272 C 17/2020

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Soňou Novotnou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: ; [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] se sídlem [adresa ] o zaplacení 107 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 50.664 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky ve výši 50.664 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky ve výši 56.336 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky ve výši 56.336 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 107.000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení v zákonné sazbě od 1. 5. 2020 do zaplacení. Žalobkyně v návrhu na zahájení řízení uvedla, že podáním ze dne 21. 10. 2007 bylo u Městského soudu v Brně zahájeno řízení pod sp. zn. [spisová značka] ve věci odškodnění nesprávného úředního postupu v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka]. Posuzované řízení skončilo pravomocně usnesením Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 6. 9. 2019, které bylo žalobkyni doručeno dne 26. 9. 2019. Odškodňovací řízení skončilo pravomocně usnesením Nejvyššího soudu ČR č. j. [číslo jednací] ze dne 25. 3. 2019 O posledním odškodnění za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení bylo však rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 25. 1. 2017 a to za dobu trvání posuzovaného řízení„ ke dni vydání tohoto rozhodnutí 18 let a 7 měsíců“. Žalobkyně uvedla, že tak jak je potvrzeno uvedenými rozsudky vydanými v odškodňovacím řízení, posuzované řízení bylo zatíženo nesprávným úředním postupem, za který žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění. Posuzované řízení po posledním rozhodnutí vydaném v odškodňovacím řízení však probíhalo nadále v době od 25. 1. 2017 do 26. 9. 2019, kdy i v této fázi bylo stiženo nesprávným úředním postupem způsobujícím žalobkyni újmu. Vzhledem k faktu, že o odškodnění za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení bylo rozhodováno toliko za dobu do 25. 1. 2017, když za další dobu průběhu posuzovaného řízení v něm ani o odškodnění být objektivně rozhodováno nemohlo, za dobu do skončení posuzovaného řízení žalobkyně dosud odškodněna nebyla. Vzhledem k obsahu příslušných zákonných ustanovení se žalobkyně před uplynutím promlčecí lhůty obrátila dle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), na Ministerstvo spravedlnosti ČR s uplatněním nároku na odškodnění a požádala o jeho uspokojení, kdy uplatnění nároku ze dne 30. 10. 2019 bylo Ministerstvu spravedlnosti (dále také jen„ MS ČR“) doručeno téhož dne. Ministerstvo spravedlnosti na uplatnění nároku reagovalo do data podání žaloby toliko potvrzením o přijetí ze dne 30. 10. 2019, které bylo žalobkyni doručeno téhož dne, když uplatnění nároku ze strany žalobkyně nebylo do data podání žaloby dosud projednáno. Na základě uvedeného žalobkyně uplatňuje nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích, která jí vznikla nesprávným úředním postupem podle § 5 písm. b) včetně § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., (§ 31a citovaného zákona) a to za posuzované období od 25. 1. 2017 do 26. 9. 2017, jak byl nárok uplatněn u žalovaného, a to z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích ve výši 107.000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že je evidentní, že rozhodující soudy se dopustily zcela neodůvodněných průtahů v posuzovaném řízení a způsobily tak jeho zcela nepřiměřenou délku, kdy k nesprávnému úřednímu postupu došlo i v odškodňovacím řízení, za což však žalobkyně dosud odškodněna nebyla. Na základě toho, že ode dne následujícího po marném uplynutí zákonné 6měsíční lhůty k případnému smírnému vyřešení věci ze strany MS ČR je dnem 1. 5. 2020 žalovaný s platbou odškodnění v prodlení, žalobkyně požaduje k uplatněné částce i zaplacení příslušného úroku z prodlení od prvního dne prodlení do zaplacení.

2. Žalobkyně dále doplnila, že původně žalobou uplatněný nárok ze dne 3. 7. 1998 ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] byl nárokem na zaplacení částky ve výši 122.413 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 1. 2. 1998 do zaplacení. Žalobkyně dále uvedla, že újma, která jí vznikla nesprávným úředním postupem v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] spočívala v tom, že byl dotčen její psychický stav, zejména nejistotou o výsledek posuzovaného řízení, přičemž tato se dle judikatury v daném případě presumuje.

3. Žalovaný se vyjádřil v tom smyslu, že neuznává žalobou uplatněný nárok ani částečně, Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení„ doplatku“ zadostiučinění za nemajetkovou újmu za období od ledna 2017 do září 2019, když za období předcházející jí bylo již zadostiučinění za nemajetkovou újmu přiznáno v rámci řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný přitom nárok uplatněný v rámci mimosoudního projednání posoudil tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená. Žalovaný však po provedeném šetření dospěl k závěru, že žalobkyni již bylo v rámci předběžného projednání vedeného pod jejich sp. zn. [jednací číslo MSP] a v rámci soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] vyplaceno zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 318.216 Kč, kdy takovou výši zadostiučinění považuje žalovaný za zcela dostačující a přiměřenou všem okolnostem případu. Žalovaný k tomu dále dodal, že pokud jde o průběh řízení do ledna roku 2017, již bylo rozhodnuto v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], kdy další průběh byl dle žalovaného takový, že jednání proběhla ve dnech 22. 8. 2017, 26. 6. 2018, 4. 10. 2018 a 20. 12. 2018, přičemž uvedeného dne byl Městským soudem v Brně vydán rozsudek. Dne 21. 3. 2019 pak bylo proti uvedenému rozsudku podáno odvolání, přičemž dne 6. 9. 2019 rozhodl Krajský soud v Brně a rozhodnutí nabylo právní moci ke dni 7. 10. 2019 (uvedené datum, tak jak bylo uvedeno žalovaným v rámci předmětného vyjádření, bylo následně ze strany žalovaného u jednání soudu opraveno v tom smyslu, že měl na mysli datum 26. 9. 2019).

4. Žalovaný dále v předmětném vyjádření uvedl, že řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] probíhalo po dobu 21 let a 2 měsíců na dvou stupních soudní soustavy, přičemž za dobu řízení do 25. 1. 2017 bylo již žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu přiznáno, a to v rámci zmíněného řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka], kdy ve věci naposledy rozhodoval Krajský soud v Brně dne 25. 1. 2017, a to rozsudkem č. j. [číslo jednací], který dospěl k závěru, že žalobkyni náleží za délku řízení 18 let a 7 měsíců zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 267.216 Kč. Od této částky pak byla ze strany Krajského soudu v Brně odečtena částka ve výši 143.800 Kč, která byla žalobkyni vyplacena na základě předchozích pravomocných rozhodnutí, přičemž bylo uloženo ministerstvu zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 123.416 Kč. Žalovaný v rámci vyjádření však také zdůraznil, že pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Brně, ten zcela ve svém rozhodnutí pominul skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti v rámci předběžného projednání uplatněného nároku, které bylo vedeno v řízení pod sp. zn. [jednací číslo MSP], již žalobkyni uhradilo částku ve výši 51.000 Kč. Úhrada této částky pak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2010, celkově tak bylo žalobkyni v podobě zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] uhrazeno 318.216 Kč. Takovou výši zadostiučinění pak žalovaný považuje za zcela dostačující a přiměřenou i ve vztahu k celkové délce řízení 21 let a 2 měsíců. Z uvedených důvodů tak má žalovaný za to, že žalobkyni další zadostiučinění za nemajetkovou újmu nad rámec již vyplaceného nenáleží. Žalovaný dále v rámci předmětného vyjádření uvedl, že z důvodu procesní opatrnosti se vyjadřuje rovněž ke lhůtě k plnění, kdy ačkoliv žalobní návrh nikterak neuznává, navrhuje, pokud by soud dospěl k závěru o oprávněnosti žaloby, aby byla lhůta k plnění stanovena v délce 15 dnů od právní moci rozsudku, kdy následně u jednání soudu žalovaný požádal o stanovení pariční lhůty namísto původně požadovaných 15 dnů v délce 20 dnů.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav a po jeho právním posouzení dospěl k níže uvedeným závěrům.

6. Soud má za prokázané, že dne 30. 10. 2019 byla žalovanému doručena žádost z téhož dne, kterou žalobkyně uplatnila ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v projednávaném řízení uplatněný nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena průtahy v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], jak rovněž vyplývá z přípisu MS ČR určeného žalobkyni ze dne 30. 10. 2019. Účastníci ostatně učinili nesporným, že dne 30. 10. 2019 žalobkyně u žalovaného uplatnila tvrzený nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a to v souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný se rovněž vyjádřil ve shodě s žalobkyní v tom smyslu, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka posuzovaného řízení nebyla přiměřená, jestliže řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] probíhalo po dobu 21 let a 2 měsíců. Mezi účastníky řízení tak byl spor v projednávané věci především v tom, zda žalobkyni náleží přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] také za období, za které žalobkyni dosud nemajetková újma přiznána nebyla, a to za období od ledna roku 2017 do září roku 2019.

7. S ohledem na skutečnost, že posouzení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] bylo již předmětem posouzení v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], a to za období od podání žaloby ve věci [spisová značka] (dne 3. 7. 1998) ke dni naposledy vydaného rozhodnutí ve věci Krajským soudem v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 25. 1. 2017, které nabylo právní moci dne 14. 3. 2017, kdy posuzované řízení, jak se z předmětného rozhodnutí Krajského soudu v Brně podává, trvalo ke dni vydání tohoto rozhodnutí 18 let a 7 měsíců, zaměřil se soud na následující období posuzovaného řízení, tj. od 25. 1. 2017 do skončení předmětného řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka], tj. do 26. 9. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Městského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 20. 12. 2018, a to ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 6. 9. 2019, které nabylo právní moci dne 26. 9. 2019 (resp. uvedený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2018, č. j. [číslo jednací], nabyl právní moci ve výroku II, III, V, VII dne 4. 4. 2019, ve výroku I, VI dne 4. 4. 2019 a ve výroku IV dne 26. 9. 2019, a to ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 6. 9. 2019, které nabylo právní moci dne 26. 9. 2019)

8. Soud provedl k důkazu podstatný obsah připojeného spisu ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], a to za v předmětné právní věci posuzované období od ledna roku 2017 do jeho pravomocného skončení ke dni 26. 9. 2019. Pokud se jedná o jednotlivé úkony v posuzovaném období, ze spisu jsou tyto úkony patrny od č. l. 498 verte a násl., tj. jedná se o úkony ode dne 2. 1. 2017, kdy dne 15. 5. 2017 bylo v předmětné věci nařízeno jednání na den 22. 8. 2017, které se uvedeného dne konalo, jak je zřejmé z protokolu o jednání z téhož dne (č. l. 503 a násl. spisu). Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2018 (č. l. 524 spisu) byla žalovaná vyzvána ze strany soudu k doplnění svých tvrzení. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2018 byla lhůta stanovená v usnesení ze dne 2. 3. 2018 č. j. [číslo jednací] žalované prodloužena do 4. 4. 2018. Dne 15. 5. 2018 bylo nařízeno jednání na den 21. 6. 2018, které bylo dne 18. 5. 2018 odročeno z důvodu kolize zástupce žalobkyně i zástupce žalované. Následně se konalo jednání ve věci dne 26. 6. 2018. Dne 10. 8. 2018 byly realizovány další úkony a ze strany soudu adresovány přípisy, jednak přípis určený žalované, jednak přípis určený [anonymizováno] [obec]. Další jednání se konalo dne 4. 10. 2018, kdy jednání bylo krátce po jeho zahájení odročeno na 20. 12. 2018 z důvodu indispozice zástupkyně žalované. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018 byla žalovaná vyzvána podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby ve lhůtě 20 dnů sdělila rozhodující skutečnosti ve věci. Jak vyplývá z protokolu o jednání, další jednání ve věci se konalo dne 20. 12. 2018, přičemž u tohoto jednání byl rovněž vyhlášen rozsudek ve věci. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2018 č. j. [číslo jednací], nabyl právní moci ve výroku II, III, V, VII dne 4. 4. 2019, ve výroku I, VI dne 4. 4. 2019 a ve výroku IV dne 26. 9. 2019 ve spojení s číslem listu 701, jak se podává ze spisu, tj. ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 6. 9. 2019, které nabylo právní moci dne 26. 9. 2019. Dne 21. 3. 2019 bylo podáno odvolání žalované a dne 2. 4. 2019 bylo podáno odvolání žalobkyně v dané věci, o němž bylo následně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2019, které nabylo právní moci dne 26. 9. 2019, a na základě kterého bylo odvolací řízení ohledně odvolání žalobkyně směřující ve výroku I v rozsahu částky 28.926,30 Kč s příslušenstvím, do výroku IV ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky a výroku VI o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení státu, zastaveno, přičemž ve výrokové části pod bodem II byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV potvrzen.

9. Soud dále k důkazu provedl podstatný obsah připojeného spisu vedeného u zdejšího soudu ve věci pod sp. zn. [spisová značka], v rámci kterého se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 1.075.000 Kč s příslušenstvím jako žalobou uplatněného nároku na odškodnění v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně na základě žalobkyní podané žaloby dne 3. 7. 1998 pod sp. zn. [spisová značka]. Jak je zřejmé z žaloby, žalobkyně v souvisejícím řízení uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 1.075.000 Kč s tím, že k datu podání žaloby je dosavadní délka řízení 9 a čtvrt roku dle žalobkyně naprosto nepřiměřená. Z podstatného obsahu připojeného spisu ve věci vedeného pod sp. zn. [spisová značka] se dále podává mimo jiné následující.

10. Z rozsudku Městského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 19. 3. 2010, které nabylo právní moci ve výroku I., II., III. dne 17. 7. 2012 a ve výroku IV. v částce 645.794 Kč s příslušenstvím dne 14. 3. 2017, ve věci žalobkyně [celé jméno žalobkyně], totožné účastnice řízení jako v projednávané věci, proti žalovanému, jako v projednávané věci, se mimo jiné podává, že celková délka řízení ke dni vyhlášení rozsudku činí 11 let a 8 měsíců, když žalobkyně podala u Městského soudu v Brně dne 3. 7. 1998 žalobu, čímž zahájila řízení, které dosud nebylo skončeno a je vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně uplatnila u žalovaného nárok na náhradu škody sestávající z nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a náklady za právní zastoupení v částce 1.075.000 Kč. Žalovaný shledal nárok důvodný toliko ohledně nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které odpovídá částka ve výši 51.000 Kč, kterou žalobkyni poukázal dne 15. 1. 2008. Jak se z předmětného rozhodnutí podává, soud dospěl k závěru, že jednomu roku trvání řízení odpovídá zhruba částka 15.000 Kč s tím, že je na místě přihlédnout k vlivům, které mohly mít vliv na odškodnění, a to jak co se týče zvýšení, tak co se týče snížení. Soud uvedl, že nelze žalobkyni sankcionovat za výkon svých procesních práv poukazem na zavinění délky řízení, zároveň ale nelze přičítat státu odpovědnost za dobu nutnou k vypořádání se s těmito procesními úkony. Soud uvážil, že celkovou dobu řízení 11 let a 8 měsíců je nutno zkrátit o dobu nutnou pro vyřízení námitky podjatosti, kdy Krajský soud v Brně se s námitkou podjatosti vypořádával 2 měsíce, proto bylo vycházeno z celkové délky řízení 11 let a 6 měsíců, když 2 měsíce od skutečné délky řízení soud odečetl, přičemž této době odpovídá částka ve výši 157.500 Kč. Soud tak dospěl k závěru, že vlivy zvyšující i snižující základní částku zadostiučinění se vyrovnávají, žalobkyni tak náleží náhrada nemajetkové újmy v částce 157.500 Kč, kdy s ohledem na skutečnost, že částka 51.000 Kč byla již žalobkyni vyplacena, přiznal částku 106.500 Kč, která odpovídá rozdílu těchto částek. Ve zbylém rozsahu soud shledal nárok žalobkyně na zaplacení zadostiučinění za nedůvodný.

11. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 13. 6. 2012, které nabylo právní moci dne 17. 7. 2012, byl ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. potvrzen, kdy rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném výroku IV. změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci částku ve výši 37.300 Kč s příslušenstvím. Z předmětného rozhodnutí se mimo jiné podává, že odvolací soud doplnil dokazování o průběhu posuzovaného řízení od vydání napadeného rozsudku a okamžiku předběžného uplatnění nároku u žalovaného a na takto doplněném podkladu dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

12. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. j. [číslo jednací] ze dne 18. 12. 2013, které nabylo právní moci dne 17. 1. 2014, byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2012 č. j. [číslo jednací] v rozsahu potvrzení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2010 č. j. [číslo jednací], o zamítnutí žaloby, co do částky 838.310 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušen a věc byla v daném rozsahu vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

13. Následně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 29. 10. 2014, které nabylo právní moci dne 10. 12. 2014, takovým způsobem, že rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části výroku IV ohledně částky 838.310 Kč s příslušenstvím potvrzuje, kdy ve výroku II bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

14. Následně byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014 č. j. [číslo jednací] ze dne 10. 2. 2016, rozsudkem dovolacího soudu č. j. 30 Cdo 1520/2015-143 ze dne 10. 2. 2016, který nabyl právní moci dne 29. 2. 2016, zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

15. Naposledy bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 25. 1. 2017, které nabylo právní moci dne 14. 3. 2017, kdy bylo ze strany Krajského soudu v Brně rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku IV. mění takovým způsobem, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 123.416 Kč s příslušenstvím, kdy současně byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v rozsahu zamítnutí žaloby o 645.794 Kč s příslušenstvím. Z uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně se mimo jiné podává, že posuzované řízení trvá ke dni vydání tohoto rozhodnutí 18 let a 7 měsíců. Dále odvolací soud uzavřel, že je tedy důvod ponechat v dosavadních rozhodnutích odvolacího soudu určenou částku odškodnění ve výši 19.000 Kč za jeden rok řízení, jakožto částku v mezích 15.000 Kč až 20.000 Kč (s poloviční redukcí za první dva roky řízení), kdy odvolací soud shledal tuto částku za dostačující podle § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., a výpočet základní částky odškodnění byl stanoven na 334.020 Kč odpovídající základní částce ve výši 19.000 Kč Ani po stránce složitosti posuzovaného řízení nespatřoval odvolací soud důvod k tomu se odchýlit od naposledy zaujatého názoru, že okolnost podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., tj. chování poškozeného, snižuje základní částku odškodnění o 25 %. Dále odvolací soud uvedl, že„ uvážil-li prvoinstanční soud snížení 20%, pak nikoliv nesprávně, akorát, že za stavu, který 1) neumožňoval dohled budoucnosti řízení, a jak svým pokračováním až doposud jen zvýrazňuje případ mimořádné skutkové náročnosti, a přidává se (aniž by se zatím nějak výrazněji projevil dopad, potažmo důvod dalšího snížení), který 2) přinesl změnu soudce a představuje potřebu dalšího času pro nastupujícího k nastudování spisové materie (…)“. Dále odvolací soud rovněž uvedl, že„ jestliže prvoinstanční soud neshledal žádné zavinění průtahů ze strany žalobkyně a odvolací soud dosud akceptoval i s tím, že ani její Stížnost na nepřiměřenou délku řízení k Evropskému soudu neskýtá důvod ke zvýšení odškodnění podle § 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., je nutno již tento názor opravit. Nezbývá než opakované výtce dovolacího soudu vůči nijakému posouzení uplatnění ať resortního nebo mezinárodního prostředku obrany proti průtahům rozumět tak, že opačný názor (…), že nad„ teoretickou možností“ takto přispět k zrychlení průběhu řízení, stojí realita jiného zájmu, pro který se žalobkyně obracela (bylo zjištěno) na vedení Městského soudu a poté Evropský soud a případnou frustraci z nijaké reflexe v řízení ve věci samé spojuje akorát s výsledkem řízení o Stížnosti, si ještě nijak nezadá s názorem o přesto teoretické možnosti takto zamezit dalším prodlevám. Výslovně proto kvůli vázanosti názorem dovolacího soudu odvolací soud konstatuje, že do možnosti, že bezvýsledné stížnostní prostředky zvětšují újmu (frustraci) účastníka, musí spadat případ žalobkyně (jinak by o tom dovolací soud nemluvil) a je důvod posoudit její újmu jako o to zvětšenou. Odškodnění z tohoto hlediska je proto nutno zvýšit, přičemž přiměřeným se podává zvýšení o 5 %, tj. o 16.701 Kč“.

16. V návaznosti na výše uvedené soud především konstatuje, že pokud jde o předcházející průběh řízení do 25. 1. 2017 a posouzení žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za předcházející období posuzovaného řízení ve věci [spisová značka], soud bez dalšího vycházel ze závěrů pravomocných rozhodnutí vydaných v řízení ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], neboť v daném řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] bylo posuzováno naplnění předpokladů pro přiznání přiměřeného zadostiučinění ve vztahu k témuž řízení. Z již výše uvedeného předmětného rozhodnutí vydaného v řízení pod sp. zn. [spisová značka] se dále podává, že ze spisu Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil odpovídající průběh řízení, který byl ze strany soudu rozhodujícího ve věci pod sp. zn. [spisová značka] pro přehlednost uveden v rámci rozsudku ve formě tabulky, která byla přímo do písemného vyhotovení odůvodnění rozhodnutí vložena. V tomto směru tedy soud v předmětné projednávané věci zcela odkazuje na závěry týkající se průběhu řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] za předcházející období na uvedené pravomocné rozhodnutí, a to ve znění následně učiněných rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.

17. V řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] přitom bylo rozhodnuto takovým způsobem, že žalobkyni náleží jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení částka ve výši 106.500 Kč (výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 3. 2010) spolu s částkou ve výši 37.300 Kč (výrok pod bodem II rozsudku odvolacího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne 13. 6. 2012) a dále s částkou ve výši 123.416 Kč (výrok pod bodem I bod 1) rozsudku odvolacího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne 25. 1. 2017), tj. celkem částka ve výši 267.216 Kč (přičemž celkem byla žalobkyni již jako odškodnění v souvislosti s uvedeným řízením [spisová značka] vyplacena částka ve výši 318.216 Kč, jak shodně uváděl také žalovaný, a to s ohledem na již v rámci předběžného projednání uplatněného nároku vyplacenou částku ve výši 51.000 Kč). Nicméně v rámci uvedeného řízení [spisová značka] bylo rozhodováno toliko za období do 25. 1. 2017, tj. ke dni vydání rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 25. 1. 2017, zatímco řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] bylo pravomocně ukončeno dne 26. 9. 2019.

18. V projednávané věci se tak stalo předmětem posouzení období od 25. 1. 2017 do 26. 9. 2019, tj. období 2 let a 8 měsíců, ve vztahu ke kterému dosud o nemajetkové újmě za nepřiměřenou délku řízení rozhodováno nebylo.

19. Právní posouzení věci vychází zejména z příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

20. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

21. Dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

22. Dle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

23. Dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

24. Dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

25. Dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

26. Žalobkyně uplatnila ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., v projednávaném řízení nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena průtahy v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] ve věci žaloby o zaplacení částky ve výši 122.413 Kč s příslušenstvím podané dne 3. 7. 1998, v němž žalobkyně vystupovala jako účastník řízení, a to rovněž na straně žalující.

27. V obecné rovině představuje nepřiměřená délka řízení nesprávný úřední postup, ať již se jedná o porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nebo porušení povinnosti projednat příslušnou věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., přičemž zákon zakládá nárok na tzv. přiměřené zadostiučinění určené ke kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy bez ohledu na to, zda současně došlo ke vzniku škody. Byť sama nemajetková újma není jako pojem zákonem definována, jedná se o zásah do nikoliv majetkové sféry, tudíž vedle posouzení objektivních důvodů, zda se dotčená osoba vzhledem ke konkrétním okolnostem mohla cítit poškozenou ve srovnání s jinou osobou v obdobném postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2865/2015 ze dne 20. 1. 2016) jsou hodnoceny subjektivní následky představované konkrétními obtížemi, jakými se nejistota v důsledku nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení projevila ve sféře dotčené osoby. V případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se pak vychází v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dále také jen„ ESLP“ (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [anonymizováno] proti [země] ze dne 29. 3. 2009) ze„ silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená v zásadě vždy pro účastníka morální újmu a další důkazy tak nejsou vyžadovány, neboť újma vzniká již samotným porušením práva, tudíž ve vztahu k újmě spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, jejíž rozsah a hloubku by bylo možné jen obtížně prokazovat, platí, že v tomto ohledu se žádné důkazy zásadně nevyžadují. Oproti tomu v případě jiných následků, je tyto samozřejmě nutné nejen tvrdit, ale i prokázat (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1-31, komentované znění ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci).

28. Má-li náhrada nemajetkové újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, ve které se poškozená coby účastník řízení v důsledku jeho nepřiměřené délky ocitnula, není v projednávaném případě pochyb o tom, že nemajetková újma žalobkyni vznikla a soud neshledal žádné důvody, jež by uplatnění výše uvedené vyvratitelné domněnky vylučovaly.

29. Úvodem je vhodné konstatovat, že jestliže se žalovaný vyjádřil v tom smyslu, že pokud žalobkyni byla již jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] ze strany žalovaného byla přiznána částka v celkové výši 318.216 Kč, a tu je dle žalovaného třeba považovat za dostatečnou, přestože v rámci odškodnění prostřednictvím uvedené částky dosud nebyla zohledněna celková délka řízení, nelze se v projednávané věci spokojit s pouhým konstatováním, že jde o výši dostačující a přiměřenou vylučující přiznání jakékoliv další částky z titulu odškodnění i posléze probíhajícího posuzovaného řízení.

30. V tomto směru se dle názoru soudu neuplatní ani argumentace v tom smyslu, že pokud další průběh řízení poté, co žalobkyni již za určité období zadostiučinění bylo přiznáno, lze již nadále hodnotit jako probíhající v přiměřených lhůtách, pak žalobkyni již žádná další částka odpovídající přiměřenému zadostiučinění nenáleží. K tomu srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010:„ Obdobně nesprávná je úvaha, že„ žalobci přísluší přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pouze za období, kdy v řízení docházelo k průtahům (...), nikoliv za celkovou dobu řízení, tedy i za období, kdy řízení probíhalo koncentrovaně bez průtahů“ (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.4.2009, sp. zn. [číslo jednací])“.

31. K tomu soud nad rámec uvedeného také dodává, že je třeba rozlišovat závěr o nepřiměřené délce řízení a případně se v řízení vyskytující průtahy. Vzhledem k tomu, že zákon výslovně vychází při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění z celkové délky řízení, neposuzují se jen izolovaně samotné průtahy řízení jako takové, ale je třeba nahlížet komplexně na celý průběh řízení. Proto i když v řízení dochází k průtahům, nemusí se nutně jednat zároveň o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné ukončení řízení očekávat. Jinými slovy - k porušení práva na přiměřenou délku řízení však oproti tomu může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné ukončení řízení zpravidla očekávat (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1613/2009 ze dne 23. 3. 2011). S tím souvisí pak i to, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje v zásadě za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, nikoliv tedy za rok trvání průtahů řízení (k tomu srov. Ištvánek, F. a kol. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020, 412 s., s odkazem na již výše uvedený„ rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii, odst. 111“).

32. Na posuzované řízení je tak třeba hledět především s přihlédnutím k jeho celkové délce, a to i přesto, že dosavadní průběh posuzovaného řízení již byl v minulosti posuzován a došlo k přiznání částky odpovídající přiměřenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení.„ Soud v případě dalšího uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve za jeho trvání posuzováno, bude při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž dospěje-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, přizná zadostiučinění za tu fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015).

33. Nadto je třeba řízení trvající od 3. 7. 1998 do 26. 9. 2019, tj. v délce přesahující 21 let, hodnotit jako řízení, jehož délka je mimořádně nepřiměřená. K takovému posouzení řízení se například vyjádřil Ústavní soud v rámci nálezu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, v němž se zabýval mimo jiné posouzením délky řízení ve sporu trvajícím 25 let,„ což je doba, která se v rámci přiměřenosti vymyká zcela nepochybně“, jak se z odůvodnění mimo jiné podává:„ Čtvrt století je, a to nejen v případě majetkového ale i jakéhokoli jiného sporu, doba zcela jistě nepřiměřená už vzhledem k délce lidského života a jeho produktivního období. Přiměřenost projednací lhůty je sice pojem subjektivní a může se dle povahy jednotlivého případu lišit, zde však od podání žaloby uplynulo 25 let (…)“. Dle uvedeného rozhodnutí je třeba považovat řízení trvající 25 let za zcela nepřiměřeně dlouhé nezávisle na jakýchkoliv dalších okolnostech, neboť„ navíc mají soudy k dispozici procesní nástroje dostatečně účinné na to, aby podobné excesy v podobě mnohaletých sporů nedopustily“ -„ ani právně či skutkově sebenáročnější spor nesmí trvat v právním státě takovou dobu, neboť důvěryhodnost justice tak trpí zásadním způsobem“.

34. Konkrétní výpočet adekvátní částky přiměřeného zadostiučinění se pak opírá o závěry již zmíněného výkladového stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, dle něhož je základním východiskem celková délka nepřiměřeně dlouhého řízení, přičemž počet let se násobí základní částkou připadající na jeden rok takového řízení. Za orientační částku vyhovující v návaznosti na analýzu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva poměrům České republiky je považována částka v rozmezí 15.000 Kč až 20.000 Kč, přičemž první dva roky řízení se ohodnocují částkou o polovinu nižší. Následně lze částku, k níž soud dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (včetně snížení v prvních dvou letech řízení) a celkové doby řízení, zvyšovat či snižovat až o 50 % v návaznosti na zohlednění jednotlivých faktorů, tak jak jsou uvedeny příkladmo v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přitom vychází z částky ve výši 15.000 Kč za rok řízení, která je považována za přiměřenou, kdy„ z pohledu těchto údajů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč za jeden rok řízení“ (podobně srov. Ištvánek, F. a kol. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020, 412 s.).

35. Při stanovení základní částky tak soud ve smyslu Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vycházel z hodnocení celkové doby řízení, přičemž byla zohledněna okolnost, že řízení lze celkově hodnotit jako zcela nepřiměřeně dlouhé, kdy v tomto směru lze poukázat na to, že je na místě tuto okolnost promítnout do úvah soudu o odpovídající částce a zohlednění případně v úvahu přicházejících dalších faktorů majících vliv na snížení či zvýšení základní částky ve smyslu kritérií uvedených v § 31a odst. odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem:„ navíc bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů“ (srov. Ištvánek, F. a kol. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020, 412 s.).

36. Soud má s ohledem na výše uvedené za to, že je na místě vyjít ze závěrů, kterých bylo již dosaženo v související právní věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], ovšem s tím, že je třeba zohlednit skutečnost, že v daném řízení bylo rozhodováno o částce odpovídající přiměřenému zadostiučinění toliko ve vztahu k řízení do okamžiku rozhodnutí Krajského soudu v Brně dne 25. 1. 2017.

37. Žalobkyni tak byla v projednávané věci za zbylou část řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] přiznána částka v celkové výši 50.664 Kč, jak je zřejmé z výrokové části tohoto rozhodnutí, kdy soud vycházel ze základní částky, která byla s konečnou platností stanovena z titulu odškodnění, v rámci rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 25. 1. 2017, které nabylo právní moci dne 14. 3. 2017, přičemž následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č. j. [číslo jednací] ze dne 25. 3. 2019, které nabylo právní moci dne 9. 4. 2019, odmítnuto.

38. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud ve smyslu § 31a odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb., dále přihlédl k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k ní došlo, zejména k celkové délce řízení, jeho složitosti, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, dále soud zohlednil postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného.

39. V tomto ohledu lze pak shrnout, že rámci výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 25. 1. 2017, které nabylo právní moci dne 14. 3. 2017, byla základní částka, v rozmezí 15 až 20.000 Kč, stanovena ve výši 19.000 Kč, z níž soud vycházel rovněž v projednávané věci. Jestliže však následně dochází v rámci předmětného rozhodnutí k modifikaci výpočtu předmětné částky, snížení základní částky odškodnění o 25 % a následnému zvýšení o 5 %, soud k tomu uvádí, že důvody, pro které došlo ke zvýšení, resp. snížení částky, již v posouzení průběhu další části řízení od 25. 1. 2017 neshledal.

40. Přestože částku, k níž soud dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny a), resp. b) až e) § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, a základní částku přiměřeně zvýšit či snížit, soud tak v daném případě již k modifikaci základní částky nepřistoupil.

41. Soud přitom dále k úvaze týkající se stanovení částky náležející žalobkyni za jeden rok nepřiměřené délky posuzovaného řízení ve výši 19.000 Kč uvádí, že s ohledem na výjimečnou délku řízení má za to, že je na místě, aby se odpovídající částka pohybovala při samotné horní hranici rozmezí, jež je považováno z hlediska stanovení základní částky za spravedlivé v tuzemských poměrech (15.000 Kč až 20.000 Kč). Současně k tomu soud doplňuje, že v tomto směru již ve vztahu ke zbylé části posuzovaného řízení, za kterou nebyla žalobkyně odškodněna v souvisejícím řízení, neshledal důvody pro modifikaci základní částky tak, jako to učinil soud, pokud šlo o předcházející délku řízení a stanovení přiměřeného zadostiučinění. Zde považuje soud za vhodné zdůraznit, že jedním z kritérií podílejících se na rozhodování o výsledné částce je význam předmětu řízení pro poškozeného, přičemž ve shodě s dále uvedeným rozhodnutím má soud za to, že ani v daném řízení nelze význam řízení pro žalobkyni hodnotit v jeho závěru stejným pohledem jako na počátku, přičemž v době, kdy již takto dlouhotrvající řízení ani po přibližně dvaceti letech dosud stále nebylo ukončeno, lze předpokládat, že účastník bude vnímat průběh závěrečné fáze řízení výrazně citelněji (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011:„ Význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb., není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení.“). Současně jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (k tomu viz komentář Ištvánek, F. a kol. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020, 412 s.) je třeba uvážit, po jak dlouhou dobu na žalobkyni jako účastníka řízení tento stav nejistoty působil a jaká musela nutně být jeho intenzita s přibývajícími lety takto nepřiměřeně dlouze vedeného řízení.

42. Proto soud uvážil význam uvedeného kritéria hodnocení jako významný a přihlédl k němu v tom směru, že jako odpovídající byla stanovena částka ve výši 19.000 Kč, primárně vycházející z odůvodnění posledně vydaného rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 52 C 257/2007, kdy pokud jde o takto určenou výši částky, soud neměl důvod se od již jednou stanovené výše odchýlit, avšak již bez další aplikace modifikace vedoucí ke snížení, resp. zvýšení částky. Ovšem na druhou stranu jestliže již soud přistoupil ke stanovení základní částky ve výši 19.000 Kč, tj. prakticky v její maximální výši, má za to, že tato částka v sobě již zahrnuje i zohlednění případného navýšení základní částky v návaznosti na skutečnost, že se žalobkyně mimo jiné v průběhu řízení obrátila na ESLP, kdy nadto tato okolnost již byla zohledněna v rámci dřívějšího rozhodování. Stejně tak v kontextu již výše uvedeného a ve světle všech skutečností pak soud nepřistoupil spolu se zvýšením částky ani k jejímu současnému snížení za účelem zohlednění jiných okolností jako například změny v obsazení senátu (kdy tato skutečnost byla zohledněna v rámci úvah v naposledy ve věci sp. zn. 52 C 257/2007 vydaného rozhodnutí odvolacího soudu), neboť ve výsledku by souběžné snížení a zvýšení částky vedlo k nepatrné modifikaci základní částky a soud má za to, že s ohledem na charakter projednávaného případu je na místě posoudit vliv jednotlivých kritérií modifikujících výslednou částku takovým způsobem, že dochází v konečném důsledku k jejich vyrovnání.

43. Soud tak uzavírá, že je na místě přiznat žalobkyni za tuto část řízení částku ve výši 19.000 Kč za rok (tj. částku ve výši 38.000 Kč za dva roky spolu s částkou v celkové výši 12.664 Kč za období 8 měsíců odpovídající částce ve výši 1.583 Kč za jeden měsíc vycházející z částky 19.000 Kč za rok), přičemž částka byla stanovena v rozmezí 15.000 Kč až 20.000 Kč při horní hranici, kdy s ohledem na vše výše uvedené neměl soud v projednávané věci důvod odchýlit se od již jednou v souvisejícím řízení stanovené částky. Mimo jiné i s ohledem na skutečnost, že v řízení vedeném pod sp. zn. 52 C 257/2007 nebylo posuzované řízení v době rozhodování soudu o odškodnění dosud ukončeno a nebyla známa celková délka řízení, považoval soud tuto částku za adekvátní, aniž by však došlo k následnému snížení částky, tak jak byla v souvisejícím řízení částka modifikována, a to především z již výše nastíněných důvodů majících v konečném důsledku za následek vyrovnání jednotlivých kritérií snižujících či zvyšujících základní částku.

44. Jestliže se dále žalovaný bránil tím, že žalobkyni byla již z jeho strany vyplacena částka ve výši 51.000 Kč, která však nebyla zohledněna, soud k tomu uvádí, že tuto námitku neshledal důvodnou. Z podstatného obsahu připojeného spisu ve věci vedeného pod sp. zn. [spisová značka] se v tomto směru podává následující. V podání, které bylo doručeno soudu dne 29. 12. 2008 žalobkyně mimo jiné uvedla, že žalovaný jí dne 11. 2. 2008 poskytl plnění ve výši 51.000 Kč, kdy s ohledem na ze strany žalovaného zaplacenou částku v této výši, bere žalobu v tomto rozsahu zpět a to včetně další škody vyjádřené vždy příslušným procentem z částky 51.000 Kč za období po provedené úhradě (č. l. 25 verte). Usnesením Městského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 15. 1. 2009 bylo řízení ohledně zaplacení částky ve výši 51.000 Kč s příslušenstvím zastaveno, přičemž usnesení soudu I. stupně bylo následně usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2009, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2009 změněno tak, že se řízení zastavuje ohledně částky 51.000 Kč a úroku z prodlení z této částky od 11. 2. 2008 do budoucna. Z rozsudku soudu prvního stupně pak dále mimo jiné vyplývá, že již v průběhu řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] se žalovaný se bránil tím, že náhrada za nemajetkovou újmu, kterou vyplatil v částce ve výši 51.000 Kč je zcela přiměřená. Pokud se jedná o vyplacení částky ve výši 51.000 Kč, skutečnosti týkající se zohlednění této částky, jsou pak patrné i z následujících ve věci dále učiněných rozhodnutí odvolacího a dovolacího soud. Je tedy zřejmé i z odůvodnění dalších ve věci vydaných navazujících rozhodnutí, že částka ve výši 51.000 Kč v podobě žalovaným žalobkyni vyplaceného odškodnění již byla zohledněna.

45. Závěrem soud shrnuje, jestliže žalobkyně uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení zahájeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], a to za období od ledna roku 2017 do září roku 2019, ve vztahu ke které dosud nebylo v souvisejících řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] rozhodováno, soud shledal žalobu částečně důvodnou a přiznal žalobkyni částku v celkové výši 50.664 Kč kdy ve zbylém rozsahu žalobou uplatněné částky co do částky ve výši 56.336 Kč byla žaloba zamítnuta. Žalobkyni byla přitom částka přiznána spolu s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, kdy pokud se jedná o úroky z prodlení, poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty 6 měsíců ode dne, kdy byl nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatněn postupem dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně uplatnila svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti ČR dne 30. 10. 2019, náleží jí ode dne následujícího právo na zaplacení úroku z prodlení, neboť teprve marným uplynutí této šestiměsíční lhůty může být stát v prodlení a teprve ode dne následujícího jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003).

46. Soud přitom stanovil ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. žalovanému lhůtu k plnění v délce 15 dnů namísto žalovaným požadované pariční lhůty v délce 20 dnů. Přestože bylo ze strany žalovaného za předpokladu, že žalobě bude vyhověno, žádáno o uložení splnění povinnosti v delší lhůtě než zákonné, a to konkrétně v pariční lhůtě v délce 20 dnů ode dne právní moci rozhodnutí, soud vycházel z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. v tom směru, že obecná lhůta ke splnění v rozsudku uložené povinnosti je 3denní, jde-li o vyklizení bytu, jde o lhůtu 15denní. V odůvodněných případech může soud stanovit delší lhůtu, jiná úprava lhůty k plnění je však výjimkou z obecného pravidla a rozhodnutí soudu se proto musí opírat o konkrétní skutečnosti, které jej vedly ke stanovení delší lhůty k plnění. V daném případě tak soud nepřistoupil na podkladě žádosti žalovaného k rozhodnutí o uložení splnění povinnosti ve lhůtě v délce 20 dnů. Nicméně s ohledem na žalovaným akcentované mimořádné okolnosti spojené s nepříznivou epidemickou situací a v daném období na území celé ČR z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru s označením SARS-CoV-2 vyhlášený nouzový stav a s tím spojené technické a administrativní obtíže, soud stanovil lhůtu k plnění v délce 15 dnů.

47. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle poměru úspěchu stran ve věci v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dle daného pravidla procesně více úspěšný účastník ve vztahu k předmětu řízení obdrží od protistrany náhradu nákladů řízení ve výši odpovídající míře procesního úspěchu. Podle ustanovení § 142 druhého odstavce tak soud postupuje, jestliže žalobě zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne, jako je tomu v projednávaném případě. Základem pro rozhodnutí je míra úspěchu ve věci, resp. poměr, v jakém kdo z účastníků byl úspěšný. Vzhledem ke skutečnosti, že v daném případě lze uzavřít, že míra úspěchu obou účastníků řízení je prakticky totožná, resp. rozdíl v tomto úspěchu je zcela nepatrný, soud rozhodl takovým způsobem, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (srov. také Jirsa J. a kol.: Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha I. § 79-180 občanského soudního řádu 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016, s. 407).

Poučení