27 CO 53/2022 - 331

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení 547 505 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 2. 2022, čj. 11 C 170/2018-300, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady předchozích řízení ve výši 150 081 Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 936 Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 547 505 Kč s příslušenstvím (I. výrok), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že se jedná o rozhodnutí ve věci poté, kdy žalovaný plnil žalobci na základě původního zavazujícího pravomocného rozsudku, který však byl k dovolání žalovaného zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Žalovaný na výslovný dotaz soudu při novém projednání věci uvedl, že se nemíní domáhat vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky, kterou dle původního pravomocného rozsudku vyplatil žalobci. Žalobce proto v této fázi řízení navrhl, aby žaloba byla zamítnuta (žalobou uplatněnou částku žalovaný zaplatil, dle § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), však za této procesní situace nemůže vzít žalobu zpět). Soud se tedy věcí samou zabýval opětovně a v podstatě dospěl ke stejným závěrům jako při svém původním rozhodování (původní rozsudek ze dne 12. 5. 2020, čj. 11 C 170/2018-157, v rozsahu II. a III. výroku potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2021, čj. 27 Co 141/2020-222, to vše zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2021, čj. 23 Cdo 2154/2021-246), tj. že žalobcův žalobní nárok byl v rozsahu, v němž bylo žalobě původně pravomocně vyhověno tzv. po právu, a jen z toho důvodu, že žalovaný tento nárok žalobci již splnil, nelze rozhodnout jinak než žalobu zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 150 o. s. ř., když důvody hodné zvláštního zřetele podmiňující aplikaci tohoto ustanovení spatřoval v tom, že podle § 142 odst. 2 o. s. ř. je soud sice povinen rozhodovat o nákladech řízení podle procesního úspěchu ve věci (žaloba byla zamítnuta, v řízení byl tedy procesně úspěšný žalovaný), ale současně musí přihlédnout i k tomu, že v nastalé procesní situaci došlo rozhodnutím zákonodárce k negování postavení žalobce jako pána sporu (v řízení muselo být pokračováno z důvodu neúčinnosti úkonu případného zpětvzetí žaloby dle § 96 odst. 6 o. s. ř.). Tím ale dochází k popření elementární zásady civilního procesu, principu projednatelnosti. Pokud tedy zamítnutí žaloby představuje procesní úspěch žalovaného, měla by mu být přiznána i náhrada nákladů řízení. V poměrech projednávané věci tak soud přihlédl k tomu, že žalovaný pohledávku žalobce zaplatil, a proto by z hlediska teorie civilního procesu mělo dojít ke zpětvzetí žaloby a k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle § 146 odst. 2 o. s. ř., což ovšem z důvodu § 96 odst. 6 o. s. ř. žalobce učinit nemohl. Proto přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (žalobci nemohl náhradu nákladů řízení přiznat pro jeho procesní neúspěch a žalovanému proto, že byl v řízení procesně úspěšný pouze z důvodu aplikace § 96 odst. 6 o. s. ř., který dle soudu prvního stupně popírá právo žalobce„ nesoudit se“).

2. Proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že ačkoli v odůvodnění rozsudku zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, kterým byla posuzována ústavnost § 96 odst. 6 o. s. ř., jeho závěry se, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, již dále neřídil. Poukazoval na to, že ve věci byl fakticky úspěšný, ale žalobu nemohl vzít zpět z důvodu § 96 odst. 6 o. s. ř., resp. pro neúčinnost takového úkonu. Žaloba tedy byla zamítnuta, ale nikoli z důvodu faktického neúspěchu žalobce (např. v důsledku opomenutí), ale z důvodu jednání žalovaného spočívajícího v plnění po právní moci rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 5. 2020, čj. 11 C 170/2018-157, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2021, čj. 27 Co 141/2020-222. Pokud tedy byl zákonodárcem donucen k tomu, aby spor skončil zamítnutím žaloby, i když žaloba byla podána po právu, nelze na zamítnutí hledět jako na neúspěch žalobce a úspěch žalovaného. Přitom ani samotný § 142 o. s. ř. s právem na náhradu nákladů řízení zamítnutí či vyhovění žalobě výslovně nespojuje, rozhodujícím je úspěch ve věci a žalobce ve věci fakticky úspěšný byl. Nebyla-li mu v takovém případě náhrada nákladů řízení přiznána, jedná se o porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že soud prvního stupně žalobce s poukazem na důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.) k náhradě nákladů řízení nezavázal, zásah do jeho ústavně zaručených práv nevyváží. Svůj nárok vůči žalovanému musel uplatnit žalobou a vznikly mu s tím významné náklady, které vynaložil účelně. Navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek změnil a žalobci právo na náhradu nákladů řízení přiznal.

3. Proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání i žalovaný. Poukázal na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že zamítnutí žaloby představuje procesní úspěch žalovaného, ale v rozporu s tímto závěrem, žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Právní posouzení učiněné soudem prvního stupně při aplikaci § 150 o. s. ř. je tak nesprávné a vnitřně rozporné (soud konstatuje nemožnost soudcovské tvorby práva, ale obratem se takové tvorby práva dopouští). Připustil, že za jistých okolností může být nesprávné a nelogické rozhodnutí zákonodárce důvodem zvláštního zřetele hodným, ne však v každém případě. Vyslovil přesvědčení, že žalobce se do této procesní situace dostal sám svým vlastním přičiněním, jeho advokát nepochybně věděl o důsledcích v situaci, kdy jsou v rámci dovolání zrušeny rozsudky, na které bylo plněno, že v takové chvíli dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobce, které je povinen vrátit. Žalobce však ani přes opakované výzvy žalovaného bezdůvodné obohacení nevydal a celá situace vyvrcholila v to, že žalobce sám navrhoval zamítnutí žaloby. Nastalou situaci proto zapříčinil zmatečný procesní postup žalobce. Důvodem zamítnutí žaloby tak bylo jen a pouze rozhodnutí žalobce a jeho následný procesní návrh, nikoliv rozhodnutí zákonodárce (právní úprava). Z procesního hlediska nelze na zamítnutou žalobu hledět jako na úspěšnou, a to jen ze samotné povahy postavení žalobce. Navrhl, aby soud rozsudek v odvoláním napadené části změnil a náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému, případně jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. V reakci na odvolání žalobce žalovaný zopakoval mnohé argumenty ze svého odvolání a dodal, že dle jeho názoru žalobce není k podání odvolání ani aktivně legitimován, neboť soud jeho návrhu vyhověl v plném rozsahu (žaloba byla v souladu se žalobcovým návrhem zamítnuta), výsledek je tak plně v souladu s jím projevenou procesní vůlí. Navíc i výrok, kterým žádnému z účastníků nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, je z procesního hlediska výrokem ve prospěch žalobce, neboť mu přiznává více, než na co má jako procesně neúspěšná strana právo. Vyslovil proto přesvědčení, že odvolání žalobce by mělo být odmítnuto pro nepřípustnost.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

6. Především je nutno uvést, že odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalovaného, že by žalobce k podání odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nebyl subjektivně legitimován. Jeho žalobnímu návrhu, upravenému vzhledem k aktuálním okolnostem případu, sice bylo vyhověno, nikoliv však v části týkající se náhrady nákladů řízení, neboť jako ze svého pohledu úspěšný účastník řízení (bylo vyhověno jeho žalobnímu návrhu) požadoval přiznání jejich náhrady, k čemuž nedošlo. Z tohoto úhlu pohledu tedy není pochyb, že k podání odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení žalobce věcně legitimován je.

7. Procesní postup v posuzovaném případě byl následující: Soud prvního stupně prvním rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, čj. 11 C 170/2018-157, žalobě v podstatě vyhověl. Žalovaný tento rozsudek v rozsahu II. a III. výroku napadl odvoláním. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, čj. 27 Co 141/2020-222, žalovaného zavazující II. výrok prvního rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Po právní moci těchto rozhodnutí žalovaný soudem přiznanou částku zaplatil. Na podkladě dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, čj. 23 Cdo 2154/2021-246, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně ve II. a III. výroku. Proto bylo ve věci rozhodováno v pořadí druhým (nyní odvoláním napadeným) rozsudkem.

8. Dle § 96 odst. 6 o. s. ř., byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.

9. Dle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

10. Dle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

11. Dle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

12. Pro zodpovězení nastolené otázky, kterému z účastníků v tomto řízení přiznat právo na náhradu nákladů řízení, je v souladu s recentní judikaturou rozhodující, zda byl v době zahájení řízení dán hmotněprávní nárok žalobce a dále, kdy a z jakého důvodu případně zanikl.

13. Z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, vyplývá, že hmotněprávní vztahy existují nezávisle na konkrétním soudním řízení, směřujícím k vydání deklaratorního rozhodnutí. Existence hmotněprávního nároku žalobce není narušena tím, že o něm je vedeno řízení, ani tím, že by o něm bylo rozhodnuto. Splnění dluhu sice předpokládá právní úkon dlužníka, kterým se poskytuje plnění s úmyslem splnit dluh, takové jednání je ovšem nutné spatřovat i v plnění dlužníka na základě soudního rozhodnutí. Jinak by nemohl dluh zaniknout, ani v případě, kdy by žalovaný splnil povinnost uloženou mu soudem zcela dobrovolně a„ uvědoměle“. Nelze přece říci, že žalovaný v takovém případě poskytuje nějaké nedefinované a nespecifikované plnění, závislé jen na výroku rozhodnutí soudu. Naopak, žalovaný na základě soudního rozhodnutí poskytuje plnění na dluh, vymezený v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže dluh existuje, je tímto splněn a zaniká, pokud podle hmotného práva neexistuje, je žalobce přijetím plnění bezdůvodně (tj. bez hmotněprávního důvodu) obohacen.

14. Neobstojí zde proto názor soudu prvního stupně, že žalovaný v takovém případě nemá vůli plnit, tj. že se nejedná o dobrovolnost povinné strany, neboť plní jen z toho důvodu, že tak přikázal soud. Nejvyšší soud (viz rozhodnutí specifikované v předchozím odstavci) zastává názor, že pokud žalovaný plní na základě rozhodnutí v nalézacím řízení, tedy bez přímého donucení, činí tak buď proto, že rozhodnutí sám o sobě pokládá za správné nebo pod psychickým nátlakem. Nelze přijmout pouze paušální tvrzení o tom, že plní proto, že tak přikázal soud. I přes rozhodnutí soudu nejde o případ, že by neměl žalovaný vůli plnit, jde sice o důvod, na základě, kterého je plnění protistraně poskytnuto, ovšem jde o poskytnutí dobrovolné, které neztrácí povahu volního aktu. V posuzovaném případě navíc žalovaný na výslovný dotaz soudu uvedl, že se v řízení vydání částky, kterou po právní moci původního rozsudku zaplatil žalobci, nedomáhá a nehodlá ji ani jinak řešit.

15. Je pravdou, že vzhledem k tomu, že zaplacením došlo ke splnění hmotněprávního nároku, který tím zanikl, měl žalobce z hlediska teorie civilního procesu vzít žalobu zpět. Z obsahu spisu je přitom zjevné, že žalobce si byl této své procesní povinnosti vědom, když u jednání dne 11. 2. 2022 navrhoval, aby soud žalobu zamítl, ale věc meritorně posoudil. Zjevně si totiž nebyl zcela jist, jak se má v tento moment procesně správně zachovat a ani soudem mu v této otázce žádné procesní poučení poskytnuto nebylo. Pokud tedy žalovaný v odvolání namítá, že se žalobce do této procesní situace dostal sám svým jednáním a jeho odvolávání se na znění § 96 odst. 6 o. s. ř. je proto nepřípadné, považuje odvolací soud tuto argumentaci žalovaného za účelovou. V nastalé procesní situaci by se totiž zjevně jednalo o nadbytečný úkon, jelikož soud nemohl o případném zpětvzetí žalobce rozhodnout jinak, než podle § 96 odst. 6 o. s. ř. (a to i za situace, kdy žalovaný se vrácení žalobci zaplacené částky v řízení výslovně domáhat nehodlal). Řízení v této fázi tedy nemohlo být zastaveno pro zpětvzetí žaloby, ale současně nemohlo být ani vyhověno původnímu žalobnímu návrhu žalobce. Soud tedy správně, byť je z jeho rozhodnutí současně zřejmé, že žalobou uplatněný nárok shledal co do 547 505 Kč s příslušenstvím důvodným, žalobu zamítl, neboť zde neměl dalšího východiska. V této souvislosti lze proto jen dodat, že žalobce se přijetím plnění od žalovaného v době po právní moci prvního rozsudku bezdůvodně neobohatil.

16. Rozhodování o nákladech řízení se obecně řídí kritériem úspěchu ve věci, přičemž ani nastalé poměry řízení na změně tohoto kritéria ničeho nemění, což dovodil již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, ve kterém z hlediska ústavnosti hodnotil § 96 odst. 6 o. s. ř. Ačkoli tedy soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku hodnotí ve vztahu k § 96 odst. 6 o. s. ř. rozhodnutí zákonodárce jako popírání elementárních zásad civilního procesu, Ústavní soud protiústavnost tohoto ustanovení neshledal, řešení zákonodárce vyhodnotil jako způsob, jak ochránit žalovaného, který se stal stranou sporu proti své vůli, a zajistit mu rovné postavení před soudem i v případě, kdy plnil na základě zrušeného soudního rozhodnutí.

17. Ústavní soud ve svém nálezu přitom předkládá i návod procesního postupu při nutnosti aplikace § 96 odst. 6 a při poměrech obdobných tomuto případu. Soud po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem o žalobě znovu rozhodne a vzhledem k okolnostem stěží jinak, než že žalobu zamítne. Dle Ústavního soudu přitom nastávají dvě možnosti. Žalobu buď zamítne, neboť se při novém posouzení věci a rozhodování ukáže, že žaloba nebyla důvodná a žalobci nesvědčil uplatněný nárok, nebo opětovně dospěje k rozhodnutí o tom, že žaloba je důvodná (jejímu vyhovění ale brání dřívější plnění žalovaného, kterým byl nárok žalobce uspokojen). Ačkoli se z procesního hlediska jedná o stejné rozhodnutí, je při hodnocení úspěchu ve věci dle Ústavního soudu nutno vyjít z důvodu, který k zamítnutí žaloby vedl. V prvním výše uvedeném případě (nedůvodná žaloba) svědčí procesní úspěch straně žalované a ve druhém případě (důvodná žaloba) svědčí procesní úspěch straně žalující.

18. Z výše označeného nálezu Ústavního soudu nyní vychází i judikatura Nejvyššího soudu. Základní východiska jsou přitom shrnuta v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020: „ 1) Poskytl-li žalovaný žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem, je soud povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. 2) Zjistí-li soud, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. 3) Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. 4) Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení. Srovnej za všechna rozhodnutí například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4182/2015, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, nebo ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1797/2020).“ O tom, že se v současné době jedná již o judikaturu ustálenou, svědčí i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 287/2021.

19. Soud prvního stupně proto nepostupoval správně, když při svém rozhodování vedle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18, který na daný případ dopadá, vycházel v rámci svých úvah současně i z dříve vydaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, jehož závěry však s pozdějšími závěry Ústavního soudu nekorespondují, a v důsledku toho ve své podstatě dospěl k závěru, že žalobce byl v řízení procesně neúspěšný.

20. Přitom Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 804/08, zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Úspěch či neúspěch ve věci nelze poměřovat jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat i v širších souvislostech.

21. Ačkoli soud prvního stupně se věcí meritorně zabýval a v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu věc projednal s tím, že původně přisouzený nárok žalobce shledal důvodný (leč zaniklý zaplacením), nezohlednil tento svůj závěr při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Důvodem zamítnutí žaloby tedy byl druhý případ popsaný v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18, tzn. splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, původní žaloba byla v této části důvodná. Zamítnutí žaloby v tomto případě tedy nebylo překážkou, která by bránila přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobci.

22. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení v posuzovaném případě je proto nutno vycházet ze závěru, že procesně úspěšnou stranou sporu byla vzhledem ke všem okolnostem strana žalující, neboť i v dalším řízení (po zrušení předchozích rozhodnutí dovolacím soudem) bylo prokázáno, že hmotněprávní nárok žalobce ve výši 547 505 Kč s příslušenstvím existoval, původní žaloba byla v tomto rozsahu důvodná. Z tohoto úhlu pohledu tedy není žádný důvod, aby žalobci nebyla soudem přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení.

23. Veškeré žalobcem účelně vynaložené náklady za první řízení před soudem prvního stupně jsou představovány: a) zaplaceným soudním poplatkem ve výši 28 376 Kč; b) odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu šesti úkonů právní služby po 10 820 Kč (převzetí věci, předžalobní upomínka se základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby, 3x vyjádření ve věci) dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tarifní hodnota 628 854 Kč; c) odměnou za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby ve výši 10 500 Kč (účast při jednání dne 12. 5. 2020) dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tarifní hodnota 547 505 Kč; d) sedmi režijními paušály po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. k úkonům uvedeným v bodu b) a c); e) náhradou za ztrátu času za účast při jednání 16. 8. 2019, které bylo odročeno bez projednání věci ve výši z částky 10 820 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 628 854 Kč), dle ustanovení § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; f) s výjimkou zaplaceného soudního poplatku vše dle ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. navýšeno o 21% DPH ve výši 17 415,30 Kč; celkem tedy 128 721,30 Kč. Jelikož byl žalobce v rámci této části řízení částečně neúspěšný (co do části původní žalobou požadovaného příslušenství bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno – dle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. procesní neúspěch žalobce (viz I. výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 5. 2020, čj. 11 C 170/2018-157)), má v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu všech těchto nákladů řízení v rozsahu 54 % (v podrobnostech viz rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 5. 2020, čj. 11 C 170/2018-157, a rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2021, čj. 27 Co 141/2020-222), tj. 69 509,50 Kč.

24. V prvním odvolacím řízení, v jehož rámci již byla předmětem řízení pouze částka 547 505 Kč s příslušenstvím, byl žalobce úspěšný zcela a má proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Tyto sestávají z: a) odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po 10 500 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu; tarifní hodnota 547 505 Kč) dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; b) dvou režijních paušálů k těmto úkonům po 300 Kč – dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; c) cestovného na jednání soudu osobním automobilem [registrační značka] na trase [obec] [obec] a zpět (celková délka trasy 200 km, průměrná spotřeba 4,5 l benzinu 95 na 100 km, v roce 2021 cena PHM 27,80 Kč + sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,40 Kč dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) ve výši 1 130,20 Kč; d) náhrady za ztrátu času na cestě k jednání u soudu v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč dle ustanovení § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. e) náhrady za 21% DPH ve výši 4 899,30 Kč počítané náhrad ad a) až d) (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 28 299,50 Kč.

25. Další fází řízení byla řízení před dovolacím soudem a nové (druhé) řízení před soudem prvního stupně, v jejichž rámci žalobce učinil tyto úkony: vyjádření k dovolání, vyjádření po zrušení rozsudků dovolacím soudem (z 31. 1. 2022) a účast na jednání soudu prvního stupně dne 11. 2. 2022, které trvalo 3 hodiny a 9 minut (tj. 2 úkony). Účelně vynaložené náklady žalobce v této fázi řízení tak sestávají z: a) odměny za zastoupení advokátem za čtyři úkony právní služby po 10 500 Kč (tarifní hodnota 547 505 Kč) dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; b) dvou režijních paušálů k těmto úkonům po 300 Kč – dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; c) náhrady za 21% DPH ve výši 9 072 Kč počítané z náhrad ad a) a b) (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 52 272 Kč.

26. Celková výše náhrady nákladů žalobce za všechny předchozí fáze řízení činí 150 081 Kč. Všechny výše uvedené náklady odvolací soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva v soudním řízení úspěšnějším žalobcem, a co do výše i úměrnými k žalobou vymáhané částce. Pokud jde o aplikaci § 150 o. s. ř., odvolací soud neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by náhradu nákladů neměl žalobci zcela nebo i jen zčásti přiznat.

27. Dle § 220 odst. 1 o. s. ř. proto změnil II. výrok odvoláním napadeného rozsudku a přiznal žalobci za všechny předchozí fáze soudního řízení náhradu nákladů v celkové výši 150 081 Kč (I. výrok tohoto rozhodnutí).

28. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V tomto odvolacím řízení, jehož předmětem je jen výrok o náhradě nákladů řízení, byl zcela úspěšný žalobce, který v jeho průběhu učinil dva úkony právní služby (odvolání a vyjádření k odvolání žalovaného; oba tyto úkony odvolací soud hodnotí jako účelné). Náhrada nákladů tak sestává z: a) odměny za zastoupení advokátem v paušální výši 1 000 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb.; b) dvou režijních paušálů k výše specifikovaným dvěma úkonům právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; c) náhrady za 21% DPH ve výši 336 Kč počítané z náhrad ad a) a b) (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 1 936 Kč (II. výrok tohoto rozhodnutí).

29. Ke stanovení výše odměny za zastoupení advokátem v tomto odvolacím řízení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. odvolací soud dodává. Tato vyhláška sice byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, ministerstvo spravedlnosti však dosud nový prováděcí předpis nevydalo, ač občanský soudní řád jeho vydání předpokládá. Soudy proto obvykle při stanovení výše odměny za zastoupení postupují dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., což by však dle odvolacího soudu v posuzovaném případě (kdy předmětem odvolacího řízení je toliko otázka náhrady nákladů řízení, byť nikoli jednoduchá) bylo v rozporu s principem proporcionality (Ústavním soudem vyjádřený např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11), neboť stanovení tarifní hodnoty tohoto odvolacího řízení dle § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. by se blížilo výši tarifní hodnoty, jaká byla v případě řízení o věci samé. Odvolací soud proto výši odměny za zastoupení stanovil analogicky dle výše uvedeného ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (k takovému postupu srov. závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3210/2016, obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15).

Poučení