27 Co 318/2025 - 91

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 21 541 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 9. 2025, č. j. 7 C 242/2025-48 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku I. tak, že žaloba o zaplacení částky 6 907 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucím z částky 6 907 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení se zamítá; jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku výroku I. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 35,9 % ve výši 4 532 Kč Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 35,9 % ve výši 1 055 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 9. 2025, č. j. 7 C 242/2025-48 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 21 541 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 541 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení (výrok I.). Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 12 623 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že dne 13. 11. 2018 žalovaná a žalobkyně podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou se žalovaná zavázala poskytnout žalobkyni úvěr ve výši 8 000 Kč a žalobkyně se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalované vrátit s úrokem ve výši 1 782 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 400 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 560 Kč v 60 týdenních splátkách po 242,40 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy žalovaná seznámila žalobkyni s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavírané smlouvy formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který žalobkyně téhož dne podepsala. Žalobkyně dne 13. 11. 2018 vyplnila evidenční kartu klienta, v níž uvedla své osobní údaje, že bydlí jako spolubydlící, je vdaná, nemá jiný úvěr u žalobkyně, nevlastní automobil ani nemovitost. Jako svůj zdroj příjmu žalovaná uvedla mzdu ve výši 13 067 Kč od zaměstnavatele [Anonymizováno], počet zdrojů příjmů uvedla jeden. Mezi výdaji uvedla životní výdaje na bydlení ve výši 4 420 Kč, životní minimum ve výši 4 410 Kč, ostatní výdaje ve výši 500 Kč a nebankovní závazky ve výši 2 000 Kč. Tím byl zjištěn disponibilní zůstatek 1 737 Kč. Zástupkyně žalované navštívila žalobkyni v místě bydliště, kde ji informovala o podmínkách poskytnutí půjčky, byla vyplňována evidenční karta klienta, posuzovány příjmy a výdaje žalobkyně a popisován proces posuzování úvěruschopnosti. Žalobkyně měla v měsíci srpnu 2018 mzdu od společnosti [Anonymizováno] [právnická osoba]. ve výši 12 907 Kč, v měsíc září 2018 ve výši 13 848 Kč a v měsíci říjnu 2018 ve výši 12 446 Kč. Žalovaná v souvislosti s úvěrovou smlouvou č. [hodnota] uhradila celkem částku 13 181 Kč. Dále dne 20. 5. 2019 žalovaná a žalobkyně podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou se žalovaná zavázala poskytnout žalobkyni úvěr ve výši 20 000 Kč a žalobkyně se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalované vrátit s úrokem ve výši 3 960 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč v 60 týdenních splátkách po 606 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy žalovaná seznámila žalobkyni s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavírané smlouvy formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který žalobkyně téhož dne podepsala. Žalobkyně dne 20. 5. 2019 vyplnila evidenční kartu klienta, v níž uvedla své osobní údaje, že bydlí jako nájemník, je vdaná, má jiný úvěr u žalobkyně, nevlastní automobil ani nemovitost. Jako svůj zdroj příjmu žalovaná uvedla mzdu ve výši 13 554 Kč od zaměstnavatele [Anonymizováno]., počet zdrojů příjmů uvedla jeden. Mezi výdaji uvedla životní výdaje na bydlení ve výši 4 420 Kč, životní minimum ve výši 4 410 Kč, ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč a nebankovní závazky ve výši 1 000 Kč. Zástupkyně žalované navštívila žalobkyni v místě bydliště, kde ji informovala o podmínkách poskytnutí půjčky, byla vyplňována evidenční karta klienta, posuzovány příjmy a výdaje žalobkyně a popisován proces posuzování úvěruschopnost. Žalobkyně měla v měsíci únoru 2019 mzdu od společnosti [Anonymizováno] [právnická osoba]. ve výši 13 080 Kč, v měsíc březnu 2019 ve výši 13 874 Kč a v měsíci dubnu 2019 ve výši 13 708 Kč. Žalovaná v souvislosti s úvěrovou smlouvou č. [hodnota] uhradila celkem částku 36 360 Kč. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 21 541 Kč předžalobní výzvou ze dne 11. 3. 2025, doručenou do datové schránky žalované dne 12. 3. 2025.

3. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle § 1968, § 1970, § 2395, § 2991, § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 86 odst. 1, 2 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). a uzavřel, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 z. s. ú. Žalovaná však nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (§ 86 a § 87 z. s. ú.), když nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalobkyně splácet úvěry. Žalovaná ověřila čistý měsíční příjem žalobkyně ve výši cca 13 000 Kč v období od srpna 2018 do října 2018 a ve výši cca 13 500 Kč v období od února 2019 do dubna 2019. Žalovaná však dostatečně neposoudila reálnou finanční situaci žalobkyně, když ohledně jejích výdajů vycházela pouze z částek životního minima a z ničím nepodloženého tvrzení žalobkyně. Částka životního minima ze své podstaty nemůže reflektovat skutečné výdaje žalobkyně, neboť se jedná o paušální hodnotu stanovenou nařízením vlády, bez ohledu na individuální životní okolnosti konkrétní osoby. Žalovaná netvrdila a neprokázala, že by jakkoliv ověřila tvrzené náklady žalobkyně na bydlení ve výši 4 420 Kč, které nadto soud prvního stupně považoval za příliš nízké až nerealistické. Žalovaná si tedy měla vyžádat nájemní smlouvu, když žalobkyně v souvislosti s druhou úvěrovou smlouvu sdělila, že žije v nájmu. Žalovaná si mohla vyžádat i např. smlouvy s dodavateli energií, výpisy z účtu žalobkyně apod. Žalovaná dále tvrdila, že ověřovala výši ostatních měsíčních výdajů žalobkyně, avšak toto tvrzení neprokázala. Nepřiklonil se k argumentaci žalované, dle které pouhá neprokázaná domněnka, že žalobkyně není úvěruschopná, nemůže sama o sobě zakládat důvodné pochybnosti o platnosti smlouvy. Zákonodárce totiž jednoznačně spojil následek absolutní neplatnosti smlouvy s absencí řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany úvěrujícího, a nikoliv se stavem neschopnosti úvěrovaného úvěr splatit, jak se domnívá žalovaná. Žalovaná v této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Soud prvního stupně se však se závěry obsaženými v uvedeném rozsudku neztotožnil, neboť Soudní dvůr Evropské Unie („SDEU“) se ve svém pozdějším rozsudku ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/22 již vypořádal s otázkou, zda může být věřitel postihován, pokud porušení povinnosti posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nezpůsobilo spotřebiteli škodlivé následky. V citovaném rozsudku SDEU dovodil, že pokud úvěrující porušil svou povinnost řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele, pak toto porušení nemůže být dodatečně zhojeno tím, že spotřebitel úvěr zcela splatil. Sankce neplatnosti smlouvy neslouží pouze k ochraně konkrétního spotřebitele před negativními důsledky, ale má i preventivní funkci – jejím cílem je odrazovat věřitele od toho, aby rezignovali na důkladné a systematické posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Na podkladě uvedených zjištění uzavřel, že žalovaná jako poskytovatelka úvěru ani v jednom případě nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalobkyně splácet úvěr, a proto jsou obě smlouvy o úvěru neplatné. Žalobkyně splatila první úvěr a druhý úvěr uhradila zcela, ale ve světle výše citovaného rozsudku SDEU však tato skutečnost nemá žádný vliv na neplatnost smlouvy, která je důsledkem toho, že žalovaná řádně nezkoumala úvěruschopnost žalobkyně. K této neplatnosti soud přihlédl i přesto, že námitka neplatnosti smlouvy byla žalobkyní vznesena až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, neboť soud je povinen k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přihlížet z úřední povinnosti (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679-18). Žalovaná poskytla žalobkyni v souvislosti s první úvěrovou smlouvou peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalobkyně vrátila, resp. zaplatila celkem 13 181 Kč (tj. zaplatila o 5 181 Kč více, než byla její povinnost). Žalovaná dále žalobkyni poskytla v souvislosti s druhou úvěrovou smlouvu částku ve výši 20 000 Kč, kterou žalobkyně v celém rozsahu uhradila, resp. zaplatila celkem částku 36 360 Kč, takže přeplatila o částku 16 360 Kč. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila celkem o částku 21 541 Kč (5 181 Kč + 16 360 Kč) a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Co do této částky proto bylo žalobě vyhověno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalované rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se žalovaná bezdůvodně obohatila, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 20. 3. 2025, neboť ve výzvě podle § 1958 o. z. ze dne 11. 3. 2025, odeslané a doručené žalované prostřednictvím datové schránky dne 12. 3. 2025, byla žalovaná žalobkyní vyzvána k zaplacení do 7 dnů ode dne odeslání výzvy, od 19. 3. 2025 v souladu s uvedenou výzvou je tak v prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.). K námitce promlčení nároku žalobkyně vznesené žalovanou soud konstatoval, že vědomost žalobkyně o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy nastala až konzultací s jejím právním zástupcem, tj. dne 11. 3. 2025, kdy i počátek plynutí subjektivní lhůty nastal v tento den, a pohledávka proto není dosud promlčena. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, svědčí nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 623 Kč. Náhradu přiznaných nákladů řízení je žalovaná povinna dle § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám jejího zástupce ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek nebyly shledány.

4. Proti všem rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, ve kterém uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném vyřešení dvou základních otázek, a to řádného posouzení úvěruschopnosti a důvodnosti námitky promlčení předmětného nároku. Žalovaná se nedomnívá, že by rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byl překonán rozsudkem Soudního dvora EU („SDEU“) ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/22. Uvedený rozsudek se nedovolává zhojení nedostatku prověření úvěruschopnosti samotným doplacením sjednaného úvěru. Z jeho závěrů vyplývá, že nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, ale musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Vyloučení judikatorních závěrů dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro případ nesplacení úvěru by nadto jen podporovalo úvěrované k tomu, aby účelově své závazky neplnili, protože pak by dle závěru soudu prvního stupně bylo nerozhodné, zda úvěrovaný ne/byl v době uzavření smlouvy úvěruschopný. Takové vyloučení přezkumu by znamenalo rozdílný přístup k účastníkům smluvních vztahů (úvěrovaným), přičemž paradoxně by se jednalo o přístup, který by byl více protektivní vůči účastníkům, kteří své závazky neplní. Tyto judikatorní závěry je nutno aplikovat na všechny případy bez rozdílu spočívajícího v jednání úvěrovaného jako subjektivní okolnosti (skutečnost, že úvěrovaný přestane sjednaný úvěr splácet, může beze sporu plynout z celé škály důvodů od zdravotních problémů, přes ztrátu příjmu v průběhu trvání smluvního vztahu, až po např. skutečnou neúvěruschopnost nebo naopak jednání naplňující znaky trestného činu na straně úvěrovaného). Vzhledem k tomu, že se však může jednat o důvody spočívající v časové souslednosti až v období následujícím po uzavření předmětné smlouvy, je žalovaný jako úvěrující při daném přístupu soudu bez možnosti, jak tyto okolnosti prokázat. Soud prvního stupně musí při svém rozhodnutí vyjít ze skutkového stavu prokázaného smluvní dokumentací zahrnující protokol o informační schůzce a evidenční kartu a při absenci konkrétního zpochybnění (a prokázání) ze strany žalovaného posoudit informace tam zaznamenané jako mezi stranami nesporné. Opačný případ pak znamená potvrzení ze strany úvěrovaného o nepravdivosti jím učiněného prohlášení, nesprávnosti či neúplnosti jím doložených skutečností týkajících se jeho finanční situace, a tudíž ve svém důsledku jednání naplňující znaky jednání trestného. Žalovaná nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně týkajícím se počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Poukázala na § 619 a § 621 o. z. Jakkoli by se mohla ztotožnit s tím, že rozhodujícím je subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná, nelze přistoupit na závěr, že „žalobkyně jakožto spotřebitel a laik, neznalá právního prostředí, nemohla předpokládat, že žalovaná nezkoumala řádně její úvěruschopnost, a tedy že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním“. Promlčecí lhůta počíná běžet v okamžiku současného splnění všech obligatorních podmínek, a to že se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla a současně vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Takový okamžik je dnem, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Žalobkyně věděla, kdy předmětné smlouvy uzavřela, znala jejich podmínky, byla přítomna u předsmluvního procesu uzavření smluv, byla přítomna a aktivně se podílela na posouzení její úvěruschopnosti, což jí bylo současně vysvětleno a byla o tomto procesu poučena a věděla, jaké platby, v jaké výši a kdy realizovala a znala strukturu sjednaného nároku. Žalobkyně tak při „zásadě neznalost zákona neomlouvá“ měla všechny relevantní informace a případné právo na vydání bezdůvodného obohacení mohla poprvé již v den následující po provedení první platby převyšující jistinu zapůjčené částky. Žalovaná setrvala na svém právním názoru o minimálně částečném promlčení uplatněné pohledávky. Žalovaná dále odkázala na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 30. 4. 2025, č.j. IV. ÚS 3510/24, ve kterém se zabýval mimo jiné výkladem rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-755/22 ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Cdo 1819/2023 s tím, že z rozhodnutí nevyplývá, že by výklad zastávaný Nejvyšším soudem nebyl eurokonformní. Soudní dvůr EU se nezabýval výkladem vnitrostátního práva. Pouze dovodil, že není v rozporu se směrnicí, pokud by vnitrostátní právo stanovilo neplatnost smlouvy pro nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, i když povinnosti z této smlouvy byly stranami v plném rozsahu splněny a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22, bod 52). Zároveň je podle něj na členských státech, aby při stanovení vhodného režimu sankcí za porušení povinností, které pro věřitele vyplývají ze směrnice, řádně zohlednily rozsah újmy, kterou jednání věřitele způsobilo spotřebiteli (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22, bod 45). V této souvislosti je třeba také zdůraznil, že závěr Nejvyššího soudu se nedotýká případné veřejnoprávní odpovědnosti, resp. sankce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2024 č. j. 9 As 127/2024-34, bod 36). Zákonodárce může stanovit přísnější následky a neocitne se v rozporu s právem EU, předmětem zkoumání Ústavního soudu je však napadené rozhodnutí a jeho výklad vnitrostátního práva. Nelze proto přisvědčit výkladu soudu prvního stupně v tom smyslu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 bylo rozhodnutím Soudního dvora EU ve věci C-755/22 překonáno. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů soudního řízení před soudem prvního stupně i náklady řízení odvolacího.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že nadále trvá na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 86 odst. 1 a § 87 z. s. ú. Tento závěr nemůže žádným způsobem ovlivnit fakt, že bylo v souvislosti s touto úvěrovou smlouvou žalobkyní, jakkoliv plněno. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, hodnotila žalobkyně za neaktuální s odkazem na rozsudkem SDEU ze dne 11.1.2024 ve věci C-755/22, kterým byl názor Nejvyššího soudu citovaný žalovanou překonán. Z jeho závěrů vyplývá, že k závěru o neplatnosti smlouvy z důvodu porušení povinnosti řádně zkoumat a posoudit úvěruschopnost spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru postačí zjištění, že poskytovatel úvěru nedostatečně zkoumal úvěruschopnost, tedy si ani nevyžádal dostatečné podklady pro ověření skutečných příjmů a výdajů spotřebitele, aby mohl následně řádně s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Pro neplatnost smlouvy o úvěru je tak rozhodující pouze to, zda poskytovatel úvěru své povinnosti plynoucí mu ze zákona o spotřebitelském úvěru splnil či nikoliv. Proto závěr, zda je citovaný rozsudek Nejvyššího soudu na tento případ či globálně aplikovatelný, není dle názoru žalobkyně rozhodující to, zda úvěr byl či nebyl ze strany žalobkyně doplacen, nýbrž to, že byl překonán samotný jeho výklad posuzování úvěruschopnosti a následků s jeho nedodržením spojených. Následek absolutní neplatnosti smlouvy totiž nadto nastává ihned, tedy od počátku, není-li úvěruschopnost žadatele zkoumána a posuzována řádně a s odbornou péčí. Nemůže tak být směrodatné, zda žadatel úvěruschopný byl či nebyl, nebo zda na daný úvěr splácel a zda mu vznikly případně škodlivé následky, neboť by tento výklad znamenal konvalidaci absolutně neplatné smlouvy o úvěru, která není možná. Neplatnost úvěrové smlouvy jako ochranný a preventivní následek a sankce věřitele tak nastupuje bez dalšího, při porušení avizovaných povinností poskytovatele úvěru. K otázce zkoumání a posuzování úvěruschopnosti a prokázání této skutečnosti pak žalobkyně uvádí, že důkazní břemeno v tomto směru tíží výhradně žalovanou coby poskytovatele úvěru. Bez ohledu na obecnou právní úpravu důkazního břemene totiž Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno k prokázání posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel, resp. věřitel, neboť spotřebitel zpravidla nejen nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel, ale zpravidla nemá ani odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Je to tedy právě věřitel, který má skutečnost, že řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, prokazovat, neboť výše uvedené ustanovení otáčí důkazní břemeno na věřitele. V bodě 27 daného rozsudku je výslovně uvedeno: „Je však třeba upřesnit, že kdyby měl břemeno důkazu o nesplnění povinností stanovených v článcích 5 a 8 směrnice 2008/48 nést spotřebitel, byl by soulad s posledně uvedenou zásadou narušen. Spotřebitel totiž nemá prostředky k tomu, aby doložil, že mu poskytovatel úvěru neposkytl informace stanovené v článku 5 této směrnice a neprovedl kontrolu jeho úvěruschopnosti.“ V bodě 32 pak tento současně uvádí: „S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že ustanovení směrnice 2008/48 musí být vykládána v tom smyslu, že: zaprvé brání vnitrostátní právní úpravě, podle které břemeno důkazu o nesplnění povinností stanovených v článcích 5 a 8 směrnice 2008/48 nese spotřebitel, a zadruhé brání tomu, aby byl soud na základě standardní doložky nucen na spotřebitele pohlížet tak, že uznal úplné a řádné splnění předsmluvních povinností poskytovatele úvěru, neboť tato doložka vede k obrácení důkazního břemene v otázce splnění uvedených povinností, čímž může být narušena účinnost práv přiznaných směrnicí 2008/48.“ Ze shora uvedených skutečností tak jednoznačně plyne, že důkazní břemeno co do splnění povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat a posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr s odbornou péčí tíží právě poskytovatele úvěru, kdy opačný výklad by odporoval smyslu a účelu právní úpravy. Žadatel o úvěr nemá a ani nemůže mít dostatečné podklady a znalosti k prokázání toho, zda věřitel splnil svou zákonnou povinnost spočívající ve zkoumání a posouzení jeho úvěruschopnosti. Ze strany poskytovatelů úvěrů nejen zjišťovat, ale rovněž prokazovat jak příjmovou, tak výdajovou stránku. Zejména je tak vedle potvrzení o příjmu třeba obstarat potvrzení o výdajích na bydlení, tedy například výši nájmu či splátku hypotečního úvěru, výdaje na energie a další úhrady, u kterých lze očekávat, že tyto bude spotřebitel povinen měsíčně pravidelně hradit, a kdy je třeba tyto dvě stránky porovnat pro posouzení schopnosti spotřebitele daný úvěr splácet. Částky životního a existenčního minima pak nemají v této souvislosti žádnou vypovídající hodnotu, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2023, 33 ICdo 126/2022-88. K námitce promlčení pak žalobkyně opakovaně odkazuje na aktuální judikaturu, a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3859/2023, z jehož závěrů mimo jiné plyne, že „… podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 629 odst. 1 o. z.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohl věřitel (v nyní souzené věci žalobkyně, případně její předchůdkyně) reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; to jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, tak žalobkyně prokazatelně nabyla až v den udělení plné moci právnímu zástupci, tj. dne 27.12.2024. Z uvedeného je zřejmé, že subjektivní promlčení doba dosud neuplynula. Se závěrem žalované, že měla žalobkyně vyhledat právní pomoc dříve, se nelze ztotožnit, neboť jak bylo uvedeno, právní laik nemá povědomí o právní úpravě dobrých mravů či podmínkách zkoumání úvěruschopnosti, a to tím spíše, neodpovídá-li těmto ani jednání samotného poskytovatele. Po spotřebiteli a právním laikovi nelze požadovat, nechť vyhledává právní pomoc v každém jednotlivém případě ihned poté, co sjednává jakoukoliv smlouvu, a to tím spíše úvěrovou, kdy má určitou důvěru v poctivost jednání protistrany. Nadto již v okamžiku, kdy o úvěru žadatel žádá, se zpravidla nachází ve finanční tísni a výhradně preventivní právní poradenství pro tohoto není často finančně dostupné. Je tak zpravidla třeba, aby tento pojal minimálně podezření, že mohlo ze strany poskytovatele dojít k porušení jeho povinností a že je třeba právní pomoc vyhledat, kdy k tomu právě dojde zpravidla až v souvislosti s přímými důsledky nemravných smluvních ujednání. Žalobkyně je pak přesvědčena, a to rovněž s odkazem na shora citované rozhodnutí SDEU, že nemůže jít k tíži spotřebitele, že poskytovatel úvěru coby odborník vědomě neplní své povinnosti plynoucí mu ze zákona o spotřebitelském úvěru. Pro úplnost pak žalobkyně odkazuje na Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2023 sp. zn. 33 Cdo 276/2022, z něhož plyne, že: „Aby bylo dosaženo účelu směrnice č. 2008/48/ES spočívajícímu v odrazujícímu účinku sankcí za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice, nesmí vnitrostátní právní úprava členského státu Evropské unie znemožňovat či nepřiměřeně ztěžovat výkon práv poskytnutých unijním právním pořádkem (zásada efektivity); smyslem uvedené zásady je zajistit přednost a účinnost unijního práva.“ Na jeho základě je pak žalobkyně přesvědčena o důvodnosti své právní argumentace, kdy by opačný výklad právní úpravy umožňoval poskytovatelům těžit ze svého protiprávního jednání odporující ochraně spotřebitelů. Pro úplnost pak žalobkyně připomíná, že má za to, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná rovněž dle ust. § 588 OZ, neboť se tato zjevně příčí dobrým mravům. Roční úroková sazba byla mezi účastníky sjednána ve výši 70,89 %. V této souvislosti již žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, dle kterého „existuje určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je ve smyslu trestního zákona to, co lze pokládat za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného. Poskytnutí půjčky finanční částky s úrokem 44,1 % za rok pak nepochybně hrubý nepoměr vytváří, což odpovídá i dosavadní soudní praxi, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat.“ Pokud jde o dostupnou soudní judikaturu, otázkou souladu výše RPSN s dobrými mravy se zabýval Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. [incidenční spisová značka], kde konstatoval, že „jediným relevantním parametrem smlouvy je sazba RPSN, tedy vlastně cena, kterou příjemce úvěru platí za jeho poskytnutí. Zde je nutno vzít do úvahy, že tato cena úvěru je odvozena zejména od rizikovosti příjemce úvěru, tedy od pravděpodobnosti, že daný příjemce úvěr nesplatí. (…) Přesto se rýsuje judikaturní strop ve výši 4 násobku sazeb úvěrů požadovaných bankami, jakožto institucemi poskytujících úvěry za nejnižší sazby nejméně rizikovým příjemcům. Bankovní sazby končí přibližně na 25 % p.a. Maximální dovolenou sazbou pro ostatní poskytovatele je tak RPSN 100 % p.a.“ Ve smlouvách o úvěru je uvedená RPSN ve výši 212,77 %. Na základě uvedeného byla tedy maximální dovolená výše RPSN několikanásobně překročena, což je v rozporu s rozhodovací praxí soudů, stejně jako ve zjevném rozporu s dobrými mravy. S ohledem na shora uvedené je tak žalobkyně i nadále přesvědčena o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, a to jak z důvodu řádného nezkoumání úvěruschopnosti žalobkyně ze strany žalované před poskytnutím úvěru a rovněž proto, že se smlouva zjevně příčí dobrým mravům. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

6. Žalobkyně a žalovaná ani jejich zástupci se k jednání odvolacího soudu nařízenému na 8. 1. 2026 nedostavily. Svoji neúčast na jednání omluvily a nepožádaly o odročení jednání. Jelikož jmenovaní byli včas a řádně k jednání předvoláni, odvolací soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl bez jejich účasti a vycházel z obsahu spisu.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v rozsahu podaného odvolání podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je pouze částečně důvodné.

8. Soud prvního stupně provedl dokazování důkazy navrženými účastníky a dospěl na jejich základě ke správným skutkovým zjištěním, jak jsou uvedena výše, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje. Vzhledem k částečně odlišnému posouzení otázky promlčení uplatněného nároku zopakoval odvolací soud částečně dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. listinami, které dokládaly jednotlivé platby žalobkyně na předmětné úvěrové smlouvy, neboť z nich bylo možné učinit další (podrobnější) skutková zjištění, potřebná pro posouzení věci, než učinil soud prvního stupně. Z přehledů plateb ke uvedeným smlouvám, které plně korespondují se shodnými tvrzeními obou stran, se podává, že žalobkyně zaplatila žalované na smlouvu č. [hodnota] celkem 13 181 Kč, a to dne 20.11.2018 částku 1 050 Kč, 22.12.2018 částku 1 050 Kč, 15.1.2019 částku 1 050 Kč, 5.3.2019 částku 1 050 Kč, 26.3.2019 částku 1 050 Kč, 24.4.2019 částku 1 050 Kč a 21.5.2019 částku 6 881 Kč. Žalobkyně dále zaplatila žalované na smlouvu č. [hodnota] celkem 36 360 Kč, a to dne 21.5.2019 částku 2 626 Kč, 10.9.2019 částku 1 000 Kč, 11.2.2020 částku 1 000 Kč, 25.3.2020 částku 1 000 Kč, 28.7.2020 částku 500 Kč, 2.2.2021 částku 500 Kč, 9.2.2021 částku 200 Kč, 23.2.2021 částku 300 Kč, 30.3.2021 částku 300 Kč, 14.4.2021 částku 400 Kč, 28.4.2021 částku 300 Kč, 19.5.2021 částku 800 Kč, 16.6.2021 částku 500 Kč, 11.8.2021 částku 200 Kč, 1.9.2021 částku 500 Kč, 15.9.2021 částku 500 Kč, 13.10.2021 částku 300 Kč, 3.11.2021 částku 500 Kč, 18.11.2021 částku 500 Kč, 15.12.2021 částku 3 000 Kč, 19.1.2022 částku 1 000 Kč, 2.2.2022 částku 1 000 Kč, 9.2.2022 částku 1 000 Kč, 16.2.2022 částku 1 000 Kč, 30.3.2022 částku 1 000 Kč, 4.5.2022 částku 800 Kč, 18.5.2022 částku 1 000 Kč, 15.6.2022 částku 1 000 Kč, 20.7.2022 částku 1 000 Kč, 17.8.2022 částku 1 000 Kč, 29.9.2022 částku 1 000 Kč, 12.10.2022 částku 1 000 Kč a 26.10.2022 částku 9 634 Kč.

9. Soud prvního stupně s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy správně aplikoval na právní posouzení věci ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „z. s. ú.“).

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú.. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 75 z. s. ú. je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena již v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20, aj.).

16. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 z. s. ú. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

17. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu „pacta sunt servanda“ s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele úvěru na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se řídí právní vztahy v této věci, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

19. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

20. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a § 87 z. s. ú. by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

21. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno: „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

22. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

23. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce.

24. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ 25. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť).

26. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 27. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

28. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

29. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

30. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv. „úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány.

31. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy „měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 32. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu spotřebitele.

33. S předběžnou otázkou, zda účelem Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice 2008/48“) bylo postihovat poskytovatele úvěru za neúplné zkoumání úvěruschopnosti i tehdy, pokud spotřebitel úvěr beze zbytku splatil a proti smlouvě v průběhu svého splácení nic nenamítal, se soud v obdobné věci obrátil na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“). Soudní dvůr Evropské unie rozhodl rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, pod sp. zn. C 755/22 [62022CJ0755] tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tento závěr odůvodnil tím, že ze znění čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 vyplývá, že věřitel je povinen před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soudní dvůr již zdůraznil předsmluvní povahu této povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, CA Consumer Finance, C 449/13, EU:C:2014:2464, bod 45). Pokud jde o posouzení cílů sledovaných směrnicí 2008/48, z ustálené judikatury vyplývá, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanovená v článku 8 této směrnice tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, přispívá k uskutečnění cíle uvedené směrnice, kterým je, jak vyplývá z bodů 7 a 9 jejího odůvodnění, provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů (rozsudky ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais,C 565/12, EU:C:2014:190, bod 42, a ze dne 5. března 2020, OPR-Finance,C 679/18, EU:C:2020:167, bod 21). Soudní dvůr kromě toho opakovaně judikoval, že s ohledem na bod 26 odůvodnění směrnice 2008/48 má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. prosince 2014, CA Consumer Finance,C 449/13, EU:C:2014:2464, bod 35; ze dne 5. března 2020, OPR-Finance,C 679/18, EU:C:2020:167, bod 20, a ze dne 10. června 2021, Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg),C 303/20, EU:C:2021:479, bod 28]. Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoli jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48, a mohl by zbavit toto ustanovení užitečného účinku. Z toho vyplývá, že analýza založená na účelu článku 8 směrnice 2008/48 umožňuje dospět k závěru, že porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní. Skutečnost, že po úplném splnění úvěrové smlouvy se její strany již nemohou dovolávat vzájemných závazků vyplývajících z této smlouvy, totiž nemá vliv na existenci pohledávky založené na povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, kterou stanoví vnitrostátní právní úprava, jež v souladu s tím, co vyžaduje článek 23 této směrnice, sankcionuje nesplnění povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené v článku 8 uvedené směrnice. Pokud jde zadruhé o úpravu pravidel pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě článku 8 směrnice 2008/48, je třeba připomenout, že v souladu s článkem 23 této směrnice musí být tato pravidla stanovena tak, aby sankce byly účinné, přiměřené a odrazující [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg),C 303/20, EU:C:2021:479, bod 30 a citovaná judikatura]. Za tímto účelem musí být sankce přiměřené závažnosti porušení, která postihují, zajištěním skutečně odrazujícího účinku, avšak nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení cílů sledovaných článkem 8 směrnice 2008/48 [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 2020, OPR-Finance,C 679/18, EU:C:2020:167, bod 26, a ze dne 14. října 2021, Landespolizeidirektion Steiermark (Výherní hrací přístroje),C 231/20, EU:C:2021:845, bod 45]. V projednávané věci ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že podle českého práva je porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, která je stanovena v § 86 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru, sankcionováno neplatností úvěrové smlouvy, jak je stanoveno v § 87 odst. 1 tohoto zákona, která má za následek zánik nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků. V této souvislosti je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Kromě toho Soudní dvůr již ve věci týkající se téže vnitrostátní právní úpravy, o kterou se jedná v původním řízení, rozhodl, že sankce, která v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele vede k zániku nároku věřitele na sjednané úroky, se jeví jako přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance, C 679/18, EU:C:2020:167, bod 30). Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce. [právnická osoba], i když sankce dotčená v původním řízení může v rozsahu, v němž s sebou nese zrušení úvěrové smlouvy, bezpochyby vyvolat závažné dopady pro věřitele, sama tato okolnost neznamená, že by věřitel nutně utrpěl nepříznivé následky, které by byly nepřiměřené dvojímu účelu sledovanému článkem 8 směrnice 2008/48, ani že by riziko, že bude vystaven těmto dopadům i po splacení úvěru, představovalo zásah do svobody podnikání, jak tvrdí [právnická osoba] ve svém písemném vyjádření. Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.

34. Odvolací soud se i při posouzení projednávané věci zcela ztotožnil s výše citovanými závěry SDEU v rozsudku ze dne 11. 1. 2024, pod sp. zn. C 755/22, kterým byl překonán výklad obsažený v dřívějším rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, jenž uzavřel, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Na základě závěrů citovaného rozsudku SDEU sp. zn. C 755/22 je nutno hledat eurokonformní výklad vnitrostátního práva, odpovídající účelu posuzované právní úpravy, a proto se nemůže prosadit „materiální“ pohled na hodnocení řádnosti zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Faktické splacení dluhu spotřebitelem či nevznesení námitek vůči smlouvě a nárokům poskytovatele úvěru nesvědčí samo o sobě o schopnosti spotřebitele dluh splácet, neboť úvěr mohl být uhrazen např. z nových dluhů spotřebitele (tzv. vytloukání klínu klínem). Tyto okolnosti dostatečným způsobem nevypovídají o celkových schopnostech spotřebitele k úhradě všech jeho závazků a jeho poměrech, naopak jejich umožnění může vést spotřebitele do dluhové spirály (pasti) končící obvykle jeho úpadkem. Zdejší soud již v rozsudku ze dne 9. 1. 2020, č. j. 19 Co 321/2019, konstatoval, že pokud je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužení domácnosti, pak tento smysl zákon nepostrádá ani v těch případech, kdy nakonec dojde k zaplacení úvěru. Primárním chráněným zájmem je zde totiž ochrana spotřebitele před poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci, k ekonomické ztrátě majetku a k dalším ekonomickým dopadům do poměrů spotřebitele. Tyto dopady podle odvolacího soudu nemusí být bezprostřední, mohou se projevit až s určitým časovým odstupem, což znamená, že splnění povinnosti poskytovatele úvěru s odbornou péčí posuzovat úvěruschopnost se nestírá v okamžiku zaplacení poskytnutého úvěru.

35. Opačný výklad, který by umožňoval poskytovateli úvěru spoléhat se na to, že i přes nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti může být spotřebitelský úvěr platně uzavřen a vzniknou mu tedy i nároky na sjednané úroky, poplatky, sankce, atd., pokud by spotřebitel byl fakticky schopen úvěr splácet. Takový výklad je v rozporu s eurokonformním výkladem uvedených právních předpisů, neboť by umožňoval obcházet tuto zákonnou povinnost poskytovatele úvěru a spoléhat se na to, že spor nenastane či se následně nezjistí, že spotřebitel nebyl úvěruschopný, atd. Proto je nutno v souladu se závěry citovaného rozsudku SDEU sp. zn. C 755/22 trvat na požadavku na řádné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem v době sjednání úvěrové smlouvy a nepřipuštění možnosti jejího dodatečného zkoumání a prokazování v soudním sporu o nároky z takové smlouvy.

36. Bylo zjištěno, že žalovaná sice od žalobkyně jako žadatelky o úvěr opatřila pouze informace a doklady týkající se výplaty její mzdy za tři měsíce, ke každé ze smluv, avšak bez doložené pracovní smlouvy či jiných dokladů o parametrech pracovního poměru. Tvrzené výdaje žalobkyně (a to ani alespoň ty podstatné) nebyly žalovanou nikterak blíže zjišťovány a zejména prověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, která vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, což zde nebylo splněno, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně v daném případě nemohlo dojít. Žalovaná se při posouzení informací spokojila pouze s tvrzeními v prohlášeních žadatelky ze stejného dne, kdy byly smlouvy podepsány, že žadatelka platí na za bydlení měsíčně pouze 4 420 Kč, má další nebankovní závazky ve výši 2 000 Kč, resp. 1 000 Kč a další životní výdaje ve výši 500 Kč, resp. 1 000 Kč a dále měl zohlednit životní minimum žalobkyně ve výši 4 410 Kč. Tato tvrzení však nebyla nijak doložena, např. nájemní smlouvou či prohlášením osoby, u které měla žadatelka za takových podmínek bydlet, přestože uvedená částka zjevně neodpovídá běžným nákladům na bydlení (nájem, energie, služby atd.). Výpisy z příslušných rejstříků (NRKI, BRKI a Solus) nebyly doloženy. Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele se samozřejmě poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na „nepoctivost“ spotřebitele ve smyslu § 6 o.z. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží poskytovateli úvěru vyčítat (toto prokazovat), nicméně nijak nedoložené údaje o výdajích žadatele, zejména na obvyklé podstatné výdaje, jako je bydlení, doprava, či jiné závazky a záliby, volný čas, ale nebyly nijak prověřovány. Poskytovatel úvěru měl postupovat obezřetně a za situace, kdy žadatelka již měla další závazky u obdobného poskytovatele úvěrů, žádat doložení dokladů potřebných k řádnému zkoumání poměrů žadatelky. Závěr, že žadatelka dosahuje pravidelného příjmu nelze hodnotit jako dostatečné zjištění pro posouzení jeho schopnosti úvěr řádně splácet, ale je nutno zjistit a vyhodnotit celkové majetkové poměry žadatelky, neboť i osoba dosahující vysokých příjmů může být předlužená a neschopná přijmout a řádně splácet další závazek.

37. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů je ale u žalované jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze v celé řadě dalších případů téže žalované a podobně postupujících poskytovatelů spotřebitelských úvěrů či jejich nástupců.

38. Výše poskytnutých úvěrů není rozhodující, neboť i při nižších úvěrech může dojít k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a vysokým úrokům z úvěru, a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů.

39. Pokud žalovaná poukazovala na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025, č.j. IV. ÚS 3510/24, který se zabýval mimo jiné výkladem rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-755/22 ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Cdo 1819/2023, nelze konstatovat, že by se jednalo o změnu judikatury v otázce zkoumání úvěruschopnosti a jejích právních následků. Závěry dovozované žalovanou z těchto rozhodnutí pak nekonvenují s výše citovanou dosavadní rozhodovací činností Ústavního soudu ohledně posuzování této otázky. Nejvyšší soud se k výše citovanému rozhodnutí nepřihlásil ve svých následných rozhodnutích. Tento závěr ve vztahu k rozsudku SDEU přijal i Krajský soud v Českých Budějovicích v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 42 ICm 3899/2023 či Finanční arbitr ve věci sp. zn., FA/SR/SU/2482/2023 – 21. Pokud se týká závaznosti judikatury SDEU je třeba poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2522/19, ze kterého se podává, že soudy jsou povinny zohlednit unijní právo a judikaturu SDEU, která je způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci samé. V projednávané věci však žalovanou nastíněné právní posouzení není způsobilé vést k jiným závěrům, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně jako spotřebitelka byla v době uzavření smluv o úvěru schopna předmětné úvěry splácet, když její majetkové poměry, které by takový závěr odůvodňovaly, nebyly prokázány. Důkazní břemeno k tvrzení, že spotřebitel byl úvěruschopný nese žalovaná jako poskytovatel úvěru. Žalovaná se k jednání soudu prvního stupně ani odvolacího soudu nedostavila, a proto nemohla být poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti důkazní a o neunesení tohoto břemene k tvrzení, že žalobkyně byla za vylíčených majetkových poměrů schopna předmětné úvěry splácet. Žalovaná proto musí nést negativní procesní následky s neunesením těchto břemen spojené, spočívající v procesním neúspěchu ve věci.

40. Důsledkem popsaného postupu poskytovatele úvěru a nesplnění jeho zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalované vůči žalobkyni pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele. Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). V takovém případě již není významné, zda RPSN ve výši 212,77 %, smluvní úrok ve výši 7089 % či další nároky na poplatky, smluvní pokuty apod., byly sjednány v přiměřené výši či nikoliv, a proto se odvolací soud již nezabýval jejich právním hodnocením.

41. Bylo prokázáno, že žalovaná poskytla žalobkyni podle první úvěrové smlouvy peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a žalobkyně jí zaplatila celkem 13 181 Kč, tedy o 5 181 Kč více, než činila poskytnutá částka. Žalovaná dále žalobkyni poskytla podle druhé úvěrové smlouvy částku 20 000 Kč, na kterou žalobkyně zaplatila celkem částku 36 360 Kč, tedy 16 360 Kč více než jí bylo poskytnuto. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila celkem o částku 21 541 Kč a vznikla jí povinnost toto bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit (§ 2991 odst. 2 o. z.).

42. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

43. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

44. Podle § 610 odst. 2 o. z. jsou-li si strany povinny vrátit, co nabyly podle neplatné smlouvy nebo ze zrušeného závazku, přihlédne soud k námitce promlčení, jen pokud by promlčení mohla namítnout i druhá strana. To platí i v případě, že bylo plněno na základě zdánlivého právního jednání.

45. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

46. Podle § 619 odst. 2 o. z. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

47. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

48. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

49. Podle § 638 odst. 1 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

50. Podle § 638 odst. 2 o. z. bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

51. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti celého žalobou uplatněného nároku, když shledal důvodnou námitku žalované o promlčení jeho části. Předem nutno zdůraznit, že k absolutní neplatnosti právního jednání soud přihlíží i bez návrhu účastníků a takové právo se proto nepromlčuje. Odborná literatura i soudní praxe (srov. např. Občanský zákoník, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck, 2008, s. 314-315; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002) se shoduje v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu (nyní jednání) působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal, takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Platná právní úprava nestanoví žádnou časovou mez, do kdy je třeba k vadě právního úkonu způsobující absolutní neplatnost přihlížet. Z toho vyplývá, že právo dovolat se absolutní neplatnosti nepodléhá promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002). Právo na vydání bezdůvodného obohacení nabytého plněním podle neplatné smlouvy se však promlčuje a subjektivní promlčecí lhůta počíná běžet od nabytí vědomosti ochuzeného o skutkových okolnostech (nebo ode dne, kdy se o nich dozvědět měl a mohl), ze kterých lze dovodit neplatnost smlouvy. Není významné, zda má ochuzený současně právní znalost v tom smyslu, že by byl schopen neplatnost smlouvy vyhodnotit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 306/2005, 30 Cdo 446/2009). Takovými okolnostmi jsou u práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 621 o. z. vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a totožnosti obohacené osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1957/2012 či 33 Odo 1188/2003). Pokud ochuzený věděl o okolnostech zakládajících neplatnost právního jednání dříve, byť o neplatnosti neměl sám právní povědomost, běží subjektivní promlčecí lhůta ode dne prvotního získání vědomosti o rozhodných skutečnostech (sp. zn. 28 Cdo 1948/2018).

52. Závěr soudu prvního stupně, který shodně se žalobkyní spojoval počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty s konzultací žalobkyně s advokátem, který jí vyjevil právní hodnocení věci, nemůže obstát. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2526/2023 pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je pak rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání, přičemž je bez významu, kdy se pohledávka z bezdůvodného obohacení stane splatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Touto vědomosti se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Je-li tak plněno z neplatné smlouvy je pro běh subjektivní promlčecí doby rozhodujícím momentem okamžik, kdy oprávněný zjistil takové skutečnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva je neplatná, resp. platně uzavřena nebyla, nehledě na to, zda oplýval takovými právními znalostmi, aby tyto okolnosti správně vyhodnotil. V situaci, v níž plnitel neunese důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce peněz, pak judikatura vědomost o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, spojuje již s okamžikem poukázání sporné sumy na bankovní účet příjemce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1870/2019, či východiska usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1741/2023).

53. V projednávané věci z hlediska subjektivní promlčecí doby bylo rozhodné, že se žalobkyně před poukázáním sporných plateb dověděla všechny rozhodné skutkové okolnosti, ze kterých mohla být dovozena neplatnost smluv z důvodu řádného nezkoumání úvěruschopnosti žalovanou a takového závěru si mohla být žalobkyně, byť právní laik, vědoma. Taková zjištění vyplývala již z okolností uzavírání obou úvěrových smluv, kdy žalovaná řádně nezjišťovala majetkové poměry žalobkyně, což bylo zřejmé z nedostatečných pokladů vyžadovaných od žalobkyně. To ostatně vyplývalo i z listin týkajících se sjednávání úvěrových smluv uzavřených účastníky, se kterými byla žalobkyně seznámena. Za tohoto stavu, pokud se žalobkyně domáhala vrácení zaplacených částek dle uvedených smluv, je nutno odvodit počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, v níž nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklý plněním peněžních prostředků žalobkyní žalované, od okamžiku, kdy byly tyto částky žalované připsány. Žalobkyně se tak dozvěděla, kdo a v jaké výši se na její úkor bezdůvodně obohatil (§ 621 o. z.). Část pohledávky žalobkyně proto byla v době podání žaloby již promlčená, neboť od zaplacení části peněžitých plnění (před 6. 6. 2022 viz shora přehled plateb) do podání žaloby dne 6. 6. 2025 již uběhla tříletá promlčecí doba (srov. § 609 a násl. o. z.). Bylo nesporné, že po 6. 6. 2022 bylo žalovanou žalobkyni uhrazeno celkem 14 634 Kč. Ostatní žalované platby byly tedy provedeny před uplynutím promlčecí lhůty, a proto byla žaloba o zaplacení celkové částky 6 907 Kč s příslušenstvím shledána nedůvodnou.

54. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalované rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se žalovaná bezdůvodně obohatila, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 20. 3. 2025, neboť ve výzvě podle § 1958 o. z. ze dne 11. 3. 2025, odeslané a doručené žalované prostřednictvím datové schránky dne 12. 3. 2025, byla žalovaná žalobkyní vyzvána k zaplacení do 7 dnů ode dne odeslání výzvy, od 19. 3. 2025 v souladu s uvedenou výzvou je tak v prodlení. Žalobkyni přiznaný úrok z prodlení vychází jednak ze zákonných ustanovení (§ 1970 o. z.), ustanovení dalších právních předpisů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a aktuální výše reposazby ke dni prodlení.

55. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a zamítl žalobu o zaplacení částky 6 907 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 907 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení; jinak rozsudek ve výroku I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

56. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně bylo ve smyslu § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Porovnání procesního výsledku sporu (odečtení procesního úspěchu stran) odpovídá nárok žalobkyně na částečnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 35,9 %. Náklady účelně vynaložené žalobkyní v tomto řízení v celkové výši 12 623 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 862 Kč a dále z odměny za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.“) ve výši 1 980 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 a.t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis návrhu na zahájení řízení, písemné vyjádření ve věci ze dne 9. 9. 2025) a dále z paušální náhrady hotových výdajů stanovené dle § 13 odst. 4 a.t. ve výši 450 Kč za každý ze čtyř poskytnutých úkonů právní služby. K nákladům dále naleží náhrada daně z přidané hodnoty (DPH) v sazbě 21 % z uvedených částek vyjma soudního poplatku celkem ve výši 2 041 Kč. Náhradě 35,9 % těchto nákladů odpovídá částka 4 532 Kč a k její úhradě byla stanovena lhůta určená podle § 160 odst. l o.s.ř. s povinností plnit k rukám zástupce žalobkyně, kterým je advokát (§ 149 odst. l o.s.ř.).

57. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení shodně úspěšná žalobkyně, která má právo na náhradu nákladů řízení, které jí za odvolacího řízení účelně vznikly, v rozsahu 35,9 %. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení představuje odměna advokáta za jeden úkon právní služby podle § 7, § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za vyjádření k odvolání ve výši 1 980 Kč spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč a 21 % DPH ve výši 510 Kč. Celkem účelně vynaložené náklady žalobkyně představují částku 2 940 Kč, ze které byla přiznána náhrada 35,9% odpovídající částce 1 055 Kč, kterou uložil odvolací soud žalované zaplatit žalobkyni shodně v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

58. Nebyly zjištěny důvody hodné zvláštního zřetele pro byť částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně (§ 150 o. s. ř.).

Poučení