27 Co 39/2022- 193

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o povolení služebnosti nezbytné cesty o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 13. 12. 2021, č. j. 35 C 409/2019–175 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 406 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 13. 12. 2021, č. j. 35 C 409/2019–175 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, aby zřídil služebnost cesty, spočívající v právu průchodu a průjezdu vozidly přes pozemek parc. [číslo] v katastrálním území (dále jen„ k. ú.“) [část obce] u [obec] (dále též jen„ pozemek žalovaných“) ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] (dále též jen„ pozemky žalobkyně“). Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 54 813 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaných (výrok II.).

2. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odůvodněno, že z ustanovení § 1029 - § 1033 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) plynou zákonné předpoklady pro povolení nezbytné cesty, že (a) nemovitost vlastníka není dostatečně spojena s veřejnou cestou a (b) z tohoto důvodu nemůže vlastník na této nemovitosti řádně hospodařit či ji jinak řádně užívat. Nezbytnou cestou při tom je třeba zajistit přístup k veřejné cestě a je ji při tom nutné zřídit vždy přes pozemek, který bude takovýmto zásahem nejméně zatížen způsobem, který je nepřirozenější, přičemž nesmí existovat žádná překážka daná ustanovením § 1032 o. z. Nezbytná cesta pak musí být vlastníku panujícího pozemku zřízena způsobem, který je nezbytný pro obhospodařování takového pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyní navržená cesta vedoucí přes pozemek žalovaných není cestou nejpřirozenější. V daném případě při stanovování přirozené cesty je třeba brát v úvahu aktuální situaci v terénu, když soud rozhoduje podle stavu ke dni svého rozhodnutí ve smyslu § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Soud prvního stupně se zabýval tím, jakým konkrétním způsobem musí žalobkyně spravovat předmětný pozemek za situace, kdy tento pozemek není nikterak zastavěn (žádná stavba ani chata) a ani není možné jej v současné době zastavět a nelze předpokládat, že by se něco takového v budoucnu změnilo. Žalobkyně při tom může vozidlo zaparkovat ani ne několik desítek metrů od panujícího pozemku. Při povolení nezbytné cesty se sice preferuje zajištění přístupu za pomocí vozidla, ale není to pravidlem nutným. Soud by měl druh přístupu vždy posoudit individuálně podle okolností daného případu a případně přisoudit toliko právo průchodu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4015/2016). V daném případě není dána nutnost žalobkyně na průjezd vozem, maximálně na průjezd drobnou zahradní technikou za účelem správy zeleně. I když soud vnímal přání žalobkyně parkovat na svém vlastním pozemku, tak jí v daném případě nic nebrání parkovat podél původní pozemní komunikace a dojít pár desítek metrů na svůj pozemek, zvlášť když na něm nebydlí a s ohledem na jeho velikost nelze očekávat, že by na něm hospodařila s velkou technikou. Žalobkyni by tak byl namístě zřídit přístup pěší, když přístup prostřednictvím vozidla pro ni toliko představuje pohodlnější spojení. Soud proto posuzoval vhodnost přístupu přes pozemky parc. [číslo] (respektive parc. [číslo]) na straně jedné a pozemku parc. [číslo] (všechny dále uváděné pozemky se nacházejí v tomto [katastrální uzemí]) na straně druhé (zbývající přístup označený žalovanými přes pozemky [anonymizováno] nevede k žádné veřejné komunikaci). Bez zásahu do terénu bude v obou případech třeba překonat tyto pozemky po jejich nejdelší hraně, přičemž tato delší hrana je vždy z celého pozemku dobře vidět a její délka je v zásadě u obou pozemků stejná. V případě pozemku žalovaných to je dáno převýšením oproti veřejné cestě na západní (kratší hraně), které je pro běžného člověka neschůdné. Pokud by byla nezbytná cesta zřizována bez zásahu do terénu, tak by žalobkyně při cestě přes pozemek žalovaných musela překonávat po dvakrát převýšení 1 – 1,5 metru nepohodlně do svahu. Oproti tomu na pozemek parc. [číslo] je již dnes zřízen pohodlný nájezd pro auto (tedy i pro pěší). V obou případech pak žalobkyně bude muset překonat v zásadě stejnou vzdálenost po rovině. Bez zásahu do terénu je tedy cesta přes pozemek parc. [číslo] více přirozená, přičemž obě cesty jsou pro vlastníky pozemků stejně obtěžující. Pro případ zřízení přístupu za pomoci překonání nerovnosti v terénu pomocí stavebních úprav (například za pomoci schodů), když na západní straně pozemku žalovaných a na hraně pozemků parc. [číslo] je převýšení zhruba 2 metry, by postup po této hranici by byl pro vlastníky dotčených pozemků méně invazivní (vzdálenosti od veřejné cesty jsou v tomto místě nejmenší). V případě úpravy terénu je pro všechny zúčastněné nejméně obtěžující úpravou úprava na pozemku parc. [číslo] v místě, kde je vytvořena vyvýšenina zeminy v terénu, která je ve stejné úrovni jako pozemek žalovaných a která vznikla jako zbytek terénu, jenž nebyl upravován při stavbě silnice. Tato vyvýšenina je v jiných ohledech hospodářsky nevyužitelná (je zjevně příliš malá a ani nenavazuje výrazněji na jiný souvislý pozemek) a provedení terénní úpravy je tak pro všechny nejméně zatěžující. Následně, aby se žalobkyně mohla dostat na své pozemky, však bude muset překonat buď pozemky parc. [číslo] nebo [číslo]. V tomto případě pozemek žalovaných je v přímé rovině, kterou žalobkyně musí překonat a následně vstoupit do malého svahu na jejím pozemku parc. [číslo]. Nic jí však nebrání dojít na stejné místo po svahu, který je již na rohu pozemku parc. [číslo] přičemž z pohledu pozemku parc. [číslo] bude žalobkyně méně viditelná (bude stát níže) než z pohledu pozemku žalovaných. Tento rohový cíp je pro majitele pozemků parc. [číslo] minimálně využitelný, když oproti pozemku, který je v jedné rovině, jde o svažující se terén, který„ nikam nevede“. V tomto případě jsou oba přístupy pro žalobkyni stejně adekvátní, avšak přístup přes pozemek parc. [číslo] je méně obtěžující. V obou variantách vedení nezbytné cesty průchodem vychází ve smyslu § 1033 odst. 1 o. z. jako nejpřirozenější přístup ten, který vede přes pozemky parc. [číslo] nebo [číslo] tedy přes pozemky, které nejsou ve vlastnictví žalovaných. Soud prvního stupně se s ohledem na § [číslo] odst. 1 a § 1029 odst. 2 o. z. zabýval i otázkou, zda případné oplocení těchto pozemků nebrání povolení nezbytné cesty a dospěl k závěru, že samotné oplocení není důvodem pro zamítnutí žaloby o zřízení nezbytné cesty, neboť předmětné ustanovení primárně slouží k ochraně soukromí majitelů služebných pozemků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015). Z uvedených důvodů proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Navíc poukázal na to, že žalobkyně se do této situace dostala vědomě, přičemž i to by byl důvod, pro který by mohla být žaloba zamítnuta dle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. d), e), g) o. s. ř.). Pro závěr, že cesta z pozemků žalobkyně na veřejnou komunikaci nacházející se na pozemku parc. [číslo] přes pozemek žalovaných (parc. [číslo]) není cestou nejpřirozenější a že přirozenější cestou je spojení přes pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] (vlastníka [jméno] [příjmení]), si soud prvního stupně neobstaral žádné podklady a jedná se pouze o jeho volnou úvahu nemající oporu v obsahu spisu. Soud prvního stupně neřešil, jakou část pozemku toho kterého souseda by zřizovaná cesta zabrala, k tomu by ostatně bylo potřeba obstarat si odvolacím soudem zmiňovaný geometrický plán. Laickým odhadem lze dospět k závěru, že cesta přes pozemky paní [příjmení] by„ spotřebovala" větší část jejího pozemku než cesta přes pozemky žalovaných, avšak i kdyby byla potřebná část pozemků stejná, byly by pozemky paní [příjmení] zasaženy více, neboť její pozemky jsou menší (dva pozemky v součtu 707 m2 oproti 826 m2 pozemku žalovaných). Zatímco pozemek žalovaných umožňuje variabilitu při umístění plánovaného domu, k jehož stavbě nemají žalovaní stavební povolení ani v třetím roce vedení tohoto řízení, umístění domu na pozemku paní [příjmení] by při zřízení cesty přes její pozemky mohlo být problematické a tyto pozemky jsou již oploceny. Jediným argumentem přirozenější cesty přes pozemky paní [příjmení] zůstávají okolnosti terénu. Terén však neschůdný není, ostatně nic takového není v protokolu o místním šetření uvedeno. Navíc terénní nerovnost lze jednoduše srovnat stavební technikou. Jak ostatně uvedla žalobkyně při místním šetření, svažitý byl terén i v místech, kde se dnes nachází komunikace a stavebním zásahem bylo dosaženo současného stavu. Žalobkyně k tomu výslovně deklaruje, že náklady na srovnání terénu a faktické vybudování cesty ponese ze svého. Soud prvního stupně dále učinil závěr, že žalobkyni postačí zřízení pěšího přístupu, nikoliv právo průjezdu automobilem. Tato úvaha však neobstojí, neboť parkovat na pozemní komunikaci lze jen tam, kde je to výslovně umožněno, přičemž v této fázi není možné vědět, zda a kde parkování bude správcem komunikace umožněno. Druhým závěrem, na němž stojí zamítavě rozhodnutí, je závěr o tom, že žalobkyně si (stejně jako její právní předchůdkyně) svůj stav (pozemek bez přístupu) údajně zavinila sama, když přijala pozemek jako dar od své právní předchůdkyně (matky) a ta jej přijala jako dar od třetí osoby. Soudem prvního stupně citovaně zákonně ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., však míří na jiné situace, kdy nedostatek přistupuje přímým důsledkem jednání či opomenutí jeho vlastníka. V daném případě (právní předchůdkyně) žalobkyně nic takového neučinila,„ provinila" se jen tím, že přijala pozemky jako dar. Poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1587/20 z [datum], podle něhož„ nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti. Tvrzení o zavinění současné situace žalobkyni přednesli žalovaní až po koncentraci řízení a soud proto k němu neměl přehlížet. V důsledku svých závěrů neprovedl soud prvního stupně navržené důkazy, zejména geometrický plán, který by stanovil přesnou trasu cesty. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud zrušil rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaní ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedli, že soud prvního stupně své skutkové závěry podrobně popsal v odůvodnění rozsudku, uvedl důvody, pro něž není žalobkyní navržená cesta z pozemku žalobkyně na veřejnou komunikaci přes pozemek žalovaných cestou nejpřirozenější, a která cesta se naopak jeví přirozenější. Soud prvního stupně tak učinil na základě místního ohledání. Pokud žalobkyně vytýká, že nebylo řešeno, jakou část pozemku souseda by zřizovaná cesta zabrala, k čemuž by byl dle žalobkyně nutný geometricky plán, žalovaní mají za to, že uvedený postup je nad rámec tohoto soudního řízení, jehož předmět vymezila sama žalobkyně v žalobním návrhu. Pokud má žalobkyně zájem na zřízení cesty přes pozemek souseda, měla by si sama opatřit geometricky plán a dohodnout se na právu cesty s příslušným vlastníkem. Žalobkyně dále napadla závěr soudu, že žalobkyni postačí zřízení pěšího přístupu, když jí nic nebrání parkovat podél původní pozemní komunikace a dojít pěšky na svůj pozemek, když žalobkyně nyní nemůže vědět, jestli by bylo parkováno umožněno správcem komunikace. V tom případě tedy měla být žalobkyně více ve věci aktivní a uvedené si u správce komunikace nejprve zjistit a následně podávat žalobu proti žalovaným. Žalobkyně závěrem svého odvolání také namítla, že si svůj stav nemohla zavinit sama tím, že přijala předmětné pozemky jako dar, když by se žalobou mohl domáhat totožného nároku i její předchůdce. Nadto dle žalobkyně tvrzení žalovaných ohledně uvedené skutečnosti mělo být po koncentraci řízení, když se jedná o otázku primárně skutkovou. V daném případě se skutečně jednalo o právní posouzení učiněné žalovanými, neboť odkázali na zákonné ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., které dle názoru žalovaných dopadá na skutkovou situaci týkající se nabytí vlastnictví žalobkyně. Na právní posouzení se koncentrace řízení nevztahuje. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a přiznal žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

6. Z obsahu spisu se podává, že se jednalo o druhý rozsudek soudu prvního stupně, když jeho rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 35 C 409/2019 – 29, kterým byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2020, č. j. 27 Co 176/2020-83, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v citovaném usnesení uzavřel, že kategorický závěr soudu prvního stupně, na kterém postavil zamítnutí žaloby, o neexistenci veřejné cesty na pozemku parc. [číslo] v době rozhodnutí odvolacího soud již neobstál. Uložil proto soudu prvního stupně, aby v dalším řízení postavil na jisto povahu a umístění cesty na pozemku parc. [číslo] neboť se nemusela nacházet na celém pozemku a zabýval se dalšími okolnostmi, které jsou pro povolení nezbytné cesty rozhodující a provedl k nim potřebné důkazy. Šlo zejména o zjištění, zda cesta přes pozemek žalovaných je tou nejméně obtěžující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018) a přes jaké pozemky vede nejpřirozenější přístup (§ 1033 odst. 1 o. z.), případně kudy konkrétně má přes pozemek žalovaných vést a vyústit na další pozemek (a to i na základě znaleckého posudku, (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006) a jaká je výše náhrady, kterou bude žalobkyně povinna platit (opět na základě znaleckého posudku, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010).

7. Soud prvního stupně v následném řízení pokyny odvolacího soudu splnil a dokazování doplnil zejména místním šetřením ohledáním dotčených pozemků účastníků a pozemků sousedních. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně odpovídá provedeným důkazům a odvolací soud neshledal důvody ve smyslu § 213 o. s. ř. pro zopakoval dokazování či jeho doplňování. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je velmi podrobné a zcela v souladu s požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř. soud popsal, na základě jakých důkazů učinil závěr o skutkovém stavu a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a též jak věc po právní stránce posoudil i s odkazem na přiléhavou judikaturu dovolacího soudu. Odvolací soud neshledal za zjištěného stavu účelným provádět další dokazování navržené žalobkyní, zejména vypracováním geometrického plánu. Pro posouzení zřízení služebnosti nezbytné cesty, jejího umístění a rozsahu, není geometrický plán nezbytný, pokud soud dospěje k závěru, že pro takový postup nejsou splněny zákonné podmínky. Vypracování geometrického plánu je na místě teprve tehdy, když je na základě provedených důkazů stabilizován závěr o tom, kde se nachází nejvhodnější přístup na pozemek a je třeba zachytit přesné umístění této zřizované služebnosti, mimo jiné i pro účely zápisu tohoto věcného práva do katastru nemovitostí. V projednávané věci soud prvního stupně učinil dostatečné skutkové závěry o stavu na místě samém na základě listinných důkazů a provedeného místního šetření na dotčených a sousedních pozemcích.

8. V průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k převodu pozemků parc. [číslo] z původní žalobkyně na současnou žalobkyni (její dceru) na základě darovací smlouvy ze dne [datum]. Postupem podle § 107a o. s. ř. soud prvního stupně návrhu dosavadní žalobkyně vyhověl usnesením č. j. 35 C 409/2019-168 a současná žalobkyně tím vstoupil do práv a povinností dosavadní žalobkyně a přejala stav řízení, který zde byl (§ 107a odst. 3 a § 107 odst. 4 o. s. ř).

9. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] žalovaní jsou vlastníky pozemku parc. [číslo] ve společném jmění manželů. Uvedený pozemek žalovaných se nachází mezi pozemkem žalobkyně parc. [číslo] pozemkem parc. [číslo] ke kterému žalobkyně žádá zřídit služebnost nezbytné cesty. Na pozemku parc. [číslo] je veřejná účelová komunikace, která navazuje na další veřejnou komunikace na pozemku parc. [číslo] v majetku [územní celek], která se nachází západním směrem za pozemkem parc. [číslo] vede od severu na jih. U této komunikace je možné parkovat. Pozemky parc. [číslo] jsou oploceny, neprobíhá na nich žádná stavební činnost. Pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] pod ním kopírují jejich délku úzký pruh pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] (pozemky žalobkyně a pozemky sousedící ve směru na západ od pozemků žalované). Na pozemky žalobkyně po jejich délce navazuje pozemek parc. [číslo] (pozemek žalovaných) a na sousední pozemky navazuje v jižním směru pozemek par. [číslo] který se táhne i podél několika sousedních pozemků včetně pozemku žalovaných. Pozemek parc. [číslo] je ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo]. Pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] jsou ve společném jmění manželů [příjmení]. Terén v dané oblasti je poskládán terasovitě, a to tak, že jednotlivé pozemky představují úzké pásy souvislé rovné plochy, takže pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] jsou pozemky, které vytvářejí souvislou linii rovné plochy. Jako vstup do této linie je zřízen nájezd z hlavní pozemní komunikace vedoucí od severu na jih, která je umístěna západně od těchto pozemků. Nájezd je vybudován na pozemek parc. [číslo] (pozemek sousední k pozemkům žalobkyně). Délku těchto pozemků na jižní straně kopíruje úzký pruh pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] Tyto dva pozemky v terénu představují mírný svah, který překonává asi 1 m převýšení oproti pozemku žalovaných a části pozemku parc. [číslo]. Pozemky par. [číslo] jsou dlouhodobě oploceny plotem, na pozemcích však není žádná budova ani známka stavební činnosti. Pozemek žalovaných je následně první v samostatném souvislém pásu pozemků, které jsou na stejné výškové úrovni. Pod těmito pozemky je zřízena veřejná komunikace na pozemku par. [číslo]. Tato veřejná cesta není umístěna na celém pozemku, když prostor jižně od pozemku parc. [číslo] západně od pozemku parc. [číslo] je částečně ve stejné výškové úrovni jako pozemek žalovaných a ve zbytku je postavena cesta (s asi 2 metrovým srázem z vymezeného prostoru na cestu). Cesta více východně od dotčeného místa dosahuje úrovně výšky terénu pozemku žalovaných (případně převýšení je zcela zanedbatelné), ale v tomto místě, kde se napojuje na původní veřejnou komunikaci, která je na západ od sporných pozemků, překonává výškové převýšení, takže u nejzápadnějšího cípu pozemku žalovaných představuje převýšení mezi cestou a pozemkem asi 2 m a v nejvýchodnějším cípu asi 1,5 m. Na základě opatření obecné povahy [číslo] [územní celek] je na pozemcích žalobkyně zřízena stavební uzávěra, která brání výstavbě na těchto pozemcích.

10. Podle § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.

11. Podle § 1029 odst. 1 o.z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

12. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

13. Podle § 1032 odst. 1 o. z., soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

14. Podle § 1032 odst. 2 o. z., nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.

15. Podle § 1033 odst. 1 o. z., obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v § [číslo] odst. 2.

16. Zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. jsou až na některé odlišnosti vymezeny zásadně totožně jako v případě předchozí právní úpravy zřízení věcného břemene odpovídajícího právu cesty (§ 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále„ obč. zák.“), a proto je na místě přiměřené použití dosavadní judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).

17. Rozhodnutí soudu o povolení nezbytné cesty zřízení odpovídající služebnosti je rozhodnutím konstitutivním. Teprve rozhodnutím soudu je tedy založen právní vztah mezi osobou ze služebnosti zavázanou a osobou oprávněnou, ve vztahu k pozemkům v jejich vlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 999/2014, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo sp. zn. 22 Cdo 903/2016).

18. Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku, což je vyjádřeno v § 1029 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení limity omezení vlastníka služebného pozemku souvisejí s potřebou vlastníka panujícího pozemku nemovitou věc řádně užívat s vynaložením co možná nejmenších nákladů, což také určuje rozsah, v němž lze nezbytnou cestu povolit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

19. Zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu pozemek či stavba, ke kterým má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést, např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009).

20. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka služebného pozemku se v judikatuře projevil i v možnosti povolit namísto požadované služebnosti nezbytné cesty„ pouze“ služebnost stezky (§ 1274 o. z.). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se umožňuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem zřízení břemene spočívajícího jen v právu chůze nikoliv jízdy. I když Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí předpokládá, že půjde spíše o výjimečný případ, neomezuje takové zřízení jen na zde popsaný skutkový stav, podle kterého byl příjezd motorovými vozidly zajištěn k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu domu nevybočila z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu k nim.

21. V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných. Ustanovení § 1029 odst. 1 o. z. výslovně nevyžaduje, aby se povolovaná nezbytná cesta přímo napojovala na veřejnou cestu. Výsledkem povolení nezbytné cesty však musí být stav, kdy je nemovitost s veřejnou cestou dostatečně spojena, což ale neznamená, že povolená nezbytná cesta musí zahrnovat celý úsek cesty mezi nemovitostí a veřejnou cestou. Na pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví developerské společnosti [právnická osoba] je zřetelná cesta, která je schůdná a sjízdná a tento pozemek navazuje na obecní (místní) komunikaci, kterou lze za veřejnou cestu považovat, neboť ji veřejnost může užívat k jízdě v rámci obecného užívání (§ 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Nezbytná cesta vždy představuje nedílný funkční celek a předpoklady jejího povolení proto nelze zkoumat izolovaně, pro každý pozemek, přes který vede, nýbrž pro všechny pozemky, přes které má vést, najednou. Nevhodnost byť jen jediného z pozemků pro povolení nezbytné cesty totiž znamená její přerušení, v důsledku nějž nebude moci sloužit svému účelu a nemůže být jako celek povolena. K tomu může jednoduše dojít; zatímco pro vlastníka jednoho z pozemků může příslušná část nezbytné cesty představovat jen nepatrné omezení vlastnického práva, pro jiného může jít o významnou zátěž (§ 1029 odst. 2 o. z.); vedení cesty na některých pozemcích nemusí být vůbec možné (např. tomu brání stavba, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016); rovnováha výhod a způsobené újmy může být pro jednotlivé pozemky rozdílná a u některých povolení cesty vylučovat; a u některých pozemků mohou být dány negativní podmínky podle § 1032 odst. 2 občanského zákoníku.

22. Jak již bylo zdůrazněno v předchozím usnesení odvolacího soudu, všichni vlastníci pozemků, přes které má nezbytná cesta vést, musí být účastníky řízení, ať již v postavení žalovaných či žalobců. Nezbytnou cestu má smysl povolit jen jako celek, je povinnost strpět na svém pozemku povolení nezbytné cesty, resp. právo ji ve prospěch svého pozemku povolit, takovou společnou povinností, resp. právem účastníků, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně. Z procesního hlediska jsou proto žalovaní či žalobci v postavení nerozlučných společníků (srov. § 91 odst. 2 o. s. ř.). V řízení o povolení nezbytné cesty vyplývá způsob vypořádání účastníků z právního předpisu (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Soud tedy není vázán návrhem v tom smyslu, že by musel nezbytnou cestu povolit přesně v té trase, v jaké se jí žalobce domáhá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014). Nemůže ji však povolit na pozemcích osoby, která není účastníkem řízení, neboť výrok rozsudku je závazný jen pro ně (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Je tedy na žalující straně, která je v souladu s dispoziční zásadou„ pánem sporu“, aby vyhodnotila, které pozemky splňují podmínky pro vedení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. Bude-li podána žaloba proti vlastníkovi, přes jehož pozemky nelze nezbytnou cestu vést, např. z důvodu, že méně zatěžující přístup existuje přes pozemek jiného vlastníka), soud žalobu zamítne (viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 465/2018).

23. Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že zákonnými předpoklady pro zřízení nezbytné cesty je, že (a) nemovitost vlastníka není dostatečně spojena s veřejnou cestou a (b) z tohoto důvodu nemůže vlastník na této nemovitosti řádně hospodařit či ji jinak řádně užívat. Nezbytnou cestou při tom je třeba zajistit přístup k veřejné cestě a je ji při tom nutné zřídit vždy přes pozemek, který bude takovýmto zásahem nejméně zatížen způsobem, který je nepřirozenější, přičemž nesmí existovat žádná překážka daná ustanovením § 1032 o. z. Nezbytná cesta pak musí být vlastníku panujícího pozemku zřízena způsobem, který je nezbytný pro obhospodařování takového pozemku. Správně přihlédl k tomu, jaký byl stav pozemků žalobkyně v době rozhodnutí a jakým konkrétním způsobem žalobkyně může spravovat své pozemky. Vycházel ze zjištění, že na zatravněných pozemcích žalobkyně se nachází pouze dřeviny, ale není na nich zřízena žádná stavba (budova určená k bydlení ani chata) a podle současného územního plánu tyto pozemky není možné ani zastavět a nejsou důvody očekávat, že by mělo dojít v dohledné době ke změně tohoto stavu. Z výše citované judikatury vyplývá, že pro povolení nezbytné cesty se má zvolit podle konkrétních okolností dané věci nejméně zatěžující způsob, který splní účel nezbytné cesty. Odvolací soud nemá výhrad k závěru soudu prvního stupně, že v případě pozemků žalobkyně v jejich současném stavu postačuje k zajištění nezbytného přístupu a užívání toliko právo (pěšího) průchodu. Potřeba průjezdu vozidlem až na pozemky žalobkyně není zjevně nezbytná, neboť tyto nemovité věci nejsou užívány k bydlení ani k rekreaci. Potřebné by mohlo být pouze zajištění přístupu drobné zahradní techniky za účelem správy zeleně, která se na pozemku nachází, k tomu je však dostatečným právo průchodu. Nebylo zjištěno, že by na veřejné komunikaci ve vlastnictví obce bylo zakázáno stání či zastavení vozidel, které by bránilo žalobkyni zaparkovat vozidlo v přiměřené vzdálenosti od svého pozemku a odůvodňovalo by zajištění příjezdu a parkování na jejím pozemku. Zřízení přístupu na pozemek prostřednictvím vozidla je tedy nutno hodnotit pouze jako pohodlnější (komfortnější) spojení, které však s ohledem na zjištěné poměry na místě samém není nezbytné a není na něj nárok.

24. Na základě skutkových zjištění se jeví jako vhodnější přístup na pozemky žalobkyně přes jiné pozemky než výlučně přes pozemek žalovaných parc. [číslo]. Objektivně nejkratší vzdálenost od obecní veřejné komunikace (parc [číslo]) je buď přes pozemek parc. [číslo] (vlastnice [jméno] [příjmení]) anebo přes pozemek parc. [číslo] (vlastník [právnická osoba]) a následně přes pozemek parc. [číslo] parc. [číslo] (vlastnice [jméno] [příjmení]), popř. pozemek žalovaných. S ohledem na zjištěné terénní nerovnosti mezi pozemky žalobkyně, pozemek parc. [číslo] či pozemek žalovaných, není bez zásahu do terénu možné překonat výškový rozdíl a muselo by být překonáno svahové převýšení. Na pozemek parc. [číslo] (vlastnice [jméno] [příjmení]) je již dnes zřízen pohodlný nájezd pro auto a tedy i pro pěší. Bez jakéhokoliv zásahu do terénu je tedy nejpřirozenější cesta přes pozemek parc. [číslo] za současného stavu se obě cesty jeví pro vlastníky pozemků stejně obtěžující.

25. Není důvodu omezit možnosti povolení nezbytné cesty pouze na ty, u kterých není potřeba žádné úpravy současného stavu, naopak je obvyklé, že jsou úpravy nezbytné. Je však nutno zvolit řešení, které splní účel zřízení nezbytné cesty, za současného, co nejmenšího omezení vlastníka služebného pozemku, souvisejícího s potřebou vlastníka panujícího pozemku nemovitou věc řádně užívat a též s vynaložením co možná nejmenších nákladů s povolením nezbytné cesty a s její existencí spojených. Žalobkyně v projednávané věci deklarovala připravenost zajistit a uhradit práce spojené s překonáním výškového rozdílu mezi pozemky pomocí stavebních úprav (například za pomoci schodů či šikmé plochy, atd.). Na západní straně pozemku žalovaných a na hraně pozemků parc. [číslo] bylo zjištěno převýšení zhruba 2 metry. Průchod v těchto místech by však byl pro vlastníky dotčených pozemků zjevně nejméně invazivní, neboť vzdálenost od veřejné cesty na pozemku parc. [číslo] je v tomto místě nejkratší. Přitom na přilehlé části pozemku parc. [číslo] se nachází vyvýšenina zeminy v terénu, která je ve stejné úrovni jako pozemek žalovaných. Jedná se o úpravu terénu, která vznikla při stavbě komunikace, na které však samotná komunikace není zřízena a nebude zjevně sloužit ani k další výstavbě. Zatížení této části pozemku parc. [číslo] současně v minimálním rozsahu pozemků parc. [číslo] popřípadě i pozemku žalovaných, či poměrné rozdělení mezi ně, je bezpochyby pro všechny zúčastněné nejméně obtěžující úpravou nezbytné cesty ve prospěch pozemků žalobkyně. Jak zdůraznil soud prvního stupně, je tato část pozemku parc. [číslo] jinak hospodářsky nevyužitelná, pro svůj terénní tvar, malou výměru a nenávaznost na jiný souvislý pozemek. Umístění nezbytné cesty do rohového cípu uvedených pozemků je i pro majitele pozemků parc. [číslo] popř. žalované, nejméně citelný a obtěžující, neboť by tím byla zasažena minimální výměra těchto pozemků, v místě, kde jsou nejméně využitelné, oproti vedení nezbytné cesty v šířce potřebné pro průchod přes tyto pozemky v jiném místě. Současné oplocení pozemků parc. [číslo] nebrání zřízení nezbytné cesty, neboť její zřízení by bylo zajištěno minimální úpravou oplocení, bez toho, že by nebylo zabezpečeno uzavření zbytku pozemků oplocením před vstupem cizích osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016). Stav na místě samém tedy neodůvodňoval aplikaci § 1032 odst. 2 o. z.

26. Odvolací soud se proto plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jako nejvhodnější a nejpřirozenější a nejméně zatěžující přístup k pozemkům žalobkyně z veřejné cesty, je přes pozemek parc. [číslo] dále přes pozemky parc. [číslo] a parc. [číslo] resp. pozemek žalovaných, ale nikoliv výlučně přes pozemek žalovaných. Žalobkyně se však za tohoto stavu nadále domáhala zřízení služebnosti cesty, spočívající v právu průchodu a průjezdu vozidel, pouze vůči žalovaným přes jejich pozemek parc. [číslo]. Pokud se však jako nejvhodnější nezbytná cesta jeví cesta přes pozemky jiných vlastníků, které nejméně zatěžuje, nelze vyhovět žalobkyní zvolenému řešení. Vzhledem k tomu, že vlastníci pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] nebyli účastníky tohoto řízení, nemohlo být takové řešení věci soudem zvoleno, byť v této věci jinak není vázán žalobním návrhem a bylo na místě žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

27. Soud prvního stupně rozhodl v souladu s výsledkem řízení, pokud přiznal plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1, § 151 o.s.ř. žalovaným, kteří byli v řízení zcela úspěšní a správně určil i její výši v částce 54 813 Kč. Podle obsahu spisu náklady dosavadního řízení byly tvořeny odměnou advokáta, správně stanovenou podle § 9 odst. 3 písm. c), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných zastupoval dvě osoby, náleží mu podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu za společné úkony odměna snížená o 20% za každou ze zastoupených osob (2 500 Kč – 20% činí 2 000 Kč). Soud prvního stupně též správně podrobně popsal všechny účelně provedené úkony právní služby za obě řízení před soudem prvního stupně i první odvolací řízení a v tomto směru lze na odůvodnění rozsudku pro stručnost dokázat a správně přiznal odměnu za jedenáct úkonů za každou ze zastoupených osob (jeden v poloviční výši) spolu s paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za úkon dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 45 300 Kč a daň z přidané hodnoty (DPH) ve výši 21 % ve výši 9 513 Kč.

28. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy podle výsledku odvolacího řízení ve věci samé byla zcela úspěšným žalovaným přiznána plná náhrada nákladů řízení, která sestává z odměny advokáta za podání vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu podle § 7, § 9 odst. 3 písm. c) a § 11 odst. 1, § 12 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 2 x 2 000 Kč za každou ze zastoupených osob, k tomu náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za dva úkony po 300 Kč za úkon a náhrada 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 1 806 Kč, v celkové výši 10 406 Kč. Jiné náklady k náhradě požadovány nebyly a ani nevyplývají z obsahu spisu. Náklady odvolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným k rukám jejich zástupce v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.).

30. Nebyl tvrzen ani shledán žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. procesně úspěšným účastníkům.