27 Co 259/2023 - 466

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: Obec Lichoceves, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0]: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] se sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o určení vlastnického práva, o povinnosti strpět vstup a zdržet se poškozování a jiného zásahu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 8. 2023, č. j. 16 C 79/2022-425, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen strpět vstup žalobkyně na pozemek žalovaného parc. č. 59/12, zapsaný na LV č. [hodnota] v k.ú. a obci [adresa] za účelem oprav a údržby studny žalobkyně, a to dvakrát ročně vždy po dobu jednoho pracovního dne v prvních dvou týdnech měsíce dubna a jednoho pracovního dne v prvních dvou týdnech měsíce října, vždy v době od 7:00 hod. do 17:00 hod., přičemž konkrétní den bude žalovanému oznámen žalobkyní písemně vždy nejpozději týden před stanoveným termínem oprav a údržby.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladu řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud [adresa]-západ rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), určil, že je žalobkyně výlučným vlastníkem studny na pozemku parc. č. 59/12, zapsané na LV č. [hodnota] v k. ú. A obci [adresa] (výrok I.), žalovanému stanovil povinnost strpět vstup žalobkyně na uvedený pozemek za účelem oprav a údržby studny (výrok II.) a povinnost zdržet se jakéhokoliv poškozené nebo zásahu do provozu studny na uvedeném pozemku (výrok III.). Současně soud prvního stupně stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je žalovaný vlastníkem pozemku parc. č. 59/12, na kterém se nachází studna. Žalobkyně vlastní budovu č. p. 40 (původně prodejna Jednoty smíšené družstvo [adresa]-západ dále jen „Jednoty“), která je součástí pozemku parc. č. st.

74. Pozemek, na které se nemovitost č. p. 40 nachází, byl vybrán pro výstavbu prodejny komisí při výběru stanoviště dne [datum]. Tehdy se na uvedeném pozemku nacházela studna, přičemž pozemky obou účastníků byly užívány společně (byly pod jedním oplocením) a oba byly využívány pro potřeby Jednoty. Původně se sice uvažovalo o napojení prodejny na vodovod, ale to se ukázalo jako nemožné a bylo nutné vybudovat novou studnu. Byl vybudován projekt počítající se zasypáním stávající studny a vybudováním studny nové (ve vzdálenosti do 5 m na jih od budovy). Nová studna však byla následně oproti údajům v projektové dokumentaci vybudována ve stejném směru, nicméně ve vzdálenosti 15 m od budovy. Nová studna je na budovu č. p. 40 napojena vodovodem a zásobuje ji vodou. Pozemek parc. č. [hodnota] s budovou žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum] s Jednotou smíšené družstvo [adresa]-západ, ve které bylo ujednáno, že se nemovitost převádí se všemi součástmi, mj. výslovně i se studnou. V průběhu 90. let i následně po roce 2000 byla budova č. p. 40 zásobována vodou ze studny. Poté, co se žalobkyně na jaře 2022 rozhodla studnu vyčistit, jí žalovaný jako vlastník pozemku dvěma dopisy vyzval, aby se zdržela uvedeného jednání a nevstupovala na jeho pozemek. Soud prvního stupně vyhodnotil, že je studna samostatnou movitou věcí podle § 498 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), která je příslušenstvím budovy č. p.

40. Žalobkyně tuto studnu nabyla od předchozího vlastníka a má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví. Zároveň soud prvního stupně zjistil, že žalovaný ruší vlastnické právo žalobkyně ke studni, a proto rozhodl o povinnosti žalovaného strpět vstup žalobkyně na pozemek za účelem oprav a údržby studny a zároveň, že je povinen zdržet jakéhokoliv poškození nebo zásahu do provozu předmětné studny. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o.s.ř. za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci zcela úspěšné žalobkyni bylo přiznáno právo na plnou náhradu nákladu řízení ve výši [částka].

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Soudu prvního stupně vytýká, že nesprávně zhodnotil provedené důkazy týkající se umístění studny. Podle žalovaného z hospodářské smlouvy ze dne [datum] plyne, že „Jednota“ jako právní předchůdce žalobkyně neměla právní titul k užívání pozemku žalovaného (parc. č. 59/12), ale jen sousedního pozemku parc. č. 59/14. „Jednota“ tak nemohla stavět studnu na pozemku žalovaného. Na hospodářskou smlouvu odkazuje i územní rozhodnutí pro stavbu prodejny. Technická zpráva k návrhu [podezřelý výraz] techniky pro prodejnu výslovně uvádí, že studna má být umístěna 5 metrů od budovy. To opakuje i zpráva o bezpečnosti zdraví. Podle záznamu z místního šetření ze dne [datum] byla výstavba provedena v souladu se schválenou projektovou dokumentací a neuvádí nic o posunu studny na pozemek žalovaného. Podle zápisu č. 383/77 o odevzdání a převzetí dokončené stavby byla tato provedena na pozemku parc. č. 59/14 a také zde není zmínka o odchylkách od projektové dokumentace. Žalobkyně sice předložila dokumenty, podle kterých nějaký studna byla skutečně postavena spolu s budovou „Jednoty“, ale existují pochybnosti, zda se jedná o shodnou či jinou studnu. Nelze postavit najisto, že předchůdce žalobkyně skutečně postavil studnu v rozporu se stavební dokumentací na pozemku žalovaného. Soud prvního stupně přesvědčivě neodůvodnil svůj závěr, podle kterého je rozdíl 10 metrů oproti původnímu projektu dán dobou vzniku studny. Za nesprávné považuje žalovaný také skutkové závěry týkající se celistvosti pozemků parc. č. 59/12 a 59/14. Soud prvního stupně se přiklonil k tvrzení žalobkyně, vyšel z neprůkazných leteckých snímků a přehlédl, že pozemky byly podle pozemkových knih naposledy celistvé před druhou světovou válkou. O oddělenosti pozemků svědčí i další listiny předložené žalovaným (k tomu poukázal na přídělové listiny, hospodářskou smlouvu, rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne [datum], žádost o zápis do katastru nemovitostí z roku 1986). Pokud jde navíc o uvedenou žádost o zápis do katastru nemovitostí, soud prvního stupně tento důkaz neprovedl, ale ani jeho provedení nezamítl s odkazem na koncentraci řízení. Není-li správný závěr ohledně celistvosti pozemků, jeví se jako logické, že v místě mohly být studny dvě, případně jedna mohla být vystavěna jindy. Žalovaný dále zpochybňuje hodnocení výslechu svědků Randíkové, Polákové a Volfa. Podivuje se, že soud prvního stupně jako zkreslenou považoval část výpovědi o skutečnostech, které sama vnímala, ale vedle toho vycházel z výpovědi opírající se o skutečnosti, které svědkyně znala jen z doslechu od svého manžela. Z nonverbálního projevu svědkyně navíc bylo zřejmé, na čí straně stojí. Svědkyně Poláková byla věrohodnější, protože připouštěla, že si některé věci již nepamatuje. Výpovědi těchto dvou svědkyň se však lišily v otázce, jestli byla studna před nebo za plotem. Nejvěrohodněji se jevil svědek Volf, ale jeho autentičnosti ubírá, že v době, o níž vypovídal, byl zastupitelem obce [adresa] a má tak přímá vztah k žalobkyni. Samo braní vody ze studny, které z dokazování vyplynulo, navíc nedokládá vlastnické právo žalobkyně. Mohlo se jednat jen o právo brát ze studny vodu a touto námitkou se soud prvního stupně ani nevypořádal. Další námitkou žalovaný namítá, že rozhodnutím soudu prvního stupně bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek. I kdyby platil závěr, že sporná studna je skutečně studnou, která byla vybudována spolu se stavbou, tak se jedná o stavbu neoprávněnou a může být předmětem řízení o odstranění stavby. Na tom nemůže nic změnit ani vydání kolaudačního rozhodnutí. Je nepřípustné, aby bylo vlastnické právo žalovaného omezováno černou stavbou na jeho pozemku. Žalovaný si tak klade otázku, zda výkon práva žalobkyně není již za hranicí výkonu práva a nejedná se již o zneužití práva, které je v rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany. Poslední odvolací námitkou žalovaný zpochybňuje, zda žalobkyně dostatečně osvědčila naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Nikdy jí fyzicky nebránil v přístupu na pozemek a v braní vody ze studny. Žalobkyní i vyzýval ke smírnému řešení věci. Naléhavý právní zájem musí trvat i v době vyhlášení rozsudku a v dané době žalobkyni nikdo nerušil a neomezoval. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobu zamítl a přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud prvostupňový rozsudek potvrdil. Tvrzení žalovaného o více studních bylo dokazováním vyvráceno. Poukázala na to, že až do roku 2022, kdy žalovaný oplocení zlikvidoval, byly pozemky parc. č. 59/12 a 59/14 společně oploceny a sloužily jednotnému účelu. Na žalovaném bylo, aby vysvětlit, kdo a proč zbudoval na jeho pozemku. Prokázáním skutečnosti, že je studna na pozemku žalovaného fyzicky připojena ke stavbě na pozemku žalobkyně, jakákoli procesní obrana žalovaného vztahující se k potenciální přítomnosti více studní vzala za své. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se v době zbudování sporné studny na pozemku žalobkyně studna již nacházela, ale následně byla zasypána při zbudování prodejny. Současně z provedených listin vyplynulo, že jejich správnost není bezbřehá. [právnická osoba] z roku 1975 byly studna a žumpa zakresleny zcela odlišně a v porovnání s dnešním stavem ani jeden projekt neodpovídá. Z toho plyne, že byly projekty opakovaně upravovány a nelze z nich činit závěry o tom, kde byla studna vybudována. Žalovaný si vybral pouze jeden z řady projektů a vytrhl z kontextu tam provedené zakreslení studny, přičemž z projektu je zřejmé, že takto zakreslená studna je pod objektem prodejny. Těžko tak může reálně existovat spolu s prodejnou, resp. pro ni jímat jakoukoli vodu. Podklady, na které žalovaný v odvolání odkazuje, jsou irelevantní. Jak totiž vyplynulo z dokazování, dnešní reálné postavení studny v podkladech není zachyceno. Z katastrálního snímku z roku 1981 plyne, že pozemek v dané době (několik let po vybudování studny) nebyl ještě katastrálně rozdělen a ve svém funkčním využití sloužil pouze právnímu předchůdci žalobkyně. Veškerá argumentace týkající se rozdílné vzdálenosti od budovy prodejny je zcela lichá. Nesouhlasí ani s námitkami proti svědeckým výpovědím. Není zjevné, proč by svědkyně Radíková měla stranit žalobkyni, která s ní není více jak 25 let v kontaktu. Svědek Volf sice byl v minulosti zastupitelem, ale nikoli v době svého výslechu. Jeho politická funkce navíc nemohla mít vliv na jeho podnikatelskou činnost, na základě které prováděl v místě výkopové práce. Žalobkyni je dále záhadou, co má společného veřejnoprávní povolení k užívání studny s jejím vlastnickým právem. Žalovaný navíc do koncentrace řízení neuplatnil žádné tvrzení týkající se rozporu s dobrými mravy. Nemůže se jich tak dovolávat v odvolacím řízení. Liché je i tvrzení o vzniku vlastnického práva v rozporu se zákonem. Toto právo předchůdci žalobkyně vzniklo zbudováním studny (na základě platného stavebního povolení a kolaudace) a na žalobkyni přešlo na základě kupní smlouvy. Ani námitku nedostatku naléhavého právního zájmu žalovaný včas neuplatnil. Nadto ale tento zájem plyne z toho, že vlastnické právo ke studni uplatňuje i žalovaný. Žalovaný také sděloval žalobkyni, že si nepřeje vstup jejích zástupců na pozemek a začal kolem studny budovat plot. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

6. Co se týče zjištění skutkového stavu, dospěl odvolací soud k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a mají oporu v provedeném dokazování, resp. shodných tvrzených účastníků. Žalovaný skutková zjištění soudu prvního stupně zpochybňuje zejména odkazy na správní rozhodnutí o umístění stavby, resp. na další listiny technického či správního rázu, které se vyjadřují k umístění studny. Odvolací soud nicméně ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že tyto nemají pro posouzení věci zásadní relevanci. Je proto správné, pokud na jejich základě soud prvního stupně nečinil skutkové závěry o umístění stavby, resp. jejím reálném vybudování. Pro posouzení věci totiž bylo podstatné zjistit, zda byla studna skutečně vybudována, kým a kde. Jinými slovy, je třeba rozlišovat mezi tím, co skutečně je a tím, co „pouze“ býti má (mělo) podle dokumentace ke stavbě. Přestože by v ideálním případě tyto dvě kategorie měly splývat, může dojít k situaci, že tomu tak zcela není, což se dle dalších provedených důkazů stalo také v této věci.

7. Odvolací soud se neztotožnil ani s odvolací argumentací žalovaného poukazující na možnou existenci více studní, protože i zde soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil správně a logicky konsekventně. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jediným zdrojem vody je v případě budovy „Jednoty“ předmětná studna, k níž je stavba připojena. Z provedených listinných důkazů vyplynulo, že studna byla budována za tímto účelem spolu se stavbou budovy „Jednota“, zatímco původní studna nacházející se pod budovou byla zasypána. Ve věci byla provedena celá řada důkazů týkajících se situace v daném místě (včetně svědeckých výpovědí osob důvěrně seznámených se situací v dané lokalitě) a z žádného z nich nevyplynulo, že by se v něm měla nacházet jakákoli jiná studna. Jestliže tedy žalovaný tvrdí, že „se jeví jako logické, že v místě mohly být studny dvě, případně jedna mohla být vystavěna jindy“, jedná se pouze o spekulaci, jejíž důvodnosti nic nenasvědčuje. O druhé studni (vyjma té, která se nachází pod budovou „Jednoty“ a byla zasypána) žádný z provedených důkazů nesvědčí. Je naopak spolehlivě prokázáno, že spornou studnu vybudoval právní předchůdce žalobkyně, který ji připojil ke stavbě č. p. 40 a tato studna do dnešního dne slouží k zásobování stavby „Jednoty“ vodou. Na tomto zjištění nemůže nic změnit ani skutečnost, že studna nebyla vybudována na zcela shodném místě, kde byla v projektové dokumentaci ke stavbě původně vyznačena. Jestliže je zcela nepochybné, že se jedná o jednu a tutéž studnu, nebylo nutné z hlediska zjišťování skutkového stavu pro potřeby této věci objasňovat také příčiny, které k tomuto nesouladu vedly a těmto se v odůvodněná rozsudku podrobně věnovat (zda příčinou byla neúcta socialistického státního zřízení k vlastnickému právu či důvody jiné). Ani v tomto směru proto odvolací argumentace žalovaného poukazující na nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku není způsobilá zpochybnit jeho správnost.

8. Důvodná není ani argumentace žalovaného ohledně celistvosti či oddělenosti dotčených pozemků. Jestliže žalovaný poukazuje na to, že pozemky byly celistvé (tj. tvořící jedinou parcelu) naposledy před druhou světovou válkou, míjí se tím s podstatou závěrů soudu a nemůže tedy ani zpochybnit správnost jeho skutkových zjištění. Soud prvního stupně si byl vědom toho, že se jednalo o více pozemkových parcel, avšak poukazoval na to, že tyto pozemky tvořily desítky let jeden funkční celek spolu s budovou „Jednoty“, který byl takto také oplocen a v rámci tohoto funkčního celku se nacházela jak samotná budova, tak studna zásobující ji vodou. Tento skutkový závěr proto nemohou jakkoli zpochybnit údaje evidované v pozemkových knihách nebo jiné listiny dosvědčující, že se z hlediska formálního (evidenčního) jednalo o více samostatných pozemkových parcel.

9. Pokud jde o správnost hodnocení svědeckých výpovědí, ani v tomto směru odvolací námitky žalovaného nemohou zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Žalovaný se sice podivuje, že soud prvního stupně v případě svědecké výpovědi svědkyně Randíkové považoval za zkreslenou určitou výseč výpovědi týkající se skutečností, které sama svědkyně vnímala, ale jinou část výpovědi týkající se skutečností, které znala jen z doslechu, takto nehodnotil. Takové hodnocení provedeného důkazů je však v této věci zcela korektní a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, v jejímž rámci soud tento důkaz hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Jestliže svědkyně zcela přesně neodhadla reálnou vzdálenost studny od budovy, jak byla zjištěna jinými objektivními důkazními prostředky, je nabíledni, že soud prvního stupně v této části ze svědecké výpovědi vycházet nemohl. Naopak pokud jde o skutečnosti svědkyni známé z doslechu, je pochopitelné, že v této části svědecká výpověď nemá takovou váhu, jakou by měla, pokud by svědkyně dané skutečnosti sama svými smysly vnímala. Nebrání to však tomu, aby i z této části svědecké výpovědi nalézací soud vycházel, jestliže její obsah odpovídá i dalším provedeným důkazům a tvoří s nimi logicky provázaný celek. Pouhé obecné a ničím nepodložené tvrzení o zaujatosti svědkyně nemůže její svědeckou výpověď zpochybnit. V této souvislosti navíc odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], zdůrazňující v tomto směru nezastupitelnou roli soudu, který důkaz provedl.

10. Stejně tak nemůže správnost skutkových zjištění zpochybnit dílčí nesoulad svědeckých výpovědí svědkyň Randíkové a Polákové ohledně toho, zda byla studna před nebo za plotem, protože sama tato skutečnost pro posouzení věci nemá žádný větší význam a je otázkou, zda si vůbec svědkyně protiřečí (svědkyně Randíková uváděla, že byla studna „za plotem“, zatímco svědkyně Polákova, že byla „za oplocením před plotem“). Pokud jde o skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, v nich se jejich svědecké výpovědi shodují.

11. Ani věrohodnost svědka Volfa odvolání žalovaného nezpochybnilo. Svědek sice byl, jak sám uvedl, v minulosti zastupitelem obce, ale tato skutečnost nepředstavuje dostatečně silný důvod pro zpochybnění jeho tvrzení o tom, zda na místě prováděl výkopové práce, zda byla studna připojena k budově „Jednoty“ a jaký byl stav a stáří použitých trubek. Samo dřívější členství v zastupitelstvu navíc nemusí svědčit o nepřípustné náklonnosti k žalobkyni a k zájmům, protože tato skutečnost nic nevypovídá o jeho vztahu k aktuálnímu vedení obce. Zájmu tohoto svědka na výsledku sporu nenahrává ani jeho rozhořčení, že se k soudu musel dostavit kvůli těmto „zbytečným žabomyším válkám“, jak sám spor označil.

12. Další skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v zásadě správná a odvolací soud na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně pro zjednodušení v souladu se závěry Nejvyššího soudu uvedenými v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], odkazuje.

13. Ve vztahu k právnímu posouzení věci se odvolací soud musel předně zabývat námitkou zpochybňující, zda je na určení vlastnického práva dán v této věci naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.

14. Podle ustálené judikatury je naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě na plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti. Uvedené neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Naléhavý právní zájem na určení zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

15. V kontextu této věci dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobkyně ke sporné studni. Je zjevné, že otázka vlastnictví je mezi účastníky sporná a z toho plynou další neshody týkající se její údržby nebo i samotného přístupu na pozemek žalovaného, na němž se studna nachází. Tyto neshody nejsou pouze hypotetické, ale již se v praxi projevily, když žalovaný nechtěl umožnit údržbu studny prováděnou na základě objednávky žalobkyně, dával najevo, že hodlá demontovat čerpadlo, kterým je studna vybavena, a ohrazoval se proti tomu, aby kdokoli na jeho pozemek v souvislosti se studnou vstupoval. Nynější tvrzení žalovaného, podle kterého žalobkyni nebránil v přístupu na pozemek a v braní vody ze studny, je (eufemisticky řečeno) přinejmenším zavádějící. Odvolací soud nadto naléhavý právní zájem shledává i ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. Tuto podmínku nelze vykládat tak, že naléhavý právní zájem odpadá v situaci, kdy žalovaný před podáním žaloby hrozil poškozením čerpadla a následně již toto v průběhu řízení nečiní, aniž by v mezidobí došlo k jakémukoliv smírnému urovnání sporných vztahů. V důsledku předchozího jednání žalovaného je totiž stále patrné, že je právní postavení žalobkyně nyní i do budoucna nejisté a je nutné jej soudním rozhodnutím vyjasnit a nastavit nezpochybnitelný právní rámec pro budoucí fungování vzájemných právních vztahů účastníků.

16. Z hlediska posouzení merita věci žalovaný soudu prvnímu stupně vytýká, že se nevypořádal s jeho argumentací, podle které žalobkyni mohlo vzniknout místo vlastnického práva jen právo brát ze studny vodu. K tomu odvolací soud poukazuje na ustálený závěr judikatury Ústavního soudu, podle kterého není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (bod 68. nálezu ze dne [právnická osoba]. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Soud prvního stupně v souladu s tímto požadavkem přezkoumatelně vyložil, jak dospěl k závěru, podle kterého je žalobkyně vlastníkem sporné studny, kterou nabyla převodem od předchozího vlastníka, jenž ji vybudoval současně s prodejnou „Jednoty“ jako příslušenství této stavby, se kterou byla a je propojena vodovodním potrubím a slouží k jejímu zásobování vodou. Nebylo proto nezbytně nutné, aby se výslovně vypořádal i s námitkou, která ve světle tohoto závěru o vlastnictví žalobkyně nemůže zjevně obstát.

17. Na újmu závěru o vlastnictví žalobkyně není ani případná skutečnost, že se jedná o neoprávněnou stavbu na cizím pozemku či stavbu vystavěnou v rozporu se stavebním povolením. Aniž by na tomto místě odvolací soud posuzoval, zda tomu tak je či nikoli (neboť takové posouzení mu v projednávané věci nepřísluší), lze v obecné rovině konstatovat, že sama skutečnost, že v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., stavebník postavil stavbu na cizím pozemku neoprávněně či v rozporu se stavebními předpisy, nemá za následek, že není jejím vlastníkem z hlediska soukromoprávního. V rovině soukromého práva pak pro určení vlastníka stavby nejsou relevantní argumenty jako např., že zastavěný pozemek byl určité osoby, zda tato osoba dala souhlas s provedením staveb, na nichž se posléze podílela, nebo zda byla stavebníkem ve veřejnoprávním smyslu. Rozhodné je, kdo stavbu fakticky postavil úmyslem stavět pro sebe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Jen pro úplnost lze dodat, že vzhledem k době výstavby studny se zde neuplatní pravidlo, podle kterého stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku (srov. § 1084 odst. 1 o. z. ve spojení s § 3028 odst. 2, částí věty za středníkem o. z.).

18. Pokud nyní žalovaný brojí proti tomu, že se studna na jeho pozemku nachází, omezuje jeho vlastnické právo a má za to, že byla vybudována neoprávněně, jedná se o otázky, které přesahují rámec tohoto řízení, které se týká určení vlastnického práva k dané stavbě. I v této souvislosti žalovaný dezinterpretuje závěry soudu prvního stupně, když v bodě 44. odvolání tvrdí, že i podle jeho závěrů vzniklo vlastnické právo v rozporu se zákonem. Takový závěr však ze zjištění v napadeném rozsudku dovodit nelze. Soud prvního soudu pouze správně poukázal na nutnost rozlišovat mezi okolnostmi relevantními pro samotný vznik vlastnického práva na straně jedné a případnou nezákonností v rovině veřejnoprávní na straně druhé, která však na vznik vlastnického práva nemá vliv.

19. Za pravdu žalovanému nelze dát ani v tom, že by snad žalobou uplatněný nárok byl v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný tuto argumentaci sice poprvé uplatnil až v odvolání, jak poukazuje ve svém vyjádření žalobkyně, nicméně jedná se o námitku právní, nikoli o nové skutkové tvrzení. Jde proto o přípustnou námitku, kterou se soud musel zabývat i navzdory koncentraci řízení, avšak přihlížet lze pouze k tvrzením a důkazům uvedeným v rámci koncentrace řízení, ze kterých takový závěr nelze učinit. Odvolací soud nicméně zdůrazňuje, že žalobkyně není osobou, která by v minulosti vybudovala studnu v rozporu s projektovou dokumentací. Pouze nabyla nemovitost, jejímž příslušenstvím je i sporná studna, aniž by se jakkoli podílela na způsobu a dalších okolnostech jejího vybudování. Jakkoli tedy v obecné rovině samozřejmě platí, že i výkon práva může být v určitých případech rozporný s dobrými mravy, v této věci se o takovou situaci nejedná, neboť jednání žalobkyně nelze považovat za nijak nemravné či těžící ze svého vlastního dřívějšího nemravného jednání.

20. Ze žalobou tvrzených skutečností nevyplývá ani jiný důvod vzniku vlastnického práva žalovaného k předmětné studni. Podmínkou nabytí vlastnictví vydržením ve smyslu § 1089 a násl. o.z. i předchozích právních předpisů byla a je kvalifikovaná držba, která je dána fyzickým ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a současně vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Předmětná studna byla od její výstavby v držbě žalobkyně a jejího právního předchůdce, což vylučuje současnou držbu jinou osobou a brání vydržení vlastnického práva.

21. Odůvodnění napadeného rozsudku je nutné pouze korigovat v závěru o právní povaze sporné studny, neboť soud prvního stupně dovodil, že se jedná o věc movitou [napadený rozsudek je v tomto směru nekonzistentní, neboť následně při výpočtu nákladů řízení vychází z § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), který se týká věcí nemovitých]. Soud prvního stupně k této otázce sice odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze kterého však jednoznačná odpověď neplyne (Nejvyšší soud soudům nižších stupňů v zásadě jen vytkl, že se touto otázkou nedostatečně zabývaly, aniž by se k ní sám jednoznačně vyslovil). Z pozdější judikatury však plyne již jednoznačný závěr, podle kterého studna vytvořená z betonových skruží je stavbou nemovitou a příslušenstvím pozemku; jako taková může být i samostatným předmětem právních vztahů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Takové povaze předmětné studny tvořené betonovými skružemi odpovídají i skutková zjištění učiněná v této věci.

22. Z uvedených důvodů proto odvolací soud neshledal odvolání důvodným a výrok I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

23. Ve vztahu k výroku II. odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadený rozsudek, a to z důvodu, že daný výrok (a jemu odpovídající žalobní nárok) byl formulován příliš širokým způsobem, který neodpovídá účelu a potřebám vstupu žalobkyně na pozemek žalovaného. V průběhu odvolacího řízení došlo k bližší specifikaci rozsahu, který žalobkyně považuje za nezbytný pro řádné provádění údržby a oprav, přičemž takto navržený rozsah se jeví být z hlediska naplnění účelu tohoto vstupu na pozemek jako zcela adekvátní. Odvolací soud proto napadený rozsudek v tomto směru změnil (výrok II. tohoto rozsudku). Soud do výroku přejal také důvodný požadavek žalovaného na předchozí oznámení vstupu, který lze považovat za legitimní a současně nápomocný z hlediska nekonfliktního fungování budoucích vztahů. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že není vázán doslovným zněním petitu obsaženého v žalobě, tudíž výrok svého rozsudku formuluje vždy tak, aby odpovídal tomu, jaký nárok žalobce z hlediska obsahu požaduje přiznat a aby byl současně také vykonatelný. Pokud jde o rozsah požadovaného práva, bylo nadto věcí soudní úvahy, v jakém rozsahu právo žalobkyni přizná. V této věci je jádro uplatněného nároku od počátku zcela zřejmé, tudíž se ani např. nejednalo o natolik neurčitý petit, který by bylo možné považovat za vadný a k jehož úpravě by bylo nutné žalobkyni vyzývat podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k námitkám žalovaného nutno zdůraznit, že i vlastník neoprávněné stavby má zajištěn vstup na sousedův pozemek za účelem nezbytné údržby a obhospodařování své stavby, a to v rozsahu jako vlastník stavby oprávněné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

24. Jestliže žalovaný neoprávněné bránil žalobkyni v provádění nezbytné udržby její věci a o této otázce nedošlo k dohodě mezi účastníky, je nárok žalobkyně na stanovení povinnosti žalovanému strpět vstup žalobkyně na jeho pozemek za účelem oprav a údržby zde se nacházející předmětné studny opodstatněný (srov. § 1021 o.z.).

25. Co do výroku III. napadeného rozsudku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zdržet se jakéhokoliv poškození nebo zásahu do provozu studny, zde se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ten rozhodl zcela správně, neboť bylo prokázáno, že žalovaný svým postupem zamezil žalobkyni v údržbě studny, když vykázal pověřeného pracovníka žalobkyně z pozemku a znemožnil mu provedení údržby studny a následně dopisem hrozil odstraněním technologií studny a poškozením věcí v majetku žalobkyně. Za této situace byly splněny předpoklady plynoucí z § 1042 o. z. pro stanovení takové povinnosti. Negatorní žaloba totiž směřuje proti takovým způsobům rušení vlastnického práva, které nespočívají v neoprávněném zadržovaní věci, a náleží jak v případě, že již nastaly jejich protiprávní následky nebo že existuje nebezpečí jejich opakování. Vlastníkovi se poskytuje ochrana proti protiprávnímu zásahu z hlediska doby trvajícímu, opakujícímu se nebo hrozícímu opakováním, i když tento již netrvá ani se neopakuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

26. Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl současně podle § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Jelikož měla žalobkyně ve věci plný úspěch, přiznal jí plnou náhradu nákladů řízení. V tomto směru soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, který poukazoval na to, že žalobkyně neměla ve věci plný úspěch, jestliže bylo nutné následně v odvolacím řízení jeden z výroků měnit. Od počátku řízení bylo rámcově zřejmé, jaké právo a z jakých důvodů žalobkyně v řízení uplatňuje, na čemž z hlediska posouzení jejího procesního úspěchu nemůže nic změnit skutečnost, že soud formulaci navrženého výroku upravil. Nezbytnou dobu, rozsah a způsob vstupu a pobytu na pozemku žalovaného může soud určit i jinak než žalobce požaduje, neboť se jedná o určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o.s.ř.). Účelně vynaložené náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za podání žaloby ve výši [právnická osoba] Kč. Dále žalobkyni náleží odměna zástupce za celkem [hodnota] úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření k podání žalovaného ze dne [datum], vyjádření k podání žalovaného ze dne [datum], účast u jednání dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast u jednání dne [datum] počítaná jako 2 úkony, protože jednání přesáhlo 2 hodiny, účast u jednání dne [datum] a dne [datum], replika k vyjádření žalovaného ze dne [datum], písemný závěrečný návrh, účast na jednání dne [datum]). Nebyla přiznána odměna advokáta za oba návrhy na nařízení předběžného opatření, neboť prvý byl odmítnut a řízení o druhém bylo zastaveno, a proto je nelze hodnotit jako náklady účelně vynaložené v tomto řízení, shodně jako zaplacený soudní poplatek za takový návrh. Dále na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila tři samostatné nároky, což je třeba zohlednit při určení tarifní hodnoty. Ta činí celkem [částka] ([částka] za návrh na určení vlastnického práva k věci nemovité podle § 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu a dvakrát po [částka] za zbylé dva návrhy podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu). Odměna za jeden úkon právní služby tudíž podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu činí [částka]. Na odměně za úkony právní služby tudíž žalobkyni náleží celkem [částka] (13 x [částka]). Vedle toho žalobkyni náleží za každý z úkonů právní služby také náhrada hotových výdajů po [částka] za každý z úkonů právní služby, tj. celkem [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Dále soud v rámci náhrady nákladů řízení žalobkyni přiznal nárok na náhradu za promeškaný čas ve výši [právnická osoba] Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu; 20 půlhodin po [částka]), cestovného ze sídla zástupce žalobce ([adresa]) do sídla soudu ([adresa]) a zpět osobním motorovým vozidlem, sestávající z jedné cesty v roce 2022 v délce 60 km, při průměrné ceně benzinu [částka]/l, sazbě základní náhrady [částka]/km, sazbě za 1 km [částka], tedy [částka] za jednu cestu, a za čtyři cesty v roce 2023 v délce 60 km, při průměrné ceně benzinu [částka]/l, sazbě základní náhrady [částka]/km, sazbě za 1 km [částka], tedy [částka] za jednu cestu. Cestovné tedy celkem činí [částka]. Součástí náhrady nákladů řízení je i náhrada DPH vypočtená z částky [částka], tj. [částka]. Celkem je tedy na nákladech řízení před soudem prvního stupně žalovaný povinen zaplatit žalobkyni [částka].

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla i v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná a má tedy právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení vůči žalovanému. Ty představuje odměna zástupce za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání dne [datum]) ve výši celkem [částka] a paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za každý z těchto úkonů, tj. celkem [částka]. Vedle toho má žalobkyně právo na náhradu cestovného za cestu ze sídla advokáta k odvolacímu soudu a zpět ve výši [částka] a náhradu promeškaného času cestou za 4 půlhodiny po [částka] ve výši [částka]. Součástí náhrady nákladů je i náhrada DPH ve výši [částka]. Celkem je tedy žalovaný povinen žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit [částka].

28. Povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení stanovil odvolací soud ve lhůtě odpovídající § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám zástupce žalobkyně, kterým je advokát (§ 149 o.s.ř.). Žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro byť částečné nepřiznání náhrady nákladů dosavadních řízení procesně úspěšné straně nebyly shledány (§ 150 o.s.ř.).