27 Co 179/2024 - 125

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] pro doručování [Anonymizováno] 2. [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0] 3. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] [Adresa zainteresované osoby 3/0]

4. Mgr. [Jméno zainteresované osoby 4/0][Datum narození zainteresované osoby 4/0] [Adresa zainteresované osoby 4/0] o odstranění porostu o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 5. 2024, č. j. 5 C 265/2023-82 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1. a 3. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2. a 4. na náhradě nákladů odvolacího řízení každé 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 5. 2024, č. j. 5 C 265/2023-82 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobce po žalovaných domáhal odstranění větví keře černého bezu, keře staré neplodící meruňky, keře černého bezu, dvou planých keřů, propleteného keře odumřelého kmene meruňky, keře z vlašského ořechu, keře staré neplodící meruňky, keře starého neplodícího jablka, tří keřů černého bezu, keře vzrostlého jasanu ve výši 10 m, keře šeříku, rozrostlého keře lísky, keře javoru, keře osiky, dvou stromů osika, spleti keřů černého bezu a plané švestky přesahující z pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, v obci a katastrálním území [adresa], na pozemek parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, v obci a katastrálním území [adresa], se zamítá (výrok I.). Ve vztahu žalobce a žalované 1. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobce je povinen zaplatit žalované 2. náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3. náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.). Žalobce je povinen zaplatit žalované 4. náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.).

2. Soud prvního stupně věc rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se žalobou domáhal odstranění stromů a keřů nacházejících se na pozemku ve vlastnictví žalovaných parc. č. st. [Anonymizováno] - zastavěná plocha a nádvoří, v obci a katastrálním území [adresa], zapsaném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (dále též „pozemek žalovaných“) v blízkosti pozemku ve vlastnictví žalobce parc. č. st. [Anonymizováno] - zastavěná plocha a nádvoří, v obci a katastrálním území [adresa], zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (dále též „pozemek žalobce“). Popsal, že z náletového porostu na pozemku žalovaných spadají na pozemek žalobce listy a plody, čímž dochází ke znečišťování jeho pozemku a ucpávání žlabů, čímž dochází k odtoku dešťové vody mimo žlaby, což vede to k podmáčení domu žalobce. U vzrostlého jasanu na pozemku žalovaných měl žalobce obavy, aby se tento za silného větru nerozlomil a nezpůsobil škodu na jeho majetku či zdraví. Připomněl, že minimální přípustná vzdálenost porostu od společné hranice pozemků činí tři metry. Žalovaní namítli, že celou záležitost šlo vyřešit domluvou a k nápravě podnikli kroky s tím, že dne 21. 12. 2023 byl jejich pozemek zbaven nežádoucích dřevin a křovin odbornou firmou. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a žalovaní jsou spoluvlastníky sousedícího pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] v obci [adresa]. Žalobce měl opakovaně žalovanou 1. a předchozího spoluvlastníka pozemku [jméno FO] vyzývat k odstranění větví přesahujících nad pozemek žalobce a k zabránění vletování listí a plodů s upozorněním, že v opačném případě se bude svého práva domáhat soudní cestou, a to předžalobní výzvou odeslanou dne 1. 11. 2021. Na fotodokumentaci předložené žalovanými 2. a 4. se nachází pohled na zahradu žalovaných, přičemž na fotografii č. [hodnota] „původní stav“ se nachází vzrostlé stromy a keře, přičemž na fotografii č. [hodnota] „stav po provedení sanačních prací“ se nachází na zemi položené větší množství dřevin z prokazatelně pokácených stromů a keřů. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 1013 odst. 1, § 1017 odst. 1 a § 2903 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že domáhal-li se žalobce odstranění stromů a keřů již ze samotné skutečnosti, že se tyto nachází na pozemku žalovaných blíže než tři metry ke společné hranici pozemků účastníků, není prozatím možné, aby ohledně tohoto nároku postupoval dle ustanovení § 1017 odst. 1 o. z., neboť žalobce dosud netvrdil a neprokázal dobu vysazení tohoto porostu. Byly-li stromy totiž na pozemku žalovaných vysazeny již před účinností o. z. (před 1. 1. 2014), nebylo možné se jejich odstranění z důvodu právní jistoty a zákazu retroaktivity domáhat na základě citovaného ustanovení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2616/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 872/2017). Nadto třeba dodat, že citované ustanovení předpokládá i jiný právní režim pro stromy dle jejich výšky, a proto nelze hranici tří metrů použít paušálně. Další žalobní tvrzení se v žalobě byla velmi kusá a mísily prvky žaloby částečně opřené o ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. a částečně opřené o ustanovení § 2903 odst. 2 o. z., avšak konkrétnějšího vylíčení všech ve věci rozhodných skutečností žalobce však neučinil. Žaloba z důvodu imisí ze sousedního pozemku by měla kromě vylíčení rozhodných skutečností svědčících o obtěžování v míře nepřiměřené místním poměrům obsahovat (při formulaci petitu přímo na odstranění stromů) i vylíčení skutečností odůvodňujících tento žalobní petit, tj. nemožnost domoci se ochrany proti imisím ze sousedního pozemku méně invazivním způsobem (nikoliv odstraněním porostů). Pokud žaloba poukazovala na možnou hrozící újmu způsobenou možným pádem jasanu, byl nutno ji posoudit v režimu § 2903 odst. 2 o. z., které má preventivní charakter a umožňuje žalobci domáhat se uložení určité povinnosti žalovanému z důvodu hrozící závažné škody. Dosavadní judikatura k ustanovení § 417 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, upravující tento nárok před účinností o.z. je přiměřeně aplikovatelná i v režimu § 2903 odst. 2 o.z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1412/2019). Podmínkou pro aplikaci § 2903 odst. 2 o. z. je tedy vážné ohrožení žalobce nebo jeho majetku, přičemž není nutno, aby nebezpečí vzniku škody bylo bezprostřední, nýbrž postačí, že ohrožení je reálné a pravděpodobné a v důsledku takového vážného ohrožení škoda vznikne v budoucnu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 163/2005, nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1507/17). Nepostačuje tak pouhé obecné tvrzení o tom, že k vážné újmě může hypoteticky dojít (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1650/2014). Žalobě přitom nelze vyhovět, pokud není v řízení prokázáno, že žalobci hrozí právě vážná škoda; nepostačuje prokázání ohrožení škodou nikoliv vážnou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009). Přitom platí, že každý strom může teoreticky spadnout, může se z něj odlomit větev a jeho stabilita může být narušena vichřicí či bouřkou, a proto je nutné se vyhnout paušálnímu přístupu, který by z žaloby na odstranění hrozící škody udělal nástroj eliminace veškerých stromů nacházejících se v zástavbě a v dosahu majetku jiných osob. Jeví se proto logickým a opodstatněným požadavek, aby posuzovaná dřevina již v době rozhodování soudu vykazovala konkrétní defekty a vlastnosti, jež by svou povahou mohly reálně vést ke vzniku škodní události, nikoliv pouze hypoteticky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 591/2021). Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně těchto skutečností tížilo žalobce, který ale nad rámec shora uvedeného ničeho dalšího netvrdil a důkazy k těmto tvrzením neoznačil. Soud prvního stupně nemohl žalobci ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení, že jím dosud nebyly vylíčeny pro právní posouzení věci všechny shora uvedené nezbytné rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o nich. Podle tvrzení žalovaných a předložených fotografií měla být vegetace nacházející se na pozemku žalovaných v bezprostřední blízkosti pozemku žalobce již odstraněna. Z uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Výroky o náhradě nákladů řízení byly odůvodněny § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovaným, kteří měli ve věci plný úspěch, náleží právo na plnou náhradu nákladů řízení. Ve vztahu žalobce a žalované 1. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované 1. v průběhu řízení žádné náklady nevznikly. Ostatním žalovaným pak byla přiznána paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka, které činí 300 Kč za každý úkon ve věci (podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

3. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání pouze žalobce (dále též „odvolatel“), a to v celém rozsahu. Namítl, že jednání u soudu prvního stupně se nezúčastnil pro svůj věk a zdravotní stav, který mu v tom bránil. Měl za to, že soudu bylo známo, že už mu Česká advokátní komora (dále jen „ČAK“) určila advokáta k jeho zastoupení. Emailem sdělil [tituly před jménem] [jméno FO] z ČAK v [Anonymizováno], že ho ustanovený advokát [tituly před jménem] [jméno FO], se kterým nebyl spokojen, již zastupovat nebude, a aby mu byl určen nový advokát a toto oznámila soudu prvního stupně. To považoval za dostatečnou omluvu. Nebyl mu však dosud ustanoven nový zástupce. Dále poukázal na to, že se žalovanými jako sousedy nebyla možná domluva, neboť na jeho žádosti nereagovali. Potvrdil, že žalovaní nechali odstranit část porostu zahrady, ale namítl, že v zadní části zahrady ponechali asi osm stromů, ze kterých dále padá listí a vrtule, které zanášejí okapy domu žalobce. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně jinak souhlasil. Zdůraznil obtíže, které mu činí odklízení spadu na jeho pozemek. Nesouhlasil proto se zamítnutím žaloby.

4. Žalované 2. a 4. navrhly potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a plně odkázaly na svá vyjádření ve věci samé. Poukázaly na to, že všechen porost, jehož odstranění se žalobce žalobou domáhal, již byl odstraněn a zbývajícího porostu se žaloba netýkala, neboť se nachází na jiném místě pozemku žalovaných.

5. Žalovaní 1. a 3. se k odvolání žalobce nevyjádřili.

6. Žalobce a žalovaní 1. a 3. se k jednání odvolacího soudu nedostavili. Žalovaní 1. a 3. se z účasti na jednání omluvili a nežádali odročení jednání. Žalobce požádal o odročení jednání na dobu až mu bude určen Českou advokátní komorou nový zástupce. Uvedl, že již měl jednoho advokáta určeného, ale ten jednal naprosto neprofesionálně, a proto požádal o ustanovení nového zástupce, který mu dosud ustanoven nebyl. Poukázal na svůj věk a zdravotní stav, který mu brání v účasti u jednání. V případě, že by ČAK nezajistila právní zastoupení včas, omluvil svoji neúčast u jednání odvolacího soudu.

7. Odvolací soud neshledal důvody pro odročení odvolacího jednání. Žalobce byl již v usnesení soudu prvního stupně i v potvrzujícím usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 22 Co 5/2024-65 poučen, že nesplňuje-li podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nemůže mu být ustanoven zástupce z řad advokátů soudem ve smyslu § 30 odst. 1 o. s. ř., ale může se ve smyslu § 18 odst. 2 zákona o advokacii obrátit na Českou advokátní komoru s žádostí o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. Uvedené usnesení odvolacího soudu bylo žalobci doručeno již dne 21. 2. 2024 a žalobce tedy měl více než dostatečný časový prostor k obstarání zástupce z řad advokátů jak pro řízení před soudem prvního stupně, tak i pro odvolací řízení. Žalobce podle svých tvrzení tak učinil, ale zastoupení sám ukončil, přitom nijak nedoložil, že by zde byly relevantní důvody bránící dalšímu zastoupení dosavadním advokátem. Žalobce ke svému tvrzenému zdravotnímu stavu doložil lékařskou zprávu ze dne 22. 11. 2023, ze které se podává, že je sledován na [podezřelý výraz] ambulanci [právnická osoba] od měsíce XI/2021. Ve zprávě se uvádí, že byla vydána na žádost pacienta a potvrzuje, že doporučené dávkování medikace je beze změn a kontrola dle potřeby. Z této zprávy se nepodává, že by zdravotní stav bránil žalobci v účasti u soudního jednání ani z ní nevyplývají zdravotní omezení popisovaná žalobcem. Z písemných podání žalobce je přitom zřejmé, že je schopen, byť laicky, popsat rozhodné skutečnosti, ze kterých dovozuje uplatněný nárok a obsah jeho podání nesvědčí o zdravotních (psychických) problémech, které by bránily žalobci jednat sám před soudem. Žalobci bylo předvolání k odvolacímu jednání doručeno, což potvrdil vyjádřením ze dne 5.10.2024. Z uvedeného vyplývá, že žalobce měl dostatečný čas k přípravě k odvolacímu jednání, včetně zajištění zastoupení advokátem. Pokud se žalobce bez vážných důvodů rozhodl ukončit zastoupení advokátem, který mu byl ustanoven ČAK, nelze v této okolnosti spatřovat důvod pro odročení jednání. Žalobce též nedoložil zdravotní důvody, které by odůvodňovaly odročení jednání. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodl bez účasti žalobce na základě obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a shledal odvolání žalobce neopodstatněným.

9. Řízení před soudem prvního stupně nebylo postiženo procesní vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalobce a žalované 1., kteří se jednání dne 31. 5. 2024 nezúčastnili a nepožádali o odročení jednání. Žalobci bylo předvolání k jednání doručeno na jeho doručnou adresu dne 23. 4. 2023, žalobce měl tedy dostatečný čas k přípravě k jednání, popř. obstarání zástupce i z řad advokátů, jak je uvedeno výše. Žalobce v tomto případě nepožádal o odročení jednání ani se z jednání neomluvil. Ustanovení zástupce pro řízení nebylo soudu prvního stupně doloženo, a proto jednal pouze se žalobcem. Ani případná korespondence s ČAK ohledně změny ustanoveného zástupce, která nebyla včas sdělena soudu prvního stupně, nemůže být hodnocena jako řádná a včasná omluva k jednání.

10. Rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný, jeho odůvodnění odpovídá požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. a žalobci umožňovalo formulovat konkrétní odvolací námitky ve vztahu ke skutkovým zjištěním i právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.

11. Soudem prvního stupně byl zjištěn skutkový stav v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci a rozhodnutí o žalobě. Soud prvního stupně v souladu s obsahem spisu popsal, jaká skutková zjištění učinil a uvedl i celkový závěr o skutkovém stavu. Odvolací soud neshledal potřebu opakovat či doplňovat dokazování ve smyslu § 213 o. s. ř. Odvolací soud proto vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, jak jsou uvedeny výše.

12. Po právní stránce byla věc správně posouzena podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ve znění účinném v době rozhodování soudu (§ 3028 o. z.).

13. Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

14. Podle § 1017 odst. 1 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.

15. Podle § 2903 odst. 2 o. z. při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

16. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že v rámci jeho rozhodovací praxe byl přijat zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a § 1013 odst. 1 o. z. v zásadě obsahově totožnými právními normami s tím, že judikatura k § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (dostupný na www.nsoud.cz, publikovaný rovněž pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

17. Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde, či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. [spisová značka], shodně také již uvedený rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka] v návaznosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. [spisová značka] (všechny dostupné na www.nsoud.cz)].

18. Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3797/2016, vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. [spisová značka] (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)]. Je tak třeba vždy zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaný pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodně pak též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].

19. Pokud zákon a rozhodovací praxe hovoří o zákazu obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, má na mysli jak poměry místní, tak poměry druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží jak k poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. Pokud by se totiž hranice mezi přípustným a nepřípustným obtěžováním měla určovat jen podle poměrů v daném místě a čase a ne podle poměrů, které jsou žádoucí a které by měly přetrvávat, nebylo by možné domáhat se úspěšně ochrany podle § 127 odst. 1 obč. zák. v případě, že i chování všech ostatních fyzických nebo právnických osob v místě je z hlediska tohoto ustanovení závadné. Z toho vyplývá, že soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, na to navazuje též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (oba dostupné na www.nsoud.cz)].

20. Občanský zákoník výslovně zakazuje obtěžování imisemi, tedy konání toho, co působí, že imise vnikají na pozemek jiného vlastníka, a to v míře nepřiměřené místním poměrům (zde jde o poměry existující v místě), a které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry druhové). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem obvyklé užívání (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze např. zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)].

21. Uvážení soudu jako nezávislého třetího vždy vychází z konkrétních zjištění a objektivních okolností věci, z místních zvyklostí či regulativů (srov. např. již stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 203/86 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/88), nikoli ze subjektivního vnímání toho kterého vlastníka. Nárok z imisí není vyloučen ani tím, že obtěžovaný vlastník pozemek nabyl (dům v místě postavil) již v době, kdy se na sousedním pozemku zdroj imisí již nacházel.

22. Podle ustálené soudní praxe se obtěžovaný vlastník nemůže podle § 1013 odst. 1 o. z. domáhat, aby soud rušícímu vlastníku uložil ve výroku rozsudku povinnost provést konkrétní opatření, např. zrušit či upravit umístit zdroj rušení, apod. Zákonný nárok je jen zdržovací. Soud tedy může uložit povinnost „zdržet se“ (nějak, po provedení ve výroku blíže neurčeného, žalovaným zvoleného opatření) obtěžování žalobce vymezeným rušením na (vymezeném) pozemku žalovaných, pronikajícím na (vymezený) pozemek žalobce, pokud zjistí, že dochází k obtěžování žalobce „nad míru přiměřenou poměrům“ a žalobce je tím podstatně omezován. Pouze v odůvodnění rozsudku pak soud vyloží míru obtěžování, která je ještě v dané věci „přiměřená poměrům“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 896/2006, 22 Cdo 1421/2003, publikované též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/2006, nebo z novějších např. sp. zn. 22 Cdo 4847/2016).

23. Ustanovení § 1017 o. z. působí preventivně proti tvorbě imisí, popř. vzniku škody působením např. kořenového systému stromů či spadu listí. Posiluje ochranu proti zastínění pozemků stromy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3940/2014). Aplikace i účel ustanovení § 1017 a 1013 o. z. jsou odlišné (srov. sp. zn. 22 Cdo 3859/2017). O to, zda půjde o žalobu dle § 1013 či 1017 o. z., rozhoduje vymezení předmětu řízení v petitu žaloby (srov. sp. zn. 22 Cdo 1704/2015), přičemž nárok upravený v § 1017 odst. 1 o. z. lze uplatnit žalobou na zdržení se sázení stromů nebo na jejich odstranění (srov. sp. zn. 22 Cdo 5259/2015). V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 5259/2015 Nejvyšší soud s poukazem na princip ochrany důvěry odmítl použití komentovaného ustanovení na stromy vysazené před 1. 1. 2014. U těchto stromů lze tedy volit za splnění specifických zákonných podmínek ochranu dle § 1013 či § 1016 odst. 2 o. z.

24. Soud prvního stupně se zabýval posouzením žalobou uplatněného nároku ve smyslu § 1013 i 1017 o. z. a správně dovodil, že nebyly prokázány předpoklady pro jejich aplikaci. V řízení nebylo prokázáno, kdy byl předmětný porost na pozemku žalovaných vysázen. Citované ustanovení § 1017 o. z. bylo do právního řádu začleněno až účinností od 1. 1. 2014. Z důvodu právní jistoty a zákazu retroaktivity nelze se jeho ochrany domáhat na porost vysazený před tímto datem a žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení ani důkazní, že byl porost vysazen před 1. 1. 2024. Z fotografií předloženými žalovanými pak bylo navíc zjištěno, že v porovnání s předcházejícím stavem byly na pozemku žalovaných u oplocení s pozemkem žalobce odstraněny stromy a keře a na této hranici se již žádné porosty vzrostlejších keřů a stromů nenacházejí, což žalobce v odvolání sám potvrdil. Jeho tvrzení, že v zadní části zahrady žalovaných bylo ponecháno asi osm stromů, není pro posouzení věci významné, když tohoto porostu se žaloba podle žalobního žádání netýkala a v odvolacím řízení nelze žalobu rozšiřovat a uplatňovat nové (jiné) nároky (srov. § 216 odst. 2 o. z.). V řízení též nebylo prokázáno vážné ohrožení žalobce nebo jeho majetku porostem na pozemku žalovaných. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně těchto skutečností tížilo žalobce, který ale nad obecné tvrzení o možnosti vzniku škody netvrdil konkrétní důvody, ze kterých toto ohrožení ve vztahu k porostu na pozemku žalovaných dovozoval a ani k takovým tvrzením neoznačil důkazy. Navržené ohledání pozemku soudem, takovým dostatečným důkazem není, při absenci konkrétních tvrzení, která by měla být takovým důkazem prokázána.

25. Žalobce se neomluvenou neúčastí u jednání soudu prvního stupně vzdal dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o těchto procesních povinnostech a jejich důsledcích. Tato poučení se zásadně udělují pouze účastníku či jeho zástupci, který je přítomen u jednání a není opodstatněné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 832/2006). Jak správně s odkazem na uvedenou judikaturu uvedl již soud prvního stupně, pokud se žalobce k jednání soudu bez řádné a včasné omluvy nedostavil, byly splněny podmínky pro projednání věci bez účasti žalobce ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř.

26. Negatorní žalobou dle § 1013 odst. 1 o. z. je možné se domáhat pouze vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení výkonu vlastnického práva, nikdy ne uložení jakékoliv aktivní povinnosti něco konat. Volba řešení, jak zabránit obtěžování, je na povinném. V projednávané věci se žalobce ale nedomáhal zdržení se imisí (spadu listí, vrtulí, stínění, atd.) na jeho nemovité věci, ale uložení povinnosti odstranit porost, který podle jeho názoru je příčinou těchto imisí. Takový požadavek, ale nemá z výše uvedených důvodů oporu v ustanovení § 1013 o. z. a nebyly zjištěny ani takové okolnosti, které by odlišný postup odůvodňovaly, a taková žaloba nemohla být úspěšná, jak správně dovodil i soud prvního stupně, na jehož odůvodnění lze odkázat.

27. Soud prvního stupně podle procesního výsledku řízení v souladu s § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř. výroky II. až V. rozhodl o náhradě účelně vynaložených nákladů žalovaných v řízení před soudem prvního stupně a správně též určil jejich výši, lhůtu i místo plnění. Odvolací soud proto pro stručnost na odůvodnění nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně odkazuje.

28. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, pokud žalobce i v odvolacím řízení na žalobě setrval.

29. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. podle stejných principů, když žalovaným, kteří měli ve věci plný úspěch, náleží právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným 1. a 3. žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými, nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu. Žalovaným 2. a 4. pak náleží paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka, které činí 300 Kč za jeden úkon ve věci (podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Každému ze žalovaných 2) až 4) proto byla přiznána paušální náhrada za přípravu a účast na jednání odvolacího soudu ve výši 600 Kč. O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.

Poučení