27 Co 78/2024 - 124

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zaplacení částky 27 224,15 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 12. 2023, č. j. 111 C 9/2023-100 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 379,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 379,45 Kč od 7. 9. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se ve výroku I. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 12. 2023, č. j. 111 C 9/2023-100 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 27 224,15 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 291,54 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 25 826,15 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 779,37 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 27 224,15 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá (výrok I.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že dospěl k závěru, že podaná žaloba nebyla uplatněna po právu. Z ustanovení § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) vyplývá, že v případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky je písemná forma zachována i v případě, kdy není využit elektronický podpis. To však za podmínky, že použité elektronické prostředky umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Zde je však třeba vycházet i z § 562 odst. 2 o. z., které stanovuje vyvratitelnou právní domněnku ohledně spolehlivosti záznamů o právních jednáních zachycených v elektronickém systému. Soud pak měl v úmyslu žalobkyni při jednání poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby navrhla důkazy k prokázání, že smlouva mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena v tvrzeném rozsahu. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, přišla o možnost být v tomto směru soudem poučena (jak plyne z ustálené judikatury poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti, soud není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomuto jednání, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Tvrzení žalobkyně o uzavření předmětné smlouvy tak nebylo v řízení prokázáno. Soud se dále zabýval tím, zda žalobkyně nemá nárok na zaplacení žalované částky (či její části) z titulu bezdůvodného obohacení. I v tomto případě měl soud v úmyslu žalobkyni při jednání poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby navrhla důkazy k prokázání, že kreditní karta byla žalované poskytnuta. Uzavření smlouvy ohledně prvního čerpání nebylo prokázáno. Žalovaná od žalobkyně prokazatelně převzala pouze celkovou částku ve výši 53 602 Kč (15 000 Kč, 19 102 Kč a 19 500 Kč), tedy částky, které byly prokazatelně poslány na bankovní účet žalované, přičemž žalovaná jí uhradila částku 56 851,75 Kč. Bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně tak nepřipadá v úvahu. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, když v řízení zcela úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že by smlouva mezi stranami nebyla uzavřena. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a dále, že je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud z provedeného dokazování učinil nesprávný závěr, že žalovaná celkem uhradila částku 56 851,75 Kč, namísto částky ve výši 46 851,75 Kč, přitom nepoučil žalobce podle §118a odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně má za to, že byl v rámci celého řízení činná, se soudem komunikovala a na výzvu soudu ze dne [datum] doložila tvrzení a důkazy k prokázání uzavření smlouvy, zkoumání úvěruschopnosti žalované i čerpání úvěru žalovanou. Soud místo vyzvání žalobkyně k dodatečnému doložení důkazů, čímž by splnil svoji povinnost připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání, měl v úmyslu ji poučit až při jednání, přitom se jedná o skutečnosti komplikovaně doložitelné a žalobkyně by nebyla schopna doložit další důkazy při jednání, i kdyby se jej zúčastnila, a to by muselo být odročeno, což není v rámci nalézacího řízení žádoucí. Nesouhlasila s posouzením absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu absence podpisu žalované na úvěrové smlouvě. Bylo doloženo, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru prostřednictvím komunikace na dálku. K prokázání převzetí kreditní karty žalovanou navrhovala provedení důkazu záznamem aktivačního hovoru se žalovanou, který nebyl soudem prvního stupně proveden, jelikož „nelze zcela jistě určit totožnost hovořících osob.“. Přitom totožnost žalované byla v průběhu procesu uzavírání úvěrové smlouvy ověřena předložením kopie občanského průkazu a řidičského průkazu i v průběhu aktivačního hovoru, kdy byla dotázána na datum narození, číslo úvěrové smlouvy a poslední tři čísla z jejího rodného čísla. Dále byly žalované zasílány výpisy z úvěrového účtu, ve kterých jsou veškerá čerpání vypsána, a jsou zde uvedena i čerpání kartou. V případě, že by žalovaná kreditní kartu neaktivovala či nepoužila, musela by namítnout její zneužití. [adresa] 000 Kč, která byla uváděna v žalobě, že byla uhrazena až po zesplatnění úvěru, byla již zahrnuta do uváděné celkové dlužné částky 46 851,75 Kč. Pro případ potvrzení překvalifikování nároku žalobkyně na nárok z bezdůvodného obohacení, nutno vyjít z toho, že žalovaná celkem načerpala jistinu ve výši 63 231,2 Kč a uhradila částku 46 851,75 Kč, čemuž odpovídá nárok žalobkyně na zaplacení částky 16 379,45 Kč. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni plnou náhradu všech řízení.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. K jednání odvolacího soudu se žalovaná nedostavila a svou neúčast neomluvila. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla k odvolacímu jednání řádně a včas předvolána a nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání, odvolací soud věc projednal bez její přítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř., v rozsahu podaného odvolání a zopakoval částečně listinné důkazy předložené soudu žalobkyní a odvolání žalobkyně shledal zčásti důvodným.

7. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění.

8. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně v jeho rozsudku primárně stojí na závěru, že nebylo prokázáno uzavření platné smlouvy mezi stranami. K platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru však může dojít pouze tehdy, pokud mu předchází řádné zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr jeho poskytovatelem, čehož si byla žalobkyně vědoma a již v žalobě tvrdila, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalované zkoumána a navrhla k tomu i důkazy. Soud prvního stupně veden částečně jiným právním závěrem se sice těmito skutečnostmi také zabýval a provedl k nim dokazování. Takto opatřená skutková zjištění, ale právně již nehodnotil, když posoudil, že smlouvy byla neplatná z jiného důvodu. Odvolací soud proto zopakoval podle § 213 odst. 2 o.s.ř. listinné důkazy předložené žalobkyní, a to posouzení úvěruschopnosti klienta, výzvu k zaplacení celého úvěru spolu s podacím archem, výpis čerpání splátek a úhrad, úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba]. s přílohami, smlouvou o úvěru s opakovaným čerpáním, předžalobní výzvu a odesílající arch, úplný výpis z obchodního rejstříku, fotografie občanského průkazu, dohledání informací o činnosti klienta, opis výpisu proplacení smlouvy spolu s přílohou úvěrová karta, úvěrovou zprávu, výpisy účtu, potvrzení o přijetí platby, potvrzení o prodejní odchozí platby od [právnická osoba]., údaje z veřejné části živnostenského rejstříku a zprávu [právnická osoba]., neboť z nich bylo možno učinit částečně jiná (další) skutková zjištění než učinil soud prvního stupně. Z nich i odvolací soud shodně zjistil, že podle smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] a úvěrových podmínek se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce [částka]. Výše měsíční splátky měla činit 4 % z dlužné částky. Výše prvního čerpání měla činit 1 468 Kč s 11 měsíčními splátkami po 147 Kč. Podle bodu 4. úvěrových podmínek byla dána možnost čerpat úvěr prostřednictvím karty, které byly realizovány do celkové částky 16 960,77 Kč. Dne [datum] byla na bankovní účet č. [č. účtu] pod VS [var. symbol] převedena žalobkyní částka 15 000 Kč. Podle potvrzení o přijetí platby od společnosti mall.cz ze dne [datum] tato společnost potvrdila přijetí platby ve výši 1 468 Kč za objednávku VS[tel. číslo]. Dne [datum] byla na bankovní účet č. [č. účtu] provedena platba ve výši 19 102 Kč, VS: [var. symbol]. Dne [datum] byla na bankovní účet č. [č. účtu] provedena platba ve výši 19 500 Kč, VS: [var. symbol]. Ze zpráv [právnická osoba]., se podává, že majitelem a jediným disponentem v období od [datum] do [datum] bankovního účtu č. [č. účtu] byla žalovaná. Od žalobkyně byla na tento bankovní účet připsána dne [datum] platba ve výši 15 000 Kč, dne 9. 8. 20021 platba ve výši 19 102 Kč a dne [datum] platba ve výši 19 500 Kč. Výzvou ze dne [datum] byla žalovaná k zaplacení dlužné částky žalobkyní upomínána se splatností 14 dnů od sepsání této výzvy. Výzva byla odeslána na adresu žalované dne [datum]. Předžalobní výzvou ze dne [datum] byla žalovaná před podáním žaloby upomínána o zaplacení se splatností do 7 dnů od odeslání výzvy. Výzva byla zaslána na adresu žalované dne [datum].

9. Při posouzení úvěruschopnosti žalobkyně zkoumala kreditní skóre a v rámci metodiky obecně popsala proces zkoumání úvěruschopnosti. Vycházela z údajů uvedených v úvěrové karty žalované, ze které vyplývá, že byla svobodná, vlastnila blíže nespecifikovaný dům/byt, neměla žádné děti, byla podnikatelkou s výší příjmu 15 000 Kč měsíčně a příjem ostatních (neuvedených) členů domácnosti činil 20 000 Kč. Náklady na bydlení domácnosti (nájem) činily 10 920 Kč měsíčně. Blíže neuvedené měsíční výdaje domácnosti byly 10 000 Kč, avšak tento údaj při kalkulaci domácnosti byl přeškrtnut. Obsahem byly dále odpovědi externích registrů (CEE, ISIR, KAMALI, MVCR, NRKI a SOLUS). Bylo vycházeno z životního minima žalované ve výši 3 860 Kč, připočteny splátky jiným společnostem ve výši 3 161 Kč a splátky schváleného úvěru ve výši 147 Kč. Celkem mělo žalované zůstat k dispozici na splátky úvěru 7 832 Kč a v případě celé domácnosti ve výši 16 912 Kč. Pět předchozích žádostí o kontrakt bylo žalované odmítnuto. Měla jeden úvěr ke kreditní kartě. Doloženy byly tři výpisy z bankovního účtu žalované. Z výpisu z bankovního účtu č. [č. účtu] jehož majitelem byla žalovaná, se podává, že konečný zůstatek za březen 2020 činil částku 706,32 Kč, za únor 2020 činil 7 222,57 Kč a za leden 2020 činil 809,22 Kč. Ve výpisech se objevuje platba za nájemné ve výši 10 920 Kč, příspěvek na bydlení od úřadu práce ve výši 4 759 Kč, hotovostní vklady a různé částky označené jako „výživné“ od B. Pixy a B. Ulrychové. Ostatní obraty nelze jednoznačně identifikovat jako příjmy žalované z tvrzené podnikatelské činnosti či z jiného konkrétního důvodu. Z výpisu čerpání splátek a úhrad vyplývá, že prvotní čerpání bylo na koupi zboží u společnosti mall.cz, pak došlo k převodu na účet finančních prostředků a následné čerpání bylo prováděno platební kartou, o kterou si žalovaná požádala, a kterou čerpala do celkové výše 16 960,77 Kč.

10. Soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce správně, pokud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, i když z jiných důvodů než odvolací soud. Odvolací soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do [datum], je na místě se i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se z úřední povinností zabývat i bez námitky žalované v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Tento právní závěr ostatně žalobkyně nezpochybňovala, ale tvrdila řádné splnění této povinnosti.

11. V souladu s obsahem spisu lze dále shrnout, že z předložených listin vyplývá, že žalobkyně k majetkové situaci žalované v době poskytování úvěrů nedoložila, že by měla k dispozici potvrzení o výši příjmů žalované z podnikatelské činnosti. Měla vycházet pouze z výpisů z bankovního účtu žalované, zde však z poukázaných částek závěr o takových příjmech ve výši[Anonymizováno]15 000 Kč měsíčně učinit nelze. Osobní údaje žalované kromě rodinného stav zjevného z občanského průkazu, a to vzdělání, podnikání, bydlení, vedení společné domácnosti, nebyly též nijak doloženy. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně jakýmkoli způsobem uvedené údaje o poměrech žalované zkoumala a ověřovala. Žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalované, na základě kterých by následně posoudila, zda je žalovaná schopna úvěr splácet. Žalobkyně tedy řádně nezjišťovala příjmy (žalované a dalšího neuvedeného člena její domácnosti) ani náklady žalované, aby je mohla porovnat a dojít k závěru o (ne)dostatku disponibilních prostředků žalované na splácení jejích úvěrových závazků u žalobkyně. Předložené důkazy nedokládají, že se žalobkyně reálně zajímala o doložení příjmů a nákladů žalované. Žalobkyně nevyjasnila, co žalovaná hradí na bydlení a další obvyklé životní potřeby, když v úvěrové kartě se uvádí vlastní bydlení dům/byt. V jejích osobních výdajích není uveden žádný náklad na bydlení, oproti tomu v nákladech domácnosti, ale i z výpisů z účtu vyplývalo placení nájmu ve výši 10 920 Kč. Současně jí měl být vplácen příspěvek na bydlení od úřadu práce. Nebylo nijak doloženo, že žalovaná byla vlastníkem nějaké bytu či domu, ve kterém měla bydlet a jaké vynakládá náklady na topení, energie, vodné, stočné, apod. Bez důsledného prověření skutečných příjmů a podstatných nákladů (výdajů) žalované dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení dlužníka o jeho poměrech objektivně ověřit či statisticky poměřovat životním minimem. Za tohoto stavu celková výše poskytnutého úvěru přesahující 60 000 Kč není nezanedbatelná ani ve vztahu k tvrzenému měsíčnímu příjmu žalované. Problematickému hospodaření žalované nasvědčovaly i obraty a zůstatky na jejím běžném účtu. Ostatně sama žalobkyně opakovaně zamítla žalované žádosti o úvěr. Podle shora uvedených zjištění zde byly objektivní důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, které nebyly žalobkyní doloženými podklady rozptýleny.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

18. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum]. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum], byla absolutní neplatnost smlouvy. Odvolací soud má za to, shodně se soudem prvního stupně, že v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Odvolací soud proto uzavírá, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V tomto směru lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na aktuální rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C-616/18, Cofidis.

19. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde „nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Ani jedno žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaný svůj dluh částečně splácel.

20. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se obratů na jejím účtů za tři měsíce, nicméně podstatné příjmy a náklady (výdaje) žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Zvýšená obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nedoloženým důvodům příjmů žalovaného a jeho hospodaření na běžném účtu.

21. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Ani případný relativně vysoký příjem nezaručuje, že spotřebitel je vzhledem ke svým výdajům schopen úvěr splácet. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze např. v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], ale v celé řadě dalších případů.

22. Z aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22, se podává závěr, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Soudní dvůr zdůraznil, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Ve světle tohoto dvojího účelu již Soudní dvůr rozhodl, že s ohledem na zásadní význam, který má tato povinnost v kontextu směrnice 2008/48, může být její porušení sankcionováno v souladu s vnitrostátním právem zánikem nároku věřitele na úroky [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg), C-303/20, EU:C:2021:479, body 39 a 40]. Kromě toho Soudní dvůr již ve věci týkající se téže vnitrostátní právní úpravy, o kterou se jedná v původním řízení, rozhodl, že sankce, která v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele vede k zániku nároku věřitele na sjednané úroky, se jeví jako přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance, C-679/18, EU:C:2020:167, bod 30). Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce. A dále, i když sankce dotčená v původním řízení může v rozsahu, v němž s sebou nese zrušení úvěrové smlouvy, bezpochyby vyvolat závažné dopady pro věřitele, sama tato okolnost neznamená, že by věřitel nutně utrpěl nepříznivé následky, které by byly nepřiměřené dvojímu účelu sledovanému článkem 8 směrnice 2008/48, ani že by riziko, že bude vystaven těmto dopadům i po splacení úvěru, představovalo zásah do svobody podnikání, jak tvrdí [právnická osoba] ve svém písemném vyjádření. Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.

23. Z citovaného rozsudku Soudního dvora EU se podává, že okolnost, že žalovaná dluh ze spotřebitelského úvěru, a to celý či jeho část věřiteli splatila, nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků či dalších nároků odvozených od smlouvy. Žalobkyní uváděné částečné plnění žalovanou na předmětný závazek proto nemůže zvrátit závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyní. Ostatně nebylo zjištěno, z jakých prostředků žalovaná tyto splátky měla hradit a nelze vyloučit, že si na ně také půjčila. Závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č.j. 33 Cdo 1819/2023-133, je nutno považovat výše citovaným rozhodnutím Soudního dvora EU vydaným až po citovaném rozhodnutí dovolacího soudu (ve věci týchž účastníků) za překonaná. Pro posouzení věci proto nebylo nutné zabývat se otázkou, zda žalovaná jako spotřebitelka v době uzavření spotřebitelského úvěru (ne)byla skutečně schopna úvěr splácet.

24. Důsledkem postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouze zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.).

25. Z hlediska výpočtu dlužné částky je třeba od celkového poskytnutého úvěru odečíst realizované platby, jak to správně uvedl již soud prvního stupně. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007).

26. Oproti závěrům soudu prvního stupně odvolací soud shledal důvodným další nárok žalobkyně na zaplacení částky 16 379,45 Kč[Anonymizováno]spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 7. 9. 2023 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná vyčerpala jistinu v celkové výši 63 231,20 Kč, do které je nutno zahrnout též částky čerpané prostřednictví karty, která byla žalované žalobkyní poskytnuta a též z její strany splácena bez výhrad. Celkem žalovaná žalobkyni uhradila na splátky dluhu částku 46 851,75 Kč. Žalobkyně však v žalobě neobratně uvedla nejprve celkovou výši dluhu a až následně, že žalovaná po zesplatnění dluhu uhradila částku 10 000 Kč. Z předložených listin, které měl k dispozici již soud prvního stupně, je zřejmé, že se jednalo o plnění již zahrnuté v uváděné celkové dlužné částce 46 851,75 Kč. Nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení vyplývá z § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaná byla v prodlení se zaplacením peněžité částky od zesplatnění dluhu. Žalobkyně prohlásila úvěr za splatný a opakovaně vyzvala žalovanou k zaplacení celkového dluhu již výše uvedenými dopisy v roce 2022, což žalovaná nijak nezpochybnila a nevyvolala spor o splatnost. Žalovaná netvrdila, že by žalobkyní stanovená doba splatnosti neodpovídala jejím možnostem jako spotřebitele a ani v tomto řízení nenavrhla, aby ji určil soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (srov. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

27. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 379,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 379,45 Kč od 7. 9. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (srov. § 160 odst. 1 o.s.ř.).

28. Žalobkyni jinak žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Proto odvolací soud jinak zamítavý výrok I. rozsudku jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

29. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodoval znovu odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Porovnání procesního výsledku sporu a úspěchu stran neodůvodňuje přiznání náhrady nákladů řízení žádné ze stran, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

30. V odvolacím řízení byl procesní úspěch stran shodný jako v řízení před soudem prvního stupně, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení