27 Co 292/2024 - 448

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] žaloba na určení vlastnického práva k věci nemovité o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 8 C 38/2022-401 ze dne 30. 9. 2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 38 071 Kč, jinak se ve zbytku výroku II. a dále ve výrocích I., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 772 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně uvedeného v záhlaví (dále též „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku st. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] – rodinný dům, vše zapsané na listu vlastnictví č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [adresa] u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „nemovitost“). Dále byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 32 382 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce (výrok II.), povinnost uhradit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na soudním poplatku částku 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a povinnost uhradit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na nákladech zálohovaných státem částku 74 287 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalobce vlivem úrazu, dlouhé hospitalizace, pracovní neschopnosti a epilepsie dostal do finančních problémů, které vyústily až v exekuci a hrozbu zpeněžení nemovitosti. Žalobce tudíž pod vlivem své tehdejší družky, která měla kontakty na osoby poskytující nebankovní půjčky, podepsal smlouvu o smlouvě budoucí a následně zástavní smlouvu. Prostřednictvím zástavní smlouvy žalobce dal nemovitost do zástavy za úvěr ve výši 855 000 Kč odpovídající kupní ceně nemovitosti, který byl vyplacen kupujícímu [jméno FO]. Z tohoto úvěru byl posléze uhrazen dluh žalobce vymáhaný soudním exekutorem a zbylá část měla být vyplacena na účet advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], k čemuž však v době blízké podpisu smlouvy nedošlo. Jakmile kupující [jméno FO] v roce 2017 zjistil, že není s ohledem na nezapsání svého vlastnického práva do katastru nemovitostí vlastníkem nemovitosti, došlo k uzavření kupní smlouvy. V době uzavření této kupní smlouvy však žalobce dle znaleckých posudků nebyl vzhledem ke svému duševnímu stavu schopen pochopit smysl a dosah smlouvy. K námitkám žalovaného proti znaleckým závěrům soud prvního stupně odkázal na přesvědčivé vysvětlení znalce [jméno FO]. Nepřisvědčil ani námitce žalovaného ohledně vypracování revizního znaleckého posudku osobu, která není znalcem, a to s odkazem na skutečnost, že revizní znalecký posudek vypracoval znalecký ústav, nikoliv konkrétní osoba, které se na jeho zpracování podílela.

3. Soud prvního stupně tedy s odkazem na § 581 a § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a [jméno FO] je neplatná, neboť žalobce jednal v duševní poruše, která jej činila neschopným takové jednání učinit. Kupující [jméno FO] se tedy vlastníkem nemovitosti nikdy nestal, a proto ji ani nemohl platně převést na žalovaného. Skutečným vlastníkem nemovitosti tak byl po celou dobu žalobce, který má na určení svého vlastnického práva k nemovitosti naléhavý právní zájem, neboť není jakožto vlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí. Z těchto důvodů tedy soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl a podle zásady úspěchu ve věci rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž uvedl, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil. Odvolací argumentaci žalovaného lze shrnout do dvou okruhů.

5. První okruh námitek žalovaného směřuje proti závěrům znaleckého zkoumání žalobce. Dle odvolací argumentace jsou oba znalecké posudky rozporuplné, chybné, jejich obsah neodpovídá závěrům znaleckých posudků a s ohledem na absenci dostatečných podkladů (psychologického či psychiatrického vyšetření žalobce z rozhodné doby) se v otázce hodnocení zdravotního stavu žalobce ke dni 30. 3. 2017 nejedná o odborné závěry, ale o čirou spekulaci. Ve vztahu ke znaleckému posudku vypracovanému [tituly před jménem] [jméno FO] žalovaný namítl, že obsahem znalecké doložky není prohlášení znalce o vědomosti o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Současně žalovaný opakovaně poukazoval na to, že žalobce si své zdravotní problémy způsobil sám nadměrným užíváním alkoholu, což nelze klást k tíži žalovaného, a to tím spíše, když se v mezidobí nikdo nezabýval otázkou omezení svéprávnosti žalobce. Skutečnost, že žalobce trpěl epilepsií, ostatně ani není důvodem pro omezení svéprávnosti, když žalobce bez omezení podnikal, podával vysvětlení na policii, podepisoval smlouvy atp. Ve vztahu k reviznímu znaleckému posudku žalovaný poukázal na skutečnost, že se na jeho zpracování podílel [tituly před jménem] [právnická osoba], který není znalcem, neboť byl ze seznamu znalců vyškrtnut. Revizní znalecký posudek má být rovněž posudkem nezávislým, který přezkoumává pouze závěr přezkoumávaného znaleckého posudku, nikoliv celý posudek jako v tomto případě. Současně revizní znalecký posudek ve svém závěru ignoruje alkoholismus žalobce a jelikož rozsah poškození mozku vlivem úrazu spadá pod obor neurologie a alkoholismus je psychiatrickou diagnózou, rozhodli znalci mimo svou odbornost. Pokud přitom žalobce nebyl (a není) dle závěrů znaleckého zkoumání schopen uzavřít kupní smlouvu, nebyl schopen ani udělit plnou moc své právní zástupkyni, a proto je celé řízení zmatečné. Současně ze zpráv ošetřujícího neurologa vyplývá, že žalobce netrpěl organickým psychosyndromem, avšak v revizním znaleckém posudku je zcela v rozporu s těmito zprávami uvedeno, že žalobce tímto syndromem trpěl. Nesprávně byla stanovena rovněž diagnóza žalobce. Revizní znalecký posudek je tudíž pouze formální, věcně nesprávný, vnitřně rozporný a v rozporu s ostatními důkazy. Není přitom pravdou, že žalovaný proti závěrům revizního znaleckého posudku nebrojil, když žalovaný pouze netrval na slyšení stvrzovatele tohoto posudku, neboť stvrzovatel nebyl znalcem, a žalovaný tak nedostal možnost vyslechnout soudního znalce. Rozhodnutí soudu nemůže být postaveno pouze na znaleckém zkoumání, když znalecký posudek je pouze jedním z důkazních prostředků, který soud musí hodnotit z hlediska přesvědčivosti, úplnosti, logického odůvodnění a souladu s ostatními provedenými důkazy.

6. Další okruh odvolacích námitek žalovaného brojí proti tomu, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval otázkou dobré víry. V tomto ohledu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, dle nějž nemůže mít dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, za následek zánik vlastnictví dobrověrného nabyvatele. Současně žalovaný odkázal na judikaturu Ústavního soudu, dle níž je třeba poskytnout ochranu vlastnickému právu nabytému v dobré víře a důvěře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí (nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12). Opačný závěr by byl v rozporu s dobrými mravy, a ostatně skutečnost, že žalobce věděl, co podepisuje, nebyla mu způsobena žádná křivda a vše proběhlo v pořádku, vyplývá i z jeho výpovědi na policii, byť žalobce své výpovědi opakovaně v průběhu času zejména v případě přítomnosti dalších členů rodiny u výslechu měnil. Je rovněž evidentní, že žalobce nemá na žalobě žádný zájem, a že je ovlivňován někým z rodiny, kdo má zájem na získání nemovitosti. Žalovaný současně brojil i proti rozhodnutí soudu prvního stupně o osvobození žalobce od soudních poplatků. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a žalobci uložil nahradit náklady řízení, resp. v případě jiného názoru odvolacího soudu navrhl uložit náhradu nákladů každému jednou polovinou, neboť není důvodu pro to, aby žalovaný nesl důsledky vážného alkoholismu žalobce, příp. s ohledem na okolnosti hodné zvláštního zřetele plně aplikovat § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a shledal odvolání žalovaného ve věci samé neopodstatněným.

8. Z obsahu spisu se podává, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění jsou správná, avšak pro rozhodnutí ve věci nedostatečná. Soud prvního stupně se totiž správně zabýval otázkou psychického stavu žalobce ke dni podpisu předmětné kupní smlouvy, ale zcela pominul navazující otázku (ne)existence dobré víry žalovaného v zápis vlastnického práva [jméno FO] k nemovitosti v katastru nemovitostí.

9. Z toho, co soud prvního stupně zjistil, a z obsahu spisu vyplývá, že žalobce jakožto prodávající v roce 2015 uzavřel ve vztahu k nemovitosti s panem [jméno FO] mj. smlouvu kupní ([Anonymizováno] a zástavní (č. l. 5 p.v.-8). Kupní smlouva však s ohledem na zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí katastrálním úřadem (č. l. 94-95) nikdy nenabyla právních účinků, a proto ani není předmětem tohoto řízení.

10. Žalobce a [jméno FO] následně uzavřeli dne 30. 3. 2017 novou kupní smlouvu se stanovením kupní ceny ve výši 855 000 Kč s tím, že část kupní ceny ve výši 418 693 Kč již byla použita na úhradu exekuce, částka 50 000 Kč bude vyplacena žalobci v hotovosti při podpisu smlouvy a částka 386 307 Kč převedena na uvedený bankovní účet (č. l. 9-11). O této kupní smlouvě žalobce nejprve při podání vysvětlení na Policii ČR dne 29. 9. 2022 uvedl, že nedomyslel její následky (č. l. 161), následně v rámci podání vysvětlení na Policii ČR dne 27. 2. 2023 prohlásil, že smlouvu řádně přečetl a souhlasil s ní (č. l. 158), a v rámci své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně následně vypověděl, že dům neprodal nebo o tom alespoň neví, když sice nějakou smlouvu podepsal, ale nikdy se nemluvilo o prodeji domu (č. l. 309). Na základě této kupní smlouvy byl [jméno FO] zapsán jako vlastník nemovitosti do katastru nemovitostí (č. l. 52). Mezi rodinou žalobce a [jméno FO] následně probíhala jednání o zpětném odkupu nemovitosti, avšak [jméno FO] přesto nemovitost prodal žalovanému, a to bezprostředně poté, co byl osloven i právní zástupkyní žalobce (výpověď [jméno FO] a [jméno FO] na č. l. 249 p. v. a 250, emailová komunikace na č. l. 207–210, SMS komunikace na č. l. 211). Kupní smlouva byla uzavřena dne 17. 5. 2022 mezi [jméno FO] jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím (č. l. 12-13), přičemž v čl. I. této smlouvy je jako vada nemovitosti uvedeno mj. i „neoprávněné obývání nemovitosti paní [jméno FO] a jejím vnukem.“ Knihovním vlastníkem nemovitosti se tudíž s ohledem na provedený vklad do katastru nemovitostí stal žalovaný (č. l. 5). V katastru nemovitostí nebyla tehdy ve vztahu k nemovitosti vyznačena poznámka spornosti (č. l. 5 a č. l. 52). Žalobce ani netvrdil, že by takovou poznámku navrhoval zapsat.

11. Z obsahu spisu nevyplývá, že by byl žalobce v minulosti omezen ve svéprávnosti. Žalobce to ani netvrdil, k podání návrhu na takové omezení nedošlo ani později. Nicméně s ohledem na pochybnosti o zdravotním stavu žalobce byly v řízení před soudem prvního stupně za účelem zodpovězení otázky, zda zdravotní stav žalobce ke dni 30. 3. 2017 umožňoval uskutečnění právního jednání v podobě uzavření kupní smlouvy na prodej nemovitosti, vypracovány celkem dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a revizní znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice [adresa]. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] přitom uzavřel, že žalobce nebyl ke dni 30. 3. 2017, tj. ke dni podpisu kupní smlouvy, jíž mělo dojít k převodu nemovitosti na [jméno FO], takového právního jednání schopen, a tento závěr byl revizním znaleckým posudkem potvrzen.

12. Pokud jde o jednotlivé námitky žalovaného vůči znaleckým posudkům, uvádí odvolací soud ve vztahu k oběma znaleckým posudkům, že při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud dle ustálené judikatury musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných znaleckých závěrů, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3303/2022). Za předpokladu, že existují pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, je na úvaze soudu, zda zadá vypracování revizního znaleckého posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007).

13. Odvolací soud při hodnocení znaleckých posudků, které byly podkladem pro rozhodnutí ve věci, uzavřel, že oba znalecké posudky splňují veškeré stanovené náležitosti, jsou vnitřně koherentní, vycházejí z dostatečných podkladů, odpovídají na zadanou otázku a jejich závěry logicky vyplývají z obsahu posudků. K námitce žalovaného ohledně nemožnosti učinění odborného závěru s ohledem na absenci psychologických či psychiatrických vyšetření žalobce v rozhodné době soud podotýká, že dle ustálené judikatury lze k závěru soudu o neplatnosti právního jednání v případě absence zdravotnické dokumentace dospět prostřednictvím znaleckého zkoumání na základě jednání a chování takové osoby, a to i dokonce i v případě již nežijící osoby, tzn. bez jejího znaleckého vyšetření (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020).

14. Pokud jde o námitku žalovaného týkající se absence prohlášení znalce o vědomosti o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku ve znaleckém posudku vypracovaném [tituly před jménem] [jméno FO], uvádí soud následující. Povinnost zakotvit výše uvedenou doložku je v § 127a o. s. ř. zakotvena pro znalecké posudky předložené soudu účastníkem řízení. V případě znaleckých posudků, jejichž vypracování zadal soud, jsou znalci o možnosti trestněprávního postihu poučení v rámci usnesení o přibrání znalce. Tak tomu bylo ostatně i v tomto případě, neboť soud prvního stupně znalce o této skutečnosti řádně poučil výrokem VIII. usnesení o přibrání znalce na č. l.

62. Jelikož si tak znalec musel být hrozby trestního stíhání v případě podání vědomě nepravdivého znaleckého posudku s ohledem na poučení ze strany soudu vědom, nebrání absence prohlášení ve znaleckém posudku použitelnosti posudku jako důkazu.

15. Řada námitek žalovaného směřovala rovněž proti reviznímu znaleckému posudku. Odvolací soud v prvé řadě předesílá, že zpracovatelem revizního znaleckého posudku byl znalecký ústav, nikoliv znalec. Dle § 28 odst. 4 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZnalZ“) přitom platí, že v případě, že byl znalecký posudek zpracován znaleckým ústavem, musí být podepsán znalcem nebo osobou uvedenou v § 7 odst. 1 písm. c) nebo § 7 odst. 2 a dále musí být ve znaleckém posudku uvedeno, kdo se podílel na jeho zpracování a kdo je povinen znalecký posudek na žádost orgánu veřejné moci osobně stvrdit, doplnit nebo jeho obsah blíže vysvětlit. Znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem musí být vzat na vědomí postupem upraveným vnitřními předpisy tohoto znaleckého ústavu. Údaj o vzetí na vědomí znaleckého posudku v něm musí být uveden, a to včetně data a podpisu odpovědné osoby, což se stalo. Zákon tedy nevyžaduje, aby se na zpracování znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem podíleli pouze znalci, ale pouze aby byl znalcem alespoň jeden ze zpracovatelů, který posudek podepíše. Na vypracování revizního znaleckého posudku se dle znalecké doložky podílely celkem čtyři osoby, z nichž tři osoby jsou znalci zapsanými v seznamu znalců, a proto je tato námitka žalovaného zcela nedůvodná. [právnická osoba] jakožto osoba nezapsaná v seznamu znalců byl rovněž oprávněn závěry revizního znaleckého posudku před soudem prvního stupně stvrdit, neboť § 28 odst. ZnalZ požaduje, aby osoba, která je oprávněna posudek stvrdit, byla ve znaleckém posudku uvedena, avšak také nestanoví, že touto osobou musí být výlučně znalec. Stejně tak je bezpředmětná námitka žalovaného, že revizní znalecký posudek měl přezkoumat pouze závěr, nikoliv celý znalecký posudek vypracovaný [tituly před jménem] [jméno FO]. Účelem zadání revizního znaleckého posudku je komplexní revize přezkoumávaného posudku včetně metodologie, správnosti postupu atp. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3443/2019), nikoliv pouze izolovaný přezkum závěru takového posudku.

16. Pokud jde o námitku žalovaného týkající se nepřiléhavé odbornosti osob podílejících se na zpracování revizního znaleckého posudku s ohledem na to, že rozsah poškození mozku vlivem úrazu žalobce spadá pod obor neurologie, odvolací soud podotýká následující. Je pravdou, že otázka rozsahu poškození mozku, resp. centrální nervové soustavy (CNS), je otázkou spadající pod odvětví neurologie. Toto odvětví se však zabývá primárně příčinami, diagnostikou a terapií poruch a chorob CNS. Pro rozhodnutí ve věci je však podstatné, jaký mělo poškození mozku (CNS) žalobce dopad na jeho duševní stav, přičemž zkoumání duševního stavu je úkolem znaleckého oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nikoliv neurologie. Ostatně stejný závěr by platil i v případě, kdy by byl nepřiznivý duševní stav posuzované osoby způsoben například proděláním cévní mozkové příhody, neboť i v takovém případě by byl duševní stav osoby posuzován znalcem z odvětví psychiatrie, nikoliv kardiologie. Znalecké posudky tak byly vypracovány v rámci správné odbornosti (revizní znalecký posudek byl podán rovněž v odvětví klinická psychologie) a nadto znalec i znalecký ústav v rámci svých posudků přesvědčivým způsobem uvedli, jaký konkrétní vliv měl na duševní stav žalobce k posuzovanému dni prodělaný úraz i jeho alkoholová závislost.

17. Konečně pokud jde o námitky žalovaného proti znaleckým posudkům ve vztahu k nesprávnému stanovení diagnózy žalobce, jedná se o námitku vůči odborným závěrům znaleckých posudků, které hodnocení soudem nepodléhají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1335/2020), a proto se jimi odvolací soud nezabýval. Žalovaný ostatně své námitky vůbec neopíral o jakoukoli odbornou oponenturu, jde o jeho osobní laické posouzení zdravotního stavu žalobce, které proti uvedeným znaleckým posudkům nemůže obstát. Samotná okolnost, že žalovaný měl živnostenské oprávnění apod. nijak nevylučuje, že současně trpěl významnou duševní poruchou.

18. S ohledem na vše výše uvedené tedy odvolací soud uzavřel, že závěry znaleckého posudku vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO] a potvrzené revizním znaleckým posudkem Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice [adresa] obstojí, neboť oba posudky vyhovují veškerým požadavkům na ně kladeným a netrpí žádnou vadou, která by měla za následek jejich nepoužitelnost jako důkazu v řízení.

19. Odvolací soud má tedy ve shodě se soudem prvního stupně za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce nebyl ke dni 30. 3. 2017, tj. v době podpisu kupní smlouvy, v jejímž důsledku mělo dojít k převodu nemovitosti na [jméno FO], takového právního jednání schopen. Pro závěr soudu o neschopnosti určitého právního jednání žalobce je přitom irelevantní, zda si žalobce své zdravotní problémy vedoucí k jeho neschopnosti právně jednat přivodil sám či nikoliv, důležitý je pouze závěr soudu o tom, zda takového jednání žalobce byl či nebyl objektivně schopen. Tento závěr přitom nevyplývá pouze ze znaleckých posudků, ale rovněž z lékařských zpráv založených ve spise (č. l. 15–19) a výpovědí svědků [jméno FO] (matka žalobce), [jméno FO] (švagr žalobce) a [jméno FO] (sestra žalobce). Tyto svědecké výpovědi je sice třeba hodnotit s přihlédnutím k tomu, že všichni uvedení svědci jsou se žalobcem v (relativně) blízkém příbuzenském vztahu, nicméně všichni svědci po poučení o trestní odpovědnosti v případě křivé výpovědi popsali žalobcův duševní stav v podstatě shodně tak, že není schopen si samostatně obstarat podstatnější záležitosti. Závěru o existenci duševní poruchy přitom nasvědčuje rovněž skutečnost, že žalobce v průběhu času opakovaně měnil své výpovědi (k tomu viz bod 13. odůvodnění tohoto rozsudku).

20. S ohledem na vše výše uvedené tudíž bylo v řízení zjištěno, že žalobce dne 30. 3. 2017 uzavřel s [jméno FO] kupní smlouvu o prodeji nemovitosti za kupní cenu ve výši 855 000 Kč, přestože takového právního jednání nebyl s ohledem na svůj duševní stav schopen, jak správně uzavřel již soud prvního stupně. Přesto byl však [jméno FO] na základě této kupní smlouvy zapsán jako vlastník nemovitosti do katastru nemovitostí. Následně [jméno FO] nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené dne 17. 5. 2022 převedl na žalovaného, přičemž v rámci kupní smlouvy žalovaného upozornil na vadu nemovitosti spočívající v jejím neoprávněném obývání matkou a synem žalobce. Žalovaný byl posléze jako vlastník nemovitosti zapsán do katastru nemovitostí.

21. K výzvě odvolacího soudu k tomu žalovaný doplnil, že před koupí nemovitosti pouze nahlédl do katastru nemovitostí, z něhož zjistil, že vlastníkem nemovitosti je pan [jméno FO], který mu rovněž předložil doklady o řádném nabytí nemovitosti od žalobce. Ze sdělení pana [jméno FO] žalovaný dále zjistil, že v nemovitosti neoprávněně bydlí paní [jméno FO], nar. [Datum narození žalovaného], která se z nemovitosti odmítá vystěhovat, což však soudně neřešil, a došlo k podpisu smlouvy a následnému zápisu žalovaného jako vlastníka nemovitosti do katastru nemovitostí. Žalovaný tvrdil, že nevěděl a ani nemohl vědět o jakémkoliv rozporu či nesouladu mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným do katastru nemovitostí. Žalovaný nebyl se žalobcem nikdy v osobním kontaktu a poprvé jej viděl teprve tehdy, když mu žalobce po převodu bránil ve vstupu do nemovitosti.

22. Žalobce k výzvě odvolacího soudu uvedl, že osoby působící na straně žalované, tedy [jméno FO], žalovaný a syn žalovaného [jméno FO], jednaly ve shodě s cílem získat z domu žalobce majetkový prospěch. Jakmile se [jméno FO] a [jméno FO] dozvěděly o tom, že žalobce pozbyl vlastnické právo k nemovitosti, činily vše pro to, aby se nemovitost vrátila zpět do vlastnictví rodiny [jméno FO]. Za tím účelem jednaly od podzimu roku 2021 s panem [jméno FO] s tím, že nemovitosti koupí syn paní [jméno FO]. O snaze získat nemovitost zpět hovořily i se synem žalovaného, který je následně v nemovitosti navštívil v březnu roku 2022, vyzval rodinu [jméno FO] k vyklizení nemovitosti, a k dodání důrazu si přinesl předmět připomínající střelnou zbraň. Syna žalovaného informovaly, že dům je žalobce, a pokud došlo k neoprávněnému převodu, jednají s panem [jméno FO] o zpětné koupi. Synovi žalovaného tak muselo být zřejmé, že s vlastnictvím nemovitosti panem [jméno FO] není něco v pořádku. S panem [jméno FO] jednaly o zpětném převodu, za což chtěl pan [jméno FO] odstupné ve výši 200 000 Kč. Syn žalovaného se přitom s panem [jméno FO] zná. Následně byl pan [jméno FO] kontaktován právní zástupkyní žalobce ve snaze věc dořešit, ale komunikace ze strany pana [jméno FO] postupně ustávala, termín schůzky byl oddalován, a v mezidobí pan [jméno FO] uzavřel kupní smlouvu se žalovaným. V kupní smlouvě je přitom jako vada v bodu I. uvedeno neoprávněné užívání nemovitosti paní [jméno FO] a jejím vnukem, což si měl žalovaný při běžné opatrnosti ověřit mnohem více než jak ve skutečnosti učinil.

23. V rámci jednání odvolacího soudu žalovaný dále potvrdil, že osobně na prohlídce nemovitosti před podpisem smlouvy nebyl, byl tam až po podpisu smlouvy a převodu na katastru nemovitostí. O domě byl informován od syna, který se skutečně zná s panem [právnická osoba] na místě s ním byl. Dům chtěl žalovaný koupit kvůli dceři, ale syn mu řekl, že tam nemohou jít, jelikož je dům obýván neoprávněně. Důvody před koupí „neřešil,“ o podrobnosti se „nezajímal.“ Dům mu „nabízel pan [jméno FO] i syn.“ O zdravotním stavu žalobce slyšel žalovaný jen to, že je „alkoholik,“ ale nedával tomu váhu. Před podpisem smlouvy sám žalobce neviděl. Nemovitost viděl před koupí pouze na fotkách z Googlu. To považoval odvolací soud za dostatečné k právnímu posouzení věci a další dokazování opakováním či doplněním výpovědí dotčených osob již neprovedl.

24. Podle § 581 odst. 1 o. z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

25. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

26. Podle § 3 odst. 2 písm. c) část věty před středníkem o. z. soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu.

27. Podle § 980 odst. 2 věty první o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.

28. Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. [adresa] víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

29. Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

30. Podle § 80 o. s. ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

31. Jelikož žalobce uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem byla nemovitost, přestože tohoto právního jednání nebyl pro duševní poruchu schopen, dospěl soud prvního stupně ke zcela správnému závěru, že kupní smlouva ze dne 30. 3. 2017 je podle § 581 odst. 1 věty druhé o. z. neplatná. Jedná se o neplatnost absolutní ve smyslu § 588 věty první o. z., neboť právní jednání žalobce coby osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. DOBROVOLNÁ, Eva. § 581 [Neplatnost právního jednání pro nedostatek svéprávnosti a neschopnosti právně jednat z důvodu duševní poruchy]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1863, marg. č. [hodnota].). Na tomto závěru přitom ničeho nemění skutečnost, že žalobce nebyl omezen ve svéprávnosti soudem, neboť i v takovém případě lze osobě jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, za podmínek § 581 odst. 1 věty druhé o. z. poskytnout ochranu. Je přitom irelevantní, že rodina žalobce dosud nepodala podnět k zahájení řízení o omezení svéprávnosti žalobce a k omezení svéprávnosti žalobce nedošlo, neboť z důvodu nečinnosti rodiny či dalších osob nelze žalobci odepřít zvýšenou ochranu, jež mu v souladu s § 3 odst. 2 písm. c) o. z. náleží. Nedůvodná je rovněž námitka žalovaného, dle níž chce rodina žalobce nemovitost pro jiného člena rodiny, neboť předmětem řízení je otázka určení vlastnického práva k nemovitosti, nikoliv otázka dalšího osudu nemovitosti v případě určení, že vlastníkem nemovitosti je žalobce. Samotná okolnost, že rodina žalobce potřebné kroky k ochraně jeho majetku (omezení svéprávnosti, podání námitky spornosti apod.) nepodnikla, ačkoli o nějakém právním jednání žalobce v roce 2017 věděla, věděla i o požadavku na vyklizení v roce 2020 a 2022 a následně usilovala o vlastnické právo někoho jiného (byť z rodiny), nasvědčuje spíše tomu, že se žalobce minimálně od roku 2017 ocitl bez potřebné ochrany, těžko mu proto přisuzovat odpovědnost za zanedbání ochrany svých práv.

32. Soud prvního stupně však pochybil, pokud již na základě závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. 3. 2017 uzavřel, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, a žalobě bez dalšího vyhověl. Správný závěr soudu prvního stupně o tom, že se [jméno FO] s ohledem na absolutní neplatnost převodní smlouvy nikdy nestal vlastníkem nemovitosti, totiž nevylučuje, aby jakožto dobrověrný nabyvatel nabyl vlastnické právo k nemovitosti žalovaný. Touto otázkou se však soud prvního stupně vůbec nezabýval.

33. V souladu s § 980 odst. 2 věty první o. z. platí vyvratitelná právní domněnka, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu (katastru nemovitostí), bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Není-li tomu tak, svědčí (mylně) zapsaný stav podle § 984 odst. 1 o. z. ve prospěch osoby, která nabyla věcné (vlastnické) právo za úplatu v dobré víře od osoby, která k tomu byla dle zapsaného stavu oprávněna, přičemž dobrou víru j třeba posuzovat k době podání návrhu na zápis. Dobrá víra takové osoby se přitom podle § 7 o. z. presumuje.

34. V daném případě dochází ke kolizi dvou základních práv, a to konkrétně práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod na straně jedné a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod na straně druhé, přičemž jedno z těchto práv musí ustoupit v rámci ochrany práva druhého (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12). Přitom však nelze ztratit ze zřetele, že osobě, která své vlastnické právo k nemovitosti převedla na jiného v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu jednání nezpůsobilou, je třeba poskytnout zvýšenou ochranu, a to i vůči dobrověrnému nabyvateli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014). Tím spíše to platí v situaci, kdy osoba jednající v duševní poruše nebyla a není včas a řádně chráněna jinými osobami a standardními nástroji (rodina, obec, soud), jak shora uvedeno.

35. Žalovaný se tak mohl v souladu s ochranou dobrověrného nabyvatele zakotvenou v § 984 odst. 1 o. z. stát vlastníkem nemovitosti, přestože [jméno FO], který na žalovaného nemovitost převedl, tuto nemovitost nikdy nenabyl, a to tehdy, pokud by žalovaný vlastnické právo k nemovitosti nabyl: a) za úplatu, b) v dobré víře a c) od osoby, která k tomu byla dle zapsaného stavu oprávněna.

36. V poměrech projednávané věci nebylo žádných pochyb o tom, že žalovaný nemovitost nabyl za úplatu od [jméno FO] v době, kdy byl jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán právě [jméno FO]. Zásadní otázkou pro rozhodnutí ve věci tak bylo, zda žalovaný při nabytí nemovitosti od nevlastníka jednal v dobré víře. Jelikož se přitom dobrá víra předpokládá (§ 7 o. z.), bylo úkolem žalobce, aby prokázal, že žalovaný v dobré víře nejednal (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017).

37. O absenci dobré víry žalovaného by nebylo pochyb, pokud by byla v katastru nemovitostí v době podání návrhu na zápis zapsána poznámka spornosti ve smyslu § 986 odst. 1 o. z. Tak tomu ale v řešené věci nebylo, a proto se odvolací soud podrobně zabýval veškerými okolnostmi relevantními pro zodpovězení otázky, zda byl žalovaný tzv. dobrověrným nabyvatelem nemovitosti.

38. Judikatura v otázce hodnocení dobré víry oprávněného držitele dospěla k závěru, že při hodnocení dobré víry je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné míře opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. [adresa] víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Tyto závěry se přitom uplatní rovněž ve vztahu k posouzení otázky dobré víry podle § 984 odst. 1 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, pro úplnost odvolací soud podotýká, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sice byl následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19, avšak pouze s ohledem konkrétní okolnosti případu, přičemž obecné závěry přijaté Nejvyšším soudem v tomto rozsudku zůstaly kasačním nálezem Ústavního soudu nedotčeny).

39. Pokud převodce, byť evidovaný v katastru nemovitostí, zjevně sám převáděné právo, resp. jeho obsah, nevykonává, vyžaduje se po nabyvateli investigativní aktivita spočívající ve snaze o zjištění, z jakého důvodu převodce toto právo nevykonává, resp. proč toto právo nebo jeho obsah vykonává někdo jiný. V případě převodu vlastnického práva tudíž investigativní aktivitu vyžaduje stav, kdy převodce není detentorem převáděné věci, tj. např. převáděnou nemovitost obývá jiná osoba (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2698/2015). Nevyvine-li nabyvatel takovou aktivitu a nepostupuje tedy s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke konkrétním okolnostem po každém požadovat, pak případě, že převodce subjektem vlastnického práva nebyl, nebude nabyvatel zpravidla v dobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 o. z., a proto mu stav zapsaný v katastru nemovitostí v rozporu se skutečným právním stavem nebude svědčit, neboť dobrá víra ve vlastnické právo převodce nemůže být objektivní, a tedy ani chráněná. Mezi nedostatkem investigativní aktivity a nevědomostí o skutečném stavu však musí existovat příčinná souvislost (souhrnně viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019).

40. Z provedeného dokazování, zejména z kupní smlouvy uzavřené dne 17. 5. 2022 mezi [jméno FO] jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím vyplývá, že žalovaný si musel být vědom toho, že nemovitost je užívána osobou odlišnou od převodce, konkrétně matkou a synem žalobce. Žalovaný tedy věděl (a toto ostatně v rámci jednání před odvolacím soudem i sám připustil), že uživatelem (detentorem) nemovitosti jsou osoby odlišné od knihovního vlastníka. Za této situace byl žalovaný v souladu s výše citovanou judikaturou povinen vyvinout investigativní aktivitu směřující ke zjištění, z jakého důvodu vykonává obsah vlastnického práva k nemovitosti v podobě jejího užívání jiná osoba než převodce, nikoli se spokojit jen s deklarací neoprávněného užívání uvedenou v kupní smlouvě. Žalovaný však takovou aktivitu nevyvinul, nemovitost si osobně neprohlédl a dle svého vlastního tvrzení se před koupí nemovitosti spokojil s prohlédnutím fotografií nemovitosti dostupných na internetu (Google), přestože tvrdil, že chce nemovitost koupit pro svou dceru. Dále žalovaný doznal, že od syna navíc věděl, že se rodina brání vystěhování a že žalobce jako původní vlastník je „alkoholik,“ což s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům nutnost vyvinutí investigativní aktivity jen podtrhuje.

41. Přestože v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce spočívající v tom, že [jméno FO], žalovaný a jeho syn ve skutečnosti jednali v rámci operací s nemovitostí přímo ve shodě (úmyslně), převod nemovitostí na žalovaného bezprostředně poté, co se do celé věci ve vztahu k panu [jméno FO] vložil na straně žalobce advokát, tomu nasvědčuje. Nebylo tedy prokázáno, že by žalovaný přímo věděl, že [jméno FO] není skutečným vlastníkem nemovitostí, neboť žalobce při předchozím převodu trpěl duševní poruchou. Žalobci se ale podařilo unést důkazní břemeno ohledně absence dobré víry v knihovní zápis vlastnického práva k nemovitosti na straně žalovaného. Pokud by žalovaný s ohledem na existující pochybnosti o správnosti knihovního zápisu vyvinul potřebnou investigativní aktivitu, pak by tuto skutečnost vědět mohl. S ohledem na absenci jakékoli investigativní aktivity za účelem vyvrácení pochybností o tom, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti, lze uzavřít, že žalovaný raději nic dalšího vědět nechtěl, a tudíž nemohl být v dobré víře v zápis vlastnického práva [jméno FO] k nemovitosti v katastru nemovitostí. Vzhledem k absenci dobré víry a s tím související nenaplnění podmínek § 984 odst. 1 o. z. tak žalovanému nenáleží ochrana dobrověrného nabyvatele podle citovaného ustanovení, pročež žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo k nemovitosti od neoprávněného.

42. Jelikož se tak [jméno FO] nemohl stát vlastníkem nemovitosti pro neplatnost kupní smlouvy ze dne 30. 3. 2017 způsobené duševní poruchou žalobce, která žalobci znemožňovala učinit právní jednání spočívající v převodu nemovitosti, a žalovaný nemohl nemovitost nabýt od [jméno FO] jako od nevlastníka s ohledem na absenci své dobré víry v zápis vlastnického práva k nemovitosti v katastru nemovitostí, převáží základní právo žalobce na ochranu jeho vlastnického práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Závěr soudu prvního stupně spočívající v určení toho, že vlastníkem nemovitosti je žalobce, včetně závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalovaného na takovém určení s ohledem na rozpor mezi skutečným a zapsaným stavem, je tedy správný.

43. Na tomto místě odvolací soud pro úplnost podotýká, že žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, nelze na projednávanou věc aplikovat. Citované rozhodnutí se týká ochrany dobrověrného nabyvatele (osoby C) za situace, kdy dojde k dodatečnému odpadnutí právního důvodu, na jehož základě převodce (osoba B) nabyl vlastnické právo k věci od původního vlastníka (osoby A). V řešené věci však byl právní důvod (převodní smlouva) neplatný od počátku, a proto závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu na souzenou věc nedopadají.

44. Stejně tak odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného spočívající v tom, že pokud žalobce dle znaleckých závěrů nebyl a není schopen uzavřít kupní smlouvu, nebyl schopen ani udělit plnou moc své právní zástupkyni. Tuto námitku odvolací soud považuje za ryze účelovou, neboť žalovaný po celou dobu řízení brojil proti závěrům znaleckých posudků a tvrdil, že žalobce byl v době uzavření kupní smlouvy dne 30. 3. 2017 duševně zdráv, což je v příkrém rozporu s žalovaným nyní namítanou neschopností žalobce udělit procesní plnou moc jeho právní zástupkyni. Ze znaleckých posudků současně plyne, že znalci odpovídali na znaleckou otázku, zda zdravotní stav žalobce ke dni 30. 3. 2017 umožňoval uskutečnění právního jednání v podobě uzavření kupní smlouvy na prodej nemovitosti, k čemuž se znalci vyjádřili negativně. Uzavření smlouvy o převodu nemovitosti je však dle přesvědčení odvolacího soudu právním jednáním s podstatně závažnějšími důsledky než udělení procesní plné moci právnímu zástupci pro určité soudní řízení, přičemž způsobilost žalobce takovéto právní jednání učinit znalci nevyloučili. Jelikož tedy nebylo zjištěno, že by žalobce s ohledem na svůj zdravotní stav nebyl schopen udělit své právní zástupkyni procesní plnou moc, považoval odvolací soud i tuto odvolací námitku žalovaného za lichou.

45. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo určeno, že vlastníkem předmětné nemovitosti je žalobce, jako věcně správný v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil, byť na podkladě podstatně širších důvodů, než učinil soud prvního stupně.

46. Zcela správným odvolací soud shledal rovněž výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému uložena povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Jelikož byl žalobce pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2022, č. j. 8 C 38/2022-30, v plném rozsahu osvobozen od soudních poplatků a žalobě bylo posléze soudem zcela vyhověno, přechází poplatková povinnost v souladu s § 2 odst. 3 větou první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SoP“) na žalovaného, který je povinen soudní poplatek zaplatit. Soud prvního stupně rovněž v souladu s položkou 4 bodem 1. písm. a) přílohy zákona o SoP správně stanovil i výši soudního poplatku, která činí 5 000 Kč. Ničeho vytknout nelze ani stanovené lhůtě k plnění, která vychází § 160 odst. 1 o. s. ř. Proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. výrok III. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

47. Stejný závěr odvolacího soudu platí i pro výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému uložena povinnost uhradit státu náklady zálohované státem ve výši 74 287 Kč. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo přiznáno a uhrazeno znalci [tituly před jménem] [jméno FO] znalečné v celkové výši 25 200 Kč a [podezřelý výraz] [adresa] ve výši 54 087 Kč. Žalovaný přitom uhradil v souvislosti s vypracováním druhého ze znaleckých posudků zálohu ve výši 5 000 Kč. Zbylé náklady nekryté zálohou ve výši 74 287 Kč platil v souladu s § 141 odst. 2 o. s. ř. stát, která tak má podle § 148 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na výsledek řízení a skutečnost, že u žalovaného nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, právo na jejich náhradu. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, pokud žalovanému uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení nekrytých zálohou, které stát v průběhu řízení vynaložil, a v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. správně stanovil rovněž lhůtu k plnění. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rovněž jako věcně správný potvrdil i výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně.

48. Odvolací soud přistoupil pouze ke změně výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně sice správně postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně zcela úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, avšak pochybil při vyčíslení jejich výše. Odvolací soud předně podotýká, že veškeré úkony právní služby před soudem prvního stupně byly zástupkyní žalobce poskytnuty před novelizací vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) provedenou vyhláškou č. 258/2024 Sb., a proto je třeba v souladu s přechodnými ustanoveními zakotvenými v článku II. vyhlášky č. 258/2024 Sb. při stanovení odměny zástupkyně za tyto úkony právní služby vycházet z AT ve znění účinném do 31. 12. 2024.

49. Soud prvního stupně v prvé řadě nesprávně určil výši tarifní hodnoty, když při jejím stanovení vycházel z § 9 odst. 3 písm. a) AT a zcela pominul, že v případě sporu o určení vlastnického práva k nemovité věci je třeba vycházet z tarifní hodnoty stanovené v § 9 odst. 4 písm. b) AT, tj. z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Z tohoto důvodu tedy odměna zástupce žalobce sestává podle § 7 bod 5. AT z částky 3 100 Kč za každý z celkem osmi úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast při jednání dne 7. 2. 2023 (09:00 – 11:30 hod., tj. 2 úkony) a dále dne 23. 5. 2023, 12. 10. 2023, 28. 11. 2023 a 1. 10. 2024). Soud prvního stupně však nesprávně přiznal odměnu v plné výši rovněž za vyjádření žalobce k odvolání žalovaného proti usnesení o přiznání znalečného ze dne 30. 11. 2023, neboť za tento úkon náleží v souladu s § 11 odst. 2 písm. c) AT odměna pouze ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, tj. ve výši 1 550 Kč.

50. Soud prvního stupně dále nesprávně stanovil výši náhrady hotových výdajů v souvislosti s cestami zástupkyně žalobce k jednáním před soudem prvního stupně, když chybně přiznal cestovné za účast zástupkyně při šesti jednáních, ačkoliv se zástupkyně zúčastnila pouze pěti jednání (více jednání před soudem prvního stupně ani nebylo konáno). Nadto soud prvního stupně nereflektoval, že cesty zástupkyně žalobce proběhly v letech 2023 a 2024, v důsledku čehož je třeba náhrady s ohledem na změnu výše vyhláškových cen stanovit odlišně. Zástupkyně žalobce uskutečnila v roce 2023 celkem čtyři cesty ze svého sídla ([adresa]) k soudu prvního stupně. V rámci každé z cest činila ujetá vzdálenost 35 km, a proto náhrada za každou z těchto cest při kombinované spotřebě paliva 6,9 l/100 km dle předloženého technického průkazu, průměrné ceně benzinu (Natural 95) 41,20 Kč/l ve smyslu § 4 písm. a) vyhlášky č. 467/2022 Sb. a výší náhrady za amortizaci vozidla ve výši 5,20 Kč/km dle § 1 písm. b) citované vyhlášky činí 281,50 Kč. Za cestu vykonanou v roce 2024 poté s ohledem na změnu vyhláškových cen zakotvených vyhláškou č. 398/2023 Sb., kdy průměrná cena benzinu činila 38,20 Kč/l a náhrada za amortizaci vozidla 5,60 Kč/km žalobci náleží náhrada ve výši 288 Kč. Celková výše cestovních náhrad tudíž činí 1 414 Kč. Současně soud prvního stupně opominul přiznat žalobci podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT náhradu za promeškaný čas strávený cestami k soudu prvního stupně, a to v rozsahu 10 půlhodin, tj. v částce 1 000 Kč. Takto stanovené náklady právního zastoupení žalobce byly dále odvolacím soudem podle § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 31 464 Kč, tj. o částku 6 607,40 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení žalobce před soudem prvního stupně tak správně po zaokrouhlení na celé koruny činí 38 071 Kč.

51. Odvolací soud tedy podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. per analogiam změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně výše přiznané náhrady nákladů řízení. Ve zbývajícím rozsahu byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen, neboť soud prvního stupně stanovil lhůtu k plnění v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., a to na zákonné platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

52. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit v odvolacím řízení procesně zcela úspěšnému žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení po zaokrouhlení na celé koruny ve výši 15 772 Kč. Tyto náklady sestávají ze dvou odměn zástupkyně žalobce podle § 11 odst. 1 písm. d), g) AT v podobě vyjádření k výzvě odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2025 a účasti na jednání odvolacího soudu dne 3. 4. 2025 po 5 620 Kč stanovených dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. a) AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 z tarifní hodnoty ve výši 113 000 Kč, a to včetně náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 450 Kč za úkon dle § 13 odst. 1 a 4 AT. Žalobci rovněž náleží náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas v souvislosti s cestou jeho zástupkyně z jejího sídla k odvolacímu soudu dne 3. 4. 2025. Při celkové ujeté vzdálenosti 72 km, kombinované spotřebě paliva ve výši 6,9 l/100 km dle předloženého technického průkazu, průměrné ceně benzinu (Natural 95) 35,80 Kč/l ve smyslu § 4 písm. a) vyhlášky č. 475/2024 Sb. a výši náhrady za amortizaci vozidla ve výši 5,80 Kč/km ve smyslu § 1 písm. b) výše citované vyhlášky tudíž činí náhrada částku v celkové výši 595 Kč. Současně žalobci podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT náleží také náhradu za promeškaný čas strávený touto cestou zástupkyně, a to v rozsahu 2 půlhodin, tj. v částce 300 Kč. Takto stanovené náklady právního zastoupení žalobce byly dále podle § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 035 Kč, tj. o částku 2 737 Kč.

53. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla dle § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznána k rukám právní zástupkyně žalobce, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty odvolací soud neshledal žádné důvody. Odvolací soud rovněž neshledal ani žádné důvody hodné zvláštní zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. pro nepřiznání nákladů řízení procesně úspěšnému žalobci.

Poučení