27 Co 181/2020-107

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: ; [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti; žalované: ; [jméno] [příjmení], narozená dne 25. 7. 1976, bytem [adresa], o zaplacení 34 805 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 6 110,64 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 7. 2020, čj. 4 C 116/2020-77, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, mění tak, že žalovaná je povinna uloženou povinnost splnit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 800 Kč, splatných vždy k 28. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozhodnutí, pod ztrátou výhody splátek.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10% úroky z prodlení z částky 25 440 Kč od 9. 5. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 250 Kč, splatných vždy k 28. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozhodnutí, pod ztrátou výhody splátek.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 7 075,72 Kč s 10% úroky z prodlení od 30. 10. 2019 do zaplacení, co do 10% úroků z prodlení z částky 25 440 Kč od 30. 10. 2019 do 8. 5. 2020, částky 6 110,64 Kč a co do 20% úroků z částky 29 839,88 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 118 080 Kč, potvrzuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném 12. 5. 2020 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 34 805 Kč s příslušenstvím (62,48% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 6 110,64 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovanou podepsané dne 13. 5. 2019. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč (vyplacen 24. 5. 2019) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 83,87 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit pravidelnými 60 měsíčními splátkami ve výši 1 640 Kč, počínaje červnem 2018. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisů z běžného účtu, z prohlášení žalované, prověřil její úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalované nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalované pro splácení jsou dostatečné. Žalovaná na dluh zaplatila celkem 4 560 Kč (dne 18. 7. 2019 zaplatila 3 200 Kč, dne 29. 8. 2019 zaplatila 1 280 Kč a dne 30. 8. 2019 zaplatila 80 Kč). Do prodlení delšího než 65 dnů se žalovaná dostala se splátkou [číslo] (splatná 22. 8. 2019). Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k datu 28. 10. 2019 automaticky zesplatněn a žalovaná vyzvána k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši 33 207,04 Kč (sestává z dlužné jistiny 29 839,88 Kč a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 3 367,16 Kč). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši 499 Kč za splátku (celkem 998 Kč – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 200 Kč za splátku, v níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem 400 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalované rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne 30. 10. 2019 (do 11. 5. 2020 kapitalizováno částkou 6 110,64 Kč).

2. Žalovaná se zúčastnila ústního jednání před soudem prvního stupně. Rozhodnutí ponechala na úvaze soudu, požádala však o možnost splácet žalobci případně přiznanou částku – souhlasila se žalobcem navrhovanými měsíčními splátkami v minimální výši 800 Kč. Popsala svou sociální a majetkovou situaci.

3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 25 440 Kč, kterou žalované umožnil splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 800 Kč, splatných vždy do konce každého měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (I. výrok) a ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru, a dále pod ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“). Měl za prokázané, že žalobce na základě smlouvy o úvěru ze dne 13. 5. 2019 poskytl žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Z hlediska § 86 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III zkoumal platnost této smlouvy, přitom se velice precizně vypořádal s otázkou, že § 87 ZSÚ-III je v části, která pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele zakotvuje sankci relativní neplatnosti, v rozporu s unijním právem, konkrétně se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Poukázal rovněž na to, že rozpor této části § 87 ZSÚ-III s citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C [číslo] (OPR-Finance), který tak stvrdil povinnost soudů členských států z úřední povinnosti zkoumat, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Uzavřel, že smlouvu nelze hodnotit jako platnou, neboť žalobce před jejím uzavřením neprověřil řádně výdajovou stránku žalované (srov. závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Konkrétně poukázal na to, že žalobce neměl řádně prověřeny náklady na bydlení, které zpravidla tvoří významnou část výdajů každého člověka – žalovaná je deklarovala v nereálné výši 1 000 Kč měsíčně. Za reálnou soud prvního stupně nepovažoval ani částku 3 500 Kč měsíčně na dvě nezletilé děti. Na základě takových údajů přitom i při velmi nízkém příjmu (15 100 Kč) matky samoživitelky pečující o dvě nezletilé děti dopěl k částce disponibilních zdrojů 6 050 Kč. Takové posouzení soud vyhodnotil jako zcela nedostatečné. Smlouvu proto z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované hodnotil jako absolutně neplatnou a žalovaná byla od samého počátku povinna vrátit žalobci pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení). Jelikož žalobci zaplatila 4 560 Kč, zavázal ji soud k povinnosti vrátit zbývajících 25 440 Kč. Dle § 160 o. s. ř. povolil žalované plnění této povinnosti ve splátkách 800 Kč s tím, že na této částce se obě strany shodly.

4. Proti části I. výroku, kterou byly žalované povoleny splátky, podal žalobce odvolání, když požadoval, aby současně s povolením splátek byla žalované také stanovena ztráta výhody splátek pro případ prodlení s tím, že dle jeho názoru nejsou pro vynechání této běžné podmínky v tomto případě žádné zvláštní důvody. Své odvolání dále směřoval proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 7 075,72 Kč (sestávající z 20% úroků přirostlých k jistině do dne zesplatnění ve výši 1 077,84 Kč, z rozdílu mezi žalobou požadovanou jistinou 29 839,88 Kč a částkou přiznanou soudem prvního stupně, tj. 4 399,88 Kč, ze smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy ve výši 998 Kč a z nákladů prodlení dle čl. 6 smlouvy ve výši 600 Kč) s 10% úroky z prodlení od 30. 10. 2019 do zaplacení, co do smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy ve výši 6 110,64 Kč, co do 20% úroků z částky 29 839,88 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení (maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 118 080 Kč) a co do 10% úroků z prodlení z částky 25 440 Kč (částka přiznaná soudem prvního stupně z titulu bezdůvodného obohacení) od 30. 10. 2019 do zaplacení. Žalobce rovněž požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Namítal, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že úvěruschopnost žalované řádně neprověřil a smlouva o úvěru je proto neplatná. Poukázal na to, příjem žalované v době uzavření smlouvy činil 15 100 Kč a po zohlednění rezervy 1 000 Kč a výdajů žalované dospěl k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši 6 090 Kč. Sjednaná výše měsíční splátky přitom činila 1 640 Kč. Proto i přes hypotetické výkyvy mezi příjmy a výdaji žalované nemohlo být pochyb o tom, že žalovaná bude schopna úvěr splácet. Vyslovil přesvědčení, že je to právě klient, kdo je povinen pravdivě uvést jednotlivé výdaje a neučiní-li tak, nemůže těžit z vlastní nepoctivosti (§ 6 občanského zákoníku). Dodal, že žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů s náklady 1 000 Kč, lze tedy předpokládat, že se o výdaje na bydlení dělí se svými rodiči. Pokud jde o míru ověřování údajů uvedených před poskytnutím úvěru klientem, poukázal na závěr vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, že po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Uvedl, že oproti prediktibilním výdajům na živobytí (3 410 Kč, v hodnocení klienta navýšené o rezervu 1 000 Kč) nelze výdaje na bydlení stanovit fixní částkou, vycházel proto z údajů uvedených žalovanou. K paušálnímu určení částky na živobytí (3 410 Kč + 3 480 Kč na dvě nezaopatřené děti do 6 let) vyslovil přesvědčení, že zcela dostatečnými jsou údaje vyplývající ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a pokud žadatel neuvede částku vyšší, jde o zcela zákonný postup, kdy úvěrující vyjde z této částky, která není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která dle zákona postačuje k obživě. Pokud jde o část odůvodnění soudu prvního stupně zahrnující úvahu o nutnosti přistupovat k neplatnosti stanovené v § 87 ZSÚ-III jako absolutní, tuto označil ve svém důsledku za neurčitou. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 není dle jeho názoru přímo aplikovatelná. Citoval rovněž § 87 odst. 1 ZSÚ-III s tím, že dikce tohoto ustanovení nedává soudu možnost zákonem výslovně stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní. Žalovaná přitom v řízení žádnou námitku neuplatnila, postup soudu prvního stupně je proto v jasném rozporu se zákonem. Je přesvědčen, že úvěruschopnost žalované posoudil dostatečně řádně na základě informací od spotřebitele, a ač nebylo nezbytné vyhledávat i v „ příslušných databázích“ přesto tak učinil (insolvenční rejstřík, [příjmení], NRKI). Smlouva je proto platná, a v rámci odvolání by mu tak měly být přiznány úroky, které požaduje jen ve výši 20 % p. a. Ve svém odvolání se dále vyjádřil i k oprávněnosti svých nároků na zaplacení smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením, jakož i přiznání náhrady nákladů řízení.

6. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, svoji neúčast na jednání odvolacího soudu s poukazem na nemoc omluvila, o odročení nežádala.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není ve své podstatě důvodné.

8. Pokud jde o platnost uzavřené smlouvy, odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Žalobci je nutno dát za pravdu, že z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že otázkou tzv. úvěruschopnosti by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované, tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však v souvislosti se spotřebitelskými úvěry nelze nesouhlasit, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto také odvolací soud dne 18. 2. 2020 podal ve skutkově obdobné věci podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 3. 2. 2021, čj. 27 Co 181/2020-92).

10. Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, sice návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III odmítl, přesto se k aplikaci tohoto sporného ustanovení zákona vyslovil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal (stejně jako soud prvního stupně) na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

11. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Takový postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). K otázce aplikační přednosti evropského práva se Ústavní soud již dříve vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že„ národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů“. V posuzovaném případě soud prvního stupně takto postupoval právě ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III a odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně zcela ztotožňuje.

12. Pokud jde o míru posuzování či obezřetnosti úvěrujícího při posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného, je odvolací soud toho názoru, že tuto je nutno stanovit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a je nasnadě, že nemůže jít o míru obezřetnosti stoprocentní, nýbrž přiměřenou. Vždy však je nutno dodržet naplnění cíle, pro který byla tato povinnost úvěrujícím uložena, tj. ochrana spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Je tak na úvěrujícím, aby jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (srov. argumentaci obsaženou v již výše poukazovaném rozhodnutí SDEU ve věci sp. zn. C [číslo]). Jak uvedl Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Rovněž Nejvyšší správní soud ČR se k otázce ověřování poměrů dlužníka vyjádřil, a to např. ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá doložit od žadatele). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu. Byť se obě tato rozhodnutí týkala výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-II“), jsou využitelná i za účinnosti ZSÚ-III, neboť úprava zakotvená v § 9 ZSÚ-II a v § 86 ZSÚ-III je obsahově shodná. A konečně, SDEU v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci sp. zn. C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) uvedl, že poskytovatel má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).

13. Alibistický přístup úvěrujícího, který se na straně výdajů posuzovaného klienta spokojí s formálně uváděnými částkami životního minima, žádným způsobem nezohlední svá zjištění z registru NRKI (270 – velmi nízké body žalované – vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán), výpisy z účtu žalované si nechá předložit jen v rozsahu, z něhož vyplývá, že je jí na účet u banky zasílána výplata v tvrzené výši a nezohlední, že celkový zůstatek na účtu je záporný, požadavku„ přiměřené obezřetnosti“ ve světle výše citované judikatury neodpovídá. Naopak naznačuje účelovost či snahu žalobce uvést ve formuláři hodnocení klienta jen takové údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti klienta, aniž by byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

14. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované nebyl řádný a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet. Úvěr žalované tedy neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Pro úplnost nutno dodat, že z dokladů předložených žalobcem ani nevyplývá, že by v rámci hodnocení žalované jako budoucího klienta mohl vycházet z předpokladu, že z její finanční situace vyplývalo, že by měla být schopna úvěr splácet bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 ZSÚ-III).

15. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, pokud žalobci z titulu bezdůvodného obohacení přiznal nárok odpovídající částce, kterou žalobce vyplatil žalované ponížené o to, co žalovaná zaplatila jemu. Pochybil však, nepřiznal-li žalobci z této částky i žalobou požadované příslušenství, tj. úroky z prodlení.

16. Dle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Jelikož se soud prvního stupně otázkou prodlení žalované a s tím spojeným nárokem žalobce na úroky z prodlení vůbec nezabýval, zopakoval odvolací soud dle § 213 odst. 3 o. s. ř. dokazování předžalobní upomínkou a podacím archem o jejím odeslání žalované.

18. Předžalobní výzva je datována 22. 4. 2020, žalovaná je jí s odkazem na smlouvu o úvěru [číslo] vyzvána k zaplacení celkové částky 34 805 Kč s příslušenstvím (tato částka v sobě dle rozpisu, který je součástí předžalobní výzvy, zahrnuje i dlužnou jistinu poskytnutého úvěru, která byla žalobci v rozsahu 25 440 Kč přiznána soudem prvního stupně) ve lhůtě 15 dnů od data odeslání výzvy s poučením, že v opačném případě žalobce přistoupí k soudnímu vymáhání požadovaných částek. Dle podacího archu byla výzva žalované prostřednictvím České pošty s. p. odeslána na adresu [adresa], dne 23. 4. 2020.

19. Jelikož se v důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru neuplatní její ujednání o splacení dluhu, je žalovaná povinna vrátit žalobci zbývající poskytnuté finanční prostředky bez zbytečného odkladu po výzvě (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku), resp. v posuzovaném případě ve lhůtě, kterou žalobce ve výzvě stanovil. To znamená, jestliže byla výzva žalované odeslána 23. 4. 2020, byl posledním dnem žalobcem stanovené 15denní lhůty k plnění pátek 8. 5. 2020. Nevrátila-li žalovaná do tohoto data dlužné finanční prostředky, je od následujícího dne, tj. od 9. 5. 2020 v prodlení, a je povinna platit žalobci úroky z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k datu prodlení).

20. Důvodným odvolací soud shledal i žalobcův odvolací návrh týkající se soudem prvního stupně stanovené lhůty k plnění v I. výroku rozsudku, tj. umožnit žalované přiznanou částku žalobci splácet s dovětkem„ pod ztrátou výhody splátek“, když tento dovětek umožňuje žalobci požadovat zaplacení celého dluhu v případě, kdy by žalovaná soudem stanovenou výhodu splátek porušila.

21. Vzhledem k výše uvedenému proto odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění tak, že ji doplnil o dovětek„ pod ztrátou výhody splátek“, současně přitom upřesnil kalendářní den, ke kterému je žalovaná povinna splátku platit na 28. den v měsíci, když soudem prvního stupně použitá formulace„ do konce každého měsíce“ by mohla vést k pochybnostem, zda se jedná o konec představovaný pracovním či kalendářním dnem (I. výrok tohoto rozsudku).

22. Dle § 220 odst. 1 o. s. ř. dále částečně změnil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně a soudem prvního stupně přiznanému nároku na bezdůvodné obohacení ve výši 25 440 Kč přiznal i příslušenství představované zákonnými úroky z prodlení v sazbě 10 % p. a. počínaje 9. 5. 2020 do zaplacení (II. výrok tohoto rozsudku). V souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně umožnil žalované i tento nárok žalobci splácet měsíčními splátkami po 250 Kč (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Takovou výši měsíční splátky považuje odvolací soud za nejnižší možnou, a to vzhledem k výši, kterou tento nárok představuje ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (cca 4 800 Kč).

23. Podle § 219 o. s. ř. pak odvolací soud zbylou část odvoláním napadeného zamítavého II. výroku rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správnou potvrdil (III. výrok tohoto rozsudku).

24. Dle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce ani poté, co mu byla odvolacím soudem přiznána část požadovaného příslušenství, nebyl v řízení úspěšnější než žalovaná, které by dle § 142 odst. 2 o. s. ř. náležela poměrná část náhrady ze všech účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké takové náklady vznikly, je nové rozhodnutí o náhradě nákladů řízení totožné s původním rozhodnutím soudu prvního stupně (IV. výrok tohoto rozsudku).

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce nebyl z procesního hlediska se svým odvoláním úspěšnější než žalovaná, proto by i v tomto případě měla žalovaná právo na poměrnou část náhrady všech účelně vynaložených nákladů. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady odvolacího řízení vznikly, rozhodl odvolací soud i v tomto případě tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (V. výrok tohoto rozsudku).