27 CO 269/2021-748

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a Mgr. Radka Kopsy ve věci žalobce: ; titul příjmení příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; anonymizováno , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 8. 2021, č. j. 27 C 75/2017 – 680,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 724,31 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným (v pořadí druhým) rozsudkem okresní soud určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 11. 2016, daná žalovaným žalobci dne 16. 11. 2016, je neplatná (výrok I.), a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 116 129,60 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že pracovní poměr žalobce vznikl u žalovaného dne 14. 2. 2011 jmenováním do funkce [funkce] [stát. instituce], že žalovaný listinami ze dne 16. 9., 29. 9. a 15. 11. 2016 upozorňoval žalobce na porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci, vůči nimž se žalobce následně ohrazoval, a že dne 16. 11. 2016 dal žalovaný žalobci výpověď pro soustavné méně závažné porušování právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci podle § 52 písm. g) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen „zákoník práce“), spočívající v jednání vytýkaném ve třech výše uvedených listinách. Daná výpověď splňovala zákonné formální předpoklady, neboť byla učiněna v písemné formě, vymezovala důvod skončení pracovního poměru a byla doručena žalovanému. Spor účastníků se týkal splnění materiálních předpokladů této výpovědi, tj. zda se ve výpovědi popsaným jednáním (viz tam uvedené tři případy porušení povinností) žalobce dopustil soustavného méně závažného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, za splnění hmotněprávní podmínky, že byl písemně upozorněn na možnost výpovědi, dopustí-li se opět porušení povinnosti, kteréžto upozornění mu bylo předáno v posledních šesti měsících před doručením výpovědi.

3. Okresní soud jako první posuzoval ve výpovědi tvrzený skutek, dle něhož dne 17. 8. 2016 žalobce v sídle [stát. instituce] hrubým způsobem slovně napadl paní [příjmení], když tomuto jednání byla přítomna veřejnost a celá věc byla zaznamenána strážníky městské policie. Okresní soud vzal za prokázané, že uvedeného dne vytýkal žalobce paní [jméno] [příjmení], která v pracovní pozici [anonymizována dvě slova] a [funkce] byla jeho podřízenou, nesplnění pracovních úkolů, a to odeslání dokumentů cestou datové schránky. [anonymizováno] [funkce] sdělila, že k odeslání dokumentů nedošlo z důvodu nefunkčnosti systému, nevysvětlila však, z jakých důvodů [funkce] o neodeslání dokumentů neinformovala a proč nezajistila splnění pracovního úkolu jiným náhradním způsobem. Nebylo přitom prokázáno, že by žalobce vůči [anonymizováno] použil vulgární výrazy a hrubých slov. Jednání, které se odehrálo v kanceláři [anonymizováno], nebyly přítomny další osoby a pouze ty osoby, které v tu dobu stály na chodbě budovy [stát. instituce], mohly vnímat probíhající rozhovor. V řízení nebylo dále prokázáno, že by jednání žalobce ve vztahu k [anonymizováno] byla přítomna veřejnost, neboť na chodbě [anonymizováno] se z důvodu v řízení blíže nezjištěných nacházeli jen zaměstnanci žalovaného a dva strážníci městské policie, když v tu dobu jen prošla další osoba. Přítomnými strážníky ([jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]) bylo až s týdenním odstupem podepsáno písemné oznámení, o němž oba v oznámení označení strážníci městské policie uvedli, že jej nesepisovali. Žalovaný v řízení namítal formu, kterou bylo příslušné sdělení [jméno] [příjmení] žalobcem prezentováno. Osoby, které byly přítomny v kanceláři [anonymizováno] či na chodbě [anonymizováno] před touto kanceláří, uváděly křik ze strany žalobce a bouchnutí dveří. Žalobce pak uvedl, že na [jméno] [příjmení] nekřičel, je však možné, že zvyšoval hlas. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že slovní projev žalobce byl obecně hlasitý (hlučnější jednání potvrdil i bývalý starosta žalovaného, tehdy [funkce] [titul] [jméno] [příjmení]). K tomu okresní soud uvedl, že žalovaný má nyní výhrady ke způsobu slovního projevu žalobce v rámci jeho pracovního zařazení a tento způsob slovního projevu žalobce označuje jako méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, avšak po celou dobu trvání pracovního poměru žalobce u žalovaného ve funkci [funkce] od roku 2011 neučinil žádná pracovněprávní opatření vedoucí k adekvátní nápravě. Za tohoto stavu okresní soud dovodil, že jednání uvedené v upozornění ze dne 16. 9. 2016 a následně ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 11. 2016 nedosahuje takové intenzity porušení, jež by mohla splnit zákonné předpoklady výpovědi z pracovního poměru, když vzal v úvahu nejen funkci, kterou žalobce v té době zastával, ale i jeho dosavadní plnění pracovních úkolů a situaci, v níž k vytýkanému jednání došlo.

4. Nad rámec tohoto posouzení okresní soud uvedl, že pokud žalovaný ve vztahu k prvnímu skutku neměl na mysli obsah, ale formu sdělení žalobce, pak nutno dovodit, že žalovaným skutkově vymezený výpovědní důvod v písemné výpovědi byl konkretizován teprve v průběhu soudního řízení, tudíž není zřejmé, jaké skutečné důvody vedly žalovaného k rozvázání pracovního poměru se žalobcem, v čem mělo vlastně spočívat méně závažné porušení povinnosti žalobce. Výpověď v tomto směru není řádně konkretizována, přičemž tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem dle § 18 zákoníku práce.

5. V případě dalšího (druhého) skutku výpovědního důvodu (žalobcem zpracovaného souboru – připomínek ke koncepci sportu, přílohy e-mailu zastupitele [titul] [jméno] [jméno] zaslaného [stát. instituce]) vzal okresní soud za zjištěné, že tento soubor měl dne 5. 9. 2016 v době od 10:11 hodin do 14:02 hodin otevřený žalobce, že žalobce s tímto dokumentem ve výše uvedeném časovém úseku, a to v pracovní době, pracoval, aniž by byl tímto úkolem svým zaměstnavatelem pověřen. Pokud žalobce namítal, že označení souboru v upozornění ze dne 29. 9. 2016 a ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 11. 2016 není totožné s tím souborem, který byl dne 9. 9. 2016 rozeslán e-mailovou poštou zastupitelem [titul] [jméno] [příjmení] s ohledem na označení souboru jinou příponou, pak měl okresní soud za to, že při písemném vyhotovování listin doručovaných žalobci došlo k chybě v psaní a místo správné přípony„ docx“ bylo nesprávně uvedeno„ doxs“. Nebylo přitom zjištěno, že by existovaly dva soubory označené jako„ Připomínky ke koncepci sportu 09 2016“, a to jeden s příponou„ docx“ a druhý s příponou„ doxs“. V řízení byl předložen autentický soubor v elektronické podobě, z něhož vyplývá, že autorem souboru je žalobce, je z něho patrno, kterého dne a od kdy a do kdy byl soubor vytvořen a naposledy upraven. Jestliže se žalobce v pracovní době věnoval činnosti, ke které nebyl svým zaměstnavatelem pověřen, pak lze toto jeho jednání považovat za méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci.

6. Ve vztahu k poslednímu skutku výpovědního důvodu vzal okresní soud za prokázané, že sdělení o zahájení správního řízení ve věci schválení návrhu aktualizace bezpečnostního programu bylo na úřední desce zveřejněno dne 3. 11. 2016, ačkoliv oznámení příslušného krajského úřadu bylo [stát. instituce] doručeno dne 4. 7. 2016, a to navzdory tomu, že oznámení na úřední desce mělo být provedeno do 15 dnů ode dne doručení. Obsluhu úřední desky zajišťuje sice [anonymizováno] starosty a [funkce], avšak žalobce porušil svou pracovní povinnost v souvislosti s rozdělováním pošty (v době v řízení prokázané nepřítomnosti starosty na úřadě) i z toho titulu, že byl nadřízeným zaměstnance, který měl fyzicky vyvěšení zajistit. Toto pochybení ze strany žalobce je možno považovat za méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci.

7. Se zřetelem na shora učiněná zjištění a závěry okresní soud uzavřel, že v souzené věci nebylo prokázáno, že by ze strany žalobce došlo k soustavnému méně závažnému porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, a to nejméně ve třech případech. Výpověď z pracovního poměru žalovaného ze dne 15. 11. 2016, daná žalobci a doručená žalobci dne 16. 11. 2016, je z těchto důvodů neplatná. Okresní soud proto žalobě vyhověl, aniž by se zabýval ostatními námitkami účastníků. Ve vztahu k neprovedení některých důkazů (navržených žalobcem či žalovaným) pak dodal, že rozhodný skutkový stav věci byl zjištěn úplně a spolehlivě, tudíž další dokazování bylo nadbytečné. Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“).

8. Ve včas podaném odvolání žalovaný předně vytýkal soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť z rozhodnutí není patrné, proč okresní soud jednání žalobce spočívající v křiku, resp. řevu na paní [jméno] [příjmení], završené ranou, resp. bouchnutím dveří (viz incident ze dne 17. 8. 2016) nepovažuje za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k vykonávané práci (za jednání„ nedosahující takové intenzity porušení, jež by mohla splnit zákonné předpoklady výpovědi z pracovního poměru“), když z provedeného dokazování vyplynulo, že křik žalobce byl v takové intenzitě, že byl slyšet přes zavřené dveře na chodbě [anonymizováno] úřadu a paní [jméno] [příjmení] se po incidentu klepala. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není rovněž patrno, jak okresní soud zjistil a hodnotil skutečnosti o údajné historické absenci dřívějších pracovněprávních opatření ze strany žalovaného (historickou toleranci svého nestandardního chování žalobce ostatně netvrdil ani neprokazoval, zohlednění této skutečnosti k tíži žalovaného tak porušuje projednací zásadu, potažmo rovnost stran), další v řízení tvrzené a prokázané okolnosti (např. následný bossing a mobbing žalobce vůči paní [příjmení]), dřívější obecně nevhodné jednání žalobce ve vztahu ke konkrétnímu vytýkanému jednání žalobce vůči paní [jméno] [příjmení] a ve vztahu k jeho intenzitě, když svědci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uvedli, že daný incident vybočoval z žalobcova obvyklého chování.

9. Neobstojí ani argument okresního soudu o neurčitém skutkovém vymezení daného výpovědního důvodu (okresní soud tento závěr ani blíže nezdůvodnil), neboť konstantní judikatura (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 3316/2014, 21 Cdo 1234/2014 či 21 Cdo 5244/2014) nevyžaduje ke skutkovému vymezení výpovědního důvodu přesnou konkretizaci a rozvádění do všech podrobností, tím spíše v situaci, kdy incident byl specifikován jak v upozornění, tak ve výpovědi přesným datem, aktéry a okolnostmi, tudíž jej nelze zaměnit s jiným výpovědním důvodem. Ostatně absentuje zde i výklad okresního soudu stran toho, co lze rozumět hrubým slovním napadením, zda jím je jen použití vulgárních výrazů nebo i způsob chování (křik, ponižující jednání).

10. Odvolatel dále polemizoval s vyhodnocením intenzity jednání žalobce. Žalovaný k tomu podrobně rekapituloval průběh incidentu ze dne 17. 8. 2016, též k tomu učiněná zjištění z provedených důkazů (oznámení o verbálním napadení paní [příjmení] ze dne 18. 8. 2016, účastnická výpověď žalobce a svědecké výpovědi), s tím, že slovní napadení bylo značné intenzity a překročilo obvyklé způsoby. Hrubý způsob spočíval v intenzitě slovního napadení, v křiku, resp. řevu na paní [příjmení] a v jeho ponižujícím obsahu. Slovní útok žalobce byl tak intenzivní, že nezůstal takříkajíc mezi čtyřma očima, ale bylo jej slyšel přes zavřené dveře na chodbu, čemuž byly přítomny čtyři osoby, takže slovní útok byl způsobilý znevážit paní [příjmení] před jinými osobami. Pro jakékoliv výtky vůči práci paní [příjmení] přitom ani nebyl reálný důvod. U jmenované navíc vyvolal žalobce strach a obavu, že se bude na ní mstít, což se také později stalo.

11. Tímto svým jednáním žalobce jako vedoucí zaměstnanec porušil povinnosti vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci dle § 302 písm. c) zákoníku práce. Dále žalobce stejně tak porušil povinnost zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku a povinnost zachovávat pravidla slušnosti vůči ostatním zaměstnancům působícím ve veřejné správě, jak to stanoví § 16 odst. 1 písm. g) a odst. 2 písm. d) zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků.

12. Stran pojmu„ hrubé slovní napadení“ odvolatel dále zdůraznil, že jím může být právě i křik nad únosnou míru, který u adresáta vyvolá strach a rozrušení, jde-li navíc o ponižující sdělení, které má za cíl se adresáta dotknout a urazit jej, k čemuž právě v tomto případě došlo. Odvolatel dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž soudy hodnotily různé slovní útoky zaměstnanců na jiné zaměstnance, která je použitelná v dané věci i přesto, že ust. § 301 zákoníku práce se na úředníky dle § 16 odst. 6 zák. č. 312/2002 Sb., nepoužije (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2134/2003, 21 Cdo 3325/2012). Pokud jde o toleranci předchozího žalobcova chování, žalovaný ještě mimo jiné namítl, že o vystupování žalobce vůči podřízeným se začal starosta [titul] [jméno] [příjmení] zajímat až teprve po incidentu s paní [příjmení]. Teprve z následných rozhovorů vedených přímo starostou s některými úředníky vyplynulo, že se žalobce choval nevhodně zřejmě vícekrát. Žalobce byl [funkce] [anonymizováno] úřadu, byl tedy ve vztahu k zaměstnancům [anonymizováno] úřadu v postavení zaměstnavatele. Zaměstnanci dotčení žalobcovým chováním pak měli jen velmi omezené možnosti, jak dané chování řešit. I se zřetelem na argument okresního soudu o předchozí toleranci žalobcova chování žalovaným je třeba vidět, že dané jednání bylo excesem i v rámci toho, jak se jinak žalobce choval. Navíc nelze z jednání, které je za hranou, činit„ normu“, i kdyby jej zaměstnavatel nějakou dobu toleroval, resp. proti němu oficiální formou nezakročil. Nešlo přitom o porušení vnitřních předpisů, ale o porušení právních předpisů obecně platných. Takové jednání nepochybně stále zůstává porušením povinností, a to minimálně v intenzitě„ méně závažného“. V takovém případě je pak správné, že zaměstnavatel přistoupil k výtce a upozornění na možné ukončení pracovního poměru. Daná výtka byla první v řadě méně závažných porušení. Pokud by se žalobce nedopustil ještě dalšího porušení, zůstala by věc v rámci pouhého upozornění a výtky. Nelze klást k tíži žalovanému, že nakonec daný skutek byl jedním z důvodů pro ukončení pracovního poměru, protože žalobce následně porušil ještě další své povinnosti zaměstnance. Je i vůči ostatním zaměstnancům žádoucí, aby zaměstnavatel dal použitím pracovněprávních nástrojů (výtka a upozornění) najevo, že takové jednání nehodlá tolerovat a že je připraven před excesy vedoucích zaměstnanců jejich podřízené chránit. V opačném případě by vytvářel na pracovišti prostor pro vznik šikany. Bylo by také v rozporu s dobrými mravy, pokud by žalobce nyní těžil z jím nastaveného standardu chování, když sám byl v postavení osoby jednající ze zákona za zaměstnavatele.

13. Žalovaný následně (při jednání odvolacího soudu a v podání z 16. 2. 2022, v reakci na dílčí zopakování dokazování ke druhému skutku výpovědního důvodu) zdůraznil, že k práci na připomínkách ke koncepci sportu nebyl žalobce nikým pověřen. K tomu poukázal na to, že [funkce] [anonymizováno] úřadu plní úkoly uložené mu zastupitelstvem obce, radou obce nebo starostou (§ 110 zákona o obcích), tudíž [funkce] [anonymizováno] úřadu nemůže úkolovat zastupitel. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce je autorem připomínek ke koncepci sportu, že tyto se dostaly do dispozice [titul] [jméno] [jméno] s vědomím žalobce, resp. na základě jejich dohody a jmenovaný je na jednání zastupitelstva města prezentoval jako své. Činnost zaměřená na podporu jednoho zastupitele (opozičního) nelze považovat za výkon činnosti [funkce], která byla prováděna svévolně v pracovní době jako činnost v podstatě soukromá, potažmo nedovolená. Žalobce tak neplnil své pracovní povinnosti a navíc zpochybnil důvěryhodnost a nestrannost výkonu své funkce (k tomu odvolatel poukázal na § 110 odst. 6 zákona o obcích, § 16 odst. 1 písm. f/ zákona o úřednících a § 303 odst. 1 písm. e/ bod 2 a odst. 2 písm. a/ zákoníku práce). Z výše uvedených důvodů se žalovaný domáhal změny rozsudku okresního soudu a zamítnutí žaloby. Současně požadoval náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

14. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného ve vztahu k prvnímu skutku výpovědního důvodu (hrubé slovní napadení paní [příjmení] žalobcem dne 17. 8. 2016) uvedl, že dokazování neprokázalo, že by žalobce použil vůči jmenované vulgárních výrazů a hrubých slov. Teprve posléze (po koncentraci řízení) žalovaný namítal, že důvodem pro výpověď byla forma projevu žalobce, tj. hlasitost jeho hlasu a skutečnost, že při odchodu od paní [příjmení] prásknul dveřmi, z čehož okresní soud dovodil, že žalovaný nedostatečně vymezil výpovědní důvod, resp. tento výpovědní důvod konkretizoval až v průběhu řízení. Dle argumentace žalovaného nutno pod jím vymezený uplatněný výpovědní důvod podřadit i nonverbální (neslovní) komunikaci žalobce, což však dle žalobce nelze, neboť se jedná o dvě odlišné složky komunikace. V samotné výpovědi není ani zmínka o nevhodnosti jednání žalobce kvůli hlasitosti jeho hlasu a tento výpovědní důvod tedy není konkretizován.

15. Rovněž argumentace judikaturou Nejvyššího soudu k potřebě vymezení výpovědního důvodu (viz rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3316/2014, 21 Cdo 1234/2014) není případná. Problémem výpovědi žalovaného bylo to, že v ní žalovaný uvedl skutečnosti, které se nakonec nepodařilo prokázat a žalovaný je proto během soudního řízení měnil. Nebylo prokázáno použití vulgárních výrazů a hrubých slov, proto žalovaný až později uvedl, že ve skutečnosti byla hlavním problémem hlasitost. Stejně tak nebyly prokázány ani další okolnosti uvedené ve výpovědi (např. nebyl nikdo jiný přítomen v místnosti se žalobcem a paní [příjmení], stejně tak záznam strážníků městské policie nebyl záznamem městské policie a z výpovědí strážníků vyplynulo, že jej ani sami nesepsali). Výpověď tak byla opřena o jiný než tvrzený důvod, tj. o neverbální komunikaci.

16. Uplatněný skutek výpovědního důvodu nepředstavuje ani porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci. Pokud se žalobce běžně vyjadřuje hlučněji než ostatní lidé a zároveň to žalovanému jako zaměstnavateli očividně více jak pět let nevadilo, nejedná se o snahu o zastrašení nebo snad ponížení, jestliže žalobce při kritice zaměstnance zvedne hlas a poté při svém odchodu hlasitěji zavře dveře. Ostatně dle svědecké výpovědi strážnice městské policie [jméno] [příjmení] nebyl projev žalobce nepřiměřený. Na souzený případ pak nelze vztáhnout ani situace popisované v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 2134/2003 či 21 Cdo 3325/2012. Žalobce dále poukázal na toleranci jeho předchozího projevu, na to, že hlasitý projev (chování) žalobce potvrdil i svědek [titul] [jméno] [příjmení] (bývalý starosta žalovaného). Lze tak vyjít z toho, že tento hlasitější způsob mluvy nebyl nijak vybočujícím ze způsobu komunikace žalobce. Pokud žalobce na paní [příjmení] zvýšil hlas, nejednalo se o jakýsi osobní útok, ale pouze o skutečnost, že žalobce potřeboval sdělit závažnou informaci ohledně pracovního výkonu jmenované.

17. Dle žalobce nebyla v projednávané věci porušena ani zásada projednací (s přihlédnutím ke skutečnostem, které žalobce neměl v řízení tvrdit). Žalobce totiž tvrdil, že rozhovor s paní [příjmení] byl záměrně zneužit k nařčení, že žalobce na ni křičel. Právě nedůvodnost a umělé přehánění při popisu událostí představovaly cílený útok na žalobce s cílem se jej zbavit. Jestliže poté žalovaný tvrdil, že byla tato„ scéna“ pouze pokračováním předchozího problematického chování žalobce, kterého si měl být žalovaný vědom, a proto také zakročil, nebyla tato skutečnost prokázána, protože naopak vyšlo najevo, že zaměstnavatel neměl výtky vůči hlasitosti hlasu žalobce a jeho způsobu komunikace.

18. Žalobce konečně odmítl, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelným. Ve vztahu k odvolatelem napadeným závěrům okresní soud náležitě vysvětlil, jak které jednotlivé důkazy hodnotil a k jakým závěrům z nich došel. Jeho odůvodnění je logické a přezkoumatelné. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhoval potvrzení napadeného rozsudku, byť nesouhlasil s odůvodněním napadeného rozhodnutí týkajícího se hodnocení zbývajících dvou skutků výpovědního důvodu. Současně požadoval náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

19. Žalovaný v replice argumentaci ve vyjádření žalobce odmítl. Mimo jiné uvedl, že hlasitost slovního projevu je považována za součást slovního projevu, tedy za součást verbální komunikace. Pokud jde o vymezení vytýkaného skutku, žalobce velmi dobře věděl, jakého jednání vedoucího k porušení povinnosti se dopustil. Problém byl v intenzitě a celkově pro [jméno] [příjmení] v ponižujícím jednání vůči ní. Žalobce na jmenovanou křičel v pracovní době, že je neschopná a nemá tam co dělat, a to způsobem, který byl slyšet až na chodbě [anonymizováno] úřadu. Právě proto šli strážníci městské policie paní [příjmení] zkontrolovat a nabízeli dokonce přivolání lékařské pomoci, neboť jmenovaná byla zjevně otřesena. Tento incident nelze ospravedlňovat obecně hlasitějším projevem žalobce, neboť běžnou míru zjevně překročil, měl i ponižující obsah. Skutkové vymezení výpovědního důvodu bylo tak určité, žalobcovo jednání založilo výpověď z pracovního poměru, a proto je třeba ji považovat za platnou.

20. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contr.) a obsahuje náležitosti odvolání a způsobilé odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. c/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal z podnětu odvolání žalovaného rozsudek okresního soudu, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212, § 212a odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, byť z jiných důvodů, než ke kterým dospěl okresní soud.

21. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (popsaných podrobně v odůvodnění napadeného rozsudku, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají), z nichž učinil řadu správných skutkových a právních závěrů ve vztahu ke vzniku pracovního poměru žalobce jmenováním do funkce [funkce] [anonymizováno] úřadu, včetně vymezení jeho pracovní náplně (pracovních povinností), k ukončení tohoto pracovního poměru výpovědí ze strany žalovaného pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností dle § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce (včetně upozornění na možnost ukončení pracovního poměru dle citovaného ustanovení), ke splnění všech formálních předpokladů výpovědi z pracovního poměru, tj. mimo jiné - z hlediska skutkového vymezení všech tří případů méně závažného porušení pracovní povinnosti žalobcem (odvolací soud k tomu dodává, že určité pochybnosti okresního soudu o náležitém skutkovém vymezení hrubého napadení [jméno] [příjmení] ze strany žalobce, kde šlo o posouzení způsobu – formy komunikace žalobce se jmenovanou, nesdílí), jimiž se následně po materiální stránce (na základě provedených důkazů) zabýval (jinak by ostatně toto věcné posouzení bylo nadbytečné). Bližší reprodukce (opakování) těchto zjištění a závěrů je nadbytečná, ty podstatné (některé) budou zmíněny v níže podaném výkladu.

22. Navzdory výše uvedenému odvolací soud shledal potřebu částečného zopakování dokazování dle § 213 odst. 2 o.s.ř., to v situaci, kdy okresní soud sice provedl dokazování níže uvedenými listinami, nicméně tyto důkazy nehodnotil, nevyvodil z nich v odůvodnění napadeného rozhodnutí žádná skutková zjištění.

23. Z dílčího zopakování dokazování před odvolacím soudem mimo jiné vyplynulo, že koncepce sportu v [obec] [obec] (informace o dvou návrzích této koncepce) byla na pořadu jednání rady města dne [datum] (žalobce zde odkázal na důvodovou zprávu), s tím, že konečná verze bude předložena na jednání zastupitelstva města dne [datum]. Úkol pracovat na koncepci sportu dostal vedoucí odboru rozvoje [titul]. [příjmení] (viz zápis a usnesení rady města č. l. 233 a 256 spisu). Na dalším jednání rady města dne [datum] byla po rozpravě ke koncepci sportu (důvodovou zprávu přednesl opět žalobce, který navrhoval koncepci zpracovanou odborem rozvoje města, po zapracování připomínek) schválena komise ve složení ([příjmení], [příjmení], [příjmení]) ke zpracování finální verze koncepce sportu ze dvou návrhů koncepce sportu, která měla předložit koncepci sportu ke schválení radě města do [datum]. Na programu jednání rady města dne [datum] byla i akce„ Sportovní hala v areálu ZŠ“ – informace o průběhu zadávacího řízení k zajištění projektové dokumentace na zmíněné akci, s tím, aby hodnotící komise v rámci zadávacího řízení provedla posouzení předložené nabídky a radě města toto posouzení předložila k rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky (viz zápis a usnesení rady města č. l. 236, 237 a 254 spisu). Koncepce sportu byla dále na programu jednání rady města dne [datum], kde důvodovou zprávu přednesl [titul] [příjmení]. Tato koncepce byla projednána a doporučena ke schválení na zastupitelstvu města dne [datum] (viz zápis a usnesení rady města č. l. 239p a č. l. 251p spisu). Zastupitelstvo města následně posléze uvedenou koncepci sportu, jejímž předkladatelem byl [titul] [příjmení] (ten také přednesl důvodovou zprávu), schválilo na zasedání dne [datum]. K této koncepci proběhla i rozprava, v rámci níž vystoupil s připomínkami žalobce i [titul] [jméno] [příjmení] (viz zápis z [anonymizováno] zasedání zastupitelstva města dne [datum], zejména č. l. 407-408 a č. l. 413 spisu). Ze schváleného dokumentu Koncepce sportu v [obec] [obec] – koncepce budování a údržby sportovních kapacit v [obec] v letech 2016 -2030 (viz č. l. 379-396 spisu) mimo jiné vyplývalo, že v něm bylo uvažováno (jako cílový stav) se dvěma sportovními centry, a to v areálu ZŠ, kde mělo dojít k výstavbě sportovní haly, a v areálu [obec] [obec] (specializovaného na kopanou).

24. Na základě výsledků dokazování před okresním soudem i po částečně zopakovaném dokazování odvolací soud shledal, že se nemůže ztotožnit s některými právními závěry okresního soudu, byť odlišná úvaha odvolacího soudu nemohla nic změnit na věcné správnosti napadeného rozsudku. Odvolací argumentace žalovaného (byť v převážné míře namířená k hodnocení incidentu žalobce s [jméno] [příjmení]) nemůže na níže uvedeném posouzení věci nic změnit. Potřeba doplnění tvrzení či dalšího dokazování (včetně případného poučování dle § 118a o.s.ř.) přitom nebyla namístě, neboť skutkový stav (část rozhodujících skutečností vztahujících se k hodnocení druhého skutku výpovědního důvodu) byl objasněn zcela dostatečně, jeho právní posouzení je věcí soudu. Odvolací soud k tomu rekapituluje a akcentuje následující skutečnosti.

25. Výpovědí může zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní poměr rozvázat i tehdy, když se zaměstnanec dopustí méně závažného porušení pracovních povinností, které však musí být soustavné (viz § 52 písm. g/ část věty za středníkem zákoníku práce) O soustavné méně závažné porušení povinnosti jde tehdy, jestliže se jej dopustí zaměstnanec nejméně třikrát a pokaždé dosahuje intenzity méně závažného porušení stanovené pracovní povinnosti. Mezi jednotlivými porušeními musí být přiměřená časová souvislost. Vedle soustavného méně závažného porušení povinnosti zákon vyžaduje, aby zaměstnanec byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi. Toto písemné upozornění není možné považovat za právní úkon. Jde o podmínku hmotněprávní platnosti výpovědi. Vymezení hypotézy právní normy i v tomto případě závisí na úvaze soudu. Soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. S výše uvedenými zákonnými i judikatorními hledisky ostatně pracoval i okresní soud.

26. Vycházeje ze shora zjištěných rozhodných skutečností a shora naznačených právních východisek je odvolací soud názoru, že žalobci daná výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 11. 2016 nemůže obstát již proto, že činnost žalobce na dokumentu s názvem souboru„ připomínky ke KONCEPCI SPORTU 09_ 2016“ ze dne [datum], jenž uvedeného dne v čase 10:11 hod. do 14:02 hod. připravil pro zastupitele [titul] [jméno] [jméno] (k tomu viz listiny např. na č. l. 458-460 spisu, též CD se-mailem [titul] [jméno]. [příjmení] pod přílohou 1 v přílohové obálce č. l. 419 spisu), kterýžto skutek má i odvolací soud za prokázaný (ostatně tuto činnost připustil i žalobce – viz článek V. žaloby, dopis žalobce starostovi žalovaného z 30. 9. 2016, kde odmítl upozornění na porušení stanovených povinností; okolnost, že tuto práci žalobce posléze zpochybňoval či popíral, nic nemění na níže uvedeném posouzení věci), nenaplňuje ani méně závažné (ani jiné) porušení pracovních povinností žalobce. Stran tohoto závěru odvolací soud uvádí následující skutečnosti.

27. Žalobce byl v rozhodném období (v době shora popisovaného jednání) ve funkci [funkce] [anonymizováno] úřadu. Byl tedy v pozici vedoucího zaměstnance jak z pohledu zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ zákon o obcích“ (viz § 109 odst. 1 a § 110 odst. 1 zákona o obcích), tak z pohledu zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, dále jen„ zákon o úřednících“ (srov. § 2 odst. 5, 6 a 7 zákona o úřednících, též § 11 zákoníku práce), resp. nejvyššího úředníka [anonymizováno] úřadu, personálně nadřazeného všem ostatním zaměstnancům [anonymizováno], zařazeným do [anonymizováno] úřadu. Z titulu svého postavení (funkce) byl zejména odpovědný za plnění úkolů [anonymizováno] úřadu v samostatné i přenesené působnosti (§ 110 odst. 2 zákona o obcích), byť by se na plnění těchto úkolů podíleli jemu podřízení zaměstnanci (v dané věci v určitém období např. vedoucí odboru rozvoje města). Tvorba koncepce sportu nepochybně náleží do samostatné působnosti žalovaného. Úkol pracovat na této koncepci byl [anonymizováno] úřadu žalovaného uložen již radou města dne [datum] (viz usnesení rady města č. l. 256 spisu; srov. též § 109 odst. 3 písm. a/ zákona o obcích). Je skutečností, že poté následovalo další jednání rady města ke koncepci sportu ([datum]), kde se řešily otázky mimo jiné s výstavbou sportovní haly v areálu ZŠ (součást zmíněné koncepce), a jednání rady města dne [datum], na níž již byla předložena přepracovaná koncepce sportu (k tomu viz též výpověď [titul] [jméno] [příjmení] č. l. 643-644 spisu), která byla odsouhlasena a následně schválena na zastupitelstvu města dne [datum] (jejím předkladatelem byl shora jmenovaný [titul] [jméno]. [příjmení]).

28. Odvolací soud se zřetelem na výše uvedené tedy akcentuje, že žalobce jako [funkce] [anonymizováno] úřadu plnil úkol uložený radou města (srov. § 110 odst. 4 písm. b/ zákona o obcích). Sám žalovaný pak práci na prvotní koncepci sportu (za působení starosty [titul] [jméno] [jméno] do 30. 6. 2016) žalobci nevytýkal, avšak porušení pracovních povinností žalobce spatřoval v tom, že v době, kdy již byla projednána hotová koncepce sportu radou města ([datum]) a předložena ke schválení zastupitelstvu města ([datum]), pro řadového zastupitele [titul] [jméno]. [příjmení] vyhotovil dokument, který byl oponenturou k již schválené koncepci sportu. Odvolací soud tento pohled nesdílí.

29. Předně je třeba vidět, že [anonymizováno] úřad řešil úkol v samostatné působnosti (koncepce sportu), vycházející ze zadání rady města z února 2016, který byl též úkolem [funkce] [anonymizováno] úřadu, s čímž se mimochodem pojilo i vyřízení administrativních záležitostí (zajištění projektové dokumentace k výstavbě objektu, s nímž počítala koncepce sportu). Pokud pak posléze rada města odsouhlasila určitou verzi koncepce sportu k dalšímu schválení na zastupitelstvu města, žalobci nadále náleželo právo prezentovat svůj názor na koncepci sportu, byť by byl odlišný, tj. oponenturou vůči předkládané variantě koncepce sportu. K tomu je třeba poukázat na zákonem dané právo [funkce] [anonymizováno] úřadu účastnit se zasedání rady a zastupitelstva města s hlasem poradním, jeho právo vyjádřit se ke každému bodu projednávanému na zasedání těchto orgánů města (viz § 110 odst. 5 zákona o obcích), a to ještě předtím, než o něm příslušný orgán města rozhodne. To nepochybně platí i pro vyjádření se ke zmíněné koncepci sportu. Odlišný postoj žalobce zákon nevylučuje, nic na tom nemění vztah podřízenosti a nadřízenosti mezi [funkce] [anonymizováno] úřadu a starostou ([funkce] je odpovědný za výkon své funkce starostovi), zamezit by mu nemohly ani zásahy rady či zastupitelstva města, neboť by byly v rozporu se zákonem, jednalo by se o bránění ve výkonu pravomoci [funkce] svěřené mu zákonem.

30. Ve skutkových poměrech dané věci proto práci žalobce na připomínkách ke koncepci sportu nelze považovat za porušení jakékoliv pracovní povinnosti, není zde sebemenší důvod k tomu, že by tuto činnost nemohl vykonávat v pracovní době (srov. § 38 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce a § 16 odst. 2 písm. b/ zákona o úřednících), stejně tak v ní nelze spatřovat porušení povinnosti nestrannosti úředníka (srov. § 16 odst. 1 písm. f/ zákona o úřednících), pakliže se v souzené věci jedná o výkon pravomoci [funkce] vyplývající ze zákona. Na souzený případ zjevně nedopadá ust. § 110 odst. 6 zákona o obcích („ zakazující“ [funkce] [anonymizováno] úřadu vykonávat funkce v politických stranách a v politických hnutích), ani ust. § 303 zákoníku práce (viz § 16 odst. 6 zákona o úřednících). Na tomto posouzení nemůže nic změnit ani okolnost, že připomínky ke koncepci sportu žalobce zpracoval před zasedáním zastupitelstva města pro jednoho zastupitele. Ty totiž zjevně odrážely jeho názor (o tom, že autorem příslušného dokumentu je žalobce, není pochyb, sám to minimálně nepřímo potvrdil – viz odůvodnění shora), ostatně to plyne i z jeho příspěvků při rozpravě ke koncepci sportu na zastupitelstvu města dne [datum]. Okolnost, že připomínky zpřístupnil zastupiteli [titul] [jméno]. [příjmení], event. je vypracoval k žádosti jmenovaného (po dohodě s ním) a ten je následně rozeslal zastupitelům žalovaného a prezentoval na jednání zastupitelstva města, rovněž nepovažuje odvolací soud za podstatnou. Není nic neobvyklého na tom, že názor žalobce se může shodovat s názorem jiného zastupitele, byť opozičního. Nadále je podstatné, že je to jeho názor, ten mu nelze z titulu funkce [funkce] [anonymizováno] úřadu (jeho kompetence vymezené zákonem) upřít. Opětovně lze zdůraznit, že v tom, že žalobce projevil svůj názor (ten prezentoval i jiný zastupitel), kdy se vyjádřil k určité problematice (nabízel její řešení) a tento názor (poradní) se nakonec neprosadil, nelze spatřovat porušení zásady nestrannosti jednání a rozhodování či ohrožení důvěryhodnosti výkonu funkce žalobce. K případnému postupu dle § 82 písm. c) zákona o obcích je možno dodat, že k podání informace zastupiteli je sice patrně povinným subjektem přímo žalovaný, nicméně to, že informace poskytl žalobce, ničeho nemění na shora uvedeném posouzení (podstatě) věci. Z výše uvedených důvodů nelze v postupu žalobce spatřovat protiprávní jednání, opačný výklad by zcela popřel shora nastíněnou pravomoc (právo) [funkce] [anonymizováno] úřadu vyjádřit se ke koncepci sportu, též v situaci, kdy stále běžela s tím související administrativa.

31. Shora uvedenou argumentaci lze podpořit i tím, že koncepce sportu včetně její administrace se nepochybně týká rozvoje města a tím i řádného hospodaření se svěřenými prostředky, potažmo ochrany majetku žalovaného. V tomto ohledu vyplývají pro žalobce povinnosti jak z dohody o úpravě pracovních podmínek vedoucího úřadu ze dne 14. 12. 2011, tak ze zákoníku práce (viz § 302 písm. g/) a zákona o úřednících (§ 16 odst. 2 písm. c/). Připomínková činnost ke koncepci sportu žalobci dle shora podaného výkladu ze zákona náleží, jeho jednání, které je v rovině čistě věcné (byť subjektivní) kritiky, proto koresponduje jeho smluvním a zákonným povinnostem, když z ničeho neplyne, že by žalovaným žalobci vytýkané jednání bylo v rozporu s oprávněnými zájmy územního samosprávného celku (viz § 16 odst. 2 písm. c/ zákona o úřednících).

32. Z výše uvedených důvodů nemá odvolací soud (na rozdíl od okresního soudu) za to, že by v daném případě bylo možno uvažovat o méně závažném porušení pracovní povinnosti ze strany žalobce (natož závažném, jak dokonce dovozoval žalovaný), tudíž tři nezbytná porušení pracovní povinnosti žalobcem dána nebyla, čímž nemohl být naplněn ani nezbytný znak výpovědi podle § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce.

33. Za tohoto stavu věci bylo nadbytečné se zabývat dalšími skutky výpovědního důvodu. Přesto lze zcela nad rámec výše uvedeného posouzení (obiter dictum) ve stručnosti poznamenat (se zřetelem na obsah odvolání žalovaného), že skutek týkající se jednání žalobce dne 17. 8. 2016, tj. prvního skutku výpovědního důvodu, byl dle názoru odvolacího soudu prokázán. Provedené důkazy, zejména listina ze dne 18. 8. 2016 (oznámení o verbálním napadení paní [příjmení], viz č. l. 58 spisu), svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], svědčí o hrubém napadení [jméno] [příjmení] žalobcem jak z hlediska způsobu (formy) komunikace žalobce se jmenovanou (křik, bouchnutí dveřmi po rozhovoru), tak z hlediska (dílem) urážlivého (ponižujícího) obsahu (viz projev žalobce o neschopnosti podřízené). Toto jednání se neslučuje s povinnostmi žalobce (viz § 302 písm. c/ zákoníku práce a § 16 odst. 2 písm. d/ zákona o úřednících) a dosahuje intenzity méně závažného porušení pracovní povinnosti žalobce. Porušení pracovní povinnosti, byť spíše drobné, tudíž však stále méně závažné, lze dovodit i v jednání žalobce popsaném ve třetím skutku výpovědního důvodu, tj. ve včasném nezveřejnění oznámení veřejnosti o možnosti nahlížet do návrhu bezpečnostní dokumentace na úřední desce, které měl žalobce po [datum] zajistit prostřednictvím příslušné osoby (viz povinnosti žalobce dle článku IV. odst. 3 organizačního řádu [stát. instituce], též povinnost žalobce dle § 302 písm. a/ zákoníku práce), k němuž došlo po opakovaných stížnostech až v listopadu 2016 (dle listiny č. l. 546 spisu 11. 11. 2016).

34. Výše naznačené poznatky ke zbývajícím skutkům výpovědního důvodu, aniž by bylo třeba ještě vážit další konkrétní okolnosti případu, k nimž je třeba jinak přihlédnout (viz odůvodnění shora), však k opodstatněnosti výpovědi kvůli soustavnému méně závažnému porušování pracovních povinností žalobcem nestačí. Výpověď žalovaného nesplňuje požadavek soustavnosti porušení pracovních povinností žalobcem a je tudíž neplatná. Odvolací soud přitom neshledal důvodu se vypořádávat se všemi obsáhlými tvrzeními žalovaného a se všemi jím předloženými důkazy (to platí i ve vztahu k tvrzením a důkazům žalobce). Má totiž za to, že dostatečně vysvětlil svůj pohled na věc, důvody, které jej vedly k danému rozhodnutí, v jejichž světle shora rozebraný druhý skutek výpovědního důvodu neobstojí.

35. Odvolací soud pro úplnost, a to se zřetelem na námitku žalovaného (uvedenou před okresním soudem), že první ve výpovědi uplatněný skutek (hrubé napadení [jméno]. [příjmení] žalobcem) dokonce dosáhl svou intenzitou závažného porušení pracovních povinností (tento názor však odvolací soud nesdílí), pro něž podaná výpověď z pracovního poměru obstojí bez dalšího, připomíná, že soud je vázán právním vymezením důvodu výpovědi z pracovního poměru. V projednávané věci projevil žalovaný vůli rozvázat pracovní poměr se žalobcem„ pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“ a rozvedl, v čem vidí naplnění tohoto výpovědního důvodu. Rozhodl se tedy využít svého práva rozvázat pracovní poměr určitým konkrétním způsobem. Jakkoliv soud není vázán tím, jak zaměstnavatel sám kvalifikoval stupeň intenzity porušení povinnosti zaměstnance, jež ve výpovědi z pracovního poměru označil, nemůže soud učinit závěr (a nahradit tím rozhodnutí zaměstnavatele), že touto konkrétní výpovědí z pracovního poměru chtěl zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď pro závažné porušení povinnosti (tedy z důvodu„ přísnějšího“) a přezkoumávat tuto (imaginární) výpověď z pracovního poměru (k tomu viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4596/2014 z 26. 11. 2015 či rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3635/2016 z 22. 8. 2017).

36. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé (sub I.) jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného závislého nákladového výroku (sub II.), který odpovídal zásadám ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Ohledně specifikace nákladů žalobce za řízení před okresním soudem je přitom možno zcela odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 41).

37. O nákladech odvolacího řízení bylo rovněž rozhodnuto podle úspěchu účastníků ve sporu (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř.). Procesně úspěšnému žalobci byla proto přiznána k tíži žalovaného náhrada nákladů tohoto řízení, která sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 2 500 Kč dle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), z náhrady dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, z náhrady za promeškaný čas (za šest půlhodin po 100 Kč) ve výši 600 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, z náhrady cestovních výdajů za použití osobního automobilu k jednání odvolacího soudu ve výši 1 836,62 Kč (zde počítáno s ujetými 258 km, s průměrnou spotřebou použitého vozidla dle technického průkazu založeného ve spisu, tj. 6,7 l /100 km, se sazbou základní náhrady za používání silničních motorových vozidel, tj. 4,70 Kč km jízdy a s průměrnou cenou pohonných hmot, tj. 36,10 Kč za 1 l motorové nafty dle vyhl. č. 511/2021 Sb., platné v době uskutečnění cesty) a z náhrady částky odpovídající 21 % DPH z výše uvedené odměny a náhrad advokáta v částce 1 687,69Kč dle § 137 odst. 1, 3 písm. a) a § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř., celkem tedy 9 724,31 Kč Tyto náklady odvolacího řízení je žalovaný povinen nahradit žalobci v zákonné třídenní lhůtě k rukám jeho advokáta (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).