27 Co 168/2025-178

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: 1) Jméno žalované A , narozený dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2) Jméno žalované B , narozená dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 61 051 Kč, k odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. 3. 2025, č. j. 17 C 262/2023 – 129,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. až IV. a ve výroku VII. mění takto:Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 41 462 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba o zaplacení dalších 8 015 Kč se proti oběma žalovaným zamítá.Žalobci se vrací záloha na náklady řízení ve výši 15 000 Kč.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích VIII. a IX. zrušuje a věc se mu pouze v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.

IV. Žalovaní jsou povinni rovným dílem nahradit žalobci náklady za řízení před okresním soudem ve výši 34 354,40 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaní jsou povinni rovným dílem nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 15 338 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil oběma žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 11 574 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci v téže lhůtě 41 462 Kč (výrok II.). Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným žalobu o zaplacení 8 015 Kč zamítl (výrok III.) a ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou zamítl žalobu o zaplacení 49 477 Kč (výrok IV.). Okresní soud dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že v zákonné třídenní lhůtě uložil prvnímu žalovanému nahradit žalobci (k rukám jeho právního zástupce) náklady řízení 25 810,89 Kč a žalobci uložil nahradit druhé žalované (k rukám jejího právního zástupce) náklady řízení 14 619,60 Kč (výroky V. a VI.) a dále rozhodl o nákladech řízení státu tak, že ve stejné pariční lhůtě prvnímu žalovanému uložil nahradit České republice na účet tamního soudu náklady řízení 7 500 Kč a druhé žalované uložil nahradit České republice na účet tamního soudu náklady řízení 1 275 Kč (výroky VIII. a IX.). Okresní soud konečně rozhodl o tom, že se žalobci vrací záloha na náklady řízení ve výši 8 775 Kč a dále soudní poplatek ve výši 681,10 Kč (výroky VII. a X.).

2. Ze žaloby (po jejím částečném zpětvzetí a připuštěných změnách) i obsahu spisu je zřejmo, že předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení ve výši 61 051 Kč za užívání pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , na němž se nachází budova čp. , Anonymizováno, – rodinný dům, a přilehlého pozemku p. č. , Anonymizováno, v obci a k.ú. , adresa, (dále též „předmětné nemovitosti“) za období od září 2020 do února 2024.

3. Okresní soud po učinění skutkových zjištění (viz body 6. – 10. odůvodnění rozsudku), na která vztáhl ust. § 2991 odst. 1, 2, § 2999 odst. 1 a § 1127 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o.z.“), vzal za prokázané, že žalovaní užívali stavební pozemek č. , hodnota, , na němž stojí rodinný dům v jejich spoluvlastnictví, bez právního důvodu, a proto žalobci jako vlastníku tohoto pozemku vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé ceny, k jehož vydání jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně. Žalobce požadoval za tuto část předmětu řízení dle znaleckého posudku (žalovanými nezpochybněného) 16 974 Kč, tudíž po odečtu druhou žalovanou zaplacených 5 400 Kč okresní soud vyhověl žalobě (proti oběma žalovaným) co do částky 11 574 Kč, když neshledal důvodnou jak námitku prvního žalovaného o vlastnictví stavebního pozemku (vlastnické právo z listiny na č. l. 43 spisu nevyplývalo), tak námitku druhé žalované zpochybňující pasivní solidaritu plnění žalovaných. Názor druhé žalované, že nejde o závazek z právního jednání, nýbrž o závazek z jiného právního důvodu, okresní soud odmítl, neboť takový výklad by odporoval podstatě spoluvlastnictví. K tomu okresní soud stran aplikace § 1127 o.z. i v poměrech závazku z bezdůvodného obohacení odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek z , datum, , sp. zn. , spisová značka, -R 75/2023).

4. Při posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku p. p. č. , Anonymizováno, (dále též „přilehlá zahrada“) okresní soud vyšel z toho, že tuto zahradu neužívala druhá žalovaná, která se ze společného obydlí odstěhovala po rozvodu manželství, ale jen první žalovaný, který v domě bydlel a zahradu užíval. Z tohoto důvodu okresní soud vyhověl žalobě o zaplacení 41 462 Kč pouze proti prvnímu žalovanému, když vyšel ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , o jehož správnosti neměl pochyb. V tomto ohledu okresní soud akceptoval názor znalkyně o snížení obvyklé ceny za užívání pozemku o 20 % s ohledem na ochranná pásma omezující uživatele pozemku, když závěr znalkyně též korespondoval námitce prvního žalovaného ohledně prasklého vodovodu a jeho opravy. Byť znalkyně odmítla vliv stavební suti v půdě na ocenění užívání, s čímž se dle okresního soudu nebylo možno zcela ztotožnit, okresní soud se od ocenění znalkyně neodchýlil, když považoval redukci obvyklé ceny za užívání pozemku za dostatečnou (dle výpočtu soudu průměrná obvyklá cena užívání činila 987,19 Kč měsíčně). Z těchto důvodů okresní soud za užívání zahrady prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci 41 462 Kč, ve zbývající části (8 015 Kč) žalobu proti němu zamítl, proti druhé žalované pak žalobu o zaplacení 49 477 Kč zamítl zcela.

5. O nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), s tím, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. O nákladech řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou pak okresní soud rozhodl dle poměru úspěchu (neúspěchu) účastníků ve sporu (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). O nákladech řízení státu okresní soud rozhodl dle zásad ust. § 148 odst. 1 o.s.ř., přitom žalobci vrátil část složené zálohy na náklady řízení. Okresní soud konečně rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobci dle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

6. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání všichni účastníci.

7. Žalobce v odvolání směřujícím proti výrokům III., IV. a VI. rozsudku okresního soudu (s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. b/, e/ a g/ o.s.ř.) předně nesouhlasil s tím, že okresní soud hodnotil užívání stavebního pozemku a zahrady zvlášť, a proto žalobci nepřiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti druhé žalované za užívání zahrady. Dle jeho názoru stavební pozemek a zahrada tvoří jeden funkční celek, jejich užívání nejde od sebe oddělit. Zahrada vždy slouží vlastníkům daného domu, je vyloučeno, aby ji vlastník zahrady užíval samostatně. Nezáleží proto na tom, zda druhá žalovaná zahradu fakticky užívala, podstatná je skutečnost, že tohoto práva jakožto spoluvlastnice rodinného domu využít mohla. Argumentaci žalobce svědčí rovněž ustálená judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. , spisová značka, ), kdy rodinné domy tvoří se zahradami jeden funkční celek. Je tedy nutné postupovat tak, že soud nebude vycházet z hodnoty každého pozemku zvlášť, ale z obou pozemků dohromady. S touto argumentací (ač byla uplatněna) se okresní soud v napadeném rozsudku nevypořádal.

8. Napadený rozsudek je navíc překvapivý. Okresní soud avizoval, že hodlá žalobě vyhovět i ve vztahu k druhé žalované. S argumentací, že druhá žalovaná v domě nebydlí, a tudíž neužívá zahradu, se žalobce nemohl řádně vypořádat. Z napadeného rozsudku se nepodává žádný důkaz, že druhá žalovaná předmětný dům ani zahradu neužívá. Ani z tvrzení druhé žalované nevyplývá, že by se z domu odstěhovala, pouze to, že jsou s prvním žalovaným rozvedení.

9. Žalobce se dále ohradil i proti přijetí závěrů znalkyně k ocenění za užívání pozemku p. č. , Anonymizováno, Proti nim se vymezil již před okresním soudem, kde navrhoval snížení obvyklé ceny užívání tohoto pozemku pouze o 5 % za existenci ochranného pásma vodovodu a plynovodu. Argumentace okresního soudu je nedostatečná. Ochranná pásma zatěžují spíše vlastníka pozemku než jeho uživatele, nelze tvrdit, že by se jednalo o bezcennou část pozemku. Ve znaleckém pozemku nejsou jakkoli zohledněny možnosti užívání této části pozemku (např. parkovací místo, pergola). Ze znaleckého posudku není ani zřejmo, v čem omezení užívacích práv spočívá, pouze se konstatuje, že na dané části pozemku se nachází ochranné pásmo vodovodu a plynovodu. Znalkyní provedená redukce ceny navíc vychází ze skutečností, které nebyly jakkoli doloženy. Znalkyně pouze vyšla z tvrzení prvního žalovaného o tom, že došlo k prasknutí vodovodního řádu, a že k omezení užívání zahrady způsobené vedením ochranných pásem může dojít kdykoliv. Okresní soud pak počítal i se stavební sutí v zemině zahrady, ač tato nebyla také prokázána. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný, neboť se opírá o důkazy, které nebyly řádně provedeny. Z výše uvedených důvodů se žalobce domáhal změny rozsudku okresního soudu v napadené části a vyhovění žalobě, ve znění připuštěných změn.

10. Odvolání prvního žalovaného směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení (sub V.). V něm namítl, že úspěch ve věci je třeba posuzovat podle jednotlivých fází řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu z , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). V první fázi řízení byla předmětem řízení částka 226 523 Kč, a to ještě za úkon zastoupení při jednání okresního soudu dne , datum, (viz § 8 odst. 1 advokátního tarifu), protože až v průběhu tohoto jednání vzal žalobce zpět žalobu o zaplacení částky 2 384 Kč měsíčně do budoucna (v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno) a žalobce se nadále domáhal částky 94 738 Kč. Ohledně částky 143 040 Kč (2 384 Kč měsíčně) nelze tedy vycházet z toho, že výše plnění byla závislá na znaleckém posudku. Za této situace je třeba vycházet z toho, že u prvních úkonů (včetně zastoupení při jednání dne , datum, ) byl žalobce neúspěšný ohledně části 143 040 Kč, tudíž byl neúspěšný v převážné části řízení a za tuto fázi řízení mu nenáleží žádná náhrada nákladů řízení. Žalobce by tedy mohl obdržet částečnou náhradu nákladů řízení za úkony počínaje vyjádřením ze dne , datum, . Tyto náklady první žalovaný specifikoval částkou 7 037,72 Kč. Okresní soud rovněž pochybil, pokud odměnu za zastoupení žalobce snížil o 20 % dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobce zastupoval pouze žalobce, snížení odměny nepřichází v úvahu. Pokud žalobce proti dvěma osobám uplatňuje určitou částku (v daném případě 61 051 Kč), pak při účtování nákladů řízení nemůže soud přiznat vůči každému ze žalovaných odměnu z celé této částky, protože by takovou odměnu zvyšoval na dvojnásobek. Odměna za jeden úkon právní služby (z punkta 61 051 Kč) ve výši 3 580 Kč musí být vůči dvěma osobám počítána do nákladů řízení polovinou, tj. částkou 1 790 Kč. Z výše uvedených důvodů se první žalovaný domáhal změny rozsudku okresního soudu v dotčeném nákladovém výroku a přiznání žalobci náhrady nákladů řízení pouze ve výši 7 037,72 Kč.

11. Odvolání druhé žalované se týkalo části výroku I., ve které jí bylo uloženo zaplatit žalobci (solidárně s prvním žalovaným) částku 8 487 Kč, dále výroku IV. a závislého výroku o nákladech řízení (sub VI.). Druhá žalovaná setrvala na tom, že v případě náhrady za užívání stavebního pozemku jde o závazek z jiného právního důvodu, na čemž nic nemění ani nesprávný odkaz okresního soudu na shora označený rozsudek Nejvyššího soudu řešící otázku aktivní solidarity spoluvlastníků, nikoliv solidarity pasivní. Skutečnost, že na pozemku ve vlastnictví žalobce je umístěna stavba, kterou žalovaní zakoupili od třetí osoby, která podle právních předpisů platných v době postavení stavby tuto stavbu oprávněně zřídila, nelze považovat za právní jednání, které by odpovídalo zákonnému vymezení tohoto pojmu. Dle odvolatelky jde o závazek dělený ve smyslu § 1122 odst. 1 o.z. (podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci). Ust. § 1127 o.z. je třeba považovat za výjimku ze zásady stanovené ust. § 1122 odst. 1 o.z. Pokud měl žalobce obdržet 16 974 Kč za užívání stavebního pozemku za žalované období, připadá z této částky na druhou žalovanou jedna polovina, tj. 8 487 Kč. Po odečtení žalovanou zaplacených 5 400 Kč by proto druhá žalovaná měla zaplatit 3 087 Kč.

12. V další části odvolání druhá žalovaná namítala, že okresní soud nesprávně vyčíslil předmět řízení u jednotlivých úkonů právní služby. Předmětem řízení byla částka 226 523 Kč (jeden úkon právní služby za 9 200 Kč). V průběhu jednání dne , datum, vzal žalobce zpět žalobu o zaplacení částky 2 384 Kč měsíčně do budoucna, a proto se domáhal nadále částky 94 738 Kč, která byla předmětem řízení ještě na počátku jednání dne , datum, . Teprve usnesením okresního soudu z , datum, bylo řízení ohledně částky 33 687 Kč zastaveno a předmětem řízení zůstala částka 61 051 Kč. Okresní soud tudíž nesprávně stanovil výši odměny za jednotlivé úkony právní služby, k čemuž odvolatelka provedla svůj výpočet (porovnala je s výpočtem okresního soudu). Druhá žalovaná dále namítla, že úspěch a neúspěch ve věci měl být poměřován podle uplatněné částky v jednotlivých fázích řízení a částky, která byla nakonec přiznána, tj. částky 11 574 Kč (nikoliv poměřováním částky 61 051 Kč s částkou 11 574 Kč). K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu zmiňovaný již prvním žalovaným. Dle výpočtu druhé žalované jí tak měla být za první tři úkony přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 28 500 Kč (ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy žalobce měl úspěch jen ve zcela nepatrné části) a za další dva úkony ve výši 8 110,60 Kč (75,8 % z částky 10 700 Kč), tj. celkem 36 610,60 Kč. Z výše uvedených důvodů druhá žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 087 Kč, ve výroku VI. tak, že žalobce je povinen nahradit druhé žalované náklady řízení ve výši 36 610,60 Kč a ve výroku IV. tak, že se žaloba ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou co do zaplacení částky 57 964 Kč zamítá.

13. Druhá žalovaná se ve vyjádření k odvolání žalobce mimo jiné ztotožnila se závěrem okresního soudu, který hodnotil užívání stavebního pozemku a zahrady zvlášť. K tomu ohledně rozdělení na dva samostatné celky poukázala na členění pozemků dle § 3 odst. 2 zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí. Druhá žalovaná nezná právní předpis, z něhož by mělo vyplývat, že zahrada vždy slouží vlastníkům domu a že je vyloučeno, aby vlastník zahrady užíval tuto samostatně. Otázka, kdo skutečně užíval pozemek (a s tím související náhrada za bezdůvodné obohacení), je otázkou skutkových zjištění (viz rozsudek Nejvyššího soudu z , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Okresní soud správně dovodil, že druhá žalovaná v rozhodném období pozemek p. č. , Anonymizováno, neužívala. Již ve svém vyjádření z , datum, uvedla, že dům ani zahradu v rozhodném období neužívala, protože po rozvodu manželství se z domu odstěhovala. Žalobce toto skutkové tvrzení nerozporoval, když argumentoval tím, že rozhodující je spoluvlastnictví stavby domu. Neobstojí ani odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu z , datum, , sp. zn. , spisová značka, , které se vztahuje k ust. § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě), vymezuje institut překážek pro vydání nemovitostí dle § 11 citovaného zákona jako výjimky z účelu restitucí, nikoliv k otázce užívání pozemků. K namítané překvapivosti napadeného rozsudku druhá žalovaná uvedla, že z protokolu o jednání z , datum, nevyplývá, že okresní soud hodlal vyhovět žalobě i ve vztahu k druhé žalované. Je tam pouze uvedeno, že účastníkům byl sdělen předběžný právní názor soudu. Namítané snížení náhrady za užívání pozemku p. č. , Anonymizováno, se druhé žalované v podstatě netýká, přesto lze mít za to, že se okresní soud s námitkou žalobce řádně vypořádal v bodě 16. odůvodnění rozsudku. Z výše uvedených důvodů druhá žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku III., dále odkázala na jí navrhované změny výroků I., IV. a VI. rozsudku okresního soudu v intencích podaného odvolání.

14. Žalobce ve vyjádření k odvoláním žalovaných mimo jiné uvedl, že žalovanými uváděný judikát Nejvyššího soudu se týká situací, kdy se v průběhu řízení mění předmět sporu, např. po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, a je třeba posuzovat úspěch zvlášť v každé fázi. To se v tomto případě nestalo. Nelze souhlasit s argumentací, že hodnota sporu činila 226 523 Kč, neboť oba žalovaní souhlasili se žalobcovým zpětvzetím žaloby. Ke zpětvzetí další části žaloby došlo na základě závěrů znaleckého posudku, s nímž oba žalovaní souhlasili. K solidární povinnosti žalovaných a funkčnímu celku pozemků žalobce mimo jiné dále uvedl, že jeho argumentace se opírá o principy spoluvlastnictví a faktické užívání pozemků. Pokud by dům na pozemku nestál, pak by žalobce mohl s pozemky volně nakládat. Omezení jeho vlastnického práva tedy není dáno primárně faktickým užíváním žalovanými, nýbrž faktickou existencí stavby, která na žalobcově pozemku leží. Z této skutečnosti je žalobce obtěžován stejně jak druhou žalovanou, tak i prvním žalovaným. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení, které z tohoto stavu vzniká, je solidární, neboť oba žalovaní jsou spoluvlastníky stavby. Je zcela lhostejné, který ze spoluvlastníků a jakým způsobem dům užíval, či nikoli. Důležité je, že oba žalovaní jako spoluvlastníci domu bránili žalobci ve výkonu jeho vlastnického práva, což je základem pro solidární odpovědnost z bezdůvodného obohacení. Okresní soud opomněl zkoumat podstatu problému, která spočívá v existenci stavby jako takové, a ne pouze v jejím užívání. Odchýlil se tak od základních principů podílového spoluvlastnictví, které funguje tak, že vůči třetím osobám (žalobci) vystupují spoluvlastníci jako jeden subjekt (viz § 1116 o.z.).

15. K redukci náhrady za užívání pozemku p. č. , Anonymizováno, žalobce dále zdůraznil, že znalkyně snížila náhradu za užívání o 20 % na základě tvrzení prvního žalovaného o prasknutí vodovodního řádu a omezení ochrannými pásmy, aniž by tyto skutečnosti byly řádně doloženy a ověřeny (soud tedy vyšel z pouhého tvrzení jedné ze stran). Námitka druhé žalované, že se jí námitky žalobce k redukci náhrady za shora uvedený pozemek netýkají, nemůže obstát, je v rozporu s principem podílového spoluvlastnictví vyjádřeným v § 1116 o.z. Argumentace druhé žalované nebere v úvahu, že pozemky s domem jsou spravovány jako jeden funkční celek, za který nesou oba spoluvlastníci jednotnou odpovědnost. Žalobci nezáleží na tom, kdo konkrétně zahradu užívá, to je interní záležitostí spoluvlastníků, kteří si následně mohou sami mezi sebou vymáhat nároky, které jim z rozdělení užívání nemovitostí vznikají.

16. Žalobce na doplnění žalobní argumentace dodal, že okresní soud pochybil, pokud nepřipustil rozšíření žaloby, když nevzal v úvahu, že navrhované rozšíření žaloby se týkalo zaplacení dalšího nájemného za období, které bezprostředně navazovalo na období, které bylo předmětem původní žaloby. Okresní soud své rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby ani řádně neodůvodnil, tím dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1869/15 porušil právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Žalobce dále provedl výpočet obvyklé ceny náhrady za užívání svých pozemků (s redukcí o 5 %), s tím, že se jedná o částku 64 633,84 Kč. Pokud je tato částka vyšší než částka, o níž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, tak je tato částka způsobena chybným výpočtem při částečném zpětvzetí žaloby při jednání dne , datum, , kdy byla žaloba vzata částečně zpět co do částky 33 687 Kč. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 64 633,84 Kč. Současně požadoval náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

17. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobami k němu oprávněnými (§ 201 o.s.ř.), jsou přípustná (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contr.) a obsahují náležitosti odvolání a způsobilé odvolací důvody (§ 205 odst. 1, 2 písm. b/, e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal z podnětu odvolání účastníků rozsudek okresního soudu v mezích podaných odvolání (odvoláními nebyl dotčen pouze výrok X. napadeného rozsudku) jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), a to při nařízeném jednání za splnění podmínek ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. (za použití § 211 o.s.ř.) v nepřítomnosti prvního žalovaného, a dospěl k závěru, že dílem důvodné je pouze odvolání žalobce.

18. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou popsána v odůvodnění napadeného rozsudku, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají (viz body 6. – 10. odůvodnění rozsudku). Odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Žalobce sice v odvolání namítl též nesprávnost zjištěného skutkového stavu věci (viz odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.), nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že okresní soud v zásadě pracoval se všemi relevantními skutečnostmi (ostatně žalobce neměl ve věci další důkazní návrhy), z provedených důkazů vyvodil správná skutková zjištění a správné závěry právní, s výhradou níže uvedené korekce a doplnění odvolacího soudu, ve vztahu k nimž nebylo třeba opakovat dokazování, když své závěry (viz níže) odvolací soud nevybudoval na žádných skutkových a důkazních novotách (z tohoto důvodu – s ohledem na níže uvedené posouzení věci odvolacím soudem – je možno dodat, že v odvolacím řízení nenastala s přihlédnutím k § 213b o.s.ř. žádná z variant předvídaných v § 118b o.s.ř.). Odvolací soud musí odmítnout i žalobcem namítanou dílčí nepřezkoumatelnost rozhodnutí okresního soudu (závěrů týkajících se redukce ceny za užívání pozemku p. č. , Anonymizováno, o 20 %). Odvolání žalobce a druhé žalované (do věci samé) je tak dle svého obsahu polemikou s právním posouzením věci, s níž se odvolací soud (v případě žalobce) částečně ztotožnil. Odvolací soud se zřetelem na obsah odvolání akcentuje následující rozhodné skutečnosti pro posouzení věci samé.

19. Ze zjištěného skutkového stavu plyne, že je uplatňováno právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého obohacenému (žalovaným) na úkor ochuzeného (žalobce) užíváním pozemku p. č. st. , Anonymizováno, a pozemku p. č. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, bez právního důvodu v období od září 2020 do února 2024. Ze žaloby, provedeného dokazování i skutkových zjištění okresního soudu je zřejmo, že dům čp. , Anonymizováno, je v podílovém spoluvlastnictví žalovaných (dle výpisu z katastru nemovitostí je sice evidován v SJM žalovaných, nicméně dle vyjádření druhé žalované bylo manželství žalovaných v roce 1996 rozvedeno a dům po nevypořádání BSM přešel do podílového spoluvlastnictví žalovaných, což nebylo ničím zpochybněno), leží na pozemku p. č. st. , Anonymizováno, (ve vlastnictví žalobce), k němuž přiléhá pozemek p. č. , Anonymizováno, (rovněž ve vlastnictví žalobce), v katastru nemovitostí evidovaný jako orná půda, nicméně užívaný jako zahrada u domu čp. , Anonymizováno, . Je nesporné, plyne to i z provedeného znaleckého dokazování, že oba předmětné pozemky tvoří s domem funkční celek. To ostatně nepopírá ani druhá žalovaná, její obrana stojí na tom, že ve vztahu k tomuto pozemku je rozhodující skutečný stav užívání, to, že tento pozemek v rozhodném období neužívala. Stejně tak je nespornou skutečností, že žalovaní nevykazují ve vztahu k předmětným pozemkům žádný právní titul k užívání.

20. Nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení (kdy při zkoumání důvodu, vzniku a výše tohoto nároku se nepochybně uplatní režim o.z., z něhož správně vycházel i okresní soud) byl tedy nesporný, polemika byla vedena druhou žalovanou k povaze tohoto závazku žalovaných. Odvolací soud sdílí názor okresního soudu, že bezdůvodné obohacení ve výši obvyklé ceny užívání pozemků jsou žalovaní povinni vydat žalobci společně a nerozdílně, že v daném případě se jedná o pasivní solidaritu žalovaných, nikoliv o existenci dílčích závazků žalovaných k vydání bezdůvodného obohacení (obohacení spoluvlastníka pouze co do výše – hodnoty jeho spoluvlastnického podílu). Byť si je odvolací soud vědom existence rozdílných náhledů na otázku vydání bezdůvodného obohacení spoluvlastníky získaného plněním bez právního důvodu v poměrech o.z., přidržel se soudní praxe zastávané již za účinnosti občanského zákoníku účinného do , datum, (zák. č. 40/1964 Sb., dále „obč. zák.“), která pojem právní úkon týkající se společné věci v ust. § 139 odst. 1 obč. zák. (odpovídající nynějšímu ust. § 1127 o.z. – viz právní jednání týkající se společné věci) vykládala šířeji, tak, že pod tento pojem řadila i závazky mající základ v objektivních stavech – např. bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (viz Rc 26/1975, Rc 1/1979, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Z tohoto pohledu je nerozhodné, který z podílových spoluvlastníků konkrétní plnění zakládající bezdůvodné obohacení převzal, neboť i v těchto případech je dána pasivní solidarita všech podílových spoluvlastníků. Stejně tak není pro otázku pasivní solidarity rozhodná výše spoluvlastnických podílů jednotlivých spoluvlastníků, neboť pasivní solidarita je založena bez ohledu na výši těchto podílů. Velikost podílu pak může hrát roli při následném regresu mezi spoluvlastníky. Odvolací soud dále sdílí názor, že dělení právního režimu ke společné věci podle toho, zda se jedná o právní jednání či závazek z deliktu nebo objektivní stav z pohledu vztahu spoluvlastníků ke třetím osobám, by zřejmě přinášelo v praxi obtíže a postavení věřitele by nepřiměřeně zatěžovalo. Při pasivní solidaritě si věřitel (žalobce) může vybrat, zda bude požadovat celé plnění anebo jeho část, a to po jednom či více solidárních dlužnících (viz § 1872 odst. 1 o.z.). Naproti tomu dlužníci (žalovaní) se mohou mezi sebou vypořádat (viz následný regres dle § 1876 odst. 2 o.z.). Z tohoto důvodu odvolací soud uzavřel, že analogickou aplikaci ust. § 1127 o.z. lze i v poměrech závazku z bezdůvodného obohacení (získaného plněním bez právního důvodu) dle režimu o.z. připustit.

21. Je skutečností, že v případě posouzení bezdůvodného obohacení za užívání přilehlé zahrady okresní soud postavil svůj závěr o absenci pasivní věcné legitimace druhé žalované na tom, že zahradu užíval v rozhodném období jen první žalovaný, který v domě bydlel, nikoliv druhá žalovaná, která se ze společného obydlí odstěhovala po rozvodu manželství (to považovala za rozhodné i odvolatelka).

22. Odvolací soud se s tímto názorem neztotožňuje. K bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby umístněné bez jakéhokoliv právního důvodu na cizím pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu užívat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí bez právního titulu cizí stavba, pak stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje, není podstatné ani to, zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (viz opět závěry např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek. O funkční souvislosti pozemků se stavbou jde dle ustálené rozhodovací praxe též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí. Ve skutkových poměrech dané věci je zřejmo, že dům čp. , Anonymizováno, na pozemku p. č. st. , Anonymizováno, tvoří s přilehlým oploceným pozemkem p. č. , Anonymizováno, funkční, provázaný (nepřerušený) celek. Poukaz odvolatelky na členění pozemků dle zákona o katastru nemovitostí, o existenci dvou samostatných celků (stavební pozemek a zahrada) zjevně neobstojí. Za tohoto stavu jsou žalovaní jako rovnodílní spoluvlastníci stavby (rodinný dům čp. , Anonymizováno, povinni poskytnout žalobci i náhradu za užívání přilehlé zahrady, bez ohledu na to, že druhá žalovaná zahradu fakticky neužívala.

23. Z ustálené judikatury soudu vyplývá, že pokud dojde k užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc, vzniká uživateli prospěch v podobě výkonu práva užívání cizí věci, který uživatel není schopen vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. To výslovně plyne i z ust. § 2999 odst. 1 o.z., dle něhož má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. V daném případě byla obvyklá cena za užívání obou předmětných pozemků v rozhodném období zjištěna znaleckým posudkem , tituly před jménem, , jméno FO, , její závěry účastníci akceptovali, s výhradou toho, že žalobce nesouhlasil s redukcí ceny za užívání zahrady o 20 % (připouštěl pouze 5% snížení ceny). Odvolací soud má ve shodě s okresním soudem za to, že znalkyně se s výhradami žalobce dostatečně vypořádala, neobstojí ani jeho poukaz na absenci podkladů k provedené redukci ceny. Znalkyně zohlednila vedení vodovodu a plynu po dotčeném pozemku, včetně umístění revizní šachty splaškové kanalizace (ochranná pásma), přitom logicky vysvětlila, že omezení užívání spočívá v tom, že s ohledem na ochranná pásma plynu a vodovodu se mohou pracovníci příslušných firem v případě potřeby pohybovat po celém dotčeném pozemku, to je nejen pouze v ochranném pásmu představujícím cca 20 % výměry pozemku (dle znalkyně šlo o cca , Anonymizováno, m2). Namítat nelze nic ani proti tomu, že znalkyně přihlédla k tvrzení prvního žalovaného o opravě vodovodního řádu (viz protokol o jednání z , datum, , č. l. 40 spisu, přepis dle audiozáznamu z jednání okresního soudu dne , datum, , č. l. 127-128 spisu). Toto tvrzení nikdo nerozporoval (jak uvedl již okresní soud), nynější odvolací námitky žalobce o nedoložení uvedené skutečnosti jsou zjevně účelové. Omezení v užívání pozemku je tedy reálné, nadto lze mít naznačenou redukci ceny za užívání pozemku dle názoru odvolacího soudu odůvodněnou i proto, že k omezení užívání pozemku může dojít kdykoliv (potencionální omezení). Úvaha znalkyně o redukci ceny za užívání přilehlé zahrady, kterou okresní soud převzal, lze mít tudíž za přiměřenou. Okresní soud proto nepochybil, pokud na základě znaleckého dokazování vycházel z obvyklé ceny za užívání stavebního pozemku za rozhodné období v částce 16 974 Kč a obvyklé ceny za užívání přilehlé zahrady za totéž období v částce 41 462 Kč (viz závěry znaleckého posudku č. l. 85 spisu).

24. Námitka žalobce týkající se nepřipuštění změny žaloby (viz podání č. l. 114 spisu) se nemohla promítnout do shora naznačeného posouzení věci. Do rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, které okresní soud dle obsahu protokolu o jednání z , datum, odůvodnil, není ostatně odvolání přípustné (viz § 202 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.). Žalobci samozřejmě nic nebrání v tom, aby případně svůj nárok (za další období) uplatnil v novém soudním řízení.

25. Se zřetelem na shora podaný výklad, kde odvolací soud dovodil pasivní solidaritu žalovaných k vydání bezdůvodného obohacení za oba pozemky, po odečtu druhou žalovanou již žalobci zaplacených 5 400 Kč (viz platba č. l. 40 spisu), je tak zřejmé, že oběma žalovaným svědčí vůči žalobci solidární povinnost k zaplacení částky 53 036 Kč. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.), ve výroku II. změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 41 462 Kč v zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) a ve výrocích III. a IV. pak rozsudek okresního soudu změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) tak, že se žaloba o zaplacení dalších 8 015 Kč proti oběma žalovaným zamítá.

26. V návaznosti na částečnou změnu rozsudku okresního soudu odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků (§ 224 odst. 2 o.s.ř.).

27. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí (dle § 142 o.s.ř.) zásada úspěchu ve věci (jako zásada hlavní), doplněná v souladu s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. zásadou zavinění (zastavení řízení). Odvolací soud nepopírá, že částečné zpětvzetí žaloby z jiných důvodů než pro chování žalovaného a následné zastavení řízení (částečné) má mít s ohledem na procesní zavinění žalobce dopad na posouzení poměrného úspěchu stran ve věci při posuzování výše náhrady nákladů řízení, avšak uvedené pravidlo nesmí být použito slepě, bez ohledu na konkrétní okolnosti věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci, musí být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.

28. V předmětné věci – posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti – měl žalobce v zásadě úspěch ve věci, prokázal základ nároku proti oběma žalovaným, rozhodnutí o výši plnění (nároku) záviselo na znaleckém posudku. Na něm by ostatně záviselo i původně uplatněné opětující se plnění 2 384 Kč měsíčně (do budoucna), kterýžto nárok vzal žalobce záhy (před zahájením prvního jednání ve věci samé dne , datum, ) zpět. Druhé částečné zpětvzetí žaloby co do částky 33 687 Kč pak bylo výslovně učiněno se zřetelem na závěry znaleckého posudku. Za tohoto stavu odvolací soud shledal namístě aplikovat na souzenou věc výlučně ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobci přiznat plnou náhradu nákladů řízení, nikoliv však z částky, která byla (zůstala) předmětem řízení, ale z punkta přisouzeného plnění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Náklady řízení žalobce před okresním soudem sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 6 055,90 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.), z odměny advokáta žalobce za sedm úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, sepis vyjádření ve věci samé z , datum, a , datum, , účast na jednáních okresního soudu ve dnech , datum, a , datum, ) po 3 260 Kč (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), z pěti paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do , datum, , ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od , datum, , z náhrady za promeškaný čas (za čtyři půlhodiny po 100 Kč) ve výši 400 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do , datum, ), z náhrady za promeškaný čas (za čtyři půlhodiny po 150 Kč) ve výši 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od , datum, ), z náhrady cestovních výdajů advokáta žalobce (za použití osobního automobilu k jednáním okresního soudu) v částkách 1 035,50 Kč a 1043 Kč (po zaokrouhlení) dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu (zde počítáno v případě první cesty s ujetými 131,4 km, s průměrnou spotřebou použitého vozidla dle technického průkazu založeného ve spise, tj. 5,97 l/100 km jízdy, s cenou základní náhrady za 1 km jízdy 5,60 Kč a s průměrnou cenou pohonných hmot, tj. 38,20 Kč za 1 l benzinu automobilového 95 oktanů dle vyhl. č. 398/2023 Sb., resp. v případě druhé cesty počítáno se stejnou ujetou vzdáleností a stejnou průměrnou spotřebou použitého vozidla dle technického průkazu, avšak s cenou základní náhrady za 1 km jízdy 5,80 Kč a s průměrnou cenou pohonných hmot 35,80 Kč za 1 l benzinu automobilového 95 oktanů dle vyhl. č. 475/2024 Sb.). Náklady řízení na straně žalobce tak dosáhly celkové výše 34 354,40 Kč. Z výše uvedených důvodů odvolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve shora uvedené výši, s tím, že tyto náklady jsou žalovaní povinni nahradit žalobci rovným dílem, podle zásady obsažené v § 140 odst. 1 věta druhá o.s.ř., když výrok o solidární povinnosti k náhradě nákladů řízení přichází v úvahu jen u tzv. nerozlučných společníků, což není případ žalovaných. Náklady řízení jsou splatné v zákonné třídenní lhůtě k rukám advokáta žalobce (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

29. Předmětem odvolacího přezkumu byly rovněž závislé výroky o nákladech řízení státu (sub VIII. a IX.). V daném případě okresní soud zjevně kalkuloval se znalečným ve výši 15 000 Kč, když o tomto znalečném pro znalkyni , tituly před jménem, , jméno FO, rozhodl usnesením z , datum, , č. j. , spisová značka, . Z obsahu spisu je nicméně zřejmé, že znalkyně byla též slyšena před soudem ke svému znaleckému posudku (viz protokol o jednání z , datum, , č. l. 124-125 spisu a přepis dle audiozáznamu z téhož data, č. l. 127-128 spisu). Znalkyně tehdy uvedla, že vyúčtování zašle soudu do tří dnů, což se zřejmě nestalo. O tomto nároku na znalečné tak okresní soud nerozhodl, rozhodnutí o nákladech řízení státu je tudíž neúplné. Se zřetelem na toto procesní pochybení okresního soudu odvolacímu soudu nezbylo než rozsudek okresního soudu ve výrocích VIII. a IX. zrušit a věc mu pouze v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení, v němž si vyjasní nárok na znalečné za znaleckou výpověď, rozhodne o tomto znalečném. Poté, co usnesení o přiznání znalečného nabude právní moci, soud prvního stupně přistoupí k novému rozhodnutí o nákladech řízení státu dle zásad ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. Výsledek odvolacího řízení přitom předurčuje, že náklady řízení státu lze uložil pouze žalovaným, nikoliv žalobci. Pokud bylo žalovaným uloženo podle § 142 odst. 3 o.s.ř. zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci, jsou povinni nahradit rovněž náklady řízení státu.

30. Shora zmíněná skutečnost se dotýká i výroku VII. napadeného rozsudku, kterým okresní soud vrátil žalobci zálohu na náklady řízení ve výši 8 775 Kč (rozdíl mezi žalobcem složenou zálohou ve výši 15 000 Kč a náhradou nákladů řízení státu ve výši 6 225 Kč, která dle okresního soudu připadla na žalobce ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř.). Tento výrok okresního soudu neobstojí, neboť dle shora uvedeného žalobci nelze uložit náhradovou povinnost vůči státu, proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku VII. změnil dle § 220 o.s.ř. tak, že žalobci se vrací záloha na náklady řízení ve výši 15 000 Kč.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rovněž rozhodnuto podle úspěchu účastníků ve sporu (§ 142 odst. 1, 3 a § 224 odst. 1 o.s.ř.). Procesně úspěšnému žalobci byla proto přiznána k tíži žalovaných náhrada nákladů tohoto řízení, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 474 Kč, z odměny advokáta za tři úkony právní služby (sepis odvolání, vyjádření k odvoláním žalovaných z , datum, a účast na odvolacím jednání) po 3 260 Kč (vycházeno z punkta 53 036 Kč) dle § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu v platném znění, z náhrady tří paušálních náhrad hotových výloh po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v platném znění, z náhrady za promeškaný čas (za 8 půlhodin po 150 Kč) ve výši 1 200 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu v platném znění a z náhrady cestovních výdajů (jízdné vlakem a městskou hromadnou dopravou v , adresa, k jednání odvolacího soudu) ve výši 534 Kč, celkem tedy 15 338 Kč. Náklady odvolacího řízení jsou žalovaní povinni nahradit žalobci rovným dílem rovněž v zákonné třídenní lhůtě k rukám jeho advokáta dle shora citovaných ustanovení.