27 Co 26/2025 - 131

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČ: [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ č.j. 7 C 456/2023-47 ze dne 1.10.2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno] v kat. úz. [Jméno žalovaného], zapsaného u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 21 456 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 634 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č.j. 7 C 456/2023-47 ze dne 1.10.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] v kat. úz. [Jméno žalovaného], zapsaného u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku ve výši 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 3.4.2008 od manželů [jméno FO]: budovu č.p. [Anonymizováno], rodinný dům, postavený na parcele č. [hodnota], pozemek parc.č. [hodnota] a pozemek parc.č. [Anonymizováno], vše v kat. úz. [Jméno žalovaného]. Dále vyšel z toho, že k nabývanému pozemku parc.č. [Anonymizováno] byla („minimálně zčásti“) připlocena část pozemku žalovaného parc.č. [Anonymizováno] o výměře 7 m2 (dále také jako „předmětný pozemek“), kterou žalobkyně užívá jako přístup k pronajatému pozemku parc.č. [Anonymizováno]. Jedná se o úzký pruh půdy navazující na pozemek parc.č. [Anonymizováno] o výměře 11 m2, o nějž vedla žalobkyně obdobný spor s [jméno FO] u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 35 C 225/2022, kde již bylo určeno vlastnictví žalobkyně na základě řádného vydržení. Podle názoru odvolacího soudu vyjádřeného v rozsudku č.j. 23 Co 27/2023-147 ze dne 11.7.2023 došlo k vydržení vlastnického práva podle právních předpisů účinných do 31.12.2013 uplynutím 10 let od kupní smlouvy, i když k uplynutí vydržecí doby došlo až za účinnosti nového občanského zákoníku. Soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav považoval za dostatečný a další důkazy již neprovedl.

3. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že jde o problematiku vydržení na základě domnělého (putativního) právního důvodu, neboť předmětný pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy z roku 2008, žalobkyně se to pouze domnívala. Navzdory právnímu názoru odvolacího soudu v paralelní věci sp. zn. 35 C 225/2022 (v rozsudku č.j. 23 Co 27/2023-147 ze dne 11.7.2023) uzavřel, že nelze postupovat podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť podmínky řádného vydržení nastaly (vydržecí doba 10 let doběhla) až za účinnosti nové právní úpravy, což podpořil výčtem rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. 22 Cdo 3387/2021. Podle nové právní úpravy § 1089 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) pak podle soudu prvního stupně vůbec není možné nabýt vlastnické právo řádným vydržením na základě putativního titulu, jako dříve. To by bylo možné jen mimořádným vydržením podle § 1095 o.z., k tomu ale neuplynula potřebná doba 20 let. Žalobkyně proto předmětný pozemek nevydržela a není jeho vlastníkem. Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení, které podrobně vyčíslil.

4. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, a to v celém rozsahu. Namítá, že její držba předmětného pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [Jméno žalovaného] byla založena na existujícím právním titulu – kupní smlouvě ze dne 3.4.2008, jejímž prostřednictvím nabyla od manželů [jméno FO] vlastnické právo k sousední parcele parc. č. [Anonymizováno] tvořící spolu předmětným pozemkem „jednolitý, fyzicky oplocený celek zahrady u rodinného domu č.p. [Anonymizováno].“ Tvrdí, že soud prvního stupně pochybil, jestliže za rozhodné považoval, že pozemek parc. č. [Anonymizováno] nebyl v kupní smlouvě výslovně specifikován, tato parcela totiž vznikla teprve po geodetickém zaměření provedeném 21.5.2021 a „z logiky věci nemohla být předtím v právním jednání individualizována.“ Odvolatelka tudíž setrvává na stanovisku, že titul k držbě existoval a že její dobrá víra byla objektivně odůvodněna „ujištěním převodců a faktickým stavem v terénu,“ šlo o omluvitelný omyl. Od roku 2008 žalobkyně užívá celý oplocený areál jako zahradu, o pozemek pečuje, nikdy jej nenabyla násilím ani lstí, a její víra v oprávněnost držby nebyla zpochybněna až do okamžiku vyhotovení geometrického plánu. Lhůta řádného vydržení deseti let tak uplynula nejpozději „v dubnu 2018.“ Pro podporu této teze odvolatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lze omluvitelný omyl shledat dokonce tam, kde držená plocha představuje až polovinu výměry titulem nabytého pozemku; v jejím případě však sporná část tvoří pouhá dvě procenta plochy zakoupené parcely. Dále žalobkyně zdůrazňuje závěry přijaté v obdobné věci sp. zn. 35 C 225/2022 ve sporu o sousední parcelu parc. č. [Anonymizováno], posouzení by tedy mělo být obdobné. Žalobkyně navíc namítá, že žalovaný nejevil o předmětný pozemek „přes 20 let žádný zájem,“ neuplatňoval svá práva, pozemek neudržoval, což potvrdili i předchozí vlastníci manželé [jméno FO]. Proto navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil.

5. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je po věcné i formální stránce správný. Žalobkyně staví odvolání na námitce nesprávného právního posouzení spočívající v údajně chybné aplikaci nového občanského zákoníku místo úpravy účinné k okamžiku, kdy se měla začít počítat vydržecí doba. Žalovaný zdůrazňuje, že taková námitka je lichá, protože rozhodným právem je právě zákon č. 89/2012 Sb., neboť vydržecí doba mohla skončit nejdříve po jeho nabytí účinnosti a otázku vydržení je proto nutné poměřovat kritérii tohoto kodexu. Zdůrazňuje rozdíl mezi titulární a toliko putativní držbou. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – zejména rozsudky sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a 22 Cdo 1172/2020 – a na odbornou literaturu žalovaný dovozuje, že od 1.1.2014 lze vlastnické právo k nemovitosti vydržet jen tehdy, opírá-li se držba o právní titul, který by byl sám o sobě způsobilý převést vlastnictví. Držba založená na domnělém titulu – typicky při „připlocení“ části sousedního pozemku k pozemku kupovanému – není podle nové právní úpravy řádná a může vést nejvýše k mimořádnému vydržení po dvaceti letech, což se však v projednávané věci z hlediska běhu času nemohlo uplatnit. Proto žalovaný považuje zkoumání dobré víry či poměru výměr za nadbytečné, neboť podmínky vydržení jsou kumulativní a absence právního titulu znemožňuje posunout se k hodnocení dalších podmínek řádného vydržení. Pro případ, že by odvolací soud zastával odchylný právní názor, žalovaný zdůrazňuje, že v řízení namítal též neprokázanost faktického vymezení oplocení a navrhoval provedení důkazů k této otázce; nalézací soud však vzhledem k právnímu závěru dokazování neprováděl. Závěrem podotýká, že hodnota předmětu řízení (1 645 Kč) činí spor ekonomicky marginálním. Na základě těchto úvah žalovaný navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné, byť ze zcela jiných důvodů, než žalobkyně akcentovala.

7. Zde odvolací soud předesílá, jakkoli jde o situaci obecně nežádoucí, že se stejně jako soud prvního stupně neztotožňuje s právními závěry, které odvolací soud (v jiném obsazení) přijal v související věci sp. zn. 35 C 225/2022 (v rozsudku č.j. 23 Co 27/2023-147 ze dne 11.7.2023), z níž žalobkyně při podání této žaloby zjevně vycházela a vychází. Podle již ustálené rozhodovací praxe (a soud prvního stupně stejně jako žalovaný odkázali na správnou právní úpravu a na zcela přiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která problematiku jasně řeší a není třeba je opakovat) není z hlediska přechodných ustanovení pro otázku nabytí vlastnického práva vydržením rozhodující okamžik uzavření kupní smlouvy nebo podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí (obecně okamžik uchopení držby), ale naopak okamžik, kdy ke vzniku vlastnického práva k předmětu vydržení ze zákona dochází, tedy okamžik uplynutí vydržecí doby. Pokud měla vydržecí doba uplynout (doběhnout) až od 1.1.2014 dále, je třeba pro délku vydržecí doby i další podmínky vydržení použít novou právní úpravu, účinnou od 1.1.2014. Správný je i navazující právní závěr soudu prvního stupně (i žalovaného), že nová právní úprava je od původní úpravy účinné do 31.12.2013 odlišná a že skutečně nově není možné řádným vydržením (s vydržecí dobou 10 let) získat vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě domnělého (putativního) titulu, jako dříve. To je právě případ „připlocení“ cizího pozemku, nebo jeho části, kterou však držitel nekoupil (např. neplatnou smlouvou), takže se případně (pokud neuzmul cizí pozemek nebo jeho část úmyslně) jen nesprávně domnívá, že i tuto část zemského povrchu koupil a drží ji v tomto omylu (jen na základě tohoto domnělého titulu) jako vlastní, což odpovídá tvrzením žalobkyně. Pak by skutečně nebylo potřebné řešit, jak to učinil soud prvního stupně, zda byl tento omyl žalobkyně omluvitelný a zda dobrá víra žalobkyně, že tato část zemského povrchu je podle takového titulu také její, byla dána se zřetelem ke všem okolnostem po celou vydržecí dobu, jak to bylo významné podle předchozí právní úpravy. Argumentace žalobkyně uvedená v odvolání zaměňuje právní titul skutečný (byť třeba neplatný) k předmětnému pozemku, kterým žalobkyně nedisponuje, a titul domnělý (putativní), kterým disponuje, a dále nesprávně vychází z historické (předchozí) právní úpravy a judikatury, která se však na danou věc při uvedeném skutkovém stavu nevztahuje a v poměrech nového občanského zákoníku se již neuplatní. K tomu odvolací soud odkazuje na judikaturu a literaturu uvedenou již v rozhodnutí soudu prvního stupně a ve všech vyjádřeních žalovaného.

8. Nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně se odvíjí od něčeho jiného. Soud prvního stupně totiž nepřihlédl ke všem odvolatelem tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem o.s.ř., a neprovedl také k tomu označené důkazy, ačkoli tak učinit měl (viz § 205 odst. 2 písm. b) a d) o.s.ř.). Konkrétně jde o tvrzenou předchozí držbu manželů [jméno FO] „od roku [Anonymizováno]“ (o její započtení) a o skutečnost, že žalovaný o předmětný pozemek nejevil zájem „přes 20 let.“ 9. Žalovaný sice tvrdil, že jde o nepřípustnou skutkovou novotu, uplatněnou až v odvolání, pro jejíž uplatnění nebyly splněny podmínky (viz § 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř. ve spojení s § 205a a § 212a o.s.ř.), tak tomu podle názoru odvolacího soudu ale není. Nejde o porušení procesních podmínek odvolacího řízení, včetně poučení žalobkyně o tom, co má tvrdit, aby v řízení uspěla, jak žalovaný tvrdil. Odvolací soud pouze zohlednil i další skutečnosti, které již včas tvrzeny byly, ale soud prvního stupně je (nesprávně) pominul, což spadá do přezkumu věcné správnosti postupu soudu prvního stupně. Argumentace žalovaného, jakkoli obecně správná, včetně citované judikatury, na danou situaci objektivně nedopadá.

10. Žalobkyně totiž již v žalobě mimo jiné (na více místech) uvedla, že předmětný pozemek před ní drželi jako svůj vlastní i manželé [jméno FO] „od roku [Anonymizováno].“ Tento pozemek byl podle tvrzení žalobkyně oplocený a užívaný (držený) „i manžely [jméno FO],“ přičemž žalovaný „po dobu více než 20 let o pozemek nejevil žádný zájem, své právo nenárokoval,“ neboť nevěděl, že by mohl být vlastníkem tohoto zaploceného pozemku. Není tedy pravdou, že byla tvrzena toliko „držba žalobkyně od roku [Anonymizováno],“ jak žalovaný namítá.

11. Jinými slovy, žalobkyně včas (již před koncentrací řízení - srov. § 118b o.s.ř. a § 119a odst. 1 o.s.ř.) tvrdila i skutkové okolnosti způsobilé založit podle hmotného práva její vlastnické právo, jehož určení se domáhá, nicméně soud prvního stupně tato tvrzení zcela pominul. To je klíčové. Soud prvního stupně neposkytl poučení podle § 118a o.s.ř. a dokazování k těmto okolnostem nevedl, ačkoli jde o rozhodné okolnosti k právnímu posouzení věci na základě řádného vydržení podle předchozí právní úpravy (s uplynutím vydržecí doby 10 let v roce 2013) nebo na základě mimořádného vydržení podle nové právní úpravy (s uplynutím vydržecí doby 20 let v roce 2023), jak bude dále rozvedeno. Totožnost skutku (žaloby) tím není dotčena.

12. Není přitom významné, že z hlediska svého nesprávného právního názoru to byla i žalobkyně, kdo nejen v odvolání, ale i před soudem prvního stupně akcentoval primárně ty (další) okolnosti, které soud prvního stupně řešil výhradně, tedy držbu žalobkyně „od roku 2008“ a její možné následky. Totéž ostatně akcentoval i žalovaný. V tomto směru nemá význam ani nesprávná předžalobní výzva žalobkyně, kde o držbě právních předchůdců ještě žádná zmínka nebyla. Tomu ostatně odpovídá i celá následná předžalobní korespondence.

13. Proto odvolací soud zopakoval a doplnil za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř. dokazování, a to výhradně listinnými důkazy, zejména fotografiemi založenými v tomto spisu a dále v připojeném spisu sp. zn. 35 C 225/2022, na který žalobkyně odkazovala, neboť nešlo o nijak rozsáhlé dokazování. Ve vztahu k dříve tvrzeným rozhodným skutečnostem se neuplatní pravidla koncentrace a neúplné apelace, proto i v odvolacím řízení jsou přípustné nejen dříve označené důkazy (paralelní spis), ale i důkazy nové, vztahující se k včasným tvrzením.

14. Již v předložené kupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a manželi [jméno FO] dne 3.4.2008 se hovoří o tom, že převáděné nemovitosti, mimo jiné i pozemek parc. č. [Anonymizováno] nabyli manželé [jméno FO] na základě kupní smlouvy ze dne 25.3.1993 a dále na základě kupní smlouvy „ze dne 7.3.2003,“ jejíž právní účinky vkladu práva vznikly ke dni 26.3.2003. Skutečnost, že manželé [jméno FO] dodatečně v roce 2003 dokupovali právě dolní zahradu parc. č. [Anonymizováno], vyplývá z připojeného spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 35 C 225/2022. Tento dolní pozemek (zahrada pod domem směrem ke strouze) přímo sousedí s pozemkem parc. č. [Anonymizováno], jehož vydržení bylo ve prospěch žalobkyně pravomocně vyřešeno v uvedeném dalším řízení, jak správně zjistil již soud prvního stupně. Na tento pozemek (úzký pruh) pak dále navazuje předmětný pozemek (ještě užší pruh). Obojí bylo zaměřeno geometrickým plánem č. [Anonymizováno] ze dne 3.1.2022. To bylo žalobkyni i žalovanému známo a nebylo to sporné. Současně ale nebylo sporné ani to, že žalovaný ve vztahu k předmětnému pozemku žádnou vlastnickou žalobu ve vztahu k předmětnému pozemku následně nepodal.

15. Z uvedeného geometrického plánu vyplývá, že rohové body „4“ a „7“ představují každý „roh plotu,“ takže červená čára mezi nimi zjevně odpovídá stávajícímu zaplocení a oba tyto pozemky, nejen dříve řešený pozemek par. č. [Anonymizováno] ale i předmětný pozemek parc. č. [Anonymizováno] (dle aktuálního zápisu v katastru nemovitostí, tehdy vedený v plánu pod č. [Anonymizováno]), leží uvnitř zaplocení směrem k pozemku žalobkyně parc. č. [Anonymizováno], a to zcela, nikoli „minimálně zčásti,“ jak uvedl soud prvního stupně, nebo v neznámém rozsahu, jak tvrdil žalovaný. Jde tedy o klasický případ připlocení (zde celého předmětného pozemku o minimální výměře).

16. V připojeném spisu se nachází i předchozí geometrický plán č. 393/2002 ze dne 18.12.2002, který odděloval od pozemku pana [jméno FO] parc. č. [Anonymizováno] právě pozemek parc. č. [Anonymizováno] prodávaný manželům [jméno FO] následnou kupní smlouvou z března 2003 (navazující na jejich ostatní nemovitosti, čistě obdélníkový). Kupujícím manželům [jméno FO] proto musel být obsah plánu znám, žalovaný k tomu předložil i tomu odpovídající návrh na vklad práva, který oba podepsali. Z tohoto plánu vyplývá i existence sousedního zadního pozemku parc. č. [hodnota], úzkého trojúhelníkovitého tvaru, přičemž hranice směrem k pozemku pana [jméno FO] je vyznačena přerušovanou čarou, nikoli plnou čarou jako ostatní hranice, předmětem zaměření ale tato hranice tehdy nebyla, ostatní hranice měly být podle plánu značeny „zdmi a plastovými mezníky.“ Rohy oplocení v dotčeném místě plánu popsány nejsou. Pozemek parc. č. [hodnota] na pozemek parc. č. [Anonymizováno] sice přímo nenavazuje, současně ale není patrný žádný zub či odskok v jasně zakreslených hranicích (zaměřovaných i ostatních, vyznačených plnou čarou). [právnická osoba] z druhé strany ([Anonymizováno]) pozemek parc. č. [Anonymizováno] naopak navazuje přímo na hranici jejich pozemku (roh na roh), což by nasvědčovalo linii oplocení (viz též níže).

17. Tato návaznost plotů je pak patrná z předložených historických fotografií, které byly založeny v uvedeném spise, a to i na straně pana [jméno FO], byť většina fotografií má buď nízké rozlišení, nebo je focena z dálky od domu. Na těchto fotografiích je patrná i výstavba plotu mezi panem [jméno FO] a manželi [jméno FO] (z pohledu od jejich domu vlevo), a to v linii vyznačené v uvedeném geometrickém plánu. Tato masivní rozhrada (opěrná zeď z tvárnic a betonu držící zvýšený pozemek pana [jméno FO] od oddělené části manželů [jméno FO]) tedy v místě stála už tehdy. Na druhé straně (z pohledu od domu [jméno FO] vpravo) směrem k sousedům [Anonymizováno] byl tehdy drátěný plot se sloupky a podezdívkou. V zadní části (z pohledu od domu [jméno FO] napříč), tedy právě v kritickém místě předmětného pozemku, je na historických fotografiích patrné provizorní oplocení, jen s několika sloupky a blíže neidentifikovatelnou podezdívkou, navazující na popsané konce bočních plotů se sousedy ([jméno FO] a [Anonymizováno]) a také hranice sečení. Obdobná fotografie z pohledu od domu [jméno FO] dozadu na zahradu je pak založena i ve znaleckém posudku, který byl podkladem pro převod vlastnického práva z manželů [jméno FO] na žalobkyni v roce 2008. Zde je třeba zdůraznit zejména okolnost, že na fotografiích není patrný jakýkoli (nelogický, podezřelý, geometrickému plánu zjevně neodpovídající) odskok plotu [jméno FO] oproti sousedům směrem dozadu ke strouze.

18. Z těchto důkazů tedy vyplývá, že v době, kdy pozemek parc. č. [Anonymizováno] nabyli manželé [jméno FO] již v kritickém místě dokonce nějaký provizorní plot existoval a že v této kvalitě soubor nemovitostí koupila i žalobkyně. Z fotografií lze dále usuzovat, že původní oplocení navazovalo na tehdy existující rohy oplocení u obou sousedních pozemků, včetně masivní rozhrady z tvárnic na straně u pana [jméno FO] (vlevo). Argument žalovaného, že na fotografiích nejsou žádná data, považuje odvolací soud za účelový. S tímto argumentem by nebyly použitelné v zásadě žádné historické fotografie. Zde navíc vše časově navazuje na dělení pozemků s panem [jméno FO] uvedenou rozhradou, geometrickým plánem a smlouvou. Tento stav pak odpovídá i pozdějšímu stavu v roce 2008.

19. To ostatně v uvedeném řízení sp. zn. 35 C 225/2022 potvrdili i manželé [jméno FO]. Jejich výpovědi odvolací soud přečetl z protokolu o jednání (veřejné listiny) jen jako listinný důkaz, přičemž nepovažoval za nutné svědky vyslechnout znovu osobně, jak se žalovaný domáhal. Jakkoli ustálená soudní praxe vyžaduje přímé poznatky z výslechů osob, nelze přehlédnout, že v tomto řízení jde pouze o podpůrné důkazy k uvedeným historickým fotografiím. Výslech svědků považoval odvolací soud za nehospodárný i s ohledem na nespornou bagatelní hodnotu předmětu sporu (1 645 Kč, jak sám žalovaný zdůrazňoval) a dotčené osoby nevyslechl.

20. Z výpovědi svědkyně [jméno FO], jak byla zaznamenána v protokolu o jednání ve věci sp. zn. 35 C 225/2022, mimo jiné vyplývá, že na konci pozemku koupeného od pana [jméno FO] (pozemek parc. č. [Anonymizováno]) tehdy „plot byl.“ Byl tam „starý plot směrem ke strouze, plot navazoval na sousedy.“ Musely tam být „nějaké sloupky,“ protože tam bylo takové „staré zrzavé pletivo.“ 21. Svědek [jméno FO] uvedl, že „když pozemek kupoval, tak byl oplocen, plot byl i v zadní části.“ Vedle bydlí sousedé, ti tam měli vždycky plot a „ty dva ploty navazovaly,“ plot „žalobce“ (pana [jméno FO]) „také navazoval,“ nebyl tam „žádný odskok.“ Bylo to tak, když zahradu kupoval, i v době, kdy pozemek prodával žalobkyni. Dále popsal, že „vzadu za plotem je taková strouha,“ plot „nikdy nebyl přímo u strouhy, byla tam nějaká proluka,“ odhadem „1 metr až 1,5 metru od strouhy.“ Plot byl starý, „bylo tam nějaké pletivo, nebyly tam betonové sloupky, byly tam nějaké trubky.“ Pokud byly svědkovi předloženy shora uvedené fotografie rozestavěné zdi (rozhrady), tak uvedl, že plot navazoval „na konci zdi“ (rozuměno u pana [jméno FO]) a „vedl až k rohu pozemku [Anonymizováno].“ 22. V uvedeném řízení vypovídala i paní [jméno FO]. Uvedla, že pozemek žalobkyně je oplocen, „současný plot tam vznikl za doby paní [jméno FO].“ Od dětství si pamatuje, že tam „nějaká oplocení byla.“ Z výpovědi ale nevyplývá, kdy a jaká oplocení má přesně na mysli. K době, kdy tam byli manželé [jméno FO], uváděla různé verze. Jednou, že vzadu „plot moc nebyl,“ protože „oni pořádně neměli ani na zahradu přístup,“ přístup byl po žebříku. Podle názoru odvolacího soudu v této části spíše hovořila o plotu mezi domem s pozemkem (vyvýšeným, získaným v roce 1993) a přikoupenou zahradou parc. č. [Anonymizováno] (položenou níže, přístupnou tehdy jen po žebříku, od roku 2003). Jinak totiž k dolní zahradě uvedla, že tam plot „byl, nějaký maximálně rozpadlý.“ Na jiném místě uvedla, že je klidně možné, že tam před současným plotem žalobkyně „něco bylo,“ nebo že „není schopna říci,“ jestli za manželů [jméno FO] „tam plot byl nebo nikoliv,“ a to ani podle fotografie. V současnosti potvrdila, že plot je umístěn takovým způsobem, že „navazuje“ na její plot.

23. Z aktuálních fotografií, které žalobkyně předložila odvolacímu soudu, jasně vyplývá, že nejde o stejné oplocení, jaké je zachyceno na historických fotografiích, ale o oplocení nové, budované až samotnou žalobkyní (tedy někdy po roce 2008). Detailní záběry rohů plotu ale potvrzují návaznost nejen na historický drátěný plot manželů [Anonymizováno], ale i na historickou masivní rozhradu (podezdívku) souseda [jméno FO], která je stejná jako na historických fotografiích. Není zde žádný odskok (zábor navíc), který by žalobkyně vytvořila. Lze tedy jednoznačně potvrdit, že žalobkyně při pozdější výstavbě svůj plot na úkor žalovaného žádným způsobem neposunula, stavěla na stejném místě, kde už plot dříve byl, neboť tento plot vede stále v návaznosti na rohy plotů obou sousedů, jak byly v místě již za manželů [jméno FO]. Na fotografiích je ostatně patrné i zachování proluky o šířce cca 1-1,5 metru mezi plotem a strouhou, jak o ní hovořil v předchozím řízení svědek [jméno FO], přičemž přes strouhu v místě nově vede lávka, která však není předmětem posouzení.

24. Historické držební hranice všech tří sousedů lze tedy považovat za prokázané, a to dokonce i prostřednictvím plotů, včetně historického plotu u [jméno FO] a později u žalobkyně. [právnická osoba] věc je rozhodná držba žalobkyně ve stejném rozsahu, v jakém pozemek parc. č. [Anonymizováno] a s ním i zaplocený (až později geometricky oddělený) cizí pozemek parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] (předmětný pozemek) užívali již od března 2003 i manželé [jméno FO].

25. Žalovaný ostatně nikdy netvrdil, že by již tehdy v roce 2003 brojil proti jakémukoli oplocení ([jméno FO], [Anonymizováno], nebo [jméno FO]), včetně tehdejší nové rozhrady mezi panem Vlčkem a Řehořovými, včetně jejího zakončení směrem ke strouze, a to až do zaměření v roce 2022, tedy že by již tehdy vznikla nějaká pochybnost, že rohy navazujících oplocení zasahují i na (za) pozemek žalovaného a že ve skutečnosti nejde o hranici pozemku parc. [Anonymizováno]. Výměra omylem připlocené části je zcela zanedbatelná. V tomto směru nelze přeceňovat ani tehdejší geometrický plán z roku 2002, který [jméno FO] znali, ale ze kterého nelze bez dalšího uzavřít, že by byl v rozporu s tím, co [jméno FO] začali užívat (nová obdélníková zahrada vedoucí skoro ke strouze). Sami totiž zadní plot nestavěli, neposouvali, plot navazoval na sousedy, což u [Anonymizováno] tehdejšímu plánu přímo odpovídá a u souseda [jméno FO] s ním není v jasném rozporu, jak ostatně uzavřel soud prvního stupně i odvolací soud v předchozím pravomocně skončeném sporu žalobkyně a souseda [jméno FO] o pozemek parc. č. [Anonymizováno].

26. Tvrzení žalovaného před odvolacím soudem (v rozporu s dosavadní obranou), že předmětný pozemek vlastně „mohli vydržet“ již manželé [jméno FO], takže si jejich držbu žalobkyně započítat nemůže, a proto je třeba zkoumat ještě blíže neohraničenou předchozí držbu jejich předchůdce (zřejmě pana [jméno FO]), považoval odvolací soud naopak za nepřípustnou novotu, neboť o něčem takovém žalovaný včas před soudem prvního stupně žalovaný nic netvrdil (viz též § 211a o.s.ř.). Součástí žalobních tvrzení a obrany byla před soudem prvního stupně jen držba manželů [jméno FO], kteří předmětný pozemek drželi jen „od března 2003“ (do března 2008, tedy cca 5 let), nikoli okolnosti dřívější držby. Opět tedy nejde o porušení procesní rovnosti stran. Žalovaný se pouze pokoušel do řízení vtáhnout skutečně nová tvrzení o okolnostech držby předmětného pozemku před rokem 2003.

27. Soud prvního stupně správně vyřešil prvotní otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle § 80 o.s.ř., o tom ani nebyl spor.

28. Podle § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od 1.1.2014). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

29. Žalobkyně se dovolává vydržení předmětného pozemku a tvrdí, že se držby ujala v roce 2008 po svých předchůdcích, kteří předmětný pozemek drželi od března 2003, a následně ho držela a užívala až do roku 2022, kdy došlo k jeho zaměření, a i poté. V tomto smyslu se žalobkyně skutečně dovolává i skutečností a právních následků (vydržení), které měly nastat do 31.12.2013, proto je třeba (lze) postupovat i podle tehdy účinných právních předpisů, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“).

30. Podle § 129 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

31. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

32. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

33. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. se do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

34. Vydržení vlastnického práva je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, který se neodvozuje od práva předchozího vlastníka. K nabytí vlastnictví vydržením dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, není třeba žádného dalšího právního úkonu (jednání). Účelem institutu vydržení bylo a je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním, kdy dochází k přeměně institutu oprávněné držby v právní institut vlastnictví. Samotná držba je již od dob římského práva v první řadě dána fyzickým ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a v druhé řadě vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Podmínkami řádného vydržení, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou podle uvedené předchozí právní úpravy nepřetržitá držba po dobu 10 let, včetně započtení doby obdobné držby případných předchůdců, kteří sami vlastnické právo nevydrželi, a skutečnost, že tento držitel (i jeho předchůdce) je držitelem oprávněným.

35. Držba je oprávněná tehdy, když se držitel ujímá držby se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že mu věc patří. Subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Není-li splněna jedna z těchto podmínek, nelze vlastnické právo nabýt z titulu řádného vydržení. Otázka existence dobré víry držitele se posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu právo odpovídající vlastnickému právu vzniklo a že mu náleží. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se měl a mohl při normální opatrnosti vyhnout, omyl musí být omluvitelný. Jde však o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska.

36. V soudní praxi není pochyb o tom, že nemovitou věc bylo možné podle předchozí právní úpravy držet oprávněně i na základě domnělého titulu (putativního důvodu) pro nabytí vlastnictví (tzv. titulus putativus), pokud se dobrá víra vztahuje i k tomuto titulu jako způsobilému důvodu nabytí. Titul pro nabytí vlastnictví nemusí být dán, postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že zde takový způsobilý titul je. Tato okolnost se posuzuje objektivně, subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí (tzv. držba contra tabulas) rovněž podle ustálené praxe sám o sobě nezakládá ztrátu dobré víry (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 7.5.2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a ze dne 26.7.2017, sp. zn. 22 Cdo 3011/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2016, sp. zn. 22 Cdo 277/2016, a ze dne 11.1.2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016).

37. Ve vztahu k nesrovnalosti výměr, což je typický následek připlocení cizího pozemku, lze zmínit závěry rozsudků Nejvyššího soudu, který uzavřel, že rozdíly menší než 100 % obvykle omluvitelné být mohou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, ze dne 6.10.2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004 a další). 38. [jméno FO] byli s obsahem geometrického plánu (katastrální mapy) při koupi předmětného pozemku v roce 2003 nepochybně seznámeni, nicméně z této mapy nebylo podle názoru odvolacího soudu možné ve vztahu k předmětnému pozemku v terénu vyčíst při běžné opatrnosti rozpor mezi mapou a reálným průběhem oplocení (držby) v terénu. Rozdíl výměr koupeného a reálně drženého pozemku je minimální, tvar pozemku je stejný, byla dána i návaznost na již existující ploty, včetně pana [jméno FO], a žalovaný ani nikdo jiný proti tehdejšímu stavu nebrojil, a to až do zaměření plánem z roku 2022, jak shora uvedeno. [jméno FO] směrem ke strouze nic nového nestavěli, dosavadní provizorní plot neposouvali. Pozdější výstavba stávajícího plotu ze strany žalobkyně pak okopírovala předchozí průběh plotu mezi historickými rohy pozemků sousedů. [jméno FO] a následně ani žalobkyni tak nelze objektivně vytýkat úmyslný zábor cizího pozemku (nepoctivý úmysl zmocnit se cizí věci nebo její části), ani okolnost, že si větší rozlohy drženého pozemku nevšimli, ačkoli si toho při běžné opatrnosti všimnout měli a mohli. Nevšiml si toho tehdy nikdo, ani sousedé, a dokonce ani žalovaný. 39. [jméno FO] od března 2003 (a následně i žalobkyně) tak byli při koupi zahrady v dobré víře, že jim (jí) i předmětný pozemek (jako příslušná část zemského povrchu) podle smlouvy náleží jako domnělá součást toho pozemku, který koupili. Netušili, že drží fakticky i část cizího pozemku. K vydržení vlastnického práva bylo třeba, aby ho v dobré víře soustavně drželi alespoň deset let, což [jméno FO] nesplnili. Jejich držbu si i proto může započítat žalobkyně, která držbu nabyla za stejných podmínek až o 5 let později a dále v ní pokračovala. Právě omluvitelný omyl o tom, že drží jen svůj vlastní pozemek a nikoli též část cizího pozemku, dává držiteli možnost vlastnické právo vydržet na úkor skutečného vlastníka připlocené části, který jedná v obdobném omylu (nic mu subjektivně nechybí) nebo jen na své vlastnictví nedbá. Žalovaný se také o předmětný pozemek celou tu dobu nijak nezajímal, podle názoru odvolacího soud také netušil, že žalobkyně do jeho vlastnického práva zasahuje, a to až do zaměření v roce 2022. Řádné vydržení vlastnického práva podle původní právní úpravy již v březnu 2013 je proto podle názoru odvolacího soudu opodstatněné.

40. Dobrá víra zanikala podle tehdejší právní úpravy a ustálené soudní praxe až ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnostech, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Pokud zde dobrá víra byla při zahájení držby a ke ztrátě dobré víry nedošlo po celou vydržecí dobu 10 let, právní následek nastal a již se nezmění jinak než následným převodem či přechodem vlastnického práva. Události nastalé později (po březnu 2013) nemohou mít na již nastalé účinky vydržení jakýkoli vliv.

41. Dále je třeba uvést, že určení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku je podle názoru odvolacího soudu věcně opodstatněné ještě (spíše primárně) z jiného důvodu, a to na základě mimořádného vydržení.

42. Nová právní úprava účinná od 1.1.2014 podmínky vydržení významně změnila. Oproti zpřísnění podmínek řádného vydržení, kde je vydržení vlastnického práva na základě putativního důvodu nově vyloučeno, jak shora uvedeno, zavedla nově i tzv. mimořádné vydržení (srov. § 1095 o.z.), u kterého se naopak nevyžaduje, aby dobrá víra byla se zřetelem ke všem okolnostem oprávněná (nově „řádná, poctivá a pravá“). Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí (tedy v případě nemovitých věcí doba 20 let), vydrží držitel nově vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Nic takového ale prokázáno nebylo. Tato úprava se přitom použije i na držbu zahájenou do 31.12.2013, přičemž lze také započítat obdobnou držbu právního předchůdce (viz též § 1096 odst. 2 o.z.).

43. Podle přechodného ustanovení § 3066 o.z. se do doby stanovené v § 1095 o.z. totiž započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

44. Z toho vyplývá, že i v případě nesplnění podmínek řádného vydržení podle předchozí právní úpravy do 31.12.2013 (zde v březnu 2013, nikoli 2018) může dojít k mimořádnému vydržení podle nové právní úpravy (za méně přísných podmínek, ale za delší dobu) s tím, že do běhu vydržecí doby se započítává i doba do 31.12.2013, nicméně k mimořádnému vydržení může dojít nejdříve k 1.1.2019.

45. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu uvedených nových ustanovení benevolentní a stojí na postulátu, že faktický stav může převážit nad právním stavem a „čas zhojí mnohé.“ Nechrání se jen zjevné lsti a podvody, což není tento případ. Nepoctivý úmysl nelze podle Nejvyššího soudu ztotožňovat s nepoctivou držbou, která je upravena v § 992 o.z. Nepoctivý úmysl je založen na negativní koncepci dobré víry, tedy jen na opodstatněném přesvědčení o tom, že držitel, který se držby ujímá, nikomu nepůsobí v tomto okamžiku (při uchopení držby) svou držbou újmu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, které bylo publikováno i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 2/2023, nebo sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Rozhoduje okamžik uchopení držby.

46. Současně také Nejvyšší soud uzavřel, že mimořádná vydržecí doba je natolik dlouhá, že je legitimní na skutečném vlastníku požadovat, aby své vlastnické právo v této době začal bránit u soudu, což je další zmírnění podmínek vydržení (vyvážení potřebné dlouhé doby). Nepoctivý úmysl tak již nemůže bez dalšího založit, pokud se držitel dodatečně od kohokoli či jakýmkoliv způsobem v průběhu vydržecí doby dozvěděl o skutečnostech, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, jak platilo dřív (u řádného vydržení, viz výše). Aby se stávající držitel stal nepoctivým, je třeba podat vlastnickou žalobu (viz § 995 o.z.). Nestačí již tedy různá upozornění, nebo výzva skutečného vlastníka, a ani uvedené zaměření (plán z roku 2022). K tomu lze odkázat na stejná rozhodnutí Nejvyššího soudu, popř. též na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3718/2022.

47. Mezi účastníky přitom nebylo sporu o tom, že do března 2023 a ani později žalovaný žádnou vlastnickou žalobu vůči žalobkyni ve vztahu k předmětnému pozemku nepodal. Pokud již v roce 2003 ani později nebylo prokázáno úmyslné posunutí plotu [jméno FO] nebo žalobkyní (do pozemku žalovaného), nelze dovozovat za popsaných okolností nepoctivý úmysl žalobkyně ani jejích předchůdců, i kdyby [jméno FO] nebyli ve vztahu k řádnému vydržení podle předchozí úpravy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek (část zemského povrchu) také patří, jak shora uvedeno. Zcela jistě totiž nelze za shora popsaných okolností dovozovat jejich nepoctivý úmysl zmocnit se cizího pozemku.

48. Pak by ale žalobkyně nabyla podle nové právní úpravy vlastnické právo k předmětnému pozemku i mimořádným vydržením (byť až v březnu 2023), i kdyby podmínky řádného vydržení podle dřívější právní úpravy (v březnu 2013) nesplnila. Klíčový je v tomto směru klidový faktický stav spojený s pasivitou žalovaného po celou shora uvedenou dobu. Jde o zákonný následek institutu vydržení, který je spravedlivě spojen mimo jiné i s letitou pasivitou skutečného vlastníka, kterému v jeho faktické držbě „nic nechybí,“ nebo o to nedbá. Žalovaný se skutečně o předmětný pozemek „přes 20 let“ (od roku 2003) nezajímal, jak bylo v žalobě tvrzeno.

49. Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil a určil, že vlastníkem předmětného pozemku (ke dni rozhodnutí soudu) je žalobkyně.

50. S ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo třeba v otázce náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodnout znovu, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř., ve prospěch zcela úspěšné žalobkyně.

51. Žalovaný navrhoval, aby náhrada nákladů nebyla žalobkyni přiznána, neboť žalovaný nezavdal příčinu k podání žaloby. Zdůraznil, že v odůvodněných případech obdobným žádostem o uznání vlastnického práva vždy vyhoví, nicméně žalobkyně v rámci předžalobní výzvy argumentovala jen nezpůsobilým důvodem vydržení (svou držbou od roku 2008 do roku 2018, nikoli též držbou svých předchůdců od roku 2003), takže na předžalobní požadavek žalobkyně nemohl přistoupit. To ale na výsledku nic nemění, i když je pravdou, že žalobkyně v předžalobní korespondenci skutečně započitatelnou držbu svých předchůdců nezmínila. Rozhodný je totiž obsah žaloby a skutečnost, že žalovaný vlastnické právo žalobkyně za takto popsaných okolností ani tak neuznával a že své stanovisko nezměnil ani poté, co odvolací soud na věc předestřel svůj odlišný názor. Existence a obsah předžalobní výzvy totiž za takových okolností není vůbec rozhodující. Žalovaný by ve skutečnosti nárok žalobkyně neuznal ani kdyby výzva měla shodný obsah jako žaloba, takže ve skutečnosti zavdal příčinu k požadovanému určení.

52. Při stanovení výše náhrady před soudem prvního stupně je třeba vyjít z vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2024 (dále jen advokátní tarif) a z odměny za jeden úkon právní služby podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve výši 3 100 Kč. Náklady žalobkyně před soudem prvního stupně se sestávají z odměny advokáta za 4 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a to za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání). Dále náleží 4 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, DPH z uvedených částek podle § 137 o.s.ř. a náhrada soudního poplatku 5 000 Kč. Jiné náklady uplatněny nebyly, ani nevyplývají z obsahu spisu. Celkové náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně tak činily 21 456 Kč (4x 3 100 Kč + 4x 300 Kč + DPH + 5 000 Kč). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit do tří dnů k rukám advokáta (srov. § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.). Žádný důvod k prodloužení lhůty k plnění nebo ke snížení či k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.

53. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. podle stejných výpočetních postupů, postupoval však s ohledem na okamžik provedení jednotlivých úkonů již podle advokátního tarifu ve znění od 1.1.2025. Náhrada náleží za 2,5 úkonu právní služby po 5 620 Kč (odvolání a účast u jednání v plné výši, účast u vyhlášení rozsudku v poloviční výši), za režijní paušály 3x 450 Kč, DPH a soudní poplatek, celkem 23 634 Kč. O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud opět podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů odvolacího řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud také neshledal, jak shora uvedeno.

Poučení