikačních staveb. Povinnost k projednání telekomunikačních staveb s vlastníky dotčených nemovitostí, je nutno vykládat ve světle druhého nálezu Ústavního soudu jako povinnost, jejíž nesplnění nemá vliv na vznik zákonného věcného břemene. Podle znění § 12 odst. 1, 2 zákona o telekomunikacích ve znění účinném do 30. 6. 2000 příslušela ve veřejném zájmu organizacím spojů vymezená oprávnění, zejména zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech nadzemní a podzemní telekomunikační vedení, přičemž před zahájením výkonu oprávnění podle tohoto odstavce byla organizace spojů povinna neprodleně uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí. Notifikační povinnost podle § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat telekomunikační vedení, ale byla samostatnou povinností této organizace patřící do obsahu právního vztahu mezi ní a vlastníkem dotčené nemovitosti, stejně tak jako povinnost projednat stavbu telekomunikačního vedení ve smyslu § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích. Na tomto základě soud prvního stupně správně dovodil, že není dán důvod pro vyhovění žalobě o odstranění předmětné stavby, která je umístěna z právního důvodu na pozemku ve vlastnictví žalobce.

37. Z tohoto důvodu nebyly splněny ani podmínky pro přiznání žalobcem požadovaného bezdůvodného obohacení za umístění stavby ve vlastnictví žalované na pozemku žalobce z právního důvodu, který odpadl. Z judikatury dovolacího soudu se podává, že oprávnění provozovatele telekomunikačního zařízení zakotvená v ustanovení § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích (č. 110/1964 Sb.) lze považovat za zákonné omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, resp. ve smyslu novely citovaného zákona provedené zákonem č. 150/1992 Sb. za zvláštní zákonné (legální) věcné břemeno veřejnoprávní povahy. [příjmení] užíváním práv plynoucích z uvedeného věcného břemene přitom nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť zde existuje řádný zákonný důvod, na jehož základě oprávněný nabývá prospěch z provozování telekomunikačního zařízení umístěného na cizím pozemku, a není tak naplňována žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. I když se jedná o věcné břemeno vzniklé na základě veřejnoprávních předpisů, je v případě absence zvláštní úpravy obsažené v těchto předpisech třeba posoudit obsah práv a povinností vyplývajících z věcného břemene podle předpisů občanskoprávních. Z obecné občanskoprávní úpravy se přitom podává, že k bezdůvodnému obohacení na straně oprávněného z věcného břemene nedochází tehdy, užívá-li práv vyplývajících z věcného břemene, nýbrž kupř. tehdy nenese-li oprávněná osoba v rozporu s ustanovením § 151n odst. 3 obč. zák. přiměřené náklady na zachování a údržbu věci zatížené věcným břemenem a ponechává je plně na bedrech vlastníka věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 809/2013).

38. Žalobcem požadovaný nárok na zaplacení částky [částka] (v rozsahu částky [částka] z původního žalovaného nároku [částka], byl již prvním rozsudkem soudu prvního stupně pravomocně zamítnut), nebyl po právu a byl správně soudem prvního stupně zamítnut.

39. Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů placených státem odpovídá § 148 odst. 1 o. s. ř., neboť podle výsledků řízení má stát proti žalobci, který nebyl ve věci úspěšný, právo na plnou náhradu nákladů řízení, které platil, když u žalobce nebyly zjištěny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalobce je proto povinen nahradit státu náklady řízení za znalečné placené z rozpočtových prostředků státu ve výši [částka] na účet soudu prvního stupně, ve lhůtě určené v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

40. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

41. Soud prvního stupně sice rozhodl o náhradě nákladů řízení podle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., avšak nezohlednil důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., odůvodňující částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi (žalované).

42. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

43. Nutno zdůraznit, že tzv. moderační právo soudu ve smyslu § 150 o. s. ř. je mimořádný procesní institut. Za důvody zvláštního zřetele hodné se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 33 Cdo 1529/2017).

44. Otázka aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. byla otevřena v odvolání žalobce a bylo na ni reagováno žalovanou ve vyjádření k odvolání. Odvolací soud avizoval účastníkům před skončením odvolacího jednání, že zvažuje jeho možnou aplikaci. Účastníci tedy měli prostor se k této otázce vyjádřit a nabídnout důkazy k prokázání svých tvrzení.

45. Odvolací soud dospěl k závěru, že byly v projednávané věci splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., když shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení vzniklých za část řízení do druhého nálezu Ústavního soudu, s ohledem na důvody podání žaloby, okolnosti věci a postoj a postup žalované před zahájením řízení. Vycházeje z výše uvedených závěrů druhého nálezu Ústavního soudu, tížila žalovanou povinnost oznámit žalobci vznik legálního věcného břemene ve vztahu k jeho pozemku. Nutno zdůraznit, že žalobce poskytl svůj pozemek k výstavbě stavby sloužící pro účely zlepšení analogového televizního signálu, na základě nájemní smlouvy. V nájemní smlouvě bylo dohodnuto, že pozemek bude poskytnut pouze na dobu nutnou pro zajištění tohoto signálu. Obec jako vlastník stavby ji následně převedla na žalovanou, resp. jejího právního předchůdce. Žalovaná před zahájením tohoto řízení nesdělila žalobci, že došlo ke vzniku legálního věcného břemene ve vztahu k umístění stavby na jeho pozemku, které mělo nahradit závazky z nájemní smlouvy, které na žalovanou nepřešly, avšak jejíž existence byla žalované známa. Žalovaná je přitom obchodní korporace specializovaná na obor telekomunikací, u které lze očekávat a požadovat znalost právní úpravy tohoto oboru, na rozdíl od žalobce, který je v tomto oboru laikem. Žalovaná tedy před zahájením tohoto řízení neoznámila žalobci existenci legálního věcného břemene, které mělo umožňovat další umístění její stavby na pozemku ve vlastnictví žalobce, a že nadále hodlá zařízení užívat nikoliv z titulu nájemní smlouvy, ale z titulu legálního věcného břemene. Žalovaná netvrdila, že by se žalobce dozvěděl o tomto jejím úmyslu tím, že by mu poskytla náhradu za omezení jeho práva ve smyslu § 12 odst. 4 zákona o telekomunikacích, nebo že by s ním o takové náhradě jednala, a dala tak najevo záměr užívat jeho pozemek na základě legálního věcného břemene. Při podání žaloby naopak vycházel žalobce z uzavřené nájemní smlouvy uzavřené s předchozím vlastníkem stavby a z podmínek, které v ní byly sjednány, mimo jiné omezení práva umístění stavby na jeho pozemku po dobu potřeby vysílání analogového televizního signálu. Provoz tohoto vysílače byl ukončen, a přesto nedošlo ke splnění tohoto závazku, který nebyl nahrazen novou dohodou, a do stavby byly umístěny technologie zajišťující signál mobilního operátora, aniž by žalobci bylo nějakým způsobem kompenzováno zákonné věcné břemeno či se mohl podílet na výnosech z této činnosti, již nijak nesouvisející s původním důvodem zřízení stavby vysílače na jeho pozemku, které jsou zjevně pouze ve prospěch žalované. Jeho názor, že žalovaná nemá za uvedených okolností právní důvod pro další umístění stavby, byl aprobován odvolacím i dovolacím soudem a vyvrácen až druhým nálezem Ústavního soudu, kterým došlo ke změně dosavadní judikatury dovolacího soudu. Nepřiznání náhrady části nákladů řízení před soudem prvního stupně není způsobilé podstatně negativně zasáhnout do poměrů žalované jako významné obchodní korporace v oboru telekomunikačních služeb, oproti poměrům fyzické osoby.

46. Soud prvního stupně správně určil, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložila náklady v celkové výši [částka], které sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], z nákladů nezastoupeného účastníka za sedm úkonů po [částka] za každý úkon ve výši [částka] a z nákladů zastoupení advokátem, tvořených odměnou advokáta stanovenou podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 1, § 11 odst. 1, § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“) ve výši [částka]. Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí, které činí v dané věci [částka] za řízení o odstranění stavby (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu) a [částka] za řízení o zaplacení částky [částka] (§ 7 bod 5 advokátního tarifu). Zástupce žalované učinil v řízení čtrnáct úkonů právní služby, jak podrobně pospal soud prvního stupně a výše odměny činí [částka]. Součástí nákladů je paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po [částka] za každý úkon ve výši [částka] a 21 % daň z přidané hodnoty.

47. Odvolací soud však přiznal žalované pouze náhradu za úkony provedené v řízení po druhém nálezu Ústavního soudu, které byly tvořeny odměnou advokáta za tři úkony po [částka] (jednu poradu s klientem, vyjádření z [datum], účast u jednání [datum]) ve výši [částka], náhradou hotových výdajů po [částka] za uvedené úkony ve výši [částka] a náhradu 21 % DPH ve výši [částka], tj. celkem ve výši [částka].

48. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí [částka]; jinak tento výrok podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správně určené lhůty a místa plnění (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

49. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla ve věci samé plný úspěch a náleží jí náhrada nákladů tohoto řízení. Žalobce je proto povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka], sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby po [částka] (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) ve výši [částka] a z paušální náhrady hotových výdajů za tyto úkony ve výši [částka] (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 1, § 12 odst. 3, § 14 odst. 4 advokátního tarifu). Dále jí náleží náhrada 21% DPH ve výši [částka]. Povinnost k jejich úhradě byla žalobci uložena ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

50. V odvolacím řízení již nebyly zjištěny důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi, neboť žalobce již byl seznámen s právním hodnocením věci obsaženém v druhém nálezu Ústavního soudu. Jestliže se žalobce rozhodl pokračovat v řízení za nezměněného skutkového a právního stavu, musel být srozuměn s tím, že bude nucen nést i případnou náhradu účelně vynaložených nákladů protistrany. Pokud tedy žalobce za tohoto stavu pokračoval v dalším uplatňování uvedených nároků, nelze v okolnostech věci a důvodech uplatňování nároků a postupu protistrany nadále spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř.