27 Co 158/2025 - 188

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Anonymizováno] o zaplacení částky 766 638, 19 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 2. 2025, č. j. 19 C 320/2024-128 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. a III. potvrzuje[Anonymizováno]

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 2. 2025, č. j. 19 C 320/2024-128 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 718 957, 59 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14, 75 % p. a. z částky 16 287 Kč od 1. 1. 2024 do 1. 5. 2024 a z částky 718 957, 59 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba se zamítá, pokud se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 47 680, 60 Kč s úrokem ve výši 3, 89 % p. a. z částky 779 812, 96 Kč od 26. 7. 2023 do 25. 1. 2024 a z částky 766 638,19 Kč od 26. 1. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14, 75 % p. a. z částky 763 525,96 Kč od 1. 1. 2024 do 25. 1. 2024, z částky 750 351,19 Kč od 26. 1. 2024 do 1. 5. 2024 a z částky 47 860,60 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení (výrok II.). Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 89 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že z listiny, která má zachycovat obsah smlouvy o úvěru, nevyplývá skutkové zjištění, že by k ní byla připojena data v elektronické podobě jako elektronický podpis žalovaného. K takovému skutkovému zjištění nevede ani vlastní záznam právní předchůdkyně žalobkyně o uzavření smlouvy o úvěru, protože mu význam pouhého skutkového tvrzení, odhlédnuto od toho, že ani z tohoto záznamu nevyplývá, že by žalovaný v prostředí mobilní aplikace připojil ke smlouvě o úvěru elektronický podpis. Jiné důkazní prostředky o skutkovém tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru žalobkyně nenavrhla ani přes poučení postupem podle § 118a odst. 3 o.s.ř., když v podání ze dne 15. 12. 2024 pouze zopakovala skutková tvrzení o tom, že žalovaný podepsal smlouvu o úvěru elektronickým podpisem. Věc posoudil podle § 2991 odst. 1, 2, § 2293, § 1958 odst. 2, § 1879 o. z. a uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem 799 738, 36 Kč, a měla proto v této výši za žalovaným pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení. Věřitelkou této pohledávky se v důsledku jejího postoupení stala žalobkyně. Se zřetelem k tomu, že žalovaný až do postoupení pohledávky zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně celkem 80 780,77 Kč, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu za období od 22. 4. 2022 do 26. 3. 2024, nabyla žalobkyně pohledávku ve výši 718 957, 59 Kč na jistině. Jejím příslušenstvím je úrok z prodlení ve výši 14, 75 % p.a. z částky 16 287 Kč od 1. 1. 2024 do 1. 5. 2024 a z částky 718 957, 59 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení (§ 1970 o.z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů). Její splatnost se v rozsahu 16 287 Kč pojí s výzvou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému ze dne 11. 11. 2023, ve které žalobkyně určila žalovanému lhůtu do 31. 12. 2023, jinak s výzvou zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 25. 4. 2024. Soud prvního stupně naopak žalobu zamítl, pokud se žalobkyně vůči žalovanému domáhala částky převyšující 799 738, 36 Kč s příslušenstvím, tj. co do 47 680, 60 Kč s úrokem ve výši 3, 89 % p.a. z částky 779 812, 96 Kč od 26. 7. 2023 do 25. 1. 2024 a z částky 766 638, 19 Kč od 26. 1. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14, 75 % p.a. z částky 763 525, 96 Kč od 1. 1. 2024 do 25. 1. 2024, z částky 750 351, 19 Kč od 26. 1. 2024 do 1. 5. 2024 a z částky 47 860, 60 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když v projednávané věci nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty ani ke stanovení splátek. Žalobkyně měla v projednávané věci úspěch v rozsahu 94 % a žalovaný v rozsahu 6 %, neboť soud žalobě vyhověl co do žalobního požadavku na zaplacení 718 957, 59 Kč s příslušenstvím, zatímco žalobu zamítl co do částky v celkové výši 47 860, 60 Kč s příslušenstvím, a proto postupem podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil tak, že žalobkyni přísluší ve výši 88 %. Náklady řízení přitom činí 101 339 Kč a žalobkyni pak náleží náhrada jejich poměrné části, tj. 89 178 Kč.

3. Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu, že nebylo prokázáno, že došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a proto uplatněný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně zcela pominul, že žalobkyně spolu se žalobou předložila smlouvu o úvěru ve formě elektronického dokumentu obsahujícího elektronický podpis společnosti [právnická osoba]. (dále jen „[Anonymizováno]“) i žalovaného. Tento podpis je nutné považovat nejméně za tzv. prostý elektronický podpis dle čl. 3 odst. 10 eIDAS. Toto nařízení upravuje účinky prostého elektronického podpisu v svém čl. 25 odst. 1 tak, že mu zaručuje jak funkci právní relevance (elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky) tak funkci důkazní (nesmí být odmítán jako důkaz). Na úrovni vnitrostátního českého práva je pak zmíněné nařízení eIDAS prováděno zák. č. 297/2016 Sb. a zák. č. 250/2017 Sb., přičemž ust. § 7 zák. č. 297/2016 Sb. výslovně stanoví, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít i tzv. prostý elektronický podpis, který je zmíněným nařízením eIDAS definován jako „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“. Dle doktrinálního výkladu definici prostého elektronického podpisu splňuje například i jen uvedení jména a příjmení na konci e-mailu, naskenování vlastnoručního podpisu a jeho připojení k dokumentu, označení souhlasového políčka, samotné použití e-mailové adresy, pokud z jejího znění lze identifikovat podepisující osobu. Zmíněný druh podpisu je tedy zákonodárcem pro případ soukromoprávních jednání shledán jako přípustný a platný. V této souvislosti odkazujeme na závěry Městského soudu v Praze obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 10. 9. 2024 ve věci vedené sp. zn. 54 Co 217/2024–259. Byl též prokázán postup, jakým žalovaný svůj elektronický podpis ke smlouvě připojil, jak je popsáno v čl. 10.16. smlouvy o úvěru. Žalovaný smlouvu podepsal prostřednictvím aplikace internetového bankovnictví provozovaného společností [právnická osoba]. Jednotlivé kroky podepisování žalobkyně v průběhu řízení popsala a prokázala dokumentem souhrn procesu elektronického podpisu, který byl připojen k podání ze dne 13. 11. 2024 a proveden jako důkaz. Soud prvního stupně dále při hodnocení důkazů stran uzavření smlouvy o úvěru pominul důkazy týkající se následného chování stran při plnění závazků vyplývajících z předložené smlouvy o úvěru, především o prokázané poskytnutí úvěru, tzn. Převody finančních prostředků odpovídajících sjednanému úvěru na účty žalovaného nebo subjektům spojených s žalovaným, a opačně též splácení úvěru ze strany žalovaného. Její právní předchůdkyní byla též řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, kdy se nespolehla pouze na žalovaným uvedené údaje, ale přihlížela též k tomu co bylo zjištěno z příslušných evidencí. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ve kterém byla zdůrazněna materiální stránka hodnocení úvěruschopnosti spotřebitele. V projednávané věci bylo doloženo, že žalovaný úvěr splácel a byl tedy v době uzavření smlouvy úvěruschopný. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě ve zbytku zcela vyhověl a žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v plné výši.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a neshledal odvolání žalobkyně nedůvodným.

6. Žalobě částečně vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nabyl samostatně právní moci a nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.).

7. Odvolací soud zopakoval podle § 213 odst. 2 o.s.ř. část listinných důkazů předložených žalobkyní, neboť z nich bylo možno učinit částečně jiná a další skutková zjištění než která učinil soud prvního stupně, vzhledem k tomu, že zaměřil svoji pozornost primárně na jiné právní otázky než soud odvolací. Soud prvního stupně jinak učinil správná zjištění o tom, že podle nabídky na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 22. 4. 2022 měl žalovaný [právnická osoba]., IČO [IČO], nabídnout uzavření smlouvy o úvěru, kterou by se [právnická osoba]., zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 800 000 Kč za účelem splnění jiného dluhu použitého na financování bytové potřeby. K této nabídce připojil podpis pouze zástupce žalobkyně. Namísto podpisu žalovaného obsahuje pouze doložku „podepsáno elektronickým podpisem“. Podle smlouvy o úvěru ze dne 22. 4. 2022 měly tuto smlouvu uzavřít [právnická osoba]., jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný. [právnická osoba]., se měla zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 800 000 Kč jako překlenovací úvěr ze stavebního spoření za účelem splnění jiného dluhu použitého na financování bytové potřeby nebo změny a údržby domu nebo bytu a žalovaný se měl zavázat [právnická osoba]., takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s úrokem ve výši 3, 89 % p.a., a to v měsíčních splátkách po 4 829 Kč. K listině, která má zachycovat obsah smlouvy o úvěru, připojil podpis pouze zástupce žalobkyně. Namísto podpisu žalovaného obsahuje pouze doložku „podepsáno elektronickým podpisem“. Ze sdělení [právnická osoba]., ze dne 20. 1. 2025, včetně přehledu plateb vyplývá, že [právnická osoba]., poukázala žalovanému 278 738, 36 Kč dne 23. 5. 2022, 20 000 Kč dne 18. 7. 2022, 7 500 Kč dne 25. 7. 2022, 100 000 Kč dne 16. 8. 2022 a 92 000 Kč dne 6. 9. 2022, a to na účet vedený pro žalovaného u [právnická osoba]. [právnická osoba]., že [právnická osoba]., zaplatila dne 23. 5. 2022 za žalovaného částku 301 500 Kč jako zálohu na cenu díla. [právnická osoba]. vyzvala žalovaného dopisem ze dne 11. 11. 2023 jménem [právnická osoba]., k zaplacení 16 287 Kč, a to do 31. 12. 2023, s tím, že [právnická osoba]., jinak bude žádat splnění pohledávek, které měla založit smlouva o úvěru jako celku. Výzva byla doručena žalovanému dne 16. 11. 2023, [právnická osoba]. zmocnila [právnická osoba]., k vymáhání pohledávek za žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 25. 3. 2024 [právnická osoba]., postoupila žalobkyni soubor pohledávek, mezi nimi i pohledávky za žalovaným, které měla založit smlouva o úvěru ze dne 22. 4. 2022. Žalobkyně se věřitelkou postoupených pohledávek stala zaplacením úplaty za jejich postoupení. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 17. 4. 2024 [právnická osoba]., žalovanému oznámila postoupení pohledávek, které měla založit smlouva o úvěru ze dne 22. 4. 2022, žalobkyni. Toto oznámení odeslala žalovanému dne 17. 4. 2024. Dopisem zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 25. 4. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění pohledávek, které jsou předmětem řízení v projednávané věci, a to do sedmi dnů ode odeslání této výzvy. Tuto výzvu zástupce žalobkyně žalovanému odeslal dne 25. 4. 2024. Žalovaný netvrdil, že by na úhradu dluhu zaplatil žalobkyni či její právní předchůdkyni více.

8. Odvolací soud oproti závěrům soudu prvního stupně zjistil, že podle listiny označené jako Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 30.3.2022, že klient uvedl příjem ve výši 24 770 Kč, což bylo doloženo potvrzením [právnická osoba]. o výši příjmu žalovaného ze dne 25. 3. 2022. Dále byl zkontrolován výpis z účtu žalovaného u [právnická osoba]. za období od 1.3.2022 do 31.3.2022, který byl též připojen a z něhož je zřejmá výše mzdy žalovaného ve výši 24 770 Kč a několik různých vkladů a příchozích plateb. Jinak výpis obsahoval řadu blíže neidentifikovaných výběrů hotovosti a plateb a jeho konečný zůstatek byl záporný a činil -6 260,48 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti bylo podle předložených listin dále přihlíženo k tomu, že žalovaný nebyl v insolvenčním řízení a jeho předchozí platební morálka byla hodnocena jako dobrá. Bylo vycházeno z toho, že žalovaný uvedl jako své výdaje nájemné ve výši 3 000 Kč a u jiných výdajů uvedl 0. Jeho výdaje byly stanoveny na základě těchto údajů v kombinaci s interními údaji banky, včetně statistických údajů na 8 549 Kč měsíčně. Příjem žalovaného byl posouzen jako dostatečný, když při zohlednění měsíční splátky 5 129 Kč, by mu zůstalo na pokrytí jeho potřeb 19 641 Kč.

9. Závěr soudu prvního stupně, že na základě navržených důkazů nebylo prokázáno uzavření úvěrové smlouvy ze strany žalovaného, považuje odvolací soud za předčasný a tedy zatím nesprávný. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěry, že z předložených souborů a listin nelze takový závěr bezpečně učinit, neboť předložené listiny a dokumenty ve formátu PDF neobsahují žádný autentizační prvek, který by dokládal jejich pravost a správnost, zejména, že jde vskutku o výstupy z bankovního systému, jak žalobkyně tvrdila.

10. Podle § 562 odst. 1 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

11. Podle § 562 odst. 2 o.z. se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

12. Z uvedených ustanovení se podává, že zákon v případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky (v elektronické podobě) výslovně počítá (na rozdíl od právního jednání v listinné podobě) se zachováním požadavku na písemnou formu s použitím nebo i bez využití elektronického podpisu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předložená smlouva nebyla opatřena elektronickým podpisem žalovaného v požadované kvalitě. V druhém případě je třeba se zaměřit na otázku, zda smlouva byla platně uzavřena v písemné formě bez vyšší úrovně elektronického podpisu právě za výše uvedených podmínek. Uvedené ustanovení představuje technologickou náhražku požadavků na elektronický podpis a v praxi může být využito např. v rámci portálů bank (internetbankingu) či jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, ale i jiných služeb. Jde o jinou skutkovou podstatu, kterou je třeba od elektronického podepisování odlišit. Muselo by se však jednat o takové elektronické prostředky, které umožňují (opět samy o sobě, na základě svých vlastností) zachycení obsahu jednání (písemnosti) a také „určení“ jednající osoby jinak, než elektronickým podpisem, nicméně alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu. Bylo by nutno i v této věci zkoumat, zda se jedná o takový případ, tedy o reálné zachycení jednání a „určení“ jednající osoby zvolenými elektronickými prostředky, jak tvrdila žalobkyně a označovala použitý systém, ze které dosud předložila pouze listinné výstupy. Vzhledem k dále uvedeným závěrům však odvolací soud nepovažoval za nezbytné dokazování v tomto směru doplňovat, neboť závěry soudu prvního stupně obstojí i z důvodu absolutní neplatnosti předmětné smlouvy.

13. Odvolací soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se z úřední povinností zabývat i bez námitky žalovaného v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Tento právní závěr ostatně žalobkyně nezpochybňovala, ale tvrdila řádné splnění této povinnosti.

14. V souladu s obsahem spisu lze dále shrnout, že z předložených listin vyplývá, že žalobkyně k majetkové situaci žalovaného v době poskytování úvěrů doložila, že měla k dispozici pouze potvrzení o výši příjmu žalovaného a dále měla vycházet pouze z výpisů z bankovního účtu žalovaného a interních a externích evidencí. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by právní předchůdce žalobkyně jakýmkoli způsobem údaje o výdajích žalovaného zkoumala a ověřovala. Žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalovaného, na základě kterých by následně posoudila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Nebyly doloženy ani základní výdaje žalovaného, zejména na bydlení, aby mohly být od příjmů žalovaného odečteny a mohl dojít být učiněn závěr o (ne)dostatku disponibilních prostředků žalovaného na splácení jeho úvěrových závazků. Předložené důkazy nedokládají, že se právní předchůdkyně žalobkyně reálně zajímala o doložení nákladů, které žalovaný hradí na bydlení a další obvyklé životní potřeby, když na bydlení měl platit 3 000 Kč a jiné výdaje mít neměl, což je zcela neobvyklé a nebylo to nijak vysvětleno a doloženo. Platby za bydlení a jejich právní důvod též nebyly nijak doloženy, zejména smlouvou o nájmu bytu či domu, ve kterém měl žalovaný bydlet a jaké s tím vynakládá další obvyklé náklady na topení, energie, vodné, stočné, apod. Bez důsledného prověření skutečných podstatných nákladů (výdajů) žalovaného dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení dlužníka o jeho poměrech objektivně ověřit či statisticky poměřovat, jak tvrdila žalobkyně. Celková výše poskytnutého úvěru 800 000 Kč není nezanedbatelná ve vztahu k tvrzenému měsíčnímu příjmu žalovaného. Ostatně problematickému hospodaření žalovaného nasvědčoval opakovaný negativní zůstatek na běžném účtu. Podle shora uvedených zjištění zde byly objektivní důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, které nebyly žalobkyní doloženými podklady rozptýleny.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

17. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

21. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Odvolací soud má za to, shodně se soudem prvního stupně, že v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Odvolací soud proto uzavírá, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V tomto směru lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na aktuální rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C-616/18, Cofidis.

22. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci, stejně jako soud prvního stupně, za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost (právního předchůdce) žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právního předchůdce žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde „nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Ani jedno žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaný svůj dluh částečně splácel.

23. Jak bylo zjištěno, právní předchůdce žalobkyně si od žalovaného vyžádal v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho příjmů přicházejících na jeho účet, nicméně podstatné náklady (výdaje) žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Zvýšená obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nedoloženým výdajům příjmů žalovaného a jeho hospodaření na běžném účtu.

24. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Ani relativně vysoký příjem nezaručuje, že spotřebitel je vzhledem ke svým výdajům schopen úvěr splácet. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze např. v rozhodnutí sp. zn. 27 Co 143/2019, ale v celé řadě dalších případů.

25. Z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22, se podává závěr, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Soudní dvůr zdůraznil, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Ve světle tohoto dvojího účelu již Soudní dvůr rozhodl, že s ohledem na zásadní význam, který má tato povinnost v kontextu směrnice 2008/48, může být její porušení sankcionováno v souladu s vnitrostátním právem zánikem nároku věřitele na úroky [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg),C-303/20, EU:C:2021:479, body 39 a 40]. Kromě toho Soudní dvůr již ve věci týkající se téže vnitrostátní právní úpravy, o kterou se jedná v původním řízení, rozhodl, že sankce, která v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele vede k zániku nároku věřitele na sjednané úroky, se jeví jako přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance,C-679/18, EU:C:2020:167, bod 30). Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce. A dále, i když sankce dotčená v původním řízení může v rozsahu, v němž s sebou nese zrušení úvěrové smlouvy, bezpochyby vyvolat závažné dopady pro věřitele, sama tato okolnost neznamená, že by věřitel nutně utrpěl nepříznivé následky, které by byly nepřiměřené dvojímu účelu sledovanému článkem 8 směrnice 2008/48, ani že by riziko, že bude vystaven těmto dopadům i po splacení úvěru, představovalo zásah do svobody podnikání, jak tvrdí EC Financial Services ve svém písemném vyjádření. Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.

26. Z citovaného rozsudku Soudního dvora EU se podává, že okolnost, že žalovaný dluh ze spotřebitelského úvěru, a to celý či jeho část věřiteli splatil, nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků či dalších nároků odvozených od smlouvy. Žalobkyní namítané částečné plnění žalovaným na sjednaný závazek proto nemůže zvrátit závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného prvním předchůdcem žalobkyně. Ostatně nebylo zjištěno, z jakých prostředků žalovaný tyto splátky měl hradit a nelze vyloučit, že si na ně také půjčil. Závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č.j. 33 Cdo 1819/2023-133, na které žalobkyně poukazovala, je nutno považovat výše citovaným rozhodnutím Soudního dvora EU vydaným až po citovaném rozhodnutí dovolacího soudu (ve věci týchž účastníků) za překonaná. Pro posouzení věci proto nebylo nutné zabývat se otázkou, zda žalovaný jako spotřebitel v době uzavření spotřebitelského úvěru (ne)byl skutečně schopen úvěr splácet.

27. Důsledkem postupu právního předchůdce žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouze zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.).

28. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby, jak to správně uvedl již soud prvního stupně. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). V souladu se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal důvodným žádný další nárok žalobkyně uplatněný žalobou.

29. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Stejně tak potvrdil i nákladový výrok III., který plně odpovídal výsledku řízení a zjištěným účelně vynaloženým nákladům poměrně úspěšnější žalobkyně a lze pro stručnost odkázat na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně (§ 142 odst. 2, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

30. V odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalovaný, kterému s tímto řízením žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení