27 Co 18/2022

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 96 301,75 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 6. 2021, č.j. 22 C 246/2021-40 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 3 366 Kč; jinak se ve výroku III. a ve výroku II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 6. 2021, č.j. 22 C 246/2021-40 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 96 301,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 95 701,75 Kč od 22. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.). Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z úvěru ve výši 14,9 % ročně z částky 95 701,75 Kč od 12. 1. 2021 do 8. 2. 2021, úrok (smluvní pokutu) ve výši 8,25 % ročně z částky 95 701,75 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z úvěru od 10. 10. 2020 do 11. 1. 2021 ve výši 3 601,91 Kč, byla zamítnuta (výrok II.). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 853 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že na základě předložených listinných důkazů vzal za prokázané, že dne 26. 8. 2020 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu, jejímž předmětem byla povinnost předat finanční prostředky oproti povinnosti tyto prostředky uhradit sjednanými úplatami. Smlouva byla označena jako„ rámcová smlouva o našich službách“, kterou právně posoudil jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovanému byly finanční prostředky poskytnuty v časové návaznosti na uzavření smlouvy, smlouva o zápůjčce může být sjednána jako úplatná, předmětem smluvního vztahu nebyl závazek rezervovat finanční prostředky po celou dobu trvání smlouvy. Smluvní vztah, z nějž se žalobce domáhá plnění, nebyl založen Rámcovou smlouvou [číslo] nýbrž smlouvou č. [anonymizováno], kdy předmětem této smlouvy nebyl závazek prostředky rezervovat a plnit k žádosti žalovaného, nýbrž plnit ihned v návaznosti na uzavřenou smlouvu. Žalobkyně však nedostála své povinnosti provést řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tj. neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí ve smyslu § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěrů. Odborná péče je korektiv jednání věřitele, které se zakládá jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívající v pečlivosti konkrétního věřitele. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy toto rozhodnutí je aplikovatelné i v režimu zákona č. 257/2016 Sb.,„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidovaný v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Pro úplnost lze rovněž odkázat na nález Ústavního soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž soud vyslovil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí i sama společnost jako taková. Při zkoumání úvěruschopnosti je nutno se zaměřit a zjistit nejenom příjmy klienta, ale i výdaje a jím uváděné a prokazované údaje porovnat i s příslušnými veřejně přístupnými statistickými údaji tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o příjmy a výdaje v místě obvyklé. Tedy provedení přezkumu úvěruschopnosti musí být provedeno pečlivě a tak, aby byla zjištěna reálná situace žadatele o úvěr. V souzené věci však toto nebylo řádně provedeno, z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že ani nemohlo. Kontraktační proces byl veden prostředky na dálku, strany smlouvy kromě zadání údajů k realizaci plateb nebyly v kontaktu. Ohledně příjmů ani výdajů žalovaného není ve smlouvě uvedeno ničeho. Žalobkyně tak nedostála své povinnosti řádně přezkoumat úvěruschopnost žalovaného a nelze tak než konstatovat, že smlouva o úvěru je tak neplatná. Soud pak dále odkazuje na právní názor Krajského soudu v Praze, který v rozsudku ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113 dospěl k závěru, že„ výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (výklad teleologický), kontinuitu (výklad historický) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž soud musí přihlédnout z úřední povinnosti.“ S ohledem na právě citované tak soud prvního stupně smlouvu o zápůjčce č. [anonymizováno] dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. shledal absolutně neplatnou, pročež je tak nutno peněžní prostředky, které byly dány žalovanému k dispozici, posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o.z. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit poskytnutou částku po odečtení jeho plateb. Žalovaný však tuto svou povinnost nesplnil řádně a včas, musí tedy plnit nejpozději po výzvě žalobkyně, která byla učiněna. Žalovaný je proto povinen uhradit částku ve výši 95 701,75 Kč. Protože je žalovaný v prodlení s peněžitým plněním, soud přiznal žalobkyni též nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši stanovené v nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v sazbě 8,25 % ročně z částky 95 701,75 Kč od 22. 1. 2021, tedy ode dne následujícího po dni skončení lhůty, kterou žalobkyně žalovanému poskytla v předžalobní upomínce, do zaplacení. Žalovaný je dále povinen uhradit žalobkyni náklady na vymáhání dluhu ve výši 600 Kč, když bylo prokázáno, že žalobkyně žalovaného opakovaně k úhradě dluhu vyzývala. V uvedeném rozsahu bylo žalobě vyhověno (výrok I. rozsudku). V části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání smluvního úroku 14,9 % ročně z částky 95 701,75 Kč od 12. 1. 2021 do 8. 2.2021, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 601,91 Kč za období od 10. 10. 2020 do 11. 1. 2021 a dále smluvního úroku 8,25 % ročně z částky 95 701,75 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, jehož výši žalobkyně určila v souladu s § 122 odst. 4 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění, byla žaloba posouzena jako nedůvodná a zamítnuta (výrok II. rozsudku). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení, sestávající ze soudního poplatku ve výši 3 853 Kč (výrok III. rozsudku), když žalobkyně v základu sporu byla úspěšnou, neúspěch měla pouze v té části, v níž se domáhala přiznání příslušenství pohledávky, přičemž toto nebylo samostatným předmětem sporu. Částka nákladů řízení byla určena v souladu s návrhem žalobkyně, která navrhla, nechť je žalovanému uloženo k plnění 3 853 Kč, ve zbytku se tedy nároku na plnění nákladů řízení vzdala.

3. Proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým byl napaden i závislý nákladový výrok III. rozsudku. V odvolání argumentovala tím, že v žalobě uvedla tvrzení, že„ provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta jako spotřebitele v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů“ a v rámci tohoto tvrzení vyhodnocení stručně popsala. Následně žalobkyně rovněž uvedla, že důkazy v případě potřeby k výzvě soudu předloží. Dne 12. 4. 2021 obdržela usnesení soudu prvního stupně, kterým byli účastníci řízení mimo jiné vyzváni k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání a pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, čímž v souladu s výše uvedeným usnesením konkludentně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. K projednání věci nebylo nařízeno jednání a v rámci napadaného rozsudku byla žaloba částečně zamítnuta. Důvodem zamítnutí žaloby bylo, že žalobkyně nedostála své povinnosti provést řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasila, nicméně s ohledem na procesní postup soudu prvního stupně jí nebyla dána příležitost toto dostatečně doložit a prokázat a rovněž nebyla ze strany soudu poučena dle § 118a odst. 1, 2, 3 o.s.ř. Pokud soud prvního stupně považoval tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě za nedostatečná k prokázání skutečnosti, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní řádně prověřena, měl jí vyzvat k doplnění důkazů a rozhodných skutečností či k projednání věci nařídit jednání, neboť žalobkyně byla připravena důkazy a rozhodné skutečnosti na výzvu soudu prvního stupně předložit, což vyjádřila i v rámci žaloby. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 či ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 543/2008). V důsledku toho je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, respektive soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž nesprávná skutková zjištění jsou způsobena nedostatečným zkoumáním skutkového stavu. Žalobkyně provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta jako spotřebitele v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Osobní údaje ověřovala proti informacím z klientových dokladů. Údaje o klientově finanční situaci poskytl žalobkyni sám klient a žalobkyně je dále dle potřeby ověřuje. Posouzení provedla žalobkyně na základě takto získaných informací, jak jsou uvedena v aplikačních datech žádosti o úvěr č. [anonymizováno] datum uzavření smlouvy 26. 8. 2020, výše úvěru 100 000 Kč, bydlení - nájem, rodinný stav, počet vyživovaných osob - 0, jiné splátky / úvěrové rámce (dle údajů od klienta) 0 Kč, jiné splátky / úvěrové rámce (dle úvěrové zprávy) 0 Kč, příjmy a jejich výše 22 772 Kč - [právnická osoba] [IČO], výplata na účet u [příjmení] - ne, úvěrová zpráva ze dne 26. 8. 2020, výsledek úvěrové zprávy - klient bez aktivních produktů. Žalovaný předložil žalobkyni dne 26. 8. 2020 výpis z účtu č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], kterým prokázal výši svého hlavního příjmu za předcházející období v průměrné výši 22 772 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného, vycházela žalobkyně z informací, které jí v žádosti poskytl žalovaný a také z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta. V případě žádosti o úvěr používá žalobkyně úvěrovou zprávu z Bankovního registru klientských informací, která zahrnuje i údaje z Nebankovního registru klientských informací a dále informace z některých společností patřících do skupiny [anonymizováno] na základě souhlasu, který nám klient udělil v Rámcové smlouvě, dále žalobkyně nahlíží do insolvenčního rejstříku. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že nehradí žádné další splátky, což bylo ověřeno z úvěrové zprávy ze dne 26. 8. 2020, ze které bylo zjištěno, že žalovaný měl pouze kreditní kartu, která byla již v únoru 2019 ukončena a na kterou po celou dobu jejího trvání hradil bez jakýchkoliv delikvencí, a debet na běžném účtu, který však byl v srpnu 2018 uhrazen a byl ve zcela zanedbatelné výši. Ohledně dalších výdajů žalovaného žalobkyně pracuje s údaji uvedenými klientem (žalovaným) a v rámci jejich posouzení používá sofistikovaných statistických modelů pro důsledné vyhodnocení schopnosti splácet úvěr, které mimo jiné pracují s informací o rodinném stavu, vyživovacích povinnostech či o dosaženém vzdělání klienta (žalovaného). Správnost faktu, že žalobkyně místo zjišťování a dokládání všech ostatních výdajů žalovaného využil expertní analýzy, podporuje také komentář k ZoSÚ (Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.), který k tomu uvádí:„ Nežli spoléhat na údaje sdělené spotřebitelem a ty případně korigovat podle statisticky podložených modelů, považujeme za účelnější využít statisticky podložený model, jehož výstup je korigován v případě, že spotřebitel informuje poskytovatele, že má nějaké neobvyklé výdaje (například nadstandardně vysoké výdaje na životně důležité léky).“ Žalovaný žalobkyni sdělil, že je vyučen, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho měsíční výdaje na bydlení činí částku 6 000 Kč a jeho další měsíční výdaje (např. na jídlo, léky, dopravu apod.) činí částku 2 000 Kč. Jak již bylo uvedeno výše, žádné výdaje na měsíční splátky žalovaný neměl a žádné další neobvyklé výdaje žalobkyně rovněž od žalovaného nezjistila. V rámci expertní analýzy pro stanovení schopnosti splácet vypočítává žalobkyně pro každého klienta tzv. maximální limit splátky. Ten vyjadřuje maximální měsíční splátku úvěru, kterou je klient schopen pravidelně splácet s ohledem na svůj příjem a své pravidelné měsíční platby a náklady. Maximální limit splátky žalobkyně vypočítává v případě každého klienta dvakrát. V prvém případě žalobkyně zohlednila částku 3 860 Kč, kterou si v rozhodné době žalobkyně interně stanovila na základě expertní analýzy a které pokryla tehdejší výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalovaného jako například náklady na dopravu, léky, apod. Při stanovení této částky zohledňuje výsledky analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu a analýzy výdajů, které v žádostech uvedli ostatní klienti (analýza posuzuje výdaje žadatelů se stejným rodinným stavem, krajem bydliště, věkovou skupinou a typem bydlení). V druhém případě poté žalobkyně počítala také s částkami výdajů, které jí žalovaný sdělil, tj. s částkami 6 000 Kč a 2 000 Kč. V rámci posouzení schopnosti klienta splácet úvěr vychází z obou výsledků, resp. z opatrnosti vždy vychází z nižšího z nich. Pokud by tedy některý z vypočtených limitů vycházel jako nedostatečný, žalobkyně by žalovanému úvěr neposkytla. Částka maximálního limitu splátky byla žalobkyní stanovena v prvém případě na částku ve výši 21 640 Kč a v druhém případě na částku ve výši 15 640 Kč. Tedy po odečtení sjednané splátky úvěru ve výši 2 950 Kč od nižšího z těchto limitů získala žalobkyně částku 12 690 Kč představující obnos peněz, který bude mít žalovaný měsíčně k dispozici poté, co uhradí veškeré své pravidelné výdaje. Tato částka byla pro žalovaného s přihlédnutím k jeho věku a osobním poměrům zcela dostačující, a to i při zohlednění možných neočekávaných výdajů. Měsíční splátka úvěru nemohla pro žalovaného být nikterak nepřiměřeně zatěžující a nejsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně též ověřila informace o pohybech na běžném účtu žalovaného, ze kterého zjistila, že v době sjednání předmětného úvěru neprováděl žalovaný žádné transakce spojené s hazardem nebo s jinou rizikovou činností a neměl žádné nestandardní pravidelné výdaje. V případě žalovaného žalobkyně neměla důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, a proto mu úvěr poskytla. O splnění povinnosti postupovat při sjednávání úvěru a posuzování úvěruschopnosti s odbornou péčí svědčí i skutečnost, že další žádost žalovaného o poskytnutí úvěru žalobkyně zamítla. Odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 - 39 a rozsudek čtvrtého senátu Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus, či rozsudek švédského Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 5868-16. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacím soudem ve výroku II. změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z úvěru ve výši 14,9 % ročně z částky 95 701,75 Kč od 12. 1. 2021 do 8. 2. 2021, úrok (smluvní pokutu) ve výši 8,25 % ročně z částky 95 701,75 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a kapitalizovaný úrok z úvěru od 10. 10. 2020 do 11. 1. 2021 ve výši 3 601,91 Kč, popřípadě aby odvolací soud vrátil věc k projednání soudu prvního stupně a žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně ve věci samé neopodstatněným. Nesprávnou shledal pouze výši přiznané náhrady nákladů řízení.

6. Ve výroku I., kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, a nabyl tak samostatně právní moci, a nebyl proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.).

7. Žalobkyně ani žalovaný se k jednání odvolacího soudu dne 24. 3. 2022 nedostavili, přestože obě strany byly řádně předvolány. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila a navrhla, aby odvolací soud věc projednal bez její přítomnosti. Žalovaný se k jednání nedostavil bez udání důvodů. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodl bez přítomnosti žalobkyně a žalovaného a vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

8. Pokud jde o skutková zjištění soud prvního stupně stran uzavření smlouvy, nebyly vůči nim vzneseny žádné námitky, a proto odvolací soud odkazuje na odůvodněnírozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26. 8. 2020 Rámcovou smlouvu [číslo] na základě které byl žalovanému zřízen běžný účet č. [bankovní účet]. Součástí rámcové smlouvy bylo rovněž ujednání o úvěru č. [anonymizováno] specifikovaného jako úvěr neúčelový, nezajištěný na dobu určitou ve výši 100 000 Kč, který bude čerpán převodem na běžný účet č. [bankovní účet], poskytnutý na dobu 44 měsíců, počet splátek 44 se základní úrokovou sazbou, 43 s bonusovou úrokovou sazbou, výše pravidelné měsíční splátky 2 950 Kč, která bude plněna vždy 10. den v měsíci pravidelně automatickým inkasem z běžného účtu č. [bankovní účet], datum první splátky 10. den v měsíci následujícím po měsíci, kdy došlo k čerpání úvěru, úroková sazba základní 14,90 % ročně, bonusová úroková sazba 12,90 % ročně, poplatek za poskytnutí úvěru 0 Kč. Výše RPSN byla uvedena při čerpání úvěru téhož dne 13,68 % ročně, v případě bonusové úrokové sazby 12,90 % ročně, pro základní úrokovou sazbu 15,95 % ročně. Celková částka k úhradě byla uvedena ve výši 129 491,09 Kč v případě základní sazby, 124 161,83 Kč v případě sazby s bonusem. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky žalobkyně a podmínky pro používání úvěru žalobkyně. Žalovaný částku 100 000 Kč čerpal dne 31. 8. 2020, kdy mu byla připsána na jeho běžný účet. Žalovaný dne 5. 11. 2020 uhradil dvě splátky dluhu ve výši 2 950 Kč splatné ke dni 10. 9. 2020 a ke dni 10. 10. 2020. Z účtu žalovaného č. [bankovní účet] byla stržena částka ve výši celkem 600 Kč jako účelně vynaložené náklady na vymáhání dluhu. Dne 12. 1. 2021 žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k zaplacení dluhu - předžalobní upomínku, v němž žalovanému oznámila zesplatnění dluhu a vyzvala ho k úhradě částky 99 903,66 Kč.

9. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy dne 26. 8. 2020 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. V souladu s uvedenou právní úpravou skutkové a právní závěry soudu prvního stupně v jeho rozsudku správně stojí primárně na posouzení zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. Obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se z úřední povinností zabývat i bez námitky žalovaného v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Tento právní závěr ostatně žalobkyně nezpochybňovala, pouze tvrdila řádné splnění této své povinnosti.

10. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda je třeba dokazování doplnit důkazy navrženými žalobkyní za podmínek uvedených v § 213 odst. 4 a 5 o.s.ř., neboť skutkový stav věci je (může být) jiný, než jak byl soudem prvního stupně vzat za zjištěný, a to na základě argumentace žalobkyně o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Toto tvrzení představuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř. spočívající v tom, že zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny, ale uplatněny být mohou, protože jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a o.s.ř. (§ 205a písm. d) o.s.ř.) Vedle toho žalobkyně namítala vadu procesního postupu soudu prvního stupně, který rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez jednání.

11. V napadeném rozsudku soud prvního stupně část nároku žalobkyně zamítl právě se závěrem o neplatnosti smlouvy z důvodu neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, aniž dal žalobkyni možnost se k tomuto závěru vyjádřit (skutkově či právně argumentovat), ať již písemně (na výzvu) či ústně (při nařízeném jednání). V daném případě byl rozsudek soudu prvního stupně vydán podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání i bez jakékoli výzvy a poučení ze strany soudu prvního stupně ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, navíc za situace, kdy v předcházející části řízení soud prvního stupně rozhodl (plně vyhovujícím) elektronickým platebním rozkazem, který byl zrušen (jen) pro jeho nedoručitelnost žalovanému. Takový postup soudu prvního stupně je vůči žalobkyni nepřípustně překvapivý (nepředvídatelný). V tomto směru lze odkázat na závěry Soudního dvora EU v rozsudku sp. z. C -472/11 Banif Plus Bank nebo na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 530/2012. Povinnost poučení o jiném právním názoru (odvolacího) soudu opakovaně aproboval v podobné situaci i Ústavní soud (viz nález sp. zn. I. ÚS 909/17 a další).

12. K projednání věci samé není třeba podle § 115a o.s.ř. nařídit jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci. V opačném případě nelze postupovat podle § 115a o.s.ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2440/19, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 29 Cdo 543/2008).

13. Za této situace proto nemohou nastat účinky koncentrace řízení upravené v § 118b o.s.ř., resp. § 119a o.s.ř. (viz § 205a o.s.ř.). Proto odvolací soud přihlédl k doplněným tvrzením žalobkyně a dokazování k této otázce doplnil listinami předloženými žalobkyní. Z předložených listin označených jako aplikační data k úvěru, úvěrové zprávy a mimořádného výpisu z účtu [právnická osoba] se podává, že žalobkyně měla k majetkové situaci žalovaného v době uzavírání předmětné smlouvy údaj o tom, že žalovaný je vyučen, je zaměstnán u spol. [právnická osoba] se sídlem v [obec], v oboru [anonymizováno] - [anonymizováno] od 1. 4. 2020 na dobu neurčitou s příjmem 22 772 Kč měsíčně. Jeho měsíční výdaje činily na bydlení v nájmu 6 000 Kč, ostatní výdaje 2 000 Kč a neměl jiné splátky. Nebyly uvedeny žádné vyživované osoby. Žádost žalovaného o kontokorent ze dne 31. 8. 2020 ve výši 5 000 Kč byla žalobkyní zamítnuta. V červenci 2018 měl žalovaný u žalobkyně 212 dnů závazek po splatnosti. Podle mimořádného výpisu z běžného účtu žalovaného u [právnická osoba] za období 1. 6. 2020 až 26. 8. 2020 byl počáteční zůstatek - 88,76 Kč a konečný zůstatek 0,66 Kč. Je uvedeno připsání tří měsíčních mezd od výše uvedeného zaměstnavatele, jinak pouze blíže neoznačené platby kartou a výběry v hotovosti.

14. Z listiny označené„ aplikační data“ vyplývá, že žalovaný byl dotazován na osobní údaje jako rodinný stav, vzdělání, bydlení, zaměstnání, příjem, výdaje apod., ale tyto údaje nebyly nijak doloženy.

15. I po doplnění dokazování nutno souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně uvedené údaje o poměrech žalovaného zkoumala a ověřovala, vyjma příjmu od zaměstnavatele a bilance jeho hospodaření na jeho běžném účtu u jiné banky. Zůstatky na tomto účtu však byly záporné nebo téměř nulové, což mělo vzbudit pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného a potřebu důkladného zkoumání jeho poměrů. Žalobkyně pouze na tomto základě nemohla učinit relevantní závěr o pravdivosti žalovaným uváděných tvrzení k jeho poměrům, na základě kterého by následně posoudila, zda je žalovaný schopen spotřebitelský úvěr splácet. Předložené důkazy nedokládají, že se žalobkyně reálně zajímala o doložení nákladů, které žalovaný hradí na bydlení a další obvyklé životní potřeby. Pokud žalobkyně údajně odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat a matematických modelů, bylo třeba tvrdit konkrétně, z jakých údajů žalobkyně vychází a tyto doložit, což žalobkyně neučinila a nedoložila. V daném případě bylo namístě důsledně prověřit skutečné podstatné náklady (výdaje) žalovaného dostupnými reálnými doklady, zejména skutečných nákladů na bydlení, neboť u nich bez doložení konkrétních podkladů nelze tvrzení dlužníka objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Celková výše poskytnutých prostředků ve výši 100 000 Kč nebyla nezanedbatelná ve vztahu k měsíčnímu příjmu žalovaného ve výši cca 22 000 Kč. Ostatně žalobkyně podle předložených dokladů a vlastního vyjádření zamítla následnou žádost žalovaného ze stejného měsíce 8/ 2018 o kontokorent ve výši 5 000 Kč, aniž by uvedla, na základě jakých skutečností (popř. jejich změny) došlo k opačnému posouzení. Podle shora uvedených zjištění zde byly objektivní důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, které nebyly žalobkyní doloženými podklady rozptýleny. Žalobkyně byla odvolacím soudem vyzvána, aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností o tom, jak a na základě jakých skutečností a informací byla žalobkyní zkoumána úvěruschopnost žalovaného a navrhla k jejich prokázání důkazy a pokud se jedná o listiny, tyto současně odvolacímu soudu předložila. Žalobkyně na základě této výzvy tvrzení a důkazní návrhy doplnila. Žalobkyně se z účasti na jednání odvolacího soudu omluvila a nedostavila se, a proto nemohla využít dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby případně ještě doplnila tvrzení a označila důkazy k prokázání tvrzení, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně svá procesní břemena v tomto směru neunesla.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

18. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

22. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Odvolací soud má za to, shodně se soudem prvního stupně, že v případě ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Odvolací soud proto uzavírá, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

23. Žalobkyně v odvolání shodný závěr soudu prvního stupně nezpochybňovala, proto se odvolací soud touto otázkou podrobněji argumentačně nezabýval. Alespoň ve stručnosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na aktuální rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis.

24. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci, stejně jako soud prvního stupně, za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Ani jedno žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaný svůj dluh částečně splácel.

25. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho příjmů a obratů na běžném účtu, nicméně podstatné náklady (výdaje) žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C - 449/13, Consumer Finance). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Zvýšená obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě. Žalobkyně si přesto ohledně všech výdajů žalovaného vystačila jen s tvrzeními žalovaného a svými matematicko - statistickými modely.

26. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze např. v rozhodnutí sp. zn. 27 Co 143/2019, ale v celé řadě dalších případů, včetně věci sp. zn. 23 Co 89/2020, která se týkala stejné žalobkyně.

27. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.).

28. Z hlediska výpočtu dlužné částky je třeba od celkového poskytnutého úvěru odečíst dvě realizované platby po 2 950 Kč, jak to správně provedl již soud prvního stupně. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Žalobkyni tak žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. byl z přiznané jistiny žalobkyni přiznán.

29. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený zamítavý výrok II. rozsudku jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

30. Pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je při posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či 28 Cdo 3206/2016). K příslušenství jistiny pohledávky je třeba přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků, tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení.

31. Soud prvního stupně na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně nebyla ve sporu zcela úspěšná a nezanedbatelná část žalobou uplatněného nároku byla výrokem II. rozsudku zamítnuta. Za tohoto stavu bylo na místě přiznat žalobkyni, jako účastníku, který měl ve věci větší procesní úspěch, pouze poměrnou část účelně vynaložených nákladů řízení. Celkový uplatněný nárok i s příslušenstvím představoval ke dni rozhodnutí soudu částku 110 938,58 Kč. Byla přiznána částka 97 395 Kč, představující procesní úspěch žalobkyně. Zamítnutý nárok na zaplacení úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 95 701,75 Kč od 12. 1. 2021 do 8. 2. 2021, činil 1 093,88 Kč, zamítnutý nárok na zaplacení úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 95 701,75 Kč od 9. 2. 2021 do 24. 3. 2022, činil 8 847,16 Kč a zamítnutý kapitalizovaný úrok činil 3 601,91 Kč, celkem byla zamítnuta částka 13 542 Kč, představující procesní úspěch žalovaného. Po odečtení úspěchu žalovaného od úspěchu žalobkyně činí výsledný procesní úspěch žalobkyně 75,58 %. Žalobkyně nebyla v řízení zastoupena, a proto jí náleží náhrada nákladů nezastoupeného účastníka řízení. Žalobkyně nedoložila konkrétní hotové výdaje, a proto má podle § 137 odst. 1, § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, právo na paušální náhradu hotových výdajů, které jí ve věci vznikly. Z obsahu spisu vyplývá, že ve věci byly žalobkyní učiněny dva úkony, a to předžalobní výzva a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, za které náleží žalobkyni paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč za úkon ve výši 600 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Z obsahu spisu nelze dovodit, že by se žalobkyně nároku na jejich náhradu výslovně vzdala. Náklady žalobkyně vynaložené účelně v tomto řízení dále sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 853 Kč, tj. celkem ve výši 4 453 Kč a z toho 75,58 % představuje částku 3 366 Kč. Nebyly zjištěny důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by nemusela výjimečně být náhrada těchto nákladů řízení žalobkyni ve smyslu § 150 o.s.ř. zcela nebo zčásti přiznána. Proto odvolací soud výrok III. o nákladech řízení ohledně určení jejich výše podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil, jinak ho jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně správně určené lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

32. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšným účastníkem v odvolacím řízení byl žalovaný, kterému však žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

Poučení