27 Co 26/2024 - 171

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce], sídlem [Adresa žalobce], zastoupený advokátem [Jméno advokáta], sídlem [Adresa advokáta], proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované], podnikatelka, IČO [IČO žalované], sídlem [Adresa žalované], o zaplacení 52 575,78 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 11. 2023, č. j. 7 C 63/2023-111, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4 440,70 Kč k rukám jeho zástupce [Jméno advokáta], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném dne 16. 12. 2022 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 52 575,78 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o povoleném debetu ze dne 30. 3. 2021, který byl poskytnut ke smlouvě o bankovních službách ze dne 29. 3. 2021 č. účtu [č. účtu]. Obě tyto smlouvy uzavřela žalovaná se žalobcem jako podnikatelka. Původně žalobce uvedl, že tento povolený debet byl poskytnut k předchozí smlouvě o bankovních službách ze dne 15. 1. 2020 č. účtu123-1163630247/0100, avšak tato smlouva (taktéž se jedná o smlouvu uzavřenou se žalovanou jako podnikatelkou) nebyla nikdy žalovanou aktivována (nebyl proveden ani minimální vklad). Ve smlouvě o povoleném debetu se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve formě možnosti přečerpání – povolený debet ve výši 50 000 Kč na běžném účtu č. [Anonymizováno] Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou a doba čerpání stanovena na 360 dnů. Žalovaná přečerpala prostředky do nepovoleného debetu. Žalobce zaslal žalované dne 2. 3. 2022 výzvu k vyrovnání nepovoleného debetu v částce mínus 52 367,73 Kč a vyzval ji k úhradě minimální částky 2 867,73 Kč za účelem vyrovnání záporného zůstatku. Dle smluvních ujednání je v případě vzniku nepovoleného debetu žalovaná povinna neprodleně uhradit žalobci veškeré dlužné částky, včetně příslušenství. Úroková sazba pro vzniklý nepovolený debetní zůstatek činila 25 % ročně. Žalobce vzhledem k přečerpání dne 6. 4. 2022 písemně odstoupil od smlouvy o bankovních službách ze dne 29. 3. 2021 č. účtu [č. účtu]. Nesplacené závazky se staly splatné dnem následujícím po doručení oznámení o odstoupení. Žalovaná byla informována o zrušení běžného účtu ke dni 25. 4. 2022 a vyzvána k zaplacení konečného záporného zůstatku 52 575,78 Kč, který je nyní evidován na účtu pohledávek z nepovoleného debetu. Žalovaná dluh neuhradila ani na základě předžalobní upomínky zaslané 23. 8. 2022. Žalobce uplatnil žalobou (a jejím rozšířením) rovněž nárok na příslušenství v podobě úroků, úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč.

2. Žalovaná namítla, že odstoupení žalobce od smlouvy bylo neplatné. Uvedla, že neporušila smlouvu o debetu, když tento měla povolený na rok, avšak žalobce odstoupil 359. den trvání povoleného debetu a měla tedy ještě 2 dny k jeho splacení. Jako důsledek odstoupení jí bylo dne 14. 4. 2022 doručeno odstoupení od smlouvy o bankovních službách. I toto odstoupení je dle jejího názoru neplatné, a to v důsledku neplatného odstoupení od smlouvy o povoleném debetu. Vzhledem k neplatnému odstoupení nemá za odůvodněný ani [Anonymizováno] na úroky z prodlení či náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Dále žalovaná namítla, že smlouva o povoleném debetu je v rozporu s dobrými mravy a principem poctivosti, navíc je informace o rozhodčí doložce mimo text smlouvy v nepodepsaných obchodních podmínkách. Nadto ji žalobce uvedl v omyl. Původně totiž žádala o soukromý úvěr na uhrazení běžných výdajů, soukromý kontokorent však nebyl žalobcem schválen a byl jí navržen kontokorent podnikatelský. Má tedy za to, že byla v postavení spotřebitele, když prostředky z úvěru použila na běžné výdaje. Dále namítla, že smlouva o povoleném debetu není v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ-III“), neboť ve smlouvě není uvedena RPSN, úroková sazba ani způsob jejich výpočtu, nebyly jí poskytnuty předsmluvní informace. Byla to ona, kdo opakovaně navrhoval mimosoudní dohody o narovnání, dlužnou částku chtěla splácet. V řízení pak také žádala o možnost splácet dluh ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 52 575,78 Kč s 11,75% úroky z prodlení do 26. 4. 2022 do zaplacení a s 10 % úroky od 26. 4. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (I. výrok) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 31 073 Kč (II. výrok). Vzal za prokázané, že žalobce nejprve zřídil a vedl žalované účet č. [č. účtu] na základě smlouvy o bankovních službách ze dne 15. 1. 2020, jednalo se o profi účet pro žalovanou jako podnikající osobu (IČO [IČO žalované]), k účtu byla poskytnuta debetní karta, pojištění k debetní kartě a služby přímého bankovnictví. Následně byl dne 29. 3. 2021 žalobcem zřízen žalované běžný účet č. [č. účtu] (dále také „běžný účet“). Jednalo se opět o účet podnikatelský pro žalovanou jako podnikající osobu (IČO [IČO žalované]), k účtu byla poskytnuta debetní karta a služby přímého bankovnictví. Smlouvou ze dne 30. 3. 2021 o povoleném debetu ke smlouvě č. [č. účtu] žalobce poskytl žalované úvěr ve formě povoleného debetu s limitem 50 000 Kč a žalovaná se zavázala rovněž hradit žalobci za poskytované služby poplatky. Soud vzal za prokázané, že běžný účet žalované vykazoval po řadu měsíců záporný zůstatek přesahující částku 50 000 Kč. Žalobce žalovanou dne 2. 3. 2022 vyzval k vyrovnání nepovoleného debetu, kdy žalovanou informoval, že na běžném účtu je stále nepovolený debet, aktuální zůstatek k 2. 3. 2022 činí 52 367,73 Kč a žalobce požadoval okamžitou úhradu minimální částky ve výši 2 867,73 Kč, upozornil žalovanou, že úroková sazba pro nepovolený debet činí 25 % ročně. Žalovaná ani přes opakované výzvy žalobce minimální částku neuhradila. Žalobce proto od smlouvy o povoleném debetu dne 24. 3. 2022 odstoupil z důvodu „neplnění podmínky čerpání povoleného debetu podle čl. 1. 3 Podmínek“, a to s účinností ke dni doručení oznámení žalobce od smlouvy o povoleném debetu. Soud uzavřel, že odstoupením od smlouvy se povolený debet ruší, nezaniká však povinnost žalované uhradit dluh z nepovoleného debetu, který je nadále úročen úrokovou sazbou z nepovoleného debetu ve výši 25 % ročně. Následně dne 6. 4. 2022 žalobce odstoupil i od smlouvy o běžném účtu, tento účet zrušil a vyzval žalovanou k okamžité úhradě dluhu ve výši 52 367,73 Kč. Rovněž předžalobní upomínkou ze dne 23. 8. 2022 žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky. Soud uzavřel, že žalobce (banka) uzavřel se žalovanou (klientem) smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu, kdy účet byl zřízen coby profi účet, tj. podnikatelský, podle § 2662 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobce smlouvou z 30. 3. 2021 (§ 2395 a násl. o. z.) poskytl žalované úvěr ve formě povoleného debetního zůstatku na běžném účtu v limitu do 50 000 Kč. Žalovaná porušila své povinnosti, když čerpala prostředky nad tuto povolenou částku a nepovolený debetní zůstatek ani přes opakované výzvy žalobce nevyrovnala, proto žalobce od smlouvy o povoleném debetu dne 24. 3. 2022 odstoupil a následně spolu s odstoupením od smlouvy o bankovních službách z 29. 3. 2021 (viz dopis ze dne 6. 4. 2022) vyzval žalovanou k zaplacení celé dlužné částky 52 367,73 Kč. Námitku rozporu s dobrými mravy vznesenou žalovanou posoudil soud prvního stupně jako neoprávněnou. Uzavřel, že žalovaná nedoložila, a tedy neprokázala, že žalobce nepostupoval v souladu se smlouvou či obchodními podmínkami, zneužil dominantního postavení či jinak jednal v rozporu s dobrými mravy. Soud posoudil smlouvu o bankovních službách ve spojení se smlouvou o povoleném debetu jako smlouvu uzavřenou mezi podnikateli. Žalovaná smluvní vztah uzavřela jako podnikající osoba, a to na základě živnostenského oprávnění, čerpané prostředky použila na úhradu svých různorodých výdajů včetně výdajů spojených s podnikáním. Proto soud uvedený vztah mezi účastníky soud neposoudil jako spotřebitelský. Ve vztahu k dlužné částce soud zdůraznil, že žalovaná dlouhodobě a opakovaně neplnila své povinnosti, nakonec i ke dni rozhodnutí soudu nadále dlužila celou nesplacenou částku 52 575,78 Kč, a soud ji proto podle § 2395 o. z. zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky, spolu s úroky, které žalobce požaduje v nižší než sjednané výši. Včasným nezaplacením se žalovaná dostala do prodlení a žalobci vznikl podle § 1970 o. z. rovněž nárok na úroky z prodlení a náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 1 200 Kč (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a soud proto i v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Soud nepovolil splácení dlužné částky pro nesouhlas žalobce a stanovil žalované lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve sporu úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

4. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Uvedla obšírnou argumentaci ke svému nesouhlasu se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvy uzavřela jako podnikatelka. Zopakovala, že v březnu 2021 požádala žalobce o „soukromý kontokorent“, důkaz k tomuto tvrzení navrhla vyžádat od žalobce. Současně poukázala na to, že svůj podnikatelský účet zrušila, protože na něm nebyly od jeho založení žádné pohyby a žalobce jí založil nový podnikatelský účet. Vyslovila přesvědčení, že ji zjevně chtěl uvést v omyl, protože tehdy neznala rozdíl mezi podnikatelským a spotřebitelským úvěrem. Žalobce zneužil své postavení odborníka proti slabší straně a zneužití práva nepožívá právní ochrany, navíc nejednal s odbornou péčí. Soudu prvního stupně vytkla, že neposuzoval všechny podstatné okolnosti v rámci posouzení úvěru jako podnikatelského. Dále namítla, že smluvní ujednání hrubě odporují obchodním zvyklostem a poctivému obchodnímu styku, neboť při přečerpání úvěru je vše splatné ihned. Znovu zdůraznila, že odstoupení od smlouvy o povoleném debetu je neplatné, když neuplynula doba čerpání úvěru. Proto žalobci nepřísluší ani právo na příslušenství.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že veškeré námitky uvedené v odvolání žalovaná uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, proto odkázal na svá předchozí vyjádření a navrhl potvrzení rozsudku.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

7. V projednávané věci bylo pro posouzení nároku žalobce v prvé řadě nutné zodpovědět otázku, zda žalovaná ve smluvních vztazích se žalobcem vystupovala jako podnikatelka či v postavení spotřebitelky. Žalovaná tvrdila, že skutečnost, že v březnu 2021 neměla zájem o nový podnikatelský účet, je zcela zřejmá i z toho, že původní podnikatelský účet šla zrušit. Naopak měla zájem o zřízení běžného (nepodnikatelského) účtu a chtěla i „soukromý kontokorent“ (povolený debet). Soud prvního stupně se touto konkrétní okolností nezabýval, a proto odvolací soud k návrhu žalované vyzval žalobce k doložení dokladu o zrušení účtu č. [č. účtu] založeného na základě smlouvy bankovních službách ze dne 15. 1. 2020.

8. Žalobce uvedl, že účet č. [č. účtu] nebyl žalovanou „zaktivněn“, neboť žalovaná neprovedla aktivační vklad prostředků, a z toho důvodu byl učet následně zrušen. Žalované bylo zasláno upozornění ze dne 5. 11. 2020 s výzvou k aktivaci účtu libovolným vkladem v termínu do 31. 1. 2021 s poučením, že pokud tak neučiní, smlouva zanikne. Na tuto výzvu však nijak nereagovala. K uvedenému žalobce doložil výzvu z 5. 11. 2020. Dále žalobce uvedl, že nemá žádnou informaci o tom, že by žalovaná požádala o úvěr nikoliv jako podnikatelka. Podotkl, že s ohledem na její obsáhlou argumentaci je žalovaná zjevně zběhlá v problematice rozdílu právní úpravy týkající se spotřebitele a podnikatele. Při jednání odvolacího soudu žalobce doplnil, že dopis z 5. 11. 2020 byl žalované zaslán běžnou poštou.

9. Odvolací soud proto podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. doplnil dokazování dopisem ze dne 5. 11. 2020, kterým žalobce sděloval žalované, že pokud nevloží na svůj účet č. [č. účtu] první vklad nejpozději do 31. 1. 2021, má uvedený dopis považovat za výpověď smlouvy k produktu Profi účet. Smlouva zanikne uplynutím výpovědní doby, která činí 30 dnů ode dne doručení výpovědi.

10. Žalovaná popřela, že by tuto výpověď obdržela a uvedla, že uvedenou smlouvu o bankovních službách z 15. 1. 2020 zrušila až osobně na pobočce žalobce v březnu 2021. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že uvedený účet nebyl nikdy použit a že byl zrušen (pouze nebyla shoda kdy a na základě jaké skutečnosti). Žalovaná však neprokázala své tvrzení, že smlouvu o bankovních službách z 15. 1. 2020 zrušila až osobně na pobočce dne 29. 3. 2021, k němuž ani přes výzvu odvolacího soudu neoznačila žádný důkaz, resp. výslovně uvedla, že k tomuto tvrzení žádný důkaz nemá. Stejně tak žalovaná neprokázala, že současně dne 29. 3. 2021 žádala žalobce o tvrzený „soukromý kontokorent“, když odvolací soud k jejímu návrhu vyzval žalobce k doložení takové žádosti. Žalobce však sdělil, že nemá žádnou informaci o tom, že by žalovaná požádala o úvěr nikoliv jako podnikatelka. Sama žalovaná uvedla, že ani k tomuto tvrzení nemá žádný důkaz. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná vystupovala ve vztazích se žalobcem jako podnikatelka.

11. Dále odvolací soud doplnil dokazování podmínkami k povoleným debetům ze dne 30. 3. 2021 (č. l. 60–62), neboť soud prvního stupně k důkazu provedl podmínky k povoleným debetům ze dne 12. 4. 2017 (č. l. 42–44), tedy podmínkami, které nebyly aktuální k datu uzavření smlouvy o povoleném debetu ze dne 30. 3. 2021. Z podmínek k povoleným debetům pro fyzické osoby podnikatele a právnické osoby ze dne 30. 3. 2021 (dále také „Podmínky“) odvolací soud zjistil, že v článku 1 (označeném nadpisem Povolený debet) bod 1.1. je výslovně uvedeno, že na základě smlouvy o povoleném debetu je žalované poskytnut povolený debet do výše limitu (tj. do částky 50 000 Kč – pozn. odvolacího soudu), podle bodu 1.3 téhož článku je upravena dobu čerpání tak, že prostředky z povoleného debetu může žalovaná čerpat po dobu čerpání, která je 360 kalendářních dní, a to hotovostně nebo bezhotovostně. Doba čerpání začíná běžet prvním dnem, kdy je na účtu záporný zůstatek. Povolený debet je splatný v poslední den doby čerpání, po jejím uplynutí nesmí účet vykazovat záporný zůstatek. Pokud bude účet po uplynutí doby čerpání vykazovat záporný zůstatek, bude celý zůstatek považován za nepovolený debet. V témže článku 1. bodu 1.5 je upraven nepovolený debet, kdy v případě vzniku nepovoleného debetu na účtu nemá žalovaná právo čerpat povolený debet a má povinnost žalobci neprodleně uhradit veškeré dlužné částky, včetně příslušenství. Po dobu trvání nepovoleného debetu je žalobce oprávněn úročit celý záporný zůstatek na účtu úrokem z nepovoleného debetu. Z článku 5 bodu 5.1 písm. a) plyne, že za případ porušení se považuje i neplnění podmínek čerpání povoleného debetu podle článku 1. 3 Podmínek. Z článku 6. bodu 6.1 se podává, že pokud nastane případ porušení (viz článek 5.), je žalobce s přihlédnutím k jejich závažnosti oprávněn dle písm. a) článku 6.1. od smlouvy odstoupit.

12. Není pak správný názor žalované, že odstoupení od smlouvy o povoleném debetu je neplatné, neboť k němu došlo dříve, než uplynula doba, na který jí byl povolený debet poskytnut. K ukončení smlouvy o povoleném debetu totiž došlo z důvodu dlouhodobého (v délce trvání několika měsíců) přečerpání prostředků do nepovoleného debetu. Žalobce žalovanou na uvedenou skutečnost upozornil (mimo jiné) výzvou z 2. 3. 2022 a poskytl jí prostor pro vyrovnání částky tak, aby opět čerpala pouze do výše debetu povoleného, konkrétně měla uhradit částku 2 867,73 Kč, jak uzavřel již soud prvého stupně. Žalovaná však možnosti doplatit rozdíl mezi debetem povoleným a nepovoleným nevyužila, a žalobce proto od smlouvy o povoleném debetu s odkazem na článek 1 bod 1.

3. Podmínek a článek 6.1 písmeno a) Podmínek dopisem z 24. 3. 2022 odstoupil. Toto odstoupení učinil „pro neplnění podmínek čerpání povoleného debetu podle článku 1.3 Podmínek“. Pokud žalovaná namítala, že článek 1.3 upravuje pouze dobu čerpání, její závěr není správný. Tento článek stanoví, že po dobu čerpání, tedy po dobu 360 dní, lze čerpat povolený debet, ten však žalovaná (dlouhodobě) přečerpala, a tím se dostala do debetu nepovoleného, který je výslovně upraven v témže článku bodu 1.5 tak, že v případě vzniku nepovoleného debetu na účtu nemá žalovaná právo čerpat povolený debet a má povinnost žalobci neprodleně uhradit veškeré dlužné částky, včetně příslušenství. Po dobu trvání nepovoleného debetu je žalobce oprávněn úročit celý záporný zůstatek na účtu úrokem z nepovoleného debetu. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobce od smlouvy o povoleném debetu a následně i od smlouvy o bankovních službách k účtu č. [č. účtu] platně odstoupil. Pokud žalovaná namítala, že není správné, aby i při přečerpání např. 1 Kč byl zesplatněn celý úvěr, k čemuž poukazovala na jiné smlouvy u jiných bank, je namístě uvést, že smluvní vztah měla žalovaná se žalobcem, uvedená podmínka je deklarována přímo ve smlouvě o povolném debetu (která navíc ani není nijak obsáhlá) a současně ji podrobně upravují podmínky k povoleným debetům pro fyzické osoby podnikatele a právnické osoby v čl. 1 bod 1.

5. Nejednalo se tedy o překvapivé ani případně skryté ujednání, navíc žalobce k uvedenému odstoupení přistoupil až po dlouhodobém přečerpání v délce několika měsíců, navíc předem poskytl žalované prostor pro vyrovnání nepovoleného debetu. Za dané situace nelze dospět k závěru, že by tento postup žalobce odporoval obchodním zvyklostem či poctivému obchodnímu styku, jak namítala v odvolání žalovaná.

13. Nedůvodná je i námitka žalované, že soud prvního stupně se zabýval pouze označením smlouvy a nikoli faktickým stavem věci. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21. Žalovaná však opomenula, že uzavřela dvě smlouvy, nejprve dne 29. 3. 2021 smlouvu o bankovních službách a následující den smlouvu o povoleném debetu. V obou je v záhlaví označena jako podnikatelka, u smlouvy o účtu je uvedeno i označení „profi“, rozhodně se tak nejedná o jakékoliv skryté či klamavé označení. Navíc se zde jedná o povolené přečerpání (debet) na běžném, a to podnikatelském, účtu. Žalobce tedy s ohledem na charakter debetu nemohl dopředu jakkoli ověřovat, pro jaké účely budou prostředky fakticky čerpány, když nakonec mohlo dojí i k situaci, že žalovaná povolený debet nevyužije vůbec. Soud prvního stupně se však ve svém rozsudku zabýval i tím, že žalovaná je podnikatelkou již velmi dlouhou dobu (soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaná zahájila podnikatelskou činnost k datu 13. 7. 2011, avšak skutečně to bylo dle veřejně dostupných údajů v živnostenském rejstříku dokonce k datu 13. 8. 1992, což však na závěru soudu prvního stupně ničeho nemění - pozn. odvolacího soudu) a dále také skutečností, jak byly čerpané prostředky skutečně využity. Soud prvního stupně uzavřel, že uvedené prostředky „použila k uhrazení svých různorodých výdajů včetně výdajů spojených s podnikáním“, a proto uvedený vztah mezi účastníky neposoudil jako spotřebitelský. Tomuto závěru nelze nic vytknout. A jak již bylo shora uvedeno, pokud žalovaná namítala, že šla zrušit podnikatelský účet, což také svědčí o tom, že neměla v úmyslu zřídit si nový podnikatelský účet, toto své tvrzení (ani po doplnění dokazování odvolacím soudem) neprokázala.

14. Odvolací soud se i po zopakovaném a doplněném dokazování ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které pro stručnost odkazuje.

15. S ohledem na shora uvedené odvolací soud pro nadbytečnost nedoplňoval dokazování žalovanou předloženými listinami – fragment smlouvy s ČSOB, a. s. č. [Anonymizováno], výpis z účtu ČSOB, a. s. [Anonymizováno] [právnická osoba]. – souhlas klienta z 28.11.2019 a dva výpisy z účtu [právnická osoba]. za únor a březen 2022.

16. Pokud se jedná o žádost žalované o povolení splácení dlužné částky po 2 000 Kč, žalobce souhlasil se splátkami, avšak v takové výši, aby celý dluh (včetně příslušenství) byl uhrazen do dvou let. Uvedený požadavek splátky po 2 000 Kč nenaplňují a delší doba splácení by nepřiměřeně zvýhodňovala žalovanou na úkor žalobce. Soud proto stanovil obecnou lhůtu k plnění v délce tří dnů podle § 160 o. s. ř., kdy je na žalované, aby případně následně kontaktovala žalobce a požádala jej o možnost (pro obě strany přiměřených) splátek.

17. S ohledem na námitku žalované, že to byla ona, kdo se pokoušel řešit celou záležitost dohodou a žalobce tak, dle jejího názoru, nemá nárok na náhradu nákladů řízení, odvolací soud zopakoval dokazování rovněž žalovanou předloženou listinou – návrhem mimosoudní dohody z 10. 11. 2022. Z provedeného důkazu odvolací soud zjistil, že žalovaná sdělila, že posílá nejspíš poslední návrh mimosoudní dohody o narovnání s tím, že by uhradila 24 měsíčních splátek po 2 834 Kč. Dále uvedla, že do této dlužné částky jako výraz dobré vůle zahrnula polovinu úroků z prodlení do 30. 11. 2024 a náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Uvedla, že dle jejího názoru je odstoupení neplatné pro nedodržení sjednané doby 360 dní pro čerpání úvěru. Závěrem podotkla, že pokud žalobce tento návrh nepřijme, „nechť podá žalobu a uvidí se, zda se soudní spor žalobci vyplatí“.

18. Ze žalovanou předloženého návrhu mimosoudní dohody plyne, že sice navrhovala určité řešení vzniklé situace, avšak současně žalobci sdělila, že „pokud tento návrh nepřijme, nechť podá žalobu a uvidí se, zda se soudní spor žalobci vyplatí“. Skutečnost, že žalobce za dané situace na návrh žalované nepřistoupil, není podle názoru odvolacího soudu sama o sobě důvodem pro § 150 o. s. ř. a jiné okolnosti odůvodňující postup podle uvedeného ustanovení odvolací soud v projednávané věci neshledal; ostatně ani sama žalovaná jiné důvody neuvedla.

19. Odvolací soud proto podle § 219 o. s ř. rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný a náleží mu proto plná náhrada nákladů řízení. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z: - odměny za jeden úkon právní služby ve výši 3 220 Kč (tarifní hodnota 52 575,78 Kč) za účast u jednání, podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“), - jedné náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, - vše navýšeno o DPH (21 %) ve výši 770,70 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 4 440,70 Kč, když ve zbývajícím rozsahu se žalobce práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal.

21. Shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení plně úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu odvolacího řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř., kdy k uvedenému platí shodně důvody uvedené shora v 18. odstavci tohoto rozhodnutí. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).