27 Co 99/2022- 129

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení kupní smlouvy, eventuálně o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnictví o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 10. 2. 2022, č.j. 35 C 255/2021-68, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 3. 2022, č.j. 35 C 255/2021-78 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 10. 2. 2022, č.j. 35 C 255/2021-68, ve znění opravného usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 3. 2022, č.j. 35 C 255/2021-78 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum], jejímž předmětem byl převod nemovitého majetku, a to pozemku parc. č. st. 508, jehož součástí je rodinný dům [adresa] a pozemku parc. [číslo] v obci [anonymizována dvě slova] [příjmení] – [příjmení] [jméno] a katastrálním území Brandýs nad Labem, vše vedené a zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - východ na [list vlastnictví] a určení, že žalobkyně je vlastníkem uvedených nemovitostí (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum], jejímž předmětem byl převod nemovitého majetku, a to pozemkové parcely č. st. 508, jejíž součástí je rodinný dům [adresa] a pozemkové parcely [číslo] v obci [anonymizována dvě slova] [příjmení] – [příjmení] [jméno] a katastrálním území Brandýs nad Labem, vše vedené a zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - východ na [list vlastnictví], je neplatná a určení, že žalobkyně je vlastníkem těchto nemovitostí, se zamítá (výrok II.). Žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované (výrok III.).

2. Rozsudek soud prvního stupně byl odůvodněn tím, že žalobkyně se podle § 1793 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) domáhala zrušení kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum] s tím, že hodnota plnění poskytnutá žalovanou jako kupující byla v hrubém nepoměru s hodnotou převáděných nemovitostí. Současně se domáhala určení vlastnického práva žalobkyně k uvedeným nemovitostem. Žalobkyně zrušení kupní smlouvy uplatnila ve lhůtě stanovené v § 1795 o. z., když předmětná smlouva byla uzavřena dne [datum] a žaloba byla podána dne [datum]. Soud dále poukázal na § 1794 odst. 1 o. z., podle kterého právo podle § 1793 o. z. nevzniká, pokud důvod nepoměru vzájemných plnění vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, zejména pokud zkrácená strana měla úmysl plnit zčásti za úplatu a zčásti bezúplatně, nebo jestliže již nelze výši zkrácení zjistit. V řízení bylo prokázáno, že před uzavřením kupní smlouvy měla žalobkyně se žalovanou velmi dobré vztahy. Žalovaná s rodinou žalobkyni a jejímu muži pomáhala a žalobkyně učinila svobodné rozhodnutí převést na žalovanou předmětné nemovitosti, původně bezúplatně a později za kupní cenu [částka], ač věděla, že jde o jejich zlomkovou hodnotu. Žalobkyně tedy jednala s úmyslem zčásti plnit za úplatu a zčásti bezúplatně, čímž došlo k naplnění § 1794 odst. 1 o. z. a žalobkyni nevznikly nároky z neúměrného zkrácení. Na to nemělo vliv ani případné pozdější rozhodnutí žalované vrátit nemovitosti, které deklarovala před svědky. Primární petit žaloby v části týkající se zrušení kupní smlouvy byl proto zamítnut jako nedůvodný a s ohledem na akcesoritu určovacího petitu byl zamítnut i ten. Ve vztahu k eventuálnímu petitu byl shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k nemovitostem (viz § 985 o. z.). Určení neplatnosti kupní smlouvy je obecně možné toliko, pokud takovéto určení není pouhá předběžná otázka k jiné žalobě, a to nejen žalobě na plnění, ale také k jiné žalobě na určení, zejména vlastnického práva k smlouvou převáděné věci. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003 a ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99. První nárok eventuálního petitu byl zamítnut pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy. Dále se zabýval otázkou, zda žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí z důvodu tvrzené neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Konstatoval, že pokud jediným tvrzeným důvodem rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy je hrubý nepoměr hodnot poskytnutých plnění, přičemž tento nepoměr je kryt výjimkou § 1794 o. z., nemůže pouze uvedený nepoměr způsobit neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Zákonodárce v těchto případech se vznikem takového nepoměru počítal a poskytl mu ochranu. Pokud žalobkyně převedla žalované nemovitost s úmyslem plnit částečně bezúplatně, nemůže se dovolávat neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a jako důvod uvádět právě tuto částečnou bezplatnost. Kupní smlouva byla uzavřena platně a žalovaná na jejím základě nabyla vlastnické právo k nemovitostem, a proto byla žaloba i ve zbytku eventuálního petitu zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) a žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, byl přiznán nárok na plnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně. Potvrdila, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena kupní smlouva, podle které došlo k prodeji domu [adresa] spolu s pozemkovými parcelami v obci [anonymizována dvě slova] [příjmení] – [příjmení] [jméno] žalované, která se zavázala uhradit žalobkyni kupní cenu ve výši [částka]. Žalobkyně však žádnou kupní cenu od žalované neobdržela, přestože v kupní smlouvě bylo uvedeno, že finanční plnění proběhne při podpisu kupní smlouvy. Kromě nesplnění základní podmínky uzavřené kupní smlouvy došlo podle žalobkyně k podvodnému jednání ze strany žalované v souvislosti s hodnotou převáděných nemovitostí. Poukázala na § 1793 o. z., podle kterého se může domáhat zrušení smlouvy a kromě toho i požadovat navrácení právního stavu do původního stavu tak, aby bylo následně možné provést zpět změnu na příslušném zápisu v katastru nemovitostí. Nutnost zápisu do katastru nemovitostí vyžaduje i rozhodnutí o navrácení nemovitostí zpět do vlastnictví žalobkyně. V tom spatřovala žalobkyně i naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Hrubý nepoměr mezi uvedenou cenou v kupní smlouvě, která ani nebyla uhrazena, a skutečnou hodnotou nemovitostí, může být i sám o sobě dokonce„ contra bonos mores“ a vést k absolutní neplatnosti právního úkonu. Analogicky poukázala na judikaturu v souvislosti s nepřiměřenými úroky. Poukázala na to, že zákon sice nestanovuje dolní hranici u kupní ceny, ale již na základě hrubého nepoměru v plněních jde o jednání v rozporu s dobrými mravy. V průběhu dokazování soud prvního stupně přisvědčil názoru žalobkyně, že kupní cena uvedená ve smlouvě je mnohonásobně nižší, než reálná tržní cena této nemovitosti. Přestože soud prvního stupně uznal tuto podstatnou námitku žalobkyně a současně nebylo prokázáno, že by žalovaná zaplatila kupní cenu, byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně odůvodnění rozsudku postavil na tom, že na obou účastnických stranách vystupovali svědci, jejíž výpovědi byly v přímém rozporu a že podstatným a snad i jediným důkazem byl výslech svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Žalobkyně namítla, že tato svědkyně před soudem lhala, neboť není pravdou, že by žalobkyně za touto svědkyní někdy v minulosti přišla, aby jí sepsala darovací smlouvu a že by jí od tohoto úkonu svědkyně [příjmení] [příjmení] zrazovala. Nesouhlasila také s tím, že by se později žalobkyně na tuto svědkyni obrátila s již vyhotoveným textem kupní smlouvy a že jí pak svědkyně měla vysvětlovat, že je vhodné mít kupní smlouvu i smlouvu o zřízení věcného břemene v jedné listině. Žalobkyně tvrdila, že se o záměru převést své nemovitosti na žalovanou s touto svědkyní nikdy neradila a nedovedla si vysvětlit, proč svědkyně takto vypovídala. Dále namítla, že v rámci [anonymizováno] a asistenční pomoci žalované ve vztahu k žalobkyni i jejímu manželovi za tyto služby žalované hradila, dokonce jí zapůjčila osobní automobil a nemůže souhlasit s tím, že by darování domu v hodnotě několika miliónů korun mělo být kompenzací za takovéto asistenční služby. Žalobkyně nikdy neměla úmysl plnit jen z části za úplatu, anebo bezúplatně, a ani se nikdy nevzdala svých práv a neprohlásila, že souhlasí s neúměrnou nízkou cenou. Soud prvního stupně nesprávným způsobem zhodnotil nejenom provedené důkazy, ale i nesprávně vyložil § 1793 o. z. Žalobkyně neměla a nemá žádný jiný hodnotný majetek a vzhledem k jejímu věku i [anonymizováno] stavu je odkázána na pomoc jiných osob. Jestliže žalovaná poté, když se jí podařilo převést majetek žalobkyně do jejího vlastnictví, přestala za žalobkyní docházet, jde nepochybně o takové jednání, které lze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Jestliže se žalovaná nadále o žalobkyni nestará a neposkytuje jí slíbené služby, lze takovýto postoj hodnotit spíše v neprospěch žalované, která sice v řízení uvedla, že žalobkyně jí sama za tyto služby nabídla převod domu, ale pokud tyto služby již žalovaná neposkytuje, takovýto důvod by nepochybně odpadl, nebo by tím bylo potvrzováno, že důvod nikdy neexistoval. Také tvrzení o tom, že žalobkyně se svým manželem několikrát do roka navštěvovali žalovanou je zcela smyšlený a vytváří pouze dojem ideálních mezilidských vztahů, což žalobkyně popřela a odkázala na výpovědi svědků o [anonymizováno] stavu manžela žalobkyně, který je nepohyblivý. Žalobkyně podala [anonymizováno] oznámení na žalovanou a v průběhu [anonymizováno] řízení vznikla otázka, zda žalobkyně mohla trpět [anonymizováno] poruchou či [anonymizováno] na [anonymizováno]. Pokud by toho žalovaná zneužila, nemohlo dojít k uzavření platné smlouvy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že skutkové závěry soudu prvního stupně a jeho právní hodnocení věci jsou správné, když nalézací soud velmi pečlivě zjistil skutkový stav věci, shromáždil všechny potřebné důkazy navržené účastníky řízení a v důsledku toho měl k dispozici spolehlivý základ pro právní posouzení dané věci. Tvrzení žalované, že svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] vědomě lhala, není podpořeno žádnými konkrétními tvrzeními, ani motivem, který by ji měl ke křivé výpovědi vést. Zdůraznila, že uvedená svědkyně vypovídala s vědomím, že za případnou křivou výpověď by mohla být trestně stíhána a obsah jejího svědectví nevzbuzoval sebemenší pochybnosti. Soud prvního stupně hodnotil její výpověď jako korespondující s výpověďmi dalších svědků a nelze než uzavřít, že je věrohodná. Totéž ale nelze tvrdit o výpovědi svědkyně [příjmení], která jako neteř žalobkyně bezpochyby očekávala, že předmět sporu získá do svého vlastnictví. Byla to právě ona, kdo žalobkyni přesvědčil k podání této žaloby. Vedle toho k dosažení svého cíle angažovala i bývalého policistu [jméno] [příjmení], který se žalobkyní odešel na Policii ČR v [anonymizována dvě slova] [příjmení], kde dříve pracovně působil a v rámci sepisu trestního oznámení formou úředního záznamu rovněž sám do určité míry do formulace tohoto úředního úkonu zasahoval, jak ostatně při jednání soudu prvého stupně sám připustil. Pro žalovanou bylo značným překvapením, když se za ní do [obec] dostavila neteř žalobkyně [jméno] [příjmení] a bývalý policista [jméno] [příjmení], různě jí vyhrožovali a nutili ji, aby rodinný domek žalobkyni vrátila. Pokud se žalobkyně snažila zpochybnit mimořádně vřelé přátelské vztahy mezi ní a žalovanou před uzavření kupní smlouvy, odporuje toto tvrzení správnému a přiléhavému závěru soudu. Irelevantní je i tvrzení žalobkyně, že jí v současné době již žalovaná neposkytuje slíbenou péči, neboť bylo podáno trestní oznámení a civilní žaloba, takže ochlazení vzájemných vztahů je z tohoto důvodu pochopitelné. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

6. Závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci mají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud na ně plně odkazuje, když byly pečlivě a přesvědčivě v rozsudku odůvodněny v souladu s požadavky kladenými v § 157 odst. 2 o. s. ř.

7. Pokud se týká tvrzení žalobkyně ohledně jejího [anonymizováno] stavu v době uzavření kupní smlouvy a jeho znaleckého zkoumání, uvedených v odvolání, zabýval se odvolací soud jejich přípustností z hlediska zásad koncentrace řízení a neúplné apelace.

8. Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007).

9. V projednávané věci žalobkyně na možnost neplatnosti kupní smlouvy poukázala výslovně až v odvolání, avšak již v žalobě popsala, že v den podpisu kupní smlouvy brala každý den mnoho léků a neuvědomovala si, že se vlastně vzdává vlastnického práva k jedinému nemovitému majetku, který vlastnila. Nejednalo se tedy o nové tvrzení k důvodům absolutní neplatnosti právního jednání ve smyslu § 581 o. z., které by bylo z důvodu koncentrace a neúplné apelace nepřípustné. Pokud totiž důvody absolutní neplatnosti vyplynou v řízení přípustně uplatněných skutkových tvrzení (zjištění), přihlíží k nim soud z úřední povinnosti i bez návrhu účastníka (srov. § 588 o. z.). Navržený důkaz znaleckým zkoumáním zdravotního stavu žalobkyně v době uzavření smlouvy byl tedy důkazem přípustným, neboť soud prvního stupně se tímto tvrzením žalobkyně nezabýval, sám její zdravotní stav nezkoumal a ani ji nepoučil o povinnosti navrhnout k jeho prokázání důkazy ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. § 205 písm. d/ o. s. ř.) Odvolací soud proto podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru [anonymizováno] a [anonymizováno] ze dne [datum], který byl zadán Policií České republiky v rámci šetření trestního oznámení žalobkyně týkajícího se převodu předmětného nemovitého majetku na žalovanou. Z jednoznačných závěrů znaleckého posudku vyplývá, že u žalobkyně nebyla zjištěna žádná duševní choroba ani duševní porucha a nic nesvědčilo pro jejich přítomnost v roce 2020 v době uzavření předmětné smlouvy. Znalci nezjistili ani významný vrozený nedostatek či získaný úbytek rozumových schopností žalobkyně, či abúzus alkoholu a jiných návykových látek. Osobnost žalobkyně nehodnotili jako strukturovaně porušenou, ani nebyly patrny případné sekundární negativní změny osobnosti ve smyslu deprivace či dokonce degradace. V době uzavření smlouvy i v době vyšetření žalobkyně dlouhodobě užívala léčivo proti úzkostem [anonymizována dvě slova]). Jeho nesprávné užívání, kdy byl lék užíván nepřiměřeně dlouho, však nevedlo u žalobkyně k hrubému narušení jejího kontaktu s realitou, stejně tak jako léčení cukrovky inzulínem či možná léčba preparáty proti zánětu a bolesti, které údajně užívala při bolestech v zádech. Případné působení látek ovlivňujících psychické funkce by mohlo mít forensní význam při jednorázovém a neplánovaném aktu, pokud by byla vystavena nečekané nutnosti okamžitého rozhodnuti. V motivačních a rozhodovacích procesech, které vedly k dobrovolnému podpisu nevýhodné smlouvy, se tato možná eventualita ovlivnění směsí látek s účinky na psychické funkce rozhodně neuplatnila. Uplatnily se zde dlouhodobě působící faktory psychologické, nikoliv psychopatologické. Podle výsledků psychologického vyšetření byla úroveň intelektových (rozumových) dispozic žalobkyně v pásmu širší normy, kognitivní (pozornostní, paměťové a exekutivní) funkce a [anonymizováno] dispozice v jednotlivých funkcích paměti (vštípivost, udržení i znovuvybavení) odpovídají věku a v přiměřeném stavu. Psychologickým vyšetřením nebyla prokázána přítomnost závažnější kognitivní poruchy, nezachycujeme hrubé znaky organického poškození [příjmení]. Věkem dochází k přiměřenému oslabení kognitivních funkcí a lze konstatovat také obecné snížení sociálního kontextu života, tedy rozhodování, plánování a anticipaci důsledků rozhodnutí. V důsledku emoční senzitivity a celkové nižší psychické odolnosti, obecně shledávané u seniorské populace, je zvýšena sociální naivita, snadná manipulovatelnost, ovlivnitelnost drahými osobami. Základní schopnost se samostatně rozhodovat a jednat v běžných a jí známých situacích nebyla u žalobkyně patologicky změněna, byla zachována, posuzovaná byla také schopna využívat svých životních zkušeností.

10. Odvolací soud vyšel ze zjištění znaleckého posudku, jehož závěry jsou logicky popsány a vycházejí z vyšetření žalobkyně a její zdravotní dokumentace. O jednoznačných závěrech znaleckého posudku nevznikly pochybnosti a nebylo potřeba provádět jeho doplnění v tomto řízení či výslech znalců při jednání ani doplňovat dokazování k otázce možné ovlivnitelnosti žalobkyně vzhledem k jejímu věku, neboť znalci se jednoznačně vyjádřili, že její schopnost se rozhodovat nebyla změněna.

11. Skutkový stav věci byl soudem prvního stupně zjištěn v rozsahu dostatečném pro právní posouzení věci. Dokazování nebylo nutné dále doplňovat ani opakovat. Z osob, které by mohly mít vědomost o okolnostech uzavření uvedené kupní smlouvy, byly jako svědci vyslechnuty všechny účastníky navržené osoby. Účastnický výslech žalobkyně nebyl před soudem prvního stupně navržen a navíc má pouze podpůrnou povahu a soud ho nařídí, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (srov. § 131 o. s. ř.). Prokazování odlišného skutkového stavu (skutkové verze žalobkyně popsané v jejích tvrzeních) její účastnickou výpovědí tedy brání zásada koncentrace řízení a neúplné apelace, o kterých byla soudem prvního stupně ve smyslu § 118b a § 119a o. s. ř. poučena. Žalobkyně v odvolání zpochybnila pravdivost výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], avšak netvrdila žádné konkrétní skutečnosti zpochybňující věrohodnost tohoto důkazního prostředku, k jejichž prokázání by měl její výslech sloužit (srov. § 205a písm. d/ o. s. ř.). Nebyly tedy splněny podmínky pro provedení účastnického výslechu žalobkyně v odvolacím řízení. Nebyl též zopakován výslech svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Žalobkyně zpochybňovala výpověď této svědkyně před soudem prvního stupně jako částečně nepravdivou a dále uvedla, že svědkyně následně odlišně vypovídala v [anonymizováno] řízení. Tvrzení o odlišné výpovědi svědkyně v [anonymizováno] řízení však nijak nedoložila, včetně toho, že by proti žalované bylo zahájeno trestní stíhání a proveden výslech uvedené svědkyně. Odkaz na údajné ústní sdělení policejního orgánu zástupci žalobkyně nelze považovat za relevantní doložení této skutečnosti, když zástupce žalobkyně připustil, že neměl možnost se seznámit s obsahem spisu Policie ČR o prověřování trestního oznámení, do kterého nemá přístup.

12. Odvolací soud se plně ztotožnil s hodnocením výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], jak je provedl soud prvního stupně. Ten ji hodnotil jak samostatně, tak ve vztahu k dalším důkazům a nezjistil žádné důvody, které by měly vliv na její správnost a věrohodnost. [jméno] žalobkyně ani takové důvody neoznačila, pouze uvedla, že si neumí vysvětlit, proč svědkyně vypovídala nepravdu. Nebylo zjištěno, že by svědkyně [příjmení] [příjmení] měla takový vztah k věci či účastníkům, ze kterého by vyplýval její zájem nepodat pravdivou výpověď. Nebyl zjištěn žádný vztah svědkyně k žalované, když nebylo zpochybněno vyjádření svědkyně, že žalovanou nezná. Ve vztahu k žalobkyni svědkyně uvedla, že jí vypomáhala s hlídáním dětí a péčí o domácnost. Bavili se spolu i o osobních věcech a žalobkyně jí sdělila, že chce svůj dům darovat nějaké paní [jméno], která jí pomáhá starat se o manžela, od čehož jí svědkyně zrazovala. Povaha vztahu mezi žalobkyní a svědkyní neodůvodňuje pochybnosti o její věrohodnosti, naopak svědčí o blízkých pozitivních vztazích mezi jmenovanými. Výpověď svědkyně přitom koresponduje s dalšími zjištěními o průběhu uzavření předmětné smlouvy. Svědkyně byla poučena soudem o přísných následcích spojených s nepravdivou svědeckou výpovědí. Odvolací soud proto nemá, stejně jako soud prvního stupně, žádnou odůvodněnou pochybnost o věrohodnosti a pravdivosti její výpovědi.

13. Skutkové závěry věci lze shrnout tak, že žalobkyně byla vlastníkem to pozemku parc. č. st. 508, jehož součástí byl rodinný dům [adresa] a pozemku parc. [číslo] v obci [anonymizována dvě slova] [příjmení] – [příjmení] [jméno] a katastrálním území Brandýs nad Labem, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ na [list vlastnictví] (dále také jen„ předmětné nemovité věci“). V průběhu roku 2020 žalovaná a její rodina poskytovala žalobkyni a jejímu muži pomoc při péči o domácnost a zajištění zdravotní péče (nákupy, odvoz k lékaři, apod.). Žalobkyně se rozhodla k dalšímu zajištění této péče převést předmětné nemovité věci na žalovanou při současném zřízení věcného břemene bezplatného užívání předmětných nemovitostí. Původní záměr byl převést nemovitosti bezúplatně a následně za sníženou cenu. Žalobkyně a žalovaná následně dne [datum] uzavřely kupní smlouvu, na základě které byly na žalovanou převedeny předmětné nemovité věci a ve prospěch žalobkyně a jejího manžela bylo zřízeno věcné břemeno doživotního užívání. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit žalobkyni částku [částka] jako kupní cenu. Žalobkyně k uzavření smlouvy nepřistoupila jednorázově, ale s předchozím rozmyslem a s vědomím, že cena byla sjednána výrazně pod hladinou cen nemovitých věcí v místě a čase obvyklou. Žalobkyně svůj úmysl převést na žalovanou předmětné nemovité věci sdělila svědkyni [příjmení] [příjmení] nejméně dvakrát v časovém odstupu a smlouvu následně uzavřela, přes to, že jí svědkyně od toho odrazovala pro jeho rizikovost.

14. S ohledem na datum uzavření smlouvy dne [datum] se právní vztah řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen„ o. z.“), neboť podle § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

15. Podle § 1793 odst. 1 o. z. zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.

16. Podle § 1794 odst. 1 o. z. právo podle § 1793 o. z. nevzniká, pokud důvod nepoměru vzájemných plnění vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, zejména pokud zkrácená strana měla úmysl plnit zčásti za úplatu a zčásti bezúplatně, nebo jestliže již nelze výši zkrácení zjistit.

17. Podle § 1794 odst. 2 o. z. právo podle § 1793 o. z. nevzniká ani tehdy, vzdala-li se jej zkrácená strana výslovně a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu ze zvláštní obliby, anebo souhlasila-li s neúměrnou cenou, ač jí skutečná cena plnění byla nebo musela být známa.

18. Podle § 1795 o. z. právo podle § [číslo] zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od uzavření smlouvy.

19. Podle § 581 o. z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

20. Občanské právo je ovládáno zásadou autonomie vůle, která se realizuje prostřednictvím právních jednání. Vázanost právním jednáním, resp. učiněným projevem vůle, je však namístě jen tehdy, pokud jednající disponuje dostatečným stupněm rozumové a volní schopnosti. Pokud tomu tak není, musí být takový jednající chráněn před riziky právního styku; takovou ochranu mu mimo jiné poskytuje institut neplatnosti jeho právního jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3040/16). Právní jednání osob stižených duševní poruchou tedy mohou být neplatná, aniž by bylo třeba, aby tato osoba byla omezena ve způsobilosti k právním jednáním. Jde přitom o neplatnost absolutní. [anonymizováno] poruchou, která činí osobu neschopnou právně jednat, je takový duševní stav, ve kterém nemůže jednající rozeznat obsah a podstatu svého jednání. Duševní poruchou může být i jednorázový stav mysli, který vylučuje svobodnou tvorbu vůle, resp. vylučuje nebo značně omezuje schopnost intelektuální (schopnost posoudit následky svého jednání) a schopnost určovací (své jednání ovládnout).

21. Žalobkyně nebyla omezena na svéprávnosti a nebylo prokázáno, že by v době uzavření kupní smlouvy trpěla duševní poruchou (chorobou), která by jí bránila právně jednat. Naopak znaleckým zkoumáním bylo prokázáno, že intelektuální schopnosti žalobkyně posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout, byly v době uzavření kupní smlouvy plně zachovalé. Znalci bylo obecně konstatováno, že věkem dochází k přiměřenému oslabení kognitivních funkcí a snížení sociálního kontextu života a v důsledku emoční senzitivity a celkové nižší psychické odolnosti, obecně shledávané u seniorské populace. Je také zvýšena sociální naivita, snadná manipulovatelnost, ovlivnitelnost drahými osobami. Ve vztahu k žalobkyni však bylo zjištěno, že základní schopnost se samostatně rozhodovat a jednat v běžných a jí známých situacích nebyla u žalobkyně patologicky změněna, byla zachována a žalobkyně byla schopna využívat svých životních zkušeností.

22. Bylo prokázáno, že žalobkyně nejednala v době uzavření kupní smlouvy v duševní poruše, která by jí bránila v právním jednání a mohla mít za následek neplatnost právního jednání (předmětné kupní smlouvy) ve smyslu § 581 o. z.

23. Žalobkyně ve svých tvrzeních uvedla, že s ohledem na seniorský věk a zdravotní problémy měla zájem o sociální služby a péči (nákupy, obstarání jídla, odvoz k lékaři), kterou jí žalovaná nabídla, což jí přišlo výhodné a nechala se přemluvit, aby podepsala kupní smlouvu s věcným břemenem, což odpovídá i zjištěnému skutkovému stavu. Její vůle tedy směřovala k uzavření takové smlouvy, kterou až následně vyhodnotila jako nevýhodnou. Nebyl shledán nedostatek vážné vůle žalobkyně k uzavření předmětné kupní smlouvy (srov. § 551 a násl. o. z.).

24. Z hlediska právního posouzení ve vztahu k namítanému neúměrnému zkrácení ve smyslu § 1793 odst. 1 o. z. odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že žaloba byla podána včas (dne [datum]), tedy před uplynutím roční prekluzivní lhůty podle § 1795 o. z., s ohledem na datum uzavření smlouvy dne [datum], primárně však s ohledem na datum, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva dne [datum].

25. Odvolací soud též sdílí závěr, který se odráží v žalobním petitu a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, že zkrácená osoba, se může podle § 1793 o. z. domáhat zvlášť„ zrušení“ zkracující smlouvy a navíc (podle své volby v téže žalobě) i„ navrácení“ všeho do původního stavu. To v případě nemovitých věcí (předmětných nemovitostí) představuje nárok na požadované„ určení“ vlastnického práva. Nejde tedy o nárok na vyklizení ani na peněžité plnění, neboť žalovaná předmětné nemovitosti stále vlastní a může je v případě zrušení smlouvy„ navrátit.“ V takovém případě je třeba žalovat na určení vlastnického práva. Nárok na toto určení vyplývá z hmotného práva, nemusí být zkoumán naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř. Ten zde navíc vyplývá z odlišného stavu zápisu v katastru nemovitostí.

26. Je též nepochybné, že sjednaná kupní cena ve výši [částka] skutečně byla v hrubém nepoměru k hodnotě předmětných nemovitostí. O tom také nebyl mezi stranami spor a žalovaná závěry o skutečné několikanásobné hodnotě předmětných nemovitostí v době uzavření smlouvy nezpochybňovala. Podle odborné literatury a dostupných komentářů lze za neúměrné považovat zkrácení alespoň pod polovinu obvyklé hodnoty protiplnění, zde šlo o zkrácení dle tvrzení účastníků v rozmezí pěti až desetinásobku ceny ([anonymizováno] až [anonymizována tři slova]), což je zcela jistě hrubý nepoměr. Právě na tuto situaci dopadá nový institut neúměrného zkrácení, doplněný do českého práva od [datum]. Takový nepoměr mezi hodnotou plnění a protiplněním nově může sám o sobě vést k soudnímu zásahu do smlouvy podle § 1793 o. z., byť soudní praxe podle předchozí právní úpravy takový zásah bez dalšího neumožňovala. Stále je však třeba mít na paměti základní zásady soukromého práva upravené v § 2 až 8 o. z., včetně individuální odpovědnosti každého za své životní štěstí a štěstí jeho rodiny, včetně základního pravidla, že smlouvy mají být dodržovány (tak, jak byly uzavřeny). Soudní zásahy do smluv jsou tedy výjimkou z tohoto pravidla a podmínky zásahu by měly být vykládány spíše restriktivně (a výluky ze zásahu naopak spíše extenzivně). Každé právní jednání by mělo být posuzováno spíše jako platné, než jako neplatné. Podstatná jsou tedy zákonná omezení uvedeného zásahu, která však žalobkyni nesvědčí.

27. Soudu prvního stupně lze přisvědčit i v závěru, že důvod nepoměru vzájemných plnění zde vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, neboť zkrácená strana měla úmysl plnit zčásti za úplatu a zčásti bezúplatně, resp. poskytováním jiného bezúplatného plnění (poskytováním bezplatné péče o žalobkyni a jejího manžela) srov. § 1794 odst. 1 o. z. Odborná literatura obvykle vymezuje uvedený zvláštní vztah (příbuzenský či obchodní) mezi stranami pozitivně. Žalobkyně a žalovaná jako strany smlouvy sice nebyli příbuzní, ale měli přátelské vztahy a žalovaná pomáhala s péči o žalobkyni a jejího manžela, s ohledem na jejich zdravotní stav, kterou měla zajišťovat i do budoucna. To bylo zjevnou motivací žalobkyně k převodu vlastnického práva na žalovanou, kterou původně žalobkyně zamýšlela jako bezúplatný a následně jako úplatný, ale za výrazně sníženou kupní cenu s ohledem na daňové důsledky převodu. Je právem každého, jak se svým majetkem naloží.

28. S tím souvisí i druhá otázka vědomosti stran při uzavření smlouvy, že tu je hrubý nepoměr vzájemných plnění. Podmínkou nároku na zrušení smlouvy je jen jednostranný omyl zkrácené strany o skutečné hodnotě plnění, jak správně uvedl již soud prvního stupně. Nárok tedy nevzniká, pokud není prokázáno, že zkracující osoba o skutečnosti zakládající neúměrné zkrácení věděla nebo musela vědět (§ 1793 odst. 1 o. z.). Nárok nevzniká ani tehdy, pokud o tom věděla nebo musela vědět zkrácená strana (§ 1794 odst. 2 o. z.). Obecně lze v tomto směru uvést, že každé osobě s rozumem průměrného člověka muselo být v souladu s § 4 o. z. známo, že takové nemovitosti mají podstatně vyšší hodnotu než [částka]. Tuto hodnotu totiž nemají žádné obdobné nemovitosti uvedených (i podstatně horších) parametrů předmětných nemovitostí v blízkém okolí Hlavního města Prahy. [příjmení] nárok z neúměrného zkrácení nevznikl, není nutné, aby zkrácená strana znala přesnou hodnotu věci (zkrácení), např. podle znaleckého posudku. Podstatné je, že musela podle okolností vědět, že dohodnutá cena není úměrná hodnotě věci a přesto byla s takovou cenou srozuměna. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně v žádném podstatném omylu o skutečné hodnotě předmětných nemovitostí nebyla, jak uvedl i soud prvního stupně. Žalobkyně navíc vypomáhala Ing. [příjmení], která se zabývá odhady nemovitých věcí a měla k dispozici údaje o jejich skutečných cenách, jak uvedená svědkyně potvrdila.

29. Žalobkyně měla úmysl prodat předmětné nemovitosti žalované za cenu [částka] (za současného zřízení věcného břemene doživotního užívání a zajištění bezplatné pomoci žalované a jejímu manželovi), přestože si byla vědoma, že se výrazně odchyluje od obvyklé ceny takových nemovitostí v místě a čase. Proto ve smyslu § 1794 odst. 1 o. z. žalobkyni nevzniklo právo požadovat neúměrné zkrácení.

30. Pro platnost kupní smlouvy není rozhodné, že ze strany žalované nedošlo po jejím uzavření ke splnění všech povinností vyplývajících z této smlouvy. Okolnost, že nebyla zaplacena kupní cena a kvitance obsažená v kupní smlouvě o jejím zaplacení nebyla pravdivá, jak tvrdí žalobkyně, nemá totiž sama o sobě za důsledek neplatnost či zánik kupní smlouvy, pouze může založit oprávněné straně nárok vyplývající z takového porušení právní povinnosti. V tomto řízení však takový nárok ze strany žalobkyně uplatněn vůči žalované nebyl. Stejně tak nebyly uplatněny žádné nároky z tvrzeného porušení závazku žalované poskytovat žalobkyni a jejímu manželu bezplatně služby. Proto se těmito otázkami nebylo potřeba zabývat a provádět k dokazování k jejich prokázání.

31. Soud prvního stupně proto důvodně primární petit žaloby týkající se zrušení kupní smlouvy a určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitých věcí, jako nedůvodný zamítl.

32. Pokud se týká eventuálního petitu žaloby, kterým se žalobkyně domáhala určení, že kupní smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a žalobkyně je vlastnice nemovitostí, odvolací soud se plně ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně. Na určení neplatnosti kupní smlouvy není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť k převodu vlastnického práva na žalovanou podle této smlouvy vkladem do katastru nemovitostí již došlo a posouzení neplatnosti kupní smlouvy je v této věci pouze předběžnou otázkou k posouzení vlastnického práva, které je žalobkyní současně uplatněno žalobou na určení. Katastr nemovitostí by na základě takového rozhodnutí neprovedl změnu zápisu vlastnického práva. Soud prvního stupně proto důvodně zamítl tento určovací nárok pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a poukázal i na přiléhavou judikaturu.

33. Z výše uvedeného je pak zřejmý závěr, že za tohoto stavu je na žalobě na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem dán naléhavý právní zájem, jak též posoudil soud prvního stupně.

34. Žalobkyně spatřovala neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 a § 588 o. z., ze shodných důvodů jako v primárním petitu, že předmětné nemovité věci byly převedeny na žalovanou za kupní cenu, která je v hrubém nepoměru k jejich skutečné hodnotě.

35. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

36. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

37. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

38. Soud prvního stupně přiléhavě zdůraznil, že dobré mravy jsou chápány jako korektiv platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát.

39. Nejvyšší soud dobré mravy dlouhodobě vymezuje jako„ souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních“ (srov. Rc 5/2001), podle Ústavního soudu jsou„ dobré mravy souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu“ (srov. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 249/97).

40. Z hlediska použití dobrých mravů je třeba zdůraznit, že dobré mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právního jednání, proto by i závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy měl být výjimečný a uplatnit se pouze tehdy, pokud je obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu zjevně nepřiměřený či nespravedlivý, popřípadě pokud zjevně nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy (jak uvedeno výše) reprezentují.

41. Nutno souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba nemůže obstát, pokud tvrzeným důvodem neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy měl být hrubý nepoměr hodnot poskytnutých smluvních plnění. Neúměrné zkrácení plnění je výslovně upraveno zákonem v § 1793 o. z. a výjimky z tohoto pravidla jsou vymezeny v § 1794 o. z. Pokud došlo ke splnění takové zákonné výjimky, nelze pouze ze samotného nepoměru smluvních plnění dovodit následek spočívající v neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. V projednávané věci žalobkyně jednala s úmyslem převést na žalovanou předmětné nemovitosti za cenu [částka] za současného zřízení věcného břemene doživotního užívání a zajištění bezplatné pomoci žalované a jejímu manželovi, a proto se nemůže dovolávat její neplatnosti pro rozpor se zákonem ani s dobrými mravy s ohledem na takové plnění. Okolnost, že následně nebylo takové plnění skutečně poskytnuto, nemá za následek neplatnost samotné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, ale jak již bylo výše uvedeno, může založit nárok vyplývající z porušení takového závazku.

42. Jelikož nebylo prokázáno, že by předmětná kupní smlouva byla neplatná, stala se žalovaná na jejím základě po provedení vkladu do katastru nemovitostí vlastnicí předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně proto důvodně žalobu i v eventuálním petitu zamítl.

43. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odpovídá plnému procesnímu úspěchu žalované a je v souladu s § 151 odst. 1 § 142 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně postupoval správně při určení výše náhrady nákladů řízení za využití vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.“). Tarifní hodnota sporu se odvíjí od primárního petitu a byla určena v souladu s § 9 odst. 4 písm. b) a. t. z paušální částky [částka], když přesná hodnota předmětných nemovitostí nebyla v řízení zjištěna a výše odměny činí [částka] za úkon. Pokud jde o počet a skladbu provedených úkonů, lze plně odkázat na vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně, odměna náleží za šest úkonů, k nimž náleží paušální náhrada hotových výdajů po [částka] za úkon podle § 13 odst. 4 a. t., cestovné a náhrada za promeškaný čas za 6 půlhodin po [částka] podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. K tomu náleží DPH 21% ze všech uvedených částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkové náklady řízení před soudem prvního stupně tak byly správně určeny ve výši [částka].

44. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

45. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla i v tomto řízení procesně plně úspěšná. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta stanovené podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. b) a. t. ve výši [částka] za úkon. Byly provedeny celkem čtyři úkony (vyjádření ze dne [datum] a [datum], účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] a [datum]), čemuž odpovídá odměna ve výši [částka] podle § 11 odst. 1 písm. k) a g) a. t. spolu s paušální náhradou hotových výdajů po [částka] za tyto úkony ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 a. t. K nákladům dále náleží náhrada cestovného za dvě cesty zástupce žalované k jednáním odvolacího soudu ve výši [částka] a náhrada za ztrátu času těmito cestami za 12 půlhodin po [částka] ve výši [částka] a náhrada 21 % DPH ve výši [částka], tj. celkem [částka]. Náhrada nákladů řízení se platí k rukám právního zástupce v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

46. Žádné důvody hodné zvláštního zřetele k odepření náhrady nákladů řízení plně procesně úspěšné účastnici podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.

Poučení