27 Co 29/2025 - 80

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne 1. 8. 1977 bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 50 720 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 11. 2024, č.j. 10 C 337/2024-43, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Berouně rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 50 720 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 50 720 Kč od 30. 3. 2024 do zaplacení, a s úrokem ve výši 60 % ročně z částky 50 720 Kč od 30. 3. 2024 do zaplacení. Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když procesně úspěšný žalovaný se výslovně tohoto práva vzdal.

2. Žalobce se daného nároku domáhal s tím, že s žalovaným jakožto dlužníkem měl uzavřít dne 27. 9. 2023 písemnou smlouvu o zápůjčce, k jejímuž uzavření mělo dojít přes platformu provozovanou na webu www.[Anonymizováno], jenž je provozován společností [právnická osoba] (dále též jen „P2P“). K uzavření smlouvy mělo dojít zadáním unikátních kódů vygenerovaných pro podpis žalobce a žalovaného. Totožnost žalovaného při uzavření smlouvy byla ověřena pracovníkem provozovatele webu www.[Anonymizováno]. Na základě tvrzené smlouvy o zápůjčce se žalobce zavázal žalovanému poskytnout žalovanému zápůjčku v celkové výši 35 000 Kč ke dni 27. 9. 2023, s tím, že z této částky byla při vyplacení odečtena odměna pro P2P ve výši 5 % ze zápůjčky a zbývající částka ve výši 31 957 Kč byla poskytnuta žalovanému. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky včetně odměny poskytovatele služeb spolu s úroky ve 24 splátkách ve výši 2 536 Kč, tedy celkem 60 864 Kč. Protože žalovaný uhradil pouze první 4 splátky a se zbývajícími se dostal do prodlení po dobu delší jednoho kalendářního měsíce, stala se dle žalobce poskytnutá zápůjčka splatnou ke dni 29. 3. 2024 včetně kapitalizovaného úroku odpovídajícího předpokládané době splácení. Protože žalovaný ničeho neuhradil, stala se okamžitě splatnou celková dlužná částka zápůjčky včetně příslušenství ke dni 31. 3. 2024. Celková dlužná částka představovala částku 50 720 Kč (tj. 60 864 Kč na jistině a kapitalizovaném příslušenství po odpočtu žalovaným uhrazených splátek ve výši celkem 10 144 Kč).

3. Soud prvního stupně rozhodl ve věci při prvním jednání nařízeném na 27. 11. 2024 bez přítomnosti žalobce, který se nedostavil a z jednání se omluvil. Soud tak vyšel na základě žalobcem předložených důkazů ze zjištění, že žalobce a žalovaný měli uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o zápůjčce č. [hodnota], avšak předložená smlouva nebyla žádnou ze stran podepsána. Žalovanému byly dne 27. 9. 2023 zaslány finanční prostředky ve výši 31 958,80 Kč z účtu společnosti P2P č.ú. [č. účtu] s tím, že žalovaný na tento účet poukázal 4 x částku 2 536 Kč, tj. celkem 10 144 Kč. Žalobce dopisem ze dne 2. 4. 2024 vyzval žalovaného k úhradě částky 50 720 Kč s odkazem na Smlouvu o zápůjčce č. [hodnota]. Soud na základě uvedených zjištění uzavřel, že žaloba není důvodná, když v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k uzavření tvrzené smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Podpis žalobce ani žalovaného na předložené smlouvě o zápůjčce č. [hodnota] nebyl připojen ani v písemné, ani v elektronické podobě. V daném směru soud věc posuzoval zejména za použití § 561 o.z., § 562 odst. 1, 2 o.z. a dalších soudem citovaných ustanovení zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/[IBAN]/2014/ES (dále jen „eIDAS“). Soud uzavřel, že z předložených důkazů nevyplývá, že by účastníci (předloženou) smlouvu skutečně podepsali, neboť na místě jejich podpisu je uvedeno pouze jméno a příjmení a prostý text (číslo) kódu. Samotná smlouva v elektronické podobě, soudu předložený PDF dokument, neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalobce a žalovaného, a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Z daného důkazu, textu smlouvy předložené žalobcem, nevyplývá, kdy a jak k ní měl být podpis ve formě kódu připojen, že tento kód byl jednoznačně spojen se žalobcem či žalovaným jako podepisujícími osobami, že tento kód připojili na smlouvu právě žalobce a žalovaný a že poté, kdy měl být podpis připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy (ve smyslu článku 26 eIDAS). Soud tak neměl za prokázané, že by účastníci skutečně spolu uzavřeli předmětnou smlouvu, a že i pokud ji uzavřeli, že byla uzavřena právě s obsahem předloženým soudu. Soud prvního stupně současně neshledal důvodným (prokázaným) uplatněný nárok (ani jeho část) ani při jeho hodnocení jakožto vzniklého bezdůvodného obohacení z titulu žalovanému poskytnutých finančních prostředků, neboť v řízení rovněž nebylo prokázáno, že jakoukoliv částku poskytl právě žalobce žalovanému, když účet, z něhož byla žalovanému připsána na jeho účet částka 31 956,80 Kč, je účtem společnosti P2P. Z předložené Smlouvy o spolupráci, jež měla být uzavřena dle tvrzení žalobce mezi ním jako investorem a společností P2P, nebylo zřejmé, že by měla být uzavřena právě se žalobcem, přičemž ani na této smlouvě nebyl připojen žádný podpis. Soud prvního stupně zdůraznil, že vzhledem k tomu, že se žalobce z ústního jednání omluvil, soud jej nemohl poučit dle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně svých skutkových tvrzení o tom, že skutečně došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastníky, jakož i o tom, že právě on poskytl finanční prostředky ve výši 31 956,80 Kč (faktickým jejich vyplacením), či ve výši 35 000 Kč (dle smlouvy) žalovanému. Soud prvního stupně připomněl, že toto poučení se mohlo účastníku řízení dostat pouze při prvním jednání ve věci, neboť řízení je v souladu s ustanovením § 118b o.s.ř. ke skončení prvního jednání ve věci koncentrováno, o čemž byl žalobce v předvolání k jednání řádně poučen. Lze tak uzavřít, že žalobce svou neúčastí při jednání soudu na možnost být soudem poučen ve smyslu ust. § 118a o.s.ř. dobrovolně rezignoval. Z uvedených důvodů tedy soud žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl v souladu s procesní zásadou úspěchu ve věci, s respektem k tomu, že se žalovaný práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V něm namítal, že uzavřením smlouvy o zápůjčce i předáním vypůjčených peněz se podrobně zabýval nejen v žalobě, ale i v následných doplňujících podáních, které soud dle něj nevzal v potaz. Opakoval, že k uzavření písemné smlouvy o zápůjčce mezi účastníky došlo prostřednictvím platformy www.[Anonymizováno], kterou spravuje a provozuje P2P, kdy žalovanému byl na jeho elektronickou adresu, kterou sám uvedl do systému při své registraci, zaslán unikátní kód pro podpis smlouvy o zápůjčce. K uzavření smlouvy došlo dle žalobce prostřednictvím podpisových kódů, kdy tento způsob zákon nevylučuje. Poukazoval při tom na dvě rozhodnutí, jednak Krajského soudu v [adresa] a jednak Krajského soudu v Brně. Text smlouvy byl přístupný před jejím podpisem v systému www.[Anonymizováno], do něhož má žalovaný neomezený přístup prostřednictvím svého účtu na www.[Anonymizováno]. Pokud by soud shledal, že daná smlouva o zápůjčce je neplatně uzavřená, ad absurdum by za neuzavřené byly považovány jakékoli smlouvy kupní v obchodě, kdy zpravidla jméno kupujícího uváděno není. Argumentoval tím, že pokud požadavek na dosažení písemné formy není, může být právní jednání učiněno prostřednictvím elektronických prostředků prakticky jakkoli. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.7.2017, sp.zn. 2 As 80/2017, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2014, sp.zn. 33 Cdo 2989/2013, a ze dne 29.6.2021, sp.zn. 33 Cdo 1349/2021, a obecnou úpravu tzv. elektronického podpisu v čl. 3 bodu 10 eIDAS a na publikované články k tématu elektronických podpisů. Měl za to, že žalobce ověřil v mnohem větším rozsahu, než je požadováno právním řádem, totožnost žalovaného a že z pohledu obou smluvních stran bylo díky provedené identifikaci společností P2P patrno jakou smlouvu, v jakém znění a s jakou osobou uzavírají. Žalobce zdůraznil, že žalovaný sám v podaném odporu potvrdil, že smlouvu uzavřel prostřednictvím serveru www.[Anonymizováno], kdy sám uvedl i výši zapůjčené částky, dlužné částky i počet splátek a jejich výši. Rozpor v tvrzeních žalovaného, zpochybňujícího uzavření smlouvy (se žalobcem) se tak měl soud dle žalobce pokusit odstranit, což neučinil. Ve vztahu k předání zápůjčky žalobce opět uváděl, že k tomuto došlo prostřednictvím P2P dne 27.9.2023, kdy žalobce odeslal částku 35 000 Kč na účet P2P, č.ú. [č. účtu], a totožného dne byly tyto prostředky ponížené o provizi 5 % (dle smlouvy o spolupráci) zaslány na bankovní účet žalovaného. Tímto mělo dojít k předání peněžitých prostředků žalobcem žalovanému a k uzavření smlouvy o zápůjčce. Uzavření smlouvy dle žalobce potvrzuje i skutečnost, že žalovaný uhradil první 4 splátky postupem dle smlouvy o zápůjčce. Pokud by k uzavření smlouvy nedošlo, nebylo by logické, aby žalovaný žalobci vracel jakékoli prostředky. Dle žalobce si žalovaný ve své obraně protiřečí, pokud připustil uzavření smlouvy o zápůjčce s žalobcem a současně tvrdí, že se tak nestalo. Poukazoval též na to, že uzavření smlouvy o spolupráci žalobce ani P2P nikdy nerozporovali. K uzavření této smlouvy došlo elektronicky, kdy tento způsob právní řád připouští. Žalobce i P2P postupovali v souladu s touto smlouvou, což dokládá to, že k uzavření tvrzené smlouvy došlo. Dle žalobce soud prvního stupně rozporuje existenci smluvního vztahu, jehož platnost nebyla ani účastníky řízení, ani P2P, rozporována, čímž se dopouští úvah nad rámec svého zákonného oprávnění. Navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.

5. V průběhu odvolacího řízení žalobce zaslal odvolacímu soudu 2 x částečné zpětvzetí žalobního návrhu a odvolání (datované 28.1.2025 a 2.3.2025), v nichž uvedl, že žalovaná pohledávka byla z části zaplacena (2 x částkou 1 000 Kč). Žalobce při prvním částečném zpětvzetí uvedl, že platbu započetl na smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 50 720 Kč, který za období od 30.3.2024 do 20.1.2025 činil 15 063,84, a danou platbou se tak ponížil na 14 063,84 Kč. Částečné zpětvzetí vymezil tak, že jej činí v rozsahu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z 50 720 Kč za období od 30.3.2024 do 20.1.2025 „v rozsahu částky 1 000 Kč“. V případě druhého částečného zpětvzetí uvedl, že platbu 1 000 Kč opět započetl na neumořený smluvní úrok z prodlení 0,1 % denně z částky 50 720 Kč, který za období od 30.3.2024 do 20.1.2025 činil 14 063,84 Kč a ponížil se tak na 13 063,84 Kč, částečné zpětvzetí pak opět vymezil tak, že jej činí v rozsahu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z 50 720 Kč za období od 30.3.2024 do 20.1.2025 „ve výši 1 000 Kč“.

6. Takto vymezené částečné zpětvzetí žaloby nepovažoval odvolací soud za dostatečně určitě provedené, neboť zpětvzetí bylo činěno co do částky celkem 2 000 Kč, kterou měl žalobce započítat na běžící úrok z prodlení, aniž by bylo jasně uvedeno, kterému konkrétnímu období prodlení by měla právě částka, o níž je návrh brán zpět, odpovídat. Pouhé konstatování, že tímto způsobem se (pouze) ponížila suma úroků z prodlení kapitalizovaná dodatečně žalobcem ke dni první z provedených plateb (převyšující zaplacenou částku), aniž by bylo zřejmé, za které konkrétní období (v němž by příslušný úrok z prodlení odpovídal svou výší provedené platbě), měl nárok žalobce v důsledku příslušných plateb zaniknout, bylo nedostatečné pro určení, v jaké konkrétní části by mělo být řízení o uplatněném nároku žalobce dle jeho návrhu na částečné zastavení řízení zastaveno. Vzhledem k nedostatečné určitosti vymezení části uplatněného nároku, v němž byla žaloba vzata zpět a o níž by mělo být řízení zastaveno, odvolací soud k těmto podáním nepřihlížel (viz § 43 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), když k výzvě o odstranění vadnosti daných podání hodlal přistoupit až při vlastním jednání odvolacího soudu. Z toho se však žalobce omluvil a k němu se nedostavil.

7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání při jednání odvolacího soudu uvedl, že pokud jde o jednotlivé platby, ty má za to, že zasílal vždy „[Anonymizováno]“. Pouze s tímto subjektem „[Anonymizováno]“ jednal, s nikým jiným nejednal. Pouze „[Anonymizováno]“ posílalo žalovanému dokumenty. Smlouvu viděl, ale už si moc nepamatuje, co v ní bylo, měl za to, že ji uzavřel rovněž s „[Anonymizováno]“, jméno žalobce „[Jméno žalobce]“ si nepamatoval. K odvolání žalobce se více nevyjádřil.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, a odvolání žalobce shledal nedůvodným.

9. Žalovaný se v řízení bránil mj. poukazem na celý proces uzavírání smlouvy, v důsledku něhož není jisté, jakou smlouvu a s kým uzavřel, když komunikoval pouze s „[Anonymizováno]“. Při jednání soudu prvního stupně, uváděl, že s žalobcem žádnou smlouvu neuzavřel, shodně se vyjádřil při jednání soudu odvolacího. Poukazoval na to, že částka 31 956,80 Kč mu byla zaslána společností P2P, případně, že platbu mu poukázala „[jméno FO].cz“, a také on zasílal čtyři platby (a posléze další dvě v průběhu odvolacího řízení) na účet „[jméno FO].cz“ a nikoli žalobci, kterého neznal. Není tedy úplně pravdou, že by si žalovaný, jak namítal žalobce, ve svých vyjádřeních protiřečil. Žalovaný sice připouštěl, že smlouvu o zápůjčce uzavřel, zpochybňoval však to, že by ji uzavřel právě s žalobcem, a že žalobcem předložená smlouva je ta, která měla být uzavřena.

10. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že jen na základě žalobcem předložených listin nelze mít za prokázané, že skutečně, jak tvrdil, došlo k uzavření smluvního vztahu (s obsahem odpovídajícím předložené smlouvě o zápůjčce) mezi účastníky, že k uzavření smlouvy mezi účastníky došlo prostřednictvím společnosti P2P, resp. prostřednictvím jí provozované platformy www.[Anonymizováno], na základě smlouvy o spolupráci, kterou měl žalobce s P2P uzavřít, ani, že částka 31 956,80 Kč, kterou žalovaný na svůj účet obdržel, byla platbou od žalobce.

11. Soud prvního stupně podrobně v rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů nelze považovat za prokázané tvrzení žalobce o uzavření předložené smlouvy o zápůjčce, kdy v podrobnostech se na toto detailní odůvodnění soudu prvního stupně pro stručnost odkazuje. K námitkám žalobce se doplňuje, že s žalobcem lze sice obecně souhlasit v tom směru, že právní řád nezakazuje uzavření smlouvy v elektronické podobě, způsobem popisovaným žalobcem. Obecně je pak samozřejmě možné i uzavření daného smluvního typu (smlouvy o zápůjčce) dokonce i bez písemné formy. Nicméně v soudním řízení, v němž je spor o to, zda taková smlouva byla uzavřena, tíží důkazní břemeno o prokázání této skutečnosti toho z účastníků, který její uzavření tvrdí. Odkazy žalobce na jím zmiňovanou judikaturu, nebo názory vyslovované v článcích jím zmiňovaných, na uvedeném nic nemění. Z pouhých tvrzení žalobce o skutkových okolnostech sporu, bez nutnosti jejich prokázání, lze při rozhodování sporu vyjít v souladu s procesními předpisy jen výjimečně, např. v případě splnění podmínek pro rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání (§ 153b odst. 1 o.s.ř.), či při shodných skutkových tvrzeních účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), příp. v případech splnění podmínek k rozhodnutí rozsudkem pro uznání, včetně nastalé fikce uznání (viz § 153a o.s.ř.), nikoli však v případech, kdy je mezi účastníky ve věci o to spor. Žalovaný pak v tomto řízení sice nesporoval, že prostřednictvím platformy provozované na webu www.[Anonymizováno] jednání o uzavření smlouvy o zápůjčce proběhlo, zpochybňoval však platné uzavření této smlouvy a její obsah, a fakticky i to, s kým vlastně měl smlouvu uzavřít. Při jednání soudu prvního stupně popřel, že by smlouvu o zápůjčce uzavřel s žalobcem, uváděl, že peníze mu poukázala „[Anonymizováno]“. V daném případě pak soud prvního stupně uzavřel nikoli, že by předmětná smlouva byla neplatná, ale žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene žalobcem o jím tvrzených rozhodných skutečnostech, včetně toho, že k uzavření předložené smlouvy právě mezi účastníky vůbec došlo.

12. Podle § 565 o.z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

13. Za pravou a správnou lze soukromou listinu zásadně považovat do doby, než je její pravost nebo správnost popřena. Ke zpochybnění pravosti nebo správnosti postačí jejich popření. Pokud byla popřena pravost nebo správnost listiny, nelze mít dokazovanou skutečnost za prokázanou samotnou listinou a je třeba nabídnout i jiný důkaz k jejímu prokázání. Rozdíl mezi veřejnými a soukromými listinami spočívá v jejich důkazní síle. Pravá veřejná listina, o jejíž správnosti nevzešly v průběhu řízení pochybnosti, může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny. Naproti tomu v případě soukromé listiny, zpochybňuje-li účastník samotné podepsání listiny, nastupuje ohledně pravosti listiny důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který listinu předkládá k prokázání svých tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2011, sp.zn. 22 Cdo 1704/2011).

14. Smlouva o zápůjčce v podobě, jak byla předložena, tj. opatřená namísto podpisů stran pouze číselným kódem, jenž jim měl být jako jedinečný vygenerován, sama o sobě o tom, že byla skutečně ve smlouvě označenými stranami v dané podobě uzavřena, nesvědčí. Danou smlouvu nelze považovat za listinu, kterou žalovaný zjevně podepsal ve smyslu věty druhé citovaného ustanovení § 565 o.z., a bylo tedy na žalobci, aby její pravost a správnost dokázal. Číselný kód připojený na místo podpisu s ohledem na jeho charakter nelze považovat za důkaz toho, že k uzavření dané smlouvy skutečně došlo. Z předložených důkazů nebylo zřejmé, v čem by měla spočívat unikátnost číselného kódu použitého na místo podpisu, a nebyla prokázána nemožnost jeho použití pro jiný obsah smlouvy. Obsah předloženého textu smlouvy (bez ohledu na daný kód) by mohl být kdykoli a jakkoli změněn. Jen na jeho základě nelze mít za prokázáno, že daná smlouva byla uzavřena právě v této podobě. Žalobcem popisovaný proces uzavření smlouvy nebyl v řízení dostatečně doložen. Ničím nebylo prokázáno, že byl žalovaný skutečně právě s předloženou smlouvou seznámen. Žalovaný komunikoval při uzavírání smlouvy v podstatě podle shodných tvrzení stran pouze se společností P2P (žalovaným označovanou též jako „[Anonymizováno]“). Z žádného z předložených důkazů však nelze uzavřít, že by mu bylo známo, že by smlouvu o zápůjčce měl uzavřít právě s žalobcem. Ani v žalobcem předloženém emailu ze dne 27.9.2023, jímž měl být žalovanému zaslán daný číselný kód pro akceptaci zápůjčky, nebyl žalobce jako zapůjčitel označen, žalovanému bylo pouze sděleno, že (blíže neoznačený) investor právě přijal poptávku žalovaného ohledně půjčení peněz. V daném emailu se odesílající označuje jako „[jméno FO]“. Soud prvního stupně za dané důkazní situace správně uzavřel, že žalobce neprokázal, že by mezi účastníky byla uzavřena tvrzená smlouva o zápůjčce.

15. Předloženými listinnými důkazy pak bylo sice prokázáno, že na účet žalovaného byla připsána dne 27. 9. 2023 částka 31 956,80 Kč, nicméně tato částka byla odeslána nikoli z účtu žalobce, ale z účtu společnosti [právnická osoba], č.ú. [č. účtu]. Z doložených důkazů přitom nebylo lze usuzovat na to, že by se jednalo pouze např. o platební místo a že by ve skutečnosti mělo jít o prostředky poskytované žalovanému žalobcem. Žalobce neprokázal, že by měl s P2P uzavřený smluvní vztah s jím tvrzeným obsahem. Předložená smlouva o spolupráci, jak správně zdůraznil již soud prvního stupně, nejenže taktéž nebyla podepsána, ale žalobce sám v ní ani nebyl jako smluvní strana vůbec zmíněn. To, že by tato smlouva měla být uzavřena, tak zůstalo pouze v rovině tvrzení žalobce. Obdobně žalobce neprokázal ani své tvrzení o tom, že skutečně společnosti P2P zaslal v souvislosti s poskytnutím dané zápůjčky žalovanému částku 35 000 Kč. Podle potvrzení [právnická osoba]. o platbě ze dne 27. 9. 2023, kterou k tomuto tvrzení dokládal, bylo sice doloženo, že na účet společnosti P2P byla daného dne 27. 9. 2023 připsána částka 35 000 Kč z účtu č. [č. účtu]. Kdo je však vlastníkem tohoto posledně uvedeného účtu (odesílatelem dané částky), že by jím byl žalobce, již prokázáno ničím nebylo; poznámka ve zprávě pro příjemce obsahující jméno žalobce byla k prokázání této okolnosti nedostatečně průkazná. Závěr soudu prvního stupně o neprokázání (ani části) uplatněného nároku ani z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o.z. vzniklého případně poskytnutím finančních prostředků žalobce na účet žalovaného tak byl správný a na místě.

16. Pro úplnost se dodává, že odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce v jeho odvolání, že soud prvního stupně rozporoval existenci smluvního vztahu s P2P „nad rámec jeho zákonného oprávnění“, když tento vztah nebyl nikým z účastníků či společností P2P rozporován. V daném směru se však nejednalo o shodná tvrzení účastníků, toto tvrzení nebylo učiněno nesporným, a nebylo nijak doloženo ani ze strany společnosti P2P (která nebyla účastníkem řízení a nijak se v tomto řízení k danému tvrzení nevyjadřovala). Bylo tedy na žalobci, který tyto skutečnosti tvrdil, aby je prokázal. To se však v daném případě nestalo. Vzhledem k tomu, že se žalobce o své vůli k jednání soudu prvního stupně nedostavil, nemohl být ani podle § 118a odst. 3 o.s.ř. poučen o nutnosti doplnění označení důkazů, jak také bylo správně soudem prvního stupně v napadeném rozsudku poznamenáno. V odvolacím řízení pak již brání možnosti doplnění takových důkazů zásada koncentrace a neúplné apelace, o nichž bylo dáno soudem prvního stupně náležité poučení (srov. § 118b, § 119a, § 205a o.s.ř.).

17. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně věcně správného nákladového výroku (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když procesně úspěšný žalovaný opět žádné náklady ani v této fázi řízení nepožadoval.

Poučení