27 Co 60/2023 - 142

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], podnikatel, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0], sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], proti žalovanému: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0], [Adresa zainteresované osoby 1/0], zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0], o zaplacení 139 197 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 3 678,39 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 10. 2022, č. j. 9 C 127/2021-108, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 9 070 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 762 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

V řízení zahájeném 13. 5. 2021 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 139 197 Kč se zákonnými úroky prodlení, smluvní pokuty ve výši 3 678,39 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 871,81 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 15. 5. 2014 uzavřel se žalovaným smlouvu o poskytování služeb v oblasti finančního controllingu (dále jen “smlouva”), která byla následně upravena písemným dodatkem č. 1 ze dne 1. 8. 2015. Ve smlouvě, ve spojení s dodatkem, si účastníci sjednali (s účinností od 1. 8. 2015) smluvní odměnu poskytovatele (žalobce) za dohodnutou činnost ve výši 22 780 Kč (bez DPH) měsíčně s tím, že odměna bude hrazena na základě daňového dokladu vystaveného vždy k poslednímu kalendářnímu dni měsíce, za který je činnost ve prospěch objednatele (žalovaného) provedena; splatnost byla sjednána v délce 14 dnů. Dále žalobce uvedl, že se s žalovaným ústně dohodl na tom, že počínaje odměnou za leden 2019 bude tato navýšena (s ohledem na inflaci) o 5 %, tj. na částku 23 919 Kč bez DPH, kterou žalovaný platil až do 19. 10. 2020. Žalovaný však hradil s prodlením a žalobce délku prodlení žalovaného, vyčíslení smluvní pokuty a kapitalizované zákonné úroky z prodlení uvedl do následující tabulky: vystavena splatná zaplacena prodlení ve dnech faktura částka k zaplacení smluvní pokuta úrok z prodlení sazba úroku 30.4.2018 14.5.2018 5.6.2018 22 1808 27 563,80 303,20 Kč 141,22 Kč 8,50% 31.5.2018 14.6.2018 19.6.2018 5 1810 27 563,80 68,91 Kč 32,09 Kč 8,50% 30.6.2018 14.7.2018 17.7.2018 3 1812 27 563,80 41,35 Kč 20,39 Kč 9,00% 31.7.2018 14.8.2018 28.8.2018 14 1814 27 563,80 192,95 Kč 95,15 Kč 9,00% 31.8.2018 14.9.2018 18.9.2018 4 1816 27 563,80 55,13 Kč 27,19 Kč 9,00% 30.9.2018 14.10.2018 6.11.2018 23 1818 27 563,80 316,98 Kč 156,32 Kč 9,00% 31.10.2018 14.11.2018 19.11.2018 5 1820 27 563,80 68,91 Kč 33,98 Kč 9,00% 30.11.2018 14.12.2018 18.12.2018 4 1822 27 563,80 55,13 Kč 27,19 Kč 9,00% 31.1.2019 14.2.2019 19.2.2019 5 1902 28 941,99 72,35 Kč 38,66 Kč 9,75% 28.2.2019 14.3.2019 18.3.2019 4 1904 28 941,99 57,88 Kč 30,92 Kč 9,75% 31.3.2019 14.4.2019 15.4.2019 1 1906 28 941,99 14,47 Kč 7,73 Kč 9,75% 30.4.2019 14.5.2019 20.5.2019 6 1908 28 941,99 86,83 Kč 46,39 Kč 9,75% 31.5.2019 14.6.2019 17.6.2019 3 1910 28 941,99 43,41 Kč 23,19 Kč 9,75% 30.6.2019 14.7.2019 17.7.2019 3 1912 28 941,99 43,41 Kč 23,79 Kč 10,00% 31.7.2019 14.8.2019 26.8.2019 12 1914 28 941,99 173,65 Kč 95,15 Kč 10,00% 31.8.2019 14.9.2019 23.9.2019 9 1916 28 941,99 130,24 Kč 71,36 Kč 10,00% 30.9.2019 14.10.2019 15.10.2019 1 1918 28 941,99 14,47 Kč 7,93 Kč 10,00% 31.10.2019 14.11.2019 20.11.2019 6 1920 28 941,99 86,83 Kč 47,58 Kč 10,00% 30.11.2019 14.12.2019 6.1.2020 23 1922 28 941,99 332,83 Kč 182,37 Kč 10,00% 31.12.2019 14.1.2020 27.1.2020 13 1924 28 941,99 188,12 Kč 103,08 Kč 10,00% 31.1.2020 14.2.2020 2.3.2020 17 2002 28 941,99 246,01 Kč 134,80 Kč 10,00% 28.2.2020 13.3.2020 20.3.2020 7 2004 28 941,99 101,30 Kč 55,51 Kč 10,00% 31.3.2020 14.4.2020 20.4.2020 6 2006 28 941,99 86,83 Kč 47,58 Kč 10,00% 30.4.2020 14.5.2020 18.5.2020 4 2008 28 941,99 57,88 Kč 31,72 Kč 10,00% 31.5.2020 14.6.2020 22.6.2020 8 2010 28 941,99 115,77 Kč 63,43 Kč 10,00% 30.6.2020 14.7.2020 20.7.2020 6 2012 28 941,99 86,83 Kč 39,25 Kč 8,25% 31.7.2020 14.8.2020 31.8.2020 17 2014 28 941,99 246,01 Kč 111,21 Kč 8,25% 31.8.2020 14.9.2020 6.10.2020 22 2016 28 941,99 318,36 Kč 143,92 Kč 8,25% 30.9.2020 14.10.2020 19.10.2020 5 2018 28 941,99 72,35 Kč 32,71 Kč 8,25% Dle výpočtů žalobce celková výše smluvní pokuta činí 3 678,39 Kč (ve smlouvě sjednána ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení) a výše zákonných úroků z prodlení za pozdní úhradu jednotlivých měsíčních odměn (konkrétně se jednalo o pozdní úhrady faktur za měsíce duben 2018 až říjen 2020) činí 1 871,81 Kč. První neuhrazenou fakturu č. 2020 ze dne 31. 10. 2020 za říjen 2020 na částku 28 942 Kč žalobce vystavil ještě před doručením výpovědi smlouvy ze strany žalovaného a odpovídá předchozím fakturám za období od 1. 1. 2019 do 30. 9. 2020. Dne 2. 11. 2020 byla žalobci doručena výpověď smlouvy datovaná 27. 10. 2010 a účastníky sjednaná tříměsíční výpovědní doba počala běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena. Následně dne 6. 11. 2020 žalobce žalovanému doručil sdělení ze dne 4. 11. 2020, že výpověď smlouvy bere na vědomí a že smlouva bude ukončena 28. 2. 2021. Zároveň upozornil žalovaného, že s ohledem na blokaci přístupu k systémům žalovaného nemůže plnit své závazky vyplývající ze smlouvy a žádal o součinnost ze strany žalovaného. Žalovaný na toto sdělení nijak nereagoval. Za dobu běhu výpovědní doby vystavil žalobce dne 30. 11. 2020 fakturu č. 2022 na částku 27 563,80 Kč splatnou 14. 12. 2020; dne 31. 12. 2020 fakturu č. 2024 na částku 27 563,80 Kč splatnou 14. 1. 2021; dne 31. 1. 2021 fakturu č. 2102 na částku 27 563,80 Kč splatnou 14. 2. 2021 a dne 28. 2. 2021 fakturu č. 2104 na částku 27 563,80 Kč splatnou 14. 3. 2021, které však žalovaný neuhradil. Také z těchto faktur (a faktury č. 2020) žalobce uplatnil nárok na zákonné úroky z prodlení vždy ode dne následujícího po jejich splatnosti. Žalovaný nárok žalobce ani zčásti neuznal, z opatrnosti vznesl námitku promlčení. Namítl, že po dobu běhu výpovědní doby žalobce nevykonával činnosti, ke kterým se ve smlouvě zavázal a na odměnu za uvedenou dobu proto nemá nárok. Dále zpochybnil žalobcem tvrzenou dohodu o navýšení odměny o 5 % od ledna 2019 na částku 23 919 Kč. Současně rozporoval správnost výpočtu úroků z prodlení a smluvních pokut. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 144 747 Kč s 8,25% úroky z prodlení z částky 28 941,99 Kč od 15. 11. 2020 do 14. 12. 2020, z částky 56 505,79 Kč od 15. 12. 2020 do 14. 1. 2021, z částky 84 069,59 Kč od 15. 1. 2021 do 14. 2. 2021, z částky 111 633,39 Kč od 15. 2. 2021 do 14. 3. 2021 a z částky 139 197,19 Kč od 15. 3. 2021 do zaplacení a s 8,5% úroky z prodlení z částky 3 678,39 Kč od 2. 11. 2021 do zaplacení (I. výrok), žalobu zamítl co do zákonných úroků z prodlení z částky 303,20 Kč od 15. 5. 2018 do 1. 11. 2021, z částky 68,91 Kč od 15. 6. 2018 do 1. 11. 2021, z částky 41,35 Kč od 15. 7. 2018 do 1. 11. 2021, z částky 192,95 Kč od 15. 8. 2018 do 1. 11. 2021, z částky 55,13 Kč od 15. 9. 2018 do 1. 11. 2021, z částky 316,98 Kč od 15. 10. 2018 do 1. 11. 2021, z částky 68,91 Kč od 15. 11. 2018 do 1. 11. 2021, z částky 55,13 Kč od 15. 12. 2018 do 1. 11. 2021, z částky 72,35 Kč od 15. 2. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 57,88 Kč od 15. 3. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 14,47 Kč od 15. 4. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 86,83 Kč od 15. 5. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 43,41 Kč od 15. 6. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 43,41 Kč od 15. 7. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 173,65 Kč od 15. 8. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 130,24 Kč od 15. 9. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 14,47 Kč od 15. 10. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 86,83 Kč od 15. 11. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 332,83 Kč od 15. 12. 2019 do 1. 11. 2021, z částky 188,12 Kč od 15. 1.2020 do 1. 11. 2021, z částky 246,01 Kč od 15. 2. 2020 do 1. 11. 2021, z částky 101,30 Kč od 14. 3. 2020 do 1. 11. 2021, z částky 86,83 Kč od 15. 4. 2020 do 1. 11. 2021, z částky 57,88 Kč od 15. 5. 2020 do 1. 11. 2021, z částky 115,77 Kč od 15. 6. 2020 do 1. 11. 2021, z částky 86,83 Kč od 15. 7. 2020 do 1. 11. 2021, z částky 246,01 Kč od 15. 8. 2020 do 1. 11. 2021, z částky 318,36 Kč od 15. 9. 2020 do 1. 11. 2021 a z částky 72,35 Kč z a období od 15. 10. 2020 do 1. 11. 2021 (II. výrok) a dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 8 344 Kč (III. výrok). Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporné uzavření smlouvy o poskytování služeb v oblasti finančního controllingu ze dne 15. 5. 2014, ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 8. 2015, a její ukončení výpovědí žalovaného ze dne 27. 10. 2010, která byla žalobci doručena 2. 11. 2020; sjednaná tříměsíční výpovědní doba skončila dne 28. 2. 2021. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že žalobce od listopadu 2020 do konce února 2021 nevykonával pro žalovaného činnost dle smlouvy a žalovaný neuhradil faktury vystavené žalobcem č. 2020, 2022, 2024, 2102, 2104. Sporné zůstalo tvrzení žalobce, že činnost v uvedeném období nevykonával z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany žalovaného a také otázka (ne)včasnosti úhrad předchozích faktur žalovaným. U odměn za měsíce říjen 2020 až únor 2021 dospěl soud k závěru, že tento nárok žalobce je dán, byť žalobce od listopadu 2020 do února 2021 nevykonával pro žalovaného povinnosti dle smlouvy, když důvodem bylo neposkytnutí součinnosti ze strany žalovaného navzdory žádosti žalobce ze dne 4. 11. 2020 (tvrzení žalobce, že na tuto výzvu k poskytnutí součinnosti nijak nereagoval, žalovaný nezpochybnil). Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobce nemohl plnit své povinnosti pro prodlení žalovaného [§ 1975 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)]. Dodal, že pokud by za této situace žalobce neměl mít právo na odměnu, postrádalo by smysl smluvní ujednání o výpovědní době, neboť žalovaný by mohl smlouvu vypovědět, současně neposkytnutím součinnosti neumožnit žalobci plnit a tím ve svém důsledku zamezit možnosti vzniku jeho nároku na odměnu. Nadto se žalovaný od 15. 11. 2020 dostal do prodlení i s úhradou odměny žalobce za říjen 2020 a žalobce tedy ani nebyl povinen plnit (viz čl. 4 odst. 3 věta druhá smlouvy). Ze všech uvedených důvodů je tak nárok žalobce na odměnu za měsíce říjen 2020 až únor 2021 dán. Soud podotkl, že opačný výklad by umožňoval prakticky okamžité zrušení smlouvy, což je ovšem v rozporu se smlouvou. K žalobcem tvrzené ústní dohodě o zvýšení odměny od ledna 2019 soud uvedl, že účastníci si ve smlouvě skutečně sjednali možnost její změny pouze písemnými dodatky a ústním ujednáním o navýšení odměny došlo k nedodržení sjednané formy. Důsledkem je však pouze relativní neplatnost (§ 582 odst. 1 o. z.), které se lze dovolat jen do doby, než dojde k plnění (§ 582 odst. 2 o. z.). Žalovaný počínaje odměnou za leden 2019 platil žalobci pravidelně měsíčně (navýšenou) částku 23 919 Kč + DPH a nemůže se proto již neplatnosti předmětné ústní dohody dovolat. K tomu soud dodal, že pokud žalobce požaduje odměnu ve zvýšené výši pouze do října 2020, je to jeho právo. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou jednotlivých faktur dospěl soud k závěru, že žalobce má dle smlouvy nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení. Celková výše smluvní pokuty činí 3 678,39 Kč; výpočet plyne z výše uvedené tabulky (viz 1. odstavec odůvodnění tohoto rozsudku). Žalobci rovněž vznikl nárok na zákonné úroky z prodlení z dlužných odměn, a to ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých faktur (§ 1968 o. z.). Celková výše činí 1 871,81 Kč; výpočet je uveden ve shora uvedené tabulce (viz 1. odstavec odůvodnění tohoto rozsudku). Soud tedy shledal jako důvodný nárok žalobce na částku 144 747 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou ve výši 139 197 Kč, smluvní pokutou ve výši 3 678,39 Kč a kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 1 871,81 Kč. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci zákonné úroky z prodlení z jednotlivých dosud neuhrazených odměn ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých faktur. V případě smluvní pokuty soud konstatoval, že je splatná až na výzvu. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vyzval žalovaného k úhradě konkrétně vyčíslené smluvní pokuty, přiznal žalobci nárok na zákonné úroky z prodlení ze smluvní pokuty až ode dne následujícího po doručení žaloby, resp. jejího doplnění, žalovanému. Ve zbývajícím rozsahu požadavek žalobce na úroky z prodlení ze smluvní pokuty zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, který byl neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části, přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 8 344 Kč, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 7 144 Kč a nákladů řízení nezastoupeného účastníka ve výši 1 200 Kč, tj. 300 Kč (151 odst. 3 o. s. ř. a vyhláška č. 254/2015 Sb.) za čtyři úkony (předžalobní výzva, žaloba, vyjádření žalobce ze dne 20. 2. 2022 a účast při jednání dne 5. 10. 2022). Soud prvního stupně nepřiznal odměnu požadovanou žalobcem za podání žaloby, když přiznal odměnu její sepis, dále za vyjádření žalobce ze dne 27. 8. 2021, kterým byly odstraňovány vady žaloby, vyjádření ze dne 9. 11. 2021 a 28. 8. 2022 k postupu v řízení a vyjádření ze dne 8. 10. 2022 – vyúčtování nákladů řízení. Dále žalobci nepřiznal náhradu nákladů spojených s mediací, neboť v případě zahájení mediace se řízení před soudem přerušuje, na řízení o mediaci se ani subsidiárně nevztahuje občanský soudní řád a nejedná se tedy o náklady placené v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3658/17). Proti I. a III. výroku rozsudku podal žalovaný odvolání s tím, aby byl v tomto rozsahu změněn, žaloba zamítnuta a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění pouze zopakoval svoje námitky (včetně námitky promlčení) uvedené již v řízení před soudem prvního stupně. Podle jeho názoru soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Následně při jednání odvolacího soudu žalovaný uvedl, že již netrvá na své námitce ohledně nesprávnosti výpočtu úroků z prodlení a smluvních pokut. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, když veškeré odvolací námitky jsou pouze opakováním toho, co již zaznělo v řízení před soudem prvního stupně. V dalším podání namítl nesprávnost výroku rozsudku o nákladech řízení a požadoval navýšení soudem přiznaných nákladů o částku 2 256 Kč. Jedná se o částku 726 Kč jako platbu mediátorovi za soudem nařízenou mediaci (doložen doklad o platbě této částky mediátorovi), dále 2 x 300 Kč jako náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka za účast u mediačního jednání (v rozsahu 3 hodin) a cestovné ve výši 930 Kč za cestu osobním automobilem k jednání u mediátora. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením věci, pokud jde o námitky žalovaného, že po dobu běhu výpovědní doby žalobce nevykonával činnosti, ke kterým se ve smlouvě zavázal a že účastníci neuzavřeli dohodu o navýšení odměny o 5 % od ledna 2019 na částku 23 919 Kč, a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí. Pro úplnost odvolací soud poznamenává, že ve vztahu k faktuře č. 2020 ze dne 31. 10. 2020 za říjen 2020 (tj. za dobu před výpovědí smlouvy) žalovaný nenamítal, že by žalobce sjednanou činnost nevykonával. Potažmo tuto námitku nevznesl ani proti nároku na odměnu za listopad 2020, kdy ještě neběžela výpovědní doba a žalovaný namítal nečinnost žalobce „po dobu běhu výpovědní doby“. Z odůvodnění rozsudku však není zřejmé, jestli soud prvního stupně posuzoval žalovaným (z opatrnosti) vznesenou námitkou promlčení (a dospěl k závěru o její nedůvodnosti) či nikoliv. Protože žalovaný námitku promlčení nijak blíže neodůvodnil, zabýval se odvolací soud otázkou, zda vůbec a jakým způsobem si účastníci sjednali splatnost dohodnuté odměny. K tomu podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. provedl dokazování smlouvou o poskytování služeb v oblasti finančního controllingu z 15. 5. 2014 včetně dodatku č. 1 ze dne 1. 8. 2015. Ve smlouvě, ve znění jejího dodatku č. 1, se účastníci (žalobce jako poskytovatel a žalovaný jako objednatel) dohodli, že žalobce bude vystavovat daňový doklad vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce, a to se splatností 14 dnů (čl. III. dodatku č. 1). Žalobce uplatnil žalobou nárok na úroky z prodlení a smluvní pokutu počínaje odměnou za duben 2018, kdy byl žalobce oprávněn vystavit fakturu k 30. 4. 2018 (což také učinil) a tato byla dle smluvních ujednání splatná k datu 14. 5. 2018. Prvním dnem, kdy tak mohl žalobce uplatnit své právo u soudu byl den 15. 5. 2018 (§ 619 odst. 1 o. z.) a pokud podal žalobu 13. 5. 2021, stalo se tak v obecné tříleté promlčení lhůtě (§ 629 odst. 1 o. z.), tedy včas a žalovaným vznesená námitka promlčení není důvodná. Další žalobou uplatněné nároky jsou již za měsíce následné, a tedy ani u nich nemůže být vznesená námitka promlčení důvodná. Odvolací soud proto podle § 219 o. s ř. rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku jako věcně správný potvrdil. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil III. výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení správně vycházel z § 142 odst. 3 o. s. ř., ovšem pochybil, pokud nad rámec přiznaných nákladů řízení žalobci nepřiznal i náhradu za uhrazenou odměnu mediátora ve výši 726 Kč, kdy tento nárok přímo vyplývá z § 137 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto o tuto částku navýšil jinak správně vyčíslenou náhradu nákladů řízení žalobce a ve zbývajícím rozsahu pro stručnost odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně. Včetně důvodů pro nepřiznání dalších žalobcem uplatněných nákladů v souvislosti s mediací, konkrétně 2 x 300 Kč jako náhrady nákladů řízení nezastoupeného účastníka za účast u mediačního jednání a cestovného k jednání u mediátora. Pro úplnost odvolací soud dodává, že Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, vyjádřil názor na aplikaci zásady zákazu reformace in peius (zásada zákazu změny k horšímu) v řízení o odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že změní-li odvolací soud v řízení o odvolání jediného účastníka rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech před soudem prvního stupně v neprospěch tohoto účastníka, rozhodne v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, která, byť není výslovně vyjádřena zákonem, platí v občanském soudním řízení jako důsledek zásady dispoziční platící pro podání odvolání a navazující řízení, dovoluje-li to povaha řízení a konkrétní procesní situace. Podle názoru odvolacího soudu se zásada zákazu reformace in peius na otázku náhrady nákladů řízení nevztahuje, neboť o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje podle § 151 odst. 1 o. s. ř. z úřední povinnosti a není vázán návrhy účastníků (srov. DOBROVOLNÁ, Eva, KOLÁŘ, Daniel. Zákaz reformace in peius v civilním soudním řízení. Právní rozhledy, 2023, č. 22, s. 775-779, s. 775.). Zákaz reformace in peius je pozitivně právně zakotven v [podezřelý výraz] řízení v § 259 odst. 4 a § 265p odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., [podezřelý výraz] zákoník. V občanském soudním řízení takový zákaz pozitivně právně zakotven není. Odvolací soud je přesvědčen, že v občanském soudním řízení je dán primární zájem na správnosti rozhodnutí a zájem na hospodárnosti řízení, přičemž aplikace zásady zákazu reformace in peius v občanském soudním řízení povzbuzuje účastníky k podávání opravných prostředků, místo aby je odrazovala. Odvolací soud proto tuto zásadu v nyní projednávané věci neaplikoval. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšnému žalobci přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto spočívají v náhradě nákladů řízení nezastoupeného účastníka za dva úkony po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu). Pokud žalobce učinil dvě podání (vyjádření k odvolání ze dne 2. 4. 2024 a návrh na opravu přiznané částky nákladů řízení před soudem prvního stupně z 27. 9. 2024), odvolací soud shledal účelným pouze jedno podání, když skutečnosti, které uváděl v podání druhém, mohly být uvedeny již ve vyjádření k odvolání; nadto i žalobce požadoval paušální náhradu pouze za vyjádření k odvolání. Dále žalobce požadoval cestovné za cestu osobním automobilem k jednání odvolacího soudu, avšak podle § 30 odst. 2 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudu se účastníku hradí skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje veřejným hromadným dopravním prostředkem. Pokud s předchozím souhlasem soudu použil účastník vlastního motorového vozidla, poskytne se mu náhrada podle zvláštního právního předpisu. Žalobce o souhlas s použitím vlastního motorového vozidla nežádal (ač byl o nutnosti předchozího souhlasu soudu poučen v předvolání k jednání) a náleží mu tak náhrada cestovních výdajů prostředkem veřejné hromadné dopravy, kdy cena jízdenky (z [adresa] a zpět) ke dni soudního jednání činila celkem 162 Kč. Žalobci tak náleží celkové náklady odvolacího řízení ve výši 762 Kč.

Poučení