27 Co 276/2024 - 137

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 86 244,24 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č.j. 8 C 172/2024-64 ze dne 19.7.2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucí z částky 69 885,04 Kč od 1.2.2024 do zaplacení; jinak se výrok II. v napadené části potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 051 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č.j. 8 C 172/2024-64 ze dne 19.7.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 885,04 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbytku soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 359,20 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 983,78 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 86 244,24 Kč od 2.11.2023 do zaplacení a smluvních úroků ve výši 16,49 % ročně z částky 82 088,64 Kč od 2.11.2023 do zaplacení a ve výši 16,49 % ročně z částky 2 055,60 Kč od 2.11.2023 do zaplacení (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně vzhledem k převážnému úspěchu žalobkyně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 179 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako úvěr. Podle soudu prvního stupně právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba].) před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru ve výši 85 000 Kč nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného (jak bylo v odůvodnění podrobně rozvedeno). Proto je smlouva absolutně neplatná, žalovaný je povinen platit toliko jistinu úvěru, což po odečtení dosavadního plnění ve výši 15 114,96 Kč představuje částku 69 885,04 Kč. V ostatním pak soud prvního stupně žalobu zamítl, včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť „k vydání tohoto bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka,“ přičemž poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a také rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 38/2024.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen v rozsahu části výroku II., tedy co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 69 885,04 Kč od 8.12.2023 do zaplacení, a proti souvisejícímu nákladovému výroku III. rozsudku. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli (žalobkyni) v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21.11.2023, které mu bylo odesláno dne 22.11.2023. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 8.12.2023 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., „minimálně z částky bezdůvodného obohacení.“ Žalovaný byl upomínán o zaplacení i dříve. Žalovaný tak měl podle žalobkyně dostatečný prostor vrátit poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 75 Co 61/2023, na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 Co 71/2023 a na další rozhodnutí odvolacích soudů. Proto navrhla částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně a přiznání uvedené části zákonného úroku z prodlení.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.

6. Ve výroku I., kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, nabyl samostatně právní moci, a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). Totéž platí i pro odvoláním nedotčenou (oddělitelnou, zbylou) část výroku II., tedy zamítnutí žaloby v rozsahu zbytku jistiny a vymezené části příslušenství.

7. Z hlediska skutkových zjištění lze v podstatě plně odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně zcela správně řešil zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dále jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) není sporu, stejně jako o tom, kolik předchůdkyně žalobkyně žalovanému půjčila a kolik měl zaplatit, takže zbývá 69 885,04 Kč, které nezaplatil, a to ani po postoupení pohledávky na žalobkyni. Jednotlivá zjištění není třeba opakovat, odvolací soud se s nimi ztotožňuje, postačuje řešit tu část zjištění, která je dotčena odvoláním a kterou řešil soud prvního stupně nedostatečně.

8. Je zřejmé, že úvěrová smlouva byla uzavřena za účinnosti aktuální právní úpravy a že žalovaný byl o placení celého zbytku dluhu upomínán.

9. Soud prvního stupně nicméně skutkově neřešil dobu a obsah upomínek a jejich dojití do sféry žalovaného, předložené listinné důkazy ani neprovedl, což je podle názoru odvolacího soudu pro posouzení sporné otázky prodlení podstatné, jak bude dále rozvedeno. K tomu odvolací soud část dokazování doplnil za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř.

10. Žalobkyně v řízení již před soudem prvního stupně předložila tři výzvy – jednu z 1.8.2023, další z 2.9.2023 a předžalobní výzvu z 16.1.2024. Kromě toho předložila oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21.11.2023, na což poukazovala i v odvolání.

11. Všechny uvedené písemnosti byly podle záhlaví a předloženého podacího lístku či podacího archu doručovány žalovanému na adresu [adresa], tedy na správnou adresu, která byla uvedena jako doručovací též v uzavřené smlouvě a která je i adresou trvalého bydliště žalovaného.

12. Výzva ze dne 1.8.2023 se ale netýká úhrady celé dosud nezaplacené jistiny pohledávky, ale pouze vymezené splátky s tím, že teprve později, nebude-li splátka uhrazena, bude věřitel požadovat splacení celého dluhu.

13. Také výzva ze dne 2.9.2023 neobsahuje výzvu k plnění v nějaké navrhované budoucí lhůtě, ale pouze oznámení, že zbývající část dluhu už je splatná ke dni 2.9.2023 a že celková výše dluhu činí 84 187 Kč.

14. Také oznámení o postoupení pohledávky z 21.11.2023 neobsahuje žádnou výzvu k plnění v určité konkrétní budoucí lhůtě, kterou žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, považuje za přiměřenou. Jde pouze o oznámení, že celková dlužná částka činí ke dni postoupení 88 228,02 Kč a že existuje povinnost platit dluh novému věřiteli. Žalobkyně se tedy mýlí, pokud považuje tuto listinu za řádnou výzvu k plnění ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Pouze předžalobní výzva k plnění ze dne 16.1.2024 obsahuje jednoznačnou výzvu k zaplacení pohledávky z úvěru v celkové výši 93 888,34 Kč (tedy nejen dlužné jistiny úvěru, ale i všech ostatních domnělých nároků), a to nejpozději ve lhůtě do 31.1.2024. Tato výzva byla žalovanému také doporučeně odeslána dne 17.1.2024 na shora uvedenou (správnou) adresu, takže pouze z této řádné výzvy k budoucímu plnění mohl odvolací soud pro účely právního posouzení věci vyjít. Jinou výzvu ostatně žalobkyně ani po výzvě odvolacího soudu netvrdila.

16. Žalovaný se k jednání soudu prvního stupně ani k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil, nemohl tak být poučen podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o tom, zda a co tvrdí o návrhu jiné lhůty k plnění, který by adresoval žalobkyni po uvedené výzvě (kdy, jak). Žalovaný ostatně nepřiměřenost uvedené lhůty nenamítal ani v průběhu řízení, o svých aktuálních poměrech nic netvrdil, v tom je třeba žalobkyni přisvědčit. Tím byl skutkový základ věci nutný pro právní posouzení věci objasněn dostatečně, jak bude dále rozvedeno.

17. Soud prvního stupně věc převážně správně posuzoval také po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o.z.“) a také správně podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se ostatně v odvolání ani nesnaží tyto závěry zpochybnit. V případě postoupení pohledávky přechází na postupníka jen taková pohledávka, kterou měl postupitel, případná právní kvalifikace není významná. Otázka zkoumání úvěruschopnosti je proto relevantní i pro žalobkyni. Odvolací soud zde plně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, povinnosti vrátit jen nezaplacený zbytek jistiny úvěru a postoupení pohledávky zcela ztotožňuje.

18. Zbývá tedy posoudit spornou otázku splatnosti spotřebitelského úvěru, u něhož nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a smlouva o úvěru je proto neplatná. V tomto směru odvolací soud nesdílí právní závěry soudu prvního stupně týkající se prodlení dlužníka. Naopak se částečně ztotožňuje s odvolací argumentací žalobkyně.

19. K upřesněným skutkovým zjištěním je třeba uvést, že stanovení lhůty k plnění je v první řadě předmětem právního jednání stran neplatné úvěrové smlouvy, které má určité obsahové náležitosti, jako bude dále rozvedeno. Podle § 570 odst. 1 o.z. působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Projev vůle věřitele (řádná výzva k budoucímu plnění) musí dojít do dispoziční sféry dlužníka (v opačném směru to samozřejmě platí stejně), což v případě doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předpokládá dodání. V případě prokázaného odeslání na správnou adresu dlužníka (pro doručování) lze ale vyjít i z domněnky dojití podle § 573 o.z., což je také tento případ. Žalovaný o svých právních jednáních netvrdil nic.

20. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“ 21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem“ spotřebitele podle odstavce 1, „určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud“ podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru „změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 23. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně rozlišuje konstitutivní rozsudky, teprve výrokem „určující“ splatnost, které nejsou exekučním titulem pro vymožení peněžitého plnění (srov. např. 33 Cdo 1869/2013 a další), a deklaratorní rozsudky ukládající výrokem již existující a splatnou povinnost k plnění, které takovým titulem jsou. Tyto kategorie nelze směšovat, a to nejen hmotněprávně, ale ani procesně, a to ani na základě shora uvedené právní úpravy.

24. Určovací žaloba představuje jiný typ žaloby, než žalobkyně v tomto řízení podala. Žaloba musí být vymezena na počátku řízení, nebo změnou žaloby v jeho průběhu (srov. § 79, § 95 o.s.ř., § 153 odst. 2 o.s.ř. a § 161 o.s.ř.). Žaloba byla v daném případě od počátku (a obsah odvolání to potvrzuje) založena na tom, že splatnost dluhu již nastala a že má jít o rozsudek deklaratorní (o zaplacení již existujícího dluhu).

25. Stejně tak nelze směšovat hmotněprávní lhůtu k plnění (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a pariční lhůtu (§ 160 o.s.ř.), která je jen lhůtou procesní a týká se jen vykonatelnosti rozsudku, nikoli již dříve nastalé splatnosti uplatněného nároku. Stanovením pariční lhůty v rozsudku proto nemůže být dlužníku „soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění“ (míněno „přiměřená“) ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, jak uvedl soud prvního stupně. V tomto směru nelze vyjít ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 způsobem, jakým to učinil soud prvního stupně. Pokud by byl uvedený postup správný, nebylo by ostatně možné žalobkyni přiznat ani nezaplacenou jistinu úvěru, neboť by nebyla ještě splatná. Pro účely běhu úroku z prodlení tedy nelze vyjít ani z pariční lhůty uvedené ve výroku I. (viz výše), jak některé soudy také dovozují.

26. Podle názoru odvolacího soudu jde v tomto řízení o správné vymezení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně správné interpretace § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu „spor“ a kdy tu naopak „není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, nejen co do případného úroku z prodlení, ale i co do jistiny, a také se promlčuje.

27. První možný výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl „na návrh“ o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nesprávný. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a neplatné smlouvě o úvěru by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a platné smlouvě o úvěru by zase žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

28. Odvolací soud považuje za nesprávné i to, aby soud určoval lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako otázku předběžnou v žalobě na plnění. Konstitutivní určení splatnosti musí být vždy provedeno výrokem rozsudku, aby bylo závazné (srov. § 159 o.s.ř. a § 159a o.s.ř.), musí být podepřeno zjištěním skutkových okolností věci (srov. § 153 a § 154 o.s.ř.). Pak ho lze také případně změnit, změní-li se poměry (viz § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru a § 163 o.s.ř.). To u předběžných otázek není možné.

29. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak shora uvedeno (viz § 160 o.s.ř.), a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou, což by opět vedlo k nesmyslnému množení sporů a také ke směšování jinak striktně oddělovaných právních institutů. Přesně k tomu ale rozsudek soudu prvního stupně vede.

30. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění „spor“ a kdy jedině je soudu zákonem (na základě Ústavy) dána pravomoc konstitutivně zasahovat do práv a povinností stran uvedeným určením. Taková výjimka by měla být vykládána spíše restriktivně.

31. Zákon v zásadě vychází z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl „spor“ o to, jaká doba je „přiměřená“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.), natož bez dalšího, jak v zásadě tvrdí žalobkyně. Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění celého dluhu v jím uvedené budoucí lhůtě, což v daném případě splňuje až předžalobní výzva (viz výše).

32. Pojem „spor,“ jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je „přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“), bez ohledu na skutečné poměry.

33. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění celého úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není „spor.“ Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023).

34. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka řádně k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, postoupení, nebo ještě později, až v rámci předžalobní výzvy či dokonce doručení žaloby) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění „není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také „není spor“ a platí uvedená „nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (řádné výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální poměry dlužníka. To je právě tento případ.

35. Uvedená právní norma sice směřuje k ochraně spotřebitele, nicméně nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci dlužníka („jeho příjmu a celkových sociálních a majetkových poměrech“ ve smyslu § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru) objektivně nemá. Z údajů zjištěných dříve při uzavírání smlouvy (a nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti) vycházet nelze, otázku přiměřenosti si ani nelze vyřešit jako předběžnou (viz výše). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a bez zbytečného odkladu u věřitele uplatnit a „spor“ vyvolat, jak namítala žalobkyně. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Ochranu spotřebitele (jako v otázce zkoumání úvěruschopnosti) nelze bez jeho součinnosti v tomto směru zajistit ex officio.

36. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde „není spor.“ Nesporná (přiměřená) doba je jen jiná, než věřitel původně zamýšlel, ale po jejím uplynutí nastává prodlení. Pokud věřitel s dlužníkem navrženou dobou plnění (ve splátkách apod.) nesouhlasí, nezbývá mu, než podat (jinou) žalobu o určení splatnosti soudem podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud však dlužník žádnou obranu bez zbytečného odkladu neuplatnil, což je tento případ, a současně nová doba plnění uvedená ve výzvě věřitele uplynula, je dlužník také v prodlení, ledaže ještě poté došlo stejným mechanismem právního jednání ke změně.

37. Jinými slovy, uvedená právní úprava nebrání ani tomu, aby dlužník (již jako žalovaný), pokud svou možnost vyvolat spor bez zbytečného odkladu před podáním žaloby zmeškal, uplatnil své argumenty k přiměřenosti doby plnění až v rámci soudního řízení o žalobě na plnění. Pokud s tím ale věřitel (žalobce) nesouhlasí (minimálně tím, že v řízení o zaplacení zcela nebo částečně pokračuje), je tu „spor,“ a dlužníku nezbývá, než aby sám podal žalobu na určení jiné splatnosti soudem podle § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Případný pozitivní výsledek takového sporu pro dlužníka (modifikace předchozí splatnosti) by se pak projevil i v žalobě na plnění. Jinak půjde již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., ale na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nebude mít vliv.

38. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na konstitutivní určení doby plnění soudem, tak budou v praxi omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných vedle (převážně však již před podáním) příslušné žaloby na plnění (o zaplacení). K množení sporů tak bude docházet spíše výjimečně, jen ve shora popsaných (odůvodněných) případech. Takový výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (v jeho celku) se odvolacímu soudu jeví jako nejvíce odpovídající vůli zákonodárce, účelu právní úpravy, včetně ochrany spotřebitele, ale i oprávněným zájmům věřitele. Uvedený výklad také zachovává maximum ze standardních procesních postupů.

39. V tomto smyslu odvolací soud uvedené ustanovení vyložil již v řadě svých rozhodnutí (z posledních např. pod sp. zn. 27 Co 20/2024, 27 Co 119/2024 nebo 27 Co 189/2024) a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat (viz též § 13 o.z.). Citované rozhodnutí sp. zn. 26 Co 38/2024 je v rozhodovací praxi Krajského soudu v Praze spíše ojedinělé. Žalobkyní citovaná rozhodnutí jiných odvolacích soudů také nepředstavují určující prejudikaturu, navíc je zřejmé, že jednotný výklad soudní praxe stále hledá (nejen u Krajského soudu v Praze). Ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů je zákonem povolán toliko Nejvyšší soud, ten však dosud žádný ucelený výklad § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neposkytl.

40. Podle okolností daného případu lze shrnout, že žalobkyně řádně vyzvala žalovaného ke splnění celého dluhu v lednu 2024 a tato výzva došla do dispoziční sféry (na správnou adresu) žalovaného poštou (viz § 573 o.z.), přičemž celý nesplacený zbytek jistiny úvěru (spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) měl být zaplacen do 31.1.2024. Žalovaný současně netvrdil, že by tehdy (bez zbytečného odkladu) o přiměřenost této doby vyvolal „spor,“ platí tedy závěr, že šlo o dobu „nesporně přiměřenou“ tehdejším (blíže neurčeným) možnostem spotřebitele (žalovaného) podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Nebyl tedy žádný důvod k předchozímu podání žaloby o určení splatnosti úvěru soudem. Dluh se stal hmotněprávně splatným již uplynutím uvedené doby a žalobkyni bylo možné přiznat vedle zbytku jistiny úvěru (viz již pravomocný výrok I.) též zákonný úrok z prodlení z této částky, ale až od 1.2.2024 a nikoli od 8.12.2023, jak žalobkyně v odvolání požadovala. To má dále vliv na výši úroku z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která činí pouze 14,75 % a nikoli 15 %. Jde o deklaratorní rozsudek a pro žalobkyni exekuční titul.

41. Žalovaný ostatně nepřiměřenost uvedené doby nenamítal ani později v průběhu řízení, proto nebylo třeba řešit, zda a s jakým výsledkem žalovaný podal žalobu o určení jím nově (konkrétně) vymezené splatnosti podle § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru.

42. Odvolací soud tedy v části zákonného úroku z prodlení ve správné výši, jdoucího ze správně vypočtené jistiny od správného data (1.2.2024) do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve výroku II. změnil a žalobě vyhověl, ve zbytku (dle rozsahu odvolání co do úroku z prodlení 15 % ročně od 8.12.2023 do 31.1.2024 a co do úroku z prodlení 0,25% ročně od 1.2.2024 do zaplacení) ale napadenou část výroku II. podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť zamítavý výrok je ve zbytku správný, byť z jiných důvodů, než vymezil soud prvního stupně.

43. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. (nikoli § 142 odst. 1 o.s.ř., jak chybně uvedl soud prvního stupně) a § 151 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že podle výsledku řízení (v rozsahu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a v nově přiznané části úroku z prodlení) je úspěch žalobkyně převážný (žalovaný uspěl pouze v rozsahu převážné části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, včetně příslušenství, po odpočtu shora uvedené změny), přiznal odvolací soud žalobkyni alikvotní část nákladů vzniklých před soudem prvního stupně (v rozsahu čistého úspěchu co do 43%), a to se zahrnutím nejen jistiny pohledávky, ale i kapitalizovaného příslušenství, jak správně kalkuloval i soud prvního stupně, to vše po uvedené věcné změně kalkulované nikoli ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně jako ostatní nároky, ale ke dni rozhodnutí odvolacího soudu.

44. Co do výše nákladů a rozhodná ustanovení odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odlišný názor zaujal odvolací soud pouze u úkonu doplnění žaloby, který nelze považovat za účelný, pokud uvedené údaje mohly (měly) být součástí žaloby samotné, popř součástí přednesu u jednání. Doplněné podání nebylo vyvoláno odlišným právním názorem soudu ani postupem žalovaného, proto ho nelze považovat za účelně provedený samostatný úkon. Žalobkyni tak náleží toliko náhrada za 4 úkony právní služby a 4 režijní paušály a dále náhrada ztraceného času na cestě, cestovné a DPH a náhrada soudního poplatku, jak jinak správně popsal soud prvního stupně, celkem 28 025 Kč, z toho čistý úspěch (po odečtení úspěchu žalovaného) činí 43 %, tedy 12 051 Kč. O místě plnění a lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a podle § 160 odst. 1 o.s.ř., žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.

45. V odvolacím řízení ale byl předmětem řízení pouze nárok na úrok z prodlení ve výši 15% ročně od 8.12.2023 do zaplacení. Žalobkyně ale měla v odvolacím řízení úspěch jen částečný. Podíl úspěchu a neúspěchu je třeba počítat podle § 142 odst. 2 o.s.ř., a to podle úroku z prodlení, který vznikl ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zbytek nároku (až do pětinásobku ročního plnění nebo i dále) nemusí vůbec vzniknout. Rozdíl úspěchu a neúspěchu ve prospěch žalobkyně lze považovat za marginální, proto odvolací soud náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

Poučení