27 Co 306/2025 - 125

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 528 122,38 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku I. a III. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 1 C 138/2025-90 ze dne 1.10.2025 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucí z částky 408 821,16 Kč od 5.12.2024 do zaplacení; jinak se rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 18 002 Kč; a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 191 Kč; a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 1 C 138/2025-90 ze dne 1.10.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 119 301,22 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 26 913,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 17 775,60 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 528 122,38 Kč od 25.9.2024 do zaplacení, úrok 8 % ročně z částky 522 417,38 Kč od 30.4.2024 do zaplacení (výrok I.). Ve zbytku soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 408 821,16 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně vzhledem k převážnému úspěchu žalobkyně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 170,29 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako úvěr. Podle soudu prvního stupně právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba].) před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru ve výši 600 000 Kč nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované (jak bylo v odůvodnění podrobně rozvedeno, včetně odkazu na relevantní judikaturu). Proto je smlouva absolutně neplatná a žalovaná je povinna platit na bezdůvodném obohacení „podle § 2991 o.z.“ toliko jistinu úvěru, což po odečtení dosavadního plnění ve výši 191 178,84 Kč představuje částku 408 821,16 Kč. V ostatním pak soud prvního stupně žalobu zamítl, včetně požadovaného úroku z prodlení, přičemž poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 tak, že spotřebitel vrací poskytnutou jistinu „podle svých možností,“ proto se „nemůže se dostat do prodlení.“ 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen v rozsahu části výroku I., tedy co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucího z částky 408 821,16 Kč od 22.10.2024 do zaplacení, a proti souvisejícímu nákladovému výroku III. rozsudku. Žalobkyně v odvolání nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že dosud nenastalo prodlení. Argumentuje tím, že žalovaná byla vyzvána k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli (žalobkyni) v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30.9.2024, které jí bylo odesláno dne 8.10.2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 22.10.2024 žalovaná dostala do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., „minimálně z částky bezdůvodného obohacení.“ Žalovaná byla upomínána o zaplacení i předžalobní výzvou. Žalovaná tak měla podle žalobkyně dostatečný prostor vrátit poskytnutou jistinu, což však neučinila. Žalované nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaná nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdila a neprokázala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 řešící dělení důkazního břemene tak, že to je spotřebitel (žalovaná), kdo zná své poměry a schopnosti, a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Dále odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 a na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 75 Co 61/2023, na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 28 Co 197/2023 a na další rozhodnutí odvolacích soudů. Proto navrhla částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně a přiznání uvedené části zákonného úroku z prodlení.

4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.

6. Ve výroku II., kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, nabyl samostatně právní moci, a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). Totéž platí i pro odvoláním nedotčenou (oddělitelnou, zbylou) část výroku I., tedy zamítnutí žaloby v rozsahu zbytku jistiny a vymezené části příslušenství.

7. Z hlediska skutkových zjištění lze v podstatě plně odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně zcela správně řešil zkoumání úvěruschopnosti žalované, dále jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) není sporu, stejně jako o tom, kolik předchůdkyně žalobkyně žalované půjčila a kolik měla žalovaná zaplatit, takže zbývá na jistině 408 821,16 Kč, které nezaplatila, a to ani po postoupení pohledávky na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána předžalobní výzvou ze dne 19.11.2024 (včetně doložení podacího lístku ze dne 20.11.2024), aby zaplatila dlužnou částku 608 611,86 Kč „do 4.12.2024.“ Jednotlivá zjištění není třeba opakovat, odvolací soud se s nimi ztotožňuje. Postačuje po doplnění podle § 213 o.s.ř. upřesnit, že ostatní (dřívější) výzvy, včetně oznámení o postoupení pohledávky, na které žalobkyně v odvolání odkazuje, buď nemají potřebný obsah (neobsahují výzvu k zaplacení celého konkrétního nezaplaceného zbytku úvěru), nebo nebylo prokázáno jejich dojití do sféry žalované, tedy na správnou adresu, třeba i jen podle zákonné domněnky dojití. Dále není sporu o tom, že žalovaná netvrdila nic o tom, že by tehdy v souvislostí s konkrétní výzvou vyvolala bez zbytečného odkladu spor o přiměřenost žalobkyní vymezené lhůty k plnění (ať už jen odmítnutím žalobkyní nastolené lhůty, či dokonce uvedením vlastního konkrétního návrhu přiměřené lhůty).

8. Soud prvního stupně věc převážně správně posuzoval také po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o.z.“) a také správně podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se ostatně v odvolání ani nesnaží tyto závěry zpochybnit. V případě postoupení pohledávky přechází na postupníka jen taková pohledávka, kterou měl postupitel, případná právní kvalifikace není významná. Otázka zkoumání úvěruschopnosti je proto relevantní i pro žalobkyni. Odvolací soud zde plně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, povinnosti vrátit jen nezaplacený zbytek jistiny úvěru a postoupení pohledávky zcela ztotožňuje. Žalobkyně ostatně tuto část posouzení soudu prvního stupně ani nezpochybňuje.

9. Zbývá tedy posoudit spornou otázku splatnosti spotřebitelského úvěru, u něhož nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a smlouva o úvěru je proto neplatná. V tomto směru odvolací soud nesdílí právní závěry soudu prvního stupně týkající se prodlení dlužníka. Odvolací soud se naopak částečně ztotožňuje s odvolací argumentací žalobkyně. Soud prvního stupně si ve svých závěrech ostatně sám odporuje. Kdyby se žalovaná vůbec nedostala do prodlení, nemohl by soud žalobkyni přiznat pro předčasnost ani nárok na zaplacení jistiny úvěru, který však přiznal (viz výrok II.). Správná není ani aplikace § 2991 o.z. za situace, kdy se vztah mezi žalobkyní a žalovanou řídí podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy podle speciálního ustanovení.

10. K upřesněným skutkovým zjištěním je třeba uvést, že stanovení lhůty k plnění je v první řadě předmětem právního jednání stran neplatné úvěrové smlouvy, které má určité obsahové náležitosti, jako bude dále rozvedeno. Podle § 570 odst. 1 o.z. působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Projev vůle věřitele (řádná výzva k budoucímu plnění) musí dojít do dispoziční sféry dlužníka (v opačném směru to samozřejmě platí stejně), což v případě doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předpokládá dodání. V případě prokázaného odeslání na správnou adresu dlužníka (pro doručování) lze ale vyjít i z domněnky dojití podle § 573 o.z., což je také tento případ.

11. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“ 12. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem“ spotřebitele podle odstavce 1, „určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud“ podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru „změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 14. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně rozlišuje konstitutivní rozsudky, teprve výrokem „určující“ splatnost, které nejsou exekučním titulem pro vymožení peněžitého plnění (srov. např. 33 Cdo 1869/2013 a další), a deklaratorní rozsudky ukládající výrokem již existující a splatnou povinnost k plnění, které takovým titulem jsou. Tyto kategorie nelze směšovat, a to nejen hmotněprávně, ale ani procesně, a to ani na základě shora uvedené právní úpravy.

15. Určovací žaloba představuje jiný typ žaloby, než žalobkyně v tomto řízení podala. Žaloba musí být vymezena na počátku řízení, nebo změnou žaloby v jeho průběhu (srov. § 79, § 95 o.s.ř., § 153 odst. 2 o.s.ř. a § 161 o.s.ř.). Žaloba byla v daném případě od počátku (a obsah odvolání to potvrzuje) založena na tom, že splatnost dluhu již nastala a že má jít o rozsudek deklaratorní (o zaplacení již existujícího dluhu).

16. Stejně tak nelze směšovat hmotněprávní lhůtu k plnění (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a pariční lhůtu (§ 160 o.s.ř.), která je jen lhůtou procesní a týká se jen vykonatelnosti rozsudku, nikoli již dříve nastalé splatnosti uplatněného nároku. Stanovením pariční lhůty v rozsudku proto nemůže být dlužníku soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (míněno „přiměřená“) ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto směru nelze vyjít ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 způsobem, jakým to učinil soud prvního stupně. Pokud by byl uvedený postup správný, nebylo by ostatně možné žalobkyni přiznat ani nezaplacenou jistinu úvěru, neboť by nebyla ještě splatná, jak shora uvedeno. Pro účely běhu úroku z prodlení tedy nelze vyjít ani z pariční lhůty uvedené ve výroku II. (viz výše), jak některé soudy také dovozují.

17. Podle názoru odvolacího soudu jde v tomto řízení o správné vymezení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně správné interpretace § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu „spor“ a kdy tu naopak „není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, nejen co do případného úroku z prodlení, ale i co do jistiny, a také se promlčuje.

18. První možný výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl „na návrh“ o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nesprávný. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a neplatné smlouvě o úvěru by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a platné smlouvě o úvěru by zase žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

19. Odvolací soud považuje za nesprávné i to, aby soud určoval lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako otázku předběžnou v žalobě na plnění. Konstitutivní určení splatnosti musí být vždy provedeno výrokem rozsudku, aby bylo závazné (srov. § 159 o.s.ř. a § 159a o.s.ř.), musí být podepřeno zjištěním skutkových okolností věci (srov. § 153 a § 154 o.s.ř.). Pak ho lze také případně změnit, změní-li se poměry (viz § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru a § 163 o.s.ř.). To u předběžných otázek není možné. V tomto směru jsou dosavadní závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a 33 Cdo 1902/2025 jen dílčí, a tedy pro řešení dané problematiky nedostačující.

20. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak shora uvedeno (viz § 160 o.s.ř.), a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou, což by opět vedlo k nesmyslnému množení sporů a také ke směšování jinak striktně oddělovaných právních institutů. Přesně k tomu ale rozsudek soudu prvního stupně vede.

21. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění „spor“ a kdy jedině je soudu zákonem (na základě Ústavy) dána pravomoc konstitutivně zasahovat do práv a povinností stran uvedeným určením. Taková výjimka by měla být vykládána spíše restriktivně.

22. Zákon v zásadě vychází z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl „spor“ o to, jaká doba je „přiměřená“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.), natož bez dalšího, jak v zásadě tvrdí žalobkyně. Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění celého dluhu v jím uvedené budoucí lhůtě, což v daném případě splňuje až předžalobní výzva (viz výše).

23. Pojem „spor,“ jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je „přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“), bez ohledu na skutečné poměry.

24. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění celého úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není „spor.“ Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023).

25. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka řádně k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, postoupení, nebo ještě později, až v rámci předžalobní výzvy či dokonce doručení žaloby) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění „není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také „není spor“ a platí uvedená „nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (řádné výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální poměry dlužníka. To je právě tento případ.

26. Uvedená právní norma sice směřuje k ochraně spotřebitele, nicméně nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci dlužníka („jeho příjmu a celkových sociálních a majetkových poměrech“ ve smyslu § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru) objektivně nemá. Z údajů zjištěných dříve při uzavírání smlouvy (a nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti) vycházet nelze, otázku přiměřenosti si ani nelze vyřešit jako předběžnou (viz výše). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). K této dílčí otázce také směřuje žalobkyní akcentované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Spotřebitel proto musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a bez zbytečného odkladu u věřitele uplatnit a „spor“ vyvolat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Ochranu spotřebitele (jako v otázce zkoumání úvěruschopnosti) nelze bez jeho součinnosti v tomto směru zajistit ex officio.

27. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde „není spor.“ Nesporná (přiměřená) doba je jen jiná, než věřitel původně zamýšlel, ale po jejím uplynutí nastává prodlení. Pokud věřitel s dlužníkem navrženou dobou plnění (ve splátkách apod.) nesouhlasí, nezbývá mu, než podat (jinou) žalobu o určení splatnosti soudem podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru (konstitutivně). Pokud však dlužník žádnou obranu bez zbytečného odkladu neuplatnil, což je tento případ, a současně nová doba plnění uvedená ve výzvě věřitele uplynula, je dlužník také v prodlení, ledaže ještě poté došlo stejným mechanismem právního jednání ke změně. O tom ale nikdo nic netvrdil.

28. Jinými slovy, uvedená právní úprava nebrání ani tomu, aby dlužník (již jako žalovaný), pokud svou možnost vyvolat spor bez zbytečného odkladu před podáním žaloby zmeškal, uplatnil své argumenty k přiměřenosti doby plnění až v rámci soudního řízení o žalobě na plnění. Pokud s tím ale věřitel (žalobce) nesouhlasí (minimálně tím, že v řízení o zaplacení zcela nebo částečně pokračuje), je tu „spor,“ a dlužníku nezbývá, než aby sám podal žalobu na určení jiné splatnosti soudem podle § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Případný pozitivní výsledek takového sporu pro dlužníka (modifikace předchozí splatnosti) by se pak projevil i v žalobě na plnění. Jinak půjde již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., ale na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nebude mít vliv.

29. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na konstitutivní určení doby plnění soudem, tak budou v praxi omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných vedle (převážně však již před podáním) příslušné žaloby na plnění (o zaplacení). K množení sporů tak bude docházet spíše výjimečně, jen ve shora popsaných (odůvodněných) případech. Takový výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (v jeho celku) se odvolacímu soudu jeví jako nejvíce odpovídající vůli zákonodárce, účelu právní úpravy, včetně ochrany spotřebitele, ale i oprávněným zájmům věřitele. Uvedený výklad také zachovává maximum ze standardních procesních postupů.

30. V tomto smyslu odvolací soud uvedené ustanovení vyložil již v řadě svých rozhodnutí (z posledních např. pod sp. zn. 27 Co 20/2024, 27 Co 119/2024 nebo 27 Co 189/2024) a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat (viz též § 13 o.z.). Žalobkyní citovaná rozhodnutí jiných odvolacích soudů také nepředstavují určující prejudikaturu, navíc je zřejmé, že jednotný výklad soudní praxe stále hledá (nejen u Krajského soudu v Praze). Ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů je zákonem povolán toliko Nejvyšší soud, ten však dosud žádný ucelený výklad § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neposkytl, jak shora uvedeno. Zatím byly vyřešeny pouze dílčí otázky.

31. Podle okolností daného případu lze shrnout, že žalobkyně řádně vyzvala žalovanou ke splnění celého dluhu v listopadu 2024 a tato výzva došla do dispoziční sféry (na správnou adresu) žalované poštou (viz § 573 o.z.), přičemž celý nesplacený zbytek jistiny úvěru (spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) měl být zaplacen „do 4.12.2024.“ Žalovaná současně netvrdila, že by tehdy (bez zbytečného odkladu) o přiměřenost této doby vyvolala „spor,“ platí tedy závěr, že šlo o dobu „nesporně přiměřenou“ tehdejším (blíže neurčeným) možnostem spotřebitele (žalované) podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Nebyl tedy žádný důvod k předchozímu podání žaloby o určení splatnosti úvěru soudem. Dluh se stal hmotněprávně splatným již uplynutím uvedené doby a žalobkyni bylo možné přiznat vedle zbytku jistiny úvěru (viz již pravomocný výrok II.) též zákonný úrok z prodlení z této částky, ale až od 5.12.2024 a nikoli od 22.10.2024, jak žalobkyně v odvolání požadovala. To má dále vliv na výši úroku z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která činí pouze 12,75 % a nikoli 14,75 % ročně. Jde o deklaratorní rozsudek a pro žalobkyni exekuční titul.

32. Žalovaná ostatně nepřiměřenost uvedené doby nenamítala ani později v průběhu řízení, proto nebylo třeba řešit, zda a s jakým výsledkem žalovaná podala žalobu o určení jí nově (konkrétně) vymezené splatnosti podle § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru.

33. Odvolací soud tedy v části zákonného úroku z prodlení ve správné výši, jdoucího ze správně vypočtené jistiny od správného data do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve výroku I. změnil a žalobě vyhověl, ve zbytku (jen dle rozsahu odvolání) ale napadenou část výroku I. podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť zamítavý výrok je ve zbytku správný, byť z jiných důvodů, než vymezil soud prvního stupně.

34. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Při posouzení úspěchu a neúspěchu je třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či 28 Cdo 3206/2016). K příslušenství jistiny pohledávky je třeba podle názoru odvolacího soudu přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků, tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení. Vzhledem k tomu, že podle výsledku řízení (v rozsahu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a v nově přiznané části úroku z prodlení) je úspěch žalobkyně převážný (žalovaná uspěla pouze v rozsahu části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, včetně příslušenství, po odpočtu shora uvedené změny), přiznal odvolací soud žalobkyni alikvotní část nákladů vzniklých před soudem prvního stupně (v rozsahu čistého úspěchu co do 24,2 %). Část příslušenství řešená jen před soudem prvního stupně se kapitalizuje ke dni jeho rozhodnutí, přezkoumávané části ke dni rozhodnutí odvolacího soudu. Celkem tak žalobkyně uspěla na jistině a kapitalizovaném příslušenství co do 465 944 Kč, žalovaná co do 284 365 Kč.

35. Co do celkové výše nákladů žalobkyně také nebylo možné vyjít z rozhodnutí soudu prvního stupně. Zaplacený soudní poplatek v prvním stupni nečinil 26 407 Kč, ale jen 21 126 Kč. Z tehdejší tarifní hodnoty sporu činila odměna advokáta za jeden úkon podle § 7 a § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif) 10 420 Kč. Paušální náhrada hotových výdajů za úkony učiněné v roce 2024 činí 300 Kč za jeden úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31.12.2024 a 450 Kč od 1.1.2025. Zástupce žalobkyně učinil v prvním stupni celkem čtyři (a nikoli tři) úkony, z toho dva v roce 2024 (převzetí zastoupení a předžalobní upomínka) a dva v roce 2025 (podání žaloby a účast u jednání. Doplnění žaloby na výzvu soudu nepředstavuje samostatný úkon, pokud bylo vyvoláno jen předchozím zjevně neúplným podáním žalobkyně, samostatným úkonem není ani prosté procesní vyjádření k otázce rozhodnutí bez jednání. Dále je třeba zohlednit cestovné advokáta k soudu a zpět podle § 13 a 14 advokátního tarifu. Jízdné činí celkem 240 Kč (celkem 28 km při spotřebě 8l nafty/100 km a ceně nafty dle vyhlášky 34,70 Kč/l, při paušální amortizaci 5,80 Kč/km jízdy), náhrada ztráty času na cestě činí 4x150 Kč. K tomu náleží podle § 137 odst. 3 o.s.ř. DPH 21%.

36. Celkové náklady žalobkyně před soudem prvního stupně tak činily 74 390 Kč (nikoli 107 545 Kč, jak žalobkyně účtovala, ani 65 500 Kč, jak kalkuloval soud prvního stupně), z toho čistý úspěch (po odečtení úspěchu žalované) činí 24,2 %, tedy 18 002 Kč. O místě plnění a lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a podle § 160 odst. 1 o.s.ř., žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.

37. V odvolacím řízení ale byl předmětem řízení pouze nárok na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 801 821,16 Kč od 22.10.2024 do zaplacení. Tarifní hodnota sporu podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu vychází z pětinásobku ročního plnění, tedy 301 836 Kč, z toho odměna za jeden úkon činí 9 540 Kč. V odvolacím řízení byly učiněny dva úkony (odvolání a účast u jednání), k nimž dále náleží dva režijní paušály po 450 Kč a DPH, dále zaplacený soudní poplatek 15 100 Kč, celkem 39 276 Kč. Žalobkyně ale měla i v odvolacím řízení úspěch jen částečný. Podíl úspěchu a neúspěchu je třeba počítat podle § 142 odst. 2 o.s.ř., a to podle úroku z prodlení, který vznikl ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zbytek nároku (až do pětinásobku ročního plnění nebo i dále) nemusí vůbec vzniknout. Navíc byl úrok z prodlení přiznán až od pozdějšího data a v nižší výši, než žalobkyně požadovala. Rozdíl úspěchu a neúspěchu ve prospěch žalobkyně činí 56,5 %, proto alikvotní část nákladů činí 22 191 Kč. O místě plnění a lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a podle § 160 odst. 1 o.s.ř., žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.

Poučení